ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.105.2013:31
sp. zn. 4 As 105/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Hynka Baňoucha ve věci žalobce: D. B., ,
zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 389/21, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 41 A 39/2012 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 8. 2012 č. j. KUJI 57994/2012 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne
20. 2. 2012, č. j. 21433/2012/MMJ, jímž byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení §11 odst. 1
písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o přestupcích“), a dle ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil jako řidič dne 11. 9. 2011
na dálnici, kdy řídil osobní motorové vozidlo nedovolenou rychlostí (po odečtení odchylky
měřícího zařízení překročil nejvýše dovolenou rychlost 130 km/h nejméně o 60 km/h), za což
mu byla uložena pokuta ve výši 8.000,- Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců
ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaný neshledal vady v průběhu řízení před
orgánem prvního stupně, které namítal žalobce. Žalobci bylo oznámeno zahájení správního řízení
dne 3. 11. 2011 a zároveň byl předvolán k ústnímu jednání na 6. 12. 2011, z něhož se omluvil
podáním doručeným dne 5. 12. 2011, v němž doložil pracovní neschopnost a požádal
o postoupení věci z Jihlavy do Brna. Správní orgán předvolal dne 20. 12.2011 žalobce k ústnímu
jednání na den 11. 1. 2012, z něhož se omluvil podáním doručeným dne 9. 1. 2012, což doložil
kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Proto byl žalobce dne 19. 1. 2012 předvolán
k jednání nařízenému na den 31. 1. 2012, k němuž zaslal omluvu doručenou dne 30. 1. 2012,
doloženou stejným potvrzením o pracovní neschopnosti. Ve stejný den bylo žalobci oznámeno,
že stížnost proti rozhodnutí o nepostoupení věci nebyla shledána důvodnou. Dne 31. 1.2012
správní orgán I. stupně předvolal žalobce na 20. 2. 2012, ale i z tohoto jednání se stěžovatel
omluvil přípisem doručeným dne 20. 2. 2012, a podloženým kopií stejného potvrzení o pracovní
neschopnosti vystaveného dne 4. 1. 2012. Tuto omluvu již správní orgán neakceptoval
a přestupek projednal v nepřítomnosti žalobce. Žalovaný dovodil z žalobcových omluv jejich
účelovost, neboť se omlouval vždy těsně před ústním jednáním, a ani se nesnažil domluvit jiný
termín, jen se pasivně omlouval. V potvrzení o pracovní neschopnosti byla uvedena adresa, na
níž se měl žalobce zdržovat v době své chronické nemoci, avšak na této adrese nebyl opakovaně
doručovatelem zastižen (24. 1. a 1. 2. 2012). Ve věci samé žalovaný dospěl k závěru, že podklady
pro uznání žalobce vinným ze spáchání předmětného přestupku jsou dostatečné.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 19. 9. 2012, v níž namítal
porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), neboť bylo porušeno
jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti; omluvy účelové nebyly a nesprávně nebylo
vyhověno žádosti o postoupení věci. Dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného,
jakož i vady v dokazování (nebyli vyslechnuti policisté zjistivší stíhané jednání atd.). Řádně nebyl
zdůvodněn závěr o naplnění subjektivní stránky, stejně jako závěr o výši uloženého trestu.
Žalovaný se k žalobě vyjádřil s tím, že je nedůvodná a navrhl její zamítnutí
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 41 A 39/2012 – 44, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že nesdílí závěr žalobce o řádnosti a včasnosti omluvy.
Žalobce se celkem třikrát omluvil na základě stejné neschopenky vystavené dne 4. 1. 2012, na níž
není uvedena ani jedna kontrola. Poslední dvě omluvy dokládají, že jde o pouhé taktizování
žalobce, tedy o prodlužování doby, ve které může být přestupek projednán, kdy ani po půl roce
není zřejmé, o jakou diagnózu se jedná a kdy bude neschopnost ukončena. Soud rovněž
upozornil, že žalobce nebyl zastižen doručovatelem, pošta byla dosílána, ačkoli žalobce neměl
vycházky a podle jím předloženého potvrzení o pracovní neschopnosti se měl zdržovat na adrese,
na níž byl obesílán. Jako taktizování byla posouzena i žádost o postoupení věci, s ohledem na
tvrzenou pracovní neschopnost bez možnosti vycházek. O taktizování svědčil podle krajského
soudu i fakt, že omluvy byly doručeny vždy těsně před jednáním. Krajský soud odkazem na
právní názor zdejšího soudu z rozsudku ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 – 55, (citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že
žalobce nemohl spoléhat na to, že jednání bude stále odročováno a náležitě nestřežil svá práva,
když spoléhal na stále stejnou neschopenku, z níž se nedaly vyčíst další údaje, a jinak přitom se
správním orgánem nekomunikoval. Soud na základě spisu Policie ČR konstatoval, že žalobce byl
jednoznačně ztotožněn jako přestupce, který se dopustil stíhaného jednání (str. 21 odst. 2, str. 22
odst. 2 napadeného rozsudku), přičemž přestupek byl spáchán úmyslně. Dále odkázal na
odůvodnění správních rozhodnutí a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 41 A 39/2012 – 44, podal
žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl, že ji podává jednak pro nesprávné
posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu
správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.")], jakož i pro vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata z níž správní orgán vycházel nemá oporu ve spise, je
s ním v rozporu a při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.] a rozhodnutí krajského soudu je též nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
[5] Nesprávné právní posouzení omluv z ústních jednání [§74 odst. 1 zákona o přestupcích]
spatřoval stěžovatel v tom, že omluvy byly včasné a důvodné, přesto ústní jednání proběhlo bez
stěžovatelovy účasti. Doklad o pracovní neschopnosti dostatečně označoval stav pacienta
a takový doklad je vždy soudy akceptován. Účast stěžovatele byla nemožná jak ze zdravotního
hlediska, tak z hlediska právního (dle ust. §56 odst. 2 zákona č. 186/2006 Sb. měl povinnost
zdržovat se v místě pobytu a dodržovat zákaz vycházek). Stěžovatel nebyl v pracovní
neschopnosti šest měsíců, nýbrž 3 měsíce, a rozhodnutí soudu je zde zmatečné. K uplynutí
prekluzivní lhůty zbývalo 7 měsíců, což je dostatečná doba; úvaha o účelovosti omluv je proto
neopodstatněná. Skutečnost, že poštu nepřebíral, resp. mu byla dosílána na jinou adresu, nežli na
adresu trvalého bydliště nelze předjímat jako doklad obstrukčního jednání stěžovatele, neboť měl
od 3. 12. 2011 stanoveného zmocněnce právě pro doručování, což mu nelze přikládat k tíži. Činil
tak z procesní opatrnosti, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Závěr krajského soudu, který
aproboval závěry žalovaného, se opírá o hypotetickou konstrukci, založenou na subjektivně
získaných a neopodstatněných domněnkách, což působí i jeho nepřezkoumatelnost. Lepší
rychlejší a efektivní komunikaci chtěl stěžovatel zajistit postoupením věci blíže k místu bydliště,
kdy tak učinil na základě aktuálního zdravotního stavu, jehož vývoj nemohl předjímat. Soud
podle stěžovatele hodnotil situaci subjektivně a jeho rozhodnutí je poznamenáno libovůlí.
[6] Stěžovatel odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66,
podle něhož, v případě důvodné pochybnosti o omluvě, měl správní orgán pochybnost odstranit
dokazováním. Není rozhodné, že citované rozhodnutí uvádí, že jeden a týž důvod omluvy
nemusí být dostatečný pro opakované přeložení ústního jednání, jak zdůraznil žalovaný, protože
primární význam citovaného rozsudku spočívá v tom, že podobnou pochybnost je třeba vykládat
ve prospěch obviněného. Stěžovatel důvodně předpokládal, že i třetí omluva bude akceptována
(rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 2 As 16/2008 - 45). Stěžovatel dále odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, podle něhož je možno
učinit závěr o tom, že omluva z jednání není důvodná jen na základě dostatečných podkladů pro
závěr, že nemoc žalovanému v účasti nebrání [výklad k §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád v platném znění, (dále „o. s. ř.“)]. Krajský soud sice odkázal na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 - 25, ten je v však v protikladu s výše citovanými
rozhodnutími Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a postrádá skutkovou totožnost
s případem stěžovatele, a proto jej na jeho věc nelze aplikovat.
[7] Nedostatečné zjištění skutkového stavu věci spatřoval stěžovatel v tom, že
nebyl proveden výslech zasahujících policistů a úřední záznam sám neobstojí (rozsudek NSS ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). Stěžovatel již v odvolání namítal, že nebyl řidičem policisty
zastaveného vozidla a zjevně omylem byl jimi označen za přestupce. Správní orgány se opřely
o jednostranný důkaz vyhotovený Policií ČR a vycházely i z úředního záznamu, s nímž se spokojily,
ačkoli bylo třeba shromáždit další důkazní prostředky. Stěžovatel oznámení o přestupku nepodepsal
a toto oznámení nemá potřebnou vypovídací potenci; mohlo být domněle sepsáno až na Policii,
protože všechny údaje jsou zjistitelné z registrů. Správní orgány ignorovaly zásadu v pochybnostech
ve prospěch údajného přestupce. Uvedl-li krajský soud, že stěžovatel se ani nevyjádřil na tiskopis
Oznámení o přestupku, pak stěžovatel oponoval, že jako osoba neznalá práva nepovažoval
vyjádření na předepsaný tiskopis za relevantní a pokud by věděl, že vyjádření na místě samém bude
mít takový vliv na posuzovanou věc, bezpochyby by tak učinil. Výslech policistů byl klíčový
z hlediska možné záměny osoby řidiče, posouzení, zda byl měřič správně nastaven, kalibrován
a udržován, popřípadě zda byla naplněna jak formální, tak materiální stránka přestupku, tj. zda byl
na dálnici provoz či nikoli, zda tedy bylo alespoň předpokládané riziko, že by stěžovatel mohl
někoho svým jednáním ohrozit či omezit. S těmito skutečnostmi se soud přezkoumatelně
nevypořádal.
[8] I subjektivní stránka přestupku měla být předmětem dokazování, stejně jako materiální
stránka (stěžovatel odkázal na rozsudky zdejšího soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 As 56/2008 - 55
a ze dne 10. 1. 2013 č. j. 8 As 34/2012 - 35). Správní orgán prvého stupně tuto stránku nijak
nevymezil, odvolací orgán k tomu konstatoval, že je dovoditelné, že správní orgán prvního
stupně nahlížel na přestupek jako by byl spáchán z nedbalosti, avšak krajský soud nakonec
konstatoval, že byl spáchán úmyslně, což je hodnocení zmatečné až nicotné a svědčící o libovůli.
Krajský soud se nevypořádal s námitkou, že správní orgán prvního stupně subjektivní stránku
zcela nevymezil. Proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Není ani seznatelné, z jakých podkladů je
dovozováno naplnění znaku zavinění, který uvedené orgány posuzují různě.
[9] Nepřezkoumatelnost všech vydaných rozhodnutí je dle stěžovatele dána tím, že
z odůvodnění nelze zjistit myšlenkový proces, jímž správní orgány a soud
dospěly k závěru o naplnění znaku protiprávnosti jednání (zde odkázal na rozhodnutí zdejšího
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Tím je porušeno i právo na spravedlivý proces
[čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod]. Bylo totiž třeba bezpečně zjistit, že to byl
stěžovatel, kdož řídil vozidlo a dopustil se přestupku, jakož i uvést, z jakých důkazů tyto
skutečnosti vyplývají, přičemž zde chybí předestření myšlenkového procesu správních orgánů
v této otázce. Nepřezkoumatelně byla odůvodněna i výše uložené sankce (zde stěžovatel odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007 - 81, jakož i na
rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2004, č. j. 7 As 43/2004 - 51). Žalovaný pak
pochybil i v tom, že rozšířil předmět řízení a dokazování v rozporu s ust. §89 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád"), neboť
dodatečně vymezil absentující a nehodnocené znaky skutkové podstaty a doplnil i myšlenkový
proces a hodnocení důkazů, čímž postupoval „contra lege“ a překročil „meze správního uvážení
svěřené mu ust. §89 odst. 2 správního řádu“. Obdobného pochybení se dopustil i krajský soud.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť považuje rozsudek
krajského soudu za správný a ztotožňuje se s ním. Stěžovatel jen opakuje své dřívější námitky,
které krajský soud náležitě vypořádal a neuvádí žádné skutečnosti svědčící o nezákonném
a nesprávném postupu správních orgánů v projednávané věci.
II. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je
sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[14] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[15] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel namítal, že správní orgán prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli
k tomu nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v §74 odst. 1 zákona o přestupcích, a soud
tuto otázku nesprávně právně posoudil. Nejvyšší správní soud při svém posouzení vycházel
z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že stěžovatel dne 3. 11. 2011 převzal oznámení
o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání na den 6. 12. 2011.
Podáním odevzdaným k poštovní přepravě dne 2. 12. 2011 (pátek) a doručeným dne 5. 12. 2011
se stěžovatel z ústního jednání omluvil ze zdravotních důvodů „doložených v příloze“ a požádal
o postoupení věci správnímu orgánu v místě svého bydliště. Přiložil rozhodnutí o dočasné
pracovní neschopnosti ze dne 29. 11.2011, B 2530849, podle něhož byl od téhož dne práce
neschopen. Současně doložil plnou moc zmocněnkyně k přejímání písemností. V omluvě
stěžovatel uvedl, že je bytem v ulici R. č. 19 v B. a stejné místo pobytu bylo uvedeno i na
potvrzení o pracovní neschopnosti. Následně byl stěžovatel předvolán k ústnímu projednání
přestupku na den 11. 1. 2012, a toto předvolání převzala jeho zmocněnkyně dne 20. 12. 2011;
stěžovateli bylo předvolání doručeno dne 28. 12. 2011. Podáním daným k poštovní přepravě dne
6. 1. 2012 (pátek) a doručeným dne 9. 1. 2012 se stěžovatel omluvil z ústního jednání z důvodů
„doložených v příloze“ a podal stížnost proti tomu, že nebyl náležitě vyrozuměn o tom, jak bylo
naloženo s jeho žádostí o postoupení věci, o čemž byl zpraven jen v rámci předvolání. K omluvě
bylo přiloženo rozhodnutí o stěžovatelově dočasné pracovní neschopnosti ze dne 4. 1. 2012,
B 2530864, podle něhož byl od téhož dne práce neschopen; údaj o povolených vycházkách nebyl
vyplněn ani proškrtnut. Jako přesná adresa místa pobytu v době pracovní neschopnosti byla opět
uvedena adresa R. 19, B. Předvoláním ze dne 11. 1. 2012 byl stěžovatel předvolán k ústnímu
projednání přestupku na den 31. 1. 2012; toto předvolání bylo zmocněnkyni doručeno dne 19. 1.
2012 a stěžovateli dne 24. 1. 2012. (Dne 30. 1. 2012 bylo zmocněnkyni stěžovatele doručeno
rozhodnutí o zamítnutí stížnosti na způsob vyřízení žádosti o postoupení věci.) Omluvou
podanou k poštovní přepravě dne 27. 1. 2012 (pátek) a doručenou dne 30. 1. 2012 se stěžovatel
omluvil z jednání nařízeného na den 31. 1. 2012 s tím, že jeho pracovní neschopnost stále trvá,
přičemž přiložil kopii téhož rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 4. 1. 2012 B
2530864, bez vyznačení kontrol či jiných dodatečných údajů.
[18] Předvoláním ze dne 31. 1. 2012 byl stěžovatel předvolán k ústnímu projednání přestupku na
den 20. 2. 2012. Toto předvolání bylo doručeno zmocněnkyni stěžovatele dne 13. 2. 2012
a stěžovateli dne 14. 2. 2012. Omluvou podanou k poštovní přepravě dne 17. 2. 2012 (opět v pátek)
a doručenou dne 20. 2. 2012 se stěžovatel opět omluvil z jednání ze zdravotních důvodů, které
měly být doloženy v příloze, kde však byla stejná kopie rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne
4. 1. 2012, která neobsahovala žádné dodatečné údaje oproti předchozím listinám. Správní orgán
prvního stupně věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele dne 20. 2. 2012. Ve správním
spise je založeno potvrzení, podle něhož ještě dne 29. 2. 2012 měla trvat pracovní neschopnost
stěžovatele. Opět bylo doloženo i potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 4. 1. 2012 B 2530864,
kde opět není vyznačen údaj o provedených kontrolách. Dále ze spisu plyne, že předvolání ze dne
11. 1. 2012 stěžovatel nepřevzal na adrese R. 19 B., ale bylo dosláno na jinou adresu. Ani předvolání
ze dne 31. 1. 2012 stěžovatel na této adrese osobně nepřevzal v den doručení. Přitom šlo o adresu,
kterou uváděl jak v podáních adresovaných správnímu orgánu, tak v potvrzení o pracovní
neschopnosti jako přesné místo pobytu v době pracovní neschopnosti. Na této adrese stěžovatel ani
nepřevzal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale i toto rozhodnutí bylo dosíláno.
[19] Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného [o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit
nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. V projednávané věci nebylo činěno
sporným, že stěžovatel byl řádně k jednání předvolán, a že byl poučen o následcích pro případ, že
by se k jednání nedostavil. Zpochybněn ani nebyl důvod omluvy. Stěžovatel však má za to, že
jeho omluva splňovala požadavky zákona a projednání v jeho nepřítomnosti nebylo možné.
[20] Námitky stěžovatele jsou liché. Správní orgán prvního stupně považoval omluvy
stěžovatele za účelové, což dovodil z toho, že stěžovatel se ze všech nařízených termínů ústního
projednání přestupku omluvil ze zdravotních důvodů, a to těsně před jednáním, kdy poslední tři
omluvy jsou doloženy stejným potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, které bylo poprvé
přiloženo v originále a následně ve dvou případech v kopii (srov. str. 3 rozhodnutí orgánu
prvního stupně), jinak však není mezi kopiemi rozdíl (například vyplněním údaje o lékařské
kontrole). Dále se správní orgán pozastavil nad tím, že stěžovatel (osobně) nepřebíral poštu na
adrese pobytu, kterou uvedl v doloženém potvrzení o pracovní neschopnosti. Z těchto důvodů
nepovažoval poslední omluvu stěžovatele za věrohodné doložení překážky účasti na ústním
jednání, přičemž z faktu, že se stěžovatel opakovaně omlouval vždy těsně před jednáním, dovodil
účelovost omluv, jejichž cílem je dosažení prekluze přestupku. S tímto posouzením se ztotožnil
ve svém rozhodnutí i žalovaný (srov. str. 4 odst. 2 jeho rozhodnutí), který podtrhl důležitost
trvání na tom, aby omluvy byly náležité, odkazem na roční prekluzivní lhůtu, v níž musí být
přestupek projednán (§20 odst. 1 zákona o přestupcích), a upozornil, že i podle výkladu
Nejvyššího správního soudu je hodnocení toho, zda je omluva náležitá, prováděno správním
orgánem i s ohledem na dosavadní průběh řízení a proto i důvod, který byl shledán dostatečným
pro přeložení (odročení) prvního ústního jednání, nemusí být dostatečným pro jeho další
přeložení (rozsudek ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66). Pokud za této situace krajský soud
dospěl k závěru, že omluvy stěžovatele byly posouzeny v souladu s ust. §74 odst. 1 zákona
o přestupcích, nedopustil se nesprávného právního posouzení, neboť zákonný znak „náležitá
omluva“, byl vyložen způsobem, k němuž nemá Nejvyšší správní soud z hlediska rámce
vymezeného pro své rozhodování výhrady.
[21] Stěžovatel namítal, že podle citovaného rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66,
bylo třeba pochybnosti o omluvě odstranit dokazováním, avšak takové pochybnosti zde podle
názoru Nejvyššího správního soudu nebyly. Žalovaný přihlédl k dosavadnímu průběhu řízení,
obsahu listiny, jímž byly opakované omluvy doloženy (šlo o stejné potvrzení, které se v průběhu
času neměnilo), jakož i k okolnostem, za nichž byly omluvy učiněny (omluvy byly odeslány tak, že
správnímu orgánu byly doručeny vždy těsně před nařízeným jednáním, bez ohledu na to, jak
dlouho před nařízeným jednáním bylo to které předvolání doručeno zmocněnkyni stěžovatele
a stěžovateli). Žalovaný správně přihlédl i k dalším důkazním prostředkům obsaženým ve správním
spise (dodejky). Pokud za tohoto stavu nepovažoval soud za nutné doplňovat dokazování, nezatížil
své rozhodnutí nezákonností či libovůlí. Nešlo ani o situaci, kdy by bylo vydáno rozhodnutí bez
nařízeného jednání v situaci, v níž by správní orgán dodatečně označil za nedůvodné
dosavadní stěžovatelovy omluvy (srovnej opačnou situaci popsanou v rozsudku zdejšího soudu ze
dne 30. 5. 2008, č. j. 2 As 16/2008 - 45). Krajský soud měl pro svůj závěr dostatečné podklady (viz
argumentace uvedená výše v bodě [20]). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2056/2000 se týká předpokladů vydání rozsudku pro uznání [§153b o. s. ř.]; nyní
však byla věc projednána meritorně. Krajský soud přiléhavě odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze
dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 - 25, kdy rovněž šlo o situaci, kde omluva nebyla odeslána
bezodkladně po tvrzeném zjištění překážky účasti. Přiléhavý je i jeho závěr přihlížející k plynutí
prekluzivní lhůty, která se blížila ke své polovině, neboť se musí zohledňovat i dvojstupňovost
tohoto řízení. Zbývá dodat, že stěžovatel se mýlí, pokud úvahy o dosílání předvolání k jednání
přiřazuje k závěru o obstrukčním jednání (viz bod [5]); tyto úvahy byly vedeny ve vztahu
k věrohodnosti omluvy; stejně tak mu není přičítána k tíži volba zmocněnce, jen je poukázáno, že
ani takové doručování nevedlo k pružné komunikaci ze strany stěžovatele.
[22] Zdejší soud proto uzavírá, že krajský soud se při posuzování dodržení podmínek
ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích nedopustil nesprávného právního posouzení
a projednání věci bez přítomnosti stěžovatele nelze hodnotit jako odnětí práva stěžovateli
na řádné projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
[23] Tvrzenou vadu řízení před správním orgánem stěžovatel dovozoval z toho, že nebyl
proveden výslech zasahujících policistů, přičemž jejich úřední záznam neobstojí. Stěžovatel totiž
tvrdil, že nebyl řidičem předmětného vozidla (tuto námitku poprvé vznesl v odvolání), ačkoli již
dne 3. 11. 2011 osobně převzal oznámení o zahájení správního řízení, v němž bylo sděleno, že je
podezřelý, že se jako řidič dopustil předmětného přestupku (viz výše bod [1]). Ze správního
spisu, jakož i z rozhodnutí správních orgánů plyne (viz i str. 12 rozsudku Krajského soudu), že dne
11. 9. 2011 policejní hlídka vypsala ručně předtištěný formulář Oznámení přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, z něhož vyplynulo, že žalobce D. B., nar. X, bytem
B. – B., R. 1255/19, (uvedeno dále číslo průkazu totožnosti, řidičský průkaz evidenční číslo), kdy
bylo uvedeno, že dne 11.9 v 16:17 hod bylo hlídkou ve složení nstržm. K. a nstržm. H.
předepsaným a bezpečným způsobem zastaveno vozidlo tov. zn. Mercedes Benz, rz. X, které řídil
řidič D. BX na dálnici č. I v km 119 ve směru jízdy na Brno v k.o. Rytířsko. Důvodem zastavení
tohoto vozidla bylo to, že uvedenému řidiči byla naměřena služebním zařízením PolCam rychlost
196 km/h, po odečtení tolerance byla výsledná rychlost 190 km/h. Na výše uvedené komunikaci
je rychlostní limit 130 km/h. Dále uvedeno, že hlídka D526 měla měřené vozidlo neustále na
dohled, tudíž není pochyb, že by došlo k záměně vozidla. Řidič byl vyzván k předložení dokladů
potřebných pro provoz a řízení motorového vozidla, toto udělal. Kontrolou vozidla nebyly
zjištěny žádné nedostatky. Následně bylo řidiči D. B. sděleno, čeho se dopustil. Byl mu řádně
vysvětlen postup ve věci. Jelikož se jedná o překročení rychlosti mimo obec o 50 km/h a více,
tento přestupek nelze s ohledem na uvedené řešit blokovou pokutou, tudíž bylo s řidičem D. B.
sepsáno oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Uvedeno, že D.
B. je podezřelý z porušení ust. §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a ze spáchání
přestupku podle §125 c) odst. 1 písm. f), bod 2, zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. V kolonce vyjádření přestupce k okolnostem, které jsou mu kladeny za vinu, je tato
kolonka vyškrtnuta a stejně tak u podpisu přestupce, tedy není tam podpis přestupce, pouze
podpis policisty K. a svědka nstržm. H.. Dále na CD je přiložena fotodokumentace k uvedenému
přestupkovému jednání, dále výpis z evidenční karty řidiče D. B., a ověřovací list silničního
rychloměru PolCam PC 2006 v č. 1255 PL/2008. Ověřovací list má č. 237/10, datum vystavení je
12. 11. 2010, když vyplývá, kdo tohoto dne provedl ověření s tím, že konec platnosti ověření je
11. 11. 2011.
[24] Ze správního spisu a vydaných správních rozhodnutí dále plyne, že správní orgány své
rozhodnutí vedle oznámení o přestupku ze dne 11. 9. 2011 opřely též o oznámení věci k projednání
ze dne 26. 9. 2011, kde policisté uvedli, že předmětné vozidlo měli neustále na dohled. Podstatné je,
že s tímto závěrem koresponduje rovněž videozáznam pořízený z vozidla Policie ČR, který
dokumentuje průběh přestupkového jednání, mj. se zřetelně patrnými údaji o rychlosti
předmětného vozidla, o jeho registrační značce, jakož i o průběhu aktuální polohy vozidla dle GPS.
Závěr o skutkovém stavu se neopíral jen o úřední záznamy (srov. opačnou situaci v rozsudku
zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). Nepovažoval-li správní orgán prvního
stupně za této situace za nutné shromažďovat další důkazní prostředky k dalšímu prověřování
totožnosti přestupce, která již byla určena, neporušil povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti [§3 správního řádu], neboť pochybnosti zde nebyly. Nejvyšší správní soud
považuje za nevěrohodné vysvětlení stěžovatele, že za situace, kdy dle svého tvrzení nebyl řidičem
předmětného vozidla, nepovažoval za relevantní vyjádřit se na předepsaný tiskopis, neboť není
osobou znalou práva. V kontextu situace, kdy policisté zastaví na dálnici vozidlo a poté o tom
sepisují záznam, je nepochybné, že tento úkon činí směrem k řidiči takto zastaveného vozidla, kdy
úkon činí úřední osoby, mj. postihující překročení zákona. I osoba neznalá práva se v této situaci
může snadno dovtípit, že pokud ve skutečnosti s řízením zastaveného vozidla nemá nic
společného, je vhodné to policistům zřetelně sdělit a trvat na zaznamenání takové skutečnosti.
[25] Stěžovatel v této souvislosti namítal (bod [7]), že bylo možno ověřit i správnost měření,
jakož i materiální stránku stíhaného jednání (zda byl na dálnici provoz či nikoli, zda tedy bylo
alespoň předpokládané riziko, že by stěžovatel mohl někoho svým jednáním ohrozit či omezit).
Avšak i tyto skutečnosti jsou patrny z ověřovacího listu měřidla vyhotoveným Autorizovaným
měřícím střediskem, jakož i z přiloženého videozáznamu (předmětné vozidlo opakovaně
předjíždí několik dalších vozidel, přičemž je průběžně zaznamenávána aktuální rychlost a aktuální
přesná GPS poloha).
[26] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nezhojil nepřezkoumatelnost správních
rozhodnutí spočívající v nedostatečném vymezení subjektivní stránky přestupku, tedy znaku
zavinění (bod [8]). S tímto závěrem zdejší soud nesouhlasí. Žalovaný se této otázce věnuje na
straně 5 svého rozhodnutí, kde konstatuje, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je
srozumitelně uvedeno, co jej vedlo k závěru o vině a z jakých důkazními prostředků vycházel.
Stěžovatel byl dostatečně ztotožněn jako řidič vozidla v době přestupkového jednání. I když pro
závěr o vině předmětným jednání postačí zavinění z nedbalosti, přestupek byl spáchán úmyslně,
což je dle žalovaného vyvoditelné z podkladů správního rozhodnutí. V rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně je uvedeno, že stěžovatel se dopustil přestupku tím, že při řízení vozidla
překročil nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/h o 60 km/h [§125c odst. 1 písm. f) bod 2)
zákona o silničním provozu]; šlo tedy o překročení maximální dovolené rychlosti o 46 %. Pokud
tedy krajský soud konstatoval, že z rozhodnutí správních orgánů plyne, že stěžovatel se tohoto
jednání dopustil úmyslně [srov. ust. §4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, na něž krajský
soud výslovně odkazuje], je jeho závěr plně přezkoumatelný a srozumitelný, neboť obsah
odůvodnění správních rozhodnutí, jakož i ze skutkové věty výroku o vině nevyvolává
pochybnosti a rozpory. Žalovaný nepřekročil meze své přezkumné pravomoci, totožnost jednání
popsaného ve skutkové větě výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla zachována,
a v postupu krajského soudu nelze ani spatřovat libovůli. Soud se i žalovaný
takto vypořádávali námitky stěžovatele, avšak obsah prvostupňového rozhodnutí byl jednoznačný
i tak. Uvedený postup není v rozporu se závěry vyslovenými zdejším soudem v rozsudku ze dne
7. 8. 2008, č. j. 1 As 56/2008 – 55, či rozsudku ze dne 10. 1. 2013 č. j. 8 As 34/2012 - 35. Znaku
zavinění byla věnována odpovídající pečlivost. Krajský soud v rámci své přezkumné pravomoci
zřetelně uvedl, že přestupek byl spáchán úmyslně a rovněž uvedl, z čeho svůj závěr vyvozuje.
[27] K námitce přezkoumatelnosti materiální stránky přestupku Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle §2 odst. 1 zákona o přestupcích v sobě pojem přestupku spojuje jak naplnění
formálních znaků, tak znaků materiálních. Jak však plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, obecně platí, že při naplnění formálních znaků
jednání, jež je zákonem označeno za přestupek, jsou v běžně se vyskytujících případech naplněny
i znaky materiální, neboť již naplněním daných formálních znaků je ohrožen či porušen zájem
společnosti. Aby tomu tak nebylo, musely by v daném případě existovat významné okolnosti či
zvláštnosti případu, které takový závěr vylučovaly. Podle názoru zdejšího soudu tomu tak ve
stěžovatelově případě nebylo. Překročení nejvyšší povolené rychlosti o více než 46 % při běžném
denním dálničním provozu (viz důkazní videozáznam) je natolik významné, že samo o sobě
porušuje společenský zájem na dodržování pravidel silničního provozu a na bezpečnosti tohoto
provozu. Takto závažné porušování pravidel silničního provozu nelze tolerovat. Ani v této otázce
tedy zdejší soud neshledal pochybení správních orgánů ani krajského soudu.
Rovněž předestření myšlenkového procesu (srov. právní názor z rozsudku zdejšího soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52), na základě něhož soud a předtím i žalovaný dospěli k závěru, že
to byl právě stěžovatel, kdo se dopustil stíhaného protiprávního jednání, je patrné z odůvodnění
napadených rozhodnutí, která i z tohoto pohledu splňují kritéria přezkoumatelnosti (kromě výše
uvedených závěrů srov. str. 21 až 22 rozsudku krajského soudu, jakož i str. 5 rozhodnutí
žalovaného či str. 3 odst. 3 až str. 4 odst. 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) . Ani tato
námitka stěžovatele důvodná není.
[28] Za nepřezkoumatelné označil stěžovatel i rozhodnutí o druhu a výměře sankce. Správní
orgány podle něj nepřihlédly k závažnosti a okolnostem přestupku, k pohnutkám a osobě pachatele,
přičemž „[d]ruh a výměra trestu uloženého podle §12 odst. 1 přestupkového zákona, musí odpovídat závažnosti
přestupku, která vyplývá zejména ze všech v zákoně demonstrativně uvedených kritérií. Uloží-li proto správní orgán
sankci, aniž přihlédne ke způsobu spáchání přestupku, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl
spáchán, překročí tím zákonem stanovené meze správního uvážení, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nezákonné
(§78 odst. 1 s. ř. s.)“ (rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2004, č. j. 7 As 43/2004 - 51 obdobně
i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007 - 81) Zde Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle §12 odst. 1 zákona o přestupcích, „při určení druhu sankce a její výměry se
přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl
spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele“ Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek
lze podle §125c odst. 4 písm. d) uložit pokutu od 5.000 Kč do 10.000 Kč a trest zákazu
činnosti v rozpětí od šesti měsíců do jednoho roku. Je zřejmé, že stěžovateli byla uložena pokuta
mírně nad polovinou sazby a trest zákazu činnosti na samé spodní hranici zákonného rozpětí.
Správní orgán I. stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně přihlédl k závažnosti
přestupku (místu a době spáchání přestupku) a konstatoval závažné porušení pravidel silničního
provozu a narušení bezpečnosti ostatních účastníků tohoto provozu. Ve svých úvahách zohlednil
i okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán, a jeho následky, přičemž zohlednil i to, že nedošlo
k újmě na zdraví nebo k majetkovým škodám. Přihlédnul též k osobě pachatele, protože v řízení byl
proveden důkaz listinou - výpisem z evidenční karty řidiče, z níž správní orgán I. stupně zjistil, že
stěžovateli je evidován již jeden přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Také
zde je úvaha vedoucí správní orgán k uložení sankcí přezkoumatelná.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po
přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně k závěru, že nebyl naplněn tvrzený
důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení podle obsahu soudního spisu
nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu