ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.227.2014:10
sp. zn. 4 As 227/2014 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Pardubicích, se sídlem
Boženy Vikové-Kunětické 2011, Pardubice 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 A 121/2014 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce se žalobou podanou dne 8. 8. 2014 u Městského soudu v Praze domáhal určení,
že „vydání vágních osvědčení“ žalovaným je nezákonným zásahem, a požadoval, aby soud přikázal
žalovanému vydat „datové osvědčení“ se všemi předepsanými náležitostmi o druhu a výši
nepojistných sociálních dávek přiznaných žalobci.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2014, č. j. 8 A 136/2014 - 5, věc podle
§7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) postoupil Krajskému
soudu v Českých Budějovicích. V odůvodnění uvedl, že předložená věc se týká dávek pomoci
v hmotné nouzi (§7 odst. 3 s. ř. s.) a dále mu je z úřední činnosti známo, že žalobce má trvalý
pobyt sice v Březinách, ale dlouhodobě se zdržuje v Českých Budějovicích.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 10 A 121/2014 - 7,
žalobce vyzval, aby do 7 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši
2.000 Kč, a poučil jej, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení
o žalobě zastaveno.
[4] Podáním ze dne 13. 10. 2014 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
Zároveň Krajskému soudu zaslal vlastní čestné prohlášení týkající se jeho majetkových poměrů.
[5] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 A 121/2014 - 12,
žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Ačkoli soud nezpochybňoval majetkové
poměry žalobce, dospěl k závěru, že žalobce nesplňoval podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, protože jeho procesní postup nesl rysy svévolného uplatňování práva. Vycházel
ze skutečnosti, že v evidenci Krajského soudu je vedeno několik set spisů, v nichž je P. Č.
v pozici žalobce. Přestože mnohost sporů sama o sobě není rozhodná pro odepření osvobození
od soudního poplatku, v případě žalobce je z vytvářených sporů poznatelná sériovost a
stereotypnost zaměřená na napadání formálních nedostatků, které ale jsou pro řešení
samotné podstaty věci podružné. V otázce posouzení prohlášení o majetkových poměrech
žalobce krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012,
č. j. 1 As 121/2012 - 22. Při posouzení uplatňování práva svévolným a šikanózním
způsobem citoval Krajský soud rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 - 11, ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 Ans 8/2013 - 18, a ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 - 13 a dále poukázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, k účelu právní úpravy soudních poplatků. Mají-li plnit soudní poplatky
regulační funkci, musí soudy mimo majetkových poměrů posuzovat právě i postup žadatele, zdali
neuplatňuje svá práva svévolně nebo šikanózním způsobem. Krajský soud poukázal také
na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku
ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05, a uzavřel, že v dané věci nelze žalobci přiznat
osvobození od soudních poplatků.
[6] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž Krajskému soudu vytknul, že je nadepsané usnesení nezákonné, a považuje jeho výkon
soudní moci za „zlovolné maření úkolu veřejného činitele“. Uvádí, že Krajský soud arogantně zamlčuje
žalobní tvrzení a předstírá v odůvodnění usnesení jiný předmět zahájeného řízení. Stěžovatel
naopak konstatuje, že „soukromé osoby mají právo na libovůli“ a „vulgární verbální útoky vtělené do kasační
stížnosti jsou přijatelné ze strany laika v oboru práva, pokud KS lže a soudí hrubě nesoudně“. Krajský soud
měl přihlížet k poměrům stěžovatele a stanovit přiměřenou lhůtu k úhradě soudního poplatku,
přičemž „pro osobu v hmotné nouzi nemůže být dostatečná ani 2měsíční lhůta k zaplacení“. Stěžovatel
dále namítá, že žádný zákon neukládá soudu vybrat poplatek před vydáním rozsudku; přitom
je mu známo, že krajské soudy vydávají rozsudky bez zaplacení poplatku. Stěžovatel z výše
uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil nadepsané usnesení Krajského soudu.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené
usnesení Krajského soudu v Brně v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody a shledal, že napadené usnesení přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud dle své konstantní judikatury
nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým
zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního účastníka. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla
zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, by trvání na podmínce
uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost a podmínce povinného zastoupení, znamenalo
jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který stěžovatel podáním žádosti sledoval
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr
o tom, zda stěžovatel měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy
i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.
[10] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá, že účastník může
být osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně
neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků.
[11] Nejvyšší správní soud uvádí, že se již problematikou nepřiznání osvobození od soudních
poplatků konkrétně ve stěžovatelově případě zabýval. V usnesení ze dne 18. 12. 2012,
č. j. 7 As 103/2012 - 20, zdejší soud konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel svá práva zjevně
šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí se nikoli pro nalezení meritorního řešení svého
sporu, ale pro samotné vedení sporu, nelze mu přiznat osvobození od soudních poplatků
ani s ohledem na jeho sociální poměry.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův postup v předmětném
sporu naplňuje znaky šikanózního, svévolného a účelového výkonu práv. O tomto závěru
svědčí nejen specifická procesní aktivita stěžovatele, jež není vedena snahou nalézt řešení jeho
pře, ale i extrémně vysoký počet soudních sporů (stovky), které stěžovatel vede u správních
soudů. Za této situace je podle Nejvyššího správního soudu možné aplikovat citované závěry
usnesení sedmého senátu zdejšího soudu i na posuzovaný případ.
[13] S ohledem na shora uvedené nevidí ani Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů
jako je tento, jichž stěžovatel vede celou řadu, měla nést výlučně Česká republika v důsledku
přiznání osvobození od soudních poplatků. Nemajetnost totiž nemůže být sama o sobě
důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání
četných podání k soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans
10/2012 - 26). „Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést
bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na
místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 –
66, resp. rozsudek ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 - 12).
[14] Nejvyšší správní soud neshledal (a stěžovatel ani v kasační stížnosti neuváděl) takové
skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v nyní řešeném případě se jedná o věc skutečně
se dotýkající stěžovatelovy životní sféry.
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se krajský soud dostatečným způsobem zabýval
osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených
před tímto soudem. Krajský soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto
konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede
mnoho sporů. Závěrem zdejší soud ve shodě s krajským soudem poukazuje na závěry rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009,
stížnost č. 36500/05, podle něhož nemusí být osvobozen od soudních poplatků účastník
vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu.
Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu na ochraně před
kverulantstvím.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížností
napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpí nezákonností ani jakoukoli
jinou vadou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[17] Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalované žádné
náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu