ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.127.2013:42
sp. zn. 5 Afs 127/2013 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: multigate a.s.,
se sídlem Riegrova 6, Olomouc, zastoupený JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem
Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem
Dominikánské náměstí 1, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 29 Af 17/2012 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud
zamítl žalobu směřující proti rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu
a financování, (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/455815/2011
a č. j. MMB/455816/2011. Prvním z těchto rozhodnutí žalovaný změnil k odvolání stěžovatele
pouze odůvodnění rozhodnutí o přeplatku Úřadu městské části města Brna, Brno – sever
(dále též „správce poplatku“) ze dne 7. 9. 2011, č. j. OF/024271/11/2, tak, že se označení
obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna „č. 9/2010“ nahrazuje označením
„č. 21/2010“. Druhým z uvedených rozhodnutí žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil
rozhodnutí správce poplatku ze dne 7. 9. 2011, č. j. OF/024270/11/2, o přeplatku. Správce
poplatku uvedenými rozhodnutími nevyhověl žádosti stěžovatele o vrácení vratitelného přeplatku
podle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni rozhodování správního
orgánu (dále jen „daňový řád“), vzniklého podle stěžovatele na místním poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podle jiného právního předpisu ve výši 185 000 Kč za období 1. 7. 2011 – 30. 9. 2011 a ve výši
89 139 Kč za období 1. 7. 2010 – 30. 9. 2010.
[2.] Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 28. 6. 2011 uhradil místní
poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí (dále jen „místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj“) dle §10a
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon
o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010,
o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále jen „vyhláška č. 21/2010“),
a to ve výši 185 000 Kč za období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011. Dne 21. 6. 2011 uhradil stěžovatel
místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj dle §10a zákona o místních poplatcích
a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu (dále jen „vyhláška č. 9/2010“), a to ve výši 89 139 Kč
za období od 1. 7. 2010 do 30. 9. 2010. Podáními ze dne 10. 8. 2011 stěžovatel požádal správce
poplatku o vrácení uvedených částek, protože uhrazené místní poplatky považoval za vratitelný
přeplatek z důvodu absence zákonného podkladu pro jejich stanovení a vybírání. Správce
poplatku žádostem nevyhověl s odůvodněním, že přeplatek poplatku ve smyslu §154 a §155
daňového řádu za předmětná období nevznikl.
[3.] Rozhodnutí správce poplatku stěžovatel napadl odvoláními, o nichž žalovaný vydal již
zmíněná rozhodnutí ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/455815/2011 a č. j. MMB/455816/2011.
V odůvodnění těchto rozhodnutí žalovaný odmítl, že by stěžovatelem namítaná ustanovení
zákona o místních poplatcích a zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), byla nesrozumitelná a umožňovala
více výkladů ve vztahu k vybírání místních poplatků za „jiné technické herní zařízení“ (dále též
„JTHZ“). Ve svých rozhodnutích žalovaný také dospěl k závěru, že stěžovatelem provozovaná
zařízení podléhají poplatkové povinnosti.
[4.] Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, v níž obšírně argumentoval
nezákonností napadených správních rozhodnutí z toho důvodu, že se žalovaný s jeho odvoláním
vypořádal nesprávně a dostatečně se také nezabýval tvrzenými odvolacími důvody. Žalovaný
dle stěžovatele také chybně interpretoval a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona
o místních poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu.
[5.] Krajský soud v Brně výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. a III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení před krajským soudem.
[6.] Jádro sporu krajský soud shledal ve výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ dle §1 písm. g) zákona o místních poplatcích
(v tehdy platném znění). Krajský soud k tomu uvedl, že považuje za nadbytečné se k této
otázce rozsáhleji vyjadřovat s ohledem na to, že účastníkům řízení je dostatečně známa předchozí
a již ustálená rozhodovací praxe, a to jak krajského soudu, tak Nejvyššího správního soudu;
v tomto ohledu krajský soud namátkou odkázal na rozsudky zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, či ze dne 6. 8. 2013, č. j. 2 Afs 52/2013 – 39 (všechna judikatura NSS
je dostupná na www.nssoud.cz). Z této judikatury vyplývá, že interaktivní videoloterní terminál
(dále též „VLT“) představuje „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu §10a zákona o místních
poplatcích. Zpoplatnění proto podléhá každý koncový terminál, nikoli jen centrální loterní
jednotka. Hry provozované prostřednictvím centrálního loterního systému (dále též „CLS“),
jehož součástí jsou koncové interaktivní videoloterní terminály, považoval krajský soud,
s ohledem na ustálenou judikaturu správních soudů, za loterie a jiné podobné hry, které může
Ministerstvo financí povolit na základě zmocnění dle §50 odst. 3 zákona o loteriích. V těchto
případech se přitom přiměřeně použijí ustanovení části první až čtvrté zákona o loteriích
a na základě tohoto postupu Ministerstvo financí stěžovateli povolilo provozování loterie nebo
jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterního systému. Argumentací a maiore ad minus
dospěl soud k závěru, že takto Ministerstvo financí povolilo i jejich provozování prostřednictvím
jednotlivých koncových videoloterních terminálů (stěžovatelem namítaný významový rozdíl slov
„povoluje“ a „schvaluje“ přitom soud nepovažoval za významný). Rozsudek krajského soudu
stěžovatel napadl nyní projednávanou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[7.] Stěžovatel kasační stížností napadá rozsudek krajského soudu z důvodů obsažených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel rovněž namítá nicotnost rozhodnutí správce
poplatku.
[8.] Stěžovatel je přesvědčen, že pokud opakovaně namítá, že jeho zařízení místnímu poplatku
nepodléhají, nemůže správce poplatku rozhodnout o ne/existenci přeplatku na místním
poplatku bez toho, aby měl jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pravomocný platební
výměr. Stěžovatel připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012,
č. j. 2 Afs 76/2011 – 62, dle kterého má správce poplatku povinnost vydat platební výměr, pokud
poplatník nesouhlasí s výší poplatku a tento nesouhlas kvalifikovaně vyjádří (což učinil). Není-li
pak vydán pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán
a nelze rozhodnout o existenci přeplatku. V této souvislosti stěžovatel též navrhl přerušení
řízení do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn.
2 Afs 68/2012. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že poplatky byly vyměřeny
konkludentně a postrádá tak existenci podkladu pro rozhodnutí o přeplatku.
[9.] Stěžovatel za zásadní dále označil otázku povinnosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami
centrálního loterního systému. V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího
správního soudu vyřčenými v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26. Stěžovatel
namítá nejasnost právní úpravy a odmítá směšování pojmu „povoluje“ a „schvaluje“.
Je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení povolované
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ podle standardních výkladových metod,
tj. za použití výkladu gramatického, systematického, logického, eventuelně historického
a teleologického. Gramatickým výkladem dochází k závěru, že zpoplatněno může být jen
to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru a které je povoleno
ministerstvem. Z logického výkladu dovozuje, že §10a zákona o místních poplatcích zpoplatňuje
výherní hrací přístroje (dále též „VHP“) na straně jedné a jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí na straně druhé. Zákon o loteriích však o vydávání povolení k JTHZ
výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona o loteriích předpokládá vydávání povolení k provozování
jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož zákona vydávání povolení loterií a jiných podobných her.
Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo na základě zákona o loteriích povoluje pouze loterie a jiné
podobné hry, výherní hrací přístroje, tomboly, kursové sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario
je tedy vyloučena pravomoc ministerstva vydávat povolení k provozování JTHZ. Pokud
je zpoplatňování VHP a JTHZ upraveno týmž ustanovením zákona o místních poplatcích,
stěžovatel (za použití argumentu a simili) dovozuje, že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž
provozování je povoleno podle zákona o loteriích, měla by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ,
která jsou taktéž povolována ministerstvem.
[10.] Stěžovatel zároveň opětovně a obsáhle vytkl celkovou nejasnost právní úpravy, včetně
novel zákona o místních poplatcích, spočívající především v nejasnosti pojmu „výherní hrací
přístroj“, a jeho dopadu na interaktivní videoloterní terminály. S odkazem na zákon o loteriích
stěžovatel dovozuje, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený
hrací přístroj, nikoli tedy hrací přístroj, prostřednictvím kterého jsou provozovány sázkové hry.
V případě VLT je takto povolováno v souladu s §50 odst. 3 zákona o loteriích provozování
loterie nebo jiné podobné hry, a nikoli provozování výherního hracího přístroje, které podléhá
místnímu poplatku. Navíc zákon o loteriích ani zákon o místních poplatcích žádným způsobem
neupravují pojem „jiné technické herní zařízení“, přičemž, má-li být jeho provozování
zpoplatněno, musí zákon o loteriích přinejmenším stanovit, že Ministerstvo financí vydává
povolení k provozování jiného technického herního zařízení či zařízení, které by pod tento pojem
spadalo. Zároveň stěžovatel argumentuje tím, že Ministerstvo financí „povoluje“ loterii nebo
jinou podobnou hru, avšak později „schvaluje¨“ provozování jednotlivých VLT. Tuto
gramatickou odlišnost (mající na výběr poplatku zásadní vliv) opomněl vzít v úvahu jak správce
poplatku, tak krajský soud.
[11.] Další série žalobních námitek, s nimiž se podle tvrzení stěžovatele krajský soud
nevypořádal, se týká technických aspektů jím provozovaných zařízení a nemožnosti
je subsumovat pod pojem jiné technické herní zařízení z tohoto důvodu. Provozování loterie
nebo jiné podobné hry je prováděno prostřednictvím CLS, což je funkčně nedělitelné technické
zařízení, kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místní kontrolní
jednotkou a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních
terminálů, tvořící po funkční stránce jeden celek. VLT je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání
s VHP je zřejmé, že se jím rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické
zařízení s ovládáním určeným jen pro jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů výherní hrací
přístroj a jiné technické herní zařízení do téhož ustanovení zákona o místních poplatcích
stěžovatel předpokládá, že se jedná o zařízení podobná, příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být
dána kompaktnost a funkční nedělitelnost i v případě JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné
odvodit od průběhu sázkového procesu, kterým se rozumí vklad finančních prostředků do hry,
uzavření sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny
uskutečnit všechny tyto prvky sázkového procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným
technickým zařízením (slouží jen jako zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry
dochází v CLS) a sám o sobě nemůže sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení
CLS v jednotlivých rozhodnutích ministerstva.
[12.] Z důvodu zákonných nejasností a rozličných výkladů pak stěžovatel opakovaně a na více
místech upozorňuje na nutnost postupu dle zásady in dubio pro libertate. Správní soud se podle jeho
názoru s uvedenou žalobní námitkou vypořádal nesprávně.
[13.] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[14.] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nebude doplňovat nic dalšího
nad rámec svých vyjádření obsažených v soudním spise.
IV. Vlastní argumentace soudu
[15.] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16.] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány
všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní
argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené; rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná
kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval
protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč
(srov. například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb.
NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne
11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne
17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší správní
soud z výše uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat,
že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
[17.] Stěžovatel dále namítá údajnou nicotnost rozhodnutí správce poplatku. Jak vyplývá
z kasační stížnosti, stěžovatel má za to, že dokud není vydán pravomocný platební výměr, není
poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze ani rozhodovat o existenci
či neexistenci přeplatku. V této souvislosti pak stěžovatel poukázal na povinnost správce
poplatku vydat (nikoli jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas
s úhradou poplatku nebo s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012).
[18.] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatel poprvé uplatnil v řízení
před krajským soudem až v replice ze dne 23. 5. 2012 a v následném návrhu na přerušení řízení
ze dne 24. 6. 2013, tedy nikoliv ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1
s. ř. s.), a tudíž, jak správně konstatoval krajský soud, opožděně. Pokud se krajský soud
k této otázce přesto v napadeném rozsudku vyjádřil, činil tak toliko obiter dictum (lze ovšem dodat,
že krajský soud neshledal nicotnost rozhodnutí správních orgánů ani na základě námitky týkající
se nedostatku právního podkladu pro rozhodnutí správce poplatku, neboť dospěl ke správnému
závěru, že o nedostatku právního podkladu, a tedy ani o nicotnosti rozhodnutí správních orgánů,
nelze v daném případě hovořit). Meritorně se opožděnou námitkou neexistence pravomocného
platebního výměru a z toho vyvozované nicotnosti žalobou napadených rozhodnutí správních
orgánů Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť kasační stížnost (její část) není přípustná,
opírá-li se o důvody, které stěžovatel včas a řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). Z uvedeného důvodu
je také bezpředmětný návrh stěžovatele na přerušení řízení o kasační stížnosti do rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 68/2012. Z úřední
povinnosti Nejvyšší správní soud nicotnost rozhodnutí správních orgánů neshledal.
[19.] Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení, po jejichž zohlednění
podle stěžovatele není možné je podřadit pod jiná technická herní zařízení. Ačkoli se krajský soud
výslovně technickými parametry stěžovatelem provozovaných zařízení nezabýval, je zřejmé,
že technické aspekty zohlednil jak při úvaze o definici JTHZ, tak o smyslu poplatkové povinnosti
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí; v daném směru přitom krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu zdejšího soudu.
Nejvyšší správní soud tedy, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti o tom, že technické
aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení vzal krajský soud při rozhodování v úvahu.
[20.] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
věcně vypořádal všechny řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
[21.] Stěžovatel se dále v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Uvádí přitom, že v řízení před krajským soudem opakovaně namítal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z toho důvodu, že se žalovaný zabýval pouze
výkladem pojmu jiné technické herní zařízení a nijak se nezabýval otázkou daňového účtu
stěžovatele, stavu na tomto účtu a existencí přeplatku. Nejvyšší správní soud ze spisu krajského
soudu zjistil, že krajský soud se k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu,
že se žalovaný nezabýval otázkou daňového účtu stěžovatele, stavu na tomto účtu a existencí
přeplatku, nevyjádřil, a to z toho důvodu, že stěžovatel takto samostatně formulovanou námitku,
která by nebyla závislá na hlavní námitce nezákonného zpoplatnění VLT, v žalobě neuplatnil.
Meritorně se těmito otázkami proto nebude zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační
stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně a včas neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4
s. ř. s.).
[22.] Pokud jde o kasační důvody opírající se o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatel
především obšírnou argumentací nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace §10a odst. 1
zákona o místních poplatcích, v rozhodném znění, neboť namítá, že VLT (jakožto koncové
jednotky CLS) nelze považovat za jiné technické herní zařízení; nadto VLT nejsou Ministerstvem
financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod poplatkovou povinnost dle citovaného
ustanovení.
[23.] Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného
rozsudku by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci
nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších),
anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval
běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.), čímž
argumentuje stěžovatel.
[24.] Stěžovatel v úvodu argumentace zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, týkající se podobné materie, s jehož závěry vyjadřuje
nesouhlas, aniž by hlouběji rozvinul, v jakých ohledech považuje dotčené rozhodnutí za chybné.
Ve své argumentaci se přidržuje obecných argumentů, jež však byly v rozhodovací praxi zdejšího
soudu již vícekrát řešeny (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 – 34,
týkající se rovněž stěžovatele), a Nejvyšší správní soud nemá důvod se od své dosavadní
konstantní judikatury odchýlit.
[25.] Rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu „jiné technické
herní zařízení“, a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů
jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především §10a
zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle tohoto ustanovení
totiž „(1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba
poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč“.
[26.] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České
republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu
a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv
a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji ústavně
nekonformní (srov. nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb.).
Stěžovatel má pravdu, že termín „jiné technické herní zařízení“ není v právním řádu nijak
definován. Aby bylo možno považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“,
musí být takové zařízení do určité míry obdobou výherního hracího přístroje. Dle §17 odst. 1
zákona o loteriích se „výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené
technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího přístroje s programovým
vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé takové hrací místo
rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí být uvedena v osvědčení
o provozuschopnosti vydaném podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto osvědčení“. Vlastnosti však
nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jeho funkce.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém
principu a prostřednictvím čeho je povolená hra provozována, ale klíčová je především její vnější
forma zpřístupněná uživateli.
[27.] Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní terminály nelze zahrnout pod zákonné
pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem
ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace
normy nemůže vycházet pouze ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl
připuštěn tento postup odporující základním východiskům interpretace právních norem, právě
tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem
a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní
soud odmítnout. Takovýto postup by přinášel striktní jazykový formalismus, který není v právu
žádoucí.
[28.] V případě, že by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální
loterní jednotka, mohli by provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané
obci nespočet konečných přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel
daného místního poplatku a přijatých norem. Podobně by daná interpretace kolidovala
s judikaturou Ústavního soudu, dle které „je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně
na okraji společensky akceptovaných aktivit, (…) a nelze připustit takový výklad podústavních předpisů,
který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných
celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných
vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her,
bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání“ (nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb., N 151/62 SbNU 315). Jakékoli omezení možností místní samosprávy
regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo
zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[29.] Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na úmysl zákonodárce při schvalování dotčené
novely, protože právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem.
Přijetí předmětné úpravy zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou
dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí
ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace videoloterních terminálů
obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce
jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň.
Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného
ustanovení, v tehdejším znění, nebylo terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je z něj jasně
patrná a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
[30.] Stěžovatel též argumentuje nenaplněním druhé podmínky pro vznik poplatkové
povinnosti dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, která spočívá v povolení JTHZ
Ministerstvem financí. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí
v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž hru (provozovanou prostřednictvím
centrálního loterního systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními
jednotkami a koncovými zařízeními) nelze s koncovými zařízeními (VLT) ztotožňovat.
[31.] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie
nebo jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco
první sousloví představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze
konkrétního, materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl
od stěžovatele však zdejší soud vnímá §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle
tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou
v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky
provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté
zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité
v souvislosti s povolováním, vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky
v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního
návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale právě i umístění
konkrétních interaktivních videoloterních terminálů v přesně specifikovaném počtu, na přesně
uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož
integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato
koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí
Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení ve smyslu úpravy jeho podmínek.
Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru zdejšího soudu
podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna
(eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností
u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i situaci, kdy
by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak Ministerstvo financí
by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT nebo jejich
přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo).
[32.] Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud gramatickým výkladem dochází k závěru,
že Ministerstvem financí „schválené“ VLT nepodléhají poplatkové povinnosti dle zákona
o místních poplatcích. Výkladem logickým a teleologickým totiž dospějeme k závěru,
že povinnost platit místní poplatek se vztahuje ke každé koncové jednotce; opačný výklad
by nesledoval účel dané právní úpravy. Jak konstatoval ve své judikatuře též Ústavní soud, „každé
ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními
příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem“ (usnesení ze dne 7. 9. 1999,
sp. zn. I. ÚS 249/99; č. U 55/15 SbNU 309). Stěžovatelův argument, že výklad teleologický
a historický by měl být chápán pouze jako pomocný, z uvedených důvodů neobstojí, stejně
jako námitka, že tímto výkladem je účelově zasaženo do vlastnického práva jednotlivce.
[33.] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že VLT, jakožto koncová zařízení centrálního
loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle §50 odst. 3 zákona o loteriích,
a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají
tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru
dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede
při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno
z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro libertate, na jejíž dodržení stěžovatel
naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci.
[34.] K těmto opakovaným námitkám spočívajícím v prolomení zásady in dubio mitius
v neprospěch stěžovatele Nejvyšší správní soud dodává, že tato zásada skutečně představuje
jednu ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip
však nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou
stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud,
„v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout
víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem,
jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality“ (nález ze dne
29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 783/06, publ. pod č. 210/2007 Sb. ÚS). Uvedená víceznačnost
však musí přesáhnout obecně přijatelnou míru a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva,
ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá
v úvahu. A právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně formalistických
až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani
předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný s výkladem poskytnutým
krajským soudem či správcem poplatku a Nejvyšší správní soud tak porušení zásady in dubio
mitius neshledal.
[35.] Stěžovatel v daném případě také shledává nepřiléhavou argumentaci krajského
soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, a to z toho důvodu,
že se předmětný nález netýká otázky zpoplatnění interaktivních videoloterních terminálů, nýbrž
otázky veřejného pořádku a možnosti obce stanovit obecně závaznou vyhláškou místa, na nichž
lze koncová zařízení provozovat. Stěžovateli také není zřejmé, jaké závěry soud z nálezu
dovozuje. Zde je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud k uvedené námitce z napadeného
rozsudku zjistil, že krajský soud nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl.
ÚS 29/10, ve svém rozhodnutí neargumentoval, a daná námitka tak není namístě. Předmětným
nález přitom stěžovatel zmiňoval v žalobě, kdy správním orgánům vyčítal obdobná pochybení
jako nyní krajskému soudu, resp. s odkazem na předmětný nález argumentoval, že koncové VLT
„postrádají vlastnost kompaktnosti“. Jak již však bylo uvedeno, samotnou problematikou
zpoplatnění interaktivních videoloterních terminálů se krajský soud zabýval řádně a v souladu
s ustálenou judikaturou.
[36.] Stěžovatel v kasační stížnosti také nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně otázky,
zda je vyhláška č. 21/2010 (resp. vyhláška č. 9/2010) v souladu se zákonem. V žalobě stěžovatel
namítal, že obecně závazná vyhláška nemůže vyžadovat místní poplatek za jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, neboť pro tento
poplatek chybí zákonný podklad, resp. že dané obecně závazné vyhlášky jsou nesrozumitelné,
a to zejména proto, že poplatková povinnost je podle §10a zákona o místních poplatcích odvislá
od skutečného provozování přístroje, nikoliv jen od vydání povolení Ministerstvem financí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud krajský soud k této námitce uvedl, že poplatku podle
§10a zákona o místních poplatcích podléhá každý povolený, a nikoli nutně provozovaný hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
správních soudů, na kterou ve svém rozsudku také odkázal.
[37.] Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že se ve svém rozhodnutí detailně
nevyjadřoval k argumentaci stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, kterou nelze podřadit pod
zákonné důvody kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., stejně jako k argumentaci, která
napadala závěry krajského soudu, které však krajský soud v přezkoumávaném rozhodnutí
neučinil.
[38.] Nejvyšší správní soud shrnuje, že otázka, zda stěžovateli vznikl vratitelný přeplatek
ve smyslu §154 daňového řádu, který mu měl být dle jeho přesvědčení správcem daně vrácen
v souladu s §155 daňového řádu, je závislá na existenci poplatkové povinnosti. Přeplatek
je částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje
úhrn předpisů a odpisů na debetní straně daňového účtu. To, zda stěžovatel na poplatcích zaplatil
více, než kolik činila jeho zákonná povinnost, závisí na hmotněprávním posouzení věci. Bylo tedy
třeba určit, zda měl stěžovatel povinnost místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu ve výši 185 000 Kč za období 1. 7. 2011 – 30. 9. 2011 a ve výši 89 139 Kč za období
1. 7. 2010 – 30. 9. 2010 uhradit, či nikoliv. Jak již bylo podrobně vysvětleno, poplatková
povinnost stěžovateli v obou případech ze zákona svědčila.
V. Závěr
[39.] Ze všech těchto důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[40.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec běžné činnosti nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu