ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.62.2013:45
sp. zn. 5 Afs 62/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: multigate a.s.,
se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem
se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor
rozpočtu a financování, se sídlem Brno, Malinovského nám. 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 Af 19/2012 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud
zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování,
(dále též „žalovaný“) ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/0457956/2011.
Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 29. 4. 2011
uhradil místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí dle ustanovení §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o místních poplatcích“), a obecně závazné
vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu (dále jen „vyhláška č. 21/2010“), a to ve výši 195 000 Kč za provozování 39 ks zařízení
Multi lotto v období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011. Dne 1. 9. 2011 podal stěžovatel u Úřadu
městské části města Brna Brno-Židenice žádost o vrácení vratitelného přeplatku dle §155 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), protože
uhrazený místní poplatek považoval za vratitelný přeplatek z důvodu absence zákonného
podkladu pro jeho stanovení a vybírání.
Úřad městské části města Brna Brno-Židenice (dále též „správce poplatku“) rozhodnutím
ze dne 10. 10. 2011, číslo rozhodnutí VHP/9/2011, č. j. 10/11, žádosti stěžovatele o vrácení
přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu nevyhověl, s odůvodněním,
že na osobním daňovém účtu poplatníka neeviduje žádný vratitelný přeplatek.
Rozhodnutí správce poplatku napadl stěžovatel odvoláním. Rozhodnutím ze dne
7. 12. 2011, č. j. MMB/0457956/2011, žalovaný změnil výše uvedené rozhodnutí správce
poplatku tak, že v odůvodnění rozhodnutí se vypouští věta: „(Správce daně se v tomto
rozhodnutí nezabývá výší uhrazeného poplatku.)“ V odůvodnění rozhodnutí žalovaný odmítl,
že by stěžovatelem namítaná ustanovení zákona o místních poplatcích a zákona č. 202/1990 Sb.,
o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“),
byla nesrozumitelná a umožňovala více výkladů ve vztahu k vybírání místních poplatků za „jiné
technické herní zařízení“. Žalovaný ve svých rozhodnutích dospěl také k závěru, že stěžovatelem
provozovaná zařízení podléhají poplatkové povinnosti a naplňují zákonnou definici „jiného
technického herního zařízení“.
Výše uvedené rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž obšírně
argumentoval nezákonností napadeného správního rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný
s odvoláním stěžovatele vypořádal nesprávně a nedostatečně se také zabýval tvrzenými
odvolacími důvody. Žalovaný dle stěžovatele také chybně interpretoval a nesprávně aplikoval
příslušná ustanovení zákona o místních poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu.
Krajský soud v Brně výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení
před krajským soudem.
Jádro sporu krajský soud shledal především ve výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ dle §1 písm. g) zákona o místních
poplatcích (v tehdy platném znění). Soud odmítl směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“
s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. Hry provozované prostřednictvím
centrálního loterního systému (jehož součástí jsou koncové interaktivní videoloterní terminály)
považoval za loterie a jiné podobné hry, které může Ministerstvo financí povolit na základě
zmocnění dle §50 odst. 3 zákona o loteriích. V těchto případech se přitom přiměřeně použijí
ustanovení části prvé až čtvrté zákona o loteriích, na základě nichž Ministerstvo financí
stěžovateli povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního
loterního systému. Argumentací a maiore ad minus dospěl soud k závěru, že takto Ministerstvo
financí povolilo i jejich provozování prostřednictvím jednotlivých koncových videoloterních
terminálů (stěžovatelem namítaný významový rozdíl slov „povoluje“ a „schvaluje“ přitom soud
považoval za minimální). Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl nyní projednávanou
kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel kasační stížností napadá rozsudek krajského soudu z důvodů obsažených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel rovněž namítá nicotnost rozhodnutí
správce poplatku.
Nicotnost rozhodnutí správce poplatku stěžovatel považuje za první zásadní vadu
rozhodnutí krajského soudu i správce poplatku. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud opakovaně
namítá, že jeho zařízení místnímu poplatku nepodléhají, nemůže správce poplatku rozhodnout
o ne/existenci přeplatku na místním poplatku bez toho, aby měl jako podklad pro rozhodnutí
k dispozici pravomocný platební výměr. Stěžovatel připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná
na www.nssoud.cz), dle kterého má správce poplatku povinnost vydat platební výměr,
pokud poplatník nesouhlasí s výší poplatku a tento nesouhlas kvalifikovaně vyjádří. Není-li
pak vydán pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán
a nelze rozhodnout o existenci přeplatku. V této souvislosti stěžovatel též navrhl přerušení
řízení do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 2 Afs 68/2012. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že poplatky byly
vyměřeny konkludentně a že postup správce poplatku relevantně nerozporoval. Postrádá
tak jakoukoli existenci byť konkludentního platebního výměru, z čehož dovozuje absenci
jakéhokoli podkladu pro rozhodnutí o existenci přeplatku.
Stěžovatel za zásadní dále označil otázku existence povinnosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami
tzv. centrálního loterního systému (dále též „CLS“). V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí
se závěry Nejvyššího správního soudu vyřčenými v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2013,
sp. zn. 2 Afs 37/2013. Stěžovatel namítá nejasnost právní úpravy a odmítá směšování pojmu
„povoluje“ a „schvaluje“. Je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu „jiné technické
herní zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“
podle standardních výkladových metod, tj. za použití výkladu gramatického, systematického,
logického, eventuelně historického a teleologického. Gramatickým výkladem dochází k závěru,
že zpoplatněno může být jen to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru,
a které je povoleno ministerstvem. Z logického výkladu dovozuje, že ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích zpoplatňuje výherní hrací přístroje (VHP) na straně jedné, a jiná technická
herní zařízení (JTHZ) povolená Ministerstvem financí na straně druhé. Zákon o loteriích
však o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona o loteriích předpokládá
vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož zákona vydávání
povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo na základě zákona
o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje, tomboly, kursové
sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc ministerstva vydávat
povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHT a JTHZ upraveno
týmž ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití argumentu a simili)
dovozuje, že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona
o loteriích, měla by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která jsou taktéž povolována
ministerstvem.
Stěžovatel zároveň opětovně a obsáhle vytkl celkovou nejasnost právní úpravy, včetně
novel zákona o místních poplatcích, spočívající především v nejasnosti pojmu „výherní hrací
přístroj“ a jeho dopadu na interaktivní videoloterní terminály (IVT). S odkazem na zákon
o loteriích stěžovatel dovozuje, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý
povolený hrací přístroj, nikoli tedy hrací přístroj, prostřednictvím kterého jsou provozovány
sázkové hry. V případě IVT je takto povolováno v souladu s ustanovením §50 odst. 3 zákona
o loteriích provozování loterie nebo jiné podobné hry a nikoli provozování výherního hracího
přístroje, který podléhá místnímu poplatku. Navíc zákon o loteriích ani zákon o místních
poplatcích žádným způsobem neupravuje pojem „jiné technické herní zařízení“,
přičemž má-li být jeho provozování zpoplatněno, musí zákon o loteriích přinejmenším stanovit,
že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování jiného technického herního zařízení
či zařízení, které by pod tento pojem spadalo. Zároveň stěžovatel argumentuje tím,
že Ministerstvo financí „povoluje“ loterii nebo jinou podobnou hru, avšak později „schvaluje“
provozování jednotlivých IVT. Tuto gramatickou odlišnost (mající na výběr poplatku zásadní
vliv) opomněl vzít v úvahu jak správce poplatku, tak krajský soud.
Další série žalobních námitek, s nimiž se podle tvrzení stěžovatele krajský soud
nevypořádal, se týká technických aspektů jím provozovaných zařízení a nemožnosti
je subsumovat pod pojem jiné technické herní zařízení z tohoto důvodu. Provozování loterie
nebo jiné podobné hry je prováděno prostřednictvím Centrálního loterního systému (CLS),
což je funkčně nedělitelné technické zařízení, kterým je elektronický systém tvořený centrální
řídící jednotkou, místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem připojených koncových
interaktivních videoloterních terminálů, tvořící po funkční stránce jeden celek. Interaktivní
videoloterní terminál (VLT) je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání s VHP je zřejmé, že se jím
rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním
určeným jen pro jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů výherní hrací přístroj a jiné
technické herní zařízení do téhož ustanovení zákona o místních poplatcích stěžovatel
předpokládá, že se jedná o zařízení podobná, příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být dána
kompaktnost a funkční nedělitelnost i v případě JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné odvodit
od průběhu sázkového procesu, kterým se rozumí vklad finančních prostředků do hry, uzavření
sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny uskutečnit
všechny tyto prvky sázkového procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným
technickým zařízením (slouží jen jako zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry
dochází v CLS) a sám o sobě nemůže sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení
CLS v jednotlivých rozhodnutích ministerstva.
Z důvodu zákonných nejasností a rozličných výkladů pak stěžovatel opakovaně a na více
místech upozorňuje na nutnost postupu dle zásady in dubio pro libertate. Správní soud se podle jeho
názoru s uvedenou žalobní námitkou vypořádal nesprávně.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko uvedl, že nebude doplňovat nic
nad rámec svých vyjádření obsažených v soudním spise.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Při posuzování předmětné kasační stížnosti musel Nejvyšší správní soud brát v potaz
skutečnost, že usnesením ze dne 17. 1. 2013, č. j. 2 Afs 68/2012 - 21, předložil druhý senát
Nejvyššího správního soudu rozšířenému senátu téhož soudu věc s právní otázkou, kterou
stěžovatel rovněž činí spornou; a to, zda má správce poplatku povinnost vydat platební výměr
v situaci, kdy poplatník vyjádří nesouhlas s placením poplatku, nicméně z důvodu opatrnosti
zároveň místní poplatek za hrací přístroje zaplatil ve výši, která vyplývala z obecně závazné
vyhlášky, a zda v případě nevydání takového platebního výměru dojde ke konkludentnímu
vyměření místního poplatku, proti němuž lze platně podat odvolání.
O předložené otázce rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením
ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34. Nejvyšší správní soud tak následně, aniž by musel
přikročit k stěžovatelem navrhovanému přerušení řízení, mohl posoudit kasační stížnost v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž rovněž přihlédl
k závěrům, k nimž dospěl rozšířený senát ve výše uvedeném rozhodnutí. Kasační stížnost soud
důvodnou neshledal.
IV. a) Závěry rozšířeného senátu
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval výrokem č. I zmiňovaného
usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34: „Správce místního poplatku má povinnost vydat
platební výměr podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. dle §139 či 147 odst. 1 daňového
řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací
povinnost (§14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným
způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené
lhůtě včas a ve správné výši uhradil.“ Výrokem II pak rozšířený senát konstatoval: „V případě nečinnosti
správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle §46 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, ani k vystavení platebního výměru dle §140 daňového řádu.“
V odůvodnění svého usnesení pak rozšířený senát nejprve konstatoval, že ,,nemá žádné
pochybnosti o tom, že pro řízení ve věcech místních poplatků byl subsidiárně použitelným předpisem
do 31. 12. 2010 zákon o správě daní a poplatků, od 1. 1. 2011 pak daňový řád”. Dále vycházel ze znění
dotčených ustanovení zákona o správě daní a poplatků a příslušné judikatury, která ,,(srov. zejména
rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 - 147) dospěla k jednoznačnému
závěru, že vyměřit daň bez vyhotovení řádného platebního výměru lze jen za předpokladu, že se vyměřená daň
shoduje s výší daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, a že si daňový subjekt může být vždy jist výší takto
vyměřené daně. Znamená to také a contrario, že vždy, když chce správce daně vyměřit daň ve výši odchylné od té,
která je uvedena v daňovém přiznání nebo hlášení nebo dodatečném daňovém přiznání, musí vydat platební výměr
(dodatečný platební výměr) a doručit jej daňovému subjektu; teprve doručením se stává toto rozhodnutí právně
účinným.” Zatímco ,,[o]právnění správce daně nesdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření může být
vyhrazeno pouze případům, které nejsou žádným způsobem sporné. Pokud i v tomto případě požádá daňový
subjekt o sdělení výsledku vyměření, pak v souladu se závěry rozšířeného senátu uvedenými v usnesení
č. j. 5 Afs 92/2008 – 147 má takový úkon toliko informativní povahu. V případě jakýchkoliv pochybností
ohledně výsledné povinnosti, tj. pochybností jak na straně správce daně (vytýkací řízení), tak na straně daňových
subjektů (nesouhlas s deklarovanou výší daňové povinnosti), bylo na místě vydat platební výměr podle §46 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků. (…) Na rozdíl od úpravy v zákoně o správě daní a poplatků (odsouhlasení
daně prostřednictvím podpisu a otisku úředního razítka na zadní straně tiskopisu daňového přiznání a fikce
vydání a doručení platebního výměru) daňový řád již nepředpokládá možnost stanovení daně bez vydání
rozhodnutí, avšak stále stanoví fikci jeho doručení. Pokud tedy dojde správce daně podle současné právní úpravy
k závěru, že se vyměřovaná daň neodchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně sice vyhotoví
platební výměr, avšak nezašle jej daňovému subjektu. Pouze jej založí do spisu. Za den doručení platebního
výměru a tím i stanovení daně se považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání. Proti takovému
rozhodnutí se nelze odvolat, což mj. znamená, že daň je stanovena pravomocně a již následující den může daňový
subjekt měnit svoji poslední známou daňovou povinnost prostřednictvím dodatečného daňového přiznání. Jestliže
správce daně dodatečně tvrzenou daňovou povinnost nevyměří ve výši deklarované v dodatečném přiznání,
je povinen rozdíl v rozhodnutí o stanovení daně odůvodnit.“
Rozšířený senát rovněž posuzoval, zda lze pro řízení ve věcech místních poplatků dovodit
povinnost správce místního poplatku postupovat v případě včasné a správné úhrady poplatku
podle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, resp. §140 daňového řádu. Dospěl přitom
k níže uvedeným závěrům:
,,Subsidiární aplikace §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. §139 či §147 odst. 1
daňového řádu na sporné poplatkové povinnosti nenutí správce poplatku rezignovat na speciální úpravu stanovenou
v §11 zákona o místních poplatcích a vyměřovat poplatky vždy, tj. i v případě nesporných poplatkových
povinností. Současně při pochybnostech na straně poplatníků zachovává jejich legitimní právo na vydání platebního
výměru, jehož prostřednictvím se domůžou přezkumu sporné poplatkové povinnosti. Takový postup pochopitelně
předpokládá kvalifikované sdělení pochybností poplatníkem a včasnou žádost o vydání platebního výměru.
Má-li platební výměr sloužit jako právní titul pro odvolací a případně i následné soudní řízení, která
jsou vždy zasazena do určitého časového rámce (propadné lhůty pro zahájení odvolacího či soudního řízení),
je nutné zvážit lhůtu, ve které je poplatník oprávněn o vydání platebního výměru na místní poplatek požádat.
Jedině tak lze předejít situaci, ve které by poplatník mohl žádat a následně právní cestou zpětně zpochybňovat
již dávno uhrazené poplatky, resp. poplatky které původně za sporné nepovažoval. Zároveň odstraňuje i právní
nejistotu ohledně toho, který z předpisů měl vlastně být správcem místního poplatku aplikován.
Podrobnosti o vybírání místních poplatků (konkrétní sazba poplatku, vznik a zánik poplatkové
povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků) jsou
v pravomoci obcí (§14 odst. 2 zákona o místních poplatcích). Lhůtu, ve které lze o vydání platebního výměru
požádat, je proto nutné odvíjet od konkrétní obecně závazné vyhlášky, která úpravu toho kterého místního
poplatku zavedla. (…)
Pokud poplatník kvalifikovaným způsobem a ve stanovené lhůtě o vydání platebního výměru nepožádá,
nelze poplatkovou povinnost považovat za spornou. V takovém případě se plně uplatní úprava stanovená
v §11 zákona o místních poplatcích. Pokud tedy např. půjde o místní poplatek splatný ve splátkách (srov. čl. 7
obecně závazné vyhlášky), musí být žádost o vydání platebního výměru a zákonnost poplatku zpochybněna
již při včasném plnění ohlašovací povinnosti, nikoli až v souvislosti s úhradou jednotlivých splátek. Požadovat
vydání platebního výměru a zpochybňovat postup správce poplatku před každou splátkou místního poplatku
či kdykoliv v průběhu poplatkového období možné není (bod 50 usnesení rozšířeného senátu).
Rozšířený senát zdůrazňuje, že o případné nečinnosti správce místního poplatku, spočívající v nevydání
platebního výměru, je možné uvažovat pouze při sporných poplatkových povinnostech, tj. v situacích, kdy se §11
zákona o místních poplatcích neaplikuje. Při aplikaci §11 zákona o místních poplatcích správce místního
poplatku nemá zákonnou povinnost platební výměr vydat.“
V souvislosti s druhou předkládanou otázkou tj., zda v případě nevydání platebního
výměru dojde ke konkludentnímu vyměření místního poplatku, proti němuž lze platně podat
odvolání, rozšířený senát konstatoval, že ani za účinnosti zákona o správě daní a poplatků
nedocházelo k „samovyměření daně“, což podpořil odkazem na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147; a dále uvedl:
„Vyměření dle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků tedy není konkludentním, tj. mlčky
učiněným, nýbrž výslovným, avšak zjednodušeným a interním, tedy navenek (mimo sféru správce daně)
se bezprostředně neprojevujícím způsobem vyměření daně. Předchází mu jednak úvaha správce daně o tom,
zda se vyměřená daň odchyluje či neodchyluje od daně tvrzené, a tato úvaha, resp. výše vyměřené daně, musí být
stvrzena na zadní straně přiznání vyznačením podpisu příslušného pracovníka správce daně a otiskem úředního
razítka.
Daňový řád fikci vydání platebního výměru opustil, konkludentní vydání platebního výměru tedy vůbec
nepřipadá v úvahu.
Druhé otázce předkládajícího senátu, zda v případě nevydání poplatníkem požadovaného platebního
výměru dojde ke konkludentnímu vyměření místního poplatku podle §46 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatku či §140 daňového řádu, z výše uvedených důvodů přisvědčit nelze. Důsledkem eventuální nečinnosti
správce poplatku nemůže být „fiktivní platební výměr“, o jehož zákonnost by se následně vedl spor. Požádá-li
poplatník o vydání platebního výměru za podmínek uvedených v tomto usnesení, je povinností správce místního
poplatku požadovaný platební výměr vydat (bod 56 usnesení rozšířeného senátu).“
IV. b) Relevance závěrů rozšířeného senátu na projednávanou věc
Z výše uvedených závěrů rozšířeného senátu je tak zřejmé, že správce místního poplatku
má povinnost vydat platební výměr podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků,
resp. dle §139 či §147 odst. 1 daňového řádu a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední
den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§14 odst. 2 zákona
o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti
a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas
a ve správné výši uhradil.
Nejvyšší správní soud při posuzování nyní projednávané věci vycházel z výše uvedených
závěrů rozšířeného senátu; přitom také musel brát v potaz odlišný skutkový stav věci,
byť stěžovatel nevyměření místního poplatku správcem poplatku platebním výměrem (nevydání
platebního výměru) rovněž činil sporným a z uvedeného potom dovozoval existenci vratitelného
přeplatku a potažmo nicotnost rozhodnutí správce poplatku o nevrácení přeplatku.
V případě posuzovaném rozšířeným senátem stěžovatel splnil povinnost ohlásit správci
poplatku existenci provozovaných herních zařízení dle příslušné obecně závazné vyhlášky
a zároveň uvedl důvody, pro které nemají dle jeho názoru tato herní zařízení podléhat místnímu
poplatku. Někteří místně příslušní správci platební výměry nevydali, pouze stěžovatele upozornili,
jakou formou může provést platbu místního poplatku, někteří naopak platební výměr vydali
a řádně jej doručili. Stěžovatel sporné poplatky uhradil, neboť se obával, že v případě včasného
nezaplacení poplatku by mu správci poplatků mohli vyměřit až trojnásobek původní výše
místního poplatku podle §11 zákona o místních poplatcích. Ve všech případech podal stěžovatel
odvolání, v případech, kdy žádný platební výměr neobdržel, podal odvolání proti vyměření daně
postupem dle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (fiktivním platebním výměrům),
ve kterých namítal nezákonnost poplatku a vady řízení spočívající v nevydání jím požadovaných
platebních výměrů.
Ze spisového materiálu vyplývá, že v nyní posuzované věci stěžovatel ve lhůtě pro splnění
ohlašovací povinnosti (§14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a čl. 9 odst. 1 a 2 vyhlášky
č. 21/2010 účinné od 1. 1. 2011), své pochybnosti správci místního poplatku nesdělil.
Stěžovatel svou výhradu, že místnímu poplatku provozovaná zařízení nepodléhají, sdělil
dle obsahu spisu správci místního poplatku až v žádosti o vrácení vratitelného přeplatku ze dne
1. 9. 2011. O žádosti bylo následně na základě ustanovení §155 daňového řádu zamítavě
rozhodnuto správcem místního poplatku.
Lze tak konstatovat, že na daný případ dopadají závěry rozšířeného senátu uvedené
pod bodem 50 předmětného usnesení, neboť poplatník ve stanovené lhůtě kvalifikovaným
způsobem nesdělil své pochybnosti správci místního poplatku a o vydání platebního výměru
nepožádal. Poplatkovou povinnost tak dle závěrů rozšířeného senátu nelze považovat za spornou
a v takovém případě se plně uplatní úprava stanovená v §11 zákona o místních poplatcích.
Pokud tedy např. jde o místní poplatek splatný ve splátkách (srov. čl. 7 odst. 3 obecně závazné
vyhlášky č. 21/2010), musí být žádost o vydání platebního výměru a zákonnost poplatku
zpochybněna již při včasném plnění ohlašovací povinnosti, nikoli až v souvislosti s úhradou
jednotlivých splátek. Požadovat vydání platebního výměru a zpochybňovat postup správce
poplatku před každou splátkou místního poplatku či kdykoliv v průběhu poplatkového období
možné není.
IV. c) Posouzení věci in meritum
Nejvyšší správní soud se nejprve zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány
všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní
argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené; rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná
kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval
protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu
a proč (srov. například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36,
publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298,
publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47,
publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25,
publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší správní soud z výše uvedeného pojetí
nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
Námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení, po jejichž zohlednění
není možné je podřadit pod jiná technická herní zařízení (JTHZ). Ačkoli se krajský soud výslovně
technickými parametry stěžovatelem provozovaných zařízení nezabýval, je zřejmé, že technické
aspekty zohlednil jak při úvaze o definici JTHZ, tak smyslu poplatkové povinnosti
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financi (viz závěry učiněné v bodu 42 až 55 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší správní soud
tedy, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti o tom, že technické aspekty stěžovatelem
provozovaných zařízení vzal krajský soud při rozhodování v úvahu.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
věcně vypořádal všechny řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
Stěžovatel se dále v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vadu řízení před krajským soudem spatřuje ve skutečnosti,
že opakovaně namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z důvodu, že se žalovaný
zabýval pouze výkladem pojmu jiné technické herní zařízení a nijak se nezabýval otázkou
daňového účtu stěžovatele, stavu na tomto účtu a existencí přeplatku. Nejvyšší správní soud
ze spisu krajského soudu zjistil, že krajský soud se k takto obecně vymezené otázce explicitně
nevyjádřil, a to z toho důvodu, že stěžovatel takto samostatně formulovanou námitku, která
by nebyla závislá na hlavní námitce nezákonného zpoplatnění VLT, v žalobě neuplatnil.
Meritorně se těmito otázkami proto nebude zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť
kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně
a včas neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
Pokud jde o kasační důvody opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné uvést, že při rozhodování o vrácení přeplatku na dani
v souladu s §155 daňového řádu správní orgán nejprve zkoumá, zda vůbec nějaký přeplatek
daňovému subjektu vznikl, a zdali jej na některé z daní eviduje. Zjistí-li, že tomu tak je, zkoumá
další podmínky pro zacházení s tímto přeplatkem; posuzuje, zda neeviduje on sám nebo některý
z jiných správců daně nedoplatek téhož daňového subjektu. Až v situaci, kdy tomu tak není,
je oprávněn takový vratitelný přeplatek vydat, vrátit. Pokud však dospěje k závěru, že žádný
přeplatek neeviduje, žádost o vrácení přeplatku zamítne (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 1 Afs 101/2008 – 60).
Otázka, zda stěžovateli vznikl vratitelný přeplatek ve smyslu §154 daňového řádu, který
mu měl být dle jeho přesvědčení správcem daně vrácen v souladu s §155 daňového řádu,
je závislá na existenci poplatkové povinnosti. Přeplatek je částka, o kterou úhrn plateb a vratek
na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně
daňového účtu. To, zda stěžovatel na poplatcích zaplatil více, než kolik činila jeho zákonná
povinnost, závisí na hmotněprávním posouzení věci. Jak bude podrobně vysvětleno dále,
v daném případě poplatková povinnost stěžovateli ze zákona nesporně svědčila.
Stěžovatel v kasační stížnosti obšírnou argumentací nesouhlasí se způsobem interpretace
a aplikace ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť
namítá, že VLT (jakožto koncové jednotky CLS) nelze považovat za jiné technické herní zařízení;
nadto VLT nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod poplatkovou
povinnost dle citovaného ustanovení.
Z ustálené judikatury zdejšího soudu plyne, že o nezákonnost napadeného rozsudku
by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné
zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších) anebo by sice
vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným
interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.), čímž
argumentuje stěžovatel.
Stěžovatel v úvodu argumentace zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, týkající se podobné materie, s jehož závěry vyjadřuje
nesouhlas, aniž by hlouběji rozvinul, v jakých ohledech považuje dotčené rozhodnutí za chybné.
Ve své argumentaci se přidržuje obecných argumentů, jež však byly v rozhodovací praxi zdejšího
soudu již vícekrát řešeny (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 – 39,
týkající se rovněž stěžovatele) a Nejvyšší správní soud nemá důvod se od své dosavadní
konstantní judikatury odchýlit.
Rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu „jiné technické
herní zařízení“, a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů
jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především
§10a zákona o místních poplatcích (v rozhodném znění). Podle tohoto ustanovení
totiž (1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba
poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč.
Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České
republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu
a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv
a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji za ústavně
nekonformní (srov. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013). Stěžovatel má pravdu, že termín „jiné
technické herní zařízení“ není v právním řádu nijak definován. Aby bylo možno považovat technické
zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje. Dle ustanovení §17 odst. 1 zákona
o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické
zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího přístroje s programovým vybavením
umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno
za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí být uvedena v osvědčení o provozuschopnosti vydaném
podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto osvědčení. Vlastnosti však nelze dovozovat primárně
z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jejich funkce. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu
a prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována, ale klíčová je především její vnější forma
zpřístupněná uživateli.
Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní terminály nelze zahrnout pod zákonné
pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem
ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace
normy nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl
připuštěn tento postup odporující základním východiskům interpretace právních norem, právě
tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem
a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní
soud odmítnout. Takovýto postup by přinášel striktní jazykový formalismus, který není v právu
žádoucí.
V případě, že by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální
loterní jednotka, mohli by provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané
obci nespočet konečných přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel
daného místního poplatku a přijatých norem. Podobně by daná interpretace kolidovala
s judikaturou Ústavního soudu, dle které „je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně
na okraji společensky akceptovaných aktivit, (…) a nelze připustit takový výklad podústavních předpisů,
který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných
celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných
vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her,
bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání“ (srov. např. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb. - N 151/62 SbNU 315). Jakékoli snížení možností místní samosprávy
regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo
zasahováno do práva obcí na samosprávu.
Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na úmysl zákonodárce při schvalování dotčené
novely, protože právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem.
Přijetí předmětné úpravy zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou
dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí
ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace videoloterních terminálů
obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce
jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň.
Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného
ustanovení v tehdejším znění nebylo terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je z ní jasně
patrná a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
Stěžovatel též argumentuje nenaplněním druhé podmínky pro vznik poplatkové
povinnosti dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, která spočívá v povolení JTHZ
Ministerstvem financí. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí
v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž hru (provozovanou prostřednictvím
Centrálního loterního systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními
jednotkami a koncovými zařízeními) nelze s koncovými zařízeními (VLT) ztotožňovat.
Nejvyšší správní soud není se stěžovatelem ve sporu, že pojem loterie nebo jiná hra nelze
zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví
představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního,
materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od stěžovatele však
zdejší soud vnímá ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto
ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně
v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti
s povolováním, vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen
schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného
pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale právě i umístění konkrétních interaktivních
videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném počtu, na přesně uvedených
konkrétních adresách. Povolení jiné hry, je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální
součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová
zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo
financí k doplnění původně vydaného povolení, ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok
takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru zdejšího soudu
podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna
(eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností
u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i situaci,
kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak Ministerstvo
financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT nebo jejich
přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo).
Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud gramatickým a logickým výkladem dochází k závěru,
že Ministerstvem financí „schválené“ VLT nepodléhají poplatkové povinnosti dle zákona
o místních poplatcích. Výkladem logickým a teleologickým totiž dospějeme k závěru,
že povinnost platit místní poplatek se vztahuje ke každé konečné jednotce CLS; opačný výklad
by nesledoval účel dané právní úpravy. Jak konstatoval ve své judikatuře též Ústavní soud, každé
ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními
příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. (srov. I. ÚS 249/99;
publ. pod č. U 55/15 SbNU 309). Stěžovatelův argument, že výklad teleologický a historický
by měl být chápán pouze jako pomocný, z výše uvedených důvodů neobstojí, stejně jako námitka,
že tímto výkladem je účelově zasaženo do vlastnického práva jednotlivce.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT,
jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí
podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení
povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních
poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení
s §50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu
výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio
pro libertate, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci.
K opakovaným námitkám stěžovatele stran prolomení zásady in dubio mitius Nejvyšší
správní soud dodává, že tato zásada skutečně představuje jednu ze základních zásad správního
(a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní orgány
zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních
předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka
samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické
povahy sociální reality.“ (III. ÚS 783/06, publ. pod č. 210/2007) Uvedená víceznačnost však musí
dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze
o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu.
A právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně formalistických až technologických
hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto
ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem
či správcem poplatku a Nejvyšší správní soud tak porušení zásady in dubio mitius neshledal.
Stěžovatel v daném případě také shledává nepřiléhavou argumentaci krajského soudu
nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 z důvodu, že se předmětný nález netýká otázky
zpoplatnění interaktivních videoloterních terminálů, nýbrž oblastí veřejného pořádku a možností
obce stanovit obecně závaznou vyhláškou místa, na nichž lze koncová zařízení provozovat.
Stěžovateli také není zřejmé, jaké závěry soud z nálezu dovozuje. Z napadeného rozsudku je zcela
zřejmé, že krajský soud citacemi z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu podpořil své závěry
učiněné v předmětné věci, a to ve vztahu k otázce pravomoci Ministerstva financí povolit loterii
nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterního systému pomocí
jednotlivých terminálů a ve vztahu k otázce, zda lze za předmět místního poplatku, tedy za „jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“
považovat každý Ministerstvem financí povolený (schválený) koncový interaktivní videoloterní
terminál. Nejvyšší správní soud argumentaci krajského soudu považuje za přiléhavou
a přezkoumatelnou.
V neposlední řadě stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěry krajského soudu
ohledně otázky, zda místnímu poplatku podléhají již jiná technická herní zařízení povolená, nebo
zda tato musí být fakticky provozována. V předmětné otázce stěžovatel také považuje vyhlášku
č. 21/2010 za rozpornou se zákonem o místních poplatcích. Krajský soud se v odůvodnění svého
rozhodnutí k výše uvedeným otázkám podrobně vyjádřil (viz bod 49 až 53 napadeného
rozsudku), přestože dospěl k závěru, že v daném případě je tato okolnost bezvýznamná, neboť
žalobní bod týkající se vyhlášky č. 21/2010 je pouze hypotetický, když stěžovatel nijak
nekonkretizoval, že by byl její aplikací dotčen na svých právech. Stěžovatel v kasační stížnosti
nijak nekonkretizoval, proč závěry krajského soudu vyslovené ke sporným otázkám považuje
za nesprávné, pouze opakovaně namítal, že poplatková povinnost je odvislá od skutečného
provozování přístroje, nikoliv od vydání povolení Ministerstvem financí. Za této situace Nejvyšší
správní soud považuje za dostatečné pouze na argumentaci krajského soudu k uvedeným
otázkám odkázat.
Závěrem zdejší soud poznamenává, že se ve svém rozhodnutí detailně nevyjadřoval
k argumentaci stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, kterou nelze podřadit pod zákonné
důvody kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., stejně jako k argumentaci, která napadala
závěry krajského soudu, které však krajský soud v přezkoumávaném rozhodnutí nevyslovil.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou přesto, že krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil nesprávný závěr, když připustil možnost
konkludentního vyměření poplatku. Uvedená skutečnost je však pro daný případ právně
irelevantní v situaci, kdy stěžovatel nejpozději v poslední den lhůty pro splnění ohlašovací
povinnosti, správci poplatku své pochybnosti nesdělil.
Správce poplatku tak postupoval správně, pokud žádost o vrácení přeplatku na místním
poplatku zamítl, neboť žádný vratitelný přeplatek ve vztahu ke stěžovateli neevidoval. Správce
místního poplatku nemohl postupovat jinak, než jak mu stanoví daňový řád, a tedy rozhodnout
o podané žádosti ve smyslu §155 odst. 1 daňového řádu, tzn. buď vratitelný přeplatek vrátit,
nebo žádost stěžovatele zamítnout. Pokud tak správce poplatku postupoval, nelze označit jeho
rozhodnutí za nezákonné, tím méně za nicotné. Za ratio decidendi přitom Nejvyšší správní soud
považuje především skutečnost, že stěžovatele poplatková povinnost ze zákona stíhala.
V. Závěr
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu