ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.141.2012:113
sp. zn. 5 As 141/2012 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: J. K., zast.
JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem K Nemocnici 18, Nový Jičín, proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1,
Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) J. V. a 2) Z. V., o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2012, č. j. 30 A 84/2010 - 159,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. OR-193/2002-836/3, Katastrální úřad
ve Vsetíně, detašované pracoviště Valašské Meziříčí (dále jen „katastrální úřad“) stanovil,
že se na základě návrhu žalobce neprovede oprava změny polohy bodu č. 8003-9395 v digitální
katastrální mapě v katastrálním území Valašské Meziříčí – město.
Katastrální úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že mu byl dne 19. 11. 2002 doručen návrh
žalobce na opravu zákresu v digitální katastrální mapě v k. ú. Valašské Meziříčí – město,
konkrétně polohy bodů č. 8003-9369 a 8003-9395 na vlastnické hranici mezi pozemky
označenými parc. č. 1102/2, 1103 (oba ve spoluvlastnictví žalobce a jeho sestry, paní M . C.) a
1101/1 (ve společném jmění manželů – osob zúčastněných na řízení). Po prošetření návrhu byl
proveden zákres, který v souladu s §46 odst. 2 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona
č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. (dále jen
„prováděcí vyhláška“) spočíval v odstranění bodu č. 8003-9369 z digitální katastrální mapy,
neboť se do ní dostal neoprávněně při její tvorbě. Dne 19. 2. 2003 následně u katastrálního úřadu
podal žalobce „nesouhlas s částečnou opravou zákresu“ týkající se bodu č. 8003-9395. Poté vydal
katastrální úřad oznámení o neprovedení opravy v údajích katastru nemovitostí ze dne
10. 3. 2003, sp. zn. OR 193/2002- 836/1, v němž uvedl, že návrh není ve smyslu §8 zákona č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v tehdy účinném znění
(dále jen „katastrální zákon“), důvodný. Na základě nesouhlasu žalobce s tímto oznámením bylo
poté zahájeno správní řízení dle §8 odst. 5 katastrálního zákona.
V tomto řízení dospěl katastrální úřad k závěru, že bod č. 8003-9395 vznikl napojením
nové kresby na stávající hranici a pravděpodobně zařazením tohoto bodu do přímky mezi body
č. 47-35 a 47-31. Pro podrobné měření a zobrazení polohopisu katastrální mapy jsou stanoveny
charakteristiky a kritéria přesnosti v bodě 12 přílohy prováděcí vyhlášky. Bod č. 8003-9395
má stanoven kód charakteristiky kvality bodu „6“, z čehož plyne hodnota střední souřadnicové
chyby 0,21 m. Z kontrolního výpočtu vyplývá, že nepřesnost v poloze bodu při nedodržení
vyrovnání do přímky je 0,05 m, tzn., že není překročena střední souřadnicová chyba, a proto
nebude oprava zákresu v digitální mapě provedena. Oprava chyby v katastrálním operátu se totiž
dle §8 katastrálního zákona provede jen, když se jedná o chybné údaje katastru, které vznikly
zřejmým omylem při vedení a obnově katastru nebo nepřesností při podrobném měř ení,
zobrazení předmětu měření v katastrální mapě, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené
prováděním předpisem. V případě bodu č. 8003-9395 však tyto odchylky stanovené prováděcí
vyhláškou překročeny nebyly. Bod byl v katastrální mapě vytvořen vektorizací rastrového obrazu
původních mapových podkladů a původní geometrický plán č. zak. 8-241-186-79100/77, kterým
bod č. 8003-9395 vznikl, není možné přepočítat do žádného souřadnicového sytému.
V grafickém znázornění uvedeného geometrického plánu je nadto zobrazen lom stávající
hranice právě v místě napojení nové hranice mezi pozemky parc. č. 1103 a 1102/2.
Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. O-78/342/2003, odvolání
žalobce proti rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. OR-193/2002-836/3,
zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který
ji rozsudkem ze dne 27. 8. 2012, č. j. 30 A 84/2010 - 159, zamítl.
Krajský soud v rozsudku předně uvedl, že cílem obnovy katastrálního operátu je jeho
aktualizace buď po stránce obsahové, nebo po stránce formální (převedení katastrální mapy
z grafické formy do formy grafického počítačového souboru), a proto obnova katastrálního
operátu nesměřuje ke změně právních vztahů, pokud jejich změna není doložena příslušnou
listinou. V tomto směru krajský soud odkázal na usnesení zvláštního senátu zřízeného zákonem
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2005,
č. j. Konf 90/2004 – 12, publikované pod č. 695/2005 Sb. NSS.
Katastrální úřad přitom provedl obnovu katastrálního operátu v letech 1997 – 1999
v katastrálním území Valašské Meziříčí – město spočívající v převodu hranic dotčených pozemků
z mapy pozemkového katastru do nové digitální katastrální mapy. Došlo ke změně ve způsobu
evidence pozemků v katastrálním operátu. Nejednalo se o chybné zaměření či vyznačení
vlastnické hranice. Geometrické určení pozemků, což je závazný údaj pro právní vztahy k nim,
nebylo obnovou katastrálního operátu dotčeno. Jednalo se tedy o případ aktualizace formálním
převedením katastrální mapy z grafické formy do formy grafického počítačového souboru.
Obnova operátu evidence nemovitostí nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem
a nemůže měnit vlastnictví k nim. Pozemek žalobce a jeho sestry zůstává stejný jako před
změnou, neboť dle §5 odst. 7 katastrálního zákona platí, že právní vztahy nemohou být dotčeny
revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu,
pokud jejich změna není doložena listinou. Zpřesněním evidence nejsou dotčeny právní vztahy
k pozemkům a není proto ani dotčeno vlastnické právo žalobce a jeho sestry. Nedošlo ke změně
průběhu geometrického a polohového určení pozemků, ani ke změně průběhu hranic v terénu,
ale pouze byly zpřesněny dosavadní výměry dotčených parcel.
V předmětné věci byl katastrální operát obnoven přepracováním souboru geodetických
informací ve smyslu §13 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, při němž byla stávají cí katastrální
mapa převedena z grafické formy do grafického počítačového souboru. Žalovaný dle názoru
krajského soudu správně zkoumal, zda hranice pozemků byly z mapy bývalého pozemkového
katastru do nové podoby převzaty s předepsanou přesností a zda nedošlo k chybě při výpočtu
výměr parcel. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda při obnově
katastrálního operátu nedošlo k chybě v geometrickém a polohovém určení dotčených pozemků.
Žalovaný dále správnost zákresu parcel v nové katastrální mapě ověřoval porovnáním délek mezi
lomovými body zjištěnými z mapy pozemkového katastru a délek vypočtených ze souřadnic
souboru geodetických informací obnoveného katastrálního operátu. Výpočtem zjistil, že odchylky
v daných délkách nepřesahují předepsané meze. Na základě toho žalovaný dospěl k závěru,
že nedošlo k chybě ve smyslu §8 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož na písemný návrh
vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje
katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, b) nepřesností při
podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel,
pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem.
Ve svém rozhodnutí žalovaný přezkoumatelným způsobem vyvrátil, že došlo k porušení
§8 odst. 1 katastrálního zákona, neboť se v odůvodnění podrobně zabýval námitkou žalobce
ohledně předmětných parcel. Ze zákonného vymezení věcné působnosti žalovaného je přitom
zřejmé, že se jedná o odborný orgán. V každém konkrétním řízení je pak na něm, jako na orgánu
zeměměřictví a katastru nemovitostí, zda shledá skutková zjištění dostatečn ými pro své
rozhodnutí, či nikoliv a jaké důkazy provede.
Dle krajského soudu se rozhodnutí žalovaného nedostalo do rozporu s provedenými
skutkovými zjištěními. Příslušné správní úvahy plně vycházejí ze zjištění, která jsou obsažena
ve správním spise; rozhodné skutečnosti žalovaný podrobně vyhodnotil. Proto nedošlo
k porušení §8 odst. 1 katastrálního z ákona, který je aplikovatelný i v případě řízení o námitkách
proti obnovenému katastrálnímu operátu.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 8 As 40/2008 – 170, dostupný na www.nssoud.cz, krajský soud uvedl, že úkolem správního
soudu není suplovat specializovanou odbornou činnost, kterou je otázka správnosti transformace
zákresu hranic parcel z mapy pozemkového katastru do digitální katastrální mapy a výpočet
výměr předmětných parcel, včetně pomocných výpočtů. Soud má po vinnost hodnotit zákonnost
výsledných rozhodnutí, tedy zda jimi došlo k porušení normy, přičemž na žalobci je, aby v rámci
žalobních tvrzení uplatnil jak skutkové tak právní důvody, na jejichž základě považuje napadené
rozhodnutí za nezákonné. Jak již bylo uvedeno, krajský soud se ztotožnil s úvahou žalovaného
ohledně neporušení §8 odst. 1 katastrálního zákona . Žalobcova skutková tvrzení, na jejichž
základě žalobce zpochybňuje správnost závěrů žalovaného, neobsahují, vyjma poukazu na §8
odst. 1 katastrálního zákona, přezkoumatelné žalobní námitky ve smyslu §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Především dle krajského soudu chybí tvrzení týkající se překročení mezních odchylek
s poukazem na konkrétní odchylky stanovené prováděcím předpisem ke katastrálnímu zákonu ;
skutkové námitky v žalobě neodpovídají ani možné úvaze ohledně „zřejmého omylu“ při vedení
a obnově katastru ve smyslu toho, jak tento pojem vykládá judikatura (např. rozsudek zdejšího
soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, publikovaný pod č. 2098/2010 Sb. NSS).
Krajský soud dodal, že na věc dopadají i závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené
v rozsudku ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 49/2008 – 52, www.nssoud.cz, dle nichž v případě, kdy
nedošlo ke změně průběhu geometrického a polohového určení hranic pozemku a při obnově
katastrálního operátu byla pouze zpřesněna dosavadní výměra parcely, nelze vůbec hovořit
o existenci chyby ve smyslu §8 odst. 1 katastrálního zákona. Jak vyplývá z rozsudku zdejšího
soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118, www.nssoud.cz, chyby vzniklé nesprávným
geometrickým a polohovým určením (nepřesnosti při podrobném měření, zobrazení předmětu
v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel) se v katastrálním operátu opraví pouze tehdy,
došlo-li k překročení mezních odchylek stanovených prováděcí vyhláškou. V případě
nepřekročení mezní odchylky se nejedná o opravu chyb v katastrálním operátu, nýbrž o zpřesnění
evidenčních údajů katastru nemovitostí.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a uvedl,
že všechna tvrzení katastrálního úřadu týkající se bodu č. 8003 -9395 jsou „zavádějící a falešná“.
Když totiž katastrální úřad při tvorbě digitalizované katastrální mapy zjistil, že v roce 1977 byla
chybně vytýčena hranice mezi parcelami při rozdělení parcely č. 1103, zneužil tuto chybu
k nezákonnému a úmyslnému posunutí vlastnické hranice z roku 1912 ve prospěch osob
zúčastněných na řízení. Došlo tak k porušení „nezadatelných lidských práv“ stěžovatele a jeho
sestry. Žalovaný svým rozhodnutím pak pomocí odborné terminologie pouze zastíral pravý stav
věci. I když je ve skutečnosti dotčení práv stěžovatele nepatrné, principiálně, a také s ohledem
na vynaložené prostředky a námahu, se jedná o větší rozsah dotčení vlastnických práv.
Stěžovatel za roky existence předmětného sporu dospěl k závěru, že pravděpodobně
existuje shoda v široké obci právníků, geodetů a pracovníků správních úřadů, dle níž není
potřebné zatěžovat správní orgány a soudy spory o hranici pozemku, pokud se při geodetickém
zaměření míst nezjistí nepřesnost přesahující toleranci nepřesnosti stanovené prováděcí
vyhláškou. To je ale v rozporu se samotným účelem zeměměřictví a prováděcí vyhláška je účelově
zneužívána. Správní orgány jsou zřejmě ovládány osobami, které zneužily svého postavení,
aby se dopustily utajených a podvodných činů, které jsou podstatou nynějšího sporu.
Krajský soud se dle stěžovatele nedostatečně zabýval jeho tvrzeními a návrhy.
Odůvodnění:
rozsudku krajského soudu vyvolává pocit, že když je soudu předloženo obsáhlé
stanovisko plné odborných výpočtů a slov, soud je přijme a dále nezkoumá, zda je pravdivé,
relevantní, nebo naopak matoucí a manipulující. Tvrzení laika, který se jen domáhá svých práv,
je naproti tomu odmítáno.
Stěžovatel tvrdí, že mezní odchylky stanovené prováděcí vyhláškou nebyly předmětem
žaloby a ve sporu byly účelově zneužity správními orgány, aby se posunula vlastnická hranice
z roku 1912 a v budoucnu na ni bylo možno opět „záludně“ zaútočit. Údajná „tolerance
nepřesnosti“ nemůže vést ke změně vlastnických poměrů, neboť k těm ve smyslu katastrálního
zákona a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem
chybí potřebné listiny. Nadto prováděcí vyhláška nemůže, vzhledem ke své nižší právní síle,
postačovat k zasahování do zákonem zaručeného vlastnického práva.
Dále stěžovatel uvedl, že katastrální úřa d nemůže vlastnické hranice měnit podle své
libovůle, a naznačil, že vytýkané chyby mohly být úmyslné. Zneužity byly tolerovatelné odchylky
dle §8 katastrálního zákona i samotné ustanovení §13 katastrálního zákona o obnově
katastrálního operátu. Krajským soudem uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118, pak nelze aplikovat na chybu učiněnou správním orgánem
úmyslně, neboť v takovém případě nejde o chybu, ale o „sabotáž“. Touto „zjevnou sabotáží“
záznamů v nové digitální katastrální mapě se krajský soud nezabýval, jak měl.
Tvrzené skutečnosti stěžovatel dostatečně prokázal nákresy předloženými krajskému
soudu. I z posudku soudního znalce Ing. Trnky tak vyplývá, že na hranici z roku 1912 žádná
chyba nebyla, a proto nebyl důvod k její následné změně. Důvody uváděné správními orgány
pro posunutí hranice jsou zcela nedostačující a hranice pozemku měla být uvedena do stavu
podle hranice z roku 1912.
Na rozdíl od názoru krajského soudu považoval stěžovatel své žalobní námitky
za srozumitelné a relevantní. Krajský soud se navíc nezabýval všemi jeho podáními, která učinil
v letech 2003 až 2012. Tak např. v podání ze dne 25. 8. 2012, v petitu, je po soudu požadováno
vrácení soudního poplatku ve výši 2500 Kč. V rozsudku, a ani dodatečně, se krajský soud k této
otázce nevyjádřil. Taktéž byla překročena doba pro rozhodnutí věci, neboť soudní řízení probíhá
již od roku 2003. Stěžovatel tak navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo sám rozhodl o zrušení rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů, o náhradě nákladů řízení a stěžovateli byl vrácen přeplatek ve výši 2500 Kč za dříve
zaplacený soudní poplatek v řízení před Městským soudem v Brně.
Jelikož nebyl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, vyzval jej zdejší
soud usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 5 As 141/2012 – 14, k předložení plné moci udělené
advokátovi pro zastupování v řízení a k zaplacení soudního poplatku. Následnou žádost
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení
o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 11. 1. 2013, č. j. 5 As 141/2012
– 51, a zároveň stěžovatele opětovně vyzval k předložení plné moci udělené advokátovi
pro řízení o kasační stížnosti.
Požadovaná plná moc byla zdejšímu soudu doručena dne 22. 2. 2013. Advokátka
JUDr. Zuzana Běťáková kasační stížnost doplnila podáním doručeným zdejšímu soudu dne
4. 3. 2013, v němž namítala zejména nesprávné právní posouzení věci krajským soudem.
Dle zástupkyně stěžovatele důvody, pro které krajský soud žalobu zamítl, neodpovídaly
tvrzeným skutečnostem a navrhovaným důkazům. Stěžovatel se snažil v řízení prokázat,
že posunutí hranice v rámci digitalizace překračovalo mezní odchylku stanovenou §8
katastrálního zákona ve spojení s prováděcí vyhláškou. Stěžovatel se žalobou domáhal opravy
chyb v katastrálním operátu, přičemž převodem katastrální mapy z grafické podoby do formy
počítačového souboru došlo k překročení mezní odchylky původních hranic pozemku z roku
1912. O tom svědčí i odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Toto překročení chtěl stěžovatel
prokázat důkazními návrhy ze dne 22. 6. 2012 a 27. 8. 2012, kdy navrhoval vypracování
znaleckého posudku a provedení nezávislého měření, což mělo prokázat úbytek jeho pozemků.
Tyto návrhy však krajský soud odmítl s odkazem na to, že žalovaný je odborným orgánem.
Stěžovatel je však toho názoru, že daný názor není správný, neboť i závěr odborného orgánu
může být zpochybněn znaleckými posudky a nezávislými měřeními.
Již dne 25. 2. 2013 kasační stížnost opětovně doplnil sám stěžovatel, který v souvislosti
s neosvobozením od soudních poplatků poukázal na finanční náročnost vedení sporu a své
omezené majetkové možnosti, a to i s ohledem na to, že je důchodce. Především však zopakoval
svá kasační tvrzení, že správní orgány bez právního důvodu zasáhly do jeho vlastnického práva.
Zjišťování hranic v terénu navíc v rozporu s §14 odst. 3 katastrálního zákona neproběhlo
za účasti pozvaných vlastníků. Ustanovení o „toleranci nepřesnosti“ je správními orgány účelově
zneužíváno. Pokud je totiž zjištěna chyba, musí se opravit, přičemž se chybná hranice opraví
dle správně stanovené hranice; správní orgány ale naopak dosavadní správně určenou hranici
pozemku přizpůsobily chybně určenému bodu č. 8003-9395.
Dne 24. 4. 2013 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno další podání stěžovatele,
v němž stěžovatel upozornil na své rozpory s JUDr. Běťákovou ohledně vedení nynějšího sporu.
Údajné upřesnění kasační stížnosti, které měla advokátka vypracovat a které bylo Nejvyššímu
správnímu soudu doručeno dne 4. 3. 2012, neodpovídá kasační stížnosti stěžovatele a stěžovatel
s jeho odesláním zdejšímu soudu nesouhlasil. Advokátka tak neuvedla nic o porušení práv
stěžovatele dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svým podáním JUDr. Běťáková
vlastně hájí zájmy protistrany a zneužívá jeho procesní tísně; toto podání svědčí o existenci shody
některých soudců a advokátů ohledně nezákonného výkladu §8 katastrálního zákona.
Stěžovatel proto Nejvyššímu správnímu soudu předložil upřesnění své kasační stížnosti
v tom smyslu, že byl ukrácen na svých vlastnických právech dle čl. 11 Listiny základních práv
a svobod (tím se ostatně nezabýval ani krajský soud). Tvrzení správních orgánů o pouhé změně
způsobu evidence, nikoli o změně průběhu předmětné hranice, je snahou legalizovat způsobené
bezpráví a ohlupovat laiky. Při přeměně grafické mapy na digitální není možné měnit vlastnické
vztahy k pozemkům; §8 katastrálního zákona se pak týká skutečných chyb, nikoli nově záměrně
vykonstruovaných tvrzení za účelem zpochybnění dosavadního právoplatného stavu. Žalovaný
během dlouhých let vedení sporu nezákonný stav pouze „zamlžil“ rozsáhlými výpočty a spousto u
odborných výrazů. Evidence nemovitostí má být přesná a zjištěné chyby je třeba odstranit. Není
přitom jasné, jak vznikla v roce 1977 chyba, která je nyní svévolně povýšena na platný stav.
Krajský soud se snažil zbavit své odpovědnosti odkazem na postaven í žalovaného jakožto
odborného orgánu státní správy. Stěžovatel měl při obraně svého práva k dispozici jen §8
katastrálního zákona, který sice hovoří o chybách, ale v nynějším případě šlo o úmyslnou
nezákonnost. Krajský soud je solidární s původci příkoří a těžkostí, kterým je stěžovatel
dlouhodobě vystaven. Je zneužíváno stáří stěžovatele a jeho finanční a procesní tísně, když se
přitom nesnaží o nic jiného, než chránit svůj majetek. Stěžovatel opět upozornil na nákladnost
vedení předmětného sporu. Stěžovatel poté doplnil kasační stížnost podáním doručeným
Nejvyššímu správnímu soudu dne 25. 4. 2013, které je po obsahové stránce totožné s podáním
doručeným dne 24. 4. 2013. V kopii stěžovatel doložil svou korespondenci s JUDr. Běťákovou,
v níž vyjadřoval nesouhlas se strategií vedení sporu.
Žalovaný se vyjádřil pouze k původní kasační stížnosti stěžovatele, přičemž vyjádřil
pochybnosti o tom, že byla podána včas, a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud v případě její
opožděnosti odmítl.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osob ou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ve věci je především třeba předeslat, že současná digitální katastrální mapa předmětného
katastrálního území je výsledkem postupu dle §57 prováděcí vyhlášky, kdy v letech 1997 – 1999
probíhala obnova katastrálního operátu převedením katastrální mapy z grafické formy do formy
grafického počítačového souboru (tedy právě do podoby digitální katastrální mapy). Jednalo
se tedy o obnovu katastrálního operátu přepracováním souboru geodetických informací, jak bylo
posléze výslovně upraveno rovněž v §13 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona. K námitce
stěžovatele, že se neúčastnil zjišťování hranic v terénu dle §14 odst. 3 katastrálního zákona,
lze uvést, že účast vlastníků pozemků nebo jejich zástupců byla zákonem vyžadována pouze
při zjišťování průběhu hranic pro obnovu katastrálního operátu podle skutečného stavu v terénu
ve smyslu §14 odst. 1 katastrálního zákona, v tehdy účinném znění, což nebyl postup, který
se prováděl při obnově katastrálního operátu formou přepracování souboru geodetických
informací. Na rozdíl od obnovy katastrálního operátu novým mapováním se při obnově
katastrálního operátu přepracováním nevychází z nového vyšetření hranic jednotlivých parcel
v terénu. Z dosavadních katastrálních map jsou zjišťovány souřadnice všech lomových bodů
hranic v dosavadním souřadnicovém systému. Při přepracování katastrálního operátu tak fakticky
nevzniká nové mapové dílo, ale dosavadní mapové dílo je převedeno z pevné podložky
do počítačového souboru. Podrobnosti tohoto postupu stanovila prováděcí vyhláška
ve zmiňovaném §57.
Podstata nynějšího sporu však spočívá v interpretaci a aplikaci §8 katastrálního zákona
upravujícího institut oprav chyb v katastrálním operátu.
V návaznosti na svou ustálenou judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí, že smyslem
vedení katastru nemovitostí je, aby bez dalšího poskytoval veřejnosti informaci o vlastnických
a dalších právech k jednotlivým nemovitostem. Institut opravy chyby v katastrálním operátu,
jejž tvořily soubor geodetických informací, soubor popisných informací, souhrnné přehledy
o půdním fondu, dokumentace výsledků šetření a měření a sbírka listin, umožň oval opravu
chybného údaje v katastru nemovitostí při splnění podmínek pro opravu chyby podle §8
katastrálního zákona.
Podle §8 odst. 1 katastrálního zákona na píse mný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly buď
zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při podrobném měření,
zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly
překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Podle odst. 2 téhož ustanovení
katastrální úřad opraví chybné údaje katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách, podle nichž
byly zapsány, na základě opravy listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil nebo kdo
je oprávněn opravu listiny provést. Podrobnější podmínky a postup pak upravovala prováděcí
vyhláška ve svém šestém oddílu nazvaném činnosti při vedení katastru, který vedle problematiky
zápisu jiných údajů katastru (§41), revize katastru (§42) a vyznačování změn údajů katastru
v katastrálním operátu (§43, §44 a §45) zahrnoval rovněž problematiku opravy chyb
v katastrálním operátu (§46 a §47).
S ohledem na uvedenou pozitivní právní úpravu, účinnou v době vydání žalobou
napadených rozhodnutí, lze rozdělit chyby v katastrálním operátu dle způsobu jejich vzniku na:
- chyby vzniklé zřejmým omylem při vedení a obnově katastru,
- chyby vzniklé na základě nesprávnosti v listině, podle které byl chybný údaj zapsán
do katastru, a
- chyby vzniklé nesprávným geometrickým a polohovým určením – nepřesností
při podrobném měření, zobrazení předmětu v katastrální mapě a při výpočtu výměr
parcel, pokud došlo k překročení mezních odchylek stanovených prováděcí
vyhláškou.
Jiné nesprávnosti obsažené v údajích katastru nemovitostí, na které nelze vztáhnout
uvedené, nelze považovat za chyby podle katastrálního zákona. Prvotní otázkou je proto vždy
posouzení samotné existence chyby, tj. zda se v konkrétním případě při zjištěných či tvrzených
nesrovnalostech jedná skutečně o chybu, a teprve poté následuje určení, o kterou z výše
uvedených chyb se jedná, a podle toho pak výběr z možných způsobů nápravy chyby jak
po stránce věcné, tak i po stránce procesní.
Chybu ve smyslu §8 katastrálního zákona však nelze v předmětné věci seznat, a proto
nebylo možné ani stěžovatelem tvrzenou chybu v údajích katastrálního operátu opravit.
K tomuto svému závěru Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Jak Nejvyšší správní soud ověřil, zabýval se žalovaný podrobně tvrzeními a námitkami
stěžovatele, své rozhodnutí přesvědčivě a srozumitelně odůvodnil a přezkoumatelným způsobem
se k věci následně vyjádřil i krajský soud.
Ve věci je od počátku zřejmé, že stěžovatel se domáhá vedení hranice mezi jižně
položenými pozemky parc. č. 1103, 1102/2 (ve vlastnictví stěžovatele a jeho sestry) a severně
položeným pozemkem parc. č. 1101/1 (vlastnictví manželů V .) po linii vymezené body č. 47 -35 a
47-31 (co se týká obdobného problému u spojnice mezi body č. 47-19 a 47-35, již bylo
příslušnému návrhu stěžovatele vyhověno a bod č. 8003-9369 byl odstraněn); takto definovaná
přímka má odpovídat materiálu využitému v procesu digitalizace, konkrétně měřickému operátu
z tzv. novoměřického mapování (měřický náčrt č. 47 z roku 1912). Na dodržení takto definované
hranice stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení bezpodmínečně trvá. Je přitom možné
dodat, jak uvedl ve svém rozhodnutí žalovaný, že nynější souřadnice samotných lomových bodů
č. 47-35 a 47-31 v souřadnicovém systému S-JTSK byly získány výpočtem v rámci digitalizace.
Žalovaný uvedl, že tyto lomové body jsou určeny se střední souřadnicovou chybou 0,14 m, což
odpovídá kódu charakteristiky kvality bodu „3“ podle bodu 12.15 přílohy k prováděcí vyhlášce.
Stěžovatel se v uvedeném smyslu domáhá odstranění bodu č. 8003-9395, který vytváří
lomení linie mezi body č. 47 -35 a 47-31. Tento bod, jak srozumitelně uvedl žalovaný, byl součástí
závazného geometrického a polohového určení hranice mezi pozemky parc. č. 1103 a 1102/2
a „vznikl“ na základě geometrického plánu č. zak. 8 -241-186-79100/77 z roku 1977, který byl
v době svého vzniku vyhotoven grafickým způsobem, tj. bez výpočtu souřadnic lomových bodů
hranic pozemků. Při tvorbě digitální katastrální mapy katastrální ú řad zachoval takto definované
geometrické určení nemovitostí (a rovněž předmětného bodu) dané uvedeným geometrickým
plánem. Dle §20 katastrálního zákona bylo totiž toto geometrické určení nemovitostí spolu
s parcelním číslem, názvem a geometrickým určením katastrálního území závazné pro právní
úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Žalovaný dodal, že bod č. 8003- 9395 byl určen
v souladu s prováděcí vyhláškou (podle bodu 12.15 přílohy k prováděcí vyhlášce) se střední
souřadnicovou chybou 0,21 m. Napojením předmětného bodu na linii mezi body č. 47 -35 a 47-31
došlo k „zalomení“ dosud přímé spojnice. Při obnově katastrálního operátu musel katastrální
úřad ve smyslu §13 a násl. katastrálního zákona zahrnout do digitalizace právě i geometrický plán
z roku 1977. Je možné doplnit, že sám stěžovatel uvádí, že tento geometrický plán, a tedy i vznik
bodu č. 8003-9395, souvisel s příslušnými změnami ve vlastnictví nemovitostí.
Je taktéž zřejmé, že bod č. 8003 -9395 v současnosti představuje trojmezí hranic mezi
pozemky parc. č. 1103, 1102/2 a 1101/1, přičemž pozemek parc. č. 1101/1 má odlišné vlastníky
(osoby zúčastněné na řízení), takže tento bod nelze, jak to činí stěžovatel, vnímat izolovaně jako
pouhou součást „vnitřní“ hranice mezi pozemky parc. č. 1103 a 1102/2 a taktéž jej není možné
bez dalšího, dle požadavku stěžovatele, „posunout“. Je nutné rovněž brát v potaz, že hranice
mezi pozemky parc. č. 1103 a 1102/2 odděluje dva samostatné předměty vlastnictví, které nadto
mají také odlišný právní režim – zatímco v případě pozemku parc. č. 1103 je stěžovatel
spoluvlastníkem pozemku ve výši podílu 1/2, v případě pozemku parc. č. 1102/2 je tomu tak
v podílu 53/100. V tomto kontextu je třeba také zdůraznit, že žalovaný ve svém rozhodnutí
upřesnil některá tvrzení katastrálního úřadu a jasným způsobem vysvětlil, že bod č. 8003 -9395
nevznikl napojením do přímky mezi body č. 47-35 a 47-31, ale způsobem výše popsaným,
tedy na základě geometrického plánu č. zak. 8 -241-186-79100/77, když od spojnice mezi body
č. 47-35 a 47-31 je vzdálen 0,06 m.
V návaznosti na uvedené, po podrobném prostudování správního spisu a rozhodnutí
žalovaného, nezbývá, než zopakovat již uvedené závěry krajského soudu. Žalovaný se skutečně
v souladu se zákonem zabýval tím, zda hranice pozemků byly z dosavadní katastrální mapy
převzaty do nové digitální podoby s předepsanou přesností. V souvislosti s tím se žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval otázkou, zda při obnově katastrálního
operátu nedošlo k chybě v geometrickém a polohovém určení dotčených pozemků. Správnost
zákresu parcel v nové katastrální mapě přitom žalovaný ověřoval dvěma samostatnými postupy:
porovnáním délek mezi lomovými body zjištěnými z původní mapy a délek vypočtených
ze souřadnic souboru geodetických informací obnoveného katastrálního operátu. Žalovaný
výpočtem zjistil, že odchylky v uvedených délkách nepřesahují předepsané meze; tyto výpočty,
včetně příslušné tabulky, uvedl ve svém rozhodnutí. Dané výpočty byly opřeny zejména o body
12.6 písm. b), 12.11 a 12.15 přílohy k prováděcí vyhlášce. Na základě těchto skutečností žalovaný
dospěl k závěru, že nedošlo k chybě ve smyslu §8 odst. 1 katastrálního zákona .
Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné tyto výpočty podrobně rekapitulovat, neboť
jsou účastníkům řízení důvěrně známy z předchozího správního řízení i řízení před krajským
soudem. Nadto je nutné uvést, že ani sám stěžovatel správními orgány provedené zaměření bodu
č. 8003-9395, či, lépe řečeno, s ním spojenou výši odchylky, nezpochybňoval. Jak již bylo
zmíněno, stěžovatel požadoval odstranění předmětného bodu a „vyrovnání vlastnické hranice“
bez ohledu na hodnotu zjištěné odchylky. Tím se ale stěžovatel ve své argumentaci zcela míjí
se zněním §8 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, dle něhož se chybné údaje katastru opraví
pouze tehdy, když byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem (prováděcí
vyhláškou). Lze mít za to, že požadavky stěžovatele vycházejí z jeho, jak sám opakovaně uvádí,
„laické“ představy o zeměměřictví, získávání geodetických informací a možné přesnosti měření,
jakož i z jeho subjektivní představy o „spravedlivém“ uspořádání věcí, než ze skutečné znalosti
zeměměřických činností a příslušné právní úpravy.
V kontextu s uvedeným platí, že výčet chyb katastru, které lze opravit postupem dle §8
katastrálního zákona, je taxativní a neumožňuje tedy toto ustanovení aplikovat na jiné případné
deficity, než které zde jsou uvedeny. Pokud by katastrální úřady provedly tímto způsobem i jiné
korekce údajů katastru, vybočily by z ústavní maximy stanovené v čl. 2 Listiny základních práv
a svobod, dle které lze veřejnou moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví
zákon (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118, a ze dne
27. 11. 2012, č. j. 2 As 144/2011 – 47, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud rovněž konstantně judikuje, že překročení mezní odchylky
je zákonným předpokladem pro opravu chyby v katastrálním operátu, která vznikla nepřesností
při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpo čtu výměr
parcel. Opravuje se pouze taková chyba v geometrickém a polohovém určení, která přesáhne
hodnotu mezní odchylky stanovenou v prováděcí vyhlášce. Např. ve svém již zmiňovaném
rozsudku ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118, zdejší soud uvedl, že „to znamená, že pokud
by došlo ke změně (snížení) ve velikosti výměry parcely – v daném případě při obnově katastrálního operátu
na základě nového geometrického a polohového určení nemovitosti a nový m výpočtem provedeným s vyšší kvalitou
resp. přesnější metodou (ze souřadnic podrobných bodů) – a rozdíl ve velikosti dosavadní a nové výměry
by nepřekročil mezní odchylku stanovenou prováděcí vyhláškou, nejednalo by se o chybu v katastrálním operátu ,
ale pouze o zpřesnění výměry“ (zvýraznění doplněno).
Pokud právní zástupkyně stěžovatele v doplnění kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel
již v řízení před krajským soudem tvrdil, že došlo k překročení mezní odchylky dle §8 odst. 1
písm. b) katastrálního zákona, což chtěl prokázat příslušnými důkazními návrhy na nezávislé
zaměření hranice, nelze s tímto tvrzením zcela souhlasit. Právní zástupkyně stěžovatele se takto
formulovaným tvrzením pokouší, zprostředkovaně, zpochybnit závěry žalovaného i krajského
soudu jediným způsobem, který dikce §8 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona připouští, avšak
tuto argumentaci nelze přijmout. Ve vlastních doplněních kasační stížnosti ji popírá sám
stěžovatel, který se, jak již bylo opakovaně uvedeno, domáhá odstranění i takové (jakékoli)
odchylky, která nepřesahuje mezní hodnoty stanovené prováděcí vyhláškou.
Je pravdou, že při jednání před krajským soudem dne 22. 6. 2012 stěžovatel navrhl
vypracování znaleckého posudku, aby bylo tvrzení správních orgánů o dodržení příslušné
odchylky prokázáno nezávislým geodetickým zaměřením. Stěžovatel však v tomto směru ve své
argumentaci není konzistentní. V kasační stížnosti výslovně uvádí, že „mezní odchylky nejsou
předmětem žaloby“ a tyto odchylky stěžovatel za okrajovou otázku označuje i ve své komunikaci
se svou právní zástupkyní, kterou Nejvyšším správnímu soudu zaslal na vědomí; rovněž při
jednání dne 22. 6. 2012 stěžovatel připouští, že v rámci určení hranice předmětných pozemků
se jedná o její posunutí o 5 cm, přičemž jemu jde ovšem o princip, že správní orgán „posunul“
tuto hranici, aniž by pro to měl důvod, a ustanovení o přípustné odchylce vůbec neměl aplikovat.
Především je však nutné uvést, že s předmětným návrhem na znalecké dokazování
se krajský soud vypořádal, byť tak neučinil výslovně, adekvátním odkazem na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 40/2008 – 170, www.nssoud.cz. Na základě přezkoumání
rozhodnutí žalovaného a odůvodnění tohoto rozhodnutí, i s upozorněním na odbornost
příslušných správních orgánů, krajskému soudu nevznikly žádné pochybnosti o správnosti
zaměření relevantních bodů v rámci přípustných mezních odchylek (je třeba vzít v potaz také to,
čeho se stěžovatel, jak bylo rekapitulováno, skutečně domáhal). Na věc je tak možné přiměřeně
aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 9 As 76/2012 – 41, www.nssoud.cz, dle něhož „kasační soud si je vědom toho, že problematika
vytyčení hranic pozemku, zejména stanovení či přepočty lomových bodů hranic, je otázkou odbornou, a zcela
přirozeně není v silách soudu, aby sám detailně rozuměl této problematice. V takovém případě je však namístě,
aby krajský soud, má-li pochybnosti, v rámci jednání přizval odborníka na danou problematiku, který soudu
otázky týkající se odborné stránky věci ozřejmí. Skutečnost, že soud bez konzultace s odborníkem nemůže
posoudit věcnou správnost určité otázky, však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí takovou
otázkou se zabývající“.
Krajský soud se rovněž vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele týkajícími
se případných chyb katastru nemovitostí dle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, tedy chyb,
které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru. Krajský soud správně odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se pojmu „zřejmý omyl“, konkrétně
na rozsudek ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103, publikovaný pod č. 2098/2010 Sb. NSS.
Na tento rozsudek navázala i další judikatura zdejšího soudu, jejíž přehled byl podán kupř.
v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, č. j. 7 As 131/2012 - 32, publikovaném pod č. 2902/2013 Sb.
NSS, na který zdejší soud v podrobnostech odkazuje. Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud
dodává, že ve smyslu této judikatury tak v nynějším případě nedošlo k tomu, že by zakreslení
v katastrální mapě nebylo ve shodě s podklady pro zakreslení hranice (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 As 71/2008 – 48, www.nssoud.cz) či že by hranice
byla zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru na základě listiny, která
nesplňovala požadavky zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 8 As 26/2008 – 65, www.nssoud.cz).
Stěžovatel kromě emotivně formulovaných námitek, v nichž tvrdil, že k zakreslení sporné
hranice došlo v důsledku „podvodu“ či „sabotáže“, nenabídl žádné argumenty, které by svědčily
o nesprávném počínání úředních osob; tvrzení o úmyslných chybách, sabotážích apod. zůstávají
v rovině pouhých spekulací, které nejsou podloženy jakýmikoli fakty či sk utečnostmi
vyplývajícími ze spisu. Rovněž v tomto směru Nejvyšší správní soud blíže odkazuje na již
uvedené závěry týkající se opravy chyb dle §8 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, resp.
na popis vzniku sporného bodu č. 8003-9395.
Ve věci také nedošlo, ačkoli stěžovatel tento závěr odmítl jakkoli akceptovat, ani k zásahu
do jeho vlastnického práva. K této otázce se vyjádřil ve svém rozhodnutí výslovně žalovaný
a krajský soud v tomto směru poukázal na evidenční charakter obnovy katastrálního operátu,
a to jednak odkazem na zmiňované usnesení zvláštního senátu zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf. 90/2004 – 12,
publikované pod č. 695/2005 Sb. NSS, jednak vlastní argumentací. V jejím rámci krajský soud
konstatoval, že obnova operátu evidence nemovitostí nemá vliv na hmotněprávní vztahy
k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim. Předmět vlastnictví zůstává s tejný jako před
změnou, neboť dle §5 odst. 7 katastrálního zákona plat ilo, že právní vztahy nemohou být
dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního
operátu, pokud její změna není doložena listinou. Digitalizací evidence nejsou dotčeny právní
vztahy k pozemkům a není proto ani dotčeno vlastnické právo stěžovatele. Tím, že nedošlo
ke změně průběhu geometrického a polohového určení pozemků, nedošlo ani ke změně průběhu
hranic v terénu. Tyto závěry jsou plně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Odkázat lze např. na zmi ňované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 8 As 40/2008 - 170, a ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118, či na rovněž uváděné
usnesení zvláštního senátu zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 – 12.
Z uvedených důvodů se není třeba blíže zabývat tvrzeními stěžovatele o porušení jeho
ústavně zaručeného vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ke stěžovatelem
zpochybňované prováděcí vyhlášce lze uvést jen to, že byla vydána na základě zákonného
zmocnění dle §30 ve spojení s §8 katastrálního zákona a její ústavnost nikdy nebyla
zpochybněna rozhodnutími Ústavního soudu.
Stěžovateli lze přisvědčit jedině v tom, že v široké odborné obci vládne shoda na výkladu
§8 katastrálního zákona, byť s ním stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel by v tomto smyslu měl spíše
zvážit, zda více než projevem všeobecně rozšířeného omylu nebo snad zlého úmyslu, jak
naznačuje, tato skutečnost není důsledkem toho, že se jedná o výklad přesvědčivý, souladný
s obvyklými metodami interpretace právních předpisů. Relevantním argumentem nemůže být ani
to, že správními orgány uvádě né odborné závěry a výpočty dle stěžovatelova tvrzení „ nelze dost
dobře laicky a logicky pochopit“. Za takové situace nelze, jak to stěžovatel činí, klást finanční
a časovou náročnost vedeného soudního sporu za vinu krajskému soudu ani správním orgánům.
Pokud stěžovatel zmiňuje své dlouhodobé spory ohledně hranic příslušných pozemků
s osobami zúčastněnými na řízení, nezbývá než uvést, že spory o průběh hranice mezi pozemky
různých vlastníků nemohou být řešeny katastrálním úřadem. K řešení takového sporu jso u věcně
příslušné soudy rozhodující v občanském soudním řízení. Příkladem takového sporu mohou být
právě stěžovatelem zmiňované neshody týkající se plotu postaveného osobami zúčastněnými
na řízení; stěžovatel však nemůže směšovat tuto otázku a otázky týkající se obnovy katastrálního
operátu a oprav chyb v katastrálním operátu.
Nejvyšší správní soud k věci pro úplnost dodává, že souhlasí s názorem stěžovatele,
že celková doba soudního řízení v dané věci byla poměrně dlouhá; prvotní žalobu podal
stěžovatel již v roce 2003. Je však třeba vzít v potaz, že po podání žaloby nebylo zřejmé, který
soud má ve věci rozhodovat (zda soud rozhodující ve správním soudnictví nebo soud rozhodující
v občanském soudním řízení, přičemž ani soudy rozhodující v občanském soudním řízení nebyly
jednotné v názoru na místní příslušnost) a k řešení tohoto kompetenčního sporu došlo
až usnesením zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 31. 5. 2010, č. j. Konf 83/2009 – 6.
Co se týká opakované žádosti stěžovatele o vrácení soudního poplatku ve výši 2500 Kč
zaplaceného v řízení před Městským soudem v Brně, o jehož vrácení stěžovatel žádal krajský
soud poté, co byl Městský soudem v Brně, přípisem ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 38 C 86/2007,
informován, že o věci bude rozhodovat věcně příslušný soud (tedy Krajský soud v Brně), lze
krajskému soud vytknout, že se k této věci nevyjádřil a že o vrácení poplatku (resp. přeplatku
na zaplacených soudních poplatcích v dané věci), byť i samostatným usnesením, nerozhodl.
Zdejší soud je totiž toho názoru, že vzhledem k tomu, že Městský soud v Brně v daném případě
nepostupoval podle §104b o. s. ř., ale v souladu s §104c o. s. ř. navrhl zvláštnímu senátu,
aby rozhodl daný kompetenční spor, což se stalo zmiňovaným usnesením ze dne 31. 5. 2010,
č. j. Konf 83/2009 – 6, s tím, že k věci je příslušný Krajský soud v Brně jakožto soud
ve správním soudnictví a má tedy pokračovat v řízení o původní žalobě proti rozhodnutí
žalovaného z roku 2003, měl Krajský soud v Brně na základě §10 odst. 8 (nyní odst. 9) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam, rozhodnout o vrácení přeplatku
zaplaceného za žalobu v dané věci. Uvedený závěr však nic nemění na zákonnosti rozsudku
krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 5
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo
na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu žádné náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly. Osobám zúčastněným na řízení
neuložil soud žádné povinnosti, za něž by jim příslušela náhrada nákladů řízení .
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu