ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.20.2014:44
sp. zn. 5 Azs 20/2014 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba
Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci
žalobkyně: N. S., zastoupená Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem
Čihákova 871/15, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 15. 1. 2014, č. j. 28 Az 9/2013 - 54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2014, č. j. 28 Az 9/2013 - 54,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů advokáta
Mgr. et. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. se u r č u je částkou 8228 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 2. 4. 2013 žádost o udělení mezinárodní ochrany dle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Jako důvod uvedla zejména to, že se spolu
s manželem cítili v Gruzii ohroženi na životě a bylo jim znemožněno podnikat z důvodu jejich
politických aktivit.
Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2013, č. j. OAM-109/ZA-ZA04-ZA14-2013, žalovaný
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neudělil.
Své rozhodnutí opřel žalovaný o závěr, že činnost, kterou žalobkyně vyvíjela před odchodem
z Gruzie, nedosahuje míry dlouhodobosti a intenzity uplatňování politických práv, které
předpokládá §12 písm. a) zákona o azylu. Ať už žalobkyni a jejího manžela provázely
po gruzínských parlamentních volbách v roce 2012 jakékoliv problémy, měli a mají možnost
se účinně bránit a hledat ochranu u kompetentních státních orgánů, což však neučinili. Žalobkyně
nebyla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod. Žalovaný dále uvedl,
že v případě žalobkyně neshledal při jejím návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu. Pokud jde o posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu z hlediska doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, žalovaný na základě
informace Ministerstva zahraničních věcí ČR, která byla vypracována na žádost žalovaného
pro posouzení případu žalobkyně a jejího manžela, dospěl k závěru, že žalobkyni v případě jejího
návratu nehrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, tedy přímé
či bezprostřední nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové, který ji rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 28 Az 9/2013 - 54, zamítl. Žalobkyní
vznesené námitky neshledal krajský soud důvodnými a v podstatě se ztotožnil se závěry
žalovaného.
Krajský soud poukázal na skutečnost, že rozsudkem ze dne 15. 1. 2014,
č. j. 28 Az 8/2013 - 59, zamítl žalobu manžela žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného
o neudělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně odvolávala především
na důvody na straně svého manžela, nemohl krajský soud přijmout odlišný závěr ani v případě
žalobkyně. Krajský soud souhlasil se žalovaným, že jedinou účast žalobkyně na předvolebním
mítinku a debaty se zákaznicemi o politické situaci nelze považovat za uplatňování politických
práv a svobod podle §12 písm. a) zákona o azylu. V problémech popsaných žalobkyní
nespatřoval krajský soud ani naplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu. Žalovaný sice nezpochybnil aktivity manžela žalobkyně, které označil za uplatňování
politických práv a svobod, problémy uváděné manželem ovšem nelze postavit z hlediska intenzity
a trvání naroveň pronásledování z azylově relevantních důvodů. Ve shodě s rozsudkem ve věci
manžela krajský soud konstatoval, že žádný z manželů nebyl významnou postavou politické
strany Sjednocené národní hnutí (dále též „Národní hnutí“). Navíc se ani nepokusili zjistit
důvody a okolnosti, pro které došlo k uzavření jejich provozoven a obstavení manželova účtu
v bance. Pokud svorně tvrdili, že se nelze domáhat efektivní ochrany u orgánů, kde zastávají
pozice vítězové voleb, pak krajský soud s odkazem na zprávu Ministerstva zahraničních věcí ČR
konstatoval, že se manžel žalobkyně mohl a měl o nápravu poměrů alespoň pokusit.
Žalobkyní popisované problémy jsou podle krajského soudu běžné při střídání moci dvou
významných politických stran ve státě, kde úroveň demokracie nedosahuje obvyklých standardů.
Nelze je však označit za důvody ospravedlňující, bez případné „další přidané hodnoty“, udělení
mezinárodní ochrany. Žalobkyně předestřela jasný, byť velmi kusý příběh bez doložení
jakýchkoliv podpůrných důkazů. V Gruzii došlo v povolebním období k napjaté situaci, byl činěn
nátlak na představitele strany Národní hnutí, a to především na úrovni místních samospráv,
včetně fyzických útoků. Žalobkyně ani její manžel ovšem nebyli významné osobnosti a aktivity
manžela rovněž nelze označit za mimořádnou prezentaci jeho politické orientace. Za nelogické
pak označil soud vysvětlení jednání manželů, kteří odešli ze země původu a zanechali tam
u prarodičů své děti. Na nezájem nového režimu o oba manžele lze částečně usuzovat
i ze skutečnosti, že z Gruzie bez problémů vycestovali. V ostatním krajský soud odkázal
na závěry uvedené v rozhodnutí žalovaného, s nimiž se plně ztotožnil. Krajský soud také
nepovažoval za nezbytné doplnit dokazování obsahem různých článků o situaci v Gruzii,
jak žalobkyně navrhovala.
Pokud jde o doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, krajský soud konstatoval,
že v odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z údajů od žalobkyně,
tak z informací získaných v průběhu správního řízení. Na území Gruzie v současné době
nedochází k mezinárodnímu či vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a případné vycestování
žalobkyně nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Neúspěšným
žadatelům o udělení mezinárodní ochrany žádný postih při návratu do Gruzie nehrozí. Nezájem
gruzínských úřadů je navíc dokumentován vstřícným postojem při vyřizování formalit a dokladů.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti požádala stěžovatelka o ustanovení zástupce. Usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 – 23, jí byl ustanoven zástupcem advokát
Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M.
Stěžovatelka v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Krajský
soud se nevypořádal řádně s námitkami, které uplatnila v žalobě proti rozhodnutí žalovaného.
V žalobě i v předcházejícím správním řízení podrobně popsala pronásledování, kterého
se jí dostalo ze strany příznivců nové státní moci. Podle jejího názoru je jakákoliv obrana proti
tomuto pronásledování nemožná, neboť justice je jako ostatní složky veřejné moci pod vlivem
vítězné strany Gruzínský sen. Zprávy o situaci v Gruzii obstarané žalovaným prokazují mnohá
tvrzení stěžovatelky a opodstatněnost jejích obav. Nadto stěžovatelka předložila soudu další
zprávy a aktuální odkazy, které ovšem soud odmítl k důkazu provést, a přejal pouze účelově
použité pasáže ze zpráv obsažených ve správním spise. Stěžovatelka nesouhlasí s takovým
hodnocením důkazů a má za to, že krajský soud měl k důkazům navrženým stěžovatelkou
přihlédnout, aby byl skutkový stav v zemi původu zjištěn objektivně a úplně.
Stěžovatelka dále namítá, že není přípustné, aby se soud bez dalšího ztotožnil se závěry
žalovaného. V tomto postupu spatřuje porušení základních principů soudního přezkumu
správních rozhodnutí. Stejně tak považuje za nepřijatelný závěr krajského soudu, podle něhož
s ohledem na zamítnutí manželovy žaloby nemohl krajský soud dospět k jinému závěru
ani v případě stěžovatelky. Dále nesouhlasí s dílčími závěry, které se týkaly údajných rozporů
ve výpovědích stěžovatelky a jejího manžela. Za nesprávný považuje i argument, že s manželem
byla schopna opustit Gruzii bez větších problémů. To je podle ní dáno tím, že nový režim tiše
podporoval vycestování svých odpůrců ze země. Co se týče údajně nelogického postupu
manželů, kteří zanechali v Gruzii své děti v péči prarodičů, uvádí stěžovatelka, že tímto postupem
se snažili ochránit děti a zajistit jim bezpečí, neboť režim pronásleduje pouze své odpůrce, nikoliv
jejich potomky. Zavádějící jsou podle stěžovatelky také úvahy krajského soudu o tom,
že se nepokusila zjistit důvody a okolnosti, pro které došlo k uzavření její provozovny,
tak i stanovisko, že si měla svůj odchod ze země lépe naplánovat s ohledem na obstarání důkazů
pro případné řízení o mezinárodní ochraně, jakož i úvahy o tom, že tvrzené problémy lze popsat
jako problémy každodenního života při střídání moci dvou významných politických stran
ve státě, kde úroveň demokracie nedosahuje obvyklých standardů.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s hodnocením soudu ve vztahu k §14a zákona o azylu,
neboť má za to, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Krajský soud se s touto
otázkou nevypořádal a pouze odkázal na hodnocení situace stěžovatelky z hlediska §12 zákona
o azylu, což je nepřijatelné. Stěžovatelka přitom v žalobě podrobně argumentovala tak,
že v případě návratu jí hrozí další vážné nebezpečí a do ohrožení by se nejspíše dostaly i její děti,
které zůstaly v péči prarodičů.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na závěrech svého
rozhodnutí. Stěžovatelkou popsaná činnost nedosahuje takové míry dlouhodobosti a intenzity
uplatňování politických práv a svobod, kterou předpokládá zákon o azylu. Navíc se může účinně
bránit a hledat ochranu u kompetentních státních orgánů. Stěžovatelka ani její manžel nikdy
nebyli trestáni, ani obviněni, po obtížích na podzim roku 2012 nevycestovali, ale učinili
tak až v březnu 2013, kdy již žádné problémy neměli. Žalovaný uzavírá, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem, což svým rozhodnutím potvrdil i krajský soud.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatelka v tomto případě namítá taková pochybení krajského soudu při zjišťování
skutkového stavu a právního hodnocení věci, která by mohla mít dopad do jejího hmotně
právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima
facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Podstatou stěžovatelkou uplatněných námitek je její nesouhlas se skutkovými a právními
závěry, k nimž žalovaný a následně i krajský soud, dospěli. Vytýká krajskému soudu především
nesprávné hodnocení důkazů, a to zejména její vlastní, tak i manželovy výpovědi,
a dále též nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně situace v Gruzii. Za nesprávný považuje
též závěr týkající se hodnocení intenzity příkoří, jemuž byla se svým manželem vystavena.
Stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany spolu se svým manželem.
Ze skutečností, které uvedla během správního řízení, vyplývá, že důvodem žádosti o mezinárodní
ochranu byl mj. její strach z pronásledování příznivci nového premiéra Ivanišviliho a jeho strany
Gruzínský sen, a to z důvodu jejich podpory dosavadního prezidenta Saakašviliho a jeho strany
Sjednocené národní hnutí. Skutečnosti, o které stěžovatelka opírá žádost o udělení mezinárodní
ochrany, přitom úzce souvisí též s důvody, jež ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany
uvedl její manžel. Je proto třeba poukázat na skutečnost, že ve věci žádosti manžela stěžovatelky
o mezinárodní ochranu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Azs 30/2014 - 45, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2014,
č. j. 28 Az 8/2013 - 59, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
o neudělení mezinárodní ochrany. V této věci se Nejvyšší správní soud vypořádal s obdobně
formulovanou kasační stížností stěžovatelčina manžela a zabýval se přitom obdobnými důvody
a skutečnostmi, které v průběhu správního řízení a řízení před krajským soudem uvedla
též stěžovatelka.
I přes uvedenou podobnost obou případů však podle ustálené judikatury žadatel
o mezinárodní ochranu nemůže bez dalšího odvozovat své vlastní předpoklady pro udělení
mezinárodní ochrany od tvrzeného pronásledování jiné osoby, byť je tato osoba jeho manželem
(srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005 – 63, ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 – 89, ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, či usnesení ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 Azs 19/2009 - 91,
vše www.nssoud.cz). Ustanovení §12, příp. §14a zákona o azylu se vždy vztahuje k osobní
situaci jednotlivého žadatele. Každá žádost o udělení mezinárodní ochrany, a tedy i žádost
rodinného příslušníka, musí být posouzena vždy individuálně, přičemž každý z rodinných
příslušníků může tvrdit, a také i případně mít jiné důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
I v daném případě je proto třeba zkoumat individuálně, zda zmiňované skutečnosti, o něž
stěžovatelka opírá svoji žádost o mezinárodní ochranu, naplňují podmínky pro udělení některé
z jejích forem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012,
č. j. 5 Azs 1/2012 - 47, www.nssoud.cz).
Podle §12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, je-li a) pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování (mimo jiné)
pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, www.nssoud.cz, musí
žadatel o azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit následující kritéria: „(1) musí
se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť
se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [viz §12 písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu hrozící
újma musí dosahovat intenzity pronásledování [viz §12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí
pronásledování nyní zakotvenou v §2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice
pronásledování nyní zakotvená v §2 odst. 8 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních
důvodů [viz §12 písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule
(viz §15 zákona o azylu).“. Obdobné podmínky platí v případě §12 písm. a) zákona o azylu,
jen s tím rozdílem, že toto ustanovení speciálně cílí na jediný důvod pronásledování, jenž
se do určité míry překrývá (ovšem neshoduje) s jedním z důvodů pronásledování
dle §12 písm. b) zákona o azylu (na základě zastávání určitých politických názorů) zahrnutých
v podmínce (5), a na zkušenost již uskutečněného (prožitého) pronásledování, o niž se objektivně
opírá též odůvodněný strach z dalšího pronásledování v případě návratu ve smyslu podmínky (2).
Krajský soud ve shodě s žalovaným shledal, že stěžovatelčiny aktivity nelze považovat
za uplatňování politických práv a svobod, neboť nedosahují takové míry a intenzity, které
§12 písm. a) zákona o azylu předpokládá. Stěžovatelka totiž uvedla, že nebyla aktivní v žádné
politické straně a sama své politické názory předávala pouze svým známým a zákazníkům
v provozovně, které přesvědčovala, aby v parlamentních volbách volili stranu Národní hnutí.
Jako vlastní politickou aktivitu označila dále jen účast na předvolebním mítinku této strany.
Stěžovatelčin manžel přitom byl členem strany Národní hnutí a tuto stranu aktivně podporoval
a podílel se na její činnosti.
Uvedený názor rozlišující méně a více intenzivní aktivity spočívající v uplatňování
politických práv však nemá oporu v §12 písm. a) zákona o azylu. V této souvislosti je třeba
poukázat na dosavadní judikaturu zdejšího soudu, z níž plyne, že pro shledání pronásledování
z důvodu uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu] či zastávání
určitých politických názorů [§12 písm. b) zákona o azylu] není vždy třeba aktivní vystupování
na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je rozhodující, zda daná forma aktivity vyvolala
pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu,
a to s ohledem na její charakteristiky. V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57,
www.nssoud.cz, tak Nejvyššího správního soud uvedl, že „[r]ozhodnutí o neudělení azylu odůvodněné
nesplněním podmínek §12 zákona o azylu jen proto, že stěžovatel nezastával zásadním způsobem veřejně své
politické názory a jeho aktivity se dostatečně zásadním způsobem neprojevovaly na běloruské opoziční scéně,
je v rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Tyto skutečnosti nemohou být předpokladem pro naplnění pojmu
pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu, protože není možné od každého řadového občana,
byť uvědomělého a politicky aktivního, očekávat, že jeho činnost bude zásadním způsobem ovlivňovat opoziční
struktury. Členství v politické straně je jednou, nikoli jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastni
veřejného života a dávat najevo své politické názory. Ze samotné skutečnosti, že dotyčný nebyl členem, ale pouze
sympatizantem opoziční politické strany, nelze dovozovat, že neprojevil dostatečně svůj politický názor. To platí
tím spíše, pokud se jedná o zemi, kde pouhá účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle
způsobuje perzekuci ze strany orgánů státní moci“.
I v nyní posuzovaném případě jistě nelze popsané aktivity stěžovatelky považovat
za zvlášť významné, to však nemění nic na tom, že se jednalo o projev stěžovatelky spočívající
ve výkonu jejích politických práv. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne
13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publikovaném pod č. 1713/2008 Sb. NSS, ustanovení
§12 písm. a) zákona o azylu musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv
a svobod a celkovou systematikou Listiny; za politická práva a svobody tudíž musejí být
pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv
a svobod. Stěžovatelčina činnost představuje bezpochyby výkon těchto práv, přinejmenším
svobody projevu podle čl. 17 Listiny a práva shromažďovacího podle čl. 19 Listiny. Za kriterium
pro rozlišení, zda určité jednání představuje uplatňování politických práv, nelze brát intenzitu
či rozsah výkonu těchto práv, ani společenský dopad takového jednání, neboť takový selektivní
přístup by popíral podstatu ochrany před pronásledováním z daného důvodu. Mezinárodních
ochrana by tak byla upřena osobám, jež jsou pronásledovány z důvodu vyvíjení méně intenzivní
činnosti, např. v totalitních státech, kde je potírána jakákoliv neaprobovaná politická činnost
a výkon politických práv. Jak vyplývá z citované judikatury, intenzitu a rozsah aktivit spočívajících
v uplatňování politických práv a svobod lze hodnotit až v rámci posouzení příčinné souvislosti
mezi uplatňováním politických práv a existencí pronásledování.
Neobstojí proto konstatování, že účast na předvolebním mítinku a debaty se zákaznicemi
o politické situaci nelze podřadit pod §12 písm. a) zákona o azylu. Byť jednání popsané
stěžovatelkou samo o sobě nemohlo mít zásadní dopad na společenské poměry v zemi původu,
nevylučuje to bez dalšího možnost jejího pronásledování z důvodu uplatňování politických práv.
Za této situace, kdy ani žalovaný ani krajský soud nezpochybnili věrohodnost stěžovatelčiných
tvrzení, měli svou pozornost zaměřit na zkoumání, zda stěžovatelkou tvrzené problémy naplňují
znaky pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu a zda existuje příčinná souvislost mezi
uplatňováním jejích práv a tímto popisovaným příkořím. Jakékoliv bližší úvahy zabývající
se těmito otázkami ovšem v rozsudku krajského soudu, který v podstatě pouze odkázal
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, chybí.
Dílčí úvahy zabývající se hodnocením intenzity příkoří, jemuž čelili stěžovatelka a její
manžel, a jeho příčinné souvislosti s existencí azylově relevantních důvodů pronásledování uvedl
krajský soud pouze v rámci posouzení žádosti z hlediska §12 písm. b) zákona o azylu. Nicméně
ani závěry, k nimž krajský soud dospěl ve vztahu k tomuto ustanovení, nelze aprobovat.
Krajský soud vyšel ve svých úvahách z toho, že stěžovatelka odvozuje příkoří, jemuž byla
podle svých tvrzení vystavena, od činnosti manžela, který aktivně působil jako člen zmiňované
strany. Žalovaný ani krajský soud předmětné manželovy aktivity nezpochybnili. Krajskému soudu
je třeba vytknout, že v této souvislosti zcela odhlédl od stěžovatelčiny vlastní činnosti na podporu
strany Národní hnutí, která již byla popsána. S ohledem na zjištěný skutkový stav, týkající
se aktivit obou manželů, totiž není v daném případě pochyb o tom, že stěžovatelka i její manžel
zastávali určitý politický názor ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Navíc lze dodat,
že z hlediska naplnění podmínky azylově relevantního důvodu pronásledování podle
§12 písm. b) zákona o azylu není podstatné, zda žadatel o mezinárodní ochranu určité politické
názory skutečně zastává anebo je zastává pouze zdánlivě, neboť jsou mu připisovány původci
pronásledování (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 – 67). I kdyby tedy stěžovatelka vůbec žádnou samostatnou politickou činnost
nevyvíjela a nevyjadřovala politický názor, bylo by třeba vzít v úvahu, že jí s ohledem na její
manželství bylo připisováno zastávání politických názorů manžela, což ostatně sama potvrdila,
když v pohovoru konaném dne 9. 4. 2013 uvedla, že podporu Národního hnutí a následné útoky
chápala jako „rodinný problém“.
V případě stěžovatelky, obdobně jako v případě jejího manžela, lze tedy za daného stavu
řízení považovat za nesporné splnění podmínek (1) pobytu mimo zemi původu a (6) nenaplnění
vylučujících klauzulí, jak byly shora citovány. Za splněnou lze považovat i podmínku (5) existenci
azylově relevantního důvodu. Ze skutečností uvedených stěžovatelkou (a jejím manželem), které
žalovaný ani krajský soudu nezpochybnili, totiž plyne, že zastávala určitý politický názor
(resp. uplatňovala politická práva a svobody), a zároveň tvrdí, že z tohoto důvodu byla
pronásledována.
Sporným tedy zůstává splnění podmínek: (2) důvodnosti strachu z pronásledování
(do budoucna), (3) hrozící újmy dosahující intenzity pronásledování a (4) selhání ochrany v zemi
původu. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku zabýval primárně otázkou intenzity příkoří,
jemuž stěžovatelka (s manželem) čelila, a otázkou, zda stěžovatelka využila dostupné prostředky
ochrany v zemi původu.
Pokud jde o posouzení intenzity stěžovatelkou tvrzeného příkoří, krajský soud, obdobně
jako ve věci jejího manžela, uvedl, že „problémy žalobkyní popisované krajský soud nezpochybňuje,
představují [však] dle názoru soudu problémy každodenního života při střídání moci dvou významných
politických stran ve státě, kde úroveň demokracie nedosahuje obvyklých standardů. Nelze je však paušálně označit
za důvody ospravedlňující bez případné „další přidané hodnoty“ možnost udělit mezinárodní ochranu“. Právě
tuto „přidanou hodnotu“ stěžovatelka ve svém příběhu podle krajského soudu nepřednesla.
Jak už Nejvyšší správní soud uvedl v citovaném rozsudku ve věci stěžovatelčina manžela,
„toto vyjádření […] je projevem určité racionální skepse nad reálnými možnostmi institutů mezinárodní ochrany
v případech, kdy dochází k rozsáhlému, byť v jednotlivostech méně intenzivnímu porušování základních lidských
práv ve třetích zemích, které takříkajíc „zevšednělo“.“
Ani v případě stěžovatelky však tento přístup není přiléhavý a správný. Příkoří, které
stěžovatelka (a její manžel) popisovali, tj. nátlak ze strany osob sympatizujících s novou vládnoucí
stranou a jejich opakované vstupování do kadeřnického salonu i stěžovatelčiny domácnosti,
výhružky fyzickým násilím (u manžela dokonce opakované použití fyzického násilí) jak oběma
manželům, tak jejich dětem, následné uzavření kadeřnického salonu stěžovatelky a zbavení
prostředků obživy celé rodiny v důsledku konfiskace finančních prostředků na podnikatelském
účtu stěžovatelčina manžela a uzavření jeho podniku, nelze jednoduše bagatelizovat jako
standardní projevy střídání moci v méně rozvinutých demokraciích. I kdyby tomu tak bylo, jedná
se o závažné omezení základních práv, která jsou v ČR zaručena Listinou základních práv
a svobod, ale také Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (jejíž smluvní stranou
je i Gruzie, jakkoli to není pro posouzení otázky, zda se již jedná o pronásledování, podstatné).
Je třeba připomenout, že dle §2 odst. 8 zákona o azylu a rovněž dle čl. 9 odst. 1 písm. a)
směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo
osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany
(dále jen „kvalifikační směrnice“, od 22. 12. 2013 platí obdobné ustanovení nové kvalifikační
směrnice 2011/95/EU) se za pronásledování považuje především závažné porušení základních
lidských práv.
V případech, kdy jednotlivá příkoří samostatně nedosahují intenzity pronásledování
dle čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice, je třeba navíc posuzovat, zda není naplněna
definice pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, tedy zda nedochází
k situaci, kdy žadatel v zemi svého původu je vystaven sérii ústrků, které sice samostatně
nedosahují takové intenzity či systematičnosti, aby je bylo možno považovat za pronásledování,
avšak které požadované intenzity mohou dosahovat ve svém souhrnu (tzv. pronásledování
na kumulativním základě, srov. mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 6 Azs 4/2012 – 67, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud má za daných okolností za to,
že v rovině tvrzení (aniž by v tuto chvíli hodnotil věrohodnost a průkaznost předestřeného
azylového příběhu) toho stěžovatelka uvádí dost, aby – slovy krajského soudu – dosáhla oné
„přidané hodnoty“. Stěžovatelkou popisované ústrky a příkoří ve svém souhrnu totiž dosahují
intenzity pronásledování.
Na tento závěr nemá žádný vliv skutečnost, že krajský soud vytkl stěžovatelce
v odůvodnění napadeného rozsudku některé dílčí nesrovnalosti a rozpory, na které ostatně
poukázal již žalovaný ve svém rozhodnutí. Jednalo se zejména o nedostatek písemných důkazů
osvědčujících uzavření stěžovatelčina kadeřnického salonu, stejně jako uzavření podniku jejího
manžela a zabavení prostředků na jeho podnikatelském účtu. Stejně tak poukázal krajský soud
na odlišnosti u obou manželů ve vnímání problémů, do nichž se dostali, na bezproblémový
odchod ze země a na skutečnost, že v Gruzii zanechali své děti „nepřátelům napospas“.
I přes uvedené výhrady se krajský soud spokojil pouze s úvahou o tom, že podstatu odchodu
stěžovatelky nerozkryl, aniž by samotná tvrzení stěžovatelky vyvrátil anebo popřel jejich
věrohodnost. Namísto toho, aby se krajský soud zabýval hodnocením těchto ať již domnělých,
či skutečných dílčích nesrovnalostí a rozporů, a poskytl přitom stěžovatelce příležitost k jejich
vysvětlení či odstranění, o což se stěžovatelka pokusila v kasační stížnosti, spokojil
se se zjednodušujícím a nesprávným konstatováním, že stěžovatelkou uvedené skutečnosti
nedosahují oné „další přidané hodnoty“, tedy že újma stěžovatelkou utrpěná, resp. hrozící
v případě jejího návratu, nedosahuje intenzity pronásledování.
Lze proto shrnout, že, obdobně jako v případě stěžovatelčina manžela, je úvaha krajského
soudu zavádějící v tom, že počítá s jakousi „přijatelnou“ mírou pronásledování, „standardní“
vzhledem k poměrům v dané zemi. Nesprávná úvaha krajského soudu vedla ke zjednodušení
důkazní situace jak ve vztahu k hodnocení věrohodnosti stěžovatelkou uvedených tvrzení,
tak ohledně posouzení intenzity tvrzených příkoří [zda jsou pronásledováním - podmínka (3)],
tak ve vztahu k posouzení otázky, zda stěžovatelkou pociťovaný strach z pronásledování
je důvodný [podmínka (2)] a zda došlo k selhání vnitrostátní ochrany [podmínka (4)].
Právě k objasnění těchto otázek je nezbytné, aby došlo k obstarání informací o situaci
v Gruzii, které jsou v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné, vyvážené, aktuální
a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS). Žalovaný
pro ověření pravosti tvrzení stěžovatelky obstaral pouze dvě zprávy o situaci v Gruzii z různých
zdrojů, konkrétně Informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 20. 5. 2013,
č. j. 101308/2013-LPTP, a Společnou zprávu vypracovanou v rámci spolupráce azylových úřadů
Německa, Rakouska a Švýcarska ke zdravotnímu systému a lékařské péči v Gruzii z června 2011.
Dále použil již jen výpis z Infobanky ČTK – Země světa, Gruzie, který obsahuje stručný přehled
historických událostí v dané zemi, z nichž poslední zmiňovaná je vyslovení důvěry novému
kabinetu premiéra Ivanišviliho dne 25. 10. 2012. Ze stejných informačních zdrojů vyšel i krajský
soud, jenž je považoval (v kontextu úvah předestřených výše) za dostatečné natolik,
že nepovažoval za nezbytné doplnit dokazování obsahem různých článků o aktuální situaci
v Gruzii, jak v žalobě navrhovala stěžovatelka. Právě nedostatečné zdůvodnění neprovedení
těchto důkazů stěžovatelka v kasační stížnosti namítá.
Bližší pohled na materiály o zemi původu obstarané žalovaným nicméně prozrazuje,
že ve vztahu k příběhu stěžovatelky žádné relevantní informace v podstatě neobsahují. Společná
zpráva vypracovaná v rámci spolupráce azylových úřadů Německa, Rakouska a Švýcarska
ke zdravotnímu systému a lékařské péči v Gruzii je ve vztahu k tvrzením stěžovatelky zcela
nevypovídající, jak už vyplývá z názvu tohoto dokumentu (žalovaný ji použil pouze
pro zdůvodnění neudělení humanitárního azylu stěžovatelce dle §14 zákona o azylu). Informace
Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 20. 5. 2013, č. j. 101308/2013-LPTP, se s příběhem
stěžovatelky také povětšinou míjí. Po konstatování, že oblast lidských práv je v Gruzii „v poměrně
složitém vztahu“ a že má nová gruzínská vláda k opětovnému nastolení spravedlnosti „jednoznačný
mandát veřejnosti“, se ve zprávě uvádí, že „především na úrovni místních zastupitelstev [došlo] k výrazným
změnám, které doprovázely nepříznivé okolnosti. Celá řada představitelů místních zastupitelstev (představujících
bývalou vládní stranu ...) podala žádosti o ukončení pracovního poměru. Řada změn na této úrovni přitom
proběhla během výrazných protestů místního obyvatelstva. Místní obyvatelstvo složené především z příznivců
vítězného Gruzínského snu organizovalo protesty s požadavkem rezignace vyšších úředníků místních
zastupitelstev. Protesty se v řadě případů neobešly bez nezákonného jednání. Podle tvrzení představitelů UNM
[Saakašviliho dříve vládnoucí strana Sjednocené národní hnutí] zahrnoval tlak na představitele místní
samosprávy fyzické a verbální útoky či výhrůžky vůči rodinám. ZÚ Tbilisi disponuje informacemi gruzínských
NGOs, podle kterých na tyto projevy současná vláda neodpověděla dostatečnými preventivními opatřeními“.
Na dotazy žalovaného ohledně situace příznivců, podporovatelů a řadových členů Saakašviliho
bývalé vládnoucí strany Ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo tak, že „ZÚ Tbilisi v tuto chvíli
sice eviduje tvrzení představitelů UNM na nižší úrovni o tlaku vyvíjeném v různých formách (výhrůžky,
zastrašování), problémy ... však dosud nebyly předmětem soudního rozhodnutí, které by potvrdilo jejich reálný
základ“ a že „nemá k dispozici informace, které by potvrzovaly represe státních orgánů vůči neúspěšným
žadatelům o azyl, kteří byli vráceni zpět do své domovské vlasti“.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice Rady
2005/85/ES, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání
postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“, od 19. 7. 2013 je účinná nová procedurální
směrnice 2013/32/EU, lhůta pro její transpozici končí dne 20. 7. 2015, resp. dne 20. 7. 2018),
jsou členské státy povinny zajistit, aby při rozhodování o žádostech o azyl „byly získávány přesné
a aktuální informace z různých zdrojů, např. z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR),
týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů o azyl a případně v zemích jejich průjezdu“. Tato povinnost
pro řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá zejména z §19 odst. 1 zákona
o azylu, jejž je třeba interpretovat eurokonformně ve smyslu zmíněného čl. 8 odst. 2 písm. b)
procedurální směrnice. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, www.nssoud.cz, „… není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování
své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností
správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ V rozsudku ze dne 25. 7. 2005 č. j. 5 Azs 116/2005 – 58,
www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „český zákon o azylu nezakotvuje v režimu
azylového řízení zásadu in dubio pro reo, pokud jde o tvrzení žadatele o azyl. V praxi pak zmírnění důsledků
neexistence této zásady představuje rozdělení důkazního břemene mezi žadatele a stát tím způsobem, že stát
je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů,
které se týkají výlučně jeho osoby“.
Krajský soud označil informace použité žalovaným za dostatečné, ačkoliv ve skutečnosti
vesměs nejsou přiléhavými, a pokud některé z nich do určité míry použitelné jsou, dílem dokonce
příběhu stěžovatelky nepřímo odpovídají (zejména pokud z nich plyne přenášení
napětí mezi hlavními politickými formacemi až na lokální úroveň, tj. na úroveň místních
samospráv, byť stěžovatelka funkcionářem místní samosprávy nebyla). Rozhodně
však nejde o informace z více zdrojů. Ve skutečnosti jde o informace z jediného zdroje, jímž
je české Ministerstvo zahraničních věcí, resp. jeho zastupitelský úřad v Tbilisi. Kromě
důkazních návrhů vznesených v řízení před krajským soudem lze, aniž by Nejvyšší
správní soud v tuto chvíli hodnotil jejich použitelnost v řízení (relevantnost,
úplnost, aktuálnost, spolehlivost atd.) a jejich promítnutí do výsledku řízení o stěžovatelčině
žádosti o mezinárodní ochranu, poukázat například na veřejně dostupnou zprávu
Ministerstva zahraničních věcí USA (Georgia 2013 Human Rights Report; dostupná na stránkách
http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/humanrightsreport/index.htm?year=2013&dlid=220280),
z níž lze na str. 24, 39 a 40 čerpat informace o situaci v Gruzii a napětí mezi hlavními politickými
formacemi na lokální úrovni. Je tak nepochybné, že Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR
není jediným přístupným zdrojem informací, jehož mohli žalovaný a krajský soud k objasnění
skutkového stavu použít. Jak již bylo uvedeno, odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi
původu leží na žalovaném a této odpovědnosti jej nezbavuje ani absence důkazních návrhů
ze strany stěžovatelky ve správním řízení.
Pokud jde o žalovaným konstatovanou dosažitelnost účinné ochrany u příslušných
gruzínských orgánů (§2 odst. 11 zákona o azylu, ve znění účinném od 1. 5. 2013), resp. možnost
vnitřního přesídlení v Gruzii (§2 odst. 10 zákona o azylu), je třeba připomenout, že právě
z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 20. 5. 2013, č. j. 101308/2013-LPTP,
o níž se opírali žalovaný i krajský soud, vyplývá, že současná vláda nedokázala adekvátně
odpovědět na výhrůžky a útoky zaměřené na tyto představitele. Byť stěžovatelka ani její manžel
žádnou funkci v místní samosprávě nezastávali, tato skutečnost vážně narušuje tezi žalovaného
o dostupnosti a ochotě příslušných orgánů poskytovat účinnou ochranu před útoky proti
představitelům Národního hnutí. V situaci, kdy patrně nejvážnějšího příkoří vůči stěžovatelce
i jejímu manželovi, tj. uzavření jejich živností a obstavení účtu a tedy v podstatě likvidace
materiální základny dané rodiny, se měly dle tvrzení obou manželů dopustit přímo státní orgány,
tj. stát jakožto původce pronásledování, a nikoliv soukromé osoby, se nemůže žalovaný zbavit
odpovědnosti za zjištění případných možností ochrany proti takovému pronásledování pouhým
tvrzením, že se stěžovatelka či její manžel měli obrátit na pomoc ke kompetentním státním
orgánům. Navíc žalovaný zcela přehlédl skutečnost, že stěžovatelka již v průběhu pohovoru
uvedla, že obrátit se s žádostí o ochranu na státní orgány „nemělo smysl“, neboť „v těchto
orgánech jsou také lidé Ivanišviliho“. Žalovaný se tak zcela nedostatečně vypořádal s touto
otázkou a jeho závěry nemají dostatečnou oporu ve skutečnostech vyplývajících z obsahu
správního spisu. Téhož nedostatku se dopustil i krajský soud, byť stěžovatelka v žalobě namítala,
že žalovaný si vůbec neobstaral informace o přístupu k soudům a jiným orgánům a o dostupných
prostředcích ochrany, a zároveň popřela, vzhledem k celostátnímu charakteru daného
pronásledování, i možnost vnitřního přesídlení. Krajský soud pouze s odkazem na uvedenou
zprávu Ministerstva zahraničních věcí konstatoval, že i přes nejednoduchou povolební situaci
občané pociťující bezpráví mohli tuto skutečnost oznámit úřadům a požadovat řešení.
Lze tak shrnout, že žalovaný nedostál své povinnosti náležitě zjistit skutkový stav. Jelikož
krajský soud závěry žalovaného bez dalšího převzal, aniž by uvedenou vadu odstranil, zatížil tím
sám své rozhodnutí vadou. Navíc soud nedostatečně, pouhým odkazem na §52 odst. 1 s. ř. s.
(podle něhož soud rozhodne, které z důkazů provede a které nikoli) a na předchozí závěry svého
rozsudku, jež Nejvyšší správní soud shledal nesprávnými, odůvodnil neprovedení důkazů
navržených v žalobě stěžovatelkou. Jedná se tedy v podstatě o opomenutý důkaz, tedy vadu
řízení před soudem, která je podle mnohých nálezů Ústavního soudu porušením základního
práva na spravedlivý proces.
Na základě uvedeného tak Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku týkající
se nedostatečně zjištěného skutkového stavu a z toho pramenící nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu ve vztahu k posouzení podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. a) a b) zákona
o azylu.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením téže námitky z hlediska §14a zákona
o azylu, který upravuje podmínky udělení doplňkové ochrany.
K udělení doplňkové ochrany je třeba kumulativně splnit veškeré podmínky stanovené
v §14a zákona o azylu. Žadatel (1) nesmí splňovat podmínky pro udělení azylu, (2) musí
se nacházet mimo zemi svého původu, (3) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné
nebezpečí (reálná hrozba) (4) vážné újmy, (5) nemůže využít nebo není ochoten využít ochrany
v zemi původu a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, www.nssoud.cz).
Podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu se za vážnou újmu považuje mj. mučení nebo
nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatelka
v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v následném pohovoru popisovala nátlak ze strany
osob sympatizujících s novou vládnoucí stranou a jejich opakované návštěvy kadeřnického salonu
i stěžovatelčiny domácnosti, uváděla, že se svým manželem čelili výhružkám fyzickým násilím
(a manžel byl tomuto násilí opakovaně vystaven), a to i vůči jejich dětem. Popsala také své obavy
z dalších výhrůžek, případně násilí, pokud by se vrátili zpět do Gruzie. Věrohodnost těchto
tvrzení žalovaný dosud nezpochybnil. Nelze tedy apriori vyloučit, jak to učinili žalovaný i krajský
soud, že by stěžovatelka mohla být v případě návratu do Gruzie vystavena reálnému nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení.
Lze přitom konstatovat, že takovou možnost nelze a priori vyloučit ani z toho důvodu,
že původci vážné újmy mají být v daném případě soukromé osoby. Podle §2 odst. 9 zákona
o azylu původci vážné újmy nemusí být nutně jen státní či kvazistátní subjekty, ale, obdobně jako
u pronásledování, jimi mohou být i soukromé osoby (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 11. 2. 2010,
č. j. 5 Azs 55/2009 - 132, www.nssoud.cz). Reálné nebezpečí vážné újmy ze strany těchto osob
pak může odůvodňovat udělení doplňkové ochrany, pokud stát (země původu žadatele
o mezinárodní ochranu) není schopen nebo ochoten zajistit před takovým jednáním
odpovídajícím způsobem ochranu.
Žalovaný při posouzení otázky, zda stěžovatelce nehrozí v případě návratu vážná újma
ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, vycházel pouze
z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 20. 5. 2013, č. j. 101308/2013-LPTP.
Za dostatečné záruky toho, že riziko vážné újmy stěžovatelce v případě návratu nehrozí, žalovaný
považoval to, že se současná gruzínská vláda podle uvedené zprávy snaží podnikat kroky
k nastolení spravedlnosti v zákonných hranicích a je vedena snahou o maximální transparentnost.
Na tyto kroky navíc dohlíží bývalý komisař Rady Evropy pro lidská práva. Také uvedené úvahy
jsou však založeny pouze na této jediné zprávě, která navíc připouští, že dochází k útokům
na představitele strany Národní hnutí a že gruzínská vláda není schopna přijmout dostatečná
opatření k ochraně. I v tomto případě tak platí již vyslovené výhrady týkající se pochybení
žalovaného při obstarávání důkazních prostředků za účelem zjištění situace v Gruzii. Krajský
soud tyto nedostatky neodstranil a nadto se ani nezabýval posouzením otázek, zda příkoří, jemuž
má být stěžovatelka dle svých slov vystavena, dosahuje intenzity vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, zda ji po návratu ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu
i nadále hrozí skutečné nebezpečí této vážné újmy a zda by příslušné orgány byly v takovém
případě schopny a ochotny poskytnout stěžovatelce odpovídající ochranu.
Nejvyšší správní soud tak shledal důvodnou i námitku týkající se tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v části zabývající se posouzením žádosti
o udělení mezinárodní ochrany z hlediska doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému
advokátu stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 2
s. ř. s. rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Nejvyšší správní soud ustanovil zástupcem stěžovatelky advokáta Mgr. et Bc. Filipa
Schmidta, LL.M., který výši odměny za zastupování a vynaložených hotových výdajů nevyčíslil.
Nejvyšší správní soud mu tedy přiznal odměnu ve výši 6200 Kč za dva úkony právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a podání kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b)
a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Jelikož je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, má podle druhé věty
§35 odst. 8 s. ř. s. nárok na náhradu této daně ve výši 21 % z částky 6 800 Kč, což činí 1428 Kč.
Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů ve výši 8228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu