ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.16.2014:27
sp. zn. 7 Azs 16/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: V. S., zastoupena
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 2 Az 15/2011 - 76,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 2 Az 15/2011 – 76,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalované Ministerstvo vnitra se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 18. 12. 2013, č.j. 2 Az 15/2011 - 76, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 18. 12. 2013, č. j. 2 Az 15/2011 - 76, zrušil k žalobě ukrajinské státní příslušnice V. S.
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12. 9. 2011, č. j.
OAM - 11/LE – 18 – PA03 - 2010, kterým žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ zákon o azylu“), a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud při svém rozhodování ve věci žalobkyně vyšel podle kasační stížností
napadeného rozsudku především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 5 Azs 10/2012 – 68, který byl vydán ve věci manžela žalobkyně S. M. Tímto rozsudkem
kasačního soudu byl zrušen nejen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 4 Az 17/2011 – 54, o zamítnutí žaloby manžela žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12. 7. 2011, č. j. OAM – 10/LE – 18 – PA03 –
2010, o neudělení mezinárodní ochrany manželu žalobkyně podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu, ale i toto rozhodnutí Ministerstva vnitra, a věc vrácena tomuto ministerstvu
k dalšímu řízení.
Městský soud při svém rozhodování především vyšel z toho, že Nejvyšší správní soud
v uvedeném zrušujícím rozsudku ve věci manžela žalobkyně dospěl k závěru, že jsou sice
nedůvodné námitky manžela žalobkyně týkající se aplikace ust. §12 zákona o azylu a jím tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu podle §14 zákon o azylu,
ale současně jsou důvodné námitky manžela žalobkyně, které se týkají nepřezkoumatelnosti
žalobou správního rozhodnutí v části o neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona
o azylu.
Ministerstvo vnitra se podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 5. 2013 soustředilo při posuzování žádosti manžela žalobkyně výlučně na otázku,
zda mu hrozí v případě návratu na Ukrajinu vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu.
Zaměřilo se především na formu vážné újmy uvedené v písm. b) cit. ustanovení, tj. na mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a poté, co dospělo k závěru, že manželovi
žalobkyně vážná újma nehrozí, konstatovalo, že důvody pro udělení doplňkové ochrany nebyly
splněny. Manžel žalobkyně se podle Ministerstva vnitra domohl ochrany státu, neboť trestní
řízení v jeho věci již byla ukončena, policisté potrestaní a obvinění stažena. Taková ideální situace
ovšem nenastala. Manžel žalobkyně se domohl toliko zastavení trestního stíhání pro vraždu
a pokus vraždy. Byl však odsouzen k trestu odnětí svobody za trestné činy, které podle svých
tvrzení nespáchal. Tvrzení, že dotčení policisté byli potrestáni, je pak v přímém rozporu
s výpovědí manžela žalobkyně.
Rozhodujícím pochybením Ministerstva vnitra je tedy to, že se nevypořádalo s důvody,
v nichž manžel žalobkyně spatřoval hrozící újmu a které od počátku uváděl jako důvod podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Proto bylo třeba zkoumat, zda vzhledem ke všem
manželem žalobkyně uvedeným a zjištěným skutečnostem existuje „reálné nebezpečí“,
že stěžovatel utrpí vážnou újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, dostupný na www.nssoud.cz). Sama skutečnost,
že příkoří, které manžel žalobkyně v minulosti utrpěl a jež v každém případě dosahovalo intenzity
nejen pronásledování, ale i vážné újmy (byl vystaven mj. mučení, tedy nejzávažnější formě
špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy), po jeho propuštění již v uvedené intenzitě
nepokračovalo, ještě neznamená, že hrozba takové vážné újmy již zcela pominula.
Je tomu tak proto, že manžel žalobkyně opakovaně vyjadřoval obavu z dalšího útoku
či protiprávního jednání osob, které se podílely na jeho vykonstruovaném trestním stíhání
a mučení. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se obával vycházet z domu, aby proti
němu nebylo zahájeno další trestní stíhání pro vykonstruovaný trestný čin. Podle svého tvrzení
byl také sledován v domě, který z opatrnosti před odjezdem z Ukrajiny opustil skrytě. Policejní
orgány a další osoby se snaží i po jeho odjezdu ze země opakovanými dotazy u příbuzných zjistit
místo jeho pobytu. Nelze přitom také přehlédnout, že dohled nad manželem žalobkyně byl
po jeho propuštění z výkonu trestu před jeho odjezdem již zrušen. Není tedy ani zřejmé,
proč by měl být nadále sledován. Předchozí mučení a protiprávní zacházení během policejního
vyšetřování tak mohou představovat důvod pro další útoky na manžela žalobkyně, zejména tehdy,
pokud by se nadále domáhal vyšetření svého případu. Zároveň nelze ale požadovat, aby manžel
žalobkyně od této své zcela legitimní snahy související s uplatňováním svých základních práv
upustil a tím se vyhnul nebezpečí vážné újmy. Uvedená skutečnost tak může do určité míry zvýšit
pravděpodobnost, že by se manžela žalobkyně mohly osoby, které se na jeho mučení
a nezákonném trestním stíhání podílely, pokusit zastrašit a ovlivnit nezákonnými prostředky.
Manžel žalobkyně ostatně uvedl, že již bylo vyhrožováno násilím i jeho advokátovi, pokud
ten se nevzdá jeho dalšího zastupování. Následně se i tento advokát a jeho rodina stali terčem
útoků.
Vzhledem k tomu, že se žalované Ministerstvo vnitra s uvedenými skutečnostmi vůbec
nevypořádal, je jeho rozhodnutí ze dne 12. 7. 2011 v části, která se týká neudělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Odkazuje - li proto žalobkyně ve svých důvodech pro udělení mezinárodní ochrany
na důvody mezinárodní ochrany, které již uvedl ve své žádosti její manžel S. M., je zjistitelné
s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 – 68,
že v projednávané věci žalovaný správní orgán nikterak nepochybil, neudělil – li žalobkyni azyl
podle ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu. Žalovaný správní orgán ale pochybil při rozhodování
o doplňkové ochraně podle §14a a §14b zákona o azylu ve vztahu k žalobkyni, neboť je – li
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí Ministerstva vnitra v části týkající
se neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu manželovi žalobkyně S. M.,
je nepřezkoumatelné ve stejné části z těchto důvodů i rozhodnutí žalovaného správního orgánu
ze dne 12. 9. 2011, č. j. OAM - 11/LE – 18 – PA03 - 2010, které se týká žalobkyně.
Z uvedených důvodů bylo třeba žalobou napadené rozhodnutí žalovaného správního
orgánu zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán se bude muset v dalším řízení nejprve zabývat zákonnými
podmínkami pro udělení doplňkové ochrany manželu žalobkyně ve smyslu §14a zákona o azylu
tak, jak byly obecně vytýčeny v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 5 Azs 10/2012 – 68, a v případě udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
manželovi žalobkyně, zvážit, zda žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle ust. §14b zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný správní orgán jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítl, že městský soud mu v rozporu se zákonem uložil,
aby nejprve rozhodl věc manžela žalobkyně a poté věc žalobkyně. V důsledku tohoto chybného
názoru nevycházel ze skutečného stavu věci, neboť si neověřil, že v případě manžela žalobkyně
již bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu. Je tomu tak proto, že městský soud vydal svůj
rozsudek dne 18. 12. 2013, ačkoliv již předtím dne 15. 12. 2013 vydal správní orgán rozhodnutí
ve věci manžela žalobkyně S. M., jímž rozhodl o tom, že se manželu žalobkyně neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. V mezích vázanosti
právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, na něž
odkazuje městský soud i v kasační stížnosti napadeném rozsudku, správní orgán rozhodl o tom,
že nedošlo k naplnění taxativně vymezených důvodů udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu a doplňkovou ochranu neudělil. Městský soud opominul ust. §77 odst. 2 s. ř. s.,
když nedoplnil důkaz, který byl zásadní v této věci. V případě zohlednění vydaného správního
rozhodnutí u manžela žalobkyně by totiž nemohl vydat rozsudek s takovým odůvodněním
a pokyny ke správnímu orgánu (správní soud má přístup do evidencí správního orgánu a proto
mohl a měl ověřit stav správního řízení ve věci manžela žalobkyně). Napadený rozsudek
městského soudu se proto neopírá o skutečný stav věci a ukládá správnímu orgánu vydat
rozhodnutí, které v době vyhlášení rozsudku městského soudu již bylo vydáno, a navíc
nepřípustně spekuluje ve směru udělení doplňkové ochrany manželu žalobkyně či žalobkyni
samotné (podle §14b zákona o azylu).
Městský soud se však dopustil i další nezákonnosti, když kasační stížností napadeným
rozsudkem zrušil správní rozhodnutí ze dne 12. 9. 2011, č. j. OAM - 11/LE – 18 – PA03 - 2010,
v celém rozsahu, ačkoliv se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěry správního orgánu
ohledně neudělení mezinárodní ochrany formou azylu podle ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu,
a za důvod zrušení správního rozhodnutí označil nesprávné posouzení otázky doplňkové ochrany
podle ust. §14 a §14 b zákona o azylu. V tomto směru pak městský soud svým právním názorem
zavázal správní orgán k posouzení jen otázky doplňkové ochrany. Takový postup správního
soudu, ale odmítá konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu např. v rozsudku
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 4 Azs 17/2012 – 29. Je tomu tak proto, že v citovaném rozsudku Nejvyšší
správní soud mimo jiné vyslovil, že: „ …Rozhodnutí stěžovatele zrušil v celém rozsahu, ačkoliv
z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že vady pro zrušení shledal pouze v části týkající se doplňkové ochrany“.
Situace v daném případě je zcela totožná. Stěžovatel ze shora uvedených důvodů proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně V. S. v písemném vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedla,
že rozsudek městského soudu je v souladu se zákonem. Projednávaná věc je těsně spjata
s řízením o žádosti jejího manžela o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud správně reagoval
nejen na tuto skutečnost, ale i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 5 Azs 10/2012 – 68. Aplikace zásady „non – refoulement“ se též jeví jako správná.
Nic na tom nemění ani fakt, že správní orgán ještě před vydáním napadeného rozsudku (v rámci
nového projednání věci) rozhodl tak, že jejímu manželovi neudělil ani azyl, ani doplňkovou
ochranu. Nelze automaticky předpokládat zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a od toho
odvozovat nezákonnost rozhodnutí městského soudu. Naopak, zákonnost rozhodnutí správního
orgánu ve věci jejího manžela bude podrobena soudnímu přezkumu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel (Ministerstvo vnitra) byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen pověřeným zaměstnancem JUDr. M. V., která má vysokoškolské
právnické vzdělání, jež je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst.
2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, t. j. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatel v tomto případě namítá taková zásadní pochybení městského soudu, zejména
ve vztahu k posouzení žádosti z hlediska doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
která by mohla mít dopad do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska
posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná a proto věcně přezkoumal napadený rozsudek městského soudu při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost je opodstatněná.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vychází z toho, že i v řízení o kasační
stížnosti se kasační soud řídí dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže
ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního
rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá
a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvedení skutkových a právních důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní
rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu,
který má charakter předpisu právního a toto tvrzení musí také odůvodnit. Činnost Nejvyššího
správního soudu je pak ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí
omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž
musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení,
že vydáním napadeného soudního rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis,
představuje vadu kasační stížnosti, která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud
není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti kasační stížností
napadenému rozsudku v tom směru, že mu městský soud uložil v rozporu se zákonem,
aby nejprve rozhodl případ manžela žalobkyně a posléze pak rozhodl případ žalobkyně. Správní
soud ale při formulaci tohoto pokynu nevycházel ze skutečného stavu věci, neboť si neověřil
a v důsledku toho ani nezjistil, že v případě manžela žalobkyně bylo již před vyhlášením kasační
stížností napadeného rozsudku městského soudu vydáno rozhodnutí správního orgánu, kterým
manželu žalobkyně nebyla udělena doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu (městský soud
vydal napadený rozsudek dne 18. 12. 2013, avšak stěžovatel již dne 15. 12. 2013 vydal správní
rozhodnutí ve věci manžela žalobkyně S. M., kterým rozhodl tak, že mu neuděluje mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu). Městský soud proto - v případě
zohlednění vydaného správního rozhodnutí v případě manžela žalobkyně - nemohl vyhlásit
rozsudek ze dne 18. 12. 2013 s takovým odůvodněním a pokyny správnímu orgánu jak nakonec
učinil (tedy na základě neúplně zjištěného skutečného stavu věci s nedůvodnou spekulací
o možné aplikovatelnosti ust. §14a a §14b zákona o azylu).
Tato výtka stěžovatele je opodstatněná.
Městský soud měl k okamžité dispozici spis tohoto soudu sp. zn. 4 Az 17/2011 ve věci
manžela žalobkyně S. M., tedy i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5
Azs 10/2012 – 68, a z něho se muselo podávat, že s ohledem na odstup rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2013 od chystaného vyhlášení napadeného rozsudku městského
soudu ze dne 18. 12. 2013 není vyloučeno vydání správního rozhodnutí ve věci manžela
žalobkyně, které by mohlo přinést jiné odůvodnění chystaného rozsudku městského soudu.
Se zřetelem k tomu, že manžel žalobkyně patrně proti novému správnímu rozhodnutí uplatnil
správní žalobu, a navíc došlo ke zrušení kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu
i z jiných důvodů, není již třeba k uvedenému pochybení ničeho dodávat.
Nejvyšší správní soud musí upozornit - v zájmu zjištění skutečného stavu věci a v zájmu
zabránění nepřezkoumatelnosti nově vydaného rozsudku - na nezcela správný závěr napadeného
rozsudku městského soudu, že skutkové důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobkyně
jsou shodné s důvody, které uvedl její manžel S. M. Žalobce a jeho manželka (v projednávané
věci žalobkyně) mají podle svých tvrzení o rozhodných skutečnostech odlišný azylový příběh
a nejde proto o shodné skutkové důvody mezinárodní ochrany (manžel žalobkyně především
tvrdí, že byl obecně vystaven vykonstruovanému obvinění, mučení, zbavení osobní svobody a
donucen k doznání, kdežto jeho manželka tvrdí ve své žalobě ze dne 3. 10. 2011, doručené dne
6. 10. 2011 Městskému soudu v Praze, že především čelila výhrůžkám o nakažení virem HIV,
hrozbám únosu, sledování, zastrašování ze strany policie, když se snažila upozorňovat na její
nezákonné praktiky, obavám o osud manžela a svých blízkých příbuzných, kteří byli podrobeni
dotazům a kontrolám policie, neschopnosti příslušných orgánů Ukrajiny ochránit ji před ataky
policie a sdílela s manželem příkoří, které musel snášet, což se nakonec projevil v jejím
zhoršeném psychickém stavu). Nejde tedy o shodné skutkové důvody pro udělení mezinárodní
ochrany jako o souvislosti v azylových příbězích, které vyplývají z manželského svazku žalobce
a žalobkyně.
Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že se městský soud v napadeném rozsudku
vůbec nevyrovnal a nevypořádal se shora uvedenými námitkami žalobkyně, které uvedla
ve své žalobě, ačkoliv její azylový příběh není totožný s azylovým příběhem jejího manžela.
Namísto toho správní soud zcela zjednodušeně uvedl, že pokud žalobkyně ve svém příběhu
odkazuje plně na případ svého manžela, resp. svůj příběh zcela odvozuje od případu svého
manžela, nutně z toho vyplývá, že závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 5. 2013, č.j. 5 Azs 10/2012 – 68, platí též i v jejím případě. To pak podle správního
soudu znamená, že je neopodstatněná žádost žalobkyně ve vztahu k důvodům neudělení azylu
podle §12 až §14 zákona o azylu, a naopak nepřezkoumatelné jsou důvody neudělení doplňkové
ochrany ve vztahu k §14a zákona o azylu.
Tento postup a závěr městského soudu vyslovený v napadeném rozsudku je v rozporu
s ustálenou judikaturou o nepřezkoumatelností rozsudků správních soudů, přičemž k této vadě
řízení před soudem musí Nejvyšší správní soud sám přihlížet podle ust. §109 odst. 3 věta
za středníkem s. ř. s.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75,
který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, vyslovil
totiž tento soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud
též judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, dostupném na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod
zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, dostupném na www.nssoud.cz, pak tento soud
vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho
odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod
dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
Nejvyšší správní soud považuje za opodstatněnou i tu část kasační stížnosti stěžovatele,
v níž vytýká napadenému rozsudku městského soudu, že tímto rozsudkem zrušil správní
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12. 9. 2011,
č. j. OAM - 11/LE – 18 – PA03 - 2010, v celém rozsahu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, ačkoliv se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěry správního orgánu ohledně
neudělení mezinárodní ochrany formou azylu podle ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu,
a za důvod zrušení správního rozhodnutí označil pouze vadné posouzení otázky doplňkové
ochrany podle ust. §14a a §14 b zákona o azylu (městský soud svým právním názorem zavázal
správní orgán jen k posouzení otázky doplňkové ochrany).
Takový postup správního soudu, ale odmítá konstantní judikatura Nejvyššího správního
soudu např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2012, č. j. 4 Azs 17/2012 – 29.
Tento soud v citovaném rozsudku mimo jiné vyslovil, že: „ …Problematikou,
zda je krajský soud oprávněn rozštěpit výrok správního rozhodnutí na rozhodnutí o azylu
dle §12, §13 a §14 zákona o azylu a rozhodnutí o doplňkové ochraně dle §14a a §14b téhož
zákona, a v důsledku toho žalobu zamítnout v části týkající se neudělení azylu a současně žalobě
vyhovět v části týkající se doplňkové ochrany, se již Nejvyšší správní soud zabýval, ať již v době
posuzování vzájemného vztahu výroku o (ne)udělení azylu a o (ne)existenci překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, či za současné právní úpravy,
kdy posuzoval vzájemný vztah výroku o (ne)udělení azylu a (ne)udělení doplňkové ochrany.
V usnesení ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 Azs 17/2011 - 7, Nejvyšší správní soud
zrekapituloval dosavadní vývoj způsobu rozhodování v této oblasti „azylové agendy“
a vzájemného vztahu obou v úvahu přicházejících výroků, když uvedl, že „předně lze poukázat
na rozsudky ze dne 25. 5. 2005, čj. 3 Azs 272/2004 – 67, a ze dne 17. 2. 2006, čj. 4 Azs 11/2005 - 90,
v nichž Nejvyšší správní soud dovodil, že u žaloby směřující proti rozhodnutí obsahujícímu samostatné výroky
o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování soudu nic nebrání v tom, aby zamítl žalobu směřující proti
výroku o neudělení azylu a naopak zrušil rozhodnutí v rozsahu výroku o neexistenci překážek vycestování.
Výrok o neexistenci překážek podle §91 zákona o azylu lze samostatně zrušit, aniž by tím byl dotčen další
právní osud výroku o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Výrok o neexistenci překážek
vycestování by bylo třeba zrušit v případě, pokud by byl zrušen výrok o neudělení azylu; opačně však tento závěr
neplatí.
K oblasti překážek vycestování lze poukázat i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 5. 2006, čj. 8 Azs 21/2006 - 164, podle kterého výrok rozhodnutí správního orgánu o tom,
že se na neúspěšného žadatele o udělení azylu vztahuje nebo nevztahuje překážka vycestování
(§28 a §91 zákona o azylu) je podmíněn jen tím, že musí být učiněn současně s rozhodnutím o neudělení
nebo odnětí azylu; jen potud jde také o výrok závislý. Rozšířený senát tak potvrdil, že soud ve správním soudnictví
může zamítnout žalobu proti výroku o neudělení azylu a současně zrušit výrok o tom, že se na žadatele
nevztahuje překážka vycestování a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu.
Institut překážek vycestování byl k 1. 9. 2006 ze zákona o azylu vypuštěn a novelou zákona
č. 165/2006 Sb. v podstatě nahrazen institutem doplňkové ochrany. Zdejší soud v rozsudku
ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78, vyslovil, že ačkoliv právní úprava překážek vycestování
a doplňkové ochrany je shodná, a tudíž není důvodu paušálně odmítat aplikaci závěrů judikatury a doktríny
k překážkám vycestování, je třeba při výkladu doplňkové ochrany věnovat pozornost všem nuancím a změnám,
k nimž oproti úpravě překážek vycestování došlo (vypuštění některých překážek vycestování, rozdílné vymezení
státu, ve vztahu k němuž se nebezpečí vážné újmy posuzuje, rozdílná definice skutečností naplňujících vážnou
újmu, absence vylučující klauzule). S uvedeným korespondují závěry Nejvyššího správního soudu řečené
v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, čj. 2 Azs 30/2007 - 69, podle kterých jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi
zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze,
je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem
ve vztahu k dříve účinnému §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se k otázce „přenositelnosti“ správní judikatury k překážkám vycestování
na možnost dělitelnosti výroku o (ne)udělení mezinárodní ochrany za současného právního stavu vyjádřil
v rozsudku ze dne 22. 7. 2009, čj. 8 Azs 20/2009 - 99. Dospěl v něm k závěru, že judikatura Nejvyššího
správního soudu, vztahující se k oddělitelnosti posouzení překážek vycestování, je aplikovatelná i na vztah výroku
o neudělení mezinárodní ochrany a výroku o doplňkové ochraně. Byť se může podle zdejšího soudu jednat
z hlediska jazykové formulace o výrok jediný, obsahem a předmětem práv, o nichž je rozhodováno, se jedná
o různé výroky. Výrok o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a výrok
o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b téhož zákona je proto třeba považovat
za relativně samostatné výroky.
Ke shodným závěrům pak dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 11. 3. 2008,
čj. 4 Azs 104/2007 - 73, v němž odmítl předpoklad, že jednotlivé výroky rozhodnutí o mezinárodní ochraně
nejsou oddělitelné a samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Výroky o doplňkové ochraně totiž mohou
být zrušeny i v případě, že ve vztahu k výrokům o neudělení azylu soud žalobu zamítne. Soud zároveň zdůraznil,
že z hlediska procesní ekonomie a efektivnosti správního řízení považuje za nežádoucí rušit celé správní
rozhodnutí, týká-li se zjištěný nedostatek pouze některého výroku rozhodnutí a jiný na něm nezávislý výrok může
obstát.
Zákon o azylu v §28 stanoví, že mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany.
Azyl a doplňková ochrana představují dvě svébytné formy mezinárodní ochrany vyžadující ze strany rozhodujícího
orgánu samostatné posouzení. Podmínky pro přiznání té či oné formy mezinárodní ochrany se liší (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 3 Azs 75/2008 - 109). Při posuzování existence důvodů
svědčících pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany je třeba postupovat v souladu se systematikou zákona
o azylu. Uvedené ustanovení §28 zákona o azylu zakotvuje aplikační přednost udělení azylu podle §12 - §14
zákona o azylu. Doplňkovou ochranu tak lze udělit pouze za předpokladu, že u žadatele nebudou shledány
důvody pro udělení azylu. Výrok o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a výrok o neudělení
doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu jsou samostatnými výroky, jakkoliv spolu vzájemně
souvisí. Tato souvislost v určitých případech ústí ve vzájemnou podmíněnost obou výroků. Výrok o udělení
humanitárního azylu nebo azylu za účelem sloučení rodiny je vždy podmíněn rozhodnutím o neudělení azylu podle
§12. Stejně tak platí, že možnost udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny je podmíněna negativním
rozhodnutím o udělení doplňkové ochrany. A není-li zřejmé, zda žadateli svědčí důvody pro udělení azylu, nemůže
být ve správním řízení postaveno na jisto, zda zde jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že krajský soud nepochybil, pokud ve vztahu k možnému udělení
doplňkové ochrany žalobci rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc správnímu orgánu vrátil k dalšímu řízení.
Řízení však zatížil vadou, která měla za následek vydání nezákonného rozsudku, neboť rozhodnutí stěžovatele
zrušil v celém rozsahu, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že vady pro zrušení shledal pouze v části týkající
se doplňkové ochrany.“
S ohledem na výše podaný souhrn judikaturních závěrů je zřejmé, že výrok o neudělení
doplňkové ochrany je oddělitelný a způsobilý samostatného přezkumu, přičemž je vždy třeba
zohlednit aktuální situaci v zemi původu žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
Pokud tedy městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného obstojí ve vztahu k výroku o neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu,
neboť nebyly prokázány důvody taxativně uvedené v §12 zákona o azylu, jakož i důvody
uvedené v §13 a §14 téhož zákona, avšak neobstojí pro nedostatek důvodů ve vztahu k výroku
o neudělení doplňkové ochrany žalobkyni podle §14a odst. 1, 2 zákona o azylu, měl rozhodnutí
žalovaného zrušit pouze ve výroku o neudělení doplňkové ochrany a ve zbývající části měl žalobu
zamítnout. Pokud tak neučinil, nezbývá než konstatovat, že přezkoumávaný rozsudek městského
soudu je v části týkající se přezkumu výroku rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní
ochrany ve formě azylu vnitřně rozporný, neboť městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil
i v této části, ačkoliv v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že otázku, zda žalobkyni udělit
mezinárodní ochranu ve formě azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu, stěžovatel posoudil
správně. Výrok rozsudku městského soudu tak neodpovídá obsahu odůvodnění, což představuje
vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pro kterou je třeba kasační stížností
napadený rozsudek zrušit.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 2 Az 15/2011 – 76,
je opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věty první před středníkem
s. ř. s. zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby se nejprve zabýval všemi žalobkyní
ve své žalobě tvrzenými skutečnostmi vztahující se k její osobě, v nichž žalobkyně spatřuje
důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu,
které buď správní orgán vadně posoudil nebo se jimi řádně nebo vůbec nezabýval, vyhodnotil
je ve světle již soustředěných zpráv o zemi původu a dalších aktuálních zpráv o této zemi, včetně
ostatního obsahu správního spisu, a všech právních předpisů její věci se týkajících z toho
hlediska, zda zakládají či nezakládají důvody pro udělení azylu, případně by mohly po doplnění
udělení azylu zakládat (metodika postupu uvedeného hodnocení a jeho způsob jsou patrny
z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č.j. 5 Azs 10/2012 - 68).
V negativním případě se pak bude muset městský soud zabývat okruhem žalobních námitek,
které se týkaly aplikace ustanovení zákona o azylu o doplňkové ochraně [udělení doplňkové
ochrany je vyloučeno v případě, že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu
(§28 odst. 1 zákona o azylu)]. Zde by bylo třeba zkoumat, zda žalobkyně splňuje zákonem
stanovená kriteria, která popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dostupném na www.nssoud.cz. Podle cit. rozsudku je třeba k udělení
doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi
svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4)
nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule.“
Městský soud by se proto měl zabývat otázkou, zda žalobkyni v případě návratu do země původu
hrozí reálné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu.
V této souvislosti je však třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které byly v průběhu
správního řízení zjištěny, a to nejen z výpovědí žalobkyně a jí předložených listin,
ale i ze současných zpráv o situaci v zemi původu. V případě hrozby reálného nebezpečí vážné
újmy, by bylo třeba zabývat se též tím, zda jsou splněny i ostatní zákonem stanovené podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Ostatně Nejvyšší správní soud
v tomto směru již judikoval, např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46,
že „hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní, pokud osobě,
jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen
z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají,
tj. jsou přiměřeně pravděpodobné (§12 a §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Dále tak tomu může být
v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání
v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým
standardům země původu, např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo,
umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské
postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu
nejsou k dispozici či jsou neúčinné.“ Teprve poté vydá městský soud rozhodnutí, které bude nejen
přezkoumatelné a přesvědčivé, ale bude také odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu