ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.107.2014:62
sp. zn. 10 Afs 107/2014 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely
Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J.S., zast.
JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí
Celního ředitelství Brno ze dne 15. 11. 2011, č. j. 2930-4/2011-010100-21, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, č. j. 29 Af 14/2012-
61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 18. 1. 2010 vydal Celní úřad Břeclav rozhodnutí č. j. 1854/2010-021100-021,
kterým zamítl návrh žalobce na zastavení exekuce vedené správním orgánem I. stupně
na základě exekučního příkazu Celního úřadu Břeclav – dálnice ze dne 23. 6. 2003,
č. j. 3341/02/03-0223-01.
[2] Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že exekuční tituly – platební výměry vydané
Celním úřadem Břeclav – dálnice ze dne 3. 11. 1995, č. j. 2-2393/CD/95, č. j. 29-2394/CD/95,
č. j. 29-2399/CD/95, č. j. 29-2396/CD/95, č. j. 29-2397/CD/95, č. j. 29-2398/CD/95
a č. j. 29-2399/CD/95 (dále také „exekuční tituly“), mu nebyly nikdy řádným způsobem
do vlastních rukou doručeny. Dle jeho tvrzení podpis na doručence není podpisem žalobce,
neboť doručenku nikdy vlastnoručně nepodepsal, v okamžiku doručení mu nebylo ani známo,
že mu jsou předmětné exekuční tituly doručovány. Poštovní doručovatel vydal zásilku jiné osobě,
která byla od žalobce odlišná, ačkoliv měl zásilku uložit na poště a žalobce o tom vyrozumět.
K prokázání tvrzení žalobce navrhl prostřednictvím právního zástupce provedení znaleckého
posudku z oboru písmoznalectví, který měl určit, zda podpis na doručence je podpisem žalobce,
a dále navrhl svoji účastnickou výpověď. Žalobce dovozoval, že vzhledem k nedoručení
exekučních titulů řádně do vlastních rukou a v souladu s tehdy platnými právními předpisy,
exekuční tituly nejsou dosud vykonatelné, clo a daň proto nebyly žalobci řádně vyměřeny.
[3] S nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, došlo dnem
1. 1. 2013 k reorganizaci celní správy. Nástupcem Celního ředitelství Brno, které rozhodovalo
v posuzované věci jako odvolací orgán, se stalo Generální ředitelství cel. Pojem „žalovaný“
se v dalším textu vztahuje k oběma orgánům – původnímu i nástupnickému orgánu celní správy.
[4] Žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil správní rozhodnutí orgánu I. stupně.
Zabýval se návrhem žalobce na doplnění dokazování písmoznaleckým zkoumáním podpisu
na doručence, avšak konstatoval, že do doby vydání rozhodnutí nebylo možno navrhovaný důkaz
znalcem provést, neboť originál doručenky byl součástí správního spisu předloženého
Okresnímu soudu v Uherském Hradišti ke sp. zn. 1 E 1936/2001, v němž byl souběžně
projednáván návrh žalobce na zastavení výkonu rozhodnutí s totožnými důvody,
a do vydání rozhodnutí žalovaným nebyl originál doručenky celním orgánům vrácen.
Žalovaný konstatoval, že i po změně procesního předpisu , tj. zrušení zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, a účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále také „d. ř.“),
je návrh žalobce na zastavení daňové exekuce projednatelný (§264 odst. 1 d. ř.). Žalovaný
poukázal na časový odstup téměř 14 let od doručení exekučních titulů, tedy že námitku jejich
nedoručení žalobce uplatnil až v roce 2009. Doručení exekučních titulů žalobce nezpochybnil
ani v žalobě proti platebním výměrům u Krajského soudu v Brně. Existenci originálu doručenky
žalobce nezpochybňoval, pouze tvrdil, že doručenka byla podepsána jinou osobou.
Pro osvědčení svého tvrzení žalobce navrhl pouze svoji účastnickou výpověď a znalecký posudek
z oboru písmoznalectví. Návrh na provedení znaleckého posudku jako důkazu žalovaný
neodmítl, avšak konstatoval, že do doby vydání rozhodnutí byl originál předmětné doručenky
v držení justičních orgánů, a tudíž pro provedení důkazu ve správním řízení nedostupný.
[5] Před občanskoprávními soudy probíhalo souběžně řízení, v jehož rámci se žalobce
domáhal zastavení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ze dne 26. 9. 2001,
č. j. 1 E 1936/2001-14, přitom uplatňoval totožný důvod, spočívající v nedoručení exekučních
titulů, a k důkazu navrhoval znalecké zkoumání podpisu na doručence. Okresní soud v Uherském
Hradišti usnesením ze dne 9. 10. 2009, č. j. 1 E 1936/2001-153, zamítl návrh žalobce na zastavení
výkonu rozhodnutí a důkazním návrhům nevyhověl. Žalobce neuspěl ani v odvolacím řízení
před Krajským soudem v Brně, který usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 19 Co 90/2010-171,
usnesení soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl usnesením ze dne
21. 9. 2011, č. j. 20 Cdo 2157/2011-212. S poukazem na negativní výsledky řízení před obecnými
soudy o obsahově totožných podáních žalobce, měl žalovaný za vyloučené,
aby v řízení před správními orgány bylo rozhodnuto odlišně o totožných námitkách žalobce
ve skutkově obdobné věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02).
Aniž by tedy žalovaný prováděl žalobcem navrhované důkazy, ztotožnil se s hodnocením
skutkového děje obecnými soudy, zdůraznil existenci doručenky (veřejné listiny)
podepsané žalobcem a přisvědčil správnímu orgánu I. stupně, že žalobce neunesl po břemenu
tvrzení i břemeno důkazní, a to ve vztahu ke zpochybnění podpisu na doručence.
II. Žaloba a rozhodnutí soudu I. stupně
[6] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“). V podané žalobě namítl, že platební výměry ze dne 3. 11. 1995,
na jejichž základě došlo k předpisu penále, mu nebyly nikdy řádně doručeny; doručení je neúčinné
z důvodu neexistence podpisu žalobce na doručence. Správní orgány zasáhly svým postupem
do práva žalobce na spravedlivý proces, porušily povinnost zjistit skutkový stav věci
bez důvodných pochybností, přičemž samotný delší odstup od doručení do uplatnění neúčinnosti
doručení, neznačí, že tato námitka je účelová a nepravdivá. Správní orgány se rovněž
nevypořádaly s důkazním návrhem žalobce na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví.
[7] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že žalovaný prokázal doručení exekučního titulu (platebního výměru) řádně vyplněnou
doručenkou, žalobce se omezil na obecné tvrzení, kterým doručení platebního výměru popřel,
avšak nepředložil dostatečná skutková tvrzení způsobilá doručení zpochybnit, neunesl břemeno
tvrzení a tím současně nemohl unést ani břemeno důkazní. Důkazní břemeno k prokázání
doručení vlastních písemností nese primárně správce daně, což prvotně prokazuje řádně
vyplněnou doručenkou [§17 odst. 12 a §31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní a poplatků].
Teprve vyvstanou-li o doručení důvodné pochybnosti, zda příslušná písemnost, byť opatřena
řádně vyplněnou doručenkou, byla skutečně doručena do vlastních rukou adresáta,
vyvstane rovněž otázka, kdo dál ponese důkazní břemeno v otázce doručování. Předmětná právní
úprava je vyvážená a brání správci daně i daňovému subjektu účelově zpochybňovat doručení
písemností. Proto ten, kdo hodlá doručení písemnosti zpochybnit, musí nejprve sám unést
břemeno tvrzení, tedy musí předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá
doručení zpochybnit, protože vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná zásilka
doručena nebyla. Břemeno tvrzení lze unést nabídnutím věrohodné verze reality,
jenž je z hlediska okolností případu pravděpodobná či možná. Teprve až v případě unesení
břemene tvrzení je možné přistoupit k dokazování, které spočívá na správci daně.
V případě neunesení břemene tvrzení je doručení písemnosti prokázáno řádně vyplněnou
doručenkou. Opačný výklad citovaných ustanovení by vedl k absurdním důsledkům,
protože by umožňoval kdykoliv adresátovi zásilky popírat z obstrukčních důvodů doručení
jakékoliv písemnosti pouhým vyjádřením, že mu nebylo doručeno, přičemž celním orgánům
(správním orgánům) by bez dalšího vznikala povinnost provádět k této otázce dokazování.
[8] Krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že se žalovaný řádně nevypořádal s důkazním
návrhem žalobce (návrh znaleckého posudku) a neučinil o tom zcela správné procesní závěry.
Žalovaný uvedl, že provedení znaleckého posudku sám neodmítl, avšak do doby vydání
rozhodnutí nebyl originál doručenky dostupný k provedení znaleckého zkoumání
(byl v držení justičních orgánů), proto jej neprovedl. Žalovaný se tak řádně nevypořádal
s navrženým důkazem. Důkaz může být buď proveden, nebo zamítnut s řádným odůvodněním,
proč tak správní orgán neučinil. Neurčitý závěr, který žalovaný učinil o navrženém důkazu,
byl nesprávný. Tato procesní vada však vzhledem k výše uvedeným důvodům nezpůsobila
nezákonnost napadeného rozhodnutí, pro kterou by musel zdejší soud žalobou napadené
rozhodnutí zrušit. Soud se naopak ztotožnil se závěrem žalovaného důkazním návrhu
spočívajícím v podání účastnické výpovědi žalobcem. Samotná výpověď žalobce by opakovala
pouze veškerá tvrzení, která byla již uplatněna v průběhu správního řízení, nepřinesla
by nic nového, a sama o sobě nepředstavuje silný důkaz vzhledem k účastnické pozici žalobce
v řízení. Je použitelná v rámci řetězce jiných důkazů. Soud poukazuje i na to,
že žalobce byl celním úřadem v rámci řízení vyzván, aby své podání doplnil a navrhl důkazy,
svědčící o pravdivosti jeho tvrzení, že mu exekuční tituly nebyly doručeny. I přes tuto výzvu
však žalobce nenavrhl na podporu svých tvrzení jiné důkazy než pouze svoji účastnickou
výpověď (jiné relevantní důkazy, např. svědecké výpovědi, listinné důkazy atd. nenavrhl),
což nebylo způsobilé ke zpochybnění doručení exekučních titulů.
III. Kasační stížnost
[9] Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost,
v níž namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[10] Stěžovatel uvedl, že dne 3. 11. 1995 vydal správní orgán I. stupně platební výměry,
které nebyly stěžovateli doručeny, okolnosti jejich doručení stěžovateli nejsou známy,
neboť úkonu doručení se neúčastnil. Není mu známo, která konkrétní osoba poštovní zásilku
přebírala, v rozhodné době nebyl hospitalizován, chodil do zaměstnání. Nedostatek podpisu
stěžovatel hodlal prokázat navrženým znaleckým posudkem, avšak správní orgány stěžovateli
nevyhověly. Žalovaný znalecký posudek neobstaral s odůvodněním, že důkaz provést nelze,
neboť originály doručenek jsou v držení soudu. Krajský soud přisvědčil stěžovateli,
že se správní orgán s důkazním návrhem řádně nevypořádal, avšak zároveň uzavřel,
že taková procesní vada nezpůsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[11] Nezákonnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v zásahu do jeho práva
na spravedlivý proces. Stěžovateli nebyly výše uvedené platební výměry ze dne 3. 11. 1995 vydané
správním orgánem I. stupně doručeny zákonem předvídaným způsobem a je na žalovaném,
aby jejich doručení prokázal. Námitka, že nedostatek podpisu na doručence byl uplatněn
s velkým časovým odstupem, přičemž stěžovatel se dříve choval tak, jako by mu řádně doručeno
bylo, neobstojí. Stěžovatel je oprávněn uplatnit své námitky a důkazní návrhy kdykoli.
Stejně neobstojí obecný závěr soudu, že takto by mohl kdykoli adresát zásilky popírat doručení
jakékoli písemnosti z obstrukčních důvodů. Obrana stěžovatele je zákonně i ústavně souladná.
Stěžovatel zamýšlel prokázat své tvrzení znaleckým posudkem, nicméně správní orgán
postupoval vadně, pokud o návrhu stěžovatele nerozhodl, třebas zamítavě,
ale omezil se na konstatování, že posudek nelze provést, neboť originály doručenek
nebyly k dispozici. Uvedené procesní pochybení způsobilo nezákonnost rozhodnutí.
Vypracování znaleckého posudku by vedlo k jinému rozhodnutí ve věci samé a má pro právní
posouzení věci zásadní význam.
[12] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2014 uvedl, že v důsledku nezaplacení celního
dluhu vydal celní úřad výzvu k plnění v náhradní lhůtě, proti které stěžovatel brojil odvoláním
již v lednu 1996. Proti exekučním titulům stěžovatel podal žaloby, o kterých rozhodoval
Krajský soud v Brně pod sp. zn. 29 Ca 391/2003 až 29 Ca 404/2003, dále rozhodoval
o podaných kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 8 Afs 4/2005
a 8 Afs 30/2008 a Ústavní soud o podané ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 3158/08.
Stěžovatel rovněž podal žalobu proti exekučnímu příkazu na srážky ze mzdy,
o níž rozhodoval Krajský soud v Brně pod sp. zn. 29 Ca 306/2003. V žádném z uvedených řízení
stěžovatel nenamítal, že mu platební výměry nebyly řádně doručeny.
[14] Námitku nedoručení exekučního titulu uplatnil stěžovatel poprvé až v roce 2009.
Stejnou námitku vznesl v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti
pod sp. zn. 1 E 1936/2011; o exekuci bylo rozhodováno krajským soudem v řízení o odvolání
pod sp. zn. 19 Co 90/2010 a Nejvyšším soudem v dovolacím řízení
pod sp. zn. 20 Cdo 2157/2011. V exekučním řízení byla stvrzena vykonatelnost exekučního
titulu, návrhu stěžovatele na zastavení exekuce vyhověno nebylo.
[15] Žalovaný prokázal doručení exekučního titulu předložením originálu dokladu o doručení
(doručenky). Podle zákona o správě daní a poplatků účinného v době do 1. 7. 2000 byla poštovní
doručenka v daňovém řízení veřejnou listinou. Je na stěžovateli, pokud hodlá doručení
zpochybnit, aby nejprve uvedl způsobilá skutková tvrzení. K tomu, aby unesl břemeno tvrzení,
musí nastolit uvěřitelnou verzi reality, podle níž zásilka doručena nebyla. Uvedené závěry
jsou souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. s rozsudky
č. j. 2 Afs 158/2005-82, č. j. 5 As 26/2009-67, č. j. 1 Afs 43/2005-103, č. j. 5 Azs 35/2004-50
nebo č. j. 5 Aos 1/2013-20.
[16] Žalovaný nepopřel, že postupoval nesprávně, pokud nerozhodl o důkazním návrhu
stěžovatele. Důkaz znaleckým posudkem v odvolacím řízení připustil. Požádal soudy vedoucí
exekuční řízení o vrácení originálu poštovní doručenky, avšak bezvýsledně. Z procesní opatrnosti
vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, kterým námitce stěžovatele nevyhověl.
Jelikož není přípustné, aby v řízení před celními orgány bylo o totožné námitce stěžovatele
rozhodnuto odlišně, než exekučními soudy, znalecký posudek nakonec neprovedl.
Vadný postup žalovaného nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Nejedná se o intenzivní vadu,
která by měla vliv na výrok či zákonnost napadeného rozhodnutí; výrok rozhodnutí by byl stejný,
i kdyby k této vadě nedošlo.
[17] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobami oprávněnými. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Stěžovatel brojil proti rozhodnutí vydanému žalovaným, který zamítl odvolání
proti rozhodnutí zamítajícímu návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Stěžovatel má za to,
že se neocitl v prodlení s placením celního dluhu předepsaného platebními výměry ze dne
3. 11. 1995, neboť ty mu nebyly doručen zákonem stanoveným způsobem a nemohly proto nabýt
právní moci. Krajský soud konstatoval, že pouhé tvrzení stěžovatele, že podpis na doručence,
není jeho vlastním podpisem, ke zpochybnění doručení exekučního titulu nepostačuje. Podle §31
odst. 8 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 30. 12. 1996, správce daně prokazuje doručení vlastních písemností daňovému subjektu.
Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005-82,
publ. pod č. 1327/2007 Sb. NSS, „je to správce daně, který nese důkazní břemeno ohledně prokázání
skutečnosti, že písemnost doručovaná daňovému subjektu mu také byla fakticky doručena či že byla doručena
nikoli fakticky, nýbrž náhradním způsobem (fikcí) za splnění striktních zákonných podmínek. Správce daně
proto nese důkazní břemeno ve vztahu ke všem skutkovým podmínkám, jež musí být splněny v případě,
že má být adresátu doručeno fikcí.“.
[21] V citovaném rozhodnutí soud dále konstatoval, že „[v] době doručování žalobci
(konec roku 1995) řádně vyplněná poštovní doručenka (tj. doručenka vystavená poštou,
nikoli např. „domácí doručenka“ vystavená správcem daně, doručoval-li písemnost přímo on sám) byla veřejnou
listinou i pro účely daňového řízení. Pojem „veřejné listiny“ je v daňovém řádu užíván – ustanovení §31 odst. 4
daň. ř. hovoří o veřejné listině výslovně v demonstrativním výčtu možných důkazních prostředků, aniž by ji ovšem
výslovně definovalo či výslovně odkázalo na definici v jiném právním předpise (…) Z uvedených zmínek o veřejné
listině v daňovém řádu, zejména pak z odkazu v poznámce pod čarou – který, třebaže nemá normativní povahu,
je zpravidla významnou pomůckou při výkladu právního předpisu – nelze než usoudit, že zákonodárce
měl v úmyslu pojmu veřejné listiny ve smyslu daňového řádu dát stejný význam, jaký je mu dán již dlouhou dobu
v základním procesním předpisu občanského soudního řízení, občanském soudním řádu. V §134 odst. 1 o. s. ř.
se praví (a toto platilo již v době doručování, tj. koncem roku 1995), že listiny vydané soudy České republiky
nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny
za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak,
i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Doručenky nepochybně nebyly vydávány státními orgány
České republiky, nicméně se jednalo o listiny prohlášené za veřejné, to ovšem za předpokladu,
že splňovaly právním předpisem předepsané náležitosti (…)“.
[22] Z toho vyplývá, že důkazní břemeno k prokázání doručení platebního výměru leží
na správci daně, přičemž doručenka žalovaným v řízení předložená měla povahu veřejné listiny,
pokud splňovala předepsané náležitosti. U doručování do vlastních rukou stěžovatele koncem
roku 1995, stanovovala náležitosti příslušné poštovní doručenky vyhláška federálního
ministerstva dopravy a spojů č. 79/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů
(poštovní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „poštovní řád“), zejména pak body 18
až 21 přílohy č. 5 k této vyhlášce (doručování písemností s modrým pruhem).
Z citovaného rozhodnutí soudu dále vyplývá, že doručenka jako veřejná listina osvědčuje
správnost údajů v ní uvedených, tedy že stěžovatel zásilku převzal. Důkazní břemeno k prokázání
nepravdivosti veřejnou listinou osvědčovaný či potvrzovaných skutečností přechází
na stěžovatele, který musí předestřít relevantní tvrzení, že mu zásilka doručena nebyla
a označit k prokázání svého tvrzení důkazy. Pokud by však doručenka předepsané náležitosti
neobsahovala, k přesunu důkazního břemene by nedošlo.
[23] Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že doručenka splňovala
náležitosti veřejné listiny, a dovodil přechod důkazního břemene na stěžovatele.
Bližšímu přezkumu náležitostí doručenky podle poštovního řádu a jeho přílohy spornou
doručenku nepodrobil. Správní soudnictví je přísně ovládáno dispoziční zásadou a stěžovatel
v žalobních bodech ve smyslu §75 s. ř. s. nenamítl, že by doručenka náležitosti veřejné listiny
nesplňovala a neuvádí k tomu nic ani v kasační stížnosti. Soud vychází z nezpochybněného
závěru krajského soudu, že o veřejnou listinu jde. Správný je v tom případě i závěr napadeného
rozhodnutí, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží na stěžovateli, který musí předložit
uvěřitelnou verzi reality vedoucí k závěru, že doručenku nepodepsal. Teprve pak by bylo namístě,
k relevantním skutkovým tvrzením, provést stěžovatelem navrhované důkazy. Soud poukazuje
na rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007-169, podle kterého „[d]le §31 odst. 8 písm. a)
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, prokazuje správce daně doručení vlastní písemnosti
daňovému subjektu. Prokazuje jej doručenkou. Jsou-li o doručení pochybnosti, prokazuje jej správce daně dle §17
odst. 12 tohoto zákona jiným vhodným způsobem. Povinnost prokázat tyto pochybnosti má však daňový subjekt,
a to takovými tvrzeními, která jsou způsobilá skutečnost doručení relevantně zpochybnit či vyvrátit.
Popření doručení osamoceným a ničím nepodloženým tvrzením o odlišnosti podpisu na konkrétní doručence
oproti jiným doručenkám tyto pochybnosti neprokazuje.“ Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí
dále vyplývá, že „[v] každém případě však, aby vůbec vyvstala otázka, kdo dále ponese v otázce doručování
důkazní břemeno, musí ve smyslu ust. §17 odst. 12 daňového řádu nejprve vyvstat důvodné pochybnosti o tom,
zda příslušná písemnost, byť opatřená řádně vyplněnou doručenkou, byla do vlastních rukou adresáta doručena.
Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s krajským soudem v názoru, že ten, kdo hodlá doručení písemnosti
zpochybnit, musí nejprve sám unést břemeno tvrzení, tedy musí předložit taková skutková tvrzení,
která jsou skutečně způsobilá doručení zpochybnit, neboť vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná
zásilka doručena nebyla. (…) Ne každá námitka vznesená proti doručení musí být relevantní, ale pouze taková,
která je schopna verzi reality, z níž vycházely finanční orgány, relevantně zpochybnit. Opačný výklad citovaných
ustanovení daňového řádu by vedl k absurdním důsledkům, neboť by umožňoval adresátovi zásilky
z obstrukčních důvodů popírat doručení jakékoli písemnosti pouhým vyjádřením, že mu nebylo doručeno,
přičemž by bez dalšího vznikala povinnost finančních orgánů provádět k této otázce dokazování.“.
[24] Nelze zpochybnit, že stěžovatel mohl zmíněnou námitku uplatnit až v exekučním řízení.
V takovém případě mu však jde k tíži, že se pro značný časový odstup sám ocitá v situaci,
kdy již může zjistit jen s velkými obtížemi, za jakých okolností mohlo dojít k tomu,
že by jeho jménem zásilku podepsala jiná osoba. Bez takového doplnění skutkových tvrzení
však krajský soud důvodně odepřel provedení znaleckého posudku. Věrohodnost jeho tvrzení
též snižuje skutečnost, že nijak nevysvětlil, proč námitku nesprávného doručení neuplatnil
v řízeních, jejich předmětem byl meritorní přezkum zákonnosti řízení o vydání platebních
výměrů. V těchto řízeních je zákonem stanovený největší prostor pro přezkum jakýchkoliv vad
řízení, otázky týkající se důvodu nevyužití této možnosti jsou tedy logické a namístě.
Přestože mají pouze podpůrný charakter, dotvářejí argumentační rámec rozhodnutí.
[25] Správný je i závěr krajského soudu týkající se důkazního návrhu stěžovatele ve správním
řízení. Žalovaný postupoval nesprávně, jestliže o návrhu na provedení důkazu znaleckým
posudkem nerozhodl. V souladu s předchozí judikaturou, např. rozsudkem ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, soud konstatuje, že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl
stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“. Pro rozhodnutí krajského soudu zůstává zásadní,
že stěžovatel neuvedl takové konkrétní okolnosti, které by byly s to zpochybnit doručení
platebních výměrů. Relevantní skutečnosti, které by měly být navrhovaným důkazem prokázány,
chybí; vada, kterou žalovaný řízení zatížil, nemá na zákonnost jeho rozhodnutí vliv,
neboť výrok rozhodnutí by byl stejný i za situace, kdyby žalovaný o důkazním návrhu řádně
rozhodl.
[26] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému by právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady řízení mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu