ECLI:CZ:NSS:2015:10.AZS.94.2015:20
sp. zn. 10 Azs 94/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: S. S., zast.
Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, Praha 5, proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Křižíkova 12, Praha
8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2015, čj. KRPA-21994-11/ČJ-2014-000022, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, čj. 2 A
15/2015-36,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 11. 2014, čj. KRPA-36134-51/ČJ-2014-000022
(dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“), bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou zákazu
vstupu na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku; toto rozhodnutí obsahující
řádné poučení o možnosti napadnout je ve lhůtě 5 dnů odvoláním bylo doručeno právnímu
zástupci žalobce; právní moci nabylo, neboť v zákonné lhůtě nebylo odvoláním napadeno.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2015, čj. KRPA-21994-11/ČJ-2014-000022
(dále jen „rozhodnutí o zajištění“), byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále též jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem vyhoštění se stanovenou dobou
zajištění 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[3] Žalobu proti rozhodnutí o zajištění Městský soud v Praze (dál jen „městský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl s tím, že nesdílí „stanovisko žalobce, že by na území České
republiky pobýval oprávněně na základě své žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana
EU ve smyslu §87y zákona č. 326/1999 Sb., kterou podal 6. 2. 2014 a o které nebylo rozhodnuto,
neboť jak vyplývá z dikce §87y věta druhá zákona č. 326/1999 Sb. povolení pobývat na území do nabytí
právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.
V daném případě rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 27. 11. 2014 nabylo právní moci
9. 12. 2014, a z toho důvodu ve smyslu dikce ust. §87y věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., nemá žalobce
oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí v případě, že rozhodnutí o jeho správním vyhoštění
nabylo právní moci, jak je tomu v daném případě.“ Dle městského soudu byly kumulativně všechny
podmínky pro žalobcovo zajištění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců splněny.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítl,
že žalovanému bylo ze správního spisu zřejmé, že stěžovatel podal žádost o povolení
k trvalému pobytu na základě soužití s občanem Evropské unie. Stěžovateli nebylo nikým
sděleno (a to ani prostřednictvím jeho dřívějšího zástupce), že odvolání proti rozhodnutí
o vyhoštění bylo podáno opožděně, a předmětné rozhodnutí tak nabylo právní moci.
Zároveň tím došlo ke zrušení fikce pobytového titulu dle §87y zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel dále konstatoval, že se neztotožňuje se závěrem žalovaného, dle něhož dal
najevo neúctu k respektování platného práva tím, že v rámci podání vysvětlení při zadržení dne
19. 1. 2015 deklaroval přesvědčení, že jeho právní zástupce proti rozhodnutí o vyhoštění podal
odvolání. Chybí tudíž subjektivní stránka vytýkaného deliktního jednání (přestože vyhoštění není
formou trestního opatření). Stěžovatel proti rozhodnutí o vyhoštění podal nové odvolání,
k němuž připojil žádost o navrácení v předešlý stav. To však žalovaný nepovolil a stěžovatel
se proti tomuto odvolal.
[5] Dle stěžovatele bylo namístě aplikovat §174a zákona o pobytu cizinců o přiměřenosti
dopadu rozhodnutí o zajištění do jeho osobní sféry (zejména mělo být přihlédnuto k jeho vazbám
na přítelkyni K. T. a přítelkyni N. S.). Závěry žalovaného přitom nekorespondují s pojetím
institutu společné domácnosti, neboť trvalé soužití v jedné domácnosti není obligatorním
požadavkem jeho naplnění. Z výpovědi K. T. vyplývá, že spolu se stěžovatelem společně hradili
náklady své spotřeby.
[6] Žalovaný nevzal v potaz situaci stěžovatele, jenž je německého původu a nemá
zájem na účasti v ukrajinském konfliktu. Od své matky se přitom dozvěděl, že mu již byly
zaslány dva povolávací rozkazy k nástupu do armády. Na stěžovatele se vztahuje zásada
non-refoulement ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.),
neboť občané Ukrajiny jsou v současné době v občanské nebo hybridní válce,
přičemž bezpečnostní situace se nadále zhoršuje.
[7] Dle názoru stěžovatele je v dané věci zřejmý kompetenční spor v tom, kdo vlastně
rozhoduje o oprávněnosti pobytu cizince, neboť stejnou věc řeší jednak Ministerstvo vnitra,
Oddělení azylové a migrační politiky, a jednak také orgány Policie ČR v rámci řízení o vyhoštění.
[8] Žalovaný se nikterak nevyjádřil ke stěžovatelovu návrhu kauce 10 000 Kč,
ačkoli sám mohl navrhnout i kauci vyšší.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu,
jakož i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či řízení
jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.
[12] Dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit
cizince staršího 15 let, o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto,
pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle §87y
téhož zákona [r]odinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území
pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí
o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt na území považuje za pobyt přechodný. Oprávnění pobývat na území
do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění,
o ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie,
nebo se jedná o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana
Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti.
[13] Nejvyšší správní soud se předně zabýval stěžovatelovou námitkou, dle níž nevěděl,
že „proti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo odvolání podáno opožděně, čímž se ruší fikce udělení pobytového
oprávnění ve smyslu §87y zákona 326/1999 Sb. o pobytu cizinců.“ Tuto shledal nedůvodnou.
[14] Dle §73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“),
[n]estanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze
podat odvolání. Komentářová literatura k tomu uvádí, že „[o]dvolání nelze obecně podat v případě,
kdy zákon možnost podat odvolání nepřipouští, lhůta pro podání odvolání uplynula, účastník řízení
se tohoto práva vzdal nebo vzal podané odvolání zpět “ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.
Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360). Odvolání proti rozhodnutí
o vyhoštění byl přitom stěžovatel dle §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců oprávněn podat
do pěti dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí.
[15] Ze správního spisu plyne, že rozhodnutí o vyhoštění bylo stěžovateli prostřednictvím
(dřívějšího) zástupce doručeno v úterý 2. 12. 2014. Lhůta pro podání odvolání tudíž marně
uplynula v pondělí 8. 12. 2014. Jelikož stěžovatel odvolání prostřednictvím svého tehdejšího
zástupce podal až 12. 12. 2014 (tedy opožděně), rozhodnutí o vyhoštění nabylo právní moci dne
9. 12. 2014. Tímto dnem zároveň stěžovateli zaniklo oprávnění pobývat na území České
republiky ve smyslu §87y zákona o pobytu cizinců.
[16] Stěžovatelova námitka, dle níž v daném případě nebyla naplněna subjektivní
stránka vytýkaného „deliktu“, tj. že ve stanovené třicetidenní lhůtě pro vycestování území
České republiky neopustil, neboť o opožděnosti odvolání nevěděl, postrádá relevanci.
Správní vyhoštění nemá trestní (punitivní) charakter, nýbrž je – jak stěžovatel sám správně
podotkl – svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly
přistěhovalectví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
čj. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS, či rozsudek velkého senátu Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 5. 10. 2000, Maaouia proti Francii, stížnost č. 39652/98, ECHR 2000-X).
Tím méně lze proto trestní charakter přisuzovat institutu zajištění dle §124 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, jenž slouží k realizaci vyhoštění, pokud cizinec ve stanovené době
území České republiky neopustí; o naplnění či nenaplnění subjektivní stránky deliktu
tudíž v této souvislosti nemůže být řeč již z podstaty věci. Nadto zákonná úprava obsažená
v posledně citovaném ustanovení „zavinění“ na straně zajišťovaného cizince nepožaduje.
Pro zajištění cizince za účelem vyhoštění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců proto postačí, pokud o vyhoštění cizince staršího 15 let bylo pravomocně
rozhodnuto a cizinec povinnost vycestovat z České republiky nesplnil. Všechny uvedené
podmínky přitom – jak plyne ze shora uvedeného – byly v nyní posuzované věci naplněny,
což ostatně stěžovatel nikterak nepopírá.
[17] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, dle níž závěry žalovaného
nekorespondují s pojetím institutu společné domácnosti, neboť trvalé soužití v jedné domácnosti
není obligatorním požadavkem jeho naplnění.
[18] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že pod pojmem
společná domácnost ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců je třeba rozumět domácnost
tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2010, čj. 9 As 6/2010-73,
ze dne 19. 1. 2011, čj. 1 As 1/2011-80, či ze dne 23. 1. 2014, čj. 6 As 36/2013-81).
Společné soužití je tudíž jedním z primárních atributů společné domácnosti.
[19] Stěžovatelova přítelkyně K. T. v průběhu výslechu před žalovaným uvedla, že
k seznámení se stěžovatelem došlo v prosinci roku 2013 na diskotéce, se stěžovatelem se občas
vídají, přičemž ona sama se převážně zdržuje u rodičů. Na otázky, zda zná stěžovatelovo datum
narození či jeho vzdělání, odpověděla, že nikoli. Konstatovala, že stěžovatel kupuje jejímu dítěti
oblečení a příležitostně jej venku hlídá. Posledně uvedené tvrzení však popřela matka
stěžovatelovy přítelkyně, která mimo jiné vypověděla, že o dítě své dcery v případě její
nepřítomnosti pečuje ona, přičemž její vnučka zcela jistě nemá žádné oblečení, které by jí mohl
koupit kdokoli jiný. Bylo jí známo, že její dcera má vztah s českým přítelem jménem T. H., který
je navštívil také u nich doma. Na základě těchto skutečností žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o
vyhoštění uzavřel, že „[n]ebylo prokázáno, že by jmenovaní partneři žili dlouhodobě ve společné domácnosti či
by společně pečovali o dítě.“ Na tento závěr následně žalovaný odkázal i v rozhodnutí o zajištění.
Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením zcela ztotožňuje, neboť uvedené skutečnosti
nejenže nenasvědčují tomu, že by stěžovatel se svou přítelkyní trvale žil, nebo že by tito společně
hradili náklady na své potřeby, ale nelze z nich dovodit ani to, že by mezi stěžovatelem a jeho
přítelkyní existoval jakýkoli hlubší vztah.
[20] Ze stejného důvodu je nedůvodná i námitka údajné nepřiměřenosti rozhodnutí o zajištění
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, již stěžovatel vznesl právě v souvislosti s jeho údajným
soužitím s K. T..
[21] O svém souběžném vztahu s N. S. se stěžovatel prvně zmínil až v jím podané žalobě
proti rozhodnutí o zajištění, přičemž své tvrzení nikterak nekonkretizoval. Nic tak nenasvědčuje
tomu, že by dle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců měl s občanem Evropské unie
trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žil s ním ve společné domácnosti. Nadto z uvedeného
stěžovatelova tvrzení není zřejmé ani to, kdy tento vztah měl vzniknout, přičemž dle
§75 odst. 1 s. ř. s. platí, že [p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, dle které se žalovaný
nikterak nevyjádřil ke stěžovatelovu návrhu kauce 10 000 Kč, ačkoli sám mohl navrhnout i kauci
vyšší.
[23] V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o zajištění cizince za účelem
správního vyhoštění je dle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vydání rozhodnutí prvním úkonem
v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Žalovaný tak v rámci tohoto řízení
ani neměl prostor reagovat na podání stěžovatele ze dne 19. 2. 2015, jímž stěžovatel stanovení
finanční záruky navrhl. Žalovaný však přesto v odůvodnění svého rozhodnutí správně
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, čj. 9 Azs 192/2014-29,
dle něhož „[z]a situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění, a je tak dán důvod zajištění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je v zásadě
vyloučeno, aby správní orgán přistoupil k uložení zvláštního opatření.“ Zvláštním opatřením
je přitom dle §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců i složení peněžních prostředků.
[24] Nedůvodná je i stěžovatelova námitka, dle které je v dané věci zřejmý kompetenční
spor, neboť stejnou věc řeší jednak Ministerstvo vnitra, Oddělení azylové a migrační politiky,
a jednak také orgány Policie ČR v rámci řízení o vyhoštění.
[25] V nyní posuzované věci se o žádný kompetenční spor (pozitivní či negativní) nejedná,
neboť předmět řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu na základě soužití s občanem
Evropské unie vedeného Ministerstvem vnitra a řízení o udělení správního vyhoštění,
resp. o zajištění za účelem vyhoštění je zcela odlišný (zjednodušeně řečeno, zatímco v prvém
z nich je rozhodováno o právu cizince setrvat na území České republiky, v druhém uvedeném
řízení je předmětem rozhodování povinnost cizince toto území opustit, resp. omezení svobody
cizince, jež k nucené realizaci této povinnosti vede). Nejedná se tedy o situace předvídané
v §97 odst. 2 a 3 s. ř. s., kdy by si dva různé správní orgány buďto osobovaly či naopak odmítaly
pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním
orgánem. Zákon o pobytu cizinců přitom se souběhem těchto řízení výslovně počítá,
neboť dle shora citovaného §87y věty druhé tohoto zákona [o]právnění pobývat na území do nabytí
právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.
[26] Námitkami týkajícími se situace v zemi původu stěžovatele a jeho návratu
do ní se Nejvyšší správní soud již nezabýval, neboť tyto věcně směřují proti rozhodnutí
o vyhoštění, jež však není předmětem nyní projednávané věci; tím je přezkum rozhodnutí
o stěžovatelově zajištění.
IV.
Závěr a náklady řízení
[27] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[28] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly
náklady nad rámec jeho úřední činnosti, nemá ani jeden z nich dle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu