ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.185.2015:12
sp. zn. 2 As 185/2015 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, proti nezákonnému zásahu
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
25. 6. 2015, č. j. 6 A 242/2014 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal
vydání rozsudku, dle kterého se za a) určuje, že vydání rozhodnutí o stížnosti nadřízeným
orgánem, Ministerstvem spravedlnosti, sídlem obecně známým, po půl roce od jejího podání,
je hrubým porušením zákona, tedy nezákonným zásahem do práva svobodného přístupu
k informacím, a za b) přikazuje se ČR – Krajskému soudu v Ostravě, sídlem všem
soudům známým, aby neprodleně vydala stěžovateli všechny informace pod body 2, 5
žádosti z 12. března 2014. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 6 A 242/2014 - 4, byla žaloba v části směřující proti postupu Krajského soud v Ostravě
vyloučena k samostatnému projednání.
V reakci na výzvu k zaplacení soudního poplatku požádal stěžovatel s ohledem
na své sociální poměry, které doložil čestným prohlášením, o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze kasační stížností napadeným usnesením ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 6 A 242/2014 – 11, stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Shledal sice,
že stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků,
a konstatoval, že stěžovatel již byl v řízeních u Městského soudu v Praze opakovaně
osvobozován právě pro svou nemajetnost a soud nemá důvod o jeho nemajetnosti pochybovat
ani nyní. Městský soud však má za to, že tu existují jiné důvody, pro které by stěžovateli nemělo
být přiznáno osvobození od soudních poplatků. U stěžovatele totiž existují zvláštní okolnosti,
jež vedou k závěru, že v jeho případě je namístě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení
a osvobození od soudních poplatků mu výjimečně nepřiznat. Tímto zvláštním důvodem
k odepření osvobození od soudního poplatku je povaha sporů, které stěžovatel před správními
soudy v poslední době v mnoha případech vede, a rovněž skutečnost, že u správního
úseku Městského soudu v Praze neustále vzrůstá počet sporů iniciovaných stěžovatelem
(v roce 2008 – 3 žaloby, v roce 2009 – 27 žalob, v roce 2010 – 67 žalob, v roce 2011 – 98 žalob,
v roce 2012 – 99 žalob, v období od 1. 1. 2013 do 20. 6. 2015 – 160 žalob). Podstatný není
jen počet žalob, ale zejména jejich samoúčelný charakter a samotný postup stěžovatele v těchto
sporech, ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování
i jen dílčích úkonů správního orgánu i soudu. Stěžovatel totiž zneužívá toho, že je od poplatku
osvobozen a jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků jak v řízení o žalobách,
tak v řízení o kasačních stížnostech jej povzbuzují k další procesní aktivitě (a to nejen na úrovni
soudů správních, ale též na úrovni Ústavního soudu), která nijak nesvědčí ani o snaze dobrat
se vyřešení sporné právní otázky, ani o tom, že stěžovatel vůbec bere na zřetel rozhodnutí soudů,
jež mu opakovaně z týchž důvodů nevyhověly, a která je předem odsouzena k neúspěchu.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost,
v níž s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010,
č. j. 1 As 54/2010 – 29, namítal, že nelze rozhodnutí odůvodnit pouze nadměrným počtem
vedených věcí. Stěžovatel dále městskému soudu vytknul, že jeho závěry jsou paušalizující
a nevysvětluje, v čem má jeho žaloba kverulatorní povahu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil shora nadepsané usnesení městského soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené
usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody a shledal, že napadené usnesení přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud dle své konstantní judikatury
nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního účastníka. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení,
jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, by trvání
jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného
zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách,
vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který stěžovatel
podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti,
v němž má být zkoumán závěr o tom, zda stěžovatel měl být od soudních poplatků
osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná
se rovněž o kasační stížnost přípustnou.
Jak již byl stěžovatel mnohokrát poučen, individuální osvobození od soudních poplatků
je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh
osvobození od soudních poplatků je zařazen v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení
především vyplývá, že účastník může být osvobozen od soudních poplatků při současném splnění
těchto tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh
(na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, (publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS), když dovodil, že „slovo „může“ užité
v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně
nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek
prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení,
není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit
stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy
na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé
případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s.
splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové
nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat,
aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou
z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení
povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného
ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně, tj. výkon ústavně zaručeného základního práva.“
V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, pak Nejvyšší správní soud odkázal
i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého
„v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení
jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti
úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých
neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit
na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu
č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“ Vzhledem
k těmto jednotlivým funkcím soudních poplatků dospěl zdejší soud k závěru, že je důležité nejen
ochraňovat účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit,
aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom
okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních
poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým
účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda městský soud dostatečně zvážil
stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech těchto hledisek. Shledal
přitom, že městský soud postupoval správně, když nejen posoudil splnění všech podmínek
stanovených v §36 odst. 3 s. ř. s., ale současně zhodnotil povahu sporu a způsob vedení řízení
ze strany stěžovatele, kterému i dle názoru zdejšího soudu nejde o úspěšné dovedení řízení
dokonce, nýbrž se snaží o neustálé prodlužování sporu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
ve shodě s městským soudem konstatuje, že stěžovatel vede mnoho dalších soudních řízení
a jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný.
Nejvyšší správní soud dodává, že se již problematikou nepřiznání osvobození
od soudních poplatků ve stěžovatelově případě zabýval. Například v usnesení ze dne
18. 12. 2012, č. j. 7 As 103/2012 – 20, zdejší soud konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel svá práva
zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí se nikoli pro nalezení meritorního řešení
svého sporu, ale pro samotné vedení sporu, nelze mu přiznat osvobození od soudních poplatků
ani s ohledem na jeho sociální poměry.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův postup v předmětném
sporu naplňuje znaky šikanózního, svévolného a účelového výkonu práv. O tomto závěru
svědčí nejen specifická procesní aktivita stěžovatele, jež není vedena snahou nalézt řešení
jeho pře, ale i extrémně vysoký počet sporů (stovky), které stěžovatel vede. Nejvyššímu
správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatel vede mnoho dalších soudních řízení
s různými žalovanými, které žádá o informace, a jeho postupy v těchto řízeních jsou stereotypní
a sám stěžovatel ani nebere na vědomí reálný obsah jím napadaných rozhodnutí, když často
šablonovitě opakuje tytéž námitky ve vztahu k obsahově odlišným rozhodnutím. Uvedené závěry
lze ilustrovat např. tím, že v evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 3. 8. 2015 cca 1350 spisů,
v nichž stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele, a v nichž brojí převážně
proti rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Lze proto
usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami podání,
stížností a žalob stěžovatele. Podobně zahlcen nepřeberným množstvím podání stěžovatele
je rovněž Ústavní soud.
Namítá-li stěžovatel, že z jeho strany v posuzovaném případě nejde o šikanózní výkon
práva, nelze mu přisvědčit. Stěžovatel touto námitkou nerozporoval závěry uvedené
v napadeném usnesení, ale pouze zcela obecně uvedl, že se závěrem městského soudu ohledně
kverulantnosti žaloby nesouhlasí. Přímo ve vztahu ke stěžovateli a jeho žádostem o poskytování
informací již Nejvyšší správní soud několikrát dovodil, že se z jeho strany jedná o šikanózní
výkon práva. Například rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
bylo konstatováno, že o uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými
institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom
nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají
se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí,
nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí), stejně jako v tomto případě. Za této situace je podle Nejvyššího správního soudu
možné aplikovat shora citované závěry usnesení sedmého senátu zdejšího soudu i na posuzovaný
případ.
S ohledem na shora uvedené nevidí Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů jako
je tento, jichž stěžovatel vede stovky, měla nést Česká republika formou institutu osvobození
od soudních poplatků. Nemajetnost totiž nemůže být sama o sobě důvodem, aby se nemajetná
osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných podání k soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26).
„Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory
podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní
spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné
soudní ochraně“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 – 66,
resp. rozsudek ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 - 12).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval
osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených
před tímto soudem. Závěrem zdejší soud poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05,
dle kterého osvobozen od soudních poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství
kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném
případě může převýšit zájem státu na ochraně před kverulantstvím.
V ostatním stěžovatel uplatňuje argumentaci, jež vyvolává otázku, je-li vůbec míněna
vážně, nejde-li dokonce o projev výsměchu či pohrdání soudem. Stěžovatel bazíruje
na tom, že nežádal o osvobození od všech soudních poplatků, ale toliko jednoho, dále uvádí,
že vyloučení věci k samostatnému projednání (které není předmětem nyní projednávané věci)
je stupidním počinem městského soudu. Městskému sodu dále vytýká, že šíří modifikované lži,
nesmysly a cíleně podjatě intrikuje, nebo dále tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu
vůči stěžovateli je pouze „opileckým tlachem“. Nesoudnost pak stěžovatel namítá také ve vztahu
k judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky tohoto typu
nejsou důvodné a jedná se spíše o obecná nepodložená tvrzení, jimiž se stěžovatel snaží urážet
soudy, jakož i soudce a jednající úřední osoby, způsobem zjevně přesahujícím hranice slušného
chování.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížností
napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jakoukoli jinou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu