ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.187.2015:35
sp. zn. 2 As 187/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně:
RAVIS víno & turistika s.r.o. (dříve RAVIS vinné sklepy Rakvice s.r.o.), se sídlem Horní 114,
Přítluky, zastoupena JUDr. Pavlem Kratochvílem, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov,
proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem
Květná 15, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2013,
č. j. BM938-2/154/9/2012-SŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 6. 2015, č. j. 30 A 77/2013 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobkyně brojila žalobou proti rozhodnutí ze dne 28. 5. 2013,
č. j. BM938-2/154/9/2012-SŘ, kterým žalovaná částečně potvrdila rozhodnutí Státní zemědělské
a potravinářské inspekce, inspektorát v Brně, ze dne 13. 8. 2012, č. j. BR737-5/061/7/2012-SŘ,
přičemž v části I. bod 1) druhá odrážka bylo toto rozhodnutí zrušeno a řízení o zde uvedeném
skutku bylo zastaveno. V části III. pak bylo toto rozhodnutí změněno a změněna byla i výše
uložené úhrnné pokuty, a to z částky 250 000 Kč na částku 200 000 Kč.
[2] Úhrnná pokuta byla žalobkyni uložena za to, že uváděla do oběhu víno Müller Thurgau
šarže č. 611310/07/11/11 v množství 9.110 l, u kterého byl laboratoří zjištěn obsah etanolu
z hroznů révy vinné ve výši pouze 72 %, což znamená, že víno bylo podrobeno nedovolenému
enologickému postupu. U tohoto vína bylo rovněž zjištěno označení nesprávným ročníkem 2010,
ačkoli se jednalo o víno ročníku 2009. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty správního deliktu
podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění
rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vinohradnictví“). Během kontroly
provedené v provozovně dne 13. 9. 2011 žalobkyně porušila povinnost vydat bez zbytečného
odkladu orgánu dozoru evidenční knihy, čímž se dopustila správního deliktu podle
§39 odst. 5 zákona o vinohradnictví. Kontrolou provedenou dne 18. 10. 2011 pak bylo zjištěno,
že k tomuto dni nevedla žalobkyně evidenční knihy v rozsahu, způsobem a ve lhůtách
stanovených právními předpisy. Tím se dopustila rovněž správního deliktu podle
§39 odst. 5 zákona o vinohradnictví. Žalovaná zrušila prvostupňové rozhodnutí v rozsahu,
který se týkal uvádění do oběhu vína Pálava šarže č. 018010-03/23 v množství 4 350 l, u kterého
bylo zjištěno nesprávné označení stáčírny a také byla naměřena vyšší hodnota bezcukerného
extraktu než při zatřídění.
[3] V žalobě žalobkyně zejména namítala závažná procesní pochybení, v jejichž důsledku
je celé řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nezákonné. Krajský soud
žalobkyni nepřisvědčil. Podle jeho názoru nedošlo k porušení zásady presumpce neviny,
protože správní orgán v oznámení zahájení správního řízení jasně uvedl, že z podkladů vyplývá
teprve důvodné podezření, že se žalobkyně dopustila porušení právních předpisů. Žalobkyně
nebyla zkrácena ani na možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V tomto duchu
byla poučena již v oznámení o zahájení správního řízení, před vydáním prvostupňového
rozhodnutí navíc nedošlo k žádnému doplnění správního spisu. Rozhodováno tudíž
bylo jen na základě podkladů, se kterými byla žalobkyně seznámena a ke kterým měla možnost
se vyjádřit. K otázce použití protokolu o kontrole jako důkazu pro správní rozhodnutí krajský
soud označil za vadný postup správního orgánu I. stupně, který předmětné protokoly neprovedl
jako důkaz při ústním jednání nebo za podmínek stanovených správním řádem mimo
něj. Současně však krajský soud dospěl k závěru, že uvedený postup nemohl mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalobkyně byla s doklady a protokoly o kontrole seznámena
již v průběhu jednotlivých kontrol; taktéž byla seznámena s možností podat námitky,
kterou nevyužila. Tyto podklady byly následně specifikovány v oznámení o zahájení správního
řízení jako podklady pro řízení a rozhodnutí a zařazeny jako nedílná součást správního spisu.
Vyrozumět žalobkyni o tom, že úřední osoba správního orgánu I. stupně bude číst listinu,
se kterou byla žalobkyně seznámena a o které věděla, že je součástí spisu a podkladem
pro rozhodnutí, by dle soudu bylo nadbytečné. Soudní rozhodnutí, na která v této souvislosti
odkazovala žalobkyně, na danou věc nedopadají nebo nepředpokládají, že se negativní důsledky
takového procesního pochybení projevují automaticky.
[4] Krajský soud jako nedůvodnou posoudil rovněž námitku, že zahájení kontroly
bylo nezákonné, neboť kontrola byla zahájena vůči panu Š., který je toliko vlastníkem
obchodního podílu k žalobkyni, ale není oprávněn za něj jednat. Podle krajského soudu
se jednalo o vlastníka 25 % obchodního podílu žalobkyně. Ing. Š. při kontrolách spolupracoval a
za žalobkyni fakticky vystupoval. Jeho přítomnost vytvářela dostatečný prostor k tomu, aby
mohla žalobkyně v průběhu kontroly hájit svá práva. Z jejího vyjádření k uloženému opatření lze
dovodit, že kontrolu zahájenou vůči panu Š. nijak nezpochybňovala. K námitce, že nebyly
v rozhodnutích správních orgánů dostatečně specifikovány jednotlivé skutky, krajský soud uvedl,
že zpětné prokazování faktického přesného okamžiku uvedení vína do oběhu ze strany správních
orgánů by mohlo učinit ukládání sankcí právnickým osobám nemožným. Proto soud považuje za
dostatečné vymezení časového období ke dni zjištění porušení povinností, tj. ke dni provedené
kontroly. To se týká i nepředání evidenčních knih a porušení povinnosti vést evidenční knihy.
Samotný požadavek nezaměnitelnosti popisu skutku zde není porušen, neboť shledání viny za
specifikované správní delikty pokrývá tato protiprávní jednání žalobkyně od neurčeného
okamžiku v minulosti až do data jednotlivých kontrol. I pokud jde o otázku místního vymezení
skutku v případě uvádění vína do oběhu, soud v prvé řadě opakovaně zdůrazňuje praktickou
stránku věci, neboť uvedení všech míst, kde bylo víno uvedeno do oběhu, se jeví jako
komplikované, resp. i nadbytečné. Dle soudu lze jako zcela dostačující považovat uvedení místa,
kde bylo porušení právní povinnosti zjištěno, s uvedením čísla šarže, na kterou se příslušný
správní delikt vztahuje.
[5] Pokud jde o odchylky měření v případě hodnoty bezcukerného extraktu u vína Pálava,
odkázal krajský soud na odůvodnění rozhodnutí žalované, ve kterém jsou popsány jednotlivé
odchylky a z něhož je patrné, že k porušení zákazu došlo i s přihlédnutím ke stanoveným
odchylkám. Vymezení hodnoceného množství vína ve výroku prvostupňového rozhodnutí
v objemu 4.350 l není úplně správné, protože víno bylo podrobeno laboratorní kontrole jen
v objemu 72 l. Tato skutečnost však nemá vliv na posouzení řádného zjištění skutkového stavu
a následně vymezení skutku. Objem 4.350 l vína Pálava představuje celou jednu šarži tohoto vína
a z §3 písm. j) zákona o vinohradnictví vyplývá, že zjištěné pochybení se vztahuje na celou šarži,
a nejen na kontrolovaný vzorek. Rovněž z hlediska viny i trestu bylo posuzováno právě
toto celkové množství vína Pálava v jedné šarži. K námitce, že žalovaná neuvedla, jakým druhem
cukru měla být cukernatost vína Müller Thurgau zvýšena, krajský soud uvedl, že pro zjištění
skutkového stavu není prima facie nutné zjistit, jakým cukrem bylo víno doslazováno. Podstatná
je skutečnost, že bylo zjištěno pouze 72 % etanolu z cukrů hroznů révy vinné. Z toho je zřejmé,
že ve vzorku byl přítomen i etanol z cukrů jiného původu; zkoumaný vzorek tedy nevyhověl
požadavkům právních předpisů. Zvolenou laboratorní metodou se pak žalovaná v odůvodnění
svého rozhodnutí dostatečně zabývala. Ohledně množství tohoto vína uváděného do oběhu
vycházely správní orgány z tvrzení Ing. Š. v protokolu o výsledku kontroly ze dne 13. 9. 2011, že
veškeré nakoupené množství předmětného vína bylo zalahvováno a uvedeno do oběhu, a to v
celkovém množství 9.110 l. Správnost tohoto tvrzení nebyla zpochybněna v námitkách proti
protokolu ani následně po celou dobu správního řízení.
[6] Za nerozpornou označil krajský soud skutečnost, že evidenční knihy vedené
v elektronické podobě nebyly dne 13. 9. 2011 na požádání žalobkyní vydány. Nepřítomnost
jednatelky pak krajský soud neposoudil jako ospravedlnitelný důvod pro nevydání evidenčních
knih resp. pro odklad jejich vydání. Pokud má přístup k evidenčním knihám pouze jediná osoba,
nelze totiž v době její dlouhodobé nepřítomnosti na pracovišti evidenční knihy ke kontrole
předkládat. Nejsou-li dány rozumné důvody, pak pojem bez zbytečného odkladu znamená
předložení evidenčních knih ihned. Vedení evidenčních knih elektronicky si žalobkyně zvolila
sama, tudíž lze po ní spravedlivě požadovat, aby zabezpečila řádný přístup do příslušného
programu. Sama žalobkyně označila takový postup za možný.
[7] Podle krajského soudu správní orgány také dostály požadavkům na zdůvodnění výše
uložené sankce a přihlédly ke všem kritériím, ke kterým dle zákona přihlédnout měly. Žalovaná
pak správně vycházela ze změněné právní úpravy, která spočívá v přečíslování jednotlivých
ustanovení. Důsledkem této změny právní úpravy není, že se žalobkyně nemohla dopustit
správních deliktů, protože samotné vymezení správních deliktů zůstalo beze změny. Rozhodnutí
žalované podle krajského soudu netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalované
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu v zákonné lhůtě.
Důvody kasační stížnosti podřadila pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka namítá, že v oznámení o zahájení správního řízení správní orgán I. stupně
v rozporu se zásadou presumpce neviny tvrdí u jednotlivých správních deliktů,
že se jich stěžovatelka dopustila. Tuto otázku proto krajský soud neposoudil správně.
Podle stěžovatelky nelze akceptovat ani právní názor krajského soudu ohledně možnosti
stěžovatelky vyjádřit se k podkladům řízení. Stav, kdy v době od zahájení řízení do vydání
rozhodnutí správní orgán účastníka řízení nepoučil podle §36 odst. 3 správního řádu a nevyzval
k vyjádření k podkladům rozhodnutí, je v rozporu se základními pravidly spravedlivého
procesu ve smyslu čl. 36 Listiny. Správní orgán předjímal vinu stěžovatelky předtím,
než rozhodl. Stěžovatelka upozorňuje, že v oznámení o zahájení řízení bylo pouze obecně
odkázáno na kopie daňových dokladů - faktur, a to bez další jejich specifikace. Závěry
krajského soudu k nutnosti provedení protokolů o kontrole jako důkazů odporují ustanovení
§2, §51 odst. 1 a §53 odst. 6 správního řádu. Pochybení správních orgánů má zcela nepochybně
vliv na zákonnost rozhodnutí žalované, protože byla porušena procesní práva stěžovatelky.
Správní orgán byl podle stěžovatelky povinen provést řádné dokazování se všemi jeho
náležitostmi tak, aby byl objektivně zjištěn skutečný stav věci (stěžovatelka odkazuje na rozsudek
krajského soudu ze dne 30. 7. 2009, č. j. 29 Ca 227/2007 - 42, a na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 7 As 72/2009 - 66).
[10] Stěžovatelka rozporuje rovněž závěr, že k zahájení kontroly došlo zákonným způsobem.
Spoluvlastník obchodního podílu je pouhým investorem stěžovatelky a na samotném chodu
firmy se nepodílí a nijak za ni nejedná. Informována měla být jednatelka stěžovatelky
Mgr. Jitka Kružíková. Stěžovatelka v tomto směru odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2006 – 53. Právní názor krajského soudu
by bylo možno akceptovat pouze v případě, kdy by kontroly byly prováděny za účinnosti zákona
č. 255/2012 Sb., o kontrole, který ovšem nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2014. Právní úprava
zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“) soudem
aprobovaný postup neumožňovala. S námitkou porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny
a §2 odst. 1 správního řádu se krajský soud nevypořádal vůbec. K otázce popisu skutků,
kterých se měla dopustit, stěžovatelka uvádí, že oznámení o zahájení řízení i výrok rozhodnutí
o správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší
ustanovení o řízení (stěžovatelka odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009 - 66).
[11] K závěrům krajského soudu ohledně otázky odchylek měření a vymezení množství vína
stěžovatelka toliko obecně uvádí, že tyto závěry nelze akceptovat, argumentaci v odůvodnění
napadeného rozsudku lze považovat za rozporuplnou, nedostatečnou a nepřezkoumatelnou
v návaznosti na žalobní bod žalobního návrhu, v návaznosti na jednání s neoprávněnou
osobou za stěžovatele, v návaznosti na nerespektování řádné identifikace skutku a vliv na výši
ukládané sankce. Stěžovatelka se také domnívá, že nemohla spáchat správní delikty
podle §39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví, ve znění platném a účinném
v době spáchání správního deliktu, a dle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví,
neboť dle ust. §43 odst. 1 téhož zákona (přechodná ustanovení), se řízení zahájená a neukončená
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Dané řízení bylo zahájeno dne 16. 7. 2012, tzn. po nabytí účinnosti novely č. 256/2011 Sb.
Naplněním skutkové podstaty správního deliktu dle §39 odst. 1 písm. ee) zákona
o vinohradnictví je neodevzdání prohlášení o zásobách hroznového moštu, nikoliv porušení
ust. §27 odst. 4 písm. a) bod 5), jak uvedl správní orgán. Správní delikt dle §39 odst. 1 písm. jj)
zákona o vinohradnictví platná právní úprava vůbec neobsahuje. Argumentaci krajského soudu
lze podle stěžovatelky považovat za nepřípadnou a zavádějící.
[12] Dále stěžovatelka k otázce zpřístupnění a vedení účetních knih namítá, že nelze vykládat
pojem bezodkladně jako ihned. Jednatelka stěžovatelky nebyla nepřítomna dlouhodobě, ale pouze
v den, kdy byla prováděna kontrola. Přitom povinností kontrolované osoby je provádět
v evidenčních knihách záznamy způsobem, aby nebylo možno provádět jakékoliv úpravy,
tzn. že každý záznam v knihách musí být zabezpečen nevratností. Přístupnost evidenčních knih
dalším osobám přináší nutnost znalosti příslušného programu a zejména jde o dispozici majetkem
kontrolované osoby, za který jednatel ručí. Nelze tedy zmocnit kteroukoliv osobu. V neposlední
řadě povinností kontrolované osoby je provádět určité záznamy do evidenčních knih
do 24 hodin, což znamená, že jednodenní nepřítomnost oprávněné osoby není důvodem
k jakékoliv delegaci tohoto oprávnění. Kontrolní orgán měl i dále zákonnou možnost uložit
opatření k předložení evidenčních knih následujícího dne, a to i v tištěné podobě v kanceláři
kontrolního pracovníka, což neučinil.
[13] Nesprávnými shledává stěžovatelka také závěry krajského soudu k otázce odůvodnění
sankce v rozhodnutí správního orgánu. Povinností správního orgánu bylo podle stěžovatelky
uvést jednotlivé logické kroky, které jej vedly ke stanovení konkrétní výše pokuty,
a tyto formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty
bylo přezkoumatelné. V daném případě řádné zdůvodnění postupu správního orgánu absentuje.
Dále při hodnocení povahy protiprávního jednání je nutné rozlišovat zvažované okolnosti
na přitěžující a polehčující. Uvede-li správní orgán, že k nějaké okolnosti přihlédl, aniž by sdělil,
jakou hodnotu, byť abstraktně vyjádřenou, ji přiřadil, stává se takové tvrzení neurčitým
a v důsledku toho i nepřezkoumatelným. Principy právní jistoty ukládají správnímu orgánu
povinnost vyrovnat se v odůvodnění s podmínkami, které pro úvahu zákon stanoví, aby mohlo
být posouzeno, zda meze správní úvahy nebyly překročeny či dokonce zneužity. Výše uváděné
krajský soud nerespektoval. Stěžovatelka odkazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, s tím, že správní orgán
se nikterak s možným likvidačním dopadem uložené pokuty nevypořádal a neučinil tak ani soud.
[14] Konečně stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím,
že krajský soud neprovedl důkaz stěžovatelkou navrhovaným výslechem svědka Ing. Š. a dalších
svědků.
[15] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí a vyjádření
k žalobě. K otázce zpřístupnění evidenčních knih poukázala na skutečnost, že se krajský soud
podrobně a s přihlédnutím ke všem souvislostem daného případu zabýval tím, zda byla, či nebyla
založena zbytečnost odkladu s předložením evidenčních knih, a nikterak nevyslovil názor,
že zákonný termín bezodkladně znamená ihned, ale posoudil, že nepřítomnost jednatelky (z důvodu
pobytu v Praze), která jako jediná měla přístup k evidenčním knihám, nelze považovat
za ospravedlnitelný důvod nevydání evidenčních knih. Stěžovatelka podle žalované zaměňuje
přístupnost evidenčních knih pro účely kontroly dozorovým orgánem a přístupnost provádění
záznamů do evidenčních knih. Krajský soud v napadeném rozsudku nijak nevyslovil názor
o přístupnosti provádění záznamů do evidenčních knih dalším osobám, ale zabýval se toliko
přístupností evidenčních knih orgánu dozoru. Napadený rozsudek považuje žalovaná
za dostatečně odůvodněný, srozumitelný a přesvědčivý.
[17] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je možné prvně konstatovat,
že soud je povinen se zabývat každou žalobní námitkou. Povinnost posoudit všechny žalobní
námitky však neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci
uplatněnou stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní
argumentace a vypořádat se s ní. V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně
obstojí, protože se krajský soud v odůvodnění velmi podrobně vypořádal s argumentací
stěžovatelky a jasně vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou, a to i ve vztahu ke konkrétním
závěrům soudních rozhodnutí, na která stěžovatelka v žalobě odkazovala. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak hodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
proč obstojí napadené správní rozhodnutí, resp. proč má krajský soud právní závěry vyslovené
správním orgánem za správné a naopak z jakých důvodů má žalobní námitky stěžovatelky
za nedůvodné. Závěry krajského soudu jsou přitom srozumitelné a vnitřně souladné. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádnou z vad, která by mohla mít za následek nezákonnost rozsudku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. in fine. Námitku nepřezkoumatelnosti ostatně stěžovatelka
v kasační stížnosti nijak zvlášť nekonkretizuje, a pokud uvádí, že se krajský soud nevypořádal
s poukazem na porušení ustanovení Ústavy či Listiny, pak lze odkázat na podrobnou argumentaci
krajského soudu, ze které je zřejmé, že neshledal porušení ani těchto ustanovení, neboť postup
žalované byl v souladu s právem, anebo, pokud měl nějaké vady, nemohl mít za následek
nezákonnost jejího rozhodnutí.
[20] V oznámení o zahájení řízení ze dne 16. 7. 2012 správní orgán I. stupně uvedl,
že zahajuje správní řízení ve věci uložení pokuty podle §39 odst. 6 zákona o vinohradnictví
a jaké jsou konkrétní podklady pro řízení a vydání rozhodnutí. Následně uvedl, že „(z) podkladů
řízení vyplývá důvodné podezření, že účastník řízení v provozovně RAVIS vinné sklepy Rakvice s.r.o., areál
ZD, 691 03 Rakvice…“, a doplnil tuto uvozovací pasáž popisem jednání stěžovatelky rozčleněným
do tří bodů s římskými číslicemi podle povinností stanovených zákonem o vinohradnictví,
které mohly být takovým jednáním porušeny. Z ničeho tak nevyplývá, že by mohlo dojít
k porušení zásady presumpce neviny, jak se domnívá stěžovatelka.
[21] Co se týče námitky, že stěžovatelka neměla možnost vyjádřit se k podkladům řízení,
správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení správního řízení uvedl, že „(p)odkladem pro řízení
a vydání rozhodnutí je doklad o kontrole č. D008-70394/1 1 ze dne 20.07.2011 a protokoly o kontrole
č. P047-70394/11 ze dne 20.07.2011 a Č. P057-70394/11 ze dne 13.09.2011, s jejichž obsahem
byl seznámen a jejichž výtisk č. 2 včetně příloh převzal vždy v den vyhotovení pan Z. Š., spolumajitel. Podkladem
pro řízení a vydání rozhodnutí jsou dále protokoly o kontrole č. P067-70394/1 I ze dne 18.10.2011 a č.
P083-70394/1 I ze dne 20.12.2011, s jejichž obsahem byla seznámena a jejichž výtisk č. 2 včetně příloh
převzala vždy v den vyhotovení paní Mgr. Jitka Kružíková, jednatelka, dále pak kopie daňových dokladů -
faktur a rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen “SZPI“), inspektorátu v Brně, o
zatřídění vín, doručené do datové schránky SZPI dne 01.08.2011 a zaevidované pod poř.č. 187 a 18797 a
konečně vyjádření účastníka řízení k protokolu č. P057-70394/11 a k opatření č. P057-70394/11/D,
doručené na SZPI, inspektorát v Brně, dne 23.09.2011 a zaevidované zde pod poř.č. 23317.“ Citované
vymezení podkladů považuje Nejvyšší správní za dostatečné. Za daných skutkových okolností
nemohlo dojít k pochybnostem, o jaké konkrétní podklady se jedná, zvláště ve spojitosti
s vymezením správních deliktů, kterých se měla stěžovatelka dopustit. Stěžovatelce lze přisvědčit,
že kopie daňových dokladů - faktur bylo záhodno označit přesněji, nejedná se nicméně o
podklady, ze kterých by správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely. V tomto směru proto
nemohlo dojít k žádnému zásahu do práv stěžovatelky.
[22] Výše uvedené je podstatné i ve vztahu ke stížní námitce stěžovatelky, že protokoly
o kontrole nebyly provedeny jako důkaz. Krajský soud správně uvedl, že ne každé procesní
pochybení správního orgánu má vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Obecně platí, že vada
řízení neohrozila meritorní zákonnost napadeného rozhodnutí, jestliže lze dovodit, že výrok
rozhodnutí by byl stejný, i kdyby k vadě řízení nedošlo (viz např. již rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Ca 473/2000, č. 909/2002 SJS). Procesní pochybení
může mít alespoň teoretický vliv na přezkoumávané rozhodnutí tehdy, existuje-li souvztažnost
mezi ním a osobami či právy, o kterých je rozhodováno, a to v přímé návaznosti na předmět
řízení. K vymezení nežádoucího stavu způsobeného procesním pochybením, tedy nezákonného
rozhodnutí, lze odkázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 – 96, č. 793/2006 Sb. NSS. V něm rozšířený senát dospěl k názoru,
že „(v) prvé řadě platí, že vada řízení před správním orgánem je pro soudní přezkum relevantní pouze tehdy,
mohla-li mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. To znamená, že musí existovat alespoň teoretická
možnost, aby procesní pochybení mělo vliv na přezkoumávané rozhodnutí. Taková možnost ovlivnění rozhodnutí
však může nastat z povahy věci pouze tam, kde vada předchází vydání napadeného rozhodnutí, a nikoliv
tam, kde správní orgán nejprve rozhodl, a teprve poté porušil některé ustanovení procesního předpisu.“
Dále pak je podle rozšířeného senátu nezákonným takové rozhodnutí, které „je v rozporu
se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno
usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou
aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří §78 odst. 1 s. ř. s.),
nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí
[§76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.]; tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud,
pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí.“ Zdejší soud ve svých rozhodnutích dovodil řadu případů, kdy vada řízení může
mít dopad na zákonnost rozhodnutí (viz např. nedostatečné poučení účastníka řízení a rozsudek
ze dne 26. 8. 2008, č. j. 6 Ads 57/2007 – 42, nedostatečný popis skutku ve výroku o jiném
správním deliktu a usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73,
č. 1546/2008 Sb. NSS, odůvodnění výše pokuty neodpovídající obsahu skutku a rozsudek
ze dne 6. 10. 2010, č. j. 7 As 53/2010 – 72, nezastavení řízení o přestupku přesto,
že odpovědnost za přestupek zanikla, a rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 – 39,
č. 845/2006 Sb. NSS, vydání rozhodnutí ve věci samé před rozhodnutím o námitce podjatosti
a rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 7 A 192/2000 – 76, rozhodnutí o jiném nároku,
než který účastník řízení uplatnil, a rozsudek ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 A 1089/2002-OL-21,
č. 160/2004 Sb. NSS).
[23] Je možné zmínit i řadu rozsudků, které se týkají případů, kdy procesní pochybení nemělo
nebo nemuselo mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Dle ustálené judikatury zdejšího
soudu například samotná neúčast daňového subjektu při odběru vzorků nemusí mít vliv
na zákonnost rozhodnutí, to za podmínky, že nejsou žádným způsobem vzorky znehodnoceny
či změněny jeho rozhodné vlastnosti (viz rozsudek ze dne 20. 1. 2010, č. j. 9 Afs 78/2009 - 59).
Do práv účastníka řízení nemusí zasáhnout ani postup, kdy dojde k doplnění spisu a účastníkovi
řízení není dána možnost se k podkladům rozhodnutí vyjádřit za situace, kdy dojde pouze k dílčí
aktualizaci podkladů, které jinak obsahově odpovídají původním stanoviskům, s jejichž obsahem
se účastník řízení seznámil (viz rozsudek ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 As 69/2012 - 33). Nelze
tak bez dalšího přisvědčit stěžovatelce, že každé procesní pochybení správních orgánů má vliv
na zákonnost rozhodnutí. Je nicméně třeba trvat na tom, aby krajský soud, který se touto
námitkou zabývá, uvedl, proč dotčení práv účastníků řízení nebylo natolik intenzivní, aby mělo
vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší právní soud v tomto duchu například v rozsudku ze dne
2. 10. 2015, č. j. 2 As 84/2015 - 56, vytkl Městskému soudu v Praze, že „bez bližšího posouzení,
jaký vliv na zákonnost správních rozhodnutí mohla mít absence uvedených písemností ve spisu a nemožnost
účastníků správního řízení se k nim vyjádřit, dospěl k závěru o tom, že právo žalobce (resp. dalších účastníků
řízení, mj. stěžovatele) podle §36 odst. 3 správního řádu nebylo porušeno. Takové posouzení je naprosto
nedostatečné a činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.“
[24] Co se týče dokazování protokolem o kontrole, lze vedle závěrů rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35, který zmínil krajský soud, poukázat
i na rozsudek ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Ads 103/2012 - 41, ve kterém Nejvyšší správní soud
uvedl, že „při vyhotovení protokolu o kontrole nemohl žalobce ještě předvídat další procesní postup stěžovatele,
resp. správního orgánu I. stupně a tedy, zda bude moci doplnit svá vyjádření a navrhnout další důkazy ve svůj
prospěch, a zřejmě i proto – poučen inspektorem – oprávněně mohl teprve čekat s uplatněním námitek na další
průběh správního řízení“. A dále: „I když nejsou v protokolu o kontrole zaznamenány žádné námitky,
měl žalobce následně ve správním řízení dostatečný prostor pro jejich uplatnění“. V posuzované věci
byla stěžovatelka seznámena s podklady pro rozhodnutí správního orgánu a poučena o možnosti
se k těmto podkladům vyjádřit. Zároveň v době mezi seznámením se s podklady a vydáním
rozhodnutí již nedošlo k doplnění správního spisu o další podklady rozhodnutí. Protokoly
o kontrole sice správní orgán neprovedl jako důkaz, ale jak správně uvedl krajský soud,
byla s nimi stěžovatelka seznámena již v průběhu jednotlivých kontrol s možností podat námitky,
kterou nevyužila. Stěžovatelce tak byl obsah protokolů znám a mohla se k jejich obsahu
i pro účely správního řízení vyjádřit v poskytnuté lhůtě. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil
krajskému soudu, že procesní pochybení v dané věci neznamenalo ztížení možnosti účinné
obrany stěžovatelky a nemělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[25] Co se týče zahájení kontroly stěžovatelky, krajský soud zcela příhodně odkázal
na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 1 As 75/2013 - 69, a podle kterých ze zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, výslovně
nevyplývá, že kontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly (je možné
odkázat i na závěry dalších rozsudků Nejvyššího správního soudu, například na rozsudky ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 - 51, č. 719/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 26. 1. 2006,
č. j. 8 As 12/2005 - 51, č. 865/2006 Sb.). Pokud bylo možné zajistit smysl a účel kontroly jinak,
nebylo nezbytné, aby při jejím provádění byl přítomen přímo statutární orgán kontrolované
osoby oprávněný za kontrolovanou osobu jednat. Opačný závěr by mohl vést
k tomu, že by bylo provádění kontrol zcela znemožněno tak, že by se statutární orgán
kontrolované osoby vyhýbal kontrolám pouhým tvrzením, že se na daném místě nenachází.
Tím by se zmařil smysl a účel zákona o státní kontrole. K efektivitě kontroly ve fázi zjišťovací
je nezřídka nutná i jistá její překvapivost, aby kontrolovaná osoba nemohla účel kontroly,
jímž je zjištění skutečného stavu věcí, zmařit tím, že by tento skutečný stav věcí
před jeho zjištěním rychle „zaretušovala“, a tak se vyhnula případné zákonem předvídané
sankci. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že není nutné, aby jednatel kontrolované osoby byl přítomen provádění kontroly, ale toliko
to, aby byla kontrolovaná osoba (prostřednictvím svého jednatele) obeznámena s jejím
zahájením, aby se mohla v dalším řízení účinně bránit. Z ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona
o státní kontrole, který kontrolnímu orgánu přikazuje šetřit práva a právem chráněné zájmy
kontrolovaných osob, ostatně vyplývá povinnost kontrolního orgánu a jeho kontrolních
pracovníků umožnit vedoucímu kontrolované organizační jednotky kontrolované osoby
či jinému na místě přítomnému odpovědnému pracovníku této osoby, aby se povaze věci
přiměřeným způsobem (např. telefonicky, mailem, případně i okamžitou osobní návštěvou) spojil
s vrcholovým vedením kontrolované osoby a vyžádal si v souvislosti s poskytováním součinnosti
při kontrole pokyny, jak má postupovat; tuto povinnost by kontrolní orgán neměl pouze
za situace, kdy by bylo očividné, že již samotné spojení vedoucího organizační jednotky či jiného
odpovědného pracovníka s vrcholovým vedením kontrolované osoby podstatným způsobem
ovlivní nebo zmaří zjišťovací fázi kontrolní činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53, č. 1034/2007 Sb. NSS). Nelze tak přisvědčit
stěžovatelce, že zákon o státní kontrole neumožňoval oznámení kontroly i osobě odlišné
od jednatele kontrolované osoby, a to za situace, že takový postup směřuje k dosažení cílů
kontroly a zároveň zachovává práva kontrolované osoby na dostatečnou obranu. Podobný
přístup zastává soudní judikatura i v dalších oblastech provádění kontrol (srov. obdobné závěry
ke kontrole dodržování hygienických limitů v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 3. 2014, č. j. 4 Ads 78/2013 - 36). V nyní posuzovaném případě byl jednoznačně naplněn účel
právní úpravy, kterým je informování jednatele kontrolované osoby o zahájení kontroly.
Z vyjádření stěžovatelky ze dne 21. 9. 2011 je pak patrné, že s provedením kontroly seznámena
byla a nevznesla proti oznámení jejího zahájení žádné námitky. I tato námitka stěžovatelky
je proto nedůvodná.
[26] K námitce, že správní orgány nedostály nárokům na dostatečný popis skutků ve výroku
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěry krajského soudu nejsou v rozporu
s názorem stěžovatelky, že oznámení o zahájení řízení i výrok rozhodnutí o správním deliktu
musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením
jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Sporným je výklad
pojmu čas spáchání, neboť stěžovatelka považuje za nedostatečnou specifikaci skutku dnem
provedení kontroly.
[27] Správní delikty, za které byla stěžovatelka potrestána, spočívají v porušení povinnosti
stanovené předpisem Evropských společenství upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství
nebo obchodu s produkty [§39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví] a v nevedení
evidenčních knih, respektive v jejich nepředložení na žádost orgánu dozoru (§39 odst. 5 zákona
o vinohradnictví). Podle čl. 120c odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007,
kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé
zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“), platí, že výrobky,
na které se vztahuje toto nařízení a které byly podrobeny enologickým postupům,
jež Společenství nebo případně konkrétní stát nepovolují, nebo postupům, jež porušují omezení
stanovená v příloze XVb, nelze ve Společenství uvádět na trh. Podle čl. 118v téhož nařízení
lze použít chráněný tradiční výraz pouze pro výrobek, který byl vyroben v souladu s definicí
uvedenou v čl. 118u odst. 2. Tradiční výrazy jsou chráněny proti neoprávněnému používání.
[28] Z výše uvedeného je zřejmé, že vymezených správních deliktů se pachatel dopustí
tím, že nepředloží či nevede evidenční knihy, respektive uvede nesprávně označené
nebo nesprávným enologickým postupem zpracované víno na trh. Prokáže-li se při kontrole,
že k uvedení takového vína na trh došlo, je skutková podstata správního deliktu naplněna,
neboť správní orgán zjistil, že v době kontroly je víno na trhu. Spolu s přesným označením šarže
vína a množství vína uvedeného na trh je uvedení data kontroly dostatečným vymezením
správního deliktu, které brání dvojímu potrestání pachatele a zároveň umožňuje případné
přísnější potrestání pachatele za delikt opakovaný. Jak krajský soud správně uvedl,
zpětné prokazování faktického přesného okamžiku uvedení vína do oběhu ze strany správních
orgánů by mohlo učinit ukládání sankcí právnickým osobám nemožným. Zároveň takový postup
není nutný, protože v rozporu se zákonem je již samotné uvedení závadného vína na trh.
Pouze pokud by bylo ze zjištěných skutečností zřejmé, že pachatel například uváděl závadné víno
na trh v průběhu dlouhého období nebo naopak rychle odstranil následky svého jednání a stáhl
bez prodlení vadné víno z trhu, lze takovou okolnost zohlednit ve výši ukládané pokuty
(srov. §40 odst. 2 zákona o vinohradnictví). To se týká i vymezení všech míst, kde docházelo
k uvádění závadného vína na trh. Tento údaj není pro přesné označení správního deliktu
bez dalšího nutný, velikost trhu však může hrát roli při stanovení výše uložené pokuty. V případě
nepředání evidenčních knih je zjevné, že se jedná o delikt, který je spáchán jednorázově
samotným nepředáním evidenčních knih. V případě porušení povinnosti vést evidenční knihy
řádným způsobem je rovněž návaznost příslušného správního deliktu na provedení kontroly
zřejmá, přičemž ani zde není zapotřebí, aby správní orgán zjišťoval a prokazoval přesné období,
ve kterém stěžovatelka nevedla řádně evidenční knihy. Skutková podstata správního deliktu
byla naplněna tím, že k určitému datu byly evidenční knihy ve stavu, který bylo možno označit
za nedostatečný z pohledu nároků na jejich řádné vedení. Požadavek nezaměnitelnosti popisu
skutku není porušen, neboť vztažení jednání k provedené kontrole pokrývá protiprávní jednání
od neurčeného okamžiku v minulosti až do data kontroly. Specifikaci správních deliktů
v rozhodnutích správních orgánů i v oznámení zahájení správního řízení považuje Nejvyšší
správní soud za dostatečnou. Nutno dodat, že stěžovatelka z podle ní nedostatečného označení
správních deliktů nedovozuje žádný konkrétní dopad do svých práv a její stížní námitky
jsou v tomto směru toliko obecné.
[29] Nedůvodná je rovněž námitka, že nemohlo dojít k potrestání stěžovatelky za správní
delikty, u nichž bylo v důsledku novely č. 256/2011 Sb. změněno označení v rámci
zákona o vinohradnictví. Sankce byla správně uložena podle právní úpravy účinné ke dni,
kdy byly dle správních rozhodnutí jednotlivé správní delikty spáchány. Odkaz
na §43 odst. 1 zákona o vinohradnictví je nepřípadný, neboť se vztahuje na řízení zahájená
před účinností zákona o vinohradnictví. Ale i pokud by se jednalo o řízení zahájená před nabytím
účinnosti novely č. 256/2011 Sb., nic by se na posouzení této námitky neměnilo. V důsledku
novely č. 256/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 9. 2011 pouze k přečíslování jednotlivých písmen
v §39 zákona o vinohradnictví, vymezení správních deliktů zůstalo beze změny. Takovou
v podstatě jen legislativně technickou úpravou nedochází k zániku trestnosti (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013 – 29) a nová úprava ani není
pro stěžovatelku příznivější. Odůvodnění napadeného rozsudku je s těmito závěry plně v souladu
a argumentaci krajského soudu nelze označit za nepřípadnou a zavádějící, jak činí stěžovatelka.
Naopak, stěžovatelka konkrétní závěry krajského soudu žádným relevantním způsobem
nezpochybňuje a pouze opakuje své žalobní námitky. To platí i pro obecnou stížní námitku,
kterou stěžovatelka brojí proti závěrům krajského soudu ohledně otázky odchylek měření
a vymezení množství vína. Nejvyšší správní soud i v této části shledal závěry krajského soudu
logickými a zcela správnými, a to jak k možnosti vztažení výsledků měření k celé šarži vína,
tak k prokázání celkového množství vína uváděného na trh. Rovněž je logické, že není třeba
prokazovat, jakým cukrem bylo víno doslazováno, protože postačí, že je ve vzorku přítomen
i etanol z cukrů jiného původu.
[30] K námitce stěžovatelky, že nelze při zpřístupnění evidenčních knih vykládat pojem
bezodkladně jako ihned, je nutno uvést, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
vysvětlil, že uvedený výklad platí, nejsou-li dány rozumné důvody, aby bylo bezodkladně vykládáno
jinak. Takové důvody mohou nastat, ačkoliv povinný subjekt vynaloží veškerou pečlivost,
kterou lze od něj očekávat. Nelze za ně však bez dalšího považovat pouhou nepřítomnost osoby,
která má k evidenčním knihám přístup. Důvod pro takový závěr je zřejmý - evidenční knihy mají
být k dispozici právě pro případ prováděných kontrol. Pokud by měl správní orgán vyzývat
k zpřístupnění evidenčních knih pokaždé, když není přítomen oprávněný zaměstnanec, podrývalo
by to účel vedení evidenčních knih a zajištění jejich přístupnosti. Krajský soud správně poukázal
na skutečnost, že prováděcí vyhláška č. 323/2004 Sb. v §14 odst. 1 umožňuje, aby byly evidenční
knihy vedeny v pevné vazbě nebo v elektronické podobě. Pokud stěžovatelka svěřila přístupová
práva k evidenčním knihám vedeným v elektronické podobě jediné osobě, potom na sebe vzala
také odpovědnost, aby tato osoba byla k dispozici pro případ kontroly a evidenční knihy
zpřístupnila. Případně bylo nutné řešit nějaký mechanismus, který by umožnil zpřístupnění
evidenčních knih, i pokud se tato osoba, konkrétně jednatelka stěžovatelky, nacházela mimo
provozovnu. Důvody proti svěření přístupových práv další osobě či osobám, které uvádí
stěžovatelka, nejsou absolutní překážkou takovému postupu a rozhodně nejsou dostatečným
důvodem, aby došlo k zásadnímu omezení přístupu k evidenčním knihám v závislosti na uvážení
jednatelky stěžovatelky. I sama stěžovatelka ve vyjádření ze dne 21. 9. 2011 uvedla, že na základě
uloženého opatření č. P057-70394/11/D budou v době dlouhodobější nepřítomnosti jednatele
společnosti evidenční knihy zpřístupněny delegované osobě tak, aby měly orgány dozoru
možnost jejich kontroly. Rozšíření přístupových práv k evidenčním knihám se tak nejeví
jako nemožné, respektive neproveditelné. Povinnost provádět určité záznamy do evidenčních
knih s povinností tyto knihy zpřístupnit souvisí jen volně a nemůže ji nahradit. Podobně povaha
záznamu v evidenčních knihách může zvýšit vypovídací hodnotu informací obsažených
v evidenčních knihách, ale není dostatečná co do úplnosti a správnosti záznamů a nemá vliv
na povinnost evidenční knihy zpřístupnit. Rovněž tuto námitku proto Nejvyšší správní soud
nepovažuje za důvodnou.
[31] Co se týče odůvodnění výše uložené sankce, stěžovatelka neuvádí, že by správní orgány
nepřihlédly k některým skutečnostem v její prospěch, případně některé konkrétní okolnosti
interpretovaly chybně. Ani neuvádí, jakým způsobem by pro ni měla být uložená pokuta
nepřiměřená, respektive že by měla likvidační charakter. Z rozhodnutí prvostupňového správního
orgánu je zřejmé, že v neprospěch stěžovatelky hodnotil správní orgán skutečnost, že delikt
měla spáchat jako výrobce (stáčírna) vína, že množství nevyhovujícího produktu bylo vysoké,
což se odrazilo i v potenciálním poškození zájmů i několika tisíc spotřebitelů. Jako přitěžující
bylo hodnoceno i spáchání více správních deliktů v souběhu. Ve prospěch stěžovatelky
bylo hodnoceno okamžité stažení neprodaných lahví vína z prodeje a skutečnost, že nebyl
prokázán konkrétní škodlivý následek. Na základě těchto úvah dospěl správní orgán I. stupně
k závěru o střední závažnosti správního deliktu, ale s ohledem na polehčující okolnosti vyměřil
sankci na samé dolní hranici zákonem stanoveného limitu. Žalovaný pak uvedené korigoval,
neboť přičítání přitěžující okolnosti spočívající ve skutečnosti, že delikty měla stěžovatelka
spáchat jako výrobce (stáčírna) vína, je v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání,
protože tato skutečnost je již obsažena v samotné skutkové podstatě správního deliktu.
Jako polehčující okolnost žalovaný vzal i nedbalostní míru zavinění, neboť úmysl se stěžovatelce
prokázat nepodařilo. Takový postup považuje Nejvyšší správní soud za logický
a přezkoumatelný. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že jsou závěry správních orgánů
nepřezkoumatelné, neboť nebyla jednotlivým okolnostem (výslovně) přiřazena hodnota,
kterou byly promítnuty do konečné výše uložené pokuty. V posuzované věci jednotlivé okolnosti,
ke kterým správní orgány přihlédly, vycházejí ze zjištěného skutkového stavu a jednání
stěžovatelky popsaných v odůvodnění. Je tedy jasné, jaké konkrétní hodnoty jsou zvažovány
a poměřovány. Jejich hodnota v souhrnu se pak promítá právě v určení závažnosti správního
deliktu a vymezení výše sankce v rámci zákonných hranic. Ačkoliv jsou jednotlivé okolnosti
obtížně kvantifikovatelné (připočítatelné na peněžní částky), nic nebrání stěžovatelce, aby brojila
proti tomu, že jednotlivé okolnosti posoudily správní orgány v její prospěch či neprospěch,
a také proti závěru o závažnosti jednotlivých kritérií a konkrétní výši pokuty. Shodně s krajským
soudem neshledal Nejvyšší správní soud pochybení ve způsobu i výsledku, se kterým správní
orgány určily výši sankce v dané věci. Namítá-li stěžovatelka, že se nezabývaly likvidačním
charakterem uložené sankce, pak není zřejmé, že by takový charakter uložené pokuty
ze zjištěných skutečností vyplýval nebo že by jej stěžovatelka namítala. Přitom z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133,
č. 2092/2010 Sb. NSS, které citoval i krajský soud, vyplývá, že je správní orgán ukládající pokutu
za jiný správní delikt povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy,
pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla
mít likvidační charakter. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Ani tato stížní námitka
proto není důvodná.
[32] K námitce, že krajský soud neprovedl důkaz stěžovatelkou navrhovaným výslechem
svědka Ing. Š . a dalších svědků, Nejvyšší správní soud odkazuje na obsah soudního spisu
a zejména zápis z průběhu jednání před krajským soudem ze dne 22. 6. 2015. Při tomto jednání
uvedl zástupce stěžovatelky, že nechává na zvážení výslech Ing. Š., aby bylo zjištěno,
jakým způsobem došlo k zahájení správního řízení. Krajský soud usnesením návrh na provedení
důkazu výslechem svědka Ing. Š. zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou pak sporné
otázky zahájení správního řízení řádně vypořádány, jak bylo uvedeno výše. V kasační stížnosti
stěžovatelka nenamítá, v čem konkrétně byl postup krajského soudu chybný. Co se týče výslechu
dalších osob, Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v žalobě obecně navrhovala
výslech Ing. P. Š., pracovníka laboratoře inspektorátu v Brně, Ing. B. P., kontrolního pracovníka
inspektorátu v Brně, a všech účastníků řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že
krajský soud nepovažoval provedení těchto důkazů za potřebné, protože při vypořádání
žalobních námitek vyšel z obsahu správního spisu. Pochybil, pokud se výslovně nevypořádal
s důvody, proč nebylo zapotřebí navrhované výslechy provést, nicméně stěžovatelka ani v žalobě
nevymezila, která její tvrzení mají navrhované výslechy prokázat nebo k čemu mají směřovat.
Žádný takový důvod není z žaloby patrný a navíc ani posouzení věci krajským soudem
nevzbuzuje pochybnosti o tom, že provedení těchto důkazů by bylo nadbytečné. Ani tato
námitka není důvodná, protože postup krajského soudu nemohl mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
[33] Z výše uvedeného je patrné, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, neboť žádná
z uplatněných stížních námitek nezpochybnila zákonnost napadeného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu
netrpí namítanými vadami, kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., protože neshledal
žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl dokazování.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné
náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu