ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.225.2015:14
sp. zn. 3 As 225/2015 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně
PhDr. H. P., proti žalovanému Obvodnímu soudu pro Prahu 2, se sídlem Praha 2,
Francouzská 19, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 A 151/2015 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti o poskytnutí informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „informační zákon“). V rámci tohoto řízení požádala o osvobození
od soudních poplatků, avšak městský soud její žádost usnesením ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 8 A 151/2015 - 44 (dále též jen „napadené usnesení“), zamítl.
V odůvodnění napadeného usnesení poukázal městský soud nejprve na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2 As 97/2011 - 43 (všechny rozsudky
zdejšího soudu jsou dostupné z http://www.nssoud.cz), z něhož se podává, že osvobození
od poplatků je dobrodiním, který lze účastníku přiznat jen při existenci výjimečných okolností
na jeho straně. Z podkladů předložených žalobkyní vyplynulo, že je osobou zdravotně
znevýhodněnou, žijící v domácnosti s desetiletým synem (T. F. P.), jenž je na ní zcela finančně
závislý. Jediným příjmem žalobkyně je podpora v nezaměstnanosti ve výši 2.770 Kč; kromě ní
žalobkyně disponuje pouze zůstatkem životního pojištění ve výši 8.000 Kč, které si ponechává
jako rezervu pro případ recidivy onkologického onemocnění. Současně má žalobkyně dluhy vůči
České republice – Ministerstvu školství (správně Ministerstvu kultury – pozn. NSS) ve výši
117.840 Kč a 129.880 Kč s úroky. Nad rámec takto deklarovaných příjmů však městský soud
z vlastní úřední činnosti zjistil, že žalobkyně v období od února 2011 do března 2013 obdržela
celkem 902.372 Kč od Národního památkového ústavu a Ministerstva kultury, že částku 500.000
Kč (vyplacenou na základě předběžného opatření jako část náhrady svého platu) darovala svému
synovi a že odmítla dědictví po své matce (Ing. E. P.), ačkoli představovalo majetek větší
hodnoty. V návaznosti na to vyzval městský soud žalobkyni k vysvětlení, jak naložila s nabytými
částkami a jak financuje zřejmý schodek v hospodaření své domácnosti, aby bylo možné si učinit
úplný obraz o její majetkové situaci. V reakci na tuto výzvu žalobkyně sice vyjádřila nesouhlas
s tím, jakým způsobem městský soud „lustruje“ její osobní a majetkové poměry, nicméně
odpověděla, že závazky po datu splatnosti může buď hradit z půjček, nebo je nehradit a dostávat
se do prodlení. Pokud jde o náklady na stravu, ty byly prý výrazně sníženy díky potravinovým
dárkům, které obdržela k narozeninám a jmeninám. Konečně, pokud jde o plnění, která obdržela
od Národního památkového ústavu a Ministerstva kultury, použila je na uspokojování životních
potřeb svých a svého syna (na kulturu, cestování, právní služby, služby alternativní medicíny
a „služby osobního charakteru“) či k úhradě dluhů vůči bývalému zaměstnavateli; nebyla však
schopna k důkazu předložit příslušné účetní doklady a místo nich navrhovala výslech své osoby
nebo dalších svědků.
Na výše uvedeném podkladě proto městský soud naznal, že žalobkyně nesplnila
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť neunesla břemeno tvrzení a důkazní;
nevěrohodnost či neúplnost jejích tvrzení má za následek, že žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo možné vyhovět. Městský soud shrnul, že žalobkyní deklarované výdaje
na domácnost několikanásobně převyšují její současný příjem, a to po dobu řádově několika
měsíců, aniž by žalobkyně měla nějaké úspory; žalobkyně přitom přesvědčivě neobjasnila,
z jakých zdrojů tento schodek financuje. Rovněž nedoložila, k čemu použila přijaté plnění ve výši
902.372 Kč; s přihlédnutím k tvrzeným pravidelným měsíčním výdajům ve výši 10.000 Kč by jí
tato částka měla pokrýt životní náklady na mnoho let. V návaznosti na zjištění, že žalobkyně
v posledních čtyřech letech obdržela peněžitá plnění ve výši cca 1,4 mil. Kč, z nichž 500.000 Kč
darovala svému synovi, který je na ní finančně závislý, uvedl městský soud, že tvrzení, že tuto
částku spotřebovala na uspokojování životních potřeb sebe a svého dítěte a na úhradu dluhů vůči
bývalému zaměstnavateli, považuje z více důvodů za nevěrohodné: zaprvé, nezletilý syn
k dnešnímu dni nemohl tuto částku k úhradě svých životních nákladů spotřebovat, zadruhé,
ačkoli žalobkyně předložila soudní rozhodnutí, jimiž byla zavázána k plnění vůči České
republice – Ministerstvu kultury, není zřejmé, zda jí na jejich základě již vznikla i platební
povinnost. Pravost listin, z nichž městský soud vycházel (výpisy z účtů Ministerstva kultury
a Národního památkového ústavu) a správnost a pravdivost údajů v nich uvedených ostatně
žalobkyně nezpochybnila; jejich údajná „překvapivost“ ke zpochybnění nepostačuje a ve světle
těchto důkazů se městskému soudu jevil navrhovaný výslech žalobkyně jako nadbytečný. Městský
soud proto uzavřel, že žalobkyně soudu zamlčela podstatné okolnosti týkající se jejích
majetkových poměrů a tyto majetkové poměry věrohodně nedoložila, čímž nesplnila podmínku
pro osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto usnesení brojí nyní žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností.
V ní explicitně neodkázala na konkrétní zákonem předpokládaný stížnostní důvod, nicméně
z textu je zřejmé, že je namítán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst.
1 s. ř. s. je však záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde
o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS;
všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti především namítá, že pokud městský soud neprovedl
navržené důkazy, nelze návrh zamítnout pro „neosvědčení“ rozhodných skutečností. Městský
soud vycházel ze soukromých listin, jejichž obsah stěžovatelka zpochybnila, což (dle judikatury)
přenáší důkazní povinnost na toho, kdo tyto listiny předložil (kdo se jich dovolává).
U soukromých listin neplatí presumpce pravdivosti a správnosti, nadto stěžovatelka připomíná,
že předmětné listiny nejsou součástí spisu a účastníci řízení je nepředložili. Jelikož mezi důkazy
není stanovená žádná „hierarchie“, odůvodňující preferenci některého z nich, má stěžovatelka
za to, že jednostranná akcentace skutečnosti, že v minulosti obdržela cca 900.000 Kč, má účelově
vyvolat dojem o její nadstandardní solventnosti, bez ohledu na to, že jde o prostředky za několik
let a že odpovídají cca osmi až devíti měsíčním platům soudce městského soudu. Ze všech výše
uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou projednatelnosti kasační stížnosti.
Stěžovatelka totiž nezaplatila současně s podáním kasační stížnosti soudní poplatek, není v řízení
o kasační stížnosti zastoupena advokátem a rovněž neprokázala, že by s ama měla vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105
odst. 2 s. ř. s.). V daném typu řízení však může Nejvyšší správní soud přikročit k meritornímu
přezkumu i přes tento procesní nedostatek. Jak se Nejvyšší správní soud vyjádřil již dříve, pokud
je cílem nyní posuzované kasační stížnosti přezkoumání rozhodnutí o nepřiznání osvobození
od soudního poplatku, pak by se trváním na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost
a povinném zastoupení jen řetězil problém, jenž má být rozhodnutím o této kasační stížnosti
vyřešen (viz nejnovější usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19).
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka předně městskému soudu vytýká, že neprovedl navržené důkazy - výslech
stěžovatelky nebo paní Ing. E. P. Jak vyplývá z podání, která stěžovatelka zaslala městskému
soudu, těmito výslechy mělo být jednak prokázáno, že se neúspěšně ucházela o vyjmenované
pracovní pozice a že obdržela k narozeninám a k jmeninám „dárky z oblasti potravin“, jednak
osvětleno, jakým způsobem použila prostředky vyplacené ze strany Ministerstva kultury
a Národního památkového ústavu.
Pokud jde o závěr městského soudu o nadbytečnosti těchto důkazů, zdejší soud se s ním
plně ztotožňuje. Skutečnost, že se stěžovatelka neúspěšně ucházela o pracovní pozice na Úřadu
práce ČR, u Vlastivědného muzea v Olomouci nebo u Nejvyššího soudu, nejenže byla
(přinejmenším z pohledu soudu zdejšího) věrohodně prokázána listinami, které stěžovatelka
k žádosti o osvobození od soudních poplatků přiložila, ale především nebyla vůbec v průběhu
správního řízení městským soudem rozporována. Nepochyboval-li tedy městský soud
o pravdivosti stěžovatelčina tvrzení, že již delší dobu marně hledá zaměstnání, neměl logicky
důvod provádět důkazy za účelem jeho ověření nebo vyvrácení.
Městskému soudu se naproti tomu jevilo jako mnohem podstatnější objasnit, k jakému
účelu stěžovatelka spotřebovala částku 902.372 Kč, vyplacenou Ministerstvem kultury. V přípisu
ze dne 1. 10. 2015 stěžovatelka připustila, že jí v minulých letech bývalý zaměstnavatel vyplatil
doplatky platu a náhrad platu za období let 2003 až 2010, uvedla však, že přesnou výši těchto
prostředků nezná a že ji dokonce zpochybňuje i samo ministerstvo v řízeních vedených
u Obvodního soudu pro Prahu 2 (viz řízení evidovaná u tohoto soudu
pod sp. zn. 11 C 455/2013 a 16 C 274/2014). Co se týče dokladů, jimiž by mohla být prokázána
výše stěžovatelčiných výdajů v posledních letech, ani ty stěžovatelka podle svých slov již nemá
k dispozici. Pokud tedy stěžovatelka nemůže stran svých výdajů předložit účetní doklady,
je lhostejné, zda výši svých výdajů objasní písemně, nebo v rámci ústní výpovědi před soudem.
Varianta zmíněná na druhém místě nepřináší v porovnání s možnosti první co do množství
a validity shromažďovaných informací žádnou přidanou hodnotu, a to tím méně, pokud by měl
soud tyto údaje získávat od jiné osoby než stěžovatelky. Nelze totiž rozumně předpokládat, že by
o osobních a majetkových poměrech stěžovatelky byla nějaká osoba (byť blízká) obeznámena
lépe než stěžovatelka sama.
Totéž lze uvést k výhradě, že městský soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy
k prokázání, zda stěžovatelka skutečně obdržela k narozeninám a k svátku „dárky z oblasti potravin“
od své příbuzné, Ing. E. P. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že městský soud
v Praze nezpochybňoval samotnou skutečnost, že (stěžovatelkou blíže neidentifikovaná)
Ing. E. P. stěžovatelku tímto způsobem obdarovala, ale stavěl se skepticky k možnosti
kompenzovat tímto způsobem v dlouhodobém horizontu výdaje na stravu či dokonce hradit
peněžité závazky či jiné typy životních potřeb. Stěžovatelka přitom ve vztahu k této otázce
setrvala v pasivním procesním postoji a nevyvinula účinnou snahu uvedenou pochybnost vyvrátit.
Stěžovatelka dále namítá, že městský soud své závěry o jejích příjmech opřel o soukromé
listiny, známé mu údajně z jeho úřední činnosti; tyto listiny se nicméně nestaly součástí soudního
spisu. Ačkoli stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neuvádí, o jaké konkrétní listiny se jedná
a co je jejich obsahem, z kontextu odůvodnění napadeného usnesení je evidentní, že má na mysli
listiny, které byly městskému soudu předloženy Ministerstvem kultury (respektive Národním
památkovým ústavem) v řízení evidovaném u téhož soudu pod sp. zn. 11 A 170/2012. Jedná
se o výpisy z účtů Národního památkového ústavu, z nichž má vyplývat, že stěžovatelka obdržela
v období od února 2011 do března 2013 peněžité plnění v souhrnné částce 902.372 Kč.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že obdobnou situaci (v případě, v němž
stěžovatelka dokonce vystupovala v téže procesní pozici) řešil v rozsudku ze dne 5. 5. 2010,
č. j. 7 As 31/2010 - 94. V tomto rozsudku nejprve obecně uvedl, že pokud správní soud
rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení měli k dispozici všechny
podklady, ze kterých bude tento soud při samotném rozhodování vycházet, nebo o nichž lze
alespoň předpokládat, že z nich soud vycházet bude. Judikatura zdejšího soudu (srov. také
rozsudek ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 – 90) tedy požaduje, aby byly účastníkům řízení
známy všechny skutečnosti, o něž správní soud své rozhodnutí opře. Pokud účastník řízení
nemůže podle okolností dané věci rozumně předpokládat, že určitá skutečnost, známá soudu
z jeho úřední činnosti, bude tímto soudem použita v rozhodnutí, musí účastníka o této
skutečnosti informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit, neboť prvotní domněnku
správního soudu o obsahu nebo významu této skutečnosti může účastník vyvrátit či pozměnit
v průběhu dokazování. Neseznámí-li tedy soud účastníka s touto skutečností, upře mu právo
vyjádřit se, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k jejich prokázání, což je
v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí (k těmto ústavněprávním požadavkům
spravedlivého procesu viz například nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
777/07, in http://nalus.usoud.cz). V situaci, kdy se účastník řízení dozví, že soud vycházel
ze skutečností známých jemu z jeho úřední činnosti až z odůvodnění rozhodnutí, může tyto
skutečnosti činit spornými teprve v kasační stížnosti. Dokazování by se pak v takovém případě
přeneslo do řízení o kasační stížnosti, což je však stěží slučitelné (byť ne nepřípustné) s povahou
tohoto řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku. Pokud proto správní soud
hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti,
aniž by účastníci řízení mohli aplikaci takovýchto skutečností s ohledem na okolnosti dané věci
rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení
a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto
skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů (srov. rozhodnutí tohoto
soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129). Pokud by soud takto nepostupoval, zatížil
by své řízení vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
V nyní posuzované věci se však o takovou situaci nejednalo. Městský soud totiž v přípisu
ze dne 25. 9. 2015, č. j. 8 A 151/2015 - 33, stěžovatelku upozornil, že některé okolnosti týkající
se jejích majetkových poměrů jsou mu známy z úřední činnosti, a to konkrétně z řízení vedeného
u tohoto soudu pod sp. zn. 11 A 170/2012, v rámci něhož Národní památkový ústav předložil
zmíněné výpisy z účtů, dokládající výši plnění, která stěžovatelce vyplatil (stěžovatelka byla
účastníkem tohoto řízení). V návaznosti na to stěžovatelka uvedla, že jí přesná částka, kterou
od Národního památkového úřadu obdržela, není známa a současně požádala o informaci
poskytnutím kopie těchto výpisů. Městský soud nicméně na tuto žádost nereagoval a přistoupil
k vydání napadeného usnesení.
Co se týče následné žádosti stěžovatelky o poskytnutí informace (kopií zmiňovaných
výpisů z účtu), zdejší soud konstatuje, že k získání informací o řízení, jehož je nebo byl žadatel
sám účastníkem, primárně slouží institut nahlížení do spisu (v soudním řízení správním v režimu
§45 s. ř. s.). Prostřednictvím této procedury (nikoli zprostředkovaně, skrze informační zákon)
se lze se stavem soudního řízení seznámit z titulu účastenství v řízení. Potud tedy nelze postupu
městského soudu ničeho vytknout.
Nejvyšší správní soud však na straně městského soudu shledává jisté pochybení v tom,
že se zmíněné listiny (výpisy z účtu Národního památkového ústavu) nestaly součástí soudního
spisu, ačkoli takovému postupu nic nebránilo. Na druhou stranu, jestliže se městský soud
při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků opíral o listiny, které byly
předloženy v rámci jiného řízení, jehož byla sama stěžovatelka účastníkem, nemá zdejší soud
za to, že by samotné nezahrnutí těchto listin do spisu ve věci nyní souzené představovalo vadu
natolik závažnou, aby byla bez dalšího schopná vyvolat nezákonnost napadeného usnesení.
Z dikce §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. totiž vyplývá, že pouze vada, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé, může být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí
krajského (zde městského) soudu. Jak již dříve judikoval zdejší soud v rozsudku
ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl
stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ Stěžovatelka se totiž s obsahem uvedených listin
jednak mohla seznámit (a pravděpodobně také seznámila) v rámci řízení sp. zn. 11 A 170/2012,
jednak nelze přehlédnout, že v průběhu řízení před městským soudem nevznesla žádné námitky,
jimiž by zpochybňovala pravost těchto listin či pravdivost jejich obsahu (činí tak teprve v řízení
o kasační stížnosti). V řízení před městským soudem se z věcného hlediska omezila na strohé
konstatování, že si již nepamatuje, jak vysokou částku jí Národní památkový ústav vyplatil;
ve zbytku jen vyjádřila nesouhlas s tím, aby městský soud tímto způsobem zjišťoval či ověřoval
její majetkové poměry. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla být
postupem městského soudu zkrácena na svých procesních právech, zejména na právu vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které mají posloužit jako podklad rozhodnutí o její žádosti o přiznání
osvobození od soudních poplatků, a k jejich prokázání navrhnout důkazy. Jak již bylo řečeno,
omezila-li se stěžovatelka na pouhá konstatování, že výši plnění od Národního památkového
ústavu a výši jednotlivých výdajů, jimiž toto plnění spotřebovala, již není schopna vyčíslit, natož
doložit, a na obecně formulované výhrady o zaujatosti městského soudu vůči její osobě, pak nelze
než konstatovat, že nevyužila příležitosti účinně hájit svá procesní práva a předestřít městskému
soudu tvrzení a důkazy, které by skutečnosti zjištěné z úřední činnosti mohly postavit do jiného
světla. Zvolená procesní pasivita jí proto nutně jde k tíži.
Konečně, co se týče poslední námitky, že se městský soud tímto způsobem účelově snažil
vzbudit dojem „solventnosti“ stěžovatelky, i tu je nucen zdejší soud odmítnout. Městskému
soudu nelze ani v nejmenším vyčítat, že pokud se na základě předchozích řízení se stěžovatelkou
objevily indicie naznačující, že v nedávné době disponovala nadstandardním příjmem a že tedy
nyní na dotaz soudu neuvádí informace o svých osobních a majetkových poměrech úplně
a pravdivě, považoval za nezbytné si toto podezření ověřit. V jeho počínání nespatřuje zdejší
soud jakoukoli účelovost (ve smyslu nekorektního hledání i sebemenších náznaků k potvrzení
ničím nepodložené hypotézy) či zaujatost vůči stěžovatelce; jde naopak o krok, bez něhož nelze
dospět k řádnému zjištění majetkových poměrů stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud tedy v postupu městského soudu neshledal natolik závažné
pochybení, aby bylo důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Dospěl naopak k závěru,
že městský soud v projednávané věci řádně a srozumitelně zdůvodnil, proč stěžovatelce právo
na osvobození od soudního poplatku odepřel; to vše při dostatečném zachování jejích procesních
práv. Nezbylo mu proto, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé
s. ř. s., kasační stížnost pro nedůvodnost rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o žalovaného, v jeho případě nelze o otázce jeho procesní úspěšnosti
hovořit, neboť napadené usnesení městského soudu se týká výlučně procesního postavení
stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu