ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.146.2015:24
sp. zn. 4 Ads 146/2015 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: A. I., zast. Mgr. Evou
Kantoříkovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015, č. j. 41 Ad 37/2014 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 9. 2014, č. j. X, zamítla námitky žalobkyně a potvrdila
své rozhodnutí ze dne 23. 6. 2014, č. j. X, kterým přiznala žalobkyni od 26. 1. 2013 starobní
důchod ve výši 3.248 Kč měsíčně. Jelikož žalobkyně podala žádost o starobní důchod dne
14. 2. 2011 a platnost Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských
socialistických republik o sociálním zabezpečení (č. 116/1960 Sb.) ve vztahu k Arménii skončila
dne 23. 9. 2009 (dále jen „Dohoda“), nebylo možné aplikovat jednotlivá ustanovení Dohody a
započíst dobu zaměstnání v Arménii pro účely stanovení nároku na starobní důchod a jeho výši.
Žalovaná dále poukázala ve vztahu k námitkám týkajícím se Úmluvy o právním postavení
uprchlíků na skutečnost, že uprchlík má obecně pro účely sociálního zabezpečení stejné postavení
jako občan státu, ve kterém uprchlík pobývá. Vznik nároku na důchod je tak vázán vedle věkové
podmínky na dosažení potřebné doby pojištění v České republice. Závěrem žalovaná uvedla,
že je povinna vycházet z právního a skutkového stavu existujícího ke dni přiznání dávky, a proto
nemůže zohledňovat právní a skutkový stav věci, který by existoval k jinému datu.
[2] Žalobou podanou dne 5. 11. 2014 u Krajského soudu v Brně napadla žalobkyně
rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2014, č. j. X
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, č. j. 41 Ad 37/2014 - 16, žalobu
zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud vypořádal
žalobní námitku, v níž se žalobkyně domáhala započtení doby zaměstnání v Arménii, odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 - 45,
podle něhož Dohoda pozbyla ve vztahu k Arménii platnost přede dnem uplatnění žádosti
žalobkyně o starobní důchod. Proto bylo možné doby studia a zaměstnání žalobkyně
posuzovat výhradně na základě českých právních předpisů. Žalobkyni tak nebylo možné započíst
dobu zaměstnání v Arménii po skončení vysokoškolského studia. Relevantní přitom nebylo,
že v době, v níž by žalobkyně mohla požádat o „předčasný starobní důchod“, by jí doba
zaměstnání započtena byla, protože tehdy ještě byla Dohoda účinná. Žalobkyně podala žádost
o starobní důchod ale až v době, kdy Dohoda již účinná nebyla.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Kasační stížností podanou dne 18. 6. 2015, doplněnou dne 21. 7. 2015, napadla žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) rozsudek krajského soudu ve všech jeho výrocích. Stěžovatelka
se domnívá, že žalovaná v jejím případě nepostupovala správně, když jí nezapočetla doby
pojištění získané na území bývalého SSSR. Na právní vztahy v oblasti sociálního zabezpečení
mezi Českou republikou a Arménií se až do 23. 9. 2009 aplikovala Dohoda. Jelikož se tato
dohoda používala mezi oběma stranami více než 40 let, stěžovatelka předpokládala, že bude
aplikována rovněž v jejím případě a Česká republika ji při rozhodování o starobním důchodu
započte dobu zaměstnání, kterou získala na území dnešní Arménie.
[5] Česká republika ale Dohodu vypověděla a doby pojištění získané na území druhého
smluvního státu v době rozhodování o starobním důchodu stěžovatelky odmítá uznávat. Zároveň
ale neumožnila svým občanům dobu pojištění, kterou získali na území bývalého smluvního
státu, získat dodatečně znovu např. přihlášením k dobrovolnému pojištění a doplacením
pojistného v České republice. Žalovaná tak aplikovala na základě §13 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, zákon č. 100/1988 Sb., podle něhož žalobkyni započetla dobu péče
o její dvě děti do doby, než dosáhly věku 4 let, a dobu studia žalobkyně na vysoké škole
v Arménii. Doby zaměstnání však stěžovatelce nezapočetla. Stěžovatelce tak vznikl nárok
na starobní důchod až ode dne 26. 1. 2013 a pouze ve výši 3.248 Kč.
[6] Stěžovatelka napadá tento výklad práva provedený žalovanou a krajským soudem, neboť
je dle jejího názoru v rozporu s právní logikou, s ústavně zaručenými právy na rovnost občanů
před zákonem a na zabezpečení ve stáří. Stěžovatelce vzniklo ke dni 23. 9. 2009 právo
na předčasný starobní důchod, o který si však nepožádala. Pokud by si ale o něj požádala, důchod
by jí byl přiznán a doby odpracované v Arménii by ji v tomto případě byly započteny. V souladu
s výkladovou argumentací a minore ad maius by stěžovatelce tím spíše měly být tyto doby
započteny i na řádný starobní důchod.
[7] Stěžovatelka se domnívá, že podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
by měl stát stanovit takové podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, aby je jeho občané
mohli objektivně splnit. Stát sice může vypovědět smlouvu o sociální zabezpečení s jiným státem,
ale měl by vždy následně vyřešit sociální zabezpečení občanů, kteří v dobré víře spoléhali
na to, že doby pojištění získané v druhém smluvním státě v době trvání smlouvy o sociálním
zabezpečení bude český stát hodnotit jako doby rovnocenné dobám důchodového pojištění
získaným podle jeho právních předpisů. Stěžovatelka se proto domnívá, že jediný možný ústavně
konformní výklad při existenci takové mezery v právu spočívá v tom, že jí žalovaná měla započíst
všechny doby důchodového pojištění, které získala v bývalém SSSR a v Arménii.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se vzhledem k předchozímu řízení
a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 - 45, nehodlá
vyjadřovat k obsahu zaslané kasační stížnosti. Ohledně tvrzeného nároku na „předčasný“
starobní důchod podotýká, že je spojen s podáním žádosti o přiznání takového důchodu a za den
vzniku nároku považuje ten, od něhož je tento důchod přiznán (§31 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění).
III.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti:
[13] Žádostí uplatněnou dne 14. 2. 2011, e. č. 2011020035669, požádala stěžovatelka
o přiznání starobního důchodu.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože absence této zásadní vady rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS, všechna rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud shledal,
že stěžovatelka sice vznáší tuto námitku, ale neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které
by měl být rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
[15] Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje
například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky, dále
rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud
považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené,
rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu, a proč (srovnej například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, č. 1389/2007 Sb. NSS; ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005 - 298, č. 1119/2007 Sb. NSS; ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47,
č. 386/2004 Sb. NSS; nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, č. 81/2004 Sb.
NSS).
[16] Stěžovatelka naproti tomu napadá jen výklad právní otázky, zda měla být zohledněna
doba zaměstnání v Arménii při výpočtu výše jejího starobního důchodu. Kasační námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu proto není důvodná a zdejší soud mohl věcně
přezkoumat napadený rozsudek.
[17] Předmětem sporu je posouzení právní otázky, zda žalovaná postupovala správně,
když stěžovatelce nezapočetla doby pojištění ze zaměstnání v SSSR, konkrétně v Arménii.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že mezi Českou republikou a Arménií existovala po více
jak 40 let Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických
republik o sociálním zabezpečení (č. 116/1960 Sb). Z dlouhodobé a neměnné aplikaci této
dohody stěžovatelka dovozuje své právo na započtení uvedených dob pojištění.
[18] Podle §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 31. 12. 2011,
„[z]a dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před
1. květnem 1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení
pojistného“.
[19] Podle §11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995, „[p]okud
nevyplývá něco jiného z mezinárodních smluv, hodnotí se z dob zaměstnání a náhradních dob v cizině pro vznik
a výši nároků na důchod doby uvedené v §8 odst. 1 písm. f) a v §9 odst. 1 písm. e), jde-li o československé státní
občany“.
[20] Sdělením č. 76/2009 Sb.m.s. Ministerstvo zahraničních věcí prohlásilo, že na základě
ukončení jednání mezi Českou republikou a Arménskou republikou o právním nástupnictví
do mezinárodních smluv sjednaných mezi bývalým Československem a bývalým Svazem
sovětských socialistických republik nejsou tyto smlouvy od 28. 4. 2004 považovány za platné
ve vztazích mezi Českou republikou a Arménskou republikou. Sdělení vstoupilo v účinnost dne
23. 9. 2009.
[21] Nejvyšší správní soud se ke stejné právní otázce ve věci stěžovatelky vyjádřil
již v rozsudku ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 - 45, v němž dospěl k závěru, že „[n]ení
sporu o tom, že důchodové nároky žalobkyně je nutno posuzovat výhradně podle českých právních předpisů, neboť
ve vztahu k území Arménie zanikly účinky Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení sdělením
Ministerstva zahraničních věcí č. 76/2009 Sb.m.s., tedy před podáním žádosti o přiznání starobního důchodu
žalobkyní, přičemž žádná jiná mezinárodní smlouva, která by měla za předmět koordinaci v oblasti sociálního
zabezpečení mezi Českou republikou a Arménií sjednána nebyla. Tato skutečnost má pro žalobkyni
ten nepříznivý následek, že jí nelze zohlednit dobu zaměstnání v Arménii po ukončení jejího vysokoškolského
studia“. Již tehdy tak zdejší soud zaujal názor, že dobu zaměstnání v Arménii nelze započíst.
[22] Uvedený závěr podporuje i obecněji vyjádřená argumentace v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 Ads 40/2003 - 48, č. 1032/2007 Sb. NSS, v němž
se zdejší soud zabýval Dohodou pohledem mezinárodního práva veřejného. V posuzovaném
případě dospěl k obecnému závěru, že Dohodu lze ohledně posouzení podmínek pro nárok
a výši starobního důchodu aplikovat jen v případě, že je jí Česká republika vázána vůči
nástupnickému státu SSSR v době, kdy je podána žádost o tento důchod. Svůj závěr podrobně
vysvětlil ve vztahu k mezinárodnímu právu i tak, že „[v] právu důchodového pojištění se všeobecně
uznává platnost zásady, že přijetím mezinárodních smluv nemohou být dotčena výhodnější práva, ochrana
a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. Tato zásada však výkladem, který
zastává Nejvyšší správní soud, porušena není, neboť v případě žalobce je vztah vnitrostátní a mezinárodní úpravy
opačný - vnitrostátní úprava je pro něho sama o sobě méně výhodná než úprava mezinárodní, pokud by byla
aplikovatelná jen sama o sobě, bez zapojení úpravy mezinárodní, která umožňuje přihlédnout i k dobám
zaměstnání, které by vnitrostátní úprava za doby pojištění nepovažovala. Pokud by tedy mezinárodní úprava
na žalobce aplikovatelná ve vztahu k některému z nástupnických států SSSR nebyla, nezhorší to žádným
způsobem jeho právní pozici z hlediska úpravy vnitrostátní. Takový závěr ostatně nelze považovat
ani za nespravedlivý – České republice nelze klást za vinu, že ve vztahu k některým nástupnickým státům
po bývalém SSSR Dohoda o sociálním zabezpečení nebyla již ke dni, kdy žalobce požádal o důchod, v platnosti;
k tomu, aby Dohoda o sociálním zabezpečení nadále platila, bylo v případě těchto nástupnických států
vždy třeba souhlasu obou smluvních stran (ČR i daného nástupnického státu), a tohoto souhlasu se nepodařilo
dosáhnout, což je v mezinárodních vztazích běžným jevem. Ze žádné ústavní kautely a ani z žádného jiného
právního principu pak nelze dovozovat, že by Česká republika musela jednostranně, bez adekvátní reciprocity
ze strany druhého státu, uznávat pro účely svého vlastního systému důchodového pojištění doby žadatelem
o starobní důchod odpracované v tomto druhém státě“. Přitom tato argumentace dopadá i na nyní
posuzovaný případ.
[23] Stěžovatelka namítá, že Česká republika neumožnila svým občanům dobu pojištění,
kterou získali na území bývalého smluvního státu, získat dodatečně znovu. Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem neztotožňuje, jelikož dle čl. V. odst. 4 zákona č. 134/1997 Sb., bylo možné
pojistné na důchodové pojištění za dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 zpětně doplatit, stěžovatelka
by tak ovšem musela učinit do 31. 12. 1999.
[24] Uplatnit nelze ani logický argument a minori ad maius. Předně je vhodné uvést, že „[t]yto
argumenty nemají spolehlivý logický základ a spočívají v úvaze, že platí-li něco o větším (silnějším),
pak to tím spíš platí o menším (slabším). Nelze však spolehlivě určit, co je silnější, resp. větší, a co je slabší,
resp. menší. Tohoto argumentu lze tedy používat jen intuitivně, resp. úvahou podle zkušenosti, takže není příliš
spolehlivý“ (Knapp, V.: Teorie práva, 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, s. 172). Tak je to i v nyní
posuzovaném případě. Argument, tak jak jej navrhuje stěžovatelka, vede k nesmyslnému závěru,
který je v rozporu s doktrínou o účinnosti smluv v mezinárodním právu veřejném, i s obecnějším
principem, že účinnost právní normy trvá jen do chvíle, než uplyne čas, na který byla účinnost
právní normy omezena, než dojde ke zrušení normy, nebo než zanikne stát, jenž normu vydal,
pokud normu nepřevzal stát nástupnický (Knapp 1995, op. cit., s. 115.).
[25] Je třeba zdůraznit, že závěr o nezohlednění dob pojištění (zaměstnání v Arménii)
neporušuje ani legitimní očekávání stěžovatelky. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne
23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, č. 166/2008 Sb.: „Pokud je o argument ‘legitimního očekávání‘, který
je rovněž obsažen v návrhu 43 poslanců Poslanecké sněmovny, jeho uplatnění není v oblasti sociálních práv zcela
namístě. Jak již bylo výše rozebráno, tato práva jsou odvislá zejména od vývoje ekonomické a životní úrovně dané
hospodařením státu. Ve vztahu ke státu, který upadne do hospodářských potíží (viz v nedávné době
Rusko, Argentina či Mexiko), se každý, byť sebelegitimnější nárok, stává iluzorním a poškozeni jsou v podstatě
všichni.“ Podobně v nálezu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, Ústavní soud
konstatoval, že „[v] případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné
použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy,
jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku
by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců.“ Systém důchodového pojištění podléhá v průběhu času
různým úpravám a změnám, z nichž některé jsou pro pojištěnce, či některé z nich, příznivé, jiné
nikoli. Tyto úpravy systému (dodržují-li mantinely stanovené ústavním pořádkem, zejména
respektují-li esenciální podstatu sociálních práv, nediskriminují-li pojištěnce apod.) legitimním
způsobem reflektují změnu poměrů, ať již v oblasti hospodářské, demografické či politické.
Nelze však dovozovat, že změna právní úpravy (zde ukončení platnosti mezinárodní smlouvy)
by byla neústavní pouze proto, že při aplikaci původní úpravy by stěžovatelce vznikl nárok
na dávku vyšší než nyní při použití výlučně vnitrostátních předpisů.
[26] Stěžovatelka poukazuje i na porušení principu rovnosti občanů před zákonem. Nejvyšší
správní soud k pojmu doplňuje, že „[r]ovností jako jedním ze základních principů uspořádání společnosti
a jedním ze základních axiomatických principů práva se tedy nerozumí obecná rovnost každého s každým, nýbrž
rovnost základního právního postavení, tj. požadavek, aby právo bylo pro každého stejné, resp. jinými slovy,
aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo a ani neznevýhodňovalo jedny před druhými“ (Knapp 1995,
op. cit., s. 22.). K neurčitě formulované námitce tak lze obecně konstatovat, že nárok na starobní
důchod a určení jeho výše vyplývá z podmínek, které vymezuje především zákon o důchodovém
pojištění. Výše starobního důchodu je proto stanovena objektivně a zákonná pravidla platí
pro všechny stejně. Z principu rovnosti však nelze dovozovat např. to, že by každý občan
měl právo na stejný důchod, bez ohledu na splnění zákonem stanovených podmínek
(dob pojištění).
[27] Pokud stěžovatelka zároveň odkazuje na čl. 30 odst. 1 Listiny s tím, že došlo k porušení
práva na zabezpečení ve stáří a stát by měl stanovit objektivní podmínky, aby je mohli občané
naplnit, zdejší soud uvádí, že citované základní právo spadá mezi tzv. sociální práva, jichž
je možné se dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v rámci prováděcích zákonů. Nejvyšší
správní soud neshledává, že by zákon o důchodovém pojištění nestanovil objektivní podmínky
pro hodnocení dob pojištění. V otázce dobré víry potom zdejší soud odkazuje na již citovaný
rozsudek č. 1032/2007 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že nelze z žádného právního předpisu České
republiky dovodit, že Česká republika má povinnost jednostranně bez adekvátní reciprocity
uznávat pro vlastní systém důchodového pojištění doby zaměstnání odpracované v druhých
státech. Nejvyšší správní soud zároveň upozorňuje stěžovatelku, že pokud se cítí poškozena
ukončením platnosti Dohody a výše starobního důchodu, který jí byl přiznán, ji nepostačuje
k zajištění přiměřeného životního standardu, může požádat o odstranění tvrdosti zákona podle
§106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Mimoto
má stěžovatelka, je-li v hmotné nouzi, k dispozici i řadu dávek poskytovaných mimo systém
důchodového pojištění (např. dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, nebo
dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Žalované potom zdejší soud náhradu nákladů řízení nepřiznal dle §60 odst. 2
ve spojení s §120s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu