ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.215.2014:25
sp. zn. 6 As 215/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Miškovským, advokátem, se sídlem Krajinská 37/224,
České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního
stadionu 1952/2, České Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí ze dne 29. ledna 2014,
č. j. KUJCK 5204/2014/ODSH/Ol v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2014, č. j. 10 A 49/2014 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále jen „magistrát“) ze dne
18. října 2013, č. j. Spr. př. D 1899/13 Lo, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů. Přestupku se dopustil tím, že dne 15. března 2013 ve 13:30 na křižovatce ulic Pražská
třída a Strakonická v Českých Budějovicích nerespektoval světelné signalizační zařízení a vjel
do křižovatky na červený signál „Stůj!“, za což mu magistrát uložil pokutu ve výši 3 000 Kč.
[2] Dne 23. května 2013 proběhlo před magistrátem ústní jednání o projednání přestupku,
jehož se zúčastnil tehdejší zástupce žalobce a jako svědci policisté zasahující u přestupku. Žalobce
jeho zástupce omluvil z neúčasti na jednání kvůli plnění pracovních povinností. Zástupce žalobce
uvedl, že se skutkový děj odehrál jinak a že bližší vyjádření poskytne sám žalobce při pokračování
ústního jednání. Zástupce žalobce dále navrhl provést výslech svědkyně G. V. – spolujezdkyně
žalobce v době, kdy mělo dojít ke spáchání daného přestupku. Dne 24. května 2013 obdržela G.
V. předvolání k podání svědecké výpovědi v rámci ústního jednání nařízeného na 18. června
2013. G. V. se podáním ze dne 14. června 2013 z ústního jednání omluvila z důvodu péče o
novorozené děti a požádala o odložení svědecké výpovědi zhruba o dva měsíce. Z ústního
jednání nařízeného na 18. června 2013 se den předem omluvil i zástupce žalobce s odkazem na
přiložené rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, podle kterého byl neschopen práce od
12. června 2013. Magistrát proto dne 3. května 2013 nově nařídil ústní jednání na 11. července
2013. Zástupce žalobce reagoval omluvou z důvodu kolidujícího soudního jednání. Magistrát
následně obdržel oznámení žalobce o změně právního zastoupení a plnou moc udělenou Mgr.
Janu Úlehlovi, advokátovi. Magistrát stanovil nový termín ústního jednání na 7. srpna 2013.
Následně dne 5. srpna 2013 zaslal zástupce stěžovatele Mgr. Úlehla magistrátu omluvu z jednání
a přiložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, podle něhož nebyl schopen práce
od 22. července 2013. Dne 12. srpna 2013 bylo zástupci žalobce doručeno předvolání k ústnímu
jednání nařízenému na 21. srpna 2013, přičemž předvolání obsahovalo stejně jako všechna
předešlá předvolání řádné poučení o následcích nedostavení se bez závažných důvodů či řádné
omluvy. Den před nařízeným jednáním magistrát od žalobcova zástupce obdržel oznámení
o ukončení právního zastoupení. V den ústního jednání odeslal žalobce magistrátu e-mailem
bez elektronického podpisu a později poštou omluvu z jednání z důvodu úrazu pravé nohy,
který doložil rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, a uvedl, že předpokládaný termín
léčení tohoto zranění je tři měsíce. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo vystaveno
21. srpna 2013 a povolovalo žalobci vycházky od 10:00 do 11:00 a od 14:00 do 18:00. Magistrát
posledně zmíněnou omluvu nepovažoval za náležitou ve smyslu §74 odst. 1 věty druhé zákon
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“),
a ústní jednání tudíž proběhlo.
[3] Dne 26. září 2013 žalobce obdržel od magistrátu vyrozumění o ukončení ústního jednání
spojené s výzvou k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, k čemuž mu magistrát
stanovil termín 15. října 2013 v době od 8:00 do 14:30, případně v dřívějším datu na základě
předchozí telefonické domluvy. V nejzazší termín lhůty k vyjádření se k podkladům,
tedy 15. října 2013, obdržel magistrát omluvu žalobce z ústního jednání (sic!) z důvodu pracovní
neschopnosti, kterou doložil kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti stanovené
od 10. října 2013. Dne 18. října 2013 magistrát vydal rozhodnutí o přestupku, jímž uznal žalobce
vinným ze spáchání předmětného přestupku a uložil mu sankci. Žalobce se proti rozhodnutí
magistrátu bránil odvoláním, avšak neúspěšně, neboť žalovaný v návětí označeným rozhodnutím
odvolání žalobce zamítl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce správní žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud však žalobu shledal
nedůvodnou a zamítl ji napadeným rozsudkem. Žalobce předně namítal, že magistrát přestupek
nezákonně projednal v jeho nepřítomnosti. Krajský soud k tomu uvedl, že podle §74 odst. 1
přestupkového zákona nepostačuje v přestupkovém řízení jakákoliv omluva, nýbrž omluva
náležitá. S odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud konstatoval, že správní
orgány hodnotí omluvu i s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení. Opakované omluvy
žalobce, jeho zástupce i jím navržené svědkyně nasvědčují obstrukčnímu přístupu žalobce s cílem
prodloužit délku řízení před správním orgánem s ohledem na roční prekluzivní lhůtu
k projednání přestupku. S ohledem na to, že byly splněny podmínky §74 odst. 1 věty druhé
přestupkového zákona, že skutkový stav byl dostatečně prokázán a že účast žalobce na jednání
ani nebyla nezbytná pro správné a úplné zjištění skutkového stavu, projednal magistrát
věc v nepřítomnosti žalobce zcela v souladu se zákonem. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce,
že magistrát žalobci neumožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Ustanovení §36 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zakládá účastníkovi právo
seznámit se s podklady rozhodnutí, je však pouze na něm, zda je využije. Magistrát v tomto
případě poskytl žalobci dostatečný prostor se s podklady seznámit, a to již v období před
15. říjnem 2013. Z jednání žalobce je však patrná naprostá pasivita a známky obstrukční strategie.
Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, podle níž správní rozhodnutí neobsahují popis,
co konkrétního plyne ze svědeckých výpovědí policistů, ani zdůvodnění neprovedení výslechu
žalobcem navržené svědkyně, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Podle krajského soudu
z rozhodnutí magistrátu plyne, jak se svědeckými výpověďmi policistů naložil. Prvostupňové
správní rozhodnutí je sice stručné, avšak zákonné, jelikož je z něj patrné, z jakých podkladů
magistrát vycházel a jaké z nich učinil skutkové a právní závěry.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel předně uvedl, že trvá na svých dosavadních námitkách a že magistrát porušil
jeho právo na obhajobu tím, že v jeho nepřítomnosti ukončil ústní jednání a rozhodl, aniž
by se stěžovatel seznámil s podklady rozhodnutí. Argumentace krajského soudu se pokouší
jednání magistrátu „zlegalizovat“, avšak je zcela nepřípadná.
[7] K ústnímu jednání ze dne 21. srpna 2013, které proběhlo v jeho nepřítomnosti, stěžovatel
uvedl, že argumentace uplatněná žalovaným i krajským soudem v rozhodnutí magistrátu naprosto
absentovala. Rozhodnutí magistrátu je proto nepřezkoumatelné a neodpovídá požadavkům
kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí §68 odst. 3 správního řádu. Jestliže
měl magistrát pochybnosti o náležitosti stěžovatelovy omluvy z jednání, měl jej upozornit
a vyzvat k předložení dalších dokladů. Tím se krajský soud vůbec nezabýval a nezdůvodnil,
proč byla stěžovatelova omluva nedůvodná. Obecná argumentace, že se jednalo i několikátý
termín ústního jednání ve věci, je irelevantní, tím spíše, že řada důvodů pro odročení byla dána
na straně stěžovatelova tehdejšího zástupce. Magistrát svým postupem zabránil stěžovateli
v realizaci práva osobně se účastnit řízení a vypovídat o tom, co osobně vnímal.
[8] K porušení práva na obhajobu podle stěžovatele došlo i tím, že mu magistrát znemožnil
seznámit se s podklady rozhodnutí. Argumentace krajského soudu, že stěžovatel měl možnost
seznámit se s podklady již před 15. říjnem 2013 je nepřípadná. Stěžovatel plánoval využít právě
termín stanovený na 15. října a neměl důvod jej měnit. V seznámení se s podklady k rozhodnutí
mu však zabránily objektivní okolnosti. Svůj zájem do spisu nahlédnout však stěžovatel
dal najevo, neboť se omluvil a požádal o stanovení nového termínu.
[9] Stěžovatel dále namítal, že způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí magistrátu, je naprosto nedostatečný. Z rozhodnutí magistrátu
není zřejmé, jaké skutečnosti výslech policistů potvrdil a z jakých konkrétních poznatků
získaných z výslechu policistů správní orgán vycházel. Skutková zjištění správních orgánů jsou
navíc neúplná, protože magistrát neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně V.
[10] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Kasační námitce brojící proti konání ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Ústní jednání v přestupkovém řízení před správním orgánem prvního
stupně lze zásadně konat jen za přítomnosti obviněného z přestupku, přičemž výjimky taxativně
stanoví ustanovení §74 odst. 1 přestupkového zákona: „O přestupku koná správní orgán v prvním
stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne,
ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“
V nyní projednávaném případě magistrát přistoupil ke konání ústního jednání dne 21. srpna 2013
v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel nezpochybnil řádné předvolání. Je proto třeba
zodpovědět otázku, zda stěžovatelova omluva z ústního jednání konaného 21. srpna 2013
(v pořadí celkově pátého nařízeného) byla či nebyla náležitá.
[14] Žalovaný dospěl k závěru, že omluva náležitá nebyla. V rozhodnutí uvedeném v návětí
žalovaný konstatoval, že omluva dokládaná rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti
nemusí být vždy akceptována jako řádná. Zdravotní stav sice může obviněnému z přestupku
bránit v účasti na ústním jednání, v daném případě však byly stěžovateli povoleny vycházky
na šest hodin denně, a to shodou okolností i na dobu ústního jednání. Krajský soud závěr
žalovaného aproboval a doplnil, že z celého průběhu přestupkového řízení byla patrná snaha
obstrukčními postupy protahovat přestupkové řízení kvůli roční prekluzivní lhůtě k projednání
přestupku. Nejvyšší správní soud se se závěry žalovaného i krajského soudu ztotožnil.
[15] Výklad pojmu „náležitá omluva“ byl předmětem řady rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Podmínky náležité omluvy Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku ze dne
21. června 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, bod 15 (judikatura Nejvyššího správního soudu
je dostupná z www.nssoud.cz): „Aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání
považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned,
jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním
z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému
účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování
důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních
možností prokázat.“ Nejvyšší správní soud také zdůraznil funkci práva na projednání přestupku
v přítomnosti obviněného a v rozsudku ze dne 1. srpna 2013, č. j. 9 As 90/2012 - 31 uvedl,
že „právo obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může napomoci tomu,
aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit se ke všem skutečnostem,
které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich. Realizace tohoto práva tak směřuje
k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje,
kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn.“
[16] V tomto ohledu nelze přisvědčit stěžovateli, že průběh řízení je irelevantní. Nejvyšší
správní soud opakovaně judikoval, že „důležitost důvodu omluvy obviněné z přestupku a jejího zástupce
(advokáta) z neúčasti u ústního jednání (§74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) je třeba posuzovat
z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba od zahájení správního řízení
nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek …zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá obstrukční snaha
či potřeba obviněné z přestupku nebo jejího zástupce působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti
za spáchání přestupku apod.“ (rozsudek ze dne 14. května 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99,
srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 6 As 50/2003 -
41). Správní orgány proto postupovaly zcela správně, jestliže se v rámci hodnocení náležitosti
omluvy z ústního jednání zabývaly též průběhem řízení a účelem neustálých omluv z jednání, ať
už na straně stěžovatele samotného či jeho zástupce.
[17] Nejvyšší správní soud se přitom se závěrem žalovaného a krajského soudu o obstrukční
povaze omluv stěžovatele a jeho zástupce ztotožnil. Z obsahu správního spisu je patrná celková
pasivita stěžovatele. Krom prvního ústního jednání věci, jehož se zúčastnil pouze stěžovatelův
zástupce, se stěžovatel ani jeho zástupce nezúčastnili ani jednoho ze čtyř následně nařízených
ústních jednání. Stěžovatel či jeho zástupce se vždy omluvili, zpravidla z důvodu pracovní
neschopnosti, a to povětšinou jen krátce před konáním samotného ústního jednání. Ze všech
těchto skutečností a z celkového průběhu přestupkového řízení lze proto usuzovat, že omluva
stěžovatele z ústního jednání nařízeného na 21. srpna 2013 byla účelová, jak dovodil krajský soud
i žalovaný. Postup, kdy stěžovatel krátce před konáním ústního jednání odeslal magistrátu
omluvu z jednání kvůli dočasné pracovní neschopnosti, se totiž stal pro stěžovatele určitou
rutinou, která vzbuzuje důvodné podezření z obstrukční strategie řízené snahou o uplynutí roční
prekluzivní lhůty k projednání přestupku (§20 odst. 1 přestupkového zákona).
[18] K posledně jmenované omluvě lze dále uvést, že nebyla náležitou ve smyslu §74 odst. 1
přestupkového zákona i z dalších důvodů. Předně v daném případě nebyl dán důležitý důvod,
který je předpokladem náležité omluvy (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. května 2011, č. j. 2 As 36/2010 - 58). K omluvě přiložené rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti bylo vystaveno 21. srpna 2013 a povolovalo žalobci vycházky od 10:00 do 11:00
a od 14:00 do 18:00. Pokud lékař povolil stěžovateli vycházky v takovém rozsahu, nelze říci,
že by důvod pracovní neschopnosti znemožňoval účast stěžovatele na ústním jednání; tím spíš,
že se předmětné ústní jednání konalo právě v době vycházek. Stěžovatel nemá pravdu, když tvrdí,
že ho měl městský úřad vyzvat k doložení dalších důvodů omluvy z ústního jednání, pokud
měl pochybnosti. Důkazní břemeno ohledně prokázání náležitosti omluvy totiž leží na osobě,
která omluvu podává. Bylo tedy pouze věcí stěžovatele, aby doložil důvody omluvu
ospravedlňující. Úkolem magistrátu nebylo poučovat stěžovatele o tom, jaké by měl předložit
důkazy a důvody omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. prosince 2013,
č. j. 8 As 54/2013 - 29, bod 22). Stěžovatelova další námitka, že se krajský soud nezabýval
náležitostí omluvy, nemá oporu ve spisu. Krajský soud věnoval podstatnou část svého
rozhodnutí (zejm. s. 7-10) právě vysvětlení nenáležitosti omluvy stěžovatele z ústního jednání.
[19] Co se týče stěžovatelovy námitky, že rozhodnutí magistrátu neobsahuje zdůvodnění
nenáležitosti omluvy, které následně přijal žalovaný i krajský soud, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že jí nelze přisvědčit. Je sice pravda, že magistrát o nenáležitosti poslední omluvy
pojednal na s. 3 svého rozhodnutí velmi stručně. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz zásadu
jednotnosti řízení, podle níž tvoří prvostupňové a odvolací řízení jeden komplexní celek. Z toho
mimo jiné vyplývá, že výtky stěžovatele směřované proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně lze přezkoumat jen omezeně, a to potud, pokud konání odvolacího orgánu neučinilo
tyto výtky bezpředmětnými (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009, č. j.
4 Ads 86/2008 - 198 nebo ze dne 27. února 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). Nejvyšší správní
soud dále poukazuje na ustanovení §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, které odvolacímu
správnímu orgánu umožňuje změnit pouze odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, je-li toho třeba k odstranění vad odůvodnění a současně odvolací orgán souhlasí
s výrokem prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný v nyní pojednávaném případě o náležitosti
stěžovatelovy omluvy z ústního jednání na s. 3 svého rozhodnutí velmi důkladně pojednal,
čímž zhojil deficity rozhodnutí magistrátu.
[20] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasační námitce namítající porušení §36 odst. 3
správního řádu. Podle tohoto ustanovení musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci
dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Účelem §36 odst. 3 správního řádu je dát
účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně
předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním
rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. února 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb. NSS). Právo
seznámit se s podklady rozhodnutí zakotvené v ustanovení §36 odst. 3 správního řádu,
jež je promítnutím ústavně zakotveného práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, je toliko právem účastníka řízení, nikoliv povinností či dokonce podmínkou
pro pokročení do další fáze správního řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. června 2013, č. j. 1 As 24/2013 - 28, bod 20). V daném případě magistrát stěžovatele řádně
vyzval k uplatnění tohoto práva a poskytl mu k tomu zcela dostatečný časový prostor a dokonce
i značně časově flexibilní možnosti. Stěžovatel těchto možností nevyužil a až poslední den lhůty
reagoval opět omluvou z ústního jednání, ačkoliv o ústní jednání nešlo. V rozhodnutí o dočasné
pracovní neschopnosti je navíc stanoveno, že pracovní neschopnost trvala již od 10. října,
přesto stěžovatel znovu odeslal omluvu až den před koncem stanovené lhůty k uplatnění práva
podle §36 odst. 3 správního řádu. S přihlédnutím k právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt
takový průběh řízení nelze považovat za nezákonný, zvláště v kontextu výše popsaného přístupu
stěžovatele k řízení. Nejvyšší správní soud se tedy plně shoduje s právním hodnocením
této námitky ze strany krajského soudu.
[21] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí magistrátu a žalovaného spočívající v neuvedení obsahu důkazů
spočívajících ve výpovědích policistů. Krajský soud se touto námitkou výslovně zabýval
na s. 12 napadeného rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje.
Magistrát o svědecké výpovědi pojednal na s. 4, žalovaný pak na s. 5 svého rozhodnutí. Správní
orgány v příslušných pasážích dostatečně a přezkoumatelným způsobem pojednaly o obsahu
výpovědi policistů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil žádné
konkrétní skutečnosti plynoucí z výpovědi policistů, nepovažuje Nejvyšší správní soud za účelné
zde reprodukovat příslušné pasáže rozhodnutí správních orgánů, které jsou ostatně účastníkům
řízení známé, a proto na ně pouze odkazuje.
[22] Stěžovatel brojil také proti skutečnosti, že jej správní orgány v přestupkovém řízení
nevyslechly a že nepřistoupily ani k výslechu jím navrhované svědkyně G. V. I s touto námitkou
se dostatečně vypořádal žalovaný i krajský soud. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k této námitce
v kasační stížnosti neuváděl nic nového, poznamenává Nejvyšší správní soud pouze stručně, že
z práva navrhovat důkazy neplyne povinnost správního orgánu veškeré důkazy provést. Pokud
správní orgán navrhovaný důkaz neprovede, musí to odůvodnit. Takovému požadavku správní
orgány dostály (s. 3 rozhodnutí magistrátu, s. 5 rozhodnutí žalovaného). V daném případě se tedy
nejednalo o ústavně reprobovanou kategorii tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, N 254/55 SbNU 455). Lze navíc
podotknout, že stěžovateli jakožto účastníku řízení nic nebránilo, aby správnímu orgánu své
stanovisko k věci předložil (§36 odst. 2 správního řádu, viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. února 2014, č. j. 4 As 166/2013 - 25).
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost posoudil
jako nedůvodnou a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu