ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.55.2014:43
sp. zn. 6 As 55/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: multigate a.s.,
se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem,
se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti proti výrokům č. IV. a V.
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 Af 113/2011 - 81,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále také jen “stěžovatelka“) napadla
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 Af
113/2011 – 81 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byly ve spojeném řízení zamítnuty její žaloby
podané proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 5. 2011, č. j. MSK 53612/2011 (napadené
rozhodnutí I), ze dne 1. 6. 2011, č. j. MSK 54965/2011 („napadené rozhodnutí II“), ze dne 25.
11. 2011, č. j. MSK 9 4752/2011 („napadené rozhodnutí III“), ze dne 18. 1. 2012, č. j. MSK
129550/2011 („napadené rozhodnutí IV“) a č. j. 158026/2011 (napadené rozhodnutí V), ze dne
10. 4. 2012, č. j. MSK 177931/2011(napadené rozhodnutí VI) a rozhodnutí žalovaného ze dne 2.
6. 2011, č. j. MSK 55974/2011 (napadené rozhodnutí VII).
V těchto napadených rozhodnutích byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti
prvostupňovým rozhodnutím správců poplatku o žádostech o vrácení vratitelného přeplatku
na uhrazených místních poplatcích za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Napadeným
rozhodnutím I bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bohumín ze dne
14. 3. 2011, č. j. MUBO/12686/2011/Fin/Gi, jímž byly zamítnuty žádosti o vrácení přeplatku
na uhrazeném místním poplatku za období od 7. 7. 2010 - 30. 9. 2010 ve výši 4. 674 Kč
a od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 5 .000Kč, napadeným rozhodnutím II bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne 11. 3. 2011, č. j. FIN/14429-
11/1347408-2011/mih o zamítnutí vrácení přeplatku za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010
ve výši 10.000 Kč, napadeným rozhodnutím III bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí
Městského úřadu Bohumín ze dne 12. 5. 2011, č. j. MUBO/22836/2011/Fin/Gi, jímž byla
zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na uhrazeném místním poplatku za období od 1. 1. 2011
do 31. 3. 2011 ve výši 38.060 Kč, napadeným rozhodnutím IV bylo zamítnuto odvolání proti
rozhodnutí Městského úřadu Bohumín ze dne 13. 7. 2011, č. j. MUBO/32940/2011/Fin/Gi
o vrácení přeplatku ve výši 224 Kč za období 1. 1. 2011 do 31. 3. 2011, napadeným rozhodnutím
V bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bohumín ze dne 24. 8. 2011,
č. j. MUBO/38945/2011/Fin/Star, jímž byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na uhrazeném
místním poplatku za období od 1. 4. 2011 – 30. 6. 2011 ve výši 5.000 Kč, napadeným
rozhodnutím VI bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bohumín ze dne
21. 9. 2011, č. j. MUBO/43129/2011/Fin/Star, jímž byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku
na uhrazeném místním poplatku za období 1. 4. 2011 – 30. 6. 2011 ve výši 30 .000 Kč
a napadeným rozhodnutí VII bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne
11. 3. 2011, č. j. FIN/16969-11/1347405-2011/mih, jímž byla zamítnuta žádost o vrácení
přeplatku na uhrazeném místním poplatku za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši
5.000 Kč.
Skutkový stav věci společný pro všechna uvedená říze ní spočíval v tom, že stěžovatelka
s výhradou splnila ohlašovací povinnost k jiným technickým herním zařízením ve smyslu
příslušných obecně závazných vyhlášek, sama si poplatky vypočítala a zaplatila je. Následně
podala žádosti o vrácení zaplacené částky jako přeplatku. Těmto žádostem správci poplatku
nevyhověli s tím, že na osobním daňovém účtu žalobkyně nevykazují žádný přeplatek.
Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, která byla zamítnuta napadenými
rozhodnutími žalovaného.
II. Žaloby
V žalobách proti napadeným rozhodnutím stěžovatelka uvedla tyto společné žalobní
body. Především vycházela z toho, že ustanovení §10a zák. č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, ve znění účinném od 16. 6. 2010 do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o místních
poplatcích“) je protiústavní. Místnímu poplatku podle jejího názoru podléhá jen zařízení povolené
Ministerstvem financí. Žádný zákon však Ministerstvu financí nestanoví pravomoc povolovat jiné
technické herní zařízení. Pokud bylo úmyslem zákonodárce zpoplatnit i provozování jiného
technického herního zařízení, měl tak určit formou seznatelnou, srozumitelnou a neumožňující
různý výklad. Pokud je však právní úprava nejednoznačná, je nutno při jejím výkladu postupovat
podle principu in dubio libertate (mitius). Napadenými rozhodnutími zpoplatněná koncová zařízení
jako součást funkčně nedělitelného centrálního loterijního systému jsou přitom Ministerstvem
financí pouze schvalována. Jedná se o zařízení, která bez napojení na centrální řídící jednotku
a místní řídící jednotku nejsou schopna uskutečnit všechny prvky sázkového procesu na jednom
místě. Nelze je tak podřadit pod pojem výherního hracího přístroje dle §17 odst. 1 zák.
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o loteriích“). Tak je žalobkyni povoleno provozování centrálního loterijního systému
s tím, že provozování a umístění koncových zařízení je jen schváleno. S ohledem na to,
že žalobkyně shora uvedený poplatek zaplatila, vznikl mu na j ejím osobním daňovém účtu
vratitelný přeplatek ve smyslu §154 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozděj ších
předpisů (dále také jen „d. ř.“). Ve výroku rozhodnutí správce poplatku nejsou uvedeny předpisy,
podle kterých bylo rozhodováno (rozhodnutí obsahuje jen odkaz na §155 d. ř.). Žalobkyně
má za to, že v rozhodnutí absentuje zejména odkaz na příslušnou hmotněprávní úpravu, přičemž
z výroku rozhodnutí není ani zřejmé, zda správce poplatku postupoval i podle jiných ustanovení
daňového řádu. Obecně závazné vyhlášky, podle kterých bylo rozhodováno, nesplňují požadavky
určitosti a srozumitelnosti, navíc upravují některé záležitosti odlišně od zákona. Vyhlášky
především stanoví, že poplatková povinnost vzniká okamžikem povolení zařízení Ministerstvem
financí. Poplatek však nese název poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí. Povolení a provozování jsou dvě základní podmínky vzniku
poplatkové povinnosti, které musejí být splněny současně. Protože žádný orgán nemá pravomoc
koncová zařízení žalobkyně povolovat, jsou předmětné obecně závazné vyhlášky v rozporu
se zákonem.
Zvláštní žalobní námitky se týkají rozhodnutí č. j. MSK 55974/2011 a č. j.
MSK 54965/2011, jimiž bylo rozhodnuto tak, že „přeplatek Vám nemůžeme vrátit“, přičemž toto
rozhodnutí není ani adresováno žalobkyni, ale jejímu zástupci. Podobně rozhodnutím č. j.
MSK 53612/2011 bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce poplatku I. stupně, který
žádost o vrácení přeplatku zamítl. Podle zákona však mělo být rozhodnuto tak, že se žádosti
buď vyhovuje nebo nevyhovuje. Konečně vůči napadenému rozhodnutí č. j. MSK 94752/2011
stěžovatelka namítala, že je nesrozumitelné v rozsahu citaci rozhodnutí správce poplatku
I. stupně, která nedává žádný smysl.
III. Napadený rozsudek
Řízení o žalobách proti napadeným rozhodnutím žalovaného bylo nejprve přerušeno
kvůli probíhajícímu řízení ve věci projednávané Nejvyšším sp rávním soudem pod sp. zn.
2 Afs 52/2013. Krajský soud v napadeném rozsudku pokračoval v přerušeném řízení, spojil
všechny uvedené věci pod sp. zn. 22 Af 113/2011 a žaloby zamítl (výrokem IV), přičemž
nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (výrok V).
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud k jednotlivým žalobním bodům uvedl
následující. Nejprve se zabýval námitkou nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí III, přičemž
dospěl k názoru, že citace rozhodnutí správce poplatku v tomto napadeném rozhodnutí je zřejmě
chybná (slovo společnost mělo být zřejmě citováno jako společností, kdy věta nelze konstatovat,
že společností uhrazený místní poplatek není obec oprávněna vybírat již smysl dává) . Nicméně
z obsahu žaloby je zjevné, že žalobkyni bylo zřejmé, o čem žalovaný napadeným rozhodnutím
III rozhodl a v jakém kontextu a smyslu uvedenou citaci použil. Z toho je evidentní, že nastolená
situace nezabránila stěžovatelce se postupu správních orgánů v obou posuzovaných případech
bránit a ani jinak ji nezmátla. Nedošlo tak k dotčení stěžovatelky na jejích právech a bylo
by pouhým formalismem toliko pro tento důvod rozhodnutí III rušit.
Dále se krajský soud zabýval námitkami mířícími proti formulacím výroků napadených
rozhodnutí II a VII, a jednoznačně dospěl k závěru, že ať už byly výroky správců poplatku
I. stupně formulovány jakkoli, je z nich zjevná vůle těchto správců daně místní poplatek
žalobkyni nevrátit, tj. žádosti nevyhovět. Namítané formulace pak žalobkyni nijak nezmátly tak,
že by proti rozhodnutím správců poplatku nepodala odvolání, apod., proto ani případnou
nesprávnou formulací výroku nedošlo k poškození práv žalobkyně.
K námitkám o protiústavnosti §10a zákona o místních poplatcích krajský soud uvedl,
že nálezem ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb., zamítl Ústavní soud
návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení §1 písm. g) a §10a zákona o místních poplatcích,
in eventum na vyslovení protiústavnosti části třetí zákona č. 183/2010 Sb. podaný z obdobných
důvodů, jaké uplatňuje žalobkyně v žalobě. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že novela zákona
o místních poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl poplatek za jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu zaveden, nebyla
přijata ústavně nekonformním způsobem.
Dále se krajský soud zabýval posouzením právní otázky, zda lze pod pojem jiné technické
herní zařízení podřadit i stěžovatelem provozované videoloterní terminály. K tomu krajský soud
odkázal na judikaturu správních soudů i Ústavního soudu a uvedl, že z hlediska technického
(míněno vnitřního technického uspořádání) budou mezi výherními hracími přístroji a jinými
technickými herními zařízeními existovat rozdíly. Pokud by však t ato zařízení musela fungovat
na principu výherních hracích přístrojů i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem
z žádného ustanovení zákona dovodit nelze), byly by videoloterní terminály pouze jakýmsi
„moderním typem“ výherních hracích přístrojů. Pak se ovšem nutně nabízí otázka,
proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl a samostatně ji zpoplatňoval
(postačilo by případně novelizovat definici výherního hracího přístroje uvedenou v §17 odst. 1
zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně -technického
hlediska má význam i vnímání výherních hracích přístrojů či videoloterních terminálů jejich
běžnými uživateli. Pro uživatele těchto přístrojů je pak naprosto okrajové, zda ke generování
výhry dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u výherních hracích přístrojů),
anebo v centrálním loterijním systému (videoloterní terminály). Stejné jsou i negativní
socioekonomické důsledky užívání obou typů přístrojů, přičemž v obou případech je pociťují
obce, na jejichž území se tato zařízení nachází. Tento fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy zopakoval svůj konstantní
názor, že provozování výherních hracích přístrojů a obdobných zařízení je na samém okraji
společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními
externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích. Je zřejmé,
že motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na naposledy zmíněná zařízení byl i nárůst
počtu videoloterních terminálů na úkor „klasických“ výherních hracích přístrojů a s tím spojená
potřeba jejich regulace ze strany municipalit. Důvodem pro zpoplatnění videoloterních terminálů
byl podle názoru krajského soudu zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn
do jediného místa), které se zcela vymy ká stávajícímu pojetí výherních hracích přístrojů,
při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci ze strany municipalit. Přitom si však
byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této oblasti, a proto zcela pochopitelně
upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy obecnějšího pojmu před konkrétnějším,
neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl
kazuisticky vyjmenovat. Pojem interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem
jiné technické herní zařízení, užitý v ustanovení §10a zákona o místních poplatcích. Krajský soud
přitom považoval tento výklad za jednoznačný a neotevírající žádný prostor pro vícerý možný
výklad, tzn. ani pro aplikaci zásady „in dubio mitius“.
K námitce stěžovatelky, že nebyly splněny podmínky pro vznik poplatkové povinnosti
dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice, zda je toto jiné technické zařízení
Ministerstvem financí povoleno, respektive povolováno. Krajský soud se ztotožnil se žalobcovým
názorem, že pojem „loterie nebo jiná hra“ nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem „interaktivní
videoloterní terminál“. Na rozdíl od žalobkyně však krajský soud vnímá ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat
i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím,
že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom
přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny
podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním, vede krajský soud k závěru, že tyto
podmínky v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů,
generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice,
ale (v případě posuzovaného typu hry) právě i umístění konkrétních interaktivních videoloterních
terminálů v přesně specifikovaném počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení
jiné hry, kam spadá i žalobkyní provozovaná hra, je tedy nutné vnímat jako nedílný celek,
jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Zda výrok takového povolení zní
„povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru krajského soudu podstatné, neboť je třeba v ycházet
z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného
rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování
loterie nebo jiné hry. Videoloterní terminály tedy podléhají povolení Ministerstva financí
podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích.
Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3
zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretač ních metod k dvojímu výkladu,
z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatelky označit za příznivější, zásada in dubio
pro libertatum, na jejíž dodržení stěžovatelka naléhala, nedostala prostor pro svou aplikaci.
Stran námitek vůči formálním nedostatkům výroku napadených rozhodnutí krajský soud
stručně uvedl, že není úkolem správního orgánu vyjmenovat všechna ustanovení, která byla
v daném případě aplikována či jen pouze jakýmkoli způsobem dotčena (což by v případě těch
procesních nebylo prakticky proveditelné), ale umožnit adresátovi daného rozhodnutí
identifikovat právní normy, jejichž dispozice, příp. hypotéza, byla naplněna, a právní normy,
z nichž plyne případná sankce. V daném případě bylo v záhlaví rozhodnutí správce poplatku vždy
uvedeno, že rozhodl v souladu s §155 d. ř., ve výrokové části napadených rozhodnutí pak bylo
uvedeno, že žalovaný rozhoduje o odvolání dle §116 odst. 1 d. ř. Požadavek zákona by byl
přitom naplněn i tehdy, pokud by žalovaný pouze konstatoval, že rozhodoval podle daňového
řádu.
Krajský soud se též obsáhleji věnoval námitkám směřujícím proti výkladu §10a odst. 1
zákona o místních poplatcích vedoucímu k závěru, že v případě videoloterních terminálů
postačuje jejich povolení Ministerstvem financí a není již zapotřebí , aby bylo takové zařízení
provozováno. S odkazem na příslušnou judikaturu (např. nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 249/99) i za pomo ci analogie s jinými zákonnými režimy ukládání povinností jiným
provozovatelům dospěl krajský soud k závěru, že výklad stěžovatelky není správný a zpoplatnění
tak podléhá každý povolený videoloterní terminál bez ohledu na skutečnost, zda je fakticky
provozován, či nikoliv. Obce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře oproti
rozsahu předpokládaném v zákoně, ale naopak nemohou zákonné hranice překročit,
protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady vázanosti zákonem. Pokud se však
žalobkyní rozporované obecně závazné vyhlášky přidržely doslovného znění ustanovení zákona,
nelze jejich obsah nikterak relevantně právně zpochybňovat.
IV. Kasační stížnost
V kasační stížnosti podané z důvodů spočívajících v tvrzené nezákonnosti napadeného
rozsudku (§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, (dále „s. ř. s.“) a v tvrzené nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) , jakož i rozporu zjištěného skutkového stavu se správním spisem
(§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), stěžovatelka namítala následující tvrzení, která Nejvyšší správní
soud pro přehlednost sdružil do následujících bodů.
V první skupině námitek stěžovatelka tvrdila, že již prvostupňo vé rozhodnutí správce
daně bylo nicotné. Podle názoru stěžovatelky není možné, aby správce daně rozhodl o existenci
či neexistenci přeplatku na místním poplatku, aniž by měl k dispozici pravomocný platební
výměr. Stěžovatelka přitom poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména
rozsudek č. j. 2 Afs 76/2011 – 62 a věc rozhodovanou rozšířeným senátem pod sp. zn.
2 Afs 68/2012, a dovozuje, že není-li vydán pravomocný platební výměr, není poplatek
na daňovém účtu poplatníka předepsán a nelze pak rozhodovat o existenci přeplatku, resp.
je takové rozhodnutí předčasné. Zároveň stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by bylo možno vydat
tzv. konkludentní platební výměr, přičemž poukázala na skutečnost, že žádný takový platební
výměr ve věci vydán nebyl a není ani založen do spisu. Krajský soud tak zatížil řízení vadou,
která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jelikož zároveň nezkoumal stav
na daňovém účtu stěžovatelky a existenci přeplatku, dopustil se rovněž vady ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť před správcem daně byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.
Druhá skupina námitek se vztahuje k otázce existence povin nosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami
tzv. centrálního loterijního systému. Tuto otázku však neposoudil krajský soud správně. Podle
názoru stěžovatelky totiž nelze místní poplatek za jí provozovaná zařízení a za interaktivní
loterijní terminály a za vícemístná technická zařízení vůbec, vybírat. Stěžovatelka namítala,
že videoloterní termíinály ve smyslu koncových herních zařízení nejsou vůbec Ministerst vem
financí povolovány, neboť rozhodnutí se vztahuje na loterii či jinou podobnou hru podle
ustanovení §50 odst. 3 zákona prostřednictvím Centrálního loterijního systému pod obchodním
názvem „MULTI LOTTO“, který je elektronickým systémem tvořeným centráln í řídící
jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními
videoloterními terminály. V případě změny umístění koncových zařízení pak již Ministerstvo
financí „nepovoluje“, nýbrž pouze doplňuje původní povolení ve vztahu k jednotlivým terminálům
v herních střediscích. K povolování provozování jiného technického zařízení tedy nemá
Ministerstvo financí pravomoc. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pokud
Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím
centrálního loterijního systému, lze argumentací a maiore ad minus dojít k závěru, že současně
povolilo i jejich provozování prostřednictvím jednotlivých koncových interaktivních
videoloterních terminálů. Bylo-li úmyslem zákonodárce zpoplatnit vedle provozování výherního
hracího přístroje i provozování jiného technického herního zařízení, měl tak učinit formou
srozumitelnou, seznatelnou a neumožňující různý výklad, a zejména takovou, která koresponduje
s příslušnými ustanoveními zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích. K tomu
stěžovatelka ještě poukázala na novelu zákona o místních poplatcích č. 300/2011 Sb., která podle
jejího přesvědčení potvrdila, že právní úprava po novele zák onem č. 183/2010 nebyla jasná
a umožňovala vícero výkladů, a proto zákonodárce přistoupil k právní úpravě nové. V tomto
ohledu je rovněž významná zásada in dubio pro libertate.
Ve třetí skupině námitek stěžovatelka zpochybnila výklad pojmu technické herní zařízení,
které mělo podléhat zpoplatnění ve smyslu zákona o místních poplatcích. Koncové zařízení
centrálního loterijního systému není schopno samostatně bez spojení s řídící jednotkou
jakoukoliv hru či loterii případnému hráči nabídnout či um ožnit. V zákoně o loteriích
ani v zákoně o místních poplatcích není žádným způsobem upraven pojem „jiné technické
zařízení“. Má-li tedy být zpoplatněno provozování jiného technického herního zařízení, musí
zákon o loteriích stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování jiného
technického zařízení či zařízení, které by pod tento pojem spadalo. Odlišná úprava zákona
o loteriích a zákona o místních poplatcích nedává případnému subjektu poplatku jednoznačnou
odpověď, zda poplatkové povinnosti podléhá, či nikoliv, což je v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu vztahující se k základním principům právního státu. Krajský soud se nesprávně
vypořádal s žalobními důvody, v nichž stěžovatelka poukazovala na nutnost použití zásady
in dubio pro libertate v případě, že jsou možné odlišné výklady právní normy daňového práva.
Stěžovatelka odkázala na řadu judikátů Nejvyššího správního soudu vztahujících se k principům
nullum tributum sine lege a in dubio mitius.
Poslední čtvrtá skupina námitek se vztahuje k technickým aspektům provozovaných
zařízení. Interaktivní videoloteriní terminál je pouze jednou z částí centrálního loterijního
systému, který představuje funkčně nedělitelné technické zařízení. Při srovnání s výherním hracím
přístrojem lze zjistit, že tento pojem není – na rozdíl od výherního hracího přístroje - zákonem
o loteriích vymezen. Stěžovatelka dovozuje, že jiné technické zařízení musí být nějakým
způsobem příbuzná hracímu přístroji. Jelikož však videoloterní terminál není ani kompaktním,
ani funkčně nedělitelným technickým zařízením a není schopen sám o sobě sloužit k provozování
loterií, jak požaduje zákon o loteriích, není možné ho podřadit pod pojem jiného technického
herního zařízení. Interaktivní videoloterní terminál je pouze jednou z částí centrálního loterijního
systému, který představuje nedělitelné technické zařízení, neboť řídí veškeré herní procesy, losuje
výsledky, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na tomto terminálu.
Ze všech shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku existence přeplatku a nevypořádal se se všemi žalobními body, pročež požaduje
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k novému řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Námitky
stěžovatelky považuje za opakování žalobních důvodů, přičemž se v plném rozsahu ztotožnil
s napadeným rozsudkem krajského soudu.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
Stěžovatelka správně upozornila na řízení vedené před rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 68/2012. Rozšířený senát se zabýval otázkou, zda má správce
poplatku v situaci, kdy poplatník vyjádří nesouhlas s placením poplatku, povinnost vydat platební
výměr a zda v případě nevydání takového platebního výměru dojde ke konkludentnímu vyměření
místního poplatku, proti němuž lze platně podat odvolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
učinila zmíněnou otázku spornou i v nyní projednávané věci, předseda senátu usnesením ze dne
17. 6. 2014, č. j. 6 As 55/2014 - 39 řízení přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. do doby
rozhodnutí rozšířeného senátu, jak ostatně i stěžovatelka navrhovala. Dne 24. 6. 2014 rozšířený
senát rozhodl usnesením č. j. 2 Afs 68/2012 - 34 (citovaná rozhodnutí jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud výrokem č. I. tohoto rozsudku
rozhodl o pokračování v tomto řízení.
Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná,
a to z následujících důvodů.
V.A) Právní úprava
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné stručně připomenout relevantní právní úpravu,
která na posuzovanou věc dopadá a která byla již několikráte dříve podrobně vyložena
judikaturou správních soudů.
Podle ustanovení §140 odst. 1, 2 daňového řádu platí, že neodchyluje-li se vyměřovaná daň
od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat
platebním výměrem; to neplatí, pokud byl zahájen postup k odstranění pochybností. Platební vý měr správce daně
založí do spisu. Za den doručení platebního výměru daňovému subjektu se považuje poslední den lhůty pro podání
daňového přiznání nebo vyúčtování, a bylo -li daňové přiznání nebo vyúčtování podáno opožděně, den, kdy došlo
správci daně.
Podle ustanovení §154 odst. 1 daňového řádu platí, že přeplatek je částka, o kterou úhrn
plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně
osobního daňového účtu. Podle ustanovení §155 odst. 1, 2 daňového řádu platí, že (1) Daňový subjekt
je oprávněn požádat správce daně, u něhož má vratitelný přeplatek, o použití tohoto přeplatku na úhradu
nedoplatku, který má u jiného správce daně, nebo na úhradu nedoplatku jiného daňového subjektu u téhož nebo
jiného správce daně, anebo na úhradu zálohy, jejíž výše se předepíše na debetní s tranu osobního daňového účtu
na základě uhrazené částky. Je-li této žádosti vyhověno, považuje se za den úhrady nedoplatku nebo zálohy den,
kdy došla žádost správci daně. (2) Spr ávce daně vrátí daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě žádosti
daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví zákon. Správce daně vratitelný
přeplatek nižší než 100 Kč daňovému subjektu vrátí jen ve výjimečných případ ech tak, aby byla zajištěna zásada
hospodárnosti.
Podle ustanovení §1 písm. g) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, s účinností
do 14. 6. 2010 platilo, že obce mohou vybírat poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj.
Od následujícího dne (tzn. od 15. 6. 2010) nabyla účinnosti novela zákona o místních poplatcích
provedená zákonem č. 183/2010 Sb., podle níž bylo změněno toto ustanovení tak, že obce
mohou vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní z ařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. V tomto znění platilo ustanovení §1 písm.
g) zákona o místních poplatcích až do účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. Tento zákon nabyl
účinnosti ke dni 14. 10. 2011 a změnil dikci předmětn ého ustanovení tak, že místní poplatek
se vybírá za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterní terminál a herní místo
lokálního herního systému.
Zákonem č. 183/2010 Sb. bylo s účinností ode dne 15. 6. 2010 novelizováno
též ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, podle něhož platilo, že poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá
každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Obec není povinna
poskytnout osvobození od tohoto poplatku.
Vzhledem k tomu, že ve všech věcech spoje ných ke společnému projednání
a rozhodnutých krajským soudem napadeným rozsudkem se jednalo o tvrzené vratitelné
přeplatky na místním poplatku, které měly vzniknout v období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011
(viz k tomu specifikaci jednotlivých období rozhodných pro vydání napadených rozhodnutí
žalovaného I. – VII. v bodě I. tohoto rozsudku), je pro posouzení věci rozhodná právní úprava
zákona o místních poplatcích ve znění novely č. 183/2010 Sb.
Podle ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích dále platilo, že Ministerstvo může
povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny,
s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny. Použije přitom
přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.
V. B) Závěry rozšířeného senátu
Rozšířený senát se v citovaném usnesení vyjádřil k problému vydání platebního výměru
v obdobných případech placení místních poplatků a dospěl k následujícím závěrům obsaženým
ve výroku citovaného usnesení:
„I. Správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle §46 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků, resp. dle §139 či 147 odst. 1 daňového řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední
den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání
platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil.
II. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku
podle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatku, ani k vystavení platebního výměru dle §140 daňového
řádu.“
V souvislosti s druhým výrokem rozšířený senát konstatoval následující:
„[54] Vyměření dle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků tedy není konkludentním, tj. mlčk y
učiněným, nýbrž výslovným, avšak zjednodušeným a interním, tedy navenek (mimo sféru správce daně)
se bezprostředně neprojevujícím způsobem vyměření daně. Předchází mu jednak úvaha správce daně o tom,
zda se vyměřená daň odchyluje či neodchyluje od daně t vrzené a tato úvaha, resp. výše vyměřené daně,
musí být stvrzena na zadní straně přiznání vyznačením podpisu příslušného pracovníka spr ávce daně
a otiskem úředního razítka.
[55] Daňový řád fikci vydání platebního výměru opustil, konkludentní vydání platebního výměru tedy vůbec
nepřipadá v úvahu.
[56] Druhé otázce předkládajícího senátu, zda v případě nevydání poplatníkem požadovaného platebního
výměru dojde ke konkludentnímu vyměření místního poplatku podle §46 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatku či §140 daňového řádu, z výše uvedených důvodů přisvědčit nelze. Důsledkem eventuální
nečinnosti správce poplatku nemůže být „fiktivní platební výměr“, o jehož zákonnost by se následně vedl spor.
Požádá-li poplatník o vydání platebního výměru za podmínek uvedených v tomto usnesení, je povinností
správce místního poplatku požadovaný platební výměr vydat.“
Nejvyšší správní soud při posuzování nyní projednávaného případu vycházel ze závěrů
rozšířeného senátu, musel však rovněž zohlednit konkrétní skutkové okolnosti a zejména
předmět přezkumu v posuzované věci.
Rozšířený senát byl veden zejména snahou o nalezení určitého způsobu přezkoumání
správnosti poplatkové povinnosti v případě poplatníků, kteří nesouhlasí se svou poplatkovou
povinností. V bodech 44 a 46 ci tovaného usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34
rozšířený senát uvedl, že poplatníka, který nesouhlasí se svou poplatkovou povinností, nelze
nutit, aby se stal neplatičem a vydal se tak riziku zvýšení místního poplatku až na trojnásobek
podle §11 odst. 1 věty druhé (v současném znění §11 odst. 3) zákona o místních poplatcích,
a že je naopak třeba nalézt způsob, jehož prostřednictvím se p oplatník domůže přezkumu sporné
poplatkové povinnosti.
V posuzované věci ze skutkového stavu zjištěného žalovaným i krajským soudem
vyplývá, že stěžovatelka taktéž splnila ohlašovací povinnos t a uhradila místní poplatek
za jednotlivá období vůči jednotlivým správcům daně v odpovídajících výších. Dále ovšem
stěžovatelka uplatnila v těchto věcech žádosti o vrácení přeplatku na uhrazených místních
poplatcích podle §155 daňového řádu, v n ichž rozporovala svou povinnost místní poplatek
platit. Posuzovaná věc tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu vykazuje oproti případu
řešenému v citovaném usnesení rozšířeného senátu značné odlišnosti. V rámci rozhodování
o žádosti o vrácení přeplatku za rozhodná období meritorně posoudily hmotněprávní povinnost
stěžovatelky správní orgány ve dvou stupních a následně i krajský soud. Stěžovatelce tak nebyla
upřena možnost právní ochrany stran přezkoumání zákonnosti poplatkové povinnosti, kterou
i přes své výhrady, splnila. To, zda stěžovatelka na poplatcích zaplat ila více, než kolik činila
její zákonná povinnost, totiž závisí na hmotněprávním posouzení věci. V rámci řízení o navrácení
přeplatku bylo tedy třeba určit, zda měla stěžovatelka povinnost místní poplatek za provozovaný
přístroj uhradit, či nikoliv. Účelu zdůrazňovaného rozšířeným senátem, tedy přezkumu
poplatkové povinnosti, tak bylo dosaženo. Závěry plynoucí z citovaného usnesení rozšířeného
senátu tedy dopadají na jiný skutkový stav, než jaký je dán v případě stěžovatelky. Trvat na tom,
aby hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek byla přezkoumána v řízení o vydání
platebního výměru, by bylo za situace, kdy b yla tato povinnost plnohodnotně přezkoumána
v řízení o navrácení přeplatku, pouhým formalismem (srv. obdobně právní názor obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 64/2014 - 39, který se týkal
jiné obdobné věci téže stěžovatelky).
V.C) Posouzení kasačních námitek
Shora vyloženou optikou, která vychází z názoru rozšířeného senátu a související
judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, nahlížel Nejvyšší správní soud
i na posuzovanou věc.
K první skupině kasačních námitek Nejvyšší správní soud uvádí následující. Předně
je třeba poukázat na to, že námitkou nicotnosti je třeba se zabývat i tehdy, pokud ji stěžovatel
v kasační stížnosti výslovně nenamítne (§109 odst. 3 s. ř. s.). K prvnímu okruhu kasační námitek
stěžovatelky, v nichž je tvrzena nicotnost prvostupňového rozhodnutí správce poplatku o nároku
na vrácení přeplatku, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Dosavadní judikatura Nejvyššího
správního soudu řešila již obdobné případy, jako je nyní posuzovaná věc. Zejména lze odkázat
na stěžovatelce známý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j.
5 Afs 113/2013 - 41. Stěžovatelka v této věci zvolila stejný postup (žádost o vrácení přeplatku
podle §155 daňového řádu). Pátý senát zde k onstatoval: „V projednávané věci stěžovatel místní
poplatky zaplatil, a posléze podal bez dalšího přímo žádosti o vrácení vratitelného přeplatku. Byť
by tedy v intencích usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34, stěžovatel mohl
nabýt přesvědčení, že správce místního poplatku v rozporu se zákonem nevydal jednotlivé platební výměry, správce
poplatku v dané věci procesně nepochybil, neboť na základě konkrétní žádosti st ěžovatele vedl řízení
dle §155 daňového řádu o vrácení přeplatku, nikoli řízení o vydání platebního výměru. Správce místního
poplatku ostatně nemohl postupovat jinak, než jak mu stanoví daňový řád, a tedy rozhodnout o podané žádosti
ve smyslu §155 odst. 1 daňového řádu, tzn. buď vratitelný přeplatek vráti t, nebo ji zamítnout. Pokud
tak správce poplatku postupoval, nelze označit jeho rozhodnutí za nezákonné, tím méně za nicotné.“ Šestý senát
se v posuzované věci s těmito závěry ztotožňuje (viz obdobně právní názor obsažený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 64/2014 - 39) a není důvodu,
aby se od nich odchyloval. Správce poplatku postupoval v souladu se zákonem, neboť se zabýval
stěžovatelkou uplatněnou žádostí o vrácení přeplatku. V rámci tohoto řízení se správní orgány
výslovně zabývaly existencí vratitelného přeplatku v závislosti na posouzení hmotněprávní
povinnosti poplatek uhradit. Jelikož dospěly k závěru, že stěžovatelka byla k poplatku povinna,
částky na kreditní straně osobního daňového účtu nepřevyšovaly předpis na debetní straně účtu,
a tudíž nemohl vzniknout přeplatek ve smyslu §154 odst. 1 daňového řádu. Tato rozhodnutí tak
nelze považovat za nezákonná ani nicotná, což krom výše citované judikatury Nejvyššího
správního soudu dovodil i Ústavní soud (viz bod 17 usnesení ze dne 27. 11. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3343/13, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2014
sp. zn. III. ÚS 2581/14, citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z nalus.usoud.cz).
Nedůvodnost stěžovatelčiny argumentace o chybějícím podkladu pro rozhodování o vrácení
přeplatku způsobuje rovněž nedůvodnost námitky, že krajský so ud se dopustil vady ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ke druhé skupině námitek, v níž stěžovatelka zpochybnila oprávnění Ministerstva financí
povolovat provoz jednotlivých koncových herních zařízení systému videoloterních terminálů,
Nejvyšší správní soud uvádí následující. Je třeba opět poukázat na řadu předcházejících
rozhodnutí, v nichž Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil n ázor, že v souladu se smyslem
a účelem povolování loterie je třeba vykládat pravomoc Ministerstva financí tak, že povoluje
svým rozhodnutím nejen hru či loterii jako celek, ale také a především umístění koncových
herních zařízení. Pokud stěžovatelka dále argumentovala gramatickým výkladem posuzovaného
pojmu a zdůrazňovala, že zákonné ustanovení zmiňuje zařízení povolená Ministerstvem financí,
pak ani tato její argumentace není důvodná . Dovozuje-li stěžovatelka, že koncové videoloterní
terminály jsou přitom ministerstvem pouze doplňovány do původního povolení, nikoliv samostatně
povolovány, čemuž odpovídá i dikce výroků rozhodnutí Ministerstva financí o změně umístění
koncových zařízení herního systému, a proto se na ně nevztahuje režim „jiných obdobných
zařízení“, je třeba uvést, že i tento argument stěžovatelky byl Nejvyšším správním soudem
již v minulosti vyvrácen v jí známých rozsudcích. Nejvyšší správní soud plně souhlasí s názorem
krajského soudu uvedeným v napadeném rozsudku, že pokud výrok takového povolení
zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru krajského soudu podstatné, neboť je třeba
vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 2 Afs 52/2013 - 39). Povolování „všech podmínek provozování“
v sobě zahrnuje nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního
návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě
posuzovaného typu hry) právě i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů
v přesně specifikovaném počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách (viz k tomu rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 43/2014 - 39, přístupný
na www.nssoud.cz). Striktní jazykový výklad ustanovení zákona v kontextu s dikcí výroků
rozhodnutí Ministerstva financí v tomto případě není v souladu s argumenty vyplývajícími z ratio
legis dané právní úpravy, kterým citovaná judikatura dala pře dnost. Nejvyšší správní soud
se proto v dané věci s uvedenou argumentací stěžovatelky rovněž neztotožnil a nepovažuje
ji za důvodnou.
Ve třetí skupině kasačních námitek stěžovatelka na základě argumentace opřené
o technický charakter videoloterních terminálů dovozovala, že koncové zařízení systému
videoloterního systému není srovnatelné s výherním hracím přístrojem, a celá právní úprava
zpoplatňování provozu těchto zařízení je tak nejednoznačná a neurčitá, přičemž je v rozporu
se zásadami in dubio pro libertate a in dubio mitius. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud se podrobně a důkladně zabýval výkladem pojmu „jiné technické zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ a dospěl k závěru, že stěžovatelkou provozovaná
zařízení pod tento pojem spadají. Tak postupoval i v případě vypořádání námitky porušení
principu in dubio pro libertate, neboť konstatoval, že pro aplikaci tohoto principu nebyl prostor,
protože výklad daného ustanovení byl jednoznačný. Krajský soud se v napadeném rozsudku
zabýval i žalobní námitkou týkající se technických aspektů videoloterních terminálů, přičemž
na základě výkladu relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru,
že zpoplatnění podléhá každý koncový terminál, nejen centrální loterní jednotka. Nejvyšší správní
soud uzavírá, že krajský soud se dostatečným způsobem vypořádal s žalobními námitkami,
rozsudek je dostatečně odůvodněný a jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se krajský soud
řídil, a nelze jej tudíž označit za nepřezkoumatelný. K tomu lze doplnit, že princip in dubio
pro libertate, respektive in dubio mitius. nelze aplikovat na každý případ, kdy stěžovatel nabízí
odlišnou interpretaci, než jakou provedly správní orgány a soudy. K aplikaci zmíněného principu
je třeba přistoupit v případě, kdy je přítomen rovnocenný konkurenční výklad práva, nikoliv
pouze výklad obtížně obhajitelný a formalistický (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu,
týkající se stěžovatelky, ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 - 34, ze dne 11. 6. 2014, č. j.
5 Afs 116/2013 - 39 nebo ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 - 41). Nejvyšší správní soud
porušení principu in dubio mitius v nyní projednávaném případě neshledal, neboť stěžovatelkou
předkládaný výklad byl obtížně obhajitelný a vykazoval rysy účelovosti.
I čtvrtá skupina kasačních námitek se týká tvrzených odlišností mezi centrálním systémem
videoloterních terminálů a provozem výherních hracích přístrojů, z nichž stěžovatelka dovozuje,
že videoloterní terminály nelze podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu
§10a odst. 1 zákona o místních poplatcích ve znění účinném od 15. 6. 2010. Tímto problémem
se Nejvyšší správní soud zabýval zevrubně ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs
37/2013 – 26, v němž dospěl k závěru, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém
principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. Stěžovatel nemá pravdu, když striktně rozlišuje
mezi loterií či jinou podobnou hrou jako takovou a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována.
Stěžovateli lze nicméně přitakat potud, že správci poplatku nemohou při stanovení a vyměření poplatku svévolně
vykládat určité zákonné pojmy. Tak tomu však v daném případě nebylo, protože správce poplatku i krajský soud
vyšly pouze ze shora uvedené novely zákona o místních poplatcích a správně si vyložily její dopad
též na interaktivní videoloterní terminály. Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní terminály nelze
zahrnout pod zákonné pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází p ři svém výkladu daných norem
ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace normy nemůže
vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl připuštěn tento postup odporující
základním východiskům podoby a interpreta ce právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení
nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný
parametr, což musí Nejvyšší správní soud odmítnout. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu v plném
rozsahu dopadají i na posuzovanou věc. Technické odlišnosti provozu videoloterních terminálů
od výherních hracích přístrojů neodůvodňují jejich odlišnou kvalifikaci z hlediska poplatkové
povinnosti, neboť ratio legis rozhodné právní úpravy pokrývalo jak výherní hrací přístroje,
tak i jiná technická herní zařízení, mezi něž je třeba řadit i videoloterní terminály, jak citovaná
judikatura Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu shodně potvrdila (ve svém nálezu
ze dne 6. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2315/12, přístupný na http://nalus.usoud.cz).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z námitek
stěžovatelky jako důvodnou, a proto kasační stížnost proti napadenému rozsudku zamítl,
jak je ve výroku II. uvedeno.
VI. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. ve výroku III tohoto rozsudku. Stěžovatelka nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch . Žalovanému nevznikly žádné
náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal
právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu