ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.222.2014:24
sp. zn. 7 As 222/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. R.,
zastoupený Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého Kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/4, Olomouc,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 58 A 25/2011 - 195,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Pavla Kužílka se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2014, č. j. 58 A 25/2011 - 195, byla
výrokem I. odmítnuta žaloba v části směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého
kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 22. 12. 2006, č. j. KUOK 126547/2006, a výrokem II.
zamítnuta žaloba v části směřující proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 22. 12. 2006
č. j. KUOK 126548/2006. Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2006, č. j. KUOK 126547/2006 (dále
jen „rozhodnutí I.“) krajský úřad zamítl odvolání a potvrdil usnesení Magistrátu města Přerov
(dále jen „magistrát“) ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2006/12445/Sprav/KO, jímž bylo rozhodnuto
o námitce podjatosti pracovnice magistrátu J. K. tak, že není ve smyslu ust. §14 odst. 2 zákona č.
500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), vyloučena z projednání a
rozhodnutí ve věci. Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2006, č. j. KUOK 126548/2006 (dále jen
„rozhodnutí II.“) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí magistrátu ze dne
29. 8. 2006, č. j. 2006/9127/1608/Sprav/Kot, jímž bylo podle ust. §66 odst. 2 správního řádu
zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle ust. §49 odst. 1 písm. c) zákona č.
200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud k námitkám vztahujícím
se k rozhodnutí I. uvedl, že rozhodování o námitce podjatosti je pouze výkonem dozorčího práva
nad postupem správního orgánu I. stupně v konkrétním řízení. Jedná se o úkon, jímž se upravuje
vedení řízení a který je ze soudního přezkumu podle ust. §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen. Otázku,
zda bylo správním orgánem ve věci rozhodováno vyloučeným pracovníkem, zkoumá soud jen při
přezkoumávání rozhodnutí ve věci samé. K námitkám týkajících se rozhodnutí II. krajský soud
uvedl, že bylo-li najisto postaveno, že se v dané věci jedná o návrhový přestupek podle ust. §68
odst. 1 zákona o přestupcích, byl magistrát povinen řízení zastavit, neboť matka obviněného,
která vystupovala v pozici poškozené, nepodala návrh nebo alespoň nevyslovila souhlas
se zahájením řízení. Protože řízení nebylo zastaveno z důvodu vyjmenovaného v ust. §76 odst. 1
zákona o přestupcích, byl magistrát povinen podle ust. §66 odst. 2 správního řádu řízení zastavit,
neboť odpadl jeho důvod. V souladu s ust. §66 odst. 2 poslední věta ve spojení s §76 odst. 5
věta třetí správního řádu se proti rozhodnutím, která se pouze poznamenávají do spisu, nelze
odvolat a krajský úřad proto postupoval správně, když odvolání stěžovatele zamítl. Krajský soud
nepřisvědčil ani žalobní námitce, že rozhodnutí II. je nepřezkoumatelné. podle krajského soudu
nebyla námitka ohledně nesourodosti správního spisu natolik závažná, aby v důsledku toho bylo
rozhodnutí II. nezákonné. Stejně tak krajský soud nepřisvědčil ani námitce, ve které stěžovatel
uváděl, že mu nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, protože
se stěžovatel před vydáním usnesení o zastavení řízení dne 15. 8. 2006 zúčastnil jednání, o čemž
byl sepsán protokol a následně již nebylo prováděno žádné dokazování.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uplatnil
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas
se závěrem krajského soudu, že rozhodování o námitce podjatosti je pouze úkonem, jímž
se upravuje vedení řízení, který je ze soudního přezkumu vyloučen. Podle stěžovatele bylo
rozhodnutí I. vydáno v rozporu se zákonem a navíc je nepřezkoumatelné. Stěžovatel rovněž
vyjádřil nesouhlas s tím, jak se krajský soud vypořádal s jeho námitkami proti rozhodnutí II,
protože se omezil pouze na konstatování, že se jedná o rozhodnutí, které se pouze zaznamenává
do spisu. Toto rozhodnutí je ve výroku nepřezkoumatelné, což má za následek jeho nicotnost,
nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s argumentací krajského
soudu ve vztahu k námitce týkající se nemožnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí.
Skutečnost, že stěžovatel zúčastnil jednání správního orgánu, o kterém byl sepsán protokol, ještě
neznamená, že mu bylo v souladu se správním řádem umožněno seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud se nedostatečně zabýval jeho
námitkou ohledně nesourodosti správních spisů v případě obou napadených rozhodnutí. Správní
spis obsažený v příloze soudního spisu představuje pouhý souhrn různých dokumentů,
které netvoří ucelený správní spis. Proto jej nelze ani za relevantní podklad pro závazné
rozhodnutí správního orgánu považovat. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve věci stěžovatele vydal magistrát
pouze dvě procesní rozhodnutí a stejně tak mají procesní povahu rozhodnutí o odvolání proti
nim. Předmětná správní rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a vydána v souladu se zákonem.
Proto krajský úřad navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správních spisů bylo z moci úřední zahájeno řízení o přestupku proti
občanskému soužití podle ust. §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, jehož se měl stěžovatel
dopustit tím, že dne 12. 6. 2006 v domě č. 232/7 na ulici Tylově v Přerově hrubě slovně
vyhrožoval M. H. U ústního jednání dne 15. 8. 2006 uplatnil stěžovatel námitku podjatosti vůči
úřední osobě J. K. O této námitce magistrát rozhodnul usnesením ze dne 22. 8. 2006,
č. j. 2006/12445/Sprav/Ko, tak, že J. K. není vyloučena z projednání a rozhodování v dané věci,
neboť nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě lze pochybovat o její nepodjatosti. Následně
pak magistrát řízení o přestupku usnesením ze dne 29. 8. 2006 č. j. 2006/9127/1608/Sprav/Kot,
zastavil podle ust. §66 odst. 2 správního řádu s odůvodněním že M. H. není stěžovatelovou
nevlastní matkou, jak se původně předpokládalo, ale matkou vlastní, a z tohoto důvodu jej lze
s ohledem na ust. §68 odst. 1 zákona o přestupcích projednat pouze na její návrh, resp. s jejím
souhlasem, což nebylo splněno. Proti oběma usnesením podal stěžovatel odvolání, která krajský
úřad zamítl. Proti těmto zamítavým rozhodnutím podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl krajský
soud napadeným rozsudkem.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnost rozhodnutí II.
z důvodu nesrozumitelnosti jeho výroku. Ve smyslu konstantní judikatury lze za nesrozumitelný
považovat takový výrok, ze kterého nelze zjistit, jak správní orgán autoritativně rozhodl
o právech a povinnostech, tedy výrok, ze kterého není seznatelný projev vůle správního orgánu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 4 As 61/2004 - 66, ze dne
30. 11. 2006, č. j. 4 As 78/2006 - 41 nebo ze dne 17. 7. 2013, č. j. 6 Ans 3/2013 - 31). Výrok
rozhodnutí II. je však formulován tak, že je zněj zřejmé, o jakém odvolání krajský úřad
rozhodoval, proti kterému rozhodnutí magistrátu toto odvolání směřuje a že se odvolání zamítá.
Proto ani tato stížní námitka není důvodná.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou směřující proti rozhodnutí I.
Jak opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. rozsudcích ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Afs 20/2003 - 23, ze dne 28. 1. 2010, č. j. 4 As 1/2010 - 67, ze dne 16. 2. 2011,
č. j. 3 Ads 49/2010 - 112, či ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5 As 51/2011 - 64 (všechny dostupné
na www.nssoud.cz), rozhodnutí o námitce podjatosti ve správním řízení je rozhodnutím, jímž
se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a proto není samostatně přezkoumatelné
ve správním soudnictví. Brojit proti rozhodnutí o námitce podjatosti je možno v žalobě proti
meritornímu rozhodnutí ve věci a tímto způsobem je také garantováno právo na spravedlivý
proces. V kontextu uvedené judikatury tedy krajský soud správně vyhodnotil předmětnou část
stěžovatelovy žaloby jako nepřípustnou ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud jde o další stížní námitku směřující proti rozhodnutí II., Nejvyšší správní soud
ji také neshledal důvodnou. V případě, že správní řízení o přestupku zahájené z moci úřední lze
zahájit pouze na návrh, je nutno při absenci souhlasu poškozené osoby řízení zastavit
pro odpadnutí jeho důvodu. Tento názor byl v minulosti vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008 - 35, publ. pod č. 1949/2009 Sb. NSS.
Jelikož taxativní výčet obsažený v ust. §76 zákona o přestupcích, který je lex specialits
ke správnímu řádu, neupravuje odpadnutí důvodu řízení jako jeden z důvodů pro jeho zastavení,
musí správní orgán postupovat podle ust. §66 odst. 2 správního řádu. Podle citovaného
ustanovení poslední věty se usnesení, jímž je z uvedeného důvodu zastaveno správní řízení,
pouze poznamenává do spisu, přičemž podle ust. §76 odst. 5 správního řádu se proti takovému
usnesení nelze odvolat. Zákon o přestupcích navíc v ust. §76 odst. 3 explicitně uvádí, že odvolání
proti zastavení přestupkového řízení je možné pouze tehdy, bylo-li toto řízení zastaveno
z důvodu uvedeného v ust. §76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) zákona o přestupcích. Účelem
soudního řízení podle ust. §65 a násl. s. ř. s. je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob, která mohla být zkrácena postupem správního orgánu ve správním řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
Pokud byl v daném případě magistrát povinen řízení zastavit pro odpadnutí jeho důvodu,
a pokud není podle zákona možné podat proti usnesením, kterým bylo řízení zastaveno,
odvolání, krajský úřad v rozhodnutí II. správně dovodil, že je dán důvod pro zamítnutí odvolání
podle ust. §90 odst. 6 správního řádu. Krajský soud proto nepochybil, když dospěl k závěru,
že subjektivní práva stěžovatele rozhodnutím II. nebyla zkrácena a jeho žalobu v této části zamítl.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že krajský soud se dostatečným způsobem vypořádal
se všemi stěžejními žalobními námitkami stěžovatele, které se týkaly rozhodnutí II, a které jsou
takřka totožné s námitkami stížními (jednalo se o trojici námitek směřujících proti
přezkoumatelnosti výroku, kvalitě správního spisu a neseznámení stěžovatele s podklady
pro vydání rozhodnutí). Skutečnost, že jsou tyto námitky v odůvodnění napadeného rozsudku
vypořádány, dokládá také skutečnost, že sám stěžovatel s konkrétními závěry, jež k nim krajský
soud zaujal, polemizuje v kasační stížnosti. Byť si lze jistě představit podrobnější odůvodnění
rozsudku, v daném konkrétním případě nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti, pro kterou by bylo
nutno rozsudek zrušit.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že jeho účast u ústního jednání
sama o sobě nemusí znamenat, že byl skutečně seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí.
V protokolu ze dne 15. 8. 2006 o průběhu ústního jednání není o této skutečnosti žádná zmínka.
Na druhou stranu je třeba upozornit na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
které ne každá vada správního řízení musí mít za následek zrušení rozhodnutí vydaného v tomto
řízení. Musí se jednat o takovou vadu, která mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 - 101
nebo ze dne 16. 9. 2014, č. j. 8 As 112/2013 - 50). Je tedy třeba pečlivě rozlišovat, zda konkrétní
zjištěná vada skutečně tento reálný vliv na zákonnost mohla mít. Jak již bylo uvedeno,
rozhodnutím II. nebyla stěžovateli uložena žádná povinnost. Pouze jím bylo pro odpadnutí
důvodu zastaveno řízení o přestupku, který měl stěžovatel spáchat. Vzhledem k tomu,
že za daných okolností byl magistrát povinen zastavit řízení podle ust. §66 odst. 2 správního řádu
bez ohledu na jednání stěžovatele, nedospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by d ošlo
k pochybení, pro které by bylo nutno zrušit rozhodnutí správního orgánu. Ostatně stěžoval
ani neuvádí, s jakým podkladem pro rozhodnutí měl být seznámen a jak by toto seznámení
mohlo ovlivnit další postup správního orgánu.
Poslední stížní námitkou, kterou stěžovatel uplatnil, byla námitka nesourodosti správních
spisů. Krajský soud totožné žalobní námitce stěžovatele nepřisvědčil s odůvodněním,
že ji nepovažuje za natolik závažnou, aby v jejím důsledku bylo napadené rozhodnutí nezákonné.
S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Správní spis poskytuje dostatečný podklad
pro vydání napadených správních rozhodnutí. Jednotlivé části spisu jsou opatřeny číslem
jednacím, datem i ostatními náležitostmi a nic tak nenasvědčuje tomu, že by spis nesplňoval
náležitosti stanovené v ust. §17 správního řádu.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil pochybení,
která by měla za následek nezákonnost napadeného rozsudku. Proto není kasační stížnost
důvodná, a Nejvyšší správní soud ji podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační
stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch v řízení neměl a krajskému úřadu žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání
soudu týkající se věci samé) v částce 3.100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhláška náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, a proto se podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani,
která činí 21 % z částky 3.400 Kč, tj. 714 Kč. Proto byla stěžovatelovu zástupci přiznána odměna
v celkové výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Eliškou Cihlářovou v právní
věci žalobce: M. R., zastoupený Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova
72/4, Přerov, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova
1191/4, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 9. 2014, č. j. 58 A 25/2011 - 195,
takto:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2014, č. j. 7 Afs 222/2014 - 24,
se o p r a v u j e
takto:
V Brně dne 15. ledna 2015
Odůvodnění:
V písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu je nesprávně uvedeno
datum 15. ledna 2014, přesto, že rozsudek č. j. 7 As 222/2014 – 24 byl vydán dne 15. ledna 2015.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. opraví předseda senátu v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení.
V souladu s citovaným ustanovením předsedkyně senátu bez návrhu opravila datum
vydání rozsudku, neboť se jedná o zřejmou nesprávnost. Rozsudek byl na úřední desce
Nejvyššího správního soudu vyvěšen dne 15. 1. 2015, kdy bylo sedmým senátem ve věci
rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu