ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.9.2015:28
sp. zn. 7 As 9/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. C.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 12. 2014, č. j. 61 Ad 5/2014 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 12. 2014, č. j. 61 Ad 5/2014 – 44,
kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudního poplatku (výrok I.) a stěžovatel byl
vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 3.000 Kč (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění
usnesení konstatoval, že stěžovatel v řízení uvedl, že mu jeho současná finanční situace neumožňuje
uhradit soudní poplatek, neboť objektivně nemá žádné úspory, má dluhy a jeho měsíční příjem
z předčasného důchodu činí 8.702 Kč. Uvedené skutečnosti však stěžovatel žádným způsobem
nedoložil, ač v předloženém tiskopise je výslovně uvedeno „Druh a výši dávky žadatel(ka) doloží
pravomocným rozhodnutím (rozhodnutím opatřeným doložkou právní moci) o přiznání dávky nebo potvrzením plátce
příslušné dávky, která přiloží jako přílohu.“ Stejně tak stěžovatel nedoložil tvrzené dluhy. Krajský soud
uzavřel, že mu chybí podklady pro kladné rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudního
poplatku. Pro podporu svých závěrů odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004 - 50, v němž se uvádí, že „Povinnost doložit nedostatek prostředků
je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud
účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost. V kasační stížnosti
k závěru krajského soudu, že nedoložil skutečnosti o své finanční situaci, uvedl, že soudy jsou
povolávány k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR),
a nikoliv k tomu, aby se podílely na jejich potlačování. Podle stěžovatele bylo možno podle data
jeho narození…. objektivně zjistit, že je osobou v předdůchodovém věku a že v tomto věku se v
současnosti hledá práce obtížně. Může mít navíc v tomto věku i zdravotní problémy, které mohou
vést i k předčasnému důchodu. Podle stěžovatele je napadeným usnesením upřednostňována
finanční stránka věci a nikoliv ochrana jeho práv. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl
zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Z usnesení krajského soudu podle
jeho názoru navíc vyplývá, že stěžovatel lhal a úmyslně nedoložil potřebné přílohy. Tímto tvrzením
se cítí být poškozen, a proto vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni JUDr. Petře Venclové, která
ve věci rozhodla. Současně dal podnět ke kárnému řízení pro porušení ust. §79 odst. 1 zákona č.
6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnosti, byť stěžovatel neuhradil soudní poplatek
a není zastoupen advokátem. Ačkoliv povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického
vzdělání advokátem je jednou ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 2
s. ř. s.), podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není v určitých věcech nutno trvat
na splnění této podmínky. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 – 37 (všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu dostupná na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem.“ V rozsudku ze dne 10. 7. 2014,
čj. 7 As 47/2014 - 22, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že „netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, protože za situace, kdy je předmětem přezkumu usnesení, jímž byla zamítnuta žádost
o osvobození od soudních poplatků, trvání na zaplacení soudního poplatku by znamenalo jen další řetězení téhož
problému. Vedlo by k popření cíle, jenž stěžovatel podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu řízení o kasační
stížnosti, v němž má být zkoumáno, zda měl být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků či nikoliv.(…)
V předmětné věci jde navíc o posouzení, zda stěžovatel v řízení před krajským soudem prokázal splnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků. Nejvyššímu správnímu soudu tak nic nebrání, aby o podané kasační stížnosti
rozhodl.“ V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, čj. 9 As 3/2007 - 77, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu, o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení
řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost proto sama o sobě nemůže
bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí.“ (…) „[S] ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž
kasační stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému, které
by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí
o zastavení předchozího řízení, které bylo následkem nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy
povinnosti zaplatit soudní poplatek.“ Citované závěry je možno aplikovat i v dané věci, protože
stěžovatel kasační stížností podává proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních
poplatků.
Kasační stížnost je proto přípustná a projednatelná i přesto, že stěžovatel nezaplatil soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti a není zastoupen advokátem, ač sám nemá vysokoškolské
právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. Pro podporu těchto závěrů srov. kromě výše
citovaných rozsudků také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012,
čj. 4 Ads 66/2012 - 22, ze dne 31. 10. 2012, čj. 4 As 64/2012 - 14, či ze dne 10. 7. 2014,
čj. 7 As 47/2014 - 22.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela, lze pak pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody.
Úprava poplatkové povinnosti v zákoně č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“) představuje jednu ze základních součástí práva na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto nutné vždy pečlivě
zkoumat, zda jsou pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonné podmínky. Je to přitom
účastník řízení, kdo musí uvést skutečnosti, které jeho osvobození od soudních poplatků
odůvodňují. Základní podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků je prokázání
nedostatku prostředků. Je na žadateli, aby prokázal všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení
podané žádosti a jím tvrzené skutečnosti řádně doložil. Nepostačí pouhé tvrzení o nemajetnosti.
Pro rozhodování musí účastník řízení doložit i důkazní prostředky prokazující jím tvrzené
skutečnosti. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004 - 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil závěr, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto
povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ Obdobně srv.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2011, čj. 2 Afs 36/2011 - 81. Soud tedy
z vlastní iniciativy nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech účastníka řízení, ale pouze
hodnotí informace, které mu účastník řízení sám sdělí (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2011, čj. 8 Afs 50/2010 - 91). Stejně tak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88, publikovaný pod č. 1962/2010 Sb.
NSS, nebo na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2014, č.j. 2 As 87/2014 - 45
a ze dne 30. 1. 2015, č.j. 7 As 233/2014 - 59, ze kterých vyplývá, že nevěrohodnost či neúplnost
tvrzení ohledně existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků vylučuje, aby žádosti
bylo vyhověno.
Protože stěžovatel při podání žaloby nezaplatil soudní poplatek, vyzval jej krajský soud
k jeho zaplacení. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním žádosti o osvobození (zproštění)
od soudních poplatků z důvodu, že je v důchodu a nemá peníze. Poté krajský soud zaslal stěžovateli
formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ (dále jen „prohlášení“), který
obsahuje zcela jednoznačný pokyn, že žadatel má doložit „Druh a výši dávky žadatel(ka) pravomocným
rozhodnutím (rozhodnutím opatřeným doložkou právní moci) o přiznání dávky nebo potvrzením plátce příslušné
dávky, která přiloží jako přílohu.“ Stěžovatel však tuto povinnost nesplnil. Stejně tak nedoložil jím
tvrzené dluhy. V bodě 34 prohlášení stěžovatel pouze obecně uvedl, že třem fyzickým osobám dluží
částku 130.000 Kč, aniž by doložil, např. smlouvy půjčce (výpůjčce), potvrzení o výši dluhu
ap. Stěžovatel navíc uvedl, že tyto dluhy (jedná se o částku přesahující stěžovatelem tvrzený roční
příjem, když měsíční příjem činí 8.702 Kč) splatí cca v roce 2016. Nekonkretizoval přitom, z jakých
příjmů může tak vysokou půjčku v tak krátkém termínu splatit. Stěžovatel také nekonkretizoval ani
příjmy své manželky, která s ním žije ve společné domácnosti. Stejně tak nijak nespecifikoval, a ani
nedoložil, jím tvrzené měsíční výdaje ve výši cca 6.000 měsíčně. Stěžovatel tak nesplnil svou
povinnost doložit, že nemá dostatečné prostředky ve smyslu ust. §36 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud
proto nepochybil, pokud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. S ohledem
na výše uvedené není důvodná ani stěžovatelova námitka, že napadené usnesení odporuje čl. 90
Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. Zákon předpokládá, že účastník řízení může být osvobozen jen
tehdy, pokud doloží, že nemá dostatečné prostředky a to v daném případě splněno nebylo.
Ze zákona přitom nelze dovodit povinnost osvobodit stěžovatele od soudních poplatků v plném
rozsahu pouze na základě toho, že je osobou v předdůchodovém věku, či že má zdravotní a jiné
obtíže.
Namítal-li stěžovatel podjatost soudkyně JUDr. Petry Venclové, která vydala napadené
usnesení, konstatuje Nejvyšší správní soud, že námitkou podjatosti vůči této soudkyni v daném
řízení se již zabýval Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. Nao 40/2015, přičemž námitku podjatosti
posoudil jako opožděnou. Podle ust. §8 odst. 5 s. ř. s. se přitom k opožděné námitce nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud se v dané věci nemohl zabývat ani podnětem ke kárnému řízení
s uvedenou soudkyní. Podle ust. §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu
veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto
zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem, a rozhodují v dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon. Pravomoc správních soudů je pak upravena v ust. §4 s. ř. s.
Působnost Nejvyššího správního soudu je upravena v ust. §12 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je sice
kárným soudem podle ust. §3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“), ale kárné senáty rozhodují o kárných návrzích
podaných kárnými navrhovateli. Podle ust. §8 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. jsou návrh na zahájení
kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce oprávněni podat: a) prezident republiky proti
kterémukoliv soudci, b) ministr spravedlnosti proti kterémukoliv soudci, c) předseda Nejvyššího
soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a dále proti soudci soudu nižšího stupně jednajícího
ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem,
d) předseda Nejvyššího správního soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a proti soudci
soudu nižšího stupně jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší
správní soud vrcholným soudním orgánem, e) předseda vrchního soudu proti kterémukoliv soudci
příslušného vrchního soudu a dále proti soudci soudu nižšího stupně, f) předseda krajského soudu
proti kterémukoliv soudci příslušného krajského soudu a proti soudci okresního soudu, g) předseda
okresního soudu proti soudci příslušného okresního soudu a proti soudci jiného okresního soudu.
Je-li stěžovatel přesvědčen o tom, že soudkyně JUDr. Petra Venclová se dopustila svým jednáním
kárného provinění, může podat podnět ke kárnému postihu příslušnému kárnému navrhovateli.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu