ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.109.2016:27
sp. zn. 1 As 109/2016 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, o žalobě proti
usnesení žalovaného ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 As 276/2015 – 41, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2016, č. j. 29 A 46/2016 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a kasační stížnost
[1] Žalobce se podáním ze dne 5. 4. 2016 u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016,
č. j. 2 As 276/2015 - 41, a vrácení věci k dalšímu řízení a rozhodnutí. Krajský soud shora
popsaným usnesením toto podání podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl. Podání dle krajského soudu nemířilo proti rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale proti usnesení Nejvyššího správního
soudu, který jednak při výkonu soudnictví není správním orgánem a nadto proti jeho usnesením
nelze brojit žádnými opravnými prostředky ve správním soudnictví. Takové podání je proto
nepřípustné.
[2] Žalobce (dále též „stěžovatel“) proti usnesení krajského soudu podal kasační stížnost,
ve které uvedl, že v řízení u krajského soudu nejednal zákonný soudce, došlo k úmyslné záměně
žalovaného a žalované věci. Usnesení krajského soudu je subjektivní, zmatečné, v rozporu
s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[3] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení podle
§46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s., a to z dále uvedených důvodů.
[4] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, které směřuje proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (srov. např. řízení vedená u tohoto
soudu pod sp. zn. 1 As 61/2016, 1 As 55/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014,
3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení).
Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným
(zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne,
stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení
o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné
návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel
napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu
stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních
rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší
správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze
dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých
rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[5] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel neuvedl
žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu
o nepřípustnosti takového podání. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[6] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití
práva, které Nejvyšší správní soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaným pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení
konceptu zneužití práva obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikovaným pod č. 2099/2010 Sb. NSS
(srov. rovněž v tomto usnesení citovanou judikaturu).
[7] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude
třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu
stejně jako v ostatních věcech.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o stěžovatelově žádosti o osvobození
od soudních poplatků ani o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ani případné
osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu,
že kasační stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný
a zcela neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. rovněž
usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12). Námitku podjatosti směřující proti soudci JUDr. Josefu Baxovi nebylo
třeba řešit, neboť tento soudce nebyl členem senátu rozhodujícího o nyní projednávané kasační
stížnosti.
[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu