ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.183.2016:23
sp. zn. 1 As 183/2016 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Odborová
organizace ochrany práv zaměstnanců, se sídlem Družební 4, Kopřivnice, adresa pro
doručování: J. M., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na
Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 A
209/2015 - 43,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dne 6. 10. 2015
žalobu „proti opakovanému zásahu do práv odborové organizace – spolku ze strany MPSV“.
Společně s doplněním žaloby, doručeným soudu dne 26. 10. 2015, pak doložila vyplněné
„Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech pro
osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ ze dne 21. 10. 2015 (dále jen
„Prohlášení“). Městský soud výzvami ze dne 17. 3. 2016 a 4. 4. 2016 požádal žalobkyni
o doplnění informací uvedených v Prohlášení (doložení počtu zaměstnanců sdružených
v odborové organizaci, zásad hospodaření, dokumentů deklarujících založení odborové
organizace a dohody členů o hospodaření bez členských příspěvků, resp. dohody o tom, z jakých
zdrojů bude organizace hradit náklady na svoji činnost).
[2] V záhlaví označeným usnesením městský soud žádost žalobkyně o přiznání osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl. V odůvodnění uvedl, že Prohlášení označuje
žalobkyni jako navrhovatele, avšak svým obsahem sděluje skutečnosti o osobních a majetkových
poměrech pana J. M. a jím je též podepsáno s tvrzením, že razítko žalobkyně bylo zcizeno. Ve
vztahu k žalobkyni je deklarováno, že od počátku nedisponuje žádnými příjmy. Soud při úvaze o
osvobození od soudních poplatků nemůže vycházet pouze z tvrzení účastníka, ale je povinen
ověřovat věrohodnost tvrzení účastníka o jeho finanční nedostatečnosti. Skutečnost, že
žalobkyně je odborovou organizací, sama o sobě nezakládá důvod pro osvobození od soudních
poplatků bez povinnosti prokázat své majetkové poměry. Žalobkyně nedoložila žádné listiny
týkající se způsobu, jakým finančně zajišťuje svoji činnost a nedoložila ani rozhodnutí členské
základny o tom, že nebude vybírat členské příspěvky. Soud zamítl též žádost o ustanovení
zástupce, neboť žalobkyně nesplnila hned první z podmínek dle §35 odst. 8 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
II. Kasační stížnost
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v obsáhlé kasační stížnosti namítá, že městský soud
se odchýlil od podstaty požadavku na právní ochranu, práva na spravedlivý proces a nevypořádal
se se všemi argumenty stěžovatelky. Pro stěžovatelku je spravedlnost nedostižitelná, neboť nemá
žádný majetek. Z usnesení vyplývá, že soud měl nemajetnost stěžovatelky za prokázanou. Soud
se dopouští nevhodného srovnávání s jinými odborovými organizacemi, které finance mají, proto
si je má stěžovatelka také opatřit, přičemž soudu uniká celá podstata jednak institutu samotného
a také konkrétní posouzení případu, kdy z důvodu státní zlovůle jsou tvrdě potlačována práva
občanů. Argumentaci použitou z jediného judikátu považuje stěžovatelka za zvrácenou. Soud
si z jednoho rozsudku vybral jen to, co se právě jeví jako vhodné v úmyslu práva nepřiznat
a naopak nepřisvědčit v tom, co se od počátku jeví pro stranu sporu výhodné, správné
a spravedlivé. Z tohoto judikátu vyplývá, že na soudní ochranu nedosáhne de facto nikdo.
[4] Opakované zjišťování počtu členů a dalších skutečností označuje stěžovatelka
za vměšování se do odborové organizace ze strany státního orgánu. Stěžovatelka městskému
soudu zasílala všechny potřebné dokumenty vyjma těch, o kterých je přesvědčena, že nespadají
do přezkumu soudu. Není správný závěr soudu, že odborové organizace vznikají proto, aby měly
potřebnou finanční hotovost na soudní výlohy pro případ, že státní orgán rezignuje na povinnost
držet se výlučně zákona. Stěžovatelka nemůže být nucena, aby vytvářela finanční rezervy pro
případné soudní spory. Rozhodnutí městského soudu je zavádějící a odebírá právo na nutnou
soudní obranu. Městský soud nedůvěřuje čestnému prohlášení. Pojem rezignace na zajištění
finančních prostředků není v případě stěžovatelky aplikovatelný; stěžovatelka je donucena tyranií
jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany státního orgánu k tomu, že si její členové nemohou
dovolit soudní ochranu, neboť nemají nutný dostatek finančních prostředků. Stěžovatelce není
srozumitelné, co soud požadoval, tedy rozdílnost výkladu pojmů tvrzení osoby, která
je předsedou stěžovatelky, a tzv. „doložením“.
[5] Soud se s poukazem na judikát Nejvyššího správního soudu nezabýval konkrétním
případem stěžovatelky a byl předem připraven vydat napadené usnesení, pouze nalézal důvody
pro průtahy a oddálení soudní ochrany. Městský soud se nedostatečně nebo vůbec nezabýval
všemi zásadními podklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Stěžovatelka trvá na tom, že soudu vše řádně zdokumentovala, nedisponuje žádným majetkem,
zaměstnanci si nemohou hradit jakékoliv částky. Odborové organizace vznikají v souladu
s právem „sui generis“, proč by tedy měl státní orgán jakkoli vstupovat dovnitř organizace?
Neustále dorážení soudu bylo proto stěžovatelce podezřelé, de facto identické se zásahem
žalovaného. Soud stěžovatelce odepřel právo chránit mnoho zaměstnanců, kteří se sami nikdy
neozvou, přičemž jejich tíživá situace je dlouhodobě neúnosná.
[6] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu
zrušil. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a přidělení právního zastoupení
(Mgr. Horáčková z Nového Jičína).
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná; přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou
v projednávané věci netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost a na povinném
zastoupení stěžovatelky advokátem, neboť opak by znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37). Z téhož důvodu
nerozhodoval kasační soud o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků.
Co se týče žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, tu Nejvyšší správní soud
výrokem I. tohoto rozsudku zamítl, neboť neshledal naplnění jedné z podmínek pro ustanovení
zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s., a to nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně práv
stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala projednatelnou kasační stížnost obsahující
všechny náležitosti ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s. bez nutnosti jejího doplnění a dle shora
popsané judikatury není v nyní projednávané věci třeba trvat na zastoupení stěžovatelky
advokátem, není ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně jejích práv.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud z předloženého spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelka
podala společně se žalobou žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Městský soud jí následně zaslal formulář Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech
a dalších rozhodných skutečnostech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce. V něm stěžovatelka prohlásila (prostřednictvím svého předsedy J. M.), že nemá žádné
příjmy, vlastní účet ani finanční prostředky. Důvodem je „skutečnost, aby nebyla zatěžována
poplatkem žádná rodina zaměstnanců, neboť právo nesmí být předmětem bohatství“.
Stěžovatelka dále v Prohlášení popsala majetkové poměry svého předsedy – od 1. května 2014
je na rodičovské dovolené (pobírá příspěvek 7.100 Kč měsíčně), neboť jej zaměstnavatel
k tomuto nepřímo, pod šikanou a terorem, donutil. Vlastní rodinný dům, na nějž hradí úvěr
v měsíční výši 11.000 Kč, a osobní auto, které se nevztahuje k činnosti stěžovatelky, na osobním
účtu nemá žádný zůstatek, pobírá příspěvek na bydlení 5.200 Kč.
[10] Městský soud následně stěžovatelku přípisem ze dne 17. 3. 2016 vyzval, aby sdělila počet
zaměstnanců sdružených do odborové organizace a doložila zásady hospodaření. Soud
stěžovatelku současně upozornil, že Prohlášení, která předložila, dokumentuje převážně osobní
a majetkové poměry jejího předsedy, nikoliv hospodaření stěžovatelky jako právnické osoby.
Ve vyjádření ze dne 21. 3. 2016 stěžovatelka uvedla, že nedisponuje a nehospodaří s majetkem
a nikdy žádný majetek nevlastnila. Zaměstnanců (zároveň členů a sympatizantů) je celkem 77.
Od počátku působení této organizace bylo rozhodnuto o členství bez příspěvků, neboť
zaměstnanci mají pouhých 12.000 Kč v hrubé mzdě.
[11] Městský soud následně stěžovatelku (dne 4. 4. 2016) vyzval k doplnění její odpovědi,
a to k doložení dokumentů, které deklarují způsob založení odborové organizace a dohodu členů
o hospodaření bez členských příspěvků, resp. dohodu o tom, z jakých zdrojů bude organizace
hradit náklady na svoji činnost. Současně stěžovatelku upozornil, že uvedené je nezbytné pro
posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka na tuto výzvu nereagovala,
proto ji soud přípisem ze dne 27. 4. 2016 požádal o doložení výše uvedeného do 7 dnů
od doručení přípisu. Na tuto urgenci stěžovatelka zareagovala přípisem ze dne 6. 5. 2016, v němž
uvedla, že vše bylo již řádně zdůvodněno. Odborová organizace je finančně nezávislá a bylo
by tedy nevhodné mít finanční krytí pro případy, kdy státní orgán (žalovaný) nevykonává svou
svěřenou činnost. Opakovaná žádost je ze strany soudu nevhodná pro soudní řízení a předem
předurčuje to, co se od počátku podání žaloby (ne)děje. Chybí zde základní znalost principu
nezávislosti vyplývající z právního zřízení státu. Členové neuzavírají dohodu o členských
příspěvcích. Soud se nevhodně vměšuje dovnitř organizace a neustále oddaluje právo na soudní
ochranu. Opakované písemné vyjádření včetně čestného prohlášení soudu nepostačuje. Městský
soud vyžaduje nemožné a nevhodné; s nedůvěrou požaduje vnitřní dokumenty, které jsou pro něj
nepodstatné. Způsob zakládání organizace je zákonem vymezený, stěžovatelka proto k této věci
nemá co dodat.
[12] Městský soud následně v záhlaví popsaným usnesením žádost stěžovatelky o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl.
[13] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne.“
[14] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že při rozhodování o přiznání osvobození
od soudních poplatků je nutno vycházet z toho, že „§36 odst. 3 s. ř. s. stanoví výjimku z pravidla
- soudní poplatky jsou účastníci řízení z dobrých důvodů (zejména kvůli omezení podání k soudům na ta, která
jsou vskutku vážně míněna, a kvůli částečnému krytí nákladů na fungování justice) zásadně povinni platit
a pouze výjimečně mají být od této povinnosti osvobozeni“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
[15] Současně při posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků bere Nejvyšší
správní soud v potaz účel institutu osvobození. Tímto účelem je ochrana práv účastníka řízení,
pokud by mu mohla vzniknout vážná újma na jeho právech kvůli nedostatku finančních
prostředků, který by mu v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bránil účinně chránit
svá práva v řízení před soudem. Smyslem tohoto institutu není kompenzovat navrhovateli
finanční zátěž spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup k soudu. Navrhovatel žádající
o osvobození od soudních poplatků proto musí v prvé řadě osvědčit, že jsou v jeho případě
splněny zákonem stanovené předpoklady. Důkazní břemeno o tom, že jsou shora uvedené
předpoklady splněny, nese navrhovatel (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95, publ. pod č. 2163/2011 Sb. NSS).
[16] Dále judikatura konstantně uvádí, že „(p)ovinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ.
pod č. 537/2005 Sb. NSS).
[17] Přesto, že soud nezjišťuje z úřední povinnosti majetkové poměry účastníka a důkazní
břemeno o tom, že jsou předpoklady pro osvobození splněny, nese navrhovatel, při posuzování,
zda jsou uvedené předpoklady splněny, nemůže soud zůstat zcela pasivní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2012, č. j. 8 As 64/2012 – 12). Rovněž lze odkázat
na rozsudek ze dne 24. 9. 2008, č. j. 1 As 63/2008 - 34, podle něhož povinnost doložit
nedostatek prostředků je sice na účastníkovi řízení, a nikoli na soudu, avšak pokud
z předložených důkazů není možné dostatečně posoudit majetkové a sociální poměry žadatele
a ověřit si jeho tvrzení, měl by soud žadatele poučit v tom smyslu, jakým způsobem může svá
tvrzení prokázat, aby v řízení neutrpěl újmu. Dle výše uvedeného je třeba postupovat jak u osob
fyzických, tak právnických.
[18] V návaznosti na shora popsaná východiska je třeba konstatovat, že stěžovatelka své
tvrzení o nedostatku prostředků řádně nedoložila. V Prohlášení uvedla toliko, že nemá žádné
příjmy, ani finanční prostředky. Městský soud pak postupoval zcela v souladu s výše uvedenou
judikaturou a vyzval stěžovatelku k upřesnění jejích tvrzení a jejich prokázání. Byť
je stěžovatelka, jak sama uvádí, nezávislou odborovou organizací, nelze postup soudu hodnotit
jako „nevhodnou ingerenci do vnitřních záležitostí“. Byla to sama stěžovatelka, která svým
návrhem na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce iniciovala řízení o této
žádosti a požadovala od státu určité dobrodiní, které jí ovšem může být přiznáno pouze
v případě, že doloží svá tvrzení a objasní soudu fungování svých „vnitřních záležitostí“. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 – 27, tvrdí-li účastník
řízení před správním soudem pro účely rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních
poplatků, že nemá dostatečné prostředky, avšak existují-li pochyby o pravdivosti účastníkova
tvrzení, je na soudu, aby si, pokud možno v součinnosti s účastníkem, dalším šetřením učinil
co možná nejpřesnější obraz o tom, jaké jsou skutečné majetkové poměry účastníka.
[19] V nyní posuzované věci dle Nejvyššího správního soudu takové pochyby vyvstaly. Jestliže
právnická osoba dlouhodoběji funguje (v případě stěžovatelky od roku 2011) v souladu s cílem,
pro který byla založena, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které
má sama právně k dispozici, je to indicií pro podrobnější zkoumání způsobu hospodaření takové
právnické osoby, neboť je zřejmé, že žádná právnická osoba jako skutečně samostatná entita
nemůže dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady
na její činnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS). Jak již bylo řečeno, důkazní břemeno
k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení. V případě, že v řízení vyjdou
najevo výše uvedené indicie, je proto na právnické osobě, aby prokázala, že fakticky nedisponuje
žádnými prostředky. Jelikož nelze po nikom požadovat prokázání negativní skutečnosti, bude
na právnické osobě, aby podrobně osvětlila všechny relevantní aspekty své činnosti a popsala,
z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické náklady vyžadují. Městskému soudu proto nelze
vyčítat, že požadoval po stěžovatelce objasnění jejího fungování, a to doložením stanov, zásad
hospodaření, dohodou členů o hospodaření a o tom, z jakých zdrojů bude hradit náklady.
[20] Městský soud postupoval v souladu se zákonem a shora popsanou judikaturou,
stěžovatelce poskytl dostatečný prostor k doplnění a prokázání jejích tvrzení, přičemž jí poučil
i o možných následcích spojených s nevyhověním výzvám soudu. Stěžovatelka však své důkazní
břemeno neunesla a její žádost o osvobození od soudních poplatků proto musela být zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nevidí žádný rozumný důvod, pro který by stěžovatelka měla odmítat
předložit uvedené dokumenty, které nepředstavují žádné vnitřní tajemství odborové organizace;
naopak dle zákona č. 303/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, jsou
obsahem sbírky listin (které je příslušnému rejstříkovému soudu povinna dodat právnická osoba)
mj. stanovy odborové organizace, výroční zprávy, řádné účetní závěrky, výroční zpráva atd.
Postup soudu tedy není možno hodnotit jako „nepřípadné vměšování“ do věcí stěžovatelky.
[21] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že dle judikatury není nutno, aby účastníci soudních
řízení tvořili (slovy stěžovatelky) finanční rezervy na úhradu soudních poplatků. Právnické osobě,
která je skutečně a objektivně nemajetná soud osvobození od soudních poplatků zpravidla přizná,
pokud vedení soudních sporů není obvyklou součástí naplňování jejího předmětu činnosti a věc,
v níž se domáhá ochrany, souvisí s její existencí, vnitřními poměry, majetkem či předmětem
činnosti uvedeným ve stanovách (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 1 As 187/2012 – 32, publ. pod č. 2870/2013 Sb. NSS). Nastane-li tedy v souvislosti
s naplňováním předmětu činnosti právnické osoby nahodile situace, že právnická osoba je nucena
obrátit se k ochraně svých práv na soud, nelze ji klást k tíži, že neuspořádala své hospodaření tak,
aby si zabezpečila dostatek finančních prostředků na úhradu soudního poplatku. V takovém
případě tedy není na místě právnické osobě odepřít dobrodiní zákona v podobě osvobození
od soudních poplatků. V této souvislosti je možno souhlasit se stěžovatelkou, že jsou již částečně
překonány závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008,
č. j. 6 Ads 102/2008 - 65, na nějž v odůvodnění svého usnesení odkázal městský soud.
V usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, totiž Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že v zákoně nelze najít oporu pro zkoumání subjektivní stránky
nemajetnosti (tedy proč k nedostatku prostředků došlo). Nicméně současně zde uvedl, že soud
v případě tvrzené nemajetnosti musí podniknout kroky, které povedou k ozřejmění majetkové
situace právnické osoby; takto městský soud ve věci stěžovatelky postupoval.
[22] Pro nyní projednávaný případ je však podstatné, že nemajetnost stěžovatelky nebyla
objektivně prokázána. Stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno a nereagovala dostatečně
na výzvy městského soudu, který činil kroky za účelem zjištění skutečností rozhodných pro
posouzení žádosti stěžovatelky. K neosvobození stěžovatelky tedy nedošlo proto, že by snad
soud hodnotil subjektivní důvody její nemajetnosti, ale proto, že neměl tvrzení stěžovatelky
ohledně nedostatku prostředků za prokázaná.
[23] Pokud městský soud neshledal, že jsou u stěžovatelky dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, nemohl přistoupit ani k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, neboť
nebyla naplněna hned první z podmínek dle §38 odst. 5 s. ř. s. Ani v této otázce tedy městský
soud nepochybil.
[24] Z hlediska namítaného porušení práva na přístup soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou
z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní
poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99).
[25] Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že i v případě, že by stěžovatelka
s městským soudem spolupracovala, doložila jí tvrzené skutečnosti (nemajetnost) a soud
by posuzoval její majetkové zázemí na základě výdělkové a majetkové situace předsedy
stěžovatelky (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS 1 As 70/2008 podle kterého je v případě
nemajetných spolků třeba zjišťovat jejich „širší majetkové zázemí zajišťované majetkem členů“),
bylo by málo pravděpodobné, že by osobě s měsíčním příjmem 12.300 Kč bylo přiznáno úplné
osvobození od soudních poplatků.
[26] Závěrem soud dodává, že posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků
(a ustanovení zástupce) je vždy striktně individuální ve vztahu ke konkrétní osobě žadatele
a ve vztahu ke konkrétní věci. Ze způsobu, jakým soud posoudí žádost o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce však nelze nijak usuzovat na následný úspěch
(či neúspěch) stěžovatelky při meritorním posouzení žaloby. Posouzení její žádosti je pouze dílčí
procesní otázkou, která nemůže mít žádný vliv na věcné posouzení otázek předložených soudu
v žalobě (či v jiných řízeních, ve kterých stěžovatelka vystupuje), jak by snad mohlo vyplývat
z názorů stěžovatelky vyjádřených v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Kasační stížnost posoudil Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené jako
nedůvodnou a podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ji proto zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovaný
správní orgán, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu
řízení příslušelo, náhradu nákladů řízení neuplatnil, ze soudního spisu není ani zřejmé,
že by mu nějaké náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti vznikly a kasační soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu