ECLI:CZ:NSS:2016:10.ADS.93.2015:31
sp. zn. 10 Ads 93/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Petra Mikeše v právní věci žalobce: V. L., zast. JUDr. Petrem
Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava – Moravská
Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2015, čj. 20 Ad 7/2014 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Petru Langerovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3146 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal žalobu proti rozhodnutí žalované, kterým mu byl
zvýšen starobní důchod z důvodu nově dopočtené doby pojištění. Nesouhlasil s provedeným
výpočtem svého důchodu, podle jeho názoru nemělo být při stanovení výpočtového základu
započítáno období let 1991 – 2004, kdy nepracoval.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 12. 2013 zvýšila stěžovateli jeho starobní důchod
na základě dodatečně započtené doby pojištění. Základní výměra důchodu činila 1400 Kč
měsíčně a procentní výměra byla stanovena procentní sazbou z výpočtového základu 8904 Kč,
což odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 10 078 Kč za roky 1986 – 2004.
Procentní výměra byla snížena z důvodu předčasného přiznání důchodu o 577 dnů,
výše procentní výměry činila 3 714 Kč.
[3] Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky stěžovatele, které směřovaly
proti období, které bylo zahrnuto do výpočtového základu. V odůvodnění uvedla, že období,
v němž byl veden jako uchazeč o zaměstnání, je vykazováno jako vyloučená doba a nevede
ke snížení výpočtového základu, neboť dochází ke snížení počtu dnů, které slouží jako podklad
k výpočtu. Procentní výměra byla krácena z důvodu přiznání důchodu o 577 dnů dříve
před dosažením důchodového věku.
[4] Krajský soud k námitce, dle které nemělo být při stanovení výpočtového základu
zohledněno období let 1991 – 2004, odkázal na právní úpravu zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, zejména na ustanovení §16 odst. 1, §18 odst. 1 a odst. 4 tohoto
zákona. Podle nich se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu
nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986, má-li pojištěnec v tomto období alespoň 5 let
s vyměřovacím základem. Stěžovatel tuto podmínku v letech 1986, 1987, 1988, 1989 a 1990
splňoval, proto nelze vycházet z výdělků dosahovaných před 1. 1. 1986. Zákon o důchodovém
pojištění nedává možnost pojištěnci zvolit si rozhodné období pro stanovení vyměřovacího
základu, které by pro něho bylo výhodnější.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že výdělek stěžovatele byl při výpočtu procentní výměry
důchodu snížen zejména v důsledku dob, kdy nebyl evidován na úřadu práce, ani nepracoval.
Žalobní námitka nebyla důvodná, proto krajský soud v souladu s §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu
zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Namítl nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1
písm. a/ s. ř. s.). Podle názoru stěžovatele krajský soud aplikoval v jeho případě ustanovení
zákona o důchodovém pojištění v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 1 Ústavy a s čl. 30
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za neústavní považoval část zákona o důchodovém
pojištění, která stanoví, že do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu
se nezahrnují roky před rokem 1986; osobní vyměřovací základ je měsíční průměr úhrnu ročních
vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené
doby, snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období.
[7] Nesouhlasil s tím, že do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího
základu nebylo zahrnuto období do 31. 12. 1985, přestože v tomto období nepřetržitě pracoval,
na rozdíl od doby po roce 1986, kdy byl převážně nezaměstnaný.
[8] Stěžovatel dále trval na tom, aby stížnostní body byly výslovně doplněny o námitky
týkající se nesprávného snížení jeho mzdy z důvodu přiznání důchodu před dosažením
důchodového věku. Dále žádal, aby mu žalovaná stanovila za období 1990 - 2004 stejný osobní
vyměřovací základ jako za období 1986 – 1990, neboť byl účasten důchodového pojištění
a nezaměstnanost od roku 1990 nezavinil.
[9] S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala, podle jakých ustanovení
a jakým způsobem byl důchod stěžovatele stanoven. Tento postup byl proveden zcela v souladu
se zákonem, od kterého neměla možnost se odchýlit. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky pro projednání kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů. Ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí či řízení
jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Na úvod Nejvyšší správní soud odkazuje na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.,
podle kterého nejsou v řízení o kasační stížnosti přípustné námitky, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem, přestože tak učinit mohl. Z tohoto důvodu hodnotil
jako nepřípustné námitky uvedené v závěru kasační stížnosti, které se týkaly výtek vůči
nesprávnému snížení osobního vyměřovacího základu v letech 1990 – 2004. V řízení před
krajským soudem stěžovatel uplatnil pouze námitku nesprávně stanovené doby rozhodné
pro výpočet osobního vyměřovacího základu, tj. zahrnutí let, v nichž stěžovatel nepracoval.
V napadeném rozhodnutí žalované je výpočet procentní části důchodu podrobně popsán
a odůvodněn, stěžovatel měl tedy možnost s částí týkající snížení procentní výměry polemizovat
v řízení o žalobě. Pokud tak neučinil, rozšíření námitek v řízení o kasační stížnosti není dle výše
citovaného §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné.
[13] V projednávané věci byla stěžovatelem namítnuta neústavnost ustanovení zákona
o důchodovém pojištění. Neoznačil konkrétní ustanovení zákona, z obsahu námitky lze dovodit,
že jde zejména o §16 odst. 1 a §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Ustanovení §16
odst. 1 zákona o důchodovém pojištění definuje osobní vyměřovací základ jako měsíční průměr
úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období a stanoví jeho výpočet,
včetně zohlednění vyloučených dob. Podle §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění
se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu nezahrnují kalendářní
roky před rokem 1986, pokud v takto stanoveném období pojištěnec měl aspoň 5 kalendářních
roků s vyměřovacím základem.
[14] Ústavností uvedených ustanovení se již Ústavní soud v minulosti zabýval a neshledal
ho v rozporu s ústavním pořádkem. Lze odkázat například na usnesení ze dne 24. 11. 2004,
sp. zn. I. ÚS 99/03, případně na I. ÚS 2815/13 ze dne 21. 11. 2013. Také v těchto věcech
spočívala podstata ústavních stížností v otázce, zda §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění
stanovící dolní časovou hranici, před níž se nezohledňují dřívější příjmy,
lze (z ústavního hlediska) aplikovat i na případy, kdy žadatel o důchod měl koncentrovány
výdělečné doby před tímto datem a po tomto datu měl započítávány doby náhradní,
spojené s nízkým příjmem. Ústavní soud dospěl k závěru, že v této skutečnosti nelze spatřovat
porušení ústavní zásady rovnosti, ani článku 30 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud
dále poukázal na článek 41 odst. 1 Listiny, podle kterého se lze práv uvedených v čl. 26, čl. 27
odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích
zákonů, které tato ustanovení provádějí.
[15] Taktéž ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 252/08, kterým Ústavní soud
odmítl návrh na zrušení §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., konstatoval, že "bylo věcí zákonodárce,
aby při přijímání právní úpravy důchodového pojištění stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jejich
výše ... stanovenou hranici roku 1986 nelze vnímat jako projev svévole, v jehož důsledku by došlo k porušení
subjektivního práva stěžovatele, neboť v roce 1996, kdy začal působit nový zákon o důchodovém pojištění,
respektovala tato hranice dřívější desetileté rozhodné období podle §12 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení,
a toto období, které se každý rok o jeden rok prodlužuje, bylo zvoleno jako základ pro přechod k obecně
stanovenému třicetiletému rozhodnému období (srov. Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení.
4. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 206-207). Délka rozhodného období
pro výpočet důchodu je tak závislá pouze na skutečnosti, ve kterém roce dojde k přiznání důchodu,
a v tomto směru nevytváří nerovné postavení pro žádného pojištěnce, který splní zákonem stanovené podmínky
pro vznik nároku".
[16] Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích vyložil obsah ústavního principu rovnosti
(např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sb. n. u., sv. 1, str. 175
nebo č. 132/1994 Sb. zákonů, sp. zn. Pl. ÚS 5/95 in Sb. n. u., sv. 4, str. 205 nebo č. 6/1996 Sb.,
sp. zn. Pl. ÚS 33/96 in Sb. n. u., sv. 8, str. 163 nebo 185/1997 Sb. zákonů) a ztotožnil se v nich
s chápáním rovnosti, tak jak ji pojal Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992,
sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud
ČSFR v něm vyložil, že zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování
v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr,
že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo (srov. i nález Ústavního soudu ČR ze dne
21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 in Sb. n. u., sv. 29, str. 79, nebo č. 40/2003 Sb. zákonů).
[17] Nejvyšší správní soud na základě výše citované judikatury Ústavního soudu
ke stěžovatelem uplatněné námitce uvádí, že ustanovení zákona o důchodovém pojištění,
která upravují stanovení osobního vyměřovacího základu a byla v projednávané věci aplikována
při výpočtu starobního důchodu stěžovatele, neshledal v rozporu s ústavním pořádkem.
Přestože lze konstatovat, že použití zejména §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění
je pro stěžovatele nevýhodné, ustanovení samo o sobě není diskriminační a není výrazem
svévolného poskytnutí větších či menších výhod určité skupině pojištěnců.
[18] Nejvyšší správní soud k otázce pojetí stanovení osobního vyměřovacího základu
po účinnosti zákona o důchodovém pojištění z roku 1995 uvádí, že nezahrnutí příjmů z období
před rokem 1986 má objektivní zdůvodnění – rozdíl v charakteru a povaze různých etap
profesního života i dosažení kontinuity dříve platných důchodových systémů
(shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 6 Ads 22/2006-73).
Celkově je možno konstatovat, že zákon č. 155/1995 Sb. nezakládá nepřípustnou nerovnost,
která by byla v rozporu s ústavním pořádkem.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Námitky stěžovatele nejsou z výše uvedených důvodů důvodné a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[20] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[21] Ustanovenému zástupci náleží odměna za dva úkony, tj. převzetí věci a podání kasační
stížnosti, dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., což činí za použití §9 odst. 2
stejné vyhlášky 2000 Kč (1000 Kč za každý úkon). Po připočtení náhrady režijních nákladů
ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) a zvýšení o daň z přidané hodnoty (21%, tj. 546 Kč) činí celková
částka odměny a nákladů ustanoveného zástupce 3146 Kč, které mu budou vyplaceny na jeho
účet podle výroku III. tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu