ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.113.2014:71
sp. zn. 10 As 113/2014 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: B. H., zast. Mgr.
Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, proti žalovanému: Krajský
úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 13. 11. 2013, č. j. OD 994/13-2/67.1/13214/NL KULK 77990/2013, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 2. 5. 2014, č. j. 60 A 9/2013-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rekapitulace dosavadního řízení
[1] Projednávaná věc se týká jízdy bez přední registrační značky podle zákona
o silničním provozu a jsou v ní sporné dvě základní otázky: materiální stránka tohoto přestupku
a procesní okolnosti vydání rozhodnutí.
[2] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) byla prvostupňovým rozhodnutím Magistrátu města
Liberec, odboru dopravy (dále též „magistrát“ nebo „správní orgán I. stupně“)
ze dne 1. 10. 2013, č. j. MML084620/13/1488/OD/Hrz uznána vinnou z přestupku
podle §125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“),
za což jí byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Uvedeného přestupku se žalobkyně měla dopustit
tím, že dne 27. 5. 2013 v 13.30 hodin řídila od náměstí Míru v Jablonném v Podještědí
na pozemní komunikaci ve směru jízdy do ulice Zdislavy z Lemberka vozidlo Volkswagen Golf
s registrační značkou XY, na němž nebyla umístěna přední tabulka registrační značky.
Stěžovatelka tím porušila §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které žalovaný správní orgán v záhlaví
citovaným rozhodnutím zamítl. Zamítnuta byla též následně podaná žaloba ke krajskému soudu.
[4] Stěžovatelka před krajským soudem namítala, že v řízení o přestupku byla porušena
její procesní práva. Podle jejího názoru byl porušen §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, neboť nedošlo k vydání (vyhlášení) prvostupňového rozhodnutí při jednání
v její přítomnosti. Podle stěžovatelky mělo být v souladu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu (např. rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007-46, nebo ze dne 22. 2. 2006,
č. j. 1 As 19/2005-71, nebo ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 As 29/2013-87) nařízeno nové ústní
jednání, k němuž měla být opětovně předvolána. Tento procesní postup magistrát nerespektoval
a žalovaný se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud tuto vadu řízení podpořil.
[5] Dále stěžovatelka napadá nesplnění poučovací povinnosti ze strany magistrátu,
neboť nebyla poučena v potřebném rozsahu. Na řízení o přestupcích se vztahuje obecná právní
úprava, tedy i §36 správního řádu, a kromě práv, které stěžovatelce jako obviněné z přestupku
plynou dle §73 odst. 2 zákona o přestupcích, má i obecná práva účastníka správního řízení,
o kterých jí měl magistrát adekvátním způsobem poučit.
[6] Prvostupňové rozhodnutí je podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněno,
žalovaný tuto odvolací námitku posoudil nesprávně. V odůvodnění chybí úvahy,
kterými se magistrát řídil při hodnocení podkladů a právních předpisů. Není zde též uvedeno,
na základě čeho magistrát dospěl k závěru, že stěžovatelka naplnila všechny znaky skutkové
podstaty přestupku. Skutečnost, že neuvedla žádné skutečnosti nebo nenavrhla důkazy,
které by nasvědčovaly tomu, že se předmětného přestupku nedopustila, nezbavuje správní orgán
povinnosti spolehlivě prokázat její vinu. Z důvodu porušení procesních práv a nesprávného
postupu stěžovatelka navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i prvostupňové
rozhodnutí a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
[7] Žalovaný uvedl, že s ohledem na uplatnění obdobných námitek jako v odvolání odkazuje
na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.
[8] Krajský soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. K porušení procesních práv stěžovatelky
uvedl, že se ve své podstatě domáhala jen ústního vyhlášení rozhodnutí v její přítomnosti.
Soud dospěl k závěru, že byla-li žalobkyně v dané věci prokazatelně seznámena se všemi
podklady pro rozhodnutí, a pokud správní orgán I. stupně po ústním projednání věci dne
25. 9. 2013, konaném v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích v nepřítomnosti žalobkyně,
neprováděl dokazování, následně pouze vydal rozhodnutí ve věci s odstupem několika dnů,
aniž by k vyhlášení nařídil ústní jednání, přičemž důvodem bylo ověření nedostatečné omluvy
nad rámec jeho povinností, nelze v takovém postupu shledat porušení procesních práv žalobkyně
takové intenzity, které by mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o přestupku ve smyslu
§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[9] Rovněž námitku nedostatečného poučení ze strany magistrátu jako správního orgánu
I. stupně soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Podle soudu poučovací povinnosti magistrát dostál
a stěžovatelku poučil řádně a dostatečně.
[10] K námitce nedostatečného odůvodnění soud zdůraznil, že dílčí nedostatky odůvodnění
správního rozhodnutí nezpůsobují nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Z odůvodnění je zřejmé,
na základě jakých konkrétních podkladů magistrát shledal stěžovatelku vinnou ve výroku
rozhodnutí popsaným jednáním, tyto podklady jsou součástí spisového materiálu.
Rovněž byla řádně odůvodněna materiální stránka přestupku a magistrát také na základě
konkrétních skutečností zdůvodnil i uložení pokuty a zákazu řízení motorových vozidel.
Soud rovněž neshledal, že by vypořádání se s odvolacími námitkami ze strany žalovaného
bylo nedostatečné. Jeho rozsah a obsah ostatně odpovídal tomu, jakým způsobem
byly v odvolání vzneseny výhrady vůči postupu magistrátu, které s výjimkou porušení procesních
ustanovení byly formulovány obecně. Vypořádání se s posledním žalobním bodem odpovídá
tomu, že žalobní tvrzení bylo uplatněno v obecné rovině, stěžovatelka magistrátu nevytýkala,
jaké konkrétní skutečnosti či úvahy v odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá. Též u napadeného
rozhodnutí neuvedla, jaké námitky žalovaný nevypořádal způsobem, ve kterém by bylo možno
spatřovat vadu rozhodnutí.
[11] Ačkoli stěžovatelka v replice k písemnému vyjádření žalovaného uváděla,
že zpochybňovala neúplné zjištění skutkového stavu, soud konstatoval, že ve lhůtě pro uvedení
žalobních bodů podle §71 odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s. stěžovatelka
takovou námitku řádně nevznesla a porušení procesních práv nijak se zákonností napadeného
rozhodnutí nespojovala. I v řízení přestupkovém se stěžovatelka pouze obecně bránila vydání
rozhodnutí, neuváděla, že by se daného jednání nedopustila, případně, že měly být zohledněny
určité skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit jiné závěry o naplnění skutkové
podstaty přestupku. V žalobě skutková zjištění či právní kvalifikaci ani uloženou sankci
za přestupek nenapadala, ačkoli v replice uvádí, že tak činila. Na závěr soud zdůraznil,
že samotné tvrzení zkrácení na procesních právech bez další souvislosti s hodnocením
skutkového stavu věci nasvědčuje účelovosti takových námitek (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010-76).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[13] Krajskému soudu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vytýká, že stejně jako správní orgán
nesprávně posoudil otázku naplnění znaků přestupku, neboť v jejím případě nedošlo k naplnění
materiální stránky přestupku.
[14] Na vozidle stěžovatelky zn. Volkswagen Golf chyběla pouze přední tabulka registrační
značky, identifikace vozidla tedy nebyla znemožněna, nýbrž pouze ztížena, a to v důsledku
nahodilé události vzniklé v souvislosti s jízdou, při které byla hlídkou PČR zastavena
a kontrolována, nikoli úmyslného jednání stěžovatelky. Vzhledem k této okolnosti se stěžovatelka
domnívá, že svým jednáním nejenže neporušila, nýbrž ani neohrozila právem chráněný zájem
společnosti. Stěžovatelka nezpochybňuje, že skutečně byla zastavena hlídkou Policie ČR při řízení
vozidla bez přední registrační značky, do doby zastavení hlídkou však o tom nevěděla.
Přestože tedy formální znaky výše uvedeného přestupku patrně naplněny byly,
podle názoru stěžovatelky se měl správní orgán zabývat i tím, zda byla naplněna i materiální
stránka předmětného přestupkového jednání. Povinností správního orgánu bylo zjistit skutečný
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ten se však fakticky materiální stránkou
přestupku nikterak nezabýval, jak je ostatně zřejmé z odůvodnění rozhodnutí,
ve kterém úvahy tohoto charakteru zcela chybí. Přestože stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti
ani nenavrhla důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že se předmětného přestupku nedopustila,
správní orgán je povinen vinu stěžovatelky odůvodnit v souladu s požadavky právního státu.
[15] Správní orgán prvního stupně postupoval podle stěžovatelky v rozporu s §74 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pokud o přestupku rozhodl při jednání,
k němuž nebyla řádně předvolána. Takovýto postup je v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, jmenovitě s rozsudkem č. j. 4 As 4/2007-46 ze dne 4. 10. 2007
či s rozsudkem č. j. 6 As 29/2013-87 ze dne 2. 10. 2013, podle které je správní orgán v případě
nevydání rozhodnutí při jednání, které se konalo v nepřítomnosti osoby obviněné z přestupku,
jež byla k tomuto jednání řádně předvolána, povinen nařídit nové ústní jednání
a osobu obviněnou z přestupku k němu předvolat. Správní orgán tak řízení zatížil vadou
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[16] Postup správního orgánu, který za účelem jednání o přestupku nejprve nařídil jednání
na den 25. 9. 2013, na kterém věc v nepřítomnosti stěžovatelky projednal, avšak rozhodnutí
ve věci vydal až při jednání dne 1. 10. 2013, o kterém stěžovatelku nevyrozuměl, je nesprávný.
V mezidobí po jednání dne 25. 9. 2013 do vydání rozhodnutí dne 1. 10. 2013 byl spis správního
orgánu doplněn o další listiny (opětovná výzva k doplnění podání ze dne 26. 9. 2013)
a nastaly okolnosti, které mohly být posouzeny k újmě stěžovatelky a pod jejichž vlivem mohl
správní orgán prvního stupně rozhodnout. Stěžovatelka již neměla možnost se s obsahem těchto
listin seznámit a k novým okolnostem se vyjádřit. Tyto listiny, byť se netýkají přestupkového
jednání stěžovatelky, představují podklad rozhodnutí a postupem správního orgánu
bylo porušeno i právo stěžovatelky ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán zkrátil
její práva, zatížil celé řízení i rozhodnutí procesními vadami.
[17] Stěžovatelka závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[18] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a odkázal na své
rozhodnutí. Dále uvedl, že argumenty týkající se neúmyslné jízdy žalobkyně bez přední registrační
značky jsou zcela nové a nebyly uplatněny v řízení před správním orgánem ani před krajským
soudem. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky pro projednání kasační
stížnosti, proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu, jak z úřední povinnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., tak i v rozsahu kasační stížností uplatněných důvodů.
a) nesprávné právní posouzení
[20] V prvé řadě bylo třeba vyřešit otázku, zda je tato námitka přípustná vzhledem
k zásadě koncentrace soudního řízení podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka námitku týkající
se materiálních znaků přestupku uvedla již v odvolání proti rozhodnutí a následně ji zběžně
zmínila i v žalobě a replice k vyjádření žalobce v řízení před krajským soudem.
Lze konstatovat, že podstata námitky byla obsažena jak v předcházejícím správním,
tak soudním řízení. Skutečnost, že stěžovatelka jela pouze se zadní registrační značkou,
zatímco přední měla u sebe ve vozidle, vyplývá ze správního spisu, zejména z oznámení
přestupku a z přiložené fotodokumentace pořízené policisty přímo na místě. I nutnost prokázat
materiální stránku přestupku stěžovatelka v odvolacím řízení zmínila, přestože některé argumenty
a detaily rozvedla až v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy i přes určité
nedostatky posoudil námitku jako přípustnou.
[21] Podle §125c odst. 1 písm. a) bodu 1 silničního zákona“[f]yzická osoba se dopustí přestupku
tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem
(pozn.: zde poznámka pod čarou odkazuje na zákon o podmínkách provozu vozidel) není umístěna
tabulka státní poznávací značky (dále jen „registrační značka“) nebo je umístěna tabulka registrační značky,
která nebyla vozidlu přidělena. V posuzované věci stěžovatelka naplnila první variantu této skutkové
podstaty, tedy na řízeném vozidle nebyla vpředu umístěna tabulka registrační značky.
[22] Zákon o přestupcích v §2 odst. 1 stanoví, že přestupkem je „zaviněné jednání,
které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně,
nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“.
Obecně lze přitom vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku,
neboť porušuje nebo ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze automaticky
dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy,
když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby.
Pokud kromě okolností jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku,
existují další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen
nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku
přestupku a takové jednání potom nemůže být přestupkem. Čím vyšší bude společenská
nebezpečnost určitého jednání, tím výjimečnější musí být okolnosti, které by mohly oslabit
materiální stránku natolik, že by toto jednání nemohlo být vůbec kvalifikováno jako přestupek
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 – 23,
a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45). Z citovaného rozsudku rovněž vyplývá,
že posouzení, zda došlo k naplnění materiálního znaku přestupku, je třeba provádět jednotlivě
ve vztahu ke každé konkrétní skutkové podstatě a konkrétnímu jednání.
[23] V projednávané věci jsou formální znaky přestupku uvedeny v §125c odst. 1 písm. a)
zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož se přestupku dopustí ten,
kdo řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem není umístěna tabulka registrační
značky nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena.
Otázkou materiálního znaku tohoto přestupku se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě rozsudků,
např. ze dne 29. 7. 2010, č. j. 4 As 10/2010 – 58, a ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 – 54.
K naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku nemusí dojít vždy, když je naplněn
formální znak přestupku. Společenská nebezpečnost jednání, tedy materiální stránka přestupku,
by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost
předmětného jednání zásadním způsobem snižovaly. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost
jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující
případy přestupků, mohou být zejména: význam právem chráněného zájmu,
který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti,
za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra jeho zavinění. Srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012-35, ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 – 46, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, či ze dne 26. 4. 2013,
č. j. 5 As 76/2011 – 78.
[24] Nelze však souhlasit se stěžovatelkou, že správní orgán materiální stránku přestupku
zcela pominul. V prvostupňovém rozhodnutí je na str. 2 uvedeno, že byl naplněn materiální znak
skutkové podstaty přestupku, neboť „protiprávním jednáním došlo k ohrožení zájmu společnosti,
konkrétně zájmu společnosti na identifikaci vozidla i možného přestupku spáchaného pachatelem“.
V tomto případě také správní orgán při úvaze o trestu přihlédl mj. k evidenční kartě řidičky,
z níž vyplývá, že stěžovatelka dopravní předpisy porušovala v minulosti opakovaně.
Toto odůvodnění aproboval i krajský soud. S ohledem na úspornost a nekonkrétnost námitek
mu nelze vyčítat, že se otázce hlouběji nevěnoval. Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné též zdůraznit, že míra podrobnosti pro odůvodnění naplnění materiálních znaků
skutkové podstaty přestupku je dána konkrétními pochybnostmi vznesenými v průběhu
správního řízení. Pokud v průběhu správního řízení není materiální stránka zpochybněna,
není vadou rozhodnutí správního orgánu, pokud neobsahuje obsáhlé odůvodnění v tomto směru.
[25] Nejvyšší správní soud nad rámec rozhodnutí připomíná, že jízda bez přední registrační
značky nejenže podstatně významně ztěžuje identifikaci, ale v mnoha případech přímo
znemožňuje chránit zájem společnosti na bezpečnosti silničního provozu. Tak tomu může být
u kamerových systémů, které snímají auto pouze zepředu (např. radary měřící rychlost vozidla),
případně u čerpací stanice, odkud řidič odjede bez placení, či u dopravních nehod. I v případě,
že by zařízení umělo pořizovat fotografie či záznam vozidla zezadu, by byl problém identifikovat,
kdo auto skutečně řídil. Platí, že každý řidič je povinen zkontrolovat před jízdou technické
podmínky a další náležitosti svého vozidla. Nelze sice vyloučit, že výjimečně dojde i k situaci,
že registrační značka spadne bez zanedbání povinností řidiče zcela náhodou během jízdy
a řidič tuto skutečnost zjistí až při silniční kontrole, ale v takovém případě je tuto nahodilou
událost důvěryhodným způsobem prokázat (svědecká výpověď, fotodokumentace apod.).
Z dokumentů založených ve správním spisu je však zřejmé, že v případě stěžovatelky
se o nahodilou událost nejednalo, resp. žádné tvrzení v tomto smyslu správním orgánům
neposkytla.
[26] Ze správního spisu vyplývá, že při silniční kontrole sama policejní hlídce okamžitě
předložila k nahlédnutí i přední registrační značku, kterou měla uloženou ve vozidle.
Nijak nevysvětlila důvod jejího nepřipevnění na přední části vozidla. V řízení před správním
orgánem ani před krajským soudem se blíže o těchto okolnostech nezmínila,
ani je nezpochybňovala. Poprvé v kasační stížnosti uvádí, že tato okolnost byla způsobena
„nahodilou událostí v souvislosti s jízdou“ a že do „doby zastavení hlídkou“ o jízdě bez přední
registrační značky vůbec nevěděla.
[27] Toto tvrzení však zcela odporuje zjištěnému skutkovému stavu i samotnému jednání
stěžovatelky v době zastavení vozidla. V oznámení o přestupku, které stěžovatelka podepsala,
je uvedeno, že registrační značka byla uložena ve vozidle. Stěžovatelka do oznámení ke svému
podpisu napsala, že se nechce nijak vyjadřovat. Též v úředním záznamu potvrzeném policisty,
je jednoznačně uvedeno, že stěžovatelka měla přední registrační značku uloženou ve vozidle
a předložila ji hlídce k nahlédnutí. Dále hlídce sdělila, že nevěděla, že její jednání je přestupkem.
Z těchto skutečností vyplývá, že je vyloučeno, aby stěžovatelka o jízdě bez přední registrační
značky nevěděla a dozvěděla se o něm až po zastavení vozidla policisty.
b) vady řízení před správním orgánem
[28] Stěžovatelka dále namítla, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s §74
odst. 1 zákona o přestupcích, pokud o přestupku rozhodl při druhém ústním jednání,
k němuž již na rozdíl od prvního ústního jednání nebyla řádně předvolána.
[29] Dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích [o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne,
ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
[30] Smyslem ústního projednání přestupku je garance spolehlivě zjištěného skutkového
stavu věci a realizace práva obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům
o nich. Uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného předpokládá
součinnost ze strany správního orgánu i obviněného. Správní orgán má povinnost postupovat
tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil podmínky pro realizaci jeho práva na projednání
přestupku v jeho přítomnosti; na obviněném z přestupku je, aby se k ústnímu jednání fyzicky
dostavil nebo se náležitě omluvil. Správní orgán má povinnost akceptovat pouze omluvu,
která je „náležitá“. Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře vyložil tři podmínky náležité
omluvy z jednání dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích, a sice povinnost omluvit se bezodkladně,
mít důležitý důvod znemožňující účast na jednání a takto tvrzený důvod doložit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23).
[31] V tomto případě byla stěžovatelka řádně předvolána k ústnímu jednání, přičemž právní
zástupkyně omluvila stěžovatelku z důvodu pobytu v zahraničí a sebe z důvodu kolize s jednáním
u jiného okresního soudu. Ani jedna omluva však nebyla doložena: ve správním spise chybí
důkaz o tom, že by se stěžovatelka nacházela v zahraničí a právní zástupkyně přes opakované
výzvy o doložení své nepřítomnosti toto odmítla, a to s poukazem na to, že jde věc nezletilého
dítěte, o níž nemůže sdělovat žádné informace. Podle informace, kterou si prvostupňový orgán
vyžádal přímo od Okresního soudu v České Lípě, však u onoho soudu žádné ústní jednání
s právní zástupkyní stěžovatelky na onen den nahlášeno nebylo. Správní orgán vyzval zástupkyni,
aby mu sdělila spisovou značku věci, ve které se má u okresního soudu v dotyčný den účastnit
jednání, zástupkyně odmítla sdělit i tento údaj.
[32] Protože tedy omluva nebyla nijak doložena, správní orgán přistoupil k ústnímu jednání
v nepřítomnosti stěžovatelky, která o této možnosti byla poučena. V závěru protokolu o ústním
jednání ze dne 24. 9. 2013 je konstatováno, že správní orgán shledal stěžovatelku vinnou
ze spáchání předmětného přestupku. Správní orgán další ústní jednání nenařizoval,
ověřoval pouze věrohodnost omluvy zástupkyně. Odpověď z Okresního soudu v České Lípě
mu byla doručena následující den po ústním jednání, tj. 26. 9. 2013. V dalších dnech se snažil
zjistit od zástupkyně údaje k potvrzení či vyvrácení její omluvy, ty mu, jak je uvedeno výše,
odmítla poskytnout. Vzhledem k tomu správní orgán dospěl k závěru, že jednání dne 24. 9. 2013
bylo konáno v nepřítomnosti stěžovatelky v souladu se zákonem a dne 1. 10. 2013
vydal rozhodnutí.
[33] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu není uvedený postup správního orgánu
zcela správný. Jak v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl krajský soud, Nejvyšší správní soud
zastává názor, že vydání rozhodnutí až po ústním jednání s určitou časovou prodlevou
představuje vadu řízení (viz např. rozsudek ze dne 4. 10. 200, č. j. 4 As 4/2007-46),
pouze nutno dodat, že tato vada zpravidla nemívá vliv na zákonnost rozhodnutí
(viz např. výše citovaný rozsudek č. j. 5 As 1/2010-76). V projednávané věci správní orgán
v závěru ústního jednání vyslovil závěr o vině stěžovatelky, nijak nedoplňoval dokazování
ohledně přestupku, rozhodnutí s plným výrokem vydal ihned po konečném zpochybnění omluvy
zástupkyně. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
dle něhož stěžovatelka nebyla postupem správního orgánu prvního stupně zkrácena
na svých právech způsobem, který by měl za následek vydání nezákonného rozhodnutí.
[34] Kasační námitky stěžovatelky byly na základě výše uvedeného posouzeny
jako nedůvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud kasační stížnost z výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[36] Stěžovatelka, která neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu