ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.189.2016:39
sp. zn. 10 Azs 189/2016 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Y. C., zast. JUDr.
Davidem Sedláčkem, advokátem se sídlem sady 5. května 308/26, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1.
2016, čj. OAM-250/ZA-ZA08-LE22-PD1-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2016, čj. 60 Az 1/2016-89,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) udělilo žalobci (dále jen „stěžovatel“)
rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014 doplňkovou ochranu dle §14a zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“) na dobu 12 měsíců. Dne 1. 9. 2015 stěžovatel požádal
v souladu s ustanovením §53a odst. 4 zákona o azylu o prodloužení doby, na kterou
mu tato doplňková ochrana byla udělena. Uvedl, že v průběhu svého pobytu v České republice
(dále jen „ČR“) obdržel několik povolávacích rozkazů a nyní má obavu, že bude kvůli nesplnění
branné povinnosti uvězněn.
[2] Žalovaný žádosti o neprodloužení doplňkové ochrany stěžovatele nevyhověl.
Případné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu posoudil s ohledem na informace
jemu známé z dostupných zdrojů. Neshledal přitom okolnosti, které by takovému nebezpečí
ve vztahu ke stěžovateli nasvědčovaly.
[3] V žalobě podané ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) stěžovatel
nesouhlasil s tvrzením žalovaného, dle něhož důvody pro prodloužení doplňkové ochrany
pominuly. Není pravdou, že situace v Charkovské oblasti, odkud pochází, je zcela stabilní
a klidná, a že konflikt probíhá pouze v Doněcké a Luhanské oblasti. Tvrdil, že v případě návratu
na Ukrajinu by mohl být ohrožen na zdraví a životě proruskými separatisty, kteří se v jeho
domovské oblasti nachází. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k novému projednání.
[4] Krajský soud v Plzni přisvědčil názoru žalovaného a žalobu rozsudkem ze dne
18. 7. 2016, čj. 60 Az 1/2016-89, zamítl.
II. Shrnutí kasační stížnosti
[5] Stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném právním posouzení
věci a neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatel poukazuje zejména na nesprávné,
resp. nedostatečné posouzení nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1 a 2 písm. b) a d) zákona
o azylu. Krajský soud dle stěžovatele pochybil, když rozhodnutí žalovaného v důsledku těchto
pochybení nezrušil.
[6] Stěžovatel tvrdí, že žalovaný se k nebezpečí vážné újmy vůbec nevyjádřil.
Vycestováním na Ukrajinu stěžovateli bezprostředně hrozí zadržení a trestní stíhání
pro nenastoupení do služby v ozbrojených silách. Nebezpečí spatřuje v možnosti uvalení
vazby, resp. v následném výkonu trestu odnětí svobody, neboť část proruských separatistů
se má v současnosti nacházet v charkovských věznicích a stěžovatel se obává o svůj život
v případě, že s nimi bude sdílet celu. Má obavu, že stát by mu v této situaci neposkytl ochranu.
Žalovaný pochybil, když k těmto skutečnostem z úřední povinnosti nepřihlédl.
[7] Stěžovatel odkazuje na vyjádření generálního tajemníka OSN (viz článek ze dne 3. 6. 2016
„Na Ukrajině mučí příznivce separatistů, uvedla OSN“) dostupný na serveru novinky.cz. Dále namítá
systematické porušování lidských práv vězňů ze strany státu s odkazem na zprávu Úřadu
vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině v období
16. 11. 2015 – 15. 2. 2016. Z této zprávy má jasně vyplývat, že mnoho osob bylo v Charkově
zadrženo, aniž byly dodrženy procesní předpisy, tyto osoby nebyly řádně obviněny a byly
zaznamenány i případy mučení a diskriminace. Krajský soud pochybil, pokud k těmto zprávám
nepřihlédl.
[8] Soud dle stěžovatele nedostatečně zjistil faktickou bezpečnostní situaci v Charkovské
oblasti. Situace se zde od roku 2014, kdy mu byla poprvé udělena doplňková ochrana ve smyslu
§14a zákona o azylu, nezměnila tak zásadním způsobem, aby ji bylo možné hodnotit jako
klidnou, ustálenou a neměnnou. Tento závěr krajského soudu (i žalovaného) je zcela v rozporu
se zprávou Ministerstva zahraničních věcí publikovanou dne 4. 8. 2015, která jasně hovoří
o „nejisté bezpečnostní situaci v Charkovské oblasti“. Stěžovatel také nesouhlasí se způsobem provedení
některých důkazů krajským soudem, např. zprávy Evropské pojišťovny, a popř. jejich
neprovedení – navrhovaná výpověď sestry, která měla být s aktuální situací na Ukrajině
obeznámena.
[9] Podle názoru stěžovatele měl žalovaný v řízení přihlédnout ke všem výše
uvedeným okolnostem při posouzení nebezpečí ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Žalovaný tak neučinil, což mělo za následek porušení mezinárodních závazků ČR vyplývajících
z článku 2, 3 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Krajský soud měl rozhodnutí
žalovaného z těchto důvodů zrušit.
[10] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na závěrech, které učinil v rozhodnutí a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost ve smyslu §104a s. ř. s. ,
popřípadě ji zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná [§102 a násl. s. ř. s.], a stěžovatel je zastoupen advokátem [§105 odst. 2 s. ř. s.].
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody, které lze podřadit ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky a nedostatečné
zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k posouzení „nebezpečí vážné újmy“ ve smyslu ustanovení
§14a odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud dále z obsahu kasační stížnosti dovodil,
že tvrzení stěžovatele o tom, že rozhodnutí žalovaného mělo být krajským soudem
zrušeno ex offo, lze obsahově vyložit jako námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[14] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti zabývá otázkou, zda tato stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítne pro nepřijatelnost.
[15] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, kde interpretoval neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Neshledal přitom vady ve s myslu §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout ex offo.
[17] Dle §53a odst. 4 zákona o azylu ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena
doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma
[§14a zákona o azylu] a nenastanou-li důvody pro její odejmutí [§17a zákona o azylu].
[18] Doplňková ochrana se podle §14a odst. 1 zákona o azylu udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním
občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu,
tj. a) uložení nebo vykonání trestu smrti; b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu; c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu; d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 6 Azs 12/2003; rozsudek NSS
ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 8 Azs 170/2005).
[19] Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že nejprve posoudil, zda okolnosti, pro něž byla
doplňková ochrana původně udělena, se změnily natolik, že již není nutné prodloužení
této ochrany. Důvodem pro její udělení dne 29. 10. 2014 byl nejistý vývoj bezpečnostní situace
na Ukrajině. Při posouzení žádosti stěžovatele ze dne 1. 9. 2015 o prodloužení doplňkové
ochrany žalovaný dospěl k závěru, že aktuální bezpečnostní situaci v Charkovské oblasti
je stabilní s tím, že ozbrojený konflikt je již po několik měsíců soustředěn v Doněcké a Luhanské
oblasti.
[20] Stěžovatel zejména poukazuje na zprávu Ministerstva zahraničních věcí
(dále jen „MZV“), publikované dne 4. 8. 2015, ze které vyplývá, že „Kvůli nejistému vývoji
bezpečnostní situace MZV vyzývá občany ČR k obezřetnosti rovněž při cestách do Charkovské,
Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti“. Nejvyšší správní soud
se k této otázce již dříve vyjádřil v tom smyslu, že ozbrojený konflikt na Ukrajině nedosahuje
takové intenzity, že by „každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy.“ (srov. usnesení NSS ze dne 30. 4. 2015, čj. 9 Azs 13/2015-69,
ze dne 17. 6. 2015, čj. 6 Azs 86/2015-31; ze dne 11. 2. 2016, čj. 9 Azs 287/2015-20).
Nelze proto tvrdit, že každý, kdo pochází z východní části Ukrajiny, resp. z Luhanské
či Doněcké oblasti zasažené ozbrojeným konfliktem, má automaticky nárok na doplňkovou
ochranu či její prodloužení z důvodu nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
Tím spíše nelze tento výklad akceptovat v situaci, kdy žadatel pochází z oblasti takto nezasažené.
Nebezpečí vážné újmy musí být naopak vždy individualizováno s ohledem na okolnosti
konkrétního případu.
[21] Ke stěžovatelem navrženým důkazním prostředkům, novinovým článkům a zprávě
Evropské pojišťovny týkající se situace na Ukrajině, krajský soud uvedl, že se primárně
vztahují k situaci v oblastech Doněcka a Luhanska, a nikoliv k dění v Charkovské oblasti.
Ke zprávě pojišťovny tento soud uvedl, že jejím cílem je pouze varovat cestující před zvýšeným
rizikem vzniku škody v rizikových oblastech, neboť v těchto případech je pojišťovna
oprávněna plnění odmítnout. Dle krajského soudu stěžovatelem navržené důkazy nic nemění
na závěru žalovaného, že obec K. v Charkovské oblasti, z níž stěžovatel
pochází, není ozbrojenými střety mezi ukrajinskými vojáky a proruskými separatisty zasažena.
Výpověď sestry, která dlouhodobě pobývá v ČR, by dle soudu nemohla skutková zjištění učiněná
žalovaným vyvrátit. Krajský soud dospěl k závěru, že navrhované důkazní prostředky
nijak neindividualizují případné nebezpečí újmy ve sféře stěžovatele. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že při dokazování nedošlo k porušení procesně právních předpisů. Přestože aktuální
bezpečnostní situaci na Ukrajině podle názoru Nejvyššího správního soudu není vhodné nazývat
za trvale stabilní, na základě zpráv o zemi původu shromážděných žalovaným je možno souhlasit
s tvrzením, že stav v Charkovské oblasti je po několik měsíců stabilizovaný a obecné nebezpečí
přičitatelné všem civilním obyvatelům nedosahuje intenzity, pro kterou by bylo namístě přiznat
(či v tomto případě prodloužit) doplňkovou ochranu.
[22] K obavě stěžovatele z pronásledování proruskými separatisty z důvodu, že v průběhu
událostí na Majdanu podporoval dnes vládnoucí síly, žalovaný poukázal na skutečnost,
že oblast, z níž stěžovatel pochází, je v současné době pod pro ukrajinskou vládou
reprezentovanou prezidentem Porošenkem. V případě hrozby pronásledování proruskými
separatisty (tj. soukromými osobami) Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že postižená
osoba se musí vždy nejprve obrátit s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu,
pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu
poskytnout (srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008-57; ze dne 30. 9. 2008,
čj. 5 Azs 66/2008-70; ze dne 31. 10. 2008; čj. 5 Azs 50/2008-62, nebo ze dne 18. 12. 2008,
čj. 1 Azs 86/2008-101). Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že žalovaný i krajský soud
správně uvedli, že nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovateli jakožto pro ukrajinsky smýšlejícímu
občanu nebyla v případě nebezpečí ze strany proruských separatistů poskytnuta ochrana
příslušných státních orgánů.
[23] Stěžovatel v řízení před žalovaným uvedl, že se z důvodu nerespektování povolávacího
rozkazu do armády obává uvěznění, bez dalších podrobností. Tuto obavu a případné následky
trestního stíhání blíže rozvedl poprvé v kasační stížnosti s odůvodněním, že jeho obava pramení
z toho, že v ukrajinských věznicích se v současné době nachází mnoho proruských separatistů,
kteří by se mu mohli mstít, pokud by s nimi sdílel celu.
[24] Žalovaný vyhodnotil obavu stěžovatele z uvěznění v důsledku porušení branné
povinnosti z hlediska udělení doplňkové ochrany jako irelevantní důvod. V této souvislosti uvedl,
že trest smrti byl na Ukrajině v minulosti zrušen a že zde není jiné nebezpečí, které by stěžovateli
hrozilo, neboť pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení
čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Závěrem uvedl, že doplňkovou ochranu
v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu lze uložit pouze
tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí. V této souvislosti odkázal na zprávy
Vysokých komisařů OSN, zprávy organizace Amnesty International a další, z nichž přímé
a hrozící nebezpečí pro stěžovatele nevyplývá.
[25] S ohledem na obsah této kasační námitky, je vhodné nejprve připomenout,
že v řízení o udělení doplňkové ochrany je důkazní břemeno rozloženo mezi žalovaného
a žadatele o mezinárodní ochranu, včetně doplňkové ochrany či jejího prodloužení:
„Postupuje-li Ministerstvo vnitra ve věcech azylových tak, že se ujímá odpovědnosti za náležité zjištění reálií
o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně
jeho osoby, odpovídá to výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské unie.“ (viz. rozsudek
NSS ze dne 25. 7. 2005 čj. 5 Azs 116/2005-58). Ačkoliv má správní orgán povinnost zjistit
skutkový stav věci z jemu dostupných věrohodných a objektivních zdrojů, není povinen
za žadatele o azyl domýšlet všechny v úvahu přicházející důvody pro případné udělení ochrany
a zjišťovat všechna byť i jen potenciální nebezpečí, která mohou žadateli o azyl teoreticky hrozit.
V souladu se zásadou dispoziční je naopak povinností žadatele uvádět specifické okolnosti
a obavy, které považuje za relevantní ve vztahu ke své osobě (k tomu srov. usnesení NSS ze dne
15. 10. 2015, čj. 9 Azs 196/2015 – 26, usnesení NSS ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 Azs 95/2016-32).
[26] Rozsah soudního přezkumu v řízení před správním soudem je i ve věcech týkajících
se mezinárodní ochrany ovládán zásadou dispoziční. Správní soud přezkoumává napadené
správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů a v rozsahu vymezeném žalobními tvrzeními
a není povinen za žalobce vyhledávat další (jiné) důvody, pro něž by mohl žalobě vyhovět.
Přípustnost opožděné námitky je možná pouze v ojedinělých případech, pokud se okolnosti,
za nichž správní orgán rozhodoval, změnily takovým způsobem, že jeho závěry učiněné
v rozhodnutí by byly při znalosti takového stavu věcí odlišné a jako takové by mohly zcela
zásadním způsobem ovlivnit postavení žadatele o azyl [viz zásada non-refoulement
(překážka vycestování) a čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU (dále jen „směrnice“)].
[27] Zejména nelze opomenout skutečnost, že stěžovatel své obavy z možného trestního
postihu koncipoval v řízení před žalovaným ve velmi obecné rovině a v řízení před správním
soudem námitky vztahující se k této obavě uvedl až po lhůtě (k tomu srov. usnesení NSS ze dne
15. 10. 2015, čj. 9 Azs 196/2015-26, usnesení NSS ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 Azs 95/2016-32;
ze dne 15. 10. 2015, čj. 9 Azs 211/2015-23. Stěžovateli však již v řízení před žalovaným bylo
prokazatelně známo, že je povolán do armády a že za nesplnění branné povinnosti mu hrozí trest
odnětí svobody. Nejedná se tudíž o skutečnost, kterou by stěžovatel nemohl uplatnit bez své viny
včas a ani o jinou okolnost, na základě níž by měl krajský soud povinnost takto opožděnou
námitku projednat (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 425/16).
I přesto se krajský soud k této námitce ve stručnosti vyjádřil a se závěry žalovaného se ztotožnil.
[28] Netvrdil-li stěžovatel už v žalobě (ač mohl), že žalovaný pochybil v posouzení
obavy stěžovatele z možného uvěznění, potom nelze krajskému soudu vytýkat, že se k této
skutečnosti nevyjádřil, popř., že se vyjádřil pouze velmi stručně. S ohledem na výše
uvedené proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že postup krajského soudu nelze považovat
za nezákonný ani nepřezkoumatelný.
[29] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že službu v armádě, včetně případné
účasti na bojových akcích, nelze považovat za ohrožení svévolným násilím vyplývajícím
z ozbrojeného konfliktu ve smyslu §14a zákona o azylu (srov. usnesení NSS ze dne 17. 6. 2015,
čj. 6 Azs 86/2015-31; ze dne 22. 7. 2015, čj. 2 Azs 160/2015-43; ze dne 10. 9. 2015,
čj. 2 Azs 175/2015-34; ze dne 14. 10. 2015, čj. 3 Azs 127/2015-31).
[30] Pokud žadatel povolávací rozkaz nerespektuje, je povinen nést negativní důsledky
porušení právních předpisů svého domovského státu. Institut mezinárodní ochrany není
nástrojem pro vyhnutí se důsledkům trestního stíhání v zemi původu. Hrozba trestního stíhání
či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů,
a to tehdy, když osobě hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt
již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné
části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné (srov. též usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04; rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2012, čj. 7 Azs 9/2012-46).
Trest odnětí svobody je přitom standardním postihem za porušení branné povinnosti nejen
na Ukrajině, ale i v ČR a jiných evropských státech.
[31] Ke konkretizaci obav stěžovatele v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud na tomto
místě opětovně připomíná, že stěžovatel v řízení před správním orgánem i (opožděně)
před krajským soudem vyslovil obavu z uvěznění v důsledku nenastoupení do armády
pouze v obecné rovině (k tomu viz výše). Ze spisu správního orgánu vyplývá, že stěžovatel
v průběhu správního řízení nevyjádřil obavu z možného sdílení cely s proruskými separatisty,
nenabídl k této problematice speciální podklady. Stěžovatel v řízení před žalovaným
neuvedl ani v obecných konturách, že by se jakkoliv obával nevhodných podmínek ve věznici,
a neučinil tak ani ve lhůtě pro podání žaloby (k tomu srov. usnesení NSS ze dne 15. 10. 2015,
čj. 9 Azs 211/2015-23), natož aby vyjádřil konkrétní obavy z možnosti sdílení cely s proruskými
separatisty.
[32] Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele, že všechny tyto skutečnosti
měly být žalovaným zohledněny ex offo, neztotožňuje. Vyjádření žalovaného k možnému
nebezpečí trestního stíhání, k dodržování lidských práv na Ukrajině, jakož i k dalším
okolnostem projednávaného případu, považuje zdejší soud za zcela dostačující, úměrné tvrzením
stěžovatele. K právním důsledkům opožděné námitky srov. závěry Nejvyššího správního soudu
v bodech 25 – 28 tohoto usnesení.
[33] Nejvyšší správní soud považuje kasační námitku stěžovatele spočívající z obavy
možného sdílení cely s proruskými separatisty za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť byla uplatněna až v řízení o kasační stížnosti. Důvody kasační stížnosti nelze rozšiřovat
nad rámec žalobních bodů, lze je opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody,
jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny. Případná přípustnost opožděné
námitky je možná pouze v ojedinělých případech, na něž se vztahuje zásada non-refoulement.
O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou NSS,
ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, a nebyl shledán ani důvod k judikatornímu
odklonu. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu v podobě
nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení při výkladu
hmotného nebo procesního práva. Nedošlo ani k porušení zásady non-refoulement a čl. 46 odst. 3
směrnice.
[35] S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu