ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.184.2016:50
sp. zn. 2 Azs 184/2016 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: N. D.,
zastoupená Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 1799/4,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2015, č. j. OAM-246/LE-BE03-HA08-2014, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 32 Az 11/2015 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., se u r č u je částkou 2057 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je státní příslušnicí Filipínské republiky. Do České republiky přicestovala
v květnu 2010 na pracovní vízum, neboť zde měla dohodnutou práci jako masérka. Její žádost
o dlouhodobý pobyt byla zamítnuta a dne 3. 4. 2014 jí bylo pravomocně uloženo správní
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dne 5. 11. 2014
byla žalobkyně zajištěna Policií České republiky a dne 13. 11. 2014 podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany z důvodu obavy před pronásledováním ze strany rodiny jejího zesnulého
manžela a nutnosti finančně zabezpečit svých pět dětí a matku, o níž žalovaný rozhodl v záhlaví
označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že jí mezinárodní ochranu
dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění, neudělil.
[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“)
zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v zemi svého původu pronásledována ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu. Nikdy nebyla členkou žádné politické strany, nikdy se veřejně
politicky neangažovala a ve své vlasti neměla žádné potíže politického charakteru ani jiné potíže
se státními orgány. Rovněž nebylo prokázáno, že by mohla mít důvodnou obavu
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Svou vlast opustila z ekonomických
důvodů, aby mohla lépe zabezpečit svou rodinu, která zůstala v zemi původu. Po vypršení
půlročního pracovního víza pobývala na území České republiky nelegálně. Snaha o legalizaci
pobytu ani ekonomické potíže v zemi původu však nejsou relevantními azylovými důvody. Dále
krajský soud shledal porušení povinnosti žádat o azyl bezprostředně po vstupu do České
republiky, neboť o mezinárodní ochranu žalobkyně požádala až v okamžiku, kdy jí bylo uděleno
správní vyhoštění. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že vyhrožování ze strany
příbuzných jejího zesnulého manžela může žalobkyně řešit prostřednictvím standardních
prostředků ochrany v zemi původu. Žalobkyně neprokázala, že by jí byl odepřen přístup
k ochraně, žádnou pomoc ze strany státních orgánů ani nevyhledala.
[3] Krajský soud neshledal ani důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 zákona
o azylu, neboť žalobkyně není rodinným příslušníkem azylanta. K možnosti udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu konstatoval, že žalovaný měl pro rozhodnutí
o něm dostatek podkladů, při rozhodování nevybočil z mezí stanovených zákonem a otázku
hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobkyně, stejně
tak jako k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Tuberkulóza je po léčení stabilizovaná a její současný
stav ji bezprostředně neohrožuje na životě. Krajský soud se ztotožnil s napadeným rozhodnutím
i ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. Žalovaný
vycházel z transparentních, objektivních a v době rozhodnutí aktuálních informací o zemi
původu. Občané Filipínské republiky navracející se po dlouhodobém pobytu v zahraničí nejsou
vystaveni diskriminaci, žalobkyně neměla nikdy potíže se státními orgány, a tudíž nelze
předpokládat, že by jí hrozilo v případě návratu do vlasti přímé a bezprostřední nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Pro úplnost krajský soud uvedl, že žalobkyně nesplňuje
ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle §14b zákona
o azylu, neboť netvrdila ani nebylo prokázáno, že by některému jejímu rodinnému příslušníkovi
byla udělena doplňková ochrana ve smyslu citovaného ustanovení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka předně brojí proti závěru žalovaného
a krajského soudu, že jediným důvodem pro podání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany
byla snaha o legalizaci pobytu za účelem výdělku. V zemi původu jí a jejím dětem hrozila újma
na životě ze strany rodiny jejího zesnulého manžela, která jí opakovaně v minulosti vyhrožovala.
Ochrana ze strany státu není možná bez finančních prostředků či kontaktů, neboť v zemi panuje
všudypřítomná korupce. Stěžovatelka dle svého názoru splňuje podmínky pro udělení
humanitárního azylu. V minulosti prodělala tuberkulózu a nadále užívá medikaci, která by v zemi
původu nemusela být k dispozici. Ve vesnici, ze které pochází, není elektřina, v části domu neteče
pitná voda a jsou zde stále znát následky předchozí živelní pohromy.
[5] Dále namítá, že žalovaný i krajský soud vycházeli z nesprávných a neaktuálních
informací o zemi původu, neboť nezohlednili, že v zemi právě probíhá válka s drogovou mafií,
která si již vyžádala životy několika tisíc civilistů. Kromě obecného nebezpečí, které z konfliktu
vyplývá pro všechny civilisty, se zvyšuje i riziko útoku na stěžovatelku. Dle stěžovatelky tak nelze
souhlasit se závěrem žalovaného a krajského soudu, že situace v zemi původu je bezpečná.
Žalovaný se dostatečně podrobně nezabýval tím, jak všudypřítomná korupce v zemi původu
zasahuje konkrétní situaci stěžovatelky. Napadený rozsudek je rovněž v části zabývající se důvody
pro udělení humanitárního azylu nepřezkoumatelný pro absenci jakékoli argumentace.
Přijatelnost kasační stížnosti je dle stěžovatelky dána tím, že v posuzované věci nebyla poskytnuta
ochrana jejím subjektivním veřejným právům
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně namítá nepřijatelnost kasační
stížnosti dle §104a s. ř. s. Kasační stížnost svým významem nepřesahuje individuální zájmy
stěžovatelky, která se prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany snaží legalizovat svůj pobyt
na území České republiky. Napadeným rozsudkem ani napadeným rozhodnutím nedošlo
k zásadnímu pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
Stěžovatelka přijatelnost své kasační stížnosti nijak neodůvodnila. Žalovaný dále uvádí,
že v napadeném rozhodnutí se řádně a úplně vypořádal se všemi stěžovatelčinými námitkami,
rozhodné skutečnosti hodnotil jednotlivě a v jejich souvislostech a pro účely posouzení žádosti
shromáždil úplné a objektivní informace. Stížní námitky jsou v tomto směru ničím nepodložené.
[7] K pronásledování ze strany soukromých osob žalovaný uvedl, že o azylově relevantní
důvod se může jednat pouze tehdy, pokud státní orgány země původu toto jednání
podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně trpěly či nezajistily účinnou ochranu (viz ustálená
judikatura Nejvyššího správního soudu - rozsudky sp. zn. 2 Azs 22/2012, sp. zn. 7 Azs 43/2008,
či sp. zn. 4 Azs 440/2004). Nedůvěra vůči státním orgánům rovněž není azylově relevantním
důvodem (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 7/2004). Na humanitární azyl není
právní nárok a soudní přezkum správního uvážení ve věci udělení humanitárního azylu
je omezen. Žalovaný zohlednil sociálně ekonomickou situaci stěžovatelky, její věk, zdravotní stav
a rodinnou situaci. Zákonem stanovené meze správního uvážení nepřekročil. Novinové články
nejsou relevantním zdrojem informací o zemi původu.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění svého usnesení připojuje.
[10] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož
mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů“.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Vzhledem k tomu, že ohledně důvodů přijatelnosti stěžovatelka pouze velmi vágně
konstatuje, že v předchozím řízení nedošlo k ochraně jejích subjektivních veřejných práv,
Nejvyšší správní soud se mohl touto otázkou zabývat pouze v obecné rovině za použití shora
nastíněných kritérií.
[12] Možným pronásledováním ze strany soukromých osob v zemi původu a vlivu této
okolnosti na udělení některé z forem ochrany dle zákona o azylu se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval (např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, či v usnesení
ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 Azs 10/2016 – 26). K tvrzením ohledně fungování státních orgánů
a korupce se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 21. 9. 2006,
č. j. 1 Azs 206/2005 – 59. Nejvyšší správní soud rovněž ustáleně judikuje, že pouhou nedůvěru
občana ve státní instituce zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti
kriminálním živlům, rovněž nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu (rozsudek ze dne
29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, či usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49).
[13] Co se týče tvrzení stěžovatelky, že její pobyt v České republice vede ke zlepšení
finanční situace její rodiny, Nejvyšší správní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu,
dle které nejsou azylově relevantními důvody ani snaha o legalizaci pobytu (rozsudky ze dne
21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, či ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 – 26), ani ekonomické
potíže v zemi původu (rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, ze dne ze dne
30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, či usnesení ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 270/2015 – 20).
[14] K námitce týkající se aktuálního vývoje v zemi původu je třeba odkázat na ustálenou
judikaturu k aplikaci zásady non-refoulement, dle které „[s]oud je i při aplikaci kogentních norem
procesního práva vázán článkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu […], pokud
by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení
či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 – 75). Odchylka od vnitrostátní procesní
normy (v nyní posuzovaném případě §75 odst. 1 s. ř. s.) nicméně není přípustná, pokud
rozhodnutí soudu ještě nutně nevede k vydání stěžovatele do země původu, neboť v daném
případě existují procesní nástroje, které tomu mohou zabránit (již zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 75/2005 – 75 či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007 – 119, publ. pod č. 2174/2011 Sb. NSS).
Tvrzení předložená stěžovatelkou v kasační stížnosti mohou představovat nové skutečnosti
ve smyslu zákona o azylu, budou-li shledána relevantními z hlediska udělení azylu či doplňkové
ochrany ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu ve vztahu ke stěžovatelčině konkrétní
situaci. To ovšem bude na dalším uvážení správního orgánu, jehož činnost nemůže soud
nahrazovat ani jeho rozhodnutí předjímat, neboť těžiště posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu leží primárně v řízení před žalovaným, který je k tomu technicky i personálně vybaven.
Pro nyní posuzované řízení je důležité pouze to, že existují procesní prostředky,
které tato tvrzení umožňují správnímu orgánu zohlednit, Nejvyšší správní soud tedy
nemusel přistoupit k prolomení jedné ze základních zásad správního soudnictví zakotvené
v §75 odst. 1 s. ř. s. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že se nezabýval důsledky
aplikace čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, neboť s ohledem
na přechodné ustanovení čl. 52 odst. 1 téže směrnice je přímý účinek čl. 46 odst. 3 možno použít
pouze pro správní řízení zahájená po 20. 7. 2015 (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015 – 35, či ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 Azs 127/2016 – 31).
[15] Námitku týkající se neudělení humanitárního azylu stěžovatelka neuvedla v řízení
o žalobě, a proto je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016,
č. j. 2 Azs 184/2016 - 26, ustanoven k ochraně jejích zájmů ve věci zástupce Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát. Ustanovení §35 odst. 8 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
obecně určuje, že ustanovenému zástupci hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Žádné ustanovení soudního řádu správního však neobsahuje výslovnou úpravu týkající se hrazení
hotových výdajů a odměny ustanovenému advokátu účastníka, který byl od soudního poplatku
osvobozen nikoli zcela, ale jen zčásti. V daném ohledu tak bylo nutno v návaznosti na dosavadní
judikaturu zdejšího soudu (rozsudek ze dne 31. 1. 2011, č. j. 5 As 68/2010 – 72, či usnesení
ze dne 20. 9. 2013, č. j. 5 As 34/2013 - 29) v souladu s §64 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. vyjít
z §138 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
dle něhož platí: „Byl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje
se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování.“
Stěžovatelka byla osvobozena od soudního poplatku z 50 %, stát tedy hradí hotové výdaje
a odměnu ustanoveného advokáta z 50 %, zbylou část náhrady hotových výdajů a odměny
advokáta nese sama stěžovatelka.
[19] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon
právní služby spočívající v písemném podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Za jeden úkon
přísluší částka 3100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových
výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Protože zástupce
stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšovala by se jeho odměna za jeden provedený
úkon o částku 714 Kč odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Po snížení na polovinu tedy celková výše odměny ustanoveného zástupce hrazené státem
činí 2057 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu