ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.259.2016:18
sp. zn. 2 Azs 259/2016 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: P. G.,
zastoupená JUDr. Davidem Jarošem, advokátem se sídlem Jílovská 1167/71a, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2015,
č. j. OAM-16/ZA-ZA06-ZA14-R2-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, č. j. 2Az 23/2015 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2016,
č. j. 2Az 23/2015 – 52, zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“)
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 5. 2015,
č. j. OAM-16/ZA-ZA06-ZA14-R2-2011 jímž ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní
ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Jednotlivé stížní námitky jsou stručně
reprodukovány níže v rámci jejich vypořádání.
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná též pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o námitku, že soud nesprávně posoudil stěžovatelkou uváděný
skutkový stav, neboť již v řízení před žalovaným správním orgánem byla porušena ustanovení
§3 a §50 odst. 4 správního řádu a správní orgán se důsledně nezabýval všemi stěžovatelkou
uváděnými okolnostmi, lze odkázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS.
V něm byl vysloven závěr, že „[ž]alobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč
se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány
či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho
část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů
či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ (srov. též usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 98/2008 – 75 a ze dne 29. 8. 2015,
č. j. 9 As 123/2015 – 34). Lze poznamenat, že napadená rozhodnutí vychází z dostatečně
zjištěného skutkového stavu, který byl řádně a správně právně vyhodnocen.
[8] Stěžovatelka dále namítala, že argumentace žalovaného o nedostupnosti specializované
zdravotnické péče nekoresponduje s obsahem Informace MZV ze dne 17. 4. 2014, a ohradila
se proti obsahu sdělení Informace sítě „důvěrných lékařů“.
[9] Je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí ministerstva v rozporu s předmětnou
zprávou nebylo. Nejvyšší správní soud judikoval, že „[p]ři používání informací o zemích původu je nutné
dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní,
(2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné
(srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country
Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71).
V daném případě není důvodu pochybovat o objektivitě Informace MZV ze dne 17. 4. 2014,
Průzkumu zdravotního systému Světové zdravotnické organizace (WHO) za rok 2013, Informace
sítě „důvěrných lékařů“ ze dne 26. 3. 2013 a ze dne 12. 3. 2014 a výpisu z Infobanky ČTK ke dni
14. 2. 2014. Nejvyšší správní soud shledal, že jak zdroje, tak zjištěné informace, splňují všechny
shora uvedené požadavky.
[10] Pokud jde o námitku, že zdravotní péče je v zemi původu stěžovatelky pro osoby jejího
věku a sociálního postavení, jakož i v kombinaci diagnóz v podstatě nedostupná, a návrat
do Arménie by tak mohl znamenat přímé ohrožení stěžovatelky na životě, což by představovalo
nehumánní přístup ze strany České republiky a vystavilo by stěžovatelku riziku vážné
újmy - nelidského a ponižujícího zacházení ze strany domovského státu, a tedy porušení práv
vyplývajících z čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, lze odkázat
na předcházející judikaturu Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud opakovaně vyslovil,
např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení
dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu. V rozsudku ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, pak uvedl, že nelze vyloučit, aby doplňková ochrana byla udělena
žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí (v citovaném rozsudku se jednalo
o HIV/AIDS) i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu, která by ovšem
musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Z výše označených zpráv vyplývá, že poskytování zdravotní
péče v Arménii se však této úrovni zdaleka neblíží. Omezené prostředky stěžovatelky
na zaplacení nákladné zdravotní péče nelze vykládat jako mučení ani nelidské či ponižující
zacházení ze strany domovského státu.
[11] Co se týče stěžovatelkou namítané nutnosti aplikace směrnice Rady 2004/83/ES ze dne
29. 4. 2004, příp. směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011
(dále jen „směrnice 2011“), která první směrnici nahradila, a to aplikace v přímém účinku
a v extenzivním výkladu, neboť dle stěžovatelky nebyla do českého právního řádu
transponována, je třeba předně uvést, že k transpozici došlo, konkrétně do zákona o azylu,
a to včetně poukazovaného článku 23 směrnice 2011 o zachování celistvosti rodiny. K rodinným
poměrům jako azylově relevantním důvodům se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014 – 52, kde konstatoval, že „…trvalý pobyt syna stěžovatele
na území České republiky není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Důvody pro udělení mezinárodní
ochrany jsou taxativně stanovené v zákoně o azylu, z něhož vyplývá, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela
jiných závažných důvodů, především z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele.“
(srov. též usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 52, a rozsudek ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 6 Azs 5/2010 – 57). Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na situaci stěžovatelky,
která žádá o mezinárodní ochranu i z důvodu trvalého pobytu jejích dvou dětí na území České
republiky.
[12] Stěžovatelka rovněž namítla, že se městský soud ve svém odůvodnění nevypořádal
s výtkou, že žalovaný v řízení o žádosti mylně a neúplně, resp. zavádějícím způsobem
informoval stěžovatelku o možnosti jiného pobytového režimu v ČR. Na straně 7 napadeného
rozsudku je uvedeno, že „[p]okud by vytýkaná vada řízení měla spočívat v tom, že správní orgán mylně
a neúplně, resp. zavádějícím způsobem informoval žalobkyni o možnosti jiného pobytového režimu v České
republice, konstatuje soud, že by se i případná nesprávnost, pokud by k ní v řízení došlo, bezprostředně
neodrazila ve vydaném rozhodnutí a na jeho správnost resp. zákonnost by neměla žádný vliv.“ Městský soud
se tak zcela zřejmě citovanou námitkou zabýval, její vypořádání lze označit za dostatečné,
a rozsudek za přezkoumatelný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu k přezkoumatelnosti,
zejména rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS).
[13] Závěrem stěžovatelka zpochybnila způsob, jakým se žalovaný dle jejího názoru paušálně
vypořádává se žádostmi o mezinárodní ochranu podle země původu žadatele, bez ohledu
na jejich konkrétní situaci, a neúnosně a proti smyslu zákona přenáší nejen břemeno tvrzení,
ale i břemeno důkazní na jejich stranu, ačkoli je jasné, že nemohou dostatečný materiál opatřit,
a nemohou tak uspět. K tomu je třeba konstatovat, že se jedná o tvrzení, které nebylo ze strany
stěžovatelky nijak podloženo. Nejvyšší správní soud proto pouze dodává, že ministerstvo
posuzuje žádosti o azyl jednotlivě a bere v úvahu všechny rozhodné skutečnosti v případě
každého individuálního žadatele, přičemž tyto skutečnosti vypořádává ve vztahu ke všem
ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
[15] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[16] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu