ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.286.2016:29
sp. zn. 2 Azs 286/2016 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O. S., zastoupený
Mgr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve
věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2015, č. j. OAM-460/ZA-ZA15-K08-2014,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2016,
č. j. 2 Az 8/2015 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2016, č. j. 2 Az 8/2015 – 24, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 2. 2015, č. j. OAM-460/ZA-ZA15-K08-2014, jímž
ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Jednotlivé stížní námitky jsou stručně reprodukovány níže
v rámci jejich vypořádání.
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná též pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudky ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS. V daném případě krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu všech žalobních
námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem na kritéria
pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva vycházelo z dostatečně zjištěného
skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny azylově významné důvody ve vztahu
ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost a podmínky udělení mezinárodní
ochrany.
[8] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu jeho přesvědčení,
tj. odmítání nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích, lze odkázat
na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil
závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze
bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo
náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské
služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[9] Jestliže stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích
probíhajících na východě Ukrajině, neboť nechce bojovat proti svým krajanům,
je možno odkázat na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu, kdy tento soud
např. v usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, konstatuje, že „[p]okud stěžovatel
vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny, je v dané věci
třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP,
ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci
základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout
dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut
alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit
například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána
v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO,
pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem
a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože
se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tím tudíž nezabývá.“
Z citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele na vojenské
operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí,
jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině
je hodnocena jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto
skutečnosti, tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině
spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě odůvodňoval.“
[10] Co se týče celkové bezpečnostní situace na Ukrajině, je možné poukázat
na usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální
konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice Nejvyšší správní
soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 18. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 194/2015 - 28. Stěžovatel tak v případě návratu do místa bydliště, na území jeho
domovského státu, nebude probíhající vojenskou operací jakkoliv dotčen, neboť se obec O.
nachází ve Lvovské oblasti, což je západní část Ukrajiny. V souvislosti s namítaným nárokem na
udělení doplňkové ochrany Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení zdejšího soudu ze dne
29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 – 59, ve kterém uvádí, že „[u]stálená judikatura k §14a zákona o
azylu (například rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný pod č. 1849/2009 Sb.
NSS) předpokládá kvalitativně zcela jiná ohrožení žadatele o mezinárodní ochranu a je vyhrazena jen pro
nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení jeho života a zdraví.“ Z výše uvedeného nevyplývá, že by se
stěžovatel nacházel v situaci, kdy by mu bezprostřední nebezpečí ohrožení života a zdraví
hrozilo.
[11] K otázce humanitárního přesahu stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu,
kdy uvedl, že na území České republiky pobývá jeho matka a bratr, odkazuje Nejvyšší
správní soud na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, zejména na rozsudek ze dne 6. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 59/2004 – 49, který uvádí, že „[p]odle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu
nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Institut humanitárního azylu tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu
„případ zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím správního orgánu
a je vyjádřeno slovy „lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti tohoto rozhodování správního orgánu
je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu. (…) Skutečnost, že se na území ČR zdržuje zletilý bratr
též zletilého žalobce s rodinou, nepředstavuje vzhledem k výjimečnosti aplikace předmětného institutu sama o sobě
případ hodný zvláštního zřetele (a to ani z hlediska ochrany soužití rodiny), pro nějž by bylo možno udělit
humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.“ Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaný zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není (s. 5 – 6 rozhodnutí žalovaného). Udělení azylu je na volné úvaze příslušného
správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Protože
žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav ve státě jeho posledního
trvalého bydliště (Ukrajina), a pokud z toho sám nedovodil důvody pro udělení humanitárního
azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
sám neuváděl. V souladu s usnesením ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 295/2015 – 37, „[e]xistenci
rodinných vazeb nelze dle ustálené judikatury považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu.“ Závěrem
lze poznamenat, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území
České republiky, a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 37/2003 – 47). Pro úplnost je možno ještě odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne, č. j 2 Azs 138/2016 – 30, které uvádí, že „rodinné vazby na území České republiky
nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.“ (srov. též usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 4).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[13] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[14] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu