ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.214.2016:34
sp. zn. 4 Azs 214/2016 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Y., zast. Mgr. et Mgr.
Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 Az 5/2013 -
151,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. OAM-82/ZA-ZA06-K01-2011, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval,
že neshledal žádnou souvislost mezi důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
a tvrzením žalobce, že „v roce 2007 založil na Ukrajině firmu zabývající se prodejem diamantů a šperků
„Diamant International“, v důsledku čehož měl být celkem třikrát (jednou v roce 2007 a dvakrát v období jara
a léta roku 2008) kontaktován pracovníkem ukrajinské tajné služby SBU, který ho měl nutit ke spolupráci,
respektive měl po žadateli požadovat poskytování informací o klientech firmy, a to i z české strany, dále o českém
zakladateli firmy a posléze i informace vojenského a ekonomického charakteru. Poté, co žadatel odmítl,
tak mu příslušné orgány jeho země měly odmítnout vydat nový cestovní doklad s tím, že na jeho případ je dána
„plomba“ SBU.“ Žalovaný, zejména na základě informací získaných od Ministerstva zahraničních
věcí, učinil závěr, že žalobce svá tvrzení účelově vygradoval ve snaze legalizovat svůj pobyt
v České republice a získat některou formu mezinárodní ochrany.
Obavy žalobce, že by mohl být po návratu do země svého občanství, tedy na Ukrajinu,
vážněji perzekuován, podle žalovaného nejsou skutečné. Žalobcem uvedená tvrzení žalovaný
označil jako nevěrohodná z důvodu značného množství nesrovnalostí a rozporů.
Konkrétně žalovaný poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 8. 6. 2012,
č. j. 93788/2012-KKM, a uvedl, že „[…] po porovnání výše citované informace s údaji sdělenými žadatelem
dospěl k závěru o nevěrohodnosti žadatelových tvrzení ohledně jím předestřeného pronásledování jeho osoby
ze strany státních orgánů Ukrajiny. Správní orgán si přitom je vědom toho, že uvedená informace příběh žadatele
označuje za stejnou měrou pravděpodobný stejně jako smyšlený a v úvahu bere i to, že všechny podrobnosti
konkrétního případu nemohly být zastupitelským úřadem s ohledem na nutnost naprostého utajení totožnosti
žadatele zjištěny. Z důvodu ověření věrohodnosti žadatele však správní orgán rovněž pečlivě posoudil všechny
výpovědi jmenovaného, které tento učinil v průběhu řízení, a to jak zvlášť, tak v jejich vzájemné souvislosti
a rovněž v souvislosti s výše uvedenou informací, přičemž právě na základě výsledků tohoto posouzení nemůže
správní orgán pominout značné množství zásadních rozporů a nesrovnalostí, které se v průběhu správního řízení
objevily a které nelze rozhodně označit za natolik nevýznamné, aby neměly vliv na celkový pohled správního
orgánu na přesvědčivost žadatelových tvrzení. Co se týká osoby údajného pracovníka SBÚ, který měl žadatele
v letech 2007-2008 na Ukrajině celkem třikrát kontaktovat, žadatel v pohovoru dne 30. 3. 2011 tvrdil,
že se „domnívá“, že šlo o pracovníka předmětné organizace, výslovně uvedl, že se mu muž představil, ale nesdělil,
z jaké pozice, či funkce s ním jedná. Podle pohovoru ze dne 26. 1. 2012 se však tato osoba již měla žadateli
výslovně představit jako pracovník SBU, což v pohovoru předešlém žadatel svojí výpovědí v podstatě popřel,
a správní orgán tak nemůže k tomuto rozporu přistoupit jinak, než jako ke snaze žadatele dodat svým slovům
na významu a závažnosti. K tomuto závěru ostatně vedou správní orgán i další žadatelova sdělení, kdy tento
nejprve na otázku správního orgánu, zda přicházel do kontaktu s informacemi vojenského či významného
ekonomického charakteru, odpověděl, že ano v letech 1986-1990, jelikož byl stíhacím letcem, aby dále začal
utvrzovat, že se jako poradce angažoval při zamýšleném prodeji do Ruska a na Ukrajinu letadel MIG 21 v roce
2003 a také při návštěvě ukrajinské státní a nikoliv soukromé firmy, tedy firmy ukrajinskými státními orgány
přímo kontrolované. Ostatně pokud by ukrajinské státní orgány měly o osobu žadatele a o jeho postih reálný
zájem a skutečně chtěly zamezit jeho vycestování z Ukrajiny, jak žadatel tvrdí, měly tak při jím tvrzených
opakovaných cestách v letech 2007-2008, kdy údajně podnikal velmi časté obchodní návštěvy Ukrajiny
(až 8x ročně, a to i mezi tvrzenými rozhovory s údajným pracovníkem SBU), jistě možnost učinit. K ničemu
takovému ale nedošlo, naopak, žadateli bylo podle jeho tvrzení dokonce umožněno získat firemní licenci, přestože
mu bylo údajně vyhrožováno jejím nevydáním a svoji vlast opouštěl, jak sám uvedl, bez potíží. Ostatně správní
orgán má značné pochybnosti o tom, že by státní orgány žadatelovy vlasti projevily jím předestřený zájem o jeho
osobu i z toho důvodu, že žadatel, byť se prezentuje jako obchodník s diamanty, tak (jak sám ostatně připustil)
ekonomicky či politicky významné kontakty neměl a i o jeho postavení jako obchodníka s diamanty
lze na základě výše citované informace, která žadatelem tvrzené ukončení činnosti firmy „DIAMANT
INTERNATIONAL“ jednoznačně popírá a osobu žadatele v souvislosti s touto firmou vůbec nezmiňuje,
s pravděpodobností hraničící s jistotou pochybovat. Správní orgán nemohl také přehlédnout žadatelovy poněkud
vyhýbavé odpovědi při pohovoru provedeném s ním dne 26. 1. 2012 na dotazy kladené mu ohledně popisu jeho
konkrétní role v jím údajně zprostředkovávaných obchodech v ČR, kdy nechtěl jmenovat jména konkrétních osob,
a to přestože byl poučen o tom, že správní orgán dbá při zjišťování skutečného stavu věci na ochranu jeho osobních
údajů. Správní orgán tak s ohledem na výše uvedené nabyl důvodného přesvědčení, že žadatel se snažil o účelové
vygradování svého azylového příběhu, respektive nadhodnocení významu svého postavení na Ukrajině
a s tím spojeného zájmu státních orgánů o svoji osobu, a to s cílem získat některé z forem mezinárodní ochrany.“
Pro uvedený závěr podle žalovaného svědčí dostatek nashromážděných podkladů, a proto
již v řízení nebylo nutné provést žalobcem navržený důkaz spočívající ve vyžádání informací
od Úřadu pro zahraniční styky a informace. Žalovaný se dále zabýval otázkou, zda žalobce naplnil
důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny, humanitárního azylu či doplňkové ochrany
podle §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Žalovaný učinil závěr, že v případě žalobce nejsou
splněny zákonné podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Rodinná, sociální,
ekonomická ani zdravotní situace žalobce totiž neodůvodňuje udělení humanitárního azylu. Podle
žalovaného rovněž není důvod se domnívat, že by žalobci po návratu na Ukrajinu hrozilo
nelidské nebo ponižující zacházení a trestání ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, popřípadě uložení či vykonání trestu smrti. Žalovaný tedy žalobci neudělil ani doplňkovou
ochranu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 2 Az 5/2013 - 51, zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost. Nejvyšší
správní soud následně rozsudkem ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 Azs 119/2014 - 43, zrušil naposledy
uvedený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal
právním názorem, podle kterého byl tento soud povinen znovu posoudit všechny žalobní
námitky žalobce v souladu s §75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy vzhledem ke skutkovému stavu, který tu byl v době
rozhodování žalovaného. V novém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015,
č. j. 2 Az 5/2013 - 108, znovu zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. I tento rozsudek však
ke kasační stížnosti žalobce zrušil Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 4 Azs 226/2015 - 37. V odůvodnění vysvětlil, že Městský soud v Praze zatížil žalobní řízení
vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť při posuzování
důvodů pro udělení doplňkové ochrany ignoroval závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu uvedený v rozsudku ze dne ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 Azs 119/2014 - 43, a vybočil z rámce
daného §75 s. ř. s., když konstatoval, že žalobci po návratu do země jeho občanství
nehrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, neboť na Ukrajině došlo ke změně
společenských poměrů. K této změně však, i podle tvrzení Městského soudu v Praze, mělo dojít
až po rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud rovněž shledal, že rozsudek ze dne
2. 9. 2015, č. j. 2 Az 5/2013 - 108, není přezkoumatelný, neboť Městský soud v Praze opomenul
námitku ohledně délky lhůty, kterou žalovaný poskytl žalobci k vyjádření k podkladům
rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 Az 5/2013 - 151, v novém
řízení zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění se zabýval otázkou, zda žalobce
splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. K podmínce podle
§14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu uvedl, že trest smrti byl na Ukrajině zrušen již v roce 2000
a žalobce ani není na Ukrajině trestně stíhán. K podmínce podle §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu soud poukázal na sdělení žalobce, která učinil v průběhu správního řízení, totiž,
že v minulosti opakovaně cestoval mezi Českou republikou a Ukrajinou, aniž by měl nějaké
problémy. Podle soudu tak žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí žádné nebezpečí,
a to tím spíše, že na Ukrajině došlo ke změně společenských poměrů. K podmínce doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu soud uvedl, že ke dni vydání žalobou
napadeného rozhodnutí na Ukrajině k žádnému válečnému konfliktu nedocházelo, přičemž
v současnosti dochází toliko k vnitrostátnímu konfliktu, a to ve východní části země, přičemž
žalobce se během svých pobytů v zemi původu zdržoval v klidné, centrální části. K námitce
ohledně délky lhůty, kterou žalobci stanovil žalovaný k vyjádření k podkladům řízení, soud uvedl,
že si lhůtu stanovil žalobce a k podkladům rozhodnutí se vyjádřil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval, že kasační stížnost je přijatelná,
neboť přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a směřuje k otázce, kterou dosud Nejvyšší správní soud
neřešil. Podle stěžovatele se jedná o otázku, zda lze považovat za legitimní, jestliže správní orgán
v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany odmítá provést klíčové důkazní návrhy, respektive
odmítá obstarat důkazní prostředky, ačkoliv by tak mohl učinit bez jakýchkoliv potíží a nákladů,
přičemž účastník řízení je nemůže obstarat svépomocí. Stěžovatel zdůraznil, že kasační stížnost
je přijatelná také proto, že Městský soud v Praze opět nerespektoval právní názor, kterým
jej zavázal Nejvyšší správní soud, a argumentoval změnou poměrů v zemi původu stěžovatele,
k níž došlo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel připustil, že se nejedná
o výlučnou argumentaci, avšak soud ji v odůvodnění rozsudku mnohokrát zopakoval. Stěžovatel
odmítl, že by zneužil institut mezinárodní ochrany, a zmínil, že posuzovaná věc je zatížena
průtahy a dokládá selhávání české veřejné správy na úseku mezinárodní ochrany.
Stěžovatel připomněl, že v průběhu řízení několikrát navrhl, aby žalovaný prověřil jeho
azylový příběh prostřednictvím Úřadu pro zahraniční styky a informace. Žalovaný však navržený
důkaz neprovedl, dostatečně tak nezjistil stav věci ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a postupoval v rozporu se zásadou in favorem libertati
ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 30/2013 - 42.
Městský soud v Praze podle stěžovatele pochybil, když postup žalovaného aproboval a rozsudek
v tomto ohledu zatížil nepřezkoumatelností. Stěžovatel konstatoval, že se mu v průběhu řízení
podařilo obstarat potvrzení o nevydání cestovního dokladu, avšak žalovaný bez jakýchkoliv
důkazů spekuloval, že se jedná o padělek, a proto k němu nepřihlédl. Soud se podle stěžovatele
s tímto pochybením vůbec nevypořádal, a rozsudek tak zatížil nepřezkoumatelností.
Stěžovatel uvedl, že v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany důkazní břemeno neleží pouze
na něm, ale také na žalovaném. V této souvislosti poukázal na příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky Organizace
spojených národů. Stěžovatel poukázal na svůj azylový příběh a odmítl, že by jeho tvrzení
byla vzájemně rozporná a tedy nedůvěryhodná. Uvedl, že popsaný průběh událostí na Ukrajině
není nikterak výjimečný a po svém návratu do vlasti by byl perzekuován, přičemž poukázal
na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 8. 6. 2012. Stěžovatel vysvětlil,
že je příslušníkem sociální skupiny, která zastává liberální politické názory a odmítá spolupracovat
s ukrajinskou tajnou službou. V důsledku toho mu však ukrajinské státní orgány odmítají vydat
cestovní doklad, aby jej přinutily k návratu do vlasti a ke spolupráci pod pohrůžkou
bezdůvodným trestním stíháním. Dovodil, že s ohledem na všechny skutečnosti splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a žalovaný rozhodl v rozporu
s nashromážděnými podklady.
Ve vztahu k podmínkám pro přiznání humanitárního azylu, popřípadě
doplňkové ochrany podle §14 a §14a zákona o azylu stěžovatel poukázal na rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Az 46/2003, rozsudek Krajského soudu v Praze
sp. zn. 47 Az 114/2003 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2005,
č. j. 4 Azs 421/2004 - 99, z nichž dovodil, že z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé,
z jakých osobních poměrů stěžovatele a poměrů na Ukrajině žalovaný vyšel. Stěžovatel
připomněl, že v České republice bydlí jeho rodina, tedy manželka a syn s českým státním
občanstvím. Stěžovatel má v České republice veškeré sociální a rodinné zázemí, které
již na Ukrajině pozbyl, přičemž ukrajinské státní občanství má jenom proto, že v této zemi
pobýval po skončení vojenské služby v době rozpadu Sovětského svazu. V důsledku neudělení
mezinárodní ochrany a návratu do vlasti by stěžovatel podle svého názoru musel čelit nejen
perzekucím, ale také rozpadu své rodiny, což ovšem odporuje mezinárodním závazkům České
republiky. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92, a ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, a uvedl,
že rozsudek Městského soudu v Praze je v podstatě nepřezkoumatelný, neboť a priori vyloučil
jednu z forem mezinárodní ochrany z důvodu rodinné situace.
Stěžovatel také uvedl, že se v České republice léčí se zdravotními problémy a na Ukrajině
by se mu dostalo výrazně horší péče. Městský soud v Praze opět pochybil, když v tomto směru
aproboval závěry žalovaného. Stěžovatel poukázal na odlišný přístup žalovaného v mediálně
známých případech jiných ukrajinských občanů. Namítl, že v jejich případech žalovaný seznal,
že obavy z nezákonného postupu ukrajinských úřadů jsou namístě, zatímco v případě stěžovatele
tak neučinil. Konstatoval, že v této souvislosti nikdy nezmiňoval případ bývalé premiérky, avšak
jejího manžela, který nebyl politicky aktivní, a to ohledně posouzení identické otázky, tj. situace
v zemi původu. Jestliže žalovaný v jednom případě shledal, že na Ukrajině nelze spoléhat
na zákonnost jednání státních úřadů, nemohl vůči stěžovateli vycházet ze zcela opačných závěrů.
Městský soud v Praze tuto námitku opomněl a nevypořádal se s ní relevantním způsobem. Podle
stěžovatele soud rovněž pochybil, neboť se nevypořádal s námitkou ohledně zkrácení lhůty
k vyjádření k podkladům rozhodnutí.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že v průběhu řízení nezjistil žádné
skutečnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovateli. Stav věci přitom
podle svého názoru zjistil v dostatečném rozsahu a s přihlédnutím k podkladovým informacím
o Ukrajině. Žalovaný upozornil, že v odůvodnění svého rozhodnutí již vysvětlil, proč považoval
tvrzení stěžovatele za nevěrohodná. Odkázal na svá dřívější vyjádření, nadto však zdůraznil,
že své rozhodnutí považuje za zákonné. Žádost stěžovatele posoudil striktně individuálně
s ohledem na jeho rodinné vazby, jakož i s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Žalovaný odmítl námitky vůči postupu správního orgánu v jiném správním řízení. K námitce,
že Městský soud v Praze nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu,
žalovaný uvedl, že Městský soud v Praze argumentoval změnou situace na Ukrajině toliko
nad rámec jiné, primární argumentace, přičemž řádně odkázal na informace, které mu jsou známé
z rozhodovací činnosti i z veřejně dostupných zdrojů. V závěru žalovaný odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 Azs 148/2015 - 59, a dovodil, že Městský
soud v Praze nepochybil, když se ztotožnil s jeho závěry. Vzhledem ke všem uvedeným
skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Z rozsudku napadeného kasační stížností Nejvyšší správní soud zjistil, že Městský soud
v Praze opět argumentoval, v neprospěch stěžovatele, změnou společenských poměrů
na Ukrajině, ke které došlo až po vydání rozhodnutí žalovaného, a to ve vztahu k posouzení
podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu.
Městský soud v Praze však odmítl, že by stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí mučení nebo
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu)
primárně z jiného důvodu, než kvůli změně společenských poměrů, totiž proto, že azylový příběh
stěžovatele posoudil jako nedůvěryhodný. Stejně tak Městský soud v Praze dospěl k závěru,
že v případě návratu do vlasti by nebyl vážně ohrožen stěžovatelův život nebo lidská důstojnost
z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (§14a
odst. 2 písm. c) zákona o azylu), primárně proto, že v době vydání žalobou napadeného rozsudku
na Ukrajině žádný válečný konflikt neprobíhal, což vyplývá z podkladů nashromážděných
ve správním řízení, respektive ze zpráv o Ukrajině, které žádný konflikt nezmiňují, i z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 116/2015 - 34, podle kterého
konflikt vznikl až na jaře roku 2014. Nadto, úvahy Městského soudu v Praze v souvislosti
s novou situací na Ukrajině ve vztahu k §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu lze podle
Nejvyššího správního soudu posoudit jako úvahy ve vztahu k naplnění zásady non-refoulement.
Městský soud v Praze pochybil, když konstatoval, že aktuální situaci na Ukrajině zná z vlastní
činnosti, aniž by odkázal na konkrétní řízení, ve kterých tyto znalosti nabyl. Podle Nejvyššího
správního soudu se však nejednalo o pochybení, které by mělo vliv na zákonnost rozsudku,
neboť je zjevné, že Městský soud v Praze by si měl být vědom aktuální situace na Ukrajině
přinejmenším z judikatury Nejvyššího správního soudu, tj. například z rozsudku ze dne
22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 295/2015 - 37, podle kterého „[b]ezpečnostní situací na Ukrajině se kasační soud
zabýval již několikrát a vyhodnotil, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci
jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista
z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit,
že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne
31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, či ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 - 20.“ V souvislosti se zásadou
non-refoulement a s vnitřním konfliktem na Ukrajině Městský soud v Praze správně posoudil,
že stěžovatel se při svých návštěvách Ukrajiny zdržoval v Kyjevě, nikoliv tedy v oblastech
zasažených ozbrojeným konfliktem, a že mu tak v aktuální situaci žádné nebezpečí nehrozí.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že Městský soud v Praze sice pochybil, neboť v rozporu
s §75 s. ř. s. ve vztahu k §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu vycházel ze skutkového stavu,
který nastal až po rozhodnutí žalovaného, pochybení však nemělo vliv na zákonnost rozsudku,
neboť jeho výrok vzhledem k výše uvedenému stojí na úvahách, které tímto pochybením nebyly
zasaženy.
Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 226/2015 - 37,
neztotožnil s námitkou, že Městský soud v Praze zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností,
neboť se nevypořádal s námitkou, že žalovaný neprovedl stěžovatelem navržený důkaz. Městský
soud v Praze totiž na třinácté straně rozsudku ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Az 5/2013 - 108, uvedl,
že není myslitelné, aby tvrzení žadatelů o mezinárodní ochranu prověřovaly zpravodajské služby.
Tímto závěrem soud odmítl přijatelnost navrhovaného důkazu nejen za účelem prověření
stěžovatelem předložených potvrzení, ale i dalších souvisejících tvrzení. Uvedenou argumentaci
sice Městský soud v Praze uvedl v rozsudku, který následně Nejvyšší správní soud zrušil,
to však nikoliv z důvodu nepřezkoumatelnosti této části argumentace. Městský soud v Praze
následně v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 Az 5/2013 - 151, nepřímo odkázal na část
odůvodnění jeho předchozího rozsudku ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Az 5/2013 - 108, která nebyla
dotčena argumentací Nejvyššího správního soudu. Městský soud v Praze tak podle Nejvyššího
správního soudu pochybil, neboť odkázal na rozsudek, který již v dané době neexistoval.
Popsané pochybení však nebylo natolik zásadní, aby Nejvyšší správní soud jen na jeho základě
znovu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu nepřezkoumatelnosti. Vzhledem
k tomu, že Nejvyššímu správnímu soudu je znám obsah rozsudku ze dne 2. 9. 2015,
č. j. 2 Az 5/2013 - 108, i rozsudku ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 Az 5/2013 - 151, je mu známa
i kompletní argumentace Městského soudu v Praze, se kterou se tak může, v souladu
se zásadou procesní ekonomie, vypořádat již v tomto řízení o kasační stížnosti. K obdobným
závěrům ostatně Nejvyšší správní soud dospěl například v rozsudku ze dne 29. 8. 2012,
č. j. 8 As 2/2012 - 55.
Z hlediska zákonnosti namítaného postupu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje,
že podle §3 písm. c) zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, patří Úřad pro zahraniční styky a informace mezi zpravodajské
služby, přičemž podle §8 odst. 3 téhož zákona „[z]pravodajské služby předávají státním orgánům
a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže
by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.“ Stěžovatelem nastíněný
příběh zahrnuje skutečnosti, které souvisí s činností zahraniční tajné služby, a ve smyslu §5
odst. 2 uvedeného zákona proto spadá do oboru působnosti Úřadu pro zahraniční styky
a informace. Tvrzení Městského soudu v Praze, že není myslitelné, aby tvrzení žadatelů
o mezinárodní ochranu prověřovaly zpravodajské služby, tedy není správné. Podle §8 odst. 3
zákona o zpravodajských službách je na uvážení zpravodajské služby, zda požadovaná informace
je způsobilá ohrozit jí sledované zájmy, to však neznamená, že správní orgán není vůbec
oprávněn požádat o poskytnutí informací. Návrh stěžovatele, aby žalovaný prověřil pravdivost
jeho azylového příběhu dotazem u Úřadu pro zahraniční styky a informace tedy představoval
návrh důkazního prostředku, který byl vhodný ke zjištění stavu věci ve smyslu §51 odst. 1
správního řádu.
Podle Nejvyššího správního soudu však navzdory výše uvedenému žalovaný nebyl
povinen vyhovět důkaznímu návrhu stěžovatele, a to proto, že jeho azylový příběh
byl nevěrohodný ve všech relevantních aspektech žádosti ve smyslu rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, podle kterého „[ž]alovaný může zcela
vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje
ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika
pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají
skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto
případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí
detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.“
Za relevantní aspekty stěžovatelova azylového příběhu, ve smyslu naposledy citovaného
rozsudku, lze podle Nejvyššího správního soudu považovat působení stěžovatele ve společnosti
Diamant International a jeho přístup k významným vojenským informacím o České republice,
neboť právě v těchto souvislostech měli příslušníci ukrajinské tajné služby, během několika
příležitostí, vyžadovat od stěžovatele spolupráci. Stěžovatel totiž tvrdí, že má odůvodněný strach
z pronásledování, respektive vykonstruovaného obvinění z trestného činu, v návaznosti
na skutečnost, že odmítl spolupracovat s příslušníky tajné služby a že mu v současnosti ukrajinské
orgány veřejné moci odmítají vydat cestovní doklad. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud konstatuje, že v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
26. 1. 2012 stěžovatel na otázku, zda je společnost na Ukrajině stále činná, odpověděl, že její
činnost byla pozastavena a uvedl, že je ředitelem, tzn. statutárním orgánem společnosti, tudíž
ani není možné, aby byla činná. Na otázku, kolik má společnost zaměstnanců odpověděl,
že sedmnáct. Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 8. 6. 2012, respektive
z ukrajinského státního registru právnických a fyzických podnikajících osob, však vyplývá,
že ředitelkou společnosti Diamant International je paní T. P. K., pro společnost pracují dvě
osoby a není v procesu ukončení činnosti. Ministerstvo zahraničních věcí přitom konstatovalo, že
z registru lze zjistit jméno a sídlo organizace, datum zápisu, jméno ředitele a údaje o statusu
podnikání, tzn., zda je společnost aktivní. Žalovaný tedy vyvrátil věrohodnost stěžovatelova
tvrzení, že působil ve společnosti Diamant International.
Žalovaný vyvrátil také věrohodnost tvrzení, že stěžovatel měl přístup k významným
vojenským informacím o České republice. Podle stěžovatele se jednalo o informace z roku 2003
a 2005, které však z důvodu svého stáří nelze považovat za významné. Nadto, stěžovatel
se k těmto informacím dostal coby poradce ukrajinské státní společnosti a není tedy jasné,
proč by ukrajinská tajná služba usilovala o získání informací právě prostřednictvím stěžovatele.
Podle Nejvyššího správního soudu tak ani tento zásadní aspekt stěžovatelova azylového příběhu
není věrohodný.
Konečně, stěžovatel nebyl schopen popsat tvrzený průběh prvního jednání s příslušníkem
ukrajinské tajné služby, aniž by svá tvrzení zatížil vzájemnými rozpory. Podle záznamu
o pohovoru ze dne 30. 3. 2011 stěžovatel mluvil s mužem, o kterém se toliko domníval,
že patří k ukrajinské tajné službě, zatímco podle záznamu o pohovoru ze dne 26. 1. 2012
se muž výslovně představil jako pracovník ukrajinské tajné služby. V protokolu ze dne 30. 3. 2011
přitom stěžovatel obsáhleji vysvětlil, že jeho domněnka vyplývala z povahy obchodní činnosti,
kterou provozoval. Konkrétně sdělil, že „[…] když někdo dělá takový byznys, jako jsou diamanty nebo
zlato, tak musí počítat s tím, že se o něj budou státní služby zajímat.“ Podle Nejvyššího správního soudu
tedy není pravděpodobné, že by tato okolnost představovala detail, který stěžovatel vnímal toliko
okrajově, a proto si jej dobře nezapamatoval. Nadto, Nejvyšší správní soud nemohl odhlédnout
od skutečnosti, že stěžovatel odmítl uvést jména konkrétních osob, která jsou důležitá pro jeho
azylový příběh. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že azylový příběh stěžovatele
je ve všech podstatných aspektech nedůvěryhodný, a žalovaný tak nebyl povinen provést
navrhovaný důkaz prostřednictvím Úřadu pro zahraniční styky a informace.
Stěžovateli lze přisvědčit, že v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany neleží důkazní
břemeno výlučně na žadateli, to však platí toliko za předpokladu, že splnil povinnost tvrzení,
a to tak, že nastíněný azylový příběh je alespoň základním způsobem konzistentní a koherentní,
což se v posuzované věci nestalo. Nejvyšší správní soud současně nemohl přehlédnout,
že stěžovatel toliko obecně odmítl existenci rozporů ve svých tvrzeních, aniž by se konkrétně
vyjádřil ke konkrétním argumentům žalovaného. Samotné tvrzení, že azylový příběh, který
stěžovatel popsal, není na Ukrajině nikterak výjimečný, neznamená, že je v případě stěžovatele
také pravdivý.
Podle Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze nezaložil nepřezkoumatelnost
svého rozsudku v souvislosti s námitkou, že žalovaný bez jakýchkoliv důkazů spekuloval
o hypotetickém padělání předloženého potvrzení o nevydání cestovního dokladu.
Na tuto žalobní námitku Městský soud v Praze reagoval v rozsudku ze dne 2. 9. 2015,
č. j. 2 Az 5/2013 - 108, neboť uvedl, že „[n]avíc předložené potvrzení o tom, že žalobci nebude
cestovní doklad vydán, jsou v rozporu s fotokopií cestovního dokladu, kterou předložil žalobce správnímu orgánu
15. 3. 2011, a dle kterého byl dne 9. 12. 2008 pod č. j. PE776563 s platností do 9. 12. 2018 cestovní doklad
vydán, avšak dle tvrzení žalobce mu tento cestovní doklad neměl být předán.“ Z obsahu a kontextu
uvedeného závěru vyplývá, že Městský soud v Praze považoval stěžovatelem předložená
potvrzení za nevěrohodná. Jinými slovy soud v tomto ohledu nezatížil rozsudek
nepřezkoumatelností, neboť k námitce stěžovatele uvedl, že rozhodnutí žalovaného neobsahuje
nepřípustnou spekulaci, ale závěr podložený rozpory v předložených dokumentech. Podle
Nejvyššího správního soudu je však zásadní, že stěžovatelem předložené potvrzení nemá
v posuzované věci žádný význam. Potvrzení totiž samo o sobě nepředstavuje důkazní prostředek,
jehož prostřednictvím by bylo možné prokázat, zda ukrajinské státní orgány vystavily stěžovatele
jakémukoliv nátlaku, natož zda jej pronásledovaly, popřípadě, zda má stěžovatel odůvodněné
obavy z pronásledování. Potvrzení prokazuje právě jen to, že ukrajinské orgány stěžovateli
nevydaly cestovní pas, aniž by z něj bylo možné dovodit, z jakého to bylo důvodu. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud opět uvádí, že žalovaný vyvrátil důvěryhodnost všech
relevantních aspektů stěžovatelova azylového příběhu. I kdyby tak žalovaný připustil,
že potvrzení je pravé a pravdivé, nemělo by to v posuzované věci žádný vliv na hodnocení
podmínek pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v tomto
směru žalovaný rozhodl v souladu s nashromážděnými podklady.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že Městský soud v Praze
založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku, neboť nevypořádal žalobní námitku, že žalovaný
v mediálně známých případech ukrajinských občanů nepožadoval, aby před podáním žádosti
o mezinárodní ochranu uplatnili prostředky ochrany na Ukrajině, zatímco v jeho případě splnění
této podmínky požaduje. Městský soud v Praze se k této námitce výslovně vyjádřil v rozsudku
ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Az 5/2013 - 108, když uvedl, že jednotlivé azylové příběhy nelze
považovat za totožné, a proto ani není možné odkazovat na udělení azylu jiným osobám. Podle
Nejvyššího správního soudu je uvedená úvaha Městského soudu v Praze v rozporu se zásadou
legitimního očekávání podle §2 odst. 4 správního řádu. Tato skutečnost ovšem nezakládá
nezákonnost rozsudku. Poté, co žalovaný, Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud dospěli
k závěru, že azylový příběh stěžovatele není důvěryhodný, totiž uvedená otázka nemá žádný
právní význam. Podle žalovaného i obou soudů totiž není věrohodné, že by stěžovatel
měl být v případě návratu do vlasti vystaven hrozbě, vůči které by se musel dovolávat mocenské
ochrany.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný a priori vyloučil udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, popřípadě humanitárního azylu podle §14 téhož
zákona, z důvodu rodinné situace stěžovatele, respektive z důvodu jeho práva na sloučení rodiny
a že v této souvislosti založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Stejně tak Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil námitce, že Městský soud v Praze argumentaci žalovaného nereflektoval
a nemístně suploval jeho úlohu. Podle Nejvyššího správního soudu žalovaný na straně 12
odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že cizinec může dojít k vážné újmě podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu i tehdy, pokud by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Porušení takových závazků však žalovaný na 14. straně odůvodnění
rozhodnutí výslovně odmítl. Přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
dovodil, že samotná existence rodinných vazeb nemůže odůvodnit udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. I podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010,
č. j. 2 Azs 14/2010 - 92, na který poukázal stěžovatel, totiž k udělení doplňkové ochrany
nepostačuje samotná existence rodinných vazeb, ale musí k ní přistoupit skutečnost,
že by vycestováním stěžovatele došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Ostatně, této skutečnosti
si byl žalovaný vědom, neboť poukázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 5/2011 - 36, a uvedl, že nic nebrání tomu, aby všichni členové
stěžovatelovy rodiny realizovali rodinný život na Ukrajině. Rovněž Městský soud v Praze
v rozsudku ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Az 5/2013 - 108, posoudil podmínky pro udělení doplňkové
ochrany v souvislosti s rodinnými vazbami stěžovatele přezkoumatelným a zákonným způsobem,
neboť na 14. a 15. straně odůvodnění rozsudku výslovně poukázal na rozdíly mezi nyní
posuzovanou věcí a věcí vedenou pod sp. zn. 2 Azs 14/2010, přičemž se přiklonil se k závěrům
žalovaného. Nejvyšší správní soud konstatuje, že udělení doplňkové ochrany podle §14a
azylového zákona v souvislosti s rodinnými vazbami stěžovatele představuje, v souladu
s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92, velmi výjimečnou
situaci. Přitom samotná skutečnost, že stěžovatel má v České republice zázemí, zatímco
na Ukrajině nikoliv, žije s manželkou českého státního občanství a jeho dospělý syn je již také
občanem České republiky, takovou výjimečnou situaci nepředstavuje, a to ani s přihlédnutím
ke skutečnosti, že se stěžovatel necítí být ukrajinským občanem.
Podle Nejvyššího správního soudu se žalovaný i Městský soud v Praze přezkoumatelným
a zákonným způsobem vypořádali i s otázkou, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný vysvětlil, co představuje „důvod hodný
zvláštního zřetele“ a zabýval se jeho jednotlivými aspekty. Přitom dospěl k závěru, že důvod
hodný zvláštního zřetele nenaplňuje konkrétní rodinná, sociální či ekonomická situace
stěžovatele, popřípadě jeho zdravotní stav, respektive nižší úroveň zdravotní péče na Ukrajině.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakých osobních poměrů stěžovatele žalovaný vycházel,
a že přihlédl k lékařským zprávám, podle kterých stěžovatel trpí vysokým krevním tlakem.
Na základě těchto zpráv však dovodil, že se stěžovatel nenachází v natolik závažné situaci,
aby nemohl využít zdravotního systému ve své zemi, což odpovídá závěrům, které již dříve uvedl
Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69. Městský
soud v Praze se s těmito úvahami ztotožnil, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal,
že by přitom suploval úlohu žalovaného, jak obecně namítl stěžovatel.
Nejvyšší správní soud též neshledal, že by se Městský soud v Praze nevypořádal
s námitkou stěžovatele, že mu žalovaný poskytl neúměrně krátkou lhůtu k vyjádření k podkladům
řízení. Městský soud v Praze se uvedenou námitkou výslovně zabýval na deváté straně rozsudku
ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 Az 5/2013 - 151, přičemž dovodil, že stěžovatel si lhůtu sám stanovil
a v této lhůtě také předložil své vyjádření. Podle Nejvyššího správního soudu je přitom zásadní
právě ta skutečnost, že se stěžovatel k podkladům rozhodnutí žalovaného vyjádřil, přičemž
v průběhu řízení ani netvrdil, že ve vyjádření chtěl uvést další tvrzení, ale neměl k tomu dostatek
času. I kdyby tedy žalovaný ponechal stěžovateli příliš krátkou lhůtu k vyjádření, nejednalo
by se za daných okolností o pochybení, které by způsobovalo nezákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí ve smyslu například rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 8 As 31/2006 - 78.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že se Městský soud v Praze nedopustil zásadního pochybení, které by bylo důvodem
pro přijatelnost kasační stížnosti. Tu proto Nejvyšší správní soud podle §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu