ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.297.2016:8
sp. zn. 5 As 297/2016 - 8
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské nám. 6, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016,
č. j. 30 A 166/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (stěžovatel) se podáním posouzeným dle jeho obsahu a petitu jako kasační
stížnost domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen ,,krajský soud“) ze dne
27. 10. 2016, č. j. 30 A 166/2016 - 34, kterým byla odmítnuta jeho „žaloba“ proti usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 90/2016 - 8, neboť v uvedené věci
nebyla dána pravomoc krajského soudu o tomto podání rozhodnout vzhledem k tomu,
že stěžovatel napadl správní žalobou nikoliv rozhodnutí správního orgánu, ale soudu vydané
ve správním soudnictví.
Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl námitku podjatosti všech členů senátu krajského
soudu. Tvrdil, že usnesení krajského soudu bylo zmatečné dle §229 odst. 1 písm. a) až g)
a odst. 3, přičemž z kontextu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel odkazoval na ustanovení
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvody zmatečnosti
stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že dle jeho názoru nedošlo ke splnění podmínek pro vydání
napadeného usnesení a v řízení jednal nezákonný soudce. Dále uvedl, že „označený úřad“ neměl
vůbec pravomoc vydat napadené usnesení a že taková pravomoc nenáležela ani tříčlennému
senátu. Dle stěžovatele došlo také k pochybení, jelikož v řízení před krajským soudem jako
účastník vystupoval Nejvyšší správní soud, ačkoliv neměl způsobilost být účastníkem řízení,
neměl procesní způsobilost a nebyl zastoupen. Podle stěžovatele též rozhodoval „vyloučený
soudce a přísedící“ a v řízení bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku „trestného činu
soudce nebo přísedícího“ ve formě zneužití pravomoci. Nesprávným postupem soudu v průběhu
řízení před krajským soudem byla také stěžovateli dle jeho názoru odňata možnost před tímto
soudem jednat.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, konečná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva
uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení
sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatele
v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 - 7, stěžovatel je „ (…) opět veden snahou vést
„spor pro spor“ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy
aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděje na
úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních
procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti
a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je
totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015),
že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení.
Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení
o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne,
neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení
pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne
8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“.
V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího
soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochyboval, že výše
uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 - 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud.
Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno
stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích.
Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012
sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne
17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní
soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem
a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto
povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud,
např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne
4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne
22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní
soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
Uplatněná námitka podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali, pokud
by měla být považována za samostatné podání dle §8 odst. 5 s. ř. s., je opožděná a nelze k ní tedy
přihlížet. Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že řízení o této věci je stále
vedeno a nebylo v něm ještě vydáno rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. I pokud by ovšem
stěžovatel uplatnil předmětnou námitku podjatosti ještě v řízení před krajským soudem, nemohla
by být úspěšná. Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu a rozhodování
ve věci projednávané soudem, což je stěžovateli známo i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nao 232/2014 - 18, ze dne
19. 6. 2014, č. j. Nao 239/2014 - 28, ze dne 27. 11. 2013, č. j. Nao 90/2013 - 43, ze dne
31. 10. 2013, č. j. Nao 55/2013 - 54, nebo ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 As 136/2014 - 67).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu