ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.310.2015:26
sp. zn. 7 Azs 310/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: N. A. N.,
zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 32 A 53/2015 – 13,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 32 A 53/2015 – 13,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce N. A. N. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 22. 10. 2015, č. j. 32 A 53/2015 – 13, i žalobou napadené rozhodnutí a věc byla vrácena
žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2015,
č. j. CPR-2110-3/ČJ-2014-930310-C235, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 8. 12. 2014,
č. j. KPPB-218469-46/ČJ-2014-060026-SV. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle ust. §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku, počínaje od okamžiku, kdy pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla žalobci stanovena doba
k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že dne 28. 11. 2013 nabyl právní moci
rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost žalobce ve věci
jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobci bylo následně dne 8. 1. 2014 zrušeno vízum
za účelem strpění pobytu a téhož dne mu byl vydán výjezdní příkaz s platností od 8. 1. 2014
do 6. 2. 2014. Dne 16. 1. 2014 podal žalobce žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Dne
6. 2. 2014 podal rovněž žádost o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu dle ust. §33
odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Dne 17. 2. 2014 byla žádost žalobce o vydání povolení
k trvalému pobytu zamítnuta a stejného dne mu nebylo uděleno dlouhodobé vízum za účelem
strpění pobytu. Dne 10. 2. 2014 si pak podal žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení
rodiny. Řízení o této žádosti bylo dne 20. 2. 2014 zastaveno a v době vydání rozhodnutí žalované
probíhalo v dané věci řízení o odvolání. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2013, publikovaný pod č. 3009/2014 Sb.NSS, dospěl k závěru,
že žalobce podal žádost dle ust. §33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců až v okamžiku,
kdy na území České republiky pobýval na základě výjezdního příkazu. Z tohoto důvodu
mu nemohla svědčit domněnka legálního pobytu na území České republiky, a nelze proto
přijmout závěr, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podal v době platnosti víza
k pobytu nad 90 dnů, a proto se na něj vztahuje ust. §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Neplatí-li domněnka, že žalobce má platné vízum ve smyslu ust. §60 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců, pak ani nemůže platit, že by v době jeho platnosti podal žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu. Námitku, že žalobce na území České republiky pobýval oprávněně,
proto soud neshledal důvodnou. Žalobce neuvedl, co by jemu, jeho manželce a dceři bránilo
v případném návratu do země původu, pokud by chtěli setrvat spolu. Případná obtížnější situace
na trhu v zemi původu či rozdílná výše výdělků jsou sice racionálními důvody pro setrvání
na území České republiky, z hlediska podmínek pro vyhoštění jsou nicméně irelevantní.
Z hlediska Evropského soudu pro lidská práva jsou pak tyto důvody nemožnosti návratu
do Vietnamu naprosto nedostačující. Nelze odhlédnout ani od toho, že se žalobce na území
České republiky dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Správní orgány
zhodnotily i to, že vietnamský jazyk nezapomněl, ve Vietnamu žijí oba jeho rodiče a další
příbuzní. Netvrdil ani, že by mu v návratu bránil nepříznivý zdravotní stav. Co se týče obtíží
se systémem VISAPOINT, nelze argumentovat, že pro občany Vietnamu jsou stanoveny kvóty.
Je právem státu určit počet cizinců z jednotlivých zemí, kteří jsou oprávněni na území České
republiky vstoupit a legálně zde pobývat. Tvrzené obtíže navíc nejsou pro posouzení věci
relevantní, neboť žalobce má spolu se svou manželkou a dcerou možnost vrátit se zpět
do Vietnamu. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že se krajský soud s námitkami pod bodem 1. žaloby vypořádal
odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, ale nevypořádal
se s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tím se dopustil stejného prohřešku
jako správní orgány, avšak významnějšího, neboť v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky
a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jsou právě soudy povolány k ochraně
(základních) práv účastníků řízení a k jejich nápravě. Pokud se soud nezabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí a žádným způsobem na ni nereagoval,
nejen že konkludentně posvětil správnost takového porušování základních práv účastníků řízení,
ale současně i své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu a žalobou napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že neshledala ve svém postupu pochybení a má za to, že postupovala
v souladu s platnou právní úpravou. Navrhla proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 4, k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud shledal, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Touto vadou byla skutečnost,
že krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení osobu (konkrétně jeho manželku T. V. P.,
s níž správní orgány jednaly jako s účastnicí řízení), která by mohla být přímo dotčena ve svých
právech vydáním rozhodnutí ve věci samé, a nevyzval ji, aby oznámila, zda v řízení bude
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
Podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Podle ust. §34 odst. 2 s. ř. s. navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby,
které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu
takové osoby vyrozumí o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně
stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové
oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Současně s vyrozuměním je poučí o jejich právech.
Obdobně předseda senátu postupuje, zjistí-li se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba.
O osobních údajích, o těchto osobách uváděných, platí přiměřeně ustanovení §37 odst. 3.
Jak přitom Nejvyšší správní soud konstantně uvádí, neoznačí-li žalobce osobu,
která přichází v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, nezbavuje to předsedu senátu povinnosti
zjistit okruh takových osob, vyrozumět je o probíhajícím řízení a vyzvat je, aby oznámily,
zda budou svá práva v řízení uplatňovat (viz např. rozsudky ze dne 2. 5. 2007,
č. j. 5 As 3/2007 - 68, nebo ze dne 14. 10. 2010, č.j. 1 As 67/2010-97; všechny zde citované
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).
V projednávané věci stěžovatel již v průběhu správního řízení tvrdil, že žije ve společné
domácnosti se svou manželkou T. V. P., která má na území České republiky povolen trvalý
pobyt. Na základě této skutečnosti již v průběhu správního řízení mimo jiné namítal,
že rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeně zasahuje do jejich rodinného života. Správní
orgány s manželkou stěžovatele jednaly jako s účastnicí řízení – byla přibrána jako účastník řízení
s odůvodněním, že může být správním rozhodnutím přímo dotčena na svých právech
nebo povinnostech, v záhlaví správních rozhodnutí byla označena jako účastník řízení
a rozhodnutí jí také byla doručována.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že s ohledem na popsané skutečnosti, které jsou
patrné již z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, měl krajský soud manželku stěžovatele
vyrozumět o probíhajícím řízení a vyzvat ji, aby oznámila, zda bude v řízení uplatňovat práva
osoby zúčastněné na řízení. Je-li totiž předmětem řízení před správním soudem rozhodnutí
o vyhoštění cizince (resp. rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí), přičemž cizinec
tvrdí, že žije ve společné domácnosti s manželkou, která má povolen na území České republiky
trvalý pobyt, a že správní rozhodnutí nepřiměřeně zasáhne do jejich rodinného života, a správní
orgány s touto osobou jednají jako s účastníkem řízení, je ji nutno považovat za osobu
přicházející v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší
správní soud nejen v případě rozhodnutí o správním vyhoštění (viz rozsudek ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 5 As 74/2013 - 48), ale také v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení
k přechodnému pobytu za účelem sloučení s rodinným příslušníkem – občanem Evropské unie
(viz rozsudky ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 - 102, a ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 7 Azs 80/2015 - 31). Správní soudy ostatně také v řadě řízení, jejichž předmětem bylo správní
vyhoštění cizince, jednaly s partnerem (resp. manželem) cizince jako s osobou zúčastněnou
na řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 2 As 71/2009 - 78, ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 As 119/2013 - 29, nebo ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 7 As 34/2009 - 64).
Jestliže krajský soud manželku stěžovatele nevyrozuměl o probíhajícím řízení a nevyzval
ji, aby oznámila, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K takové vadě přitom
musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (viz též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75, č. 1479/2008 Sb.NSS, ze dne
2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68, nebo ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 As 60/2006 - 80). Pochybení
krajského soudu totiž představuje porušení čl. 38 odst. 2 věty prvé Listiny základních práv
a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb.), který se vztahuje také na případné osoby zúčastněné
na řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 310/04, dostupný
na http://nalus.usoud.cz). Podle uvedeného článku má každý právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Je-li přitom postupem správního soudu dotčeno základní právo osoby,
která se o probíhajícím soudním řízení vůbec nemusela dozvědět, musí Nejvyšší správní soud
k takové vadě přihlédnout i nad rámec kasačních námitek.
S ohledem na charakter této procesní vady sice Nejvyšší správní soud nemůže přistoupit
k posouzení merita věci (neboť všechny dotčené osoby nedostaly možnost vyjádřit se k věci
samé), to ovšem nebrání posouzení námitek týkajících se procesních vad v řízení před krajským
soudem. Takovou námitkou je také stěžovatelem uplatněná námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Tu stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že se krajský soud nezabýval jeho
námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel v žalobě
tuto nepřezkoumatelnost konkretizoval tak, že žalovaná v rozhodnutí uvedla pouze, že podání
žádosti o dlouhodobý pobyt, resp. odvolání proti rozhodnutí, nezakládá fikci pobytu v souladu
s ust. §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, aniž by daný právní názor řádně odůvodnila.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb.NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75).
Těmto požadavkům krajský soud nedostál, neboť nijak nereagoval na stěžovatelovu
námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel tuto námitku v žalobě
řádně konkretizoval, když uvedl, že žalovaná nezdůvodnila svůj právní názor, že podání žádosti
o dlouhodobý pobyt, resp. odvolání proti rozhodnutí, nezakládá fikci pobytu v souladu s ust. §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud k této otázce nezaujal žádné výslovné stanovisko
a přistoupil přímo k věcnému přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Přezkoumal tedy
rozhodnutí, aniž by přes výslovně uplatněnou námitku objasnil, zda rozhodnutí vůbec považuje
za přezkoumatelné a proč tedy považuje námitku stěžovatele za lichou. Jakkoliv lze implicitně
dovozovat, že krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelným,
neboť je také přezkoumal (a dokonce je shledal věcně správným), nebyla v tomto směru
v rozsudku vyjádřena žádná úvaha. Za této situace je nutno konstatovat, že krajský soud pominul
jednu ze žalobních námitek a zatížil tak své rozhodnutí v této části nepřezkoumatelností.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 32 A 53/2015 – 13, je nutno podle ust. §110
odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby v souladu s ust. §34 odst. 2 s. ř. s. vyrozuměl
manželku stěžovatele T. V. P. o probíhajícím řízení a vyzval ji, aby sdělila, zda v řízení bude
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. V případě kladné odpovědi pak zajistí plné
uplatnění jejích práv dle ust. §34 odst. 3 s. ř. s. V následném rozsudku krajský soud posoudí
všechny žalobní námitky, včetně námitky nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí
z toho důvodu, že žalovaná nezdůvodnila svůj právní názor, že podání žádosti o dlouhodobý
pobyt, resp. odvolání proti rozhodnutí, nezakládá fikci pobytu v souladu s ust. §47 odst. 2
zákona o pobytu cizinců.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu