ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.108.2016:45
sp. zn. 8 Azs 108/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. F., zastoupeného
Mgr. Alenou Kurguzovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2015, čj. CPR-36447-2/ČJ-2015-930310-V240, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016,
čj. 2 A 89/2015-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Úvod:
Policie České republiky uložila žalobci správní vyhoštění za to, že pobýval na území České
republiky bez víza a bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí
neúspěšně odvolal k žalované. Zamítavé rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou
u městského soudu, který žalobě nevyhověl a zamítl ji.
Proti rozsudku městského soudu žalobce brojil kasační stížností, ve které namítal
především nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu a nemožnost realizace správního
vyhoštění z důvodu hrozícího zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké
policie, vydala dne 30. 8. 2015 rozhodnutí čj. KRPA-256520/ČJ-2015-000022, kterým žalobci
uložila správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce 1 roku. Počátek této doby stanovila od okamžiku, kdy cizinec pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobci stanovila dobu k vycestování v délce
15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Uvedla, že podle §120a zákona o pobytu cizinců
se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.
[2] Důvodem správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu
cizinců bylo to, že žalobce pobýval na území České republiky bez víza a bez platného oprávnění
k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.
[3] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním vyhoštění.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud
žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Neshledal pochybení v závěrech správních
orgánů o uloženém správním vyhoštění ani o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
s ohledem na osobní a rodinný život žalobce. Žalobce pobýval na území České republiky
bez platného víza a dle městského soudu si zde nevytvořil společenské, ekonomické a kulturní
vazby. Žalobce označil za jedinou překážku znemožňující jeho vycestování z České republiky
studium na vysoké škole, které však dle městského soudu nikterak nedoložil.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu v celém rozsahu kasační stížností
opírající se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl také přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[6] Stěžovatel namítal vady řízení před správním orgánem. Měl za to, že správní orgán
nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Řízení bylo vedeno z úřední povinnosti,
správní orgán měl tedy dle §50 odst. 3 spr. ř. zjistit všechny rozhodné okolnosti případu, a to i ty,
které svědčí ve prospěch stěžovatele. Této povinnosti však nedostál, což vedlo k porušení dalších
zásad správního řízení.
[7] Městský soud dle stěžovatele nedostatečně vyhodnotil jeho námitky, že rozhodnutí
o zamítnutí jeho žádosti o prodloužení pobytu mu nebylo doručeno, a byl tedy v dobré víře,
že svým pobytem na území České republiky neporušuje zákon. Dále v žalobě namítal, že správní
orgán nedostatečně přezkoumal přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění ve vztahu k jeho
studiu, neboť by vyhoštění zmařilo veškeré jeho investice a úsilí vložené do studia. Městský soud
dle stěžovatele nedostatečné zdůvodnil své rozhodnutí, vycházel z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a nedostatečně vypořádal žalobní námitky. V souvislosti s námitkou
nepřezkoumatelnosti stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. 8 Afs 75/2005-130, z něhož vyplývá povinnost soudů rozsudky náležitě odůvodňovat.
Protože městský soud zcela pominul prokazatelné chyby v postupu správních orgánů, považoval
stěžovatel jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
[8] Za nepřezkoumatelná stěžovatel označil i rozhodnutí správních orgánů. Poukázal
zejména na §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a z něho vyplývající hodnocení přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Správní orgány tohoto požadavku prakticky
vůbec nedbaly, neboť stěžovatele i přes zásadní zásah do jeho života nutí k opuštění České
republiky, které se s ohledem na zavedenou správní praxi téměř jistě změní v opuštění trvalé.
Nepřípustnost zásahu do soukromého a rodinného života spatřoval v tom, že na území České
republiky mnoho let studuje, má zde přítelkyni a veškeré sociální a kulturní zázemí.
[9] K otázce přiměřenosti délky správního vyhoštění namítal, že z rozhodnutí nebylo zřejmé,
proč je stěžovateli uloženo právě v dané výměře. V souhrnu měl tedy za to, že městský soud
nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, nedostatečně vypořádal žalobní námitky a nezabýval
se náležitě skutečným stavem věci. Navrhl proto zrušení rozsudku městského soudu, případně
i zrušení rozhodnutí správních orgánů.
IV.
[10] Žalovaná nesouhlasila s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Ve vyjádření
k obsahu kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností nemůže být napaden způsob, jakým
byla věc posouzena správními orgány. Může jí být napaden pouze způsob rozhodování správního
soudu. K rozhodnutí městského soudu se žalovaná nechtěla vyjadřovat, proto jen odkázala
na správní spis.
V.
[11] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 5. 2016, čj. 8 Azs 108/2016-38, posoudil
důvodnost návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Odkladný účinek kasační
stížnosti přiznal.
[12] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, poté námitkou nepřezkoumatelnosti soudního a správního rozhodnutí a následně
námitkou nepřiměřenosti správního vyhoštění vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele.
a) K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
[15] Stěžovatel namítal, že městský soud nedostatečně přezkoumal rozhodnutí správních
orgánů, která nevycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a sám pak neodůvodnil
svůj rozsudek dostatečným způsobem. Ve správním řízení nebyly zjištěny všechny rozhodné
okolnosti případu, tedy i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Rozhodnutí žalované
proto mělo být městským soudem zrušeno pro porušení ustanovení správního řádu o dokazování
(§3 a §50 odst. 3 spr. ř.).
[16] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v kasační stížnosti ani žalobě se nenacházejí
žádná konkrétní tvrzení, která by byla způsobilá zpochybnit skutkové okolnosti zjištěné
správními orgány, jež se staly podkladem pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel jen obecně namítal
porušení §3 spr. ř. (zásada materiální pravdy), §2 odst. 3 a 4 spr. ř. (zásada ochrany práv
nabytých v dobré víře, přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí). Dále uvedl, že nebylo
přihlédnuto ke specifickým okolnostem případu (aniž by uvedl kterým).
[17] Z §50 odst. 3 spr. ř. vyplývá, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je ovládáno zásadou vyšetřovací. Rovněž je zde zdůrazněna zásada objektivního a nestranného
přístupu. Podle té je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který nese
v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 2 As 52/2013-69; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní
orgány pečlivě zjišťovaly všechny okolnosti potřebné pro náležité posouzení případu. Při svém
rozhodování vycházely převážně z vyjádření samotného stěžovatele, stěžovatelem předložených
dokumentů a z výsledků několika pobytových kontrol. Tyto úkony nelze považovat za úkony,
které by jednostranně směřovaly ke zjišťování skutečností pouze v neprospěch stěžovatele.
[18] Stěžovateli byla také ve správním řízení dána možnost uvést veškeré skutečnosti,
které považuje za důležité, mohl v tomto smyslu i předložit důkazy a vyjádřit se ke všem
podkladům shromážděným v řízení o správním vyhoštění. V žalobě ani kasační stížnosti žádné
další skutečnosti, které měly být opomenuty, neuvedl. Jeho kasační i žalobní námitky se vztahují
pouze k otázce posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí o vyhoštění do jeho soukromého
a rodinného života.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány přihlížely ke konkrétním
okolnostem tohoto případu. To, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, ještě neznamená,
že tím porušily jednu ze základních zásad správního řízení. Městský soud v tomto ohledu
tedy nijak nepochybil. Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu věci, a proto je tato námitka
nedůvodná.
b) K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu,
tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný a zda je v jeho odůvodnění uveden dostatek
důvodů podporujících jeho výrok (k nepřezkoumatelnosti viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu čj. 2 Ads 58/2003-75 a čj. 2 Azs 47/2003-130).
[21] Stěžovatel v této své námitce nijak nespecifikoval, který konkrétní žalobní bod zůstal
opomenut či který závěr krajského soudu nebyl v jeho rozsudku zdůvodněn. Ohradil se pouze
proti přezkumu rozhodnutí ve vztahu do jeho soukromého a rodinného života; touto námitkou
se Nejvyšší správní soud zabýval níže. Městský soud zareagoval na všechny žalobní námitky,
v mezích své kompetence přezkoumal rozhodnutí vydané v předcházejícím správním řízení
a z textu odůvodnění je zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z napadeného rozsudku je zjevné,
jakými úvahami se městský soud řídil a k jakým závěrům dospěl. Nejvyšší správní soud shledal
napadený rozsudek městského soudu přezkoumatelným.
[22] Stěžovatel dále vytkl rozhodnutí žalované, že z něj nebylo zřejmé, proč je stěžovateli
správní vyhoštění uloženo právě v dané výměře.
[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 As 99/2011-55 dospěl k závěru, že stanovení
doby, po kterou nelze cizinci povolit vstup na území, je podstatnou součástí výroku rozhodnutí
o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců v §119 odst. 1 písm. c) určuje,
že pro zde uvedené případy lze dobu, po níž nelze cizinci povoliv vstup na území, stanovit
až na 3 roky. Toto ustanovení tak zakládá správnímu orgánu prostor pro správní uvážení. Výkon
správního uvážení musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat,
zda správní orgán nezneužil správního uvážení, či nepřekročil jeho meze (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 19/2004-92). V opačném případě je rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[24] Správní orgán prvního stupně odůvodnil dobu, po kterou nelze stěžovateli povolit vstup
na území v délce jednoho roku tím, že tato doba je vzhledem k závažnosti jednání stěžovatele
přiměřená. Stěžovatel se totiž zdržoval na území České republiky od 26. 3. 2015 do 17. 6. 2015
bez platného víza nebo oprávnění k pobytu. Správní orgán přihlédl též k tomu, že se stěžovatel
nezdržoval na adrese L., P., nikdy tam nebydlel a jeho pobyt tam byl potvrzen pouze účelově, aby
po formální stránce naplnil požadavky zákona o pobytu cizinců. Tohoto jednání se navíc dopustil
opakovaně, protože pro účely žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu předložil
doklad o zajištění ubytování na adrese M. 1337/20, P., který získal účelově bez toho, že by na
uvedené adrese bydlel. Žalovaná k tomu dále ve svém rozhodnutí uvedla, že správní orgán
prvního stupně postupoval řádně a dostatečně posoudil otázku přiměřenosti zásahu do
soukromého života, a proto stěžovateli uložil správní vyhoštění při dolní hranici tříleté zákonné
sazby.
[25] Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení
s rozhodnutím o odvolání v této části jako přezkoumatelné. V rozhodnutích jsou popsány
všechny skutečnosti, k nimž správní orgány přihlížely při stanovení konkrétní délky doby,
po kterou nelze stěžovateli povolit vstup na území.
c) K námitce nepřiměřenosti vyhoštění ve vztahu k dobré víře stěžovatele a zásahu do jeho soukromého a rodinného
života
[26] Stěžovatel v prvé řadě namítal, že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu
se nedozvěděl o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. S ohledem
na to byl stěžovatel v dobré víře, že se na území České republiky nachází oprávněně.
[27] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že chtěl-li stěžovatel napadnout nesprávný postup
správního orgánu při doručování rozhodnutí o zamítnutí povolení k dlouhodobému pobytu,
měl tak učinit prostřednictvím opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí a nikoliv v řízení
o správním vyhoštění. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 5/2012-22 platí,
že „[i] přes obsahovou návaznost obou řízení se rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu
a rozhodnutí o správním vyhoštění vyznačují odlišným předmětem a obsahem, řízení k jejich vydání
byla prováděna v intencích jiných právních norem a jejich vyústěním bylo vydání dvou různých
správních rozhodnutí, přičemž každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví“.
Bylo tak na stěžovateli, aby proti zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu
brojil přímo v daném řízení, tedy zejména podáním odvolání bezprostředně poté, co se o tomto
rozhodnutí fakticky dozvěděl. Prostřednictvím opravného prostředku mohl stěžovatel
rovněž uplatnit svou námitku nesprávného postupu správního orgánu, v jehož důsledku
se o rozhodnutí nedozvěděl. Pokud tak však stěžovatel neučinil, nelze toto opomenutí zhojit
v nyní probíhajícím řízení, jehož předmětem je rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 24/2013-18). Nejvyšší správní soud
proto nemůže v tomto řízení přezkoumávat rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu a nemůže se ani zabývat námitkou nesprávného postupu správního
orgánu při doručování tohoto rozhodnutí.
[28] Co se týče stěžovatelem namítané dobré víry o oprávněnosti jeho pobytu,
dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza,
ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Nejvyšší správní soud
v rozsudku čj. 2 Azs 107/2005-60 vyložil, že správní vyhoštění ve smyslu §118 odst. 1 je svým
obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově
vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený
zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestním řízení, ale správním opatřením
omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu čj. 5 Azs 125/2004-54, nebo čj. 5 Azs 94/2005-52).
[29] Při rozhodování o správním vyhoštění není třeba prokazovat cizincovo zavinění, tj. jeho
vnitřní psychický stav ke skutečnostem, které zakládají důvod pro uložení správního vyhoštění.
Nastane-li některá ze situací předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je příslušný
správní orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České republiky, a zakázat
mu pobyt na českém území i po následnou dobu stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 38/2015-41).
[30] S ohledem na výše uvedené tak tvrzená dobrá víra stěžovatele v oprávněnost jeho pobytu
na území České republiky nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo správní
vyhoštění.
[31] Stěžovatel dále namítal, že realizací vyhoštění bude zasaženo do jeho práva na soukromý
a rodinný život, neboť by musel přerušit studium na vysoké škole. Podle §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců platí, že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem
by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
[32] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku čj. 9 As 174/2012-21, přerušení
vysokoškolského studia nemůže být samo o sobě považováno za natolik intenzivní zásah
do soukromého či rodinného života cizince, aby pouze pro tuto okolnost nemohlo být jinak
oprávněné vyhoštění cizince realizováno. Zdůraznil, že „aby mohlo jít o nepřiměřený zásah, je nutno
přerušení studia zohlednit v kontextu konkrétních okolností, týkajících se výhradně stěžovatele
a které by případně mohly být ve svém souhrnu považovány za okolnosti, jež činí vyhoštění v tomto konkrétním
případě nepřiměřeným. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že takové okolnosti jsou ryze individuální povahy,
neboť vypovídají o konkrétní situaci, ve které se cizinec nachází, a která je natolik specifická, že vyhoštění nemá
být realizováno. Absenci těchto subjektivních okolností nelze přičítat k tíži správních orgánů“ (k tomu
srov. též rozsudek čj. 8 Azs 38/2015-41).
[33] Svá tvrzení, dle kterých je přerušení studia nutno považovat za nepřiměřený zásah,
však stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval, naopak setrval na obecných tvrzeních. Uvedl,
že je studentem, který plní své studijní povinnosti a jeho vyhoštění by zmařilo veškeré jeho
investice do studia vložené, stejně tak úsilí, které věnoval svému studiu. K tomu je nutné uvést,
že stěžovatel studoval první školu od října 2011 do března 2012, a to Univerzitu Karlovu v Praze,
kde se účastnil jazykové a odborné přípravy ke studiu akreditovaného studijního programu
vysoké školy. Z této školy by stěžovatel pro porušování pravidel studia vyloučen. Následně
studoval od září 2012 do října 2013 první ročník bakalářského studia oboru Mezinárodní vztahy
a diplomacie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha, odkud byl vyloučen
pro neplnění studijních povinností. Od září 2013 do října 2014 studoval první ročník
bakalářského studia oboru Mezinárodní a veřejné vztahy na Vysoké škole mezinárodních
a veřejných vztahů Praha, z níž byl opět pro neplnění studijních povinností vyloučen. Od září
2015 by měl být stěžovatel studentem prvního ročníku bakalářského studia oboru Marketingová
komunikace na Vysoké škole finanční a správní.
[34] Stěžovatelova studijní minulost nekoresponduje s jeho tvrzením, že si na území České
republiky plní své studijní povinnosti či že by realizace vyhoštění zmařila jeho úsilí a finance
do studia vložené. Naopak je zřejmé, že stěžovatel byl již třikrát ze studia vyloučen pro neplnění
studijních povinností a za čtyři roky studia úspěšně neukončil ani jedinkrát první ročník vysoké
školy. Protože stěžovatel neuvedl žádné další skutečnosti individuální povahy, které by vypovídaly
o konkrétní situaci, ve které se stěžovatel nachází, a která by byla natolik specifická,
že by vyhoštění nemohlo být realizováno, Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku
důvodnou.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti závěrem uvádí, že správní orgány vydaly rozhodnutí
o správním vyhoštění, „které je evidentně zcela nepřiměřené důvodům vedoucím k jeho vydání a zasahuje
nepřípustně do rodinného a zejména soukromého života stěžovatele, který na území ČR mnoho let studuje,
má zde přítelkyni a veškeré své sociální a kulturní zázemí“.
[36] V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 17. 6. 2015 stěžovatel uvedl,
že vazbou na Českou republiku je jeho studium na vysoké škole, jež rovněž představuje jedinou
překážku znemožňující vycestování, kterou uvedl. Po ukončení studia se hodlá vrátit do Ruské
federace. Na otázku, zda žije s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, odpověděl,
že nikoliv, že žije s přítelkyní pocházející z Ruské federace, která zde rovněž studuje.
[37] V žalobě stěžovatel uvedl, že by se v důsledku vyhoštění nemohl po určitou dobu vrátit
do České republiky a pokračovat ve vztahu s přítelkyní, čímž by byl podstatným způsobem
narušen jeho soukromý a rodinný život. Vyhoštění by vedlo k rozpadu jeho partnerského vztahu,
který vede na území České republiky. Městský soud v rámci posouzení zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatele konstatoval, že žalobce svou přítelkyni nikterak neidentifikoval,
uvedl pouze, že je stejné státní příslušnosti jako on a na území České republiky studuje. Vztah
s přítelkyní navíc stěžovatel nepovažoval za skutečnost, která by mu bránila ve vycestování
z České republiky.
[38] V kasační stížnosti stěžovatel opět jen v obecné rovině namítal, že na území České
republiky mnoho let studuje, má zde přítelkyni a veškeré sociální a kulturní zázemí. Ke kasační
stížnosti přiložil kopii povolení k pobytu slečny I. G. a její prohlášení, že je přítelkyní stěžovatele.
Dále již neuvádí ničeho. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení stěžovatel uvedl, že v
případě vyhoštění by se vrátil do Ruské federace, jejíž státní příslušnicí je i jeho přítelkyně. Jak
konstatovala již žalovaná v rozhodnutí napadeném žalobou, vztah stěžovatele s přítelkyní
pocházející z Ruské federace není nezbytně vázán na území České republiky. Vyhoštění
stěžovatele na dobu jednoho roku tak nemůže mít za následek nepřiměřený zásah do jeho
soukromého nebo rodinného života, neboť stěžovateli nebude znemožněno vztah s přítelkyní
uchovat, byť jej nebude moci prozatím udržovat přímo na území České republiky.
[39] Ani v tomto případě stěžovatel neuvedl žádné další skutečnosti individuální povahy,
které by vypovídaly o konkrétní situaci, ve které se stěžovatel nachází, a které by znemožňovaly
realizaci správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem žalované,
že s ohledem na stejnou státní příslušnost stěžovatele a jeho přítelkyně může stěžovatel se svojí
přítelkyní žít v místě, kde budou mít oba pobyt povolen, zcela jistě to nemusí být výhradně
na území České republiky. Kasační námitka nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele v případě realizace správního vyhoštění není důvodná.
VI.
[40] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal kasační stížnost důvodnou,
proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení neměl úspěch,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaná, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu