ECLI:CZ:NSS:2017:1.AFS.253.2016:27
sp. zn. 1 Afs 253/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. P.,
zastoupeného Mgr. Radimem Vašendou, advokátem se sídlem Rožnovská 241, Frenštát pod
Radhoštěm, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2014, č. j. 12719/14/5000-14303-711514,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. 8. 2016, č. j. 22 Af 88/2014 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč,
a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Radima Vašendy, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce vykázal v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací
období 4. čtvrtletí roku 2008 a 2. čtvrtletí roku 2009 dodání zboží (kovového odpadu) do jiného
členského státu Evropské unie. Považoval je za osvobozené plnění dle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“). Pořizovatelem zboží byla německá společnost
MS Metallverwertung GmbH (dále jen „MS Metall“).
[2] Dne 1. 6. 2011 zahájil Finanční úřad Ostrava II (dále jen „správce daně“) u žalobce
daňovou kontrolu. Během ní žalobce vyzval k doložení dokladů, z nichž bude vyplývat, kdo toto
zboží přebíral a zda bylo převezeno na území jiného členského státu, neboť z doposud
předložených dokladů to dle správce daně nebylo zřejmé. Dne 10. 8. 2011 předložil žalobce
čestná prohlášení pana L., zástupce MS Metall, že bylo zboží dodáno do jiného členského státu.
Správce daně tato prohlášení jako důkaz o dodání do jiného členského státu neosvědčil.
[3] Dospěl tedy k závěru, že žalobce neprokázal, že zboží bylo dodáno osobě registrované
k dani v jiném členském státě a že bylo odesláno či přepraveno do jiného členského státu. Nebyly
tak splněny podmínky pro osvobození od DPH dle §64 odst. 1 ZDPH. Vydal proto 27. 6. 2012
dva dodatečné výměry na daň z přidané hodnoty. Výměrem č. j. 186538/12/389913809417
doměřil správce daně žalobci DPH za 4. čtvrtletí roku 2008 ve výši 276.891 Kč a penále ve výši
55.378 Kč. Výměrem č. j. 186545/12/389913809417 doměřil DPH ve výši 90.609 Kč a penále
ve výši 18.121 Kč.
[4] Žalovaný na základě žalobcem podaného odvolání změnil rozhodnutí pouze v části
týkající se údajů o bankovním spojení, ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
II. Řízení před krajským soudem
[5] Proti rozhodnutí o odvolání brojil žalobce žalobou u krajského soudu. V ní namítal,
že žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínek §64 ZDPH pro osvobození od daně
v případě dodání zboží do jiného členského státu. Při dodání zboží společnosti MS Metall doložil
žalobce potřebné doklady ke všem zákonným požadavkům pro osvobození od daně, žalovaný
je však nesprávně vyhodnotil. Žalobce při dodání zboží společnosti MS Metall učinil veškerá
opatření, která po něm lze rozumně požadovat, a žalovaný mu v rozhodnutích neosvětlil, jaké
další kroky měl ještě v době realizace obchodu učinit, aby dodání zboží do jiného členského státu
prokázal. Společnost MS Metall byla v německém registru až do 16. 8. 2010 vedena jako
plátce DPH, což si žalobce ověřoval před dodáním zboží v letech 2008 a 2009. Závěrem
žalobce odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 9. 2007 ve věci
C-409/04, Teleos a uvedl, že důkazy jím předložené na první pohled jeho nárok na osvobození
dodání zboží v rámci společenství od DPH potvrzují. Jestliže se posléze ukázaly nepravdivé,
nemůže to být žalobci kladeno k tíži, nebyla-li mu prokázána účast na podvodu.
[6] Krajský soud shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[7] Ztotožnil se totiž s žalobní námitkou týkající se nezákonného postupu žalovaného
při vyhodnocení naplnění podmínek §64 ZDPH. Vycházel přitom z úvahy, co lze ve smyslu
tohoto ustanovení po žalobci ještě rozumně požadovat, tedy jaké konkrétní opatření mohl a měl
učinit, aby mohl při provádění obchodu zajistit prokázání naplnění podmínek pro osvobození
od daně. Žalobce dodal společnosti MS Metall zboží za podmínek doložky incoterms EXW
Ostrava. Obsahem podmínky EXW (ex works, česky ze závodu) je, že náklady i rizika spojená
s dodávkou zboží přecházejí na kupujícího v závodě dodavatele, a to okamžitě, je-li zboží
připraveno kupujícímu k odeslání, náklady a výlohy dopravy na místo určení již nese kupující.
[8] Přepravu zboží si společnost MS Metall zajišťovala sama. Za těchto okolností dochází
k aplikaci §64 odst. 5 ZDPH, dle kterého může žalobce prokázat dodání zboží do jiného
členského státu potvrzením kupujícího. Kupující mu takovéto potvrzení vystavil ve dnech
10. 12. 2008, 12. 12. 2008, 29. 4. 2009, 30. 4. 2009 a 29. 6. 2011. Soud na základě těchto
skutečností dospěl k závěru, že žalobce podmínky §64 odst. 5 ZDPH naplnil. Žalobce
se neomezil na toliko formální zajištění potvrzení společnosti MS Metall, ale provedl v rámci
svých možností i ověření existence této společnosti a její registrace k DPH v Německu.
S ohledem na dobu uskutečnění obchodu, tedy ve 4. čtvrtletí roku 2008 a 2. čtvrtletí roku 2009,
je z důkazů provedených v řízení před žalovaným a správcem daně seznatelné, že žalobci
se společnost MS Metall v té době jevila nejen jako společnost existující, ale i fungující
a registrovaná k DPH.
[9] Je pravdou, že společnost MS Metall měla registraci k dani zrušenu k 31. 12. 2004, ovšem
tato skutečnost byla do centrálního registru VIES, ve kterém si informace žalobce ověřoval,
zanesena až v srpnu roku 2010, tedy více než rok po posledním provedeném obchodě. Za daných
okolností se tedy žalobci musel stav společnosti MS Metall jevit tak, že tato firma funguje, neboť
s ním uzavírá obchody, je registrovaná k DPH a je zapsaná v německém obchodním rejstříku.
Žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly zpochybnění dobré víry žalobce při obchodování
se společností MS Metall správce daně ani žalovaný nezjistili. Žalobce v provedeném dokazování
naopak prokázal, že při uzavírání předmětných obchodů v dobré víře byl.
[10] Soud se ztotožnil s argumentací žalovaného, že samotná čestná prohlášení o dodání zboží
do jiného členského státu nejsou absolutním důkazem o jeho dodání do jiného členského státu
a také že dokazováním provedeným správcem daně byla pravdivost těchto prohlášení
přinejmenším zpochybněna. Neztotožnil se však se závěrem, že je za takové situace na žalobci,
aby prokázal faktické dodání zboží do jiného členského státu. Soud zvážil situaci, v níž se žalobce
při zpochybnění pravdivosti čestných prohlášení nachází (za podmínek EXW Ostrava) a dospěl
k tomu, že je požadavek prokázání faktického dodání zboží do jiného členského státu prakticky
neuskutečnitelný. Proto soud v případě zpochybnění věrohodnosti čestných prohlášení považuje
za adekvátní nikoli požadavek prokázání faktického dodání zboží do jiného členského státu,
ale požadavek prokázání dobré víry v době uzavírání obchodu, spojený s požadavkem prokázat
učinění opatření proti účasti na daňové trestné činnosti.
[11] Takovýto závěr je konsistentní jak s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010 - 195), tak s judikaturou Evropského
soudního dvora ve věci Teleos. Žalobce si totiž při provádění obchodu zajistil nejen samotné
potvrzení o dodání do jiného členského státu, ale dále též informaci doprovázející přepravu
odpadů s určením konkrétního dopravce a uvedením státu určení Německo. Nejpodstatnější
skutečností však je, že v rámci svých možností provedl žalobce i lustraci svého obchodního
partnera, na základě které se mu tato společnost mohla rozumně jevit jako seriózní obchodní
partner. Žalobce jednal v důvěře v zápis ve veřejném rejstříku třetího státu, kdy tato důvěra může
být za daných okolností jen těžko posouzena jako postup ve zlé víře.
[12] Sama skutečnost, že se dopravce, pan K., ukázal být nekontaktním, nemůže být žalobci
kladena k tíži. Co se týče výslechů pana L. v postavení svědka, nelze klást žalobci za vinu, že
tento v rozporu se svým jednáním se žalobcem v době uzavírání obchodu (jak na něj lze usuzovat
z listinných důkazů) uváděl jiné skutečnosti a výroky navzájem si odporující. Žalobce měl
k dispozici i třetí osoby, které mu pomáhaly s nakládkou předmětného zboží a které byly
povšechně, způsobem odpovídajícím míře jejich zapojení, schopny popsat okolnosti převzetí
předmětného zboží. Napadené rozhodnutí žalovaného je tedy nezákonné, neboť se opírá nikoli
o prokázání dobré víry žalobce (či její absence) při uzavírání předmětného obchodu a prokázání
provedení veškerých rozumně požadovatelných opatření pro prokázání nároku na osvobození
daně, ale o neunesení důkazního břemene ze strany žalobce ve věci prokázání faktického dodání
zboží do jiného členského státu.
[13] Proto soud žalovaného zavázal, aby se v dalším řízení zabýval nikoli pouze unesením
důkazního břemene žalobce k prokázání faktického dodání zboží do jiného členského státu,
ale rovněž otázkou, zda žalobce prokázal existenci dobré víry, že se svým jednáním neúčastnil
daňového podvodu, tedy např. že v rámci svých obchodních aktivit přijal dostatečná opatření
bránící riziku možného daňového podvodu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vycházel
z rozsudku č. j. 8 Afs 14/2010 - 185 a rozsudku SDEU ve věci Teleos C-409/04, ovšem zaměřil
se na výklad toliko té části odůvodnění těchto rozsudků, které se zabývají povahou faktického
dodání zboží do jiného členského státu. Je namístě vycházet ze závěrů této judikatury, ale i stran
závěrů týkajících se posouzení dobré víry žalobce a posouzení dostatečnosti jím provedených
opatření, která učinil při realizaci obchodu, aby zamezil své účasti na daňovém podvodu.
III. Kasační stížnost
[14] Žalovaný (stěžovatel) brojí proti rozsudku kasační stížností. Namítá, že žalobce neunesl
důkazní břemeno ohledně naplnění podmínek pro osvobození od daně dle §64 odst. 1 ZDPH.
Předložil pouze daňové doklady, dodací listy a informace provázející přepravu, na základě výzvy
správce daně poté předložil čestné prohlášení pořizovatele zboží, které bylo klíčovým důkazem
ve smyslu §64 odst. 5 ZDPH. Prohlášení pořizovatele přitom nemůže být chápáno jako speciální
důkazní prostředek, jehož předložením automaticky dojde k unesení důkazního břemene
(srov. rozsudek č. j. 8 Afs 14/2010 - 195).
[15] Prohlášení byla správcem daně zpochybněna, a to zejména vzhledem k jejich obecnosti.
V takovém případě bylo na žalobci, aby předložil jiné důkazní prostředky, kterými naplnění
podmínek pro osvobození od daně prokáže. Na tom nic nemění ani skutečnost, že zboží bylo
dodáváno v režimu dodací podmínky incoterms EXW (srov. rozsudek ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 1 Afs 104/2012 - 45).
[16] Ani žalobcem předložené váženky nebyly osvědčeny jako důkaz prokazující jeho tvrzení.
Provedené výslechy žalobcem navržených svědků byly rovněž vyhodnoceny tak, že jeho tvrzení
neprokazují. Přepravce nemohl být pro svou nekontaktnost vyslechnut vůbec, přičemž tato
skutečnost žalobci nebyla kladena za vinu. Stěžovatel ji ve svém rozhodnutí uvedl pouze pro
úplnost. Svědkové Z. a V. sice potvrdili naložení zboží na automobil, nedokázali však uvést další
informace, na základě kterých by mohlo být prokázáno, že zboží bylo dodáno do jiného
členského státu osobě registrované k dani.
[17] Žalobce tedy neučinil veškerá opatření, která mu ukládá zákon a která po něm lze
spolehlivě požadovat, aby měl jistotu, že naplnil podmínky pro osvobození dodání předmětného
zboží od daně. Otázkou jeho dobré víry se stěžovatel zabýval v bodě 54 rozhodnutí o odvolání.
Vzhledem k obecnému obsahu čestných prohlášení i k dalším nesrovnalostem nemohl být
žalobce v dobré víře, že jím předložené podklady postačují k unesení důkazního břemene
z hlediska prokázání faktické přepravy obchodovaného zboží do jiného členského státu osobě
registrované k dani. Jiné vhodné důkazní prostředky si žalobce nezajistil, naopak pouze spoléhal
na jeho prohlášení a ryze formálně ověřil existenci pořizovatele a jeho registraci k DPH v jiném
členském státě. Proti dobré víře žalobce svědčí také okolnosti předání zboží pořizovateli, kdy
žalobce nedokázal identifikovat osobu, která k němu pro zboží přijela, uvedl pouze, že se zřejmě
jednalo o zaměstnance společnosti MS Metall. Skutečnost, že se žalobce nezabýval identifikací
této osoby, lze vyhodnotit jako neobezřetné chování. Za nestandardní lze pak považovat
i okolnosti komunikace žalobce s pořizovatelem zboží, se kterým se dle svého tvrzení domlouval
„tak všelijak, i polsky trochu uměl, polsky rozumím, tak jsme se nějak domluvili“.
[18] Vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran naplnění podmínek
§64 ZDPH a že ani nebyla prokázána jeho dobrá víra, nezabýval se žalovaný ani správce daně
posouzením případné účasti žalobce na daňovém podvodu. Okolnosti případu jsou odlišné
od rozsudku SDEU ve věci Teleos, kterým argumentoval krajský soud i žalobce. V řešeném
případě účastník řízení v rámci daňového řízení vůbec nepředložil důkazy, které by prima facie
prokazovaly jeho nárok na osvobození od daně dle §64 ZDPH. Nebyl tak vůbec naplněn
předpoklad uváděný SDEU v rozsudku Teleos pro zkoumání účasti na podvodu na DPH.
[19] Stěžovatel má tedy za to, že v řízení řádně posoudil otázku dobré víry žalobce
v předmětném dodání zboží a že v rozhodnutí o odvolání řádně zdůvodnil posouzení důkazních
prostředků, které ho vedly k závěru, že ze strany žalobce nebylo prokázáno naplnění podmínek
pro přiznání osvobození od daně ve smyslu §64 ZDPH.
IV. Vyjádření žalobce ke kasační stížnost
[20] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je třeba jednotlivé případy
posuzovat podle všech zjištěných skutečností, jedině tak nemůže dojít k absurdní aplikaci zákona.
Prohlášení pořizovatele nebyla v projednávaném případě relevantně zpochybněna.
[21] Stěžovatel opírá svou argumentaci o judikaturu Nejvyššího správního soudu, kde také
docházelo k dodání na základě podmínky EXW a nárok na osvobozené plnění nebyl uznán,
ale ne proto, že by byl doložen pouze prohlášením pořizovatele, které je nedostačující, ale proto,
že existovaly další podstatné skutečnosti, které svědčily o pochybnostech o dodání zboží
dle §64 ZDPH.
[22] Stěžovatel ani správce daně neobstarali žádné důkazní prostředky, které by vedly k tomu,
že by měly být předloženy ještě další důkazní prostředky než ty, které předvídá zákon. Z toho
důvodu žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Kasační stížnost je projednatelná, není však důvodná.
[24] Žalobce ve věci uplatnil nárok na osvobození od DPH při dodání zboží do jiného
členského státu podle §64 odst. 1 zákona o DPH, který stanoví: „dodání zboží do jiného členského
státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska
plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně,
s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně“.
Pro uplatnění nároku na osvobození od DPH v souladu s tímto ustanovením musí být
kumulativně splněny tři podmínky: 1) zboží musí být dodáno do jiného členského státu osobě
registrované k dani v jiném členském státě, 2) zboží musí být odesláno (přepraveno) do jiného
členského státu, 3) přeprava zboží musí být zajištěna plátcem, pořizovatelem nebo jimi
zmocněnou třetí osobou. Naplnění zmíněných podmínek je přitom povinna prokázat osoba
povinná k dani, tedy plátce.
[25] Vnitrostátní úprava osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu
vychází z práva unijního. Dodání zboží uvnitř EU jsou osvobozena na základě čl. 138 odst. 1
směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané
hodnoty. Cílem této úpravy je především zajistit převod daňového příjmu na členský stát, v němž
došlo ke konečné spotřebě dodaného zboží. Mechanismus vytvořený touto úpravou spočívá
jednak v osvobození dodání vedoucího k odeslání nebo přepravě uvnitř Evropské unie od daně
členským státem odeslání – doplněného nárokem na odpočet nebo vrácení DPH odvedené
na vstupu v tomto členském státě, jednak ve zdanění pořízení uvnitř Evropské unie členským
státem určení. Zajišťuje tak jasné vymezení daňové svrchovanosti dotčených členských států
a umožňuje zamezit dvojímu zdanění, a tedy zajistit daňovou neutralitu, která je vlastní
společnému systému DPH (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 1 Afs 104/2012 - 45).
[26] V nyní projednávané věci byla mezi žalobcem a pořizovatelem zboží sjednána podmínka
EXW, což mimo jiné znamená, že přepravu zboží zajišťovala společnost MS Metall sama. Z toho
důvodu bylo namístě aplikovat také §64 odst. 5 ZDPH, dle kterého: „dodání zboží do jiného
členského státu lze prokázat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo
přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky“.
[27] Žalobce prokazoval splnění podmínek pro osvobození od DPH čestnými prohlášeními
jednatele společnosti MS Metall, který byl následně během daňové kontroly vyslechnut jako
svědek, dodacími listy a potvrzením o registraci společnosti MS Metall k DPH v Německu.
Navrhl také výslech dvou svědků, kteří zboží nakládali, a také řidiče, který je fakticky přepravoval.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, dle kterého si lze
za daných okolností těžko představit další způsoby, kterými by mohl žalobce splnění podmínek
prokázat.
[29] Judikatura, jíž se stěžovatel dovolává, není v tomto ohledu zcela přiléhavá, neboť
skutkové okolnosti, k nimž se vztahuje, jsou od nyní posuzovaných odlišné. V rozsudku ze dne
25. 11. 2015, č. j. 3 Afs 6/2015 - 30, se Nejvyšší správní soud ztotožnil s neunesením důkazního
břemene na straně subjektu povinného k dani. Učinil tak ovšem z důvodu, že tento subjekt
nepostupoval ve vztahu k pořizovateli zboží dostatečně obezřetně, neboť pořizovatel v době
uzavření obchodu vůbec nebyl registrován v jiném členském státě k DPH. V nyní projednávaném
případě společnost MS Metall k DPH v Německu v době prodeje zboží registrována byla
(byť zřejmě v důsledku pochybení správních orgánů, srov. bod 9 tohoto rozsudku). Žalobce
o této skutečnosti věděl a doklad o ní předložil při daňové kontrole.
[30] Ve věci 1 Afs 103/2009 - 232 byl jediným důkazem dodatečně vyhotovený písemný
záznam o obsahu ústní smlouvy, který byl shledán nedostatečným. Ústavní soud potom v nálezu
ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, dospěl za situace, kdy stěžovatelka tvrdila, že došlo
k uskutečnění zdanitelného plnění a byla vyzvána, aby toto tvrzení dokázala, k závěru, že: „důkaz
daňovým dokladem…je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení
zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna
pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen
simuluje…uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci
požadavku směřujícího k dokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění“.
[31] Situace je však v nyní projednávané věci od těchto dvou předestřených rovněž odlišná.
Žalobcem předložené důkazy byly podstatně komplexnější. Nešlo toliko o samotná čestná
prohlášení. Uvedené judikatorní závěry o neunesení důkazního břemene proto nelze
na posuzovanou věc vztáhnout, jak požaduje stěžovatel.
[32] Stěžovatel z okolností předání zboží usuzuje, že bylo od žalobce neobezřetné nezjistit
bližší informace o přepravci zboží a že okolnosti jeho komunikace s jednatelem společnosti
MS Metall jsou nestandardní. Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Skutečnost,
že se subjekty při mezistátním obchodování s kovovým odpadem dorozumívají „tak všelijak“,
nikoliv plynulou němčinou, češtinou, či za účasti překladatele, není nijak překvapivá a nelze z ní
ani usuzovat, že se proto dopouští daňových úniků. Ani fakt, že o řidiči, který zboží odvezl, uvedl
žalobce pouze to, že se zřejmě jednalo o zaměstnance společnosti MS Metall, nesvědčí o jeho
neobezřetnosti. Obzvláště za situace, kdy žalobce považoval podklady, které měl k dispozici,
za dostatečné k prokázání podmínek pro osvobození od DPH.
[33] Žalobce v nyní projednávané věci dostatečnými podklady prokázal naplnění podmínek
pro osvobození od DPH dle §64 odst. 1 ZDPH. Pokud stěžovateli v průběhu daňové kontroly
vyvstaly pochybnosti o pravdivosti některých předložených důkazů, bylo namístě, jak ostatně
uvedl krajský soud, následovat závěry rozsudku SDEU ve věci Teleos, tedy zabývat se dobrou
vírou na straně žalobce, že se neúčastní daňového podvodu.
[34] Ve věci Teleos SDEU vyslovil, že „uložit osobě povinné k dani, aby prokázala, že zboží fyzicky
opustilo členský stát dodání, nezaručuje správné a jednoznačné uplatnění osvobození od daně“ (bod 51).
„Cíl spočívající v předcházení daňovým podvodům zajisté někdy odůvodňuje vyšší požadavky na povinnosti
dodavatelů. Nicméně v návaznosti na podvod, kterého se dopustila třetí osoba, musí být veškeré rozložení rizika
mezi dodavatele a daňovou správu v souladu se zásadou proporcionality“ (bod 58). „Okolnosti, že dodavatel
jednal v dobré víře, že přijal všechna opatření, která po něm mohla být rozumně požadována, a že je vyloučena
jeho účast na podvodu, tudíž představují důležité skutečnosti pro určení možnosti uložit tomuto dodavateli
povinnost zaplatit DPH a posteriori“ (bod 66). Právní úprava „brání tomu, aby příslušné orgány členského
státu dodání uložily dodavateli, který jednal v dobré víře a poskytl důkazy prokazující prima facie jeho nárok
na osvobození dodání zboží uvnitř Společenství, povinnost doplatit DPH za toto zboží, jestliže se tyto důkazy
ukážou jako nepravdivé, aniž by nicméně byla prokázána účast tohoto dodavatele na podvodu, pokud dodavatel
přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že dodání uvnitř Společenství,
které provádí, jej nepovede k účasti na takovém podvodu“ (bod 68).
[35] Stěžovatel tvrdí, že se dobrou vírou žalobce ve svém rozhodnutí zabýval. Ve skutečnosti
však posuzoval pouze dobrou víru žalobce v dostatečnost a průkaznost podkladů, které
má k prokázání splnění podmínek pro osvobození od daně k dispozici. Tedy z hlediska, zda měl
dobrou víru v to, že unesl důkazní břemeno. V intencích citovaného rozsudku se však měl
zabývat tím, zda na straně žalobce existovala dobrá víra v to, že zboží dodal společnosti
registrované k DPH v Německu, a že DPH tedy byla odvedena. Tím se však žalovaný nezabýval,
krajský soud proto jeho rozhodnutí zcela správně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[36] Žalovaný se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud zároveň neshledal
důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalobce ve věci úspěch měl, a proto mu vůči žalovanému náleží právo
na náhradu nákladů řízení. Náklady spočívají v odměně advokáta žalobce za jeden úkon právní
služby (vyjádření ke kasační stížnosti) dle §7, §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) činí 3.100 Kč. Náklady řízení dále tvoří paušální částka náhrady hotových výdajů
dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Celkové náklady
řízení tak činí 3.400 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty,
jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani. Celkem tedy
žalobci náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy ve výši 4.114 Kč. Žalovaný je povinen
uhradit žalobci uvedenou částku na náhradě nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Radima Vašendy, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu