ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.17.2017:28
sp. zn. 1 As 17/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: D. K.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2015, čj. JMK 32153/2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, čj. 62 A 102/2015 –
38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, čj. 62 A 102/2015 – 38,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. 4. 2015,
čj. JMK 32153/2015, se zrušuje a v ě c se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Pohořelice (dále jen „městský úřad“) vydal dne 9. 2. 2015 rozhodnutí,
kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon
o silničním provozu), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla RZ X v rozporu
s §10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu stanovená tímto zákonem. Dne 12. 7. 2014
v 19:21 hod., žalobcem neoznačený řidič provozovaného vozidla v obci Pohořelice,
na ul. Vídeňská, měl překročit nejvyšší povolenou rychlost v obci v rozporu s §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu, neboť v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, měl jet rychlostí
68 km/h, po odečtení tolerance měřícího zařízení 65 km/h. Za uvedené jednání uložil městský
úřad žalobci pokutu ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Žalobcovo blanketní
odvolání následně žalovaný zamítl a potvrdil rozhodnutí prvního stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce správní žalobou, kterou krajský soud zamítl
jako nedůvodnou. Krajský soud uvedl zejména následující. Správní orgán nepochybil, pokud
rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobce,
že správní orgán neměl právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť nemohl řízení o přestupku
odložit podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon
o přestupcích“). Dále krajský soud přisvědčil žalobci, že ve výroku rozhodnutí městského úřadu
je místo spáchání deliktu vymezeno pouze názvem ulice a obce. Nicméně konkrétní čas a místo
měření rychlosti jednoznačně vyplývá ze záznamu o měření. Navíc rychlost byla měřena
stacionárním radarem, který je pevně spojen se zemí a není možné jej přemisťovat za účelem
změny místa měření. Proto bylo místo spáchání deliktu vymezeno dostatečně určitě.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky vymezení místa spáchání
deliktu a podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu.
[4] Stěžovatel uvedl, že krajský soud správně zjistil stav věci, pokud uvedl, že ve výroku
rozhodnutí je místo spáchání deliktu vymezeno nedostatečně. Následně však aplikoval nesprávné
právní posouzení, neboť uvedl, že se nejedná o vadu, protože místo měření rychlosti
je vymezeno v záznamu o měření. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014 – 53, dle kterého nelze nedostatečné
vymezení skutkových okolností věci ve výroku nahradit jejich specifikací v odůvodnění
rozhodnutí. K tomu stěžovatel dodal, že nelze-li za dostatečný považovat odkaz na odůvodnění
rozhodnutí, tím spíše nelze jako dostatečný považovat odkaz na listiny obsažené ve spise.
[5] Stěžovatel dále souhlasil s krajským soudem, že místo spáchání deliktu není nutné
specifikovat přesně „na metr“. Avšak v případech, kdy je měřena rychlost u dopravního značení
konce obce, pak je nepochybně zapotřebí přesnější specifikace místa spáchání deliktu.
Mírou specifikace se zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2015,
čj. 2 As 111/2015 – 42. Místo spáchání deliktu je nutné specifikovat tak, aby bylo možné určit,
že právě v tom místě, kde měl být delikt spáchán, je dané jednání protiprávní. V nyní posuzované
věci mělo dojít k protiprávnímu jednání „v ulici Vídeňská v Pohořelicích“. Měření bylo provedeno
v nezastavěné části obce. V takovém místě obecně bývá povolena vyšší rychlost jízdy. Nelze též
pominout, že ulice Vídeňská je na samé hranici obce, a zasahuje tedy k dopravnímu značení
začátek/konec obce. Jedná se o věc podobnou věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2010, čj. 4 As 28/2010 – 56. Předmětný delikt mohl být spáchán ve středu
ulice, tak i v místě, kde je umístěno dopravní značení začátek/konec obce. Proto bylo nutné
místo spáchání deliktu vymezit přesněji.
[6] Dále stěžovatel odkázal na rozsudek ze dne 10. 12. 2014, čj. 9 As 80/2014 – 39,
ve kterém Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedostatečnou specifikaci místa „na pozemní
komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“. Ulice Vídeňská v Pohořelicích je delší než úsek silnice
I/37 procházející Ostrovem nad Oslavou, a proto je takové vymezení nedostatečné. Tím byl
stěžovatel omezen i v možnostech obrany, neboť nemohl argumentovat tím, že v daném místě
je umístěno dopravní značení upravující odchylně nejvyšší dovolenou rychlost, resp. nemohl
napadat nefunkčnost radaru. Místo, kde měl být delikt dle krajského soudu spáchán, není
zastavěným územím, a proto lze pochybovat, zda vůbec měl být delikt spáchán v obci.
[7] Stěžovatel dále namítl, že správní orgán měl k dispozici dostatečné indicie k tomu,
aby zahájil řízení o přestupku s označeným řidičem vozidla, které stěžovatel provozuje, a proto
nemohl zahájit řízení o správním deliktu. K tomu dodal, že akceptuje judikaturu Nejvyššího
správního soudu, i úvahy krajského soudu, v jejichž kontextu nemůže být s touto námitkou
úspěšný. Jednalo se opravdu o účelovou obranu. Avšak navrhl, aby Nejvyšší správní soud
akademicky konstatoval nesprávnost závěrů krajského soudu, neboť není pravdou, že sdělení
provozovatele vozidla o totožnosti řidiče odůvodňuje pouze jeho předvolání k podání vysvětlení,
nikoli zahájení přestupkového řízení. Pokud provozovatel splní zákonnou povinnost a oznámí,
kdo jeho vozidlo řídil, pak takové sdělení představuje dostatečný podklad pro zahájení řízení
s označeným řidičem. Obdobně tomu je u přestupků proti občanskému soužití.
[8] Ze shora uvedených důvodu stěžovatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se vyjádřil tak, že nesouhlasí s argumentací stěžovatele a kasační stížnost
považuje za nedůvodnou. Napadený rozsudek považuje za správný a odůvodněný, stejně jako
obě předcházející správní rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal první námitku, týkající se specifikace místa, kde měl
řidič stěžovatelem provozovaného vozidla překročit nejvyšší povolenou rychlost v obci.
[13] Podle §77 zákona o přestupcích, ve znění do 30. 9. 2015, musí výrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též opis skutku s označením
místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí
o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení
ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení
(§79 odst. 1).
[14] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že na výrok rozhodnutí o přestupku jsou kladeny
vysoké formální požadavky. Již v minulosti dovodil, že v zájmu právní jistoty obviněného musí
být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl
zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní
jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval
vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku
pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 92/2009 – 65).
[15] Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované
jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek,
je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit
jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti
je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu
pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování
a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom je třeba vycházet z významu výrokové části
rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze
ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká
povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na
existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být
vynucen správní exekucí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
čj. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2013, čj. 1 As 180/2012 – 43, ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014 – 39, nebo ze dne
10. 12. 2014, čj. 9 As 80/2014 – 37).
[16] Je však nutné rozlišovat mezi vymezením, resp. zachováním skutku, což je otázka právní,
a specifikací místa spáchání deliktu, což je otázka skutková. Proto není možné paušalizovat
nároky na vymezení místa spáchání deliktu, neboť každý skutek je individuální s rozličnými
skutkovými okolnostmi. Rozdílné nároky na obsah výroku pak budou rovněž kladeny u deliktů
s rozdílnou právní kvalifikací (např. rozdílné skutkové podstaty, mnohost deliktů, jejich trvání,
aj.). Pro zachování práva na obhajobu osob stíhaných za správní delikt, neporušení překážky věci
rozhodnuté a respektování zásady ne bis in idem, je nutné zachovat totožnost skutku, pro který
správní orgán zahájil správní řízení. Je tedy nutné, aby byla zachována totožnost jednání
či totožnost následku po celou dobu vedení řízení o deliktu. Pokud dochází v průběhu řízení
k úpravě vymezení místa či času spáchání deliktu, nemusí se jednat o změnu skutku, pokud
je zachována totožnost jednání nebo následku. Podstatné je, aby na základě skutkových zjištění
nemohl být stíhaný skutek zaměněn s jiným. Proto mají být kladeny vyšší nároky na specifikaci
skutkových okolností na počátku řízení o deliktu, např. v oznámení o zahájení řízení. To slouží
primárně k zajištění, aby obviněný z deliktu věděl, za který skutek je stíhán, a mohl se účinně
hájit. Proto platí, že vymezení místa spáchání deliktu ve výroku rozhodnutí může být méně
specifické, než je tomu např. v oznámení o zahájení řízení o správním deliktu, je-li i tak
nezaměnitelné. Rovněž je podstatné, aby správní orgán uvedl, zda je v daném místě či úseku
jednotná regulace silničního provozu (nejvyšší povolená rychlost, zákaz vjezdu, zákaz stání,
parkování za poplatek, aj.)
[17] V nyní posuzované věci městský úřad specifikoval místo, kde měl být přestupek spáchán,
následovně: „[…] neztotožněná osoba, která řídila dne 12. 7. 2014 v 19:21 hodin na ulici Vídeňská
v Pohořelicích (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem) motorové vozidlo registrační značky X
[…]”. Stejným způsobem správní orgán vymezil místo spáchání deliktu i v oznámení o zahájení
řízení a dalších procesních úkonech (vyjma uvedení směru jízdy). Nejvyšší správní soud
nepovažuje takovéto vymezení za dostatečně specifické. Ulice Vídeňská prochází Pohořelicemi,
přičemž se jedná o delší komunikaci, která zasahuje od centra obce až k hranici obce. Bez bližší
specifikace je proto takto vymezené místo, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, značně široké.
Navíc nelze bez potřebných skutkových zjištění vyloučit, že na komunikaci Vídeňská
v Pohořelicích je různá dopravní regulace nejvyšší povolené rychlosti. Sám městský úřad uvedl, že
měření probíhalo v nezastavěné části obce. V takových lokalitách je běžné, že je dovolena vyšší
rychlost. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že v daném místě je skutečně nejvyšší povolená
rychlost 50 km/h. K tomu je však nutné doplnil patřičná skutková zjištění a více vymezit místo
spáchání přestupku.
[18] Obdobný případ Nejvyšší správní soud řešil např. v rozsudku ze dne 23. 11. 2010,
čj. 4 As 28/2010 – 56, ve kterém neshledal specifikaci místa spáchání přestupku „[…] na silnici
I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek […]“ jako dostatečnou, a to zejména
pro absenci skutkových zjištění o místě spáchání přestupku. Vymezení místa spáchání deliktu
se věnoval i rozsudek ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015 – 42. Zde se sice jednalo o přestupek
nedovoleného stání, avšak závěry z něj vyplývající lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc, neboť
ani v ní nepostavily správní orgány najisto, kde k přestupku mělo dojít, a zda příslušná pozemní
regulace provozu platila pro celou komunikaci. Oproti tomu ve věci řešené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014 – 53, považoval soud
za dostatečné vymezení místa „[…] u obce Panenský Týnec na silnici I/7 […]“. Zde se situace lišila
v tom, že správní orgán postavil najisto, že v úseku měření rychlosti je všude jednotná regulace
dovolené rychlosti účastníků silničního provozu. V rozsudku ze dne 25. 3. 2015,
čj. 1 As 155/2014 – 36, Nejvyšší správní soud konstatoval, že vymezení místa spáchání deliktu
ve výroku rozhodnutí „[…] jel na ulici Nádražní v Pardubicích […]“ je dostatečné, neboť v souhrnu
s podklady pro vydání rozhodnutí, ve kterých je místo specifikováno detailněji, je postaveno
najisto, kde ke spáchání deliktu došlo.
[19] Problematikou přestupku trochu jiné povahy se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku
ze dne 19. 7. 2012, čj. 1 As 137/2011 – 56. Zde soud řešil, zda vymezení místa spáchání
přestupku „pozemky ve vlastnictví žalobce mezi třídou 5. května a ulicí Rumburskou ve Varnsdorfu“ lze
považovat za dostatečné. Nejvyšší správní soud uvedl, že „[…] uvedená formulace ve výroku správního
rozhodnutí naopak obstojí i v uvedené podobě a dostatečně přesně určuje místo spáchání přestupku. Zcela přesné
označení parcelních čísel pozemků pak vyplývá ze správního spisu a ostatních písemností, které žalobce v rámci
přestupkového řízení obdržel. Místo spáchání přestupku zachycují i fotografie, které jsou součástí správního
spisu.“
[20] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že přestupek byl zaznamenán jediným stacionárním
radarem v Pohořelicích. Tato informace však není uvedena ve správním rozhodnutí ani jeho
v podkladech. Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na vše shora uvedené konstatuje,
že z žádného podkladu pro vydání rozhodnutí ani z rozhodnutí samotného není dostatečně
zřejmé, kde měl být delikt spáchán. První kasační námitka je tedy důvodná.
[21] Naopak druhá námitka není důvodná. V té totiž stěžovatel namítl, že nebyly splněny
podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu. Stěžovatel přiznal účelovost své obrany
ohledně uvedení osoby, která zemřela a kterou zástupce stěžovatele uvádí jako řidiče ve vícero
řízeních. Požadoval však akademické konstatování nesprávnosti závěru krajského soudu v této
otázce. Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje stěžovatele, že není předmětem jeho
činnosti řešení akademických sporů (!). Nejvyšší správní soud funguje v rámci soustavy správního
soudnictví k ochraně veřejných subjektivních práv dotčených osob a sjednocuje judikaturu.
Nicméně namítaná problematika byla mnohokrát řešena judikaturou Nejvyššího správního
soudu, nejedná se tedy o akademickou otázku, nýbrž o problematiku řešenou ustálenou
rozhodovací praxí. Proto kasační soud ve stručnosti odkazuje stěžovatele na rozsudky
ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015 – 46, ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21,
ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016 – 40, ze dne 29. 3. 2016, čj. 1 As 7/2016 – 30, ze dne
23. 3. 2016, čj. 6 As 128/2015 – 32, či ze dne 17. 2. 2016, čj. 1 As 237/2015 – 31.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je důvodná, a proto zrušil napadený
rozsudek i rozhodnutí žalovaného. Žalovaný v dalším řízení doplní skutková zjištění ohledně
místa, kde měl být předmětný přestupek spáchán, a následně tato zjištění promítne do specifikace
místa spáchání přestupku ve výroku meritorního rozhodnutí. Dle údajů ze spisu bude možné
stále správní delikt projednat, neboť žalovanému budou zbývat k projednání deliktu téměř
tři měsíce z prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud opakuje, že doplnění výroku o podrobnější
specifikaci místa spáchání deliktu je pouze změnou popisu skutku, nikoli změnou skutku
samotného. Proto takovouto změnu může provést i žalovaný, neboť totožnost skutku bude stále
zachována (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2016,
čj. 1 As 46/2016 – 24).
[23] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu. Dospěje-li Nejvyšší správní soud k závěru o důvodnosti kasační
stížnosti, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud
ve věci sám nerozhodl způsobem podle §110 odst. 2 s. ř. s. Pokud Nejvyšší správní soud zruší
rozhodnutí krajského soudu a již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76,
a §78 se použijí přiměřeně [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Pravomoc k současnému zrušení
rozhodnutí správního orgánu přitom není vázána na návrh stěžovatele; je to kasační soud, který
zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[24] V daném případě jsou dány důvody k postupu podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Městský
úřad a následně i žalovaný zatížili svá rozhodnutí vadou, která měla vliv na jejich zákonnost.
Podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. budou správní orgány při dalším
rozhodování ve věci vázány právním názorem Nejvyššího správního soudu (k možnosti
obdobného postupu srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 As 78/2012 – 35,
či rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 67/2013 – 42).
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že pokud Nejvyšší správní soud zruší
rozhodnutí žalovaného podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., rozhodne o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle
§60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení stěžovatele
v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna jeho zástupce a hotové výdaje. Na soudních
poplatcích stěžovatel zaplatil celkově 8.000 Kč (podání žaloby, podání kasační stížnosti).
Výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění od 1. 1. 2013]. Soud proto stěžovateli přiznal částku 12.400 Kč
za čtyři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, podání
repliky k vyjádření žalovaného a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního
tarifu]. Ke třem úkonům právní služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce
stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku 1.200 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem DPH, a proto mu náleží odměna navýšená
o 21% (§14 advokátního tarifu). Výše takto vypočtené odměny činí 16.456 Kč. Celkem tedy
stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy ve výši 24.456 Kč. Tuto částku
je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli na účet advokáta Mgr. Jaroslava Topola do 30 dnů
od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu