ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.21.2017:28
sp. zn. 1 Azs 21/2017 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. M.,
zastoupena Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33,
Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2016, č. j. OAM-314/ZA-ZA11-ZA14-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 1 Az 39/2016 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., se u r č u j e
částkou 4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2016 č. j. OAM-314/ZA-ZA11-ZA14-2016 (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14,
§14a a §14b, zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně proti
tomuto rozhodnutí podala žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“).
Namítala, že žalovaný posoudil její žádost o udělení mezinárodní ochrany zcela nedostatečně,
mechanicky a bez obstarání si potřebných podkladů k individuálnímu zhodnocení jejího
zdravotního stavu s ohledem na to, že není schopna se sama o sebe postarat. Žalobkyni pomáhají
dvě zletilé dcery, které žijí dlouhodobě na území České republiky na základě povolení k trvalému
pobytu. Na Ukrajině jí nebude poskytnuta tak kvalitní zdravotní péče jako v České republice
a navíc jí v zemi původu hrozí nebezpečí od kriminálních živlů a celková bezpečnostní situace
v zemi je pro ni nepříznivá.
[2] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu bylo v průběhu správního
řízení dostatečně objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany
žalobkyně je obava ze samoty a nemožnosti se sama o sebe postarat vzhledem k neustále
se zhoršujícímu zdravotnímu stavu. Udělení mezinárodní ochrany je však pouze specifickým
důvodem legalizace pobytu na území České republiky, z přesně vymezených důvodů, přičemž
žalobkyně ve své žádosti ani při pohovoru neuvedla skutečnosti, pro které by jí mohl žalovaný
udělit azyl podle §12 písm. a) či b) zákona o azylu. Neuvedla ani žádné skutečnosti, na základě
kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by mohla být azylově
relevantním způsobem pronásledována. Žalobkyně se zmínila o obavách z blíže
nespecifikovaných soukromých osob, o těchto incidentech však příslušné orgány neinformovala
a volala pouze sousedům. Neuvedla žádné objektivní překážky, které by jí měly bránit
v kontaktování kompetentních ukrajinských orgánu, u nichž by se mohla domoci ochrany.
Za důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu nelze považovat ani zhoršenou
bezpečnostní situaci na východní Ukrajině. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů
dle §14 azylového zákona je věcí správního uvážení, přičemž žalovaný řádně zjistil a následně
přezkoumatelným způsobem posoudil sociální, ekonomickou situaci žalobkyně a přihlédl
i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Rovněž možnost udělení doplňkové ochrany dle
§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, s ohledem na aktuální bezpečnostní situaci v zemi původu
žalovaný přesvědčivě zdůvodnil. Žalobkyně pochází z oblasti, kde je situace klidná.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka se obává hrozby ze strany soukromých osob
a upozorňuje na vysokou kriminalitu v zemi jejího původu, která je zmítána vnitřním ozbrojeným
konfliktem. V této souvislosti zdůrazňuje, že se nelze domoci ochrany u příslušných orgánů
na území Ukrajiny, což měl městský soud zohlednit. Žalovaný pochybil, když si v této otázce
(v rozporu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu) neobstaral dostatečné podklady pro
vydání svého rozhodnutí.
[4] V otázce neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu městský soud zcela
opomenul zohlednit lékařské zprávy dodané stěžovatelkou a věcně přezkoumal rozhodnutí
žalovaného vycházející (v rozporu s §3 správního řádu) z nedostatku podkladů. Rozsudek
městského soudu je dále nepřezkoumatelný, neboť na straně jedné soud uvedl, že udělení
humanitárního azylu je věcí správního uvážení a závěry žalovaného tak přezkoumává pouze
v rovině zákazu libovůle a logického zdůvodnění, v rozporu s tímto však následně závěry
žalovaného věcně přezkoumal. Především však není zřejmé, z jakých skutkových okolností
městský soud při posuzování zdravotního stavu stěžovatelky vycházel. Její zdravotní stav
představuje zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu (rovněž v souladu s judikatorními závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 4. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Městský soud se k jejímu zdravotnímu stavu
v podrobnostech takřka nevyjádřil a ztotožnil se s názory žalovaného. Žalovaný si měl obstarat
dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, zejména o stavu zdravotnictví na území Ukrajiny.
[5] Stěžovatelka má celou řadu dlouhodobých postupně se zhoršujících nemocí, žalovaný
proto měl její zdravotní stav posoudit komplexně. Není schopna se postarat o sebe samotnou,
je do české společnosti plně integrovaná a v zemi svého původu nikoho nemá. Svůj soukromý
a rodinný život je schopna realizovat pouze na území České republiky, kde žijí její dvě dcery
se svými rodinami (přičemž je nereálné požadovat, aby se za ní na Ukrajinu dcery spolu
s rodinami přestěhovaly). Nemožnost realizovat rodinný život v místě vlasti je přitom
doplňkovým kritériem, pro které lze udělit doplňkovou ochranu (viz rozsudky ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, či ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 5/2011 - 36)
i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Gul proti Švýcarsku ze dne
19. 2. 1996, č. 23218/94).
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na dosavadní argumentaci v řízení
před správními soudy a ztotožnil se s právními závěry městského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatelka k důvodům přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. v kasační stížnosti uvedla,
že městský soud nezohlednil námitky o zranitelnosti jejího postavení, což je pochybení zásadního
charakteru, které mohlo závažným způsobem zasáhnout do jejího hmotněprávního postavení.
Dále kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy, neboť v otázce humanitárního azylu, resp.
udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) s ohledem na rodinné vazby na území,
se na Nejvyšší správní soud obrací více žadatelů, kteří se nemohou vrátit do vlasti a zároveň
nemohou využít institutů zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“).
[10] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že se o zásadní právní pochybení může jednat
mj. tehdy, pokud soud „v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde
je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39).
[11] Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a neobsahuje ani jiné vady,
k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Ačkoliv stěžovatelka v obecné rovině tvrdí,
že v jejím případě existují důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona
o azylu z důvodu hrozby ze strany soukromých osob, aniž by tyto důvody dostatečně
konkretizovala. V průběhu správního řízení odkazovala na možné ohrožení ze strany zlodějů,
ke kterému došlo v minulosti, tento incident však u ukrajinských správních orgánů nikdy
neohlásila (ani to podle svých tvrzení neměla v úmyslu, neboť by se jí kompetentní orgány
vysmály). Dále v obecné rovině poukázala na zvyšující se kriminalitu v zemi jejího původu.
[12] Nejvyšší správní soud dlouhodobě zaujímá stanovisko, že u soukromých osob jakožto
původců pronásledování musí k podmínce samotného pronásledování přistoupit také záměrná
nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci
pronásledování. V této věci lze odkázat například na rozsudek ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, podle kterého: „Aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel
by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ V rozsudku ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, Nejvyšší správní soud uvedl, že skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy
politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
[13] K možnosti domoci se ochrany u příslušných orgánů na Ukrajině vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, když uvedl: „pokud
je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou
způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné
není (…), žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil;
břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (či nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží na straně [žadatele].“
Nejvyšší správní soud dále v rozhodnutí ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 Azs 9/2013 – 36 uvedl:
„V případě Ukrajiny se ovšem nejedná o zemi, ve které příslušné orgány vůbec nejsou schopny či ochotny
poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty.“
[14] V otázce posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu s ohledem na nepříznivý
zdravotní stav stěžovatelky Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, z něhož plyne, že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž
by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež
byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např.
u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, pak zdejší soud konstatoval, že „[u]stanovení §14 zákona o azylu,
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je ‘případ
zvláštního zřetele hodný’ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy ‘lze udělit humanitární azyl’
přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy pouze posuzuje, zda je rozhodnutí
Ministerstva vnitra ve věci humanitárního azylu logické, nediskriminační a není v rozporu
se zákazem libovůle (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). V projednávané
věci Nejvyšší správní soud ze žalobou napadeného rozhodnutí ověřil, že se žalovaný otázkou
naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu dostatečně zabýval s ohledem na zdravotní
stav stěžovatelky a rovněž celkový stav zdravotnictví v zemi jejího původu. Na základě
racionálních a srozumitelných úvah však dospěl k závěru, že u stěžovatelky nejsou naplněny
důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby jí byl humanitární azyl udělen. Tyto závěry pak
přezkoumatelným způsobem potvrdil i městský soud. Zdravotní stav stěžovatelky je nepochybně
nepříznivý, nedosahuje však takové intenzity, aby byl důvodem pro udělení humanitárního azylu
ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu.
[15] K namítané aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud v obecné
rovině vyjadřoval již mnohokrát. Lze odkázat například na usnesení ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 237/2014 - 25, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, či ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 Azs 36/2015 - 36. V usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, pak uvedl: „(n)a Ukrajině (…) probíhající ozbrojený konflikt
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“
[16] Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu ochrany soukromého a rodinného života
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71,
ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, č. 2836/2013 Sb. NSS, ze dne 21. 4. 2010,
č. j. 9 Azs 3/2010 - 62, ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57. Ve stěžovatelkou
namítaném rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, Nejvyšší správní soud
připustil, že již pouhá nutnost vycestování cizince z území České republiky pro něj může
představovat nepřiměřený zásah do jeho rodinného či soukromého života. Ve vztahu k možnému
porušení mezinárodních závazků České republiky a naplnění důvodů pro udělení doplňkové
ochrany se však bez přistoupení dalších okolností bude jednat o velmi výjimečný institut.
Žalovaný i městský soud se touto otázkou zabývali dostatečně, současně zohlednili komplexním
způsobem zdravotní stav stěžovatelky a rovněž ekonomickou a bezpečnostní situaci na území
Ukrajiny. Ani Nejvyšší správní soud neshledal výjimečné důvody pro udělení doplňkové ochrany
ve smyslu výše uvedené judikatury.
[17] Institut doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu už vůbec neslouží
k legalizaci pobytu za situace, kdy již cizinec nemůže dosáhnout legalizace pobytu některým
z institutů zákona o azylu, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
[18] Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a neobsahuje ani jiné vady,
k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stejně tak rozsudek městského soudu
odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75;
rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91).
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Všechny stěžovatelkou namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní
pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a není tedy důvod pro
její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro
nepřijatelnost.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[21] Stěžovatelce byl v řízení před městským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí
v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč,
a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč a částka 714 Kč
představující 21% DPH, jíž je advokát plátcem. Celková výše odměny ustanoveného zástupce
proto činí 4.114 Kč, částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu