ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.236.2017:33
sp. zn. 10 Azs 236/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudkyň Michaely Bejčkové a Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: I. L.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého
kraje, se sídlem Věkoše 416, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2017,
čj. KRPH-53453-/ČJ-2017-050022-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2017, čj. 32 A 3/2017-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Dne 5. 6. 2017 zahájil správní orgán se žalobcem řízení ve věci správního vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) body 1 a 2 ve spojení s §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona
o pobytu cizinců, neboť se stěžovatel v průběhu pobytové kontroly dne 5. 6. 2017 v obci Velká
Jesenice – Volovka neprokázal žádným cestovním dokladem ani jiným pobytovým oprávněním.
Hlídka policie pojala podezření, že žalobce se na území ČR nachází neoprávněně. Dále zjistil,
že rozhodnutím Policie ČR, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Hradec Králové,
ze dne 23. 5. 2016, čj. KRPH-48310-32/ČJ-2016-050022-SV, bylo žalobci uděleno již dříve
správní vyhoštění na dobu tří let a stanovena doba k vycestování do 30 dnů od právní moci
rozhodnutí. Žalobce toto rozhodnutí nerespektoval a od 1. 7. 2016 pobýval na území ČR
neoprávněně, čímž se mimo jiné dopustil maření výkonu úředního rozhodnutí. Ve správním spise
se dále nachází kopie rozhodnutí Policie ČR ze dne 14. 3. 2008 o prvním správním vyhoštění
žalobce na tři roky.
[2] Stěžovatel byl zajištěn na dobu 30 dní podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., zákon o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodnutím žalované ze dne 6. 6. 2017,
čj. KRPH-53453-10/ČJ-2017-050022-SV.
[3] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem
označeným v záhlaví.
II. Shrnutí kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nesouhlasí s posouzením věci soudem a namítá,
že žalovaná se nedostatečně a nesprávně zabývala vyhodnocením možnosti uložení zvláštních
opatření ve smyslu §§123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná nezohlednila,
že stěžovatel neměl v úmyslu mařit výkon správního vyhoštění a že důvodem jeho setrvání
na území ČR byl nedostatek finančních prostředků potřebných pro návrat na Ukrajinu a současně
neschopnost obstarat si doklady potřebné k vycestování. Soud pochybil při hodnocení osoby
stěžovatele, který „není osobou nikterak rafinovanou, nemění bydliště a zdržuje se stále ve stejné menší obci,
aniž by se jakkoliv snažil skrývat. S ohledem na to, že stěžovatel zároveň není nebezpečnou osobou, která by byla
nucena postarat se o svoji obživu činností ohrožující veřejný pořádek“… „Stěžovatel se nepohyboval v prostředí
velkoměsta, nýbrž na malé vesnici, měl stálé bydliště a byl lehce dostupný. Nijak nenarušoval veřejný pořádek
a byl kontaktní a lehce dohledatelný. V tomto případě tedy nebylo problematické docílit vycestování stěžovatele
prostou pomocí s obstaráním dokladů a letenky.“ Stěžovatel považuje své zajištění za zásah do práva
na osobní svobodu, neboť účelu vyhoštění mohlo být dosaženo i využitím jiných
(méně invazivních) prostředků. Poukazuje na to, že k zajištění není možné přistupovat
preventivně, ale je nutné vždy upřednostnit uložení zvláštního opatření.
[5] Stěžovatel upozorňuje na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2016, čj. 5 Azs 20/2016-48,
ve kterém soud odmítl jako jediný důvod pro vyloučení možnosti uložení zvláštních opatření
skutečnost, že cizinec se na území ČR nacházel nelegálně po pravomocném rozhodnutí
o vyhoštění. V důsledku tohoto rozhodnutí dle stěžovatele odpadl „zásadní argument“
pro jeho zajištění. Rozhodnutí žalované považuje za nepřezkoumatelné či přinejmenším
nesprávné, neboť žalovaná jej zajistila bez bližšího posouzení míry pravděpodobnosti,
že stěžovatel bude mařit výkon správního vyhoštění a že nebude s žalovanou spolupracovat.
[6] Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a současně i rozhodnutí žalované.
[7] Žalovaná nesouhlasí se stěžovatelem a ve svém vyjádření podrobně rekapituluje sled
událostí souvisejících s jeho nelegálním pobytem na území ČR i historii správních a trestních
řízení vedených proti jeho osobě. Upozorňuje na skutečnost, že možnost uložení zvláštního
opatření ve vztahu ke stěžovateli již v minulosti využila, předpokládaného cíle však tímto
způsobem nedosáhla. Stěžovatel se totiž nezdržoval na kontaktní adrese jím určené a po uplynutí
platnosti výjezdního příkazu již nebyl k zastižení (a to až do kontroly policejní hlídky provedené
dne 5. 6. 2017). Žalovaná vyjádřila obavu, že výkon rozhodnutí o správním vyhoštění bude
ze strany stěžovatele opět zmařen a velmi podrobně rozvedla důvody, které jí vedly k vyloučení
užití zvláštních opatření. S posouzením věci krajským soudem se ztotožnila a navrhla,
aby NSS kasační stížnost stěžovatele zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve ověřil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti
a shledal, že je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.),
a stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti; neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Po ověření formálních náležitostí Nejvyšší správní soud řešil, zda se v tomto řízení
projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců provedená s účinností
od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného znění §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců by skutečnost, že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační stížnosti nadále
zajištěn, měla vést k zastavení řízení. Přechodná ustanovení k novele jsou však formulována
z legislativně-technického pohledu neobvykle a na první pohled neposkytují jednoznačnou
odpověď na otázku, zda se nové pravidlo prosadí i v situaci, kdy byla kasační stížnost podána
ještě za účinnosti předchozí právní úpravy.
[11] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje
podle procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě soud vážil,
zda je namístě aplikovat článek II bod 1 přechodných ustanovení k novele zákona o pobytu
cizinců, a dokončit řízení o kasační stížnosti podle původní právní úpravy, která nepočítá
s vyloučením meritorního rozhodnutí v případě, že cizinec již není nadále zajištěn.
Dospěl k závěru, že pro tento postup existují důvody, které převáží výše zmíněné obecné
pravidlo postupu podle procesní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
[12] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl
ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují
závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal
a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek
Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[13] Stěžovatel podal kasační stížnost v době, kdy zákon o pobytu cizinců nevylučoval
jeho věc z meritorního přezkumu Nejvyšším správním soudem z důvodu ukončení zajištění,
a tak mohl legitimně očekávat, že jeho kasační stížnost bude projednána. Nejvyšší správní soud
neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat
na přezkum zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto následoval
článek II bod 1 zákona č. 222/2017 Sb. a kasační námitky stěžovatele věcně posoudil
s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní. Ostatně, totožným způsobem postupuje
soud i v typově obdobné věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 229/2017.
[14] Dále se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované,
neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu, ke které soud nepřihlédne z úřední
povinnosti, může v konečném důsledku znamenat nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nutno podotknout, že žalovaná ve svém rozhodnutí
přehledně popsala skutkový stav i důvody, které jí vedly k zajištění cizince, včetně vyloučení
možnosti uložení zvláštních opatření. Krajský soud se vypořádal se všemi (stěžejními) argumenty
stěžovatele uplatněnými v žalobě a srozumitelným a logickým způsobem popsal důvody,
které jej k zamítnutí žaloby vedly. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek
netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost (viz rozsudky NSS
ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58; ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73;
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44).
[15] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců: policie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je zde nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil
úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[16] V obecné rovině lze se stěžovatelem souhlasit, že zákon o pobytu cizinců sleduje zájem
na tom, aby v souvislosti s řízením o správním vyhoštění byla používána co nejméně invazivní
opatření vůči cizinci. Ověření, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování,
je jednou ze zákonných podmínek pro aplikaci zajištění podle shora cit. ustanovení zákona
o pobytu cizinců (§123b odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců).
[17] Uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude (1) schopen plnit
povinnosti z toho plynoucí, a zároveň (2) neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření
ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu
je přitom zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců (k tomu srov. rozsudek NSS
ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 As 104/2013-30). Jinými slovy, pokud mají správní orgány důvodnou
obavu, že uložení zvláštního opatření nebude účelné, ochota stěžovatele či jeho možnosti
se těmto opatřením podrobit nejsou podstatné (k tomu viz obdobně závěry NSS v rozsudku
ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016-56).
[18] Krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalované zdůraznil, že stěžovatel byl v minulosti
opakovaně veden jako nežádoucí osoba (a stále je). Stěžovatel byl již několikrát vyhoštěn
(v roce 2008 a v roce 2016) a území ČR neopustil, ačkoliv k tomu byl povinen.
Napadenému rozhodnutí žalované předcházelo rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne
23. 5. 2016, s dobou vycestování do 30 dnů – v tomto případě žalovaná přistoupila k užití
zvláštního, a tedy mírnějšího opatření, které spočívalo v povinnosti stěžovatele zdržovat
se v určitý den a hodinu na jím sděleném místě (§123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců).
Je zřejmé, že tuto povinnost dodržoval pouze zpočátku; po uplynutí platnosti výjezdního příkazu
však již nebyl k zastižení a z ČR ve stanovené době prokazatelně nevycestoval.
Uložení zvláštního opatření namísto zajištění, ke kterému žalovaná přistoupila v roce 2016,
se tedy neosvědčilo. Policie stěžovatele opět zadržela v červnu 2017 a opět s ním zahájila správní
řízení o vyhoštění. Stěžovatel byl současně obviněn v paralelně probíhajícím trestním řízení
z maření výkonu úředního rozhodnutí.
[19] Ze shora uvedeného je zřejmé, že v době rozhodování o zajištění stěžovatele měla
žalovaná poměrně komplexní obraz o jeho osobě a s ohledem na jeho (nelegální) pobytovou
či jinou historii, mohla s dostatečnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že zvláštní opatření
nejsou vhodným prostředkem, resp. že jejich užití by bylo neúčelné. Krajský soud dospěl
k závěru, že žalovaná svůj závěr založila na základě relevantních skutečností a informací ohledně
stěžovatele, které mají oporu ve spisu – její obava z maření výkonu rozhodnutí o vyhoštění byla
oprávněná. Nejvyšší správní soud se s posouzením věci krajským soudem ztotožňuje.
[20] Pokud stěžovatel namítá, že je osobou, která skýtá záruku, že správní vyhoštění nebude
mařit, uvádí Nejvyšší správní soud, že tato tvrzení příliš nekorespondují s obsahem správního
ani soudního spisu. Stěžovatel do jisté míry desinterpretuje rozhodnutí žalované, pokud uvádí,
že žalovaná jeho zajištění odůvodnila zejména tím, že pobýval na území ČR nelegálně
a že uvedení tohoto (jediného stěžejního) důvodu je v rozporu s judikaturou NSS. Jak vyplývá
z odůvodnění žalované, skutečnost, že se stěžovatel nacházel na území ČR nelegálně,
nebyla jediným (případně jediným stěžejním) důvodem k jeho zajištění, ale jedním z mnoha
důvodů, které ve svém souhrnu vedly žalovanou k závěru, že uložení zvláštního opatření
(namísto zajištění) není možné, resp. účelné. Jak bylo již výše uvedeno, krajský soud nepochybil,
pokud považoval obavu žalované za důvodnou.
[21] Námitka stěžovatele, že žalovaná má vždy povinnost aplikovat zvláštní opatření,
není důvodná. V souladu s judikaturou NSS nelze požadavek na aplikaci mírnějších prostředků
vykládat tak, že policie je vždy povinna nejprve přistoupit k uložení zvláštního opatření
a teprve v případě neúspěchu cizince zajistit (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011,
čj. 5 As 59/2011-64). Takový postup by byl neúčelný právě v případech, kdy má policie důvodné
podezření o nebezpečí, že by výkon rozhodnutí o vyhoštění mohl být ztěžován či mařen
ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2013,
čj. 9 As 52/2013-34). V nyní projednávané věci navíc žalovaná již zkušenost s uložením
zvláštního opatření ve vztahu ke stěžovateli měla (byť v souvislosti s předcházejícím řízením
o správním vyhoštění z roku 2016). Z okolností je tedy zřejmé, že uložení alternativního
(mírnějšího) prostředku se v minulosti neosvědčilo, neboť stěžovatel z území (již poněkolikáté)
nevycestoval a na území ČR nadále setrvával nelegálně.
[22] Odkaz stěžovatele na usnesení NSS ze dne 14. 7. 2016, čj. 5 Azs 20/2016-22, nepovažuje
NSS za vhodný, neboť jeho předmětem byl požadavek na stejný standard posouzení
a odůvodnění možnosti užití zvláštních prostředků při rozhodování o zajištění podle §124
odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců, jako je tomu u jiných písmen tohoto ustanovení
(viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-48). V nyní projednávané věci žalovaná
postupovala podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tudíž není (a nebylo) pochyb
o tom, že měla povinnost případné užití zvláštních prostředků (namísto zajištění) zvážit a jejich
nepoužití náležitě odůvodnit; této povinnosti žalovaná dostála (viz výše).
[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené závěrem uvádí, že na základě
posouzení všech okolností případu nepovažuje zajištění stěžovatele za nedůvodné.
Užití mírnějších opatření za účelem vycestování stěžovatele nebylo na místě, žalovaná dostatečně
posoudila možnost jejich případné aplikace, dostatečně zohlednila osobu stěžovatele,
jeho vlastnosti, a pokud přihlédla také k jeho pobytové historii a neúčinnosti zvláštního opatření,
které v minulosti ve vztahu k němu využila, nelze jí tento postup přikládat k tíži.
Žalovaná vycházela ze všech pro věc podstatných skutečností, které mají oporu ve správním
spisu. Aplikace institutu zajištění dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byla v dané
věci přiměřená.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl NSS k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[26] Podle §35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele Mgr. Jindřichu
Lechovskému, advokátu, který byl stěžovateli ustanoven v řízení před krajským soudem,
hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce provedl ve věci dva
úkony právní služby, kterým jsou písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti)
dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a další porada ve věci přesahující jednu hodinu
ze dne 18. 7. 2017 dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu (viz potvrzení na str. 9 spisu).
Podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele
za jeden úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč, která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Za dva úkony právní služby
tedy ustanovenému zástupci náleží 6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 %,
celkem tedy 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu