ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.274.2016:68
sp. zn. 2 As 274/2016 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. J., zastoupený
Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, ve
věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2015, č. j. ZKI PR-O-162/1364/2014-35, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016,
č. j. 5A 122/2015 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 5A 122/2015 - 61, zamítl Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 6. 2015, č. j. ZKI PR-O-162/1364/2014-35, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště
Praha (dále jen „katastrální úřad“), ze dne 19. 9. 2014, č. j. OR-734/2014-101, jímž bylo
(výrokem I.) vyhověno nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chybného údaje
katastru nemovitostí, neboť se nejednalo o chybu ve smyslu ustanovení §36 zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální
zákon“), a kterým bylo (výrokem II.) rozhodnuto, že po právní moci rozhodnutí bude v katastru
nemovitostí České republiky, v katastrálním území Záběhlice, obec Praha, evidováno vlastnické
právo k pozemkům parc. č. X, X, X, X, X, X, X a X (dále též „předmětné pozemky“) ve
prospěch hlavního města Prahy, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městská část
Praha 4.
[2] Městský soud při hodnocení dané věci vycházel z následujících skutkových zjištění.
Žádostí ze dne 16. 6. 2014 se žalobce domáhal u katastrálního úřadu provedení opravy chyby
v katastrálním operátu, neboť u předmětných pozemků bylo dle jeho názoru chybně evidováno
vlastnické právo ve prospěch ONV Praha 10. K těmto pozemkům přitom mělo být evidováno
vlastnické právo ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního
obchodu. Přípisem ze dne 2. 7. 2014 katastrální úřad oznámil, že v katastrálním operátu vyznačil
opravu údajů tak, že k předmětným pozemkům zrušil vlastnické právo ve prospěch hlavního
města Prahy a zapsal jej ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců
sektoru zahraničního obchodu. S provedenou opravou chyby v údajích katastru nemovitostí
vyslovila nesouhlas městská část Praha 4, přičemž uvedla, že o vlastnictví již rozhodoval soud
v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 298/2003, jenž uzavřel, že jediným vlastníkem pozemků
je hlavní město Praha. Dnem doručení nesouhlasu s opravou chyby v katastrálním operátu,
tj. dnem 11. 7. 2014, bylo ve věci zahájeno správní řízení. Rozhodnutím katastrálního úřadu
bylo následně vyhověno nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chybného údaje
katastru nemovitostí s tím, že se nejednalo o chybu ve smyslu §36 katastrálního zákona.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad uvedl, že podmínky pro opravu chybných
údajů katastru nebyly splněny. O věci totiž již rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4
pod sp. zn. 39 C 298/2003, který jako vlastníka pozemků určil hlavní město Prahu. Žalovaný
pak toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že katastrální úřad není oprávněn posoudit
a rozhodnout, kdo je vlastníkem dané nemovitosti, je oprávněn posuzovat pouze existenci listin,
na jejichž základě jsou údaje v katastrálním operátu evidovány, a dále soulad mezi obsahem
těchto listin a údaji katastrálního operátu. Nepřísluší mu proto hodnotit věcnou správnost
listinných podkladů a jejich soulad se zákonem.
[3] Městský soud dále v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že jádrem sporu
nyní projednávaného případu je posouzení, zda správní orgány postupovaly v souladu
se zákonem, když dospěly k závěru, že pro opravu chybných údajů katastru nemovitostí podle
§36 katastrálního zákona nebyly splněny podmínky. Městský soud se však nejprve zabýval
námitkou žalobce stran nicotnosti napadeného rozhodnutí, kterou s odkazem na závěry
Nejvyššího správního soudu shledal nedůvodnou. Následně se tedy městský soud již zabýval
povahou institutu opravy chyb v katastrálním operátu. V této souvislosti uvedl, že se dosavadní
judikatura týkala opravy chyb podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky, ve znění pozdějších předpisů. Její závěry lze nicméně vztáhnout i na opravu chyb
ve smyslu §36 katastrálního zákona, neboť tato (současná) právní úprava byla ze zákona
č. 344/1992 Sb. převzata v téměř nezměněné podobě.
[4] Městský soud tak s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyhodnotil,
že oprava chyb v katastrálním operátu je faktickým správním úkonem, kterému
nepředchází zákonem formalizovaný postup, a správní řízení katastrální úřad zahájí až v případě,
bude-li mu doručen nesouhlas oprávněné osoby s provedením či neprovedením opravy
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 As 11/2010 - 259). V řízení
o opravě chyby pak katastrální úřad zkoumá, zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá listině,
na jejímž základě byl proveden. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013,
č. j. 7 As 131/2012 - 32, katastrální úřad odstraňuje rozpory mezi údaji evidovanými v katastru
nemovitostí a listinami založenými ve sbírce listin, a dosahuje tak souladu mezi nimi. Ve smyslu
§36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona opraví katastrální úřad takové údaje, které jsou chybné
v důsledku zřejmého omylu při vedení a obnově katastru. Pod neurčitý pojem zřejmý
omyl lze podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103,
podřadit jak omyl týkající se skutkových okolností, tak i omyl právní. Judikatura dále dovodila,
že omyl musí být zřejmý, tzn. jednoznačně seznatelný. Typicky půjde o chyby v psaní a počtech,
zápisy údajů do katastru, které nejsou obsaženy v podkladové listině, či zápisy skutečností
na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem. Katastrální úřad
naopak není oprávněn přistoupit k opravě skutečnosti, která je mezi jednotlivými nositeli věcných
práv nejasná či sporná. Tomu odpovídá i závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku
ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 4/2011 - 334, dle něhož katastrální úřady nemohou v rámci řízení
o opravě chyby v katastrálním operátu odstraňovat spory týkající se vlastnického práva.
[5] V nyní projednávaném případě však podle názoru městského soudu rozpor mezi údaji
zapsanými v katastru nemovitostí a listinami založenými ve sbírce listin neexistoval. Ke dni
zahájení správního řízení o opravě chyby totiž bylo v souladu s rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2006, č. j. 39 C 298/2003 - 196, a usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 15. 6. 2007, č. j. 62 Co 20/2007 – 270, v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných
pozemků evidováno hlavní město Praha. Obvodní soud pro Prahu 4 ve shora uvedeném
rozsudku deklaroval vlastnictví hlavního města Prahy k předmětným pozemkům,
protože se Správnímu bytovému družstvu Rozvoj nepodařilo prokázat, že na něj původní
vlastník pozemků (Stavební bytové družstvo zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu),
převedl pozemky smlouvou o převodu vlastnictví družstevního majetku, když předmětem
převodu bylo podle závěru soudu pouze 31 zděných garáží, nikoliv pozemky pod nimi.
[6] Katastrálnímu úřadu ani žalovanému pak nepříslušelo jakkoliv hodnotit, zpochybňovat,
natož revidovat pravomocná rozhodnutí civilních soudů o určení vlastnického práva
k pozemkům. Podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech“), byl katastrální úřad
oprávněn a povinen zjišťovat výhradně to, zda je předložená listina bez chyb v psaní
nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností, tedy je-li způsobilá k provedení záznamu.
Rozhodnutí soudu vydané v řízení zahájeném na základě určovací žaloby, jež ve svém výroku
obsahovalo jednoznačný údaj o určení vlastnického práva a jež neobsahovalo žádné zjevné
nedostatky ve smyslu §8 zákona o zápisech, musely katastrální orgány bezvýhradně respektovat
a právo v něm obsažené zapsat do katastru nemovitostí.
[7] Podle názoru městského soudu tak prostým administrativním krokem, jímž institut
opravy chyb v katastrálním operátu je, nelze žádné osobě odejmout její vlastnické právo. Pokud
by katastrální úřad za daných skutkových okolností nevyhověl nesouhlasu Městské části Praha 4
s provedením opravy chybného údaje v katastru nemovitostí a nevrátil zápis v katastrálním
operátu zpět do původního stavu před opravou chyby, dopustil by se nezákonnosti,
jelikož žalobce navrhoval změnu zápisu vlastnického práva k pozemkům, aniž by jakoukoliv
listinou doložil, že se uvedený právní vztah změnil. Tento závěr potvrzuje i ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 - 134),
podle které nemůže být prostřednictvím opravy chyb vlastnické právo k nemovitostem založeno,
změněno ani zrušeno, přičemž právní vztah k nemovitosti lze změnit výlučně na základě nové
listiny zapsatelné do katastru nemovitostí.
[8] Městský soud se poté nezabýval žalobními body, v nichž žalobce podrobně popisoval
historický průběh převodů vlastnického práva k předmětným pozemkům a namítal jejich
nesprávnost a nezákonnost, když odkazoval na vznik duplicitního vlastnictví či na své legitimní
očekávání, že kupuje garáž i s podíly na pozemcích. Uvedené námitky se netýkaly předmětu
tohoto soudního přezkumu, resp. směřovaly k jiným řízením. V rámci probíhajícího řízení
městský soud sice přezkoumal postup a rozhodnutí katastrálního úřadu a žalovaného,
avšak výlučně v souvislosti s řízením o návrhu ze dne 16. 6. 2014, jímž se žalobce domáhal
provedení opravy dle jeho názoru chybného zápisu vlastnického práva v katastrálním operátu,
nikoliv v řízeních jemu předcházejících.
[9] Městský soud tedy uzavřel, že k provedení opravy chyby v katastrálním operátu nebylo
možno ze strany katastrálních orgánů přistoupit, jelikož nebyly splněny podmínky stanovené
§36 katastrálního zákona. Vlastnické právo hlavního města Prahy k předmětným pozemkům bylo
určeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2006, č. j. 39 C 298/2003 - 196,
a nepředstavovalo tak chybný údaj vzniklý zřejmým omylem při vedení katastru. Správní orgány
tak postupovaly v souladu se zákonem, když vyhověly nesouhlasu Městské části Praha 4
s opravou chybného údaje katastru nemovitostí a vrátily zápis v katastrálním operátu zpět
do původního stavu, tj. do stavu před chybně provedenou opravou zápisu vlastnického práva.
Ze shora uvedených důvodů městský soud zamítl podanou žalobu jako nedůvodnou.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Stěžovatel namítl nezákonnost závěru městského soudu o nesplnění podmínek
pro aplikaci §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Stěžovatel argumentoval zejména
neexistencí listiny, která měla být podkladem pro převod či přechod vlastnictví na stát. Odkázal
přitom na rozsudky vydané v letech 1991 – 1995, které otázku povahy vlastnického práva
k pozemkům řešily, přičemž shodně uzavřely, že pozemky jsou vlastnictvím družstva.
Tyto rozsudky podle stěžovatele stvrzují, že původní zápis ve prospěch stavebního bytového
družstva byl správný. K opravě zápisu na stát tedy nebyl dán důvod, neboť neexistuje listina
pro právní úkon přechodu ani listina opravňující stát k hospodaření. Rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2006, č. j. 39 C 298/2003 - 196, není nabývacím titulem, jestliže mluví
o nabytí pozemků a o nemožnosti zrušení vlastnického práva ve prospěch státu. Je zjevné,
že v žádném řízení nebyla předložena bezvadná nabývací listina ve prospěch hlavního města
Prahy. První listina, která se v katastru nemovitostí nachází, nenavazuje na listiny dokládající
právní úkony převodu pozemků na družstvo. Zapsání rozsudku je zápis změnou jako na základě
jakékoli jiné listiny a pokud nenavazuje na předchozí záznamy, je jeho zapsání nezákonné.
[12] V posuzované věci tak podle stěžovatele došlo k nerespektování zákona i rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, podle kterého určovací rozsudek
nemůže být nabývacím titulem. Stěžovatel si je vědom toho, že institut opravy chyb
v katastrálním operátu slouží k odstranění rozporů mezi údaji evidovanými katastrem nemovitostí
a listinami založenými ve sbírce, přičemž se tak dosahuje souladu mezi nimi (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 7 As 131/2012 – 32). Stěžovatel s tímto
názorem nepolemizuje, avšak je přesvědčen, že v jeho případě takový rozpor mezi údaji
evidovanými a založenými listinami nastal. V důsledku právního omylu došlo k zápisu
vlastnického práva ve prospěch hlavního města Prahy. Nutno zdůraznit, že katastrální úřad
v minulosti vyhověl návrhu bez jakékoliv listiny dokládající převod vlastnického práva na stát,
jakož i bez zákonné úpravy zakládající přechod vlastnického práva na stát, a proto postupoval
nesprávně. Vedle toho neexistovaly listiny, které by doložily převod vlastnického práva.
Proto nemohly být naplněny podmínky ani pro přechod nebo převod pozemků na stát.
[13] Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, (dále jen „zákon o přechodu majetku“) do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo
hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské
části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona
hospodařily. Právě otázku hospodaření měl katastrální úřad přezkoumat. Na předmětných
pozemcích, kde byly postaveny garáže, nemohla obec (městská část) hospodařit, a proto z tohoto
důvodu nemohlo vlastnické právo přejít, protože s pozemky hospodařilo družstvo. Je tak zcela
namístě, aby tato dle konstantní judikatury zjevná administrativní pochybení byla odstraněna
a aby byl zápis uveden do souladu se skutečným stavem. Právní posouzení městského soudu
tak bylo podle stěžovatele příliš formalistické, čímž se soud dopustil odepření spravedlnosti.
[14] Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu.
Městský soud na str. 14 tohoto rozsudku konstatoval, že se nezabýval žalobními body,
v nichž stěžovatel podrobně popisoval administrativní přepisy vlastnického práva k předmětným
pozemkům a namítal jejich nesprávnost, přičemž k tomuto svému odmítnutí zabývat se značnou
částí žaloby městský soud pouze podotkl, že vadné a nepodložené záznamy jsou jen historií,
aniž bral v úvahu základní námitku, že k přechodu pozemků na stát nikdy nedošlo. Takovýto
postup ze strany městského soudu však nelze akceptovat. V řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu je soudu uložena povinnost vypořádat se v jeho rozhodnutí se všemi
žalobními námitkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Pokud tedy soud o věci rozhodne, aniž by se zabýval uplatněnou
námitkou, byť i marginální, musí se takovéto rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost.
V posuzovaném případě se městský soud za pouhého obecného konstatování odmítl zabývat
velkou částí žalobní argumentace stěžovatele, napadený rozsudek je proto v této části
nepřezkoumatelný. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné nové
skutečnosti týkající se napadeného rozhodnutí a převážně setrvává na argumentech již uvedených
v dosavadních podáních. Žalovaný tudíž plně odkázal na odůvodnění rozsudku městského
soudu, přičemž upozornil na skutečnost, že je nutno brát v potaz evidenční funkci katastru
nemovitostí. Orgány na úseku zeměměřictví a katastru nejsou oprávněny činit si závěry
o případné neplatnosti nabývacích titulů ani o skutečném vlastnickém právu. O vlastnickém
právu rozhoduje civilní soud. Katastrální úřad nemá pravomoc autoritativně rozhodovat
o právech a povinnostech, jedná pouze v rozsahu své striktně vymezené pravomoci. Žalovaný
dále konstatoval, že potvrzením zápisu s odkazem na předložené soudní rozsudky nedošlo
k zásahu do vlastnických práv stěžovatele. Skutková podstata není v rozporu s obsahem spisů.
Stav zápisů odpovídá obsahu předložených rozsudků o určení vlastnictví. Na základě rozsudků
Obvodního soudu pro Prahu 4 a městského soudu bylo rozhodnuto, že vlastnické právo
k předmětným pozemkům náleží hlavnímu městu Praha. Uvedené rozsudky představují
poslední založené listiny, na jejichž základě byl proveden záznam. O vlastnickém právu bylo
již rozhodnuto, a proto o něm nemůže znovu rozhodovat žalovaný. Z těchto důvodu žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[16] K vyjádření žalovaného zaslal stěžovatel repliku, ve které zopakoval své argumenty
uvedené již v kasační stížnosti; tyto se obsahově týkají vlastnického sporu o předmětné pozemky
mezi stěžovatelem a hlavním městem Prahou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[18] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
kterou stěžovatel spatřoval v tom, že se městský soud nezabýval rozsáhlou částí jeho žalobní
argumentace. K otázce nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud již opakovaně vyjádřil,
když konstatoval, že „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). V daném kontextu je třeba
poukázat také na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73: „Opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. V nyní posuzovaném případě však městský soud neopomněl vypořádat
žádnou z námitek uplatněných stěžovatelem ve věci. Je sice pravdou, že obsáhlou částí námitek
se městský soud věcně nezabýval, nicméně svůj postup, byť stručně, avšak zcela dostatečně
a srozumitelně odůvodnil. Jednalo se totiž o námitky týkající se věcného posouzení
vlastnického sporu, které katastrální úřad podle názoru městského soudu nemohl posuzovat,
a proto ani nemohly být předmětem následného soudního přezkumu. Rozsudek městského
soudu tak nebylo možné shledat nepřezkoumatelným.
[19] Podle §36 odst. 1 katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného
nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení
a obnově katastru, b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě
a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem.
[20] Předmět nyní řešeného sporu spočívá v posouzení institutu opravy chyb v katastrálním
operátu ve smyslu §36 katastrálního zákona. Vymezením tohoto institutu se již Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval. Nutno podotknout, že současný katastrální zákon sice nahradil
dříve platný zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, nicméně judikatura vztahující se k dřívější právní úpravě je použitelná
i za současného právního stavu, neboť oprava chyb v katastrálním operátu je v obou právních
předpisech upravena téměř identicky. Ostatně i důvodová zpráva k vládnímu návrhu
katastrálního zákona ve své zvláštní části §36 uvádí, že “[u]stanovení je převzato z dosavadní
právní úpravy (§8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění
pozdějších předpisů – pozn. NSS). V praxi se osvědčilo a není na něm třeba v podstatě mnoho měnit. (…)”
(viz sněmovní tisk 778/0, rok 2012, důvodová zpráva, zvláštní část, k §36, Poslanecká sněmovna
parlamentu České republiky, dostupné na www.psp.cz).
[21] Oprava chyb v katastrálním operátu je faktický správní úkon, kterému nepředchází
zákonem formalizovaný postup. Správní řízení zahájí katastrální úřad teprve poté,
co mu byl doručen nesouhlas oprávněné osoby s provedením či neprovedením opravy
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 As 11/2010 - 259). Řízení
o opravě chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami
založenými ve sbírce listin. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými
a skutečnými údaji. Oprava chyby nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná práva
k nemovitostem. Provedením opravy zápisu se tak skutečný právní vztah k nemovitosti nemění;
ten lze změnit jen na základě příslušné listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 – 134). Výčet chyb katastru, které lze opravit postupem
dle §36 katastrálního zákona, je taxativní a neumožňuje dané ustanovení aplikovat na jiné
deficity, které nejsou v zákoně uvedeny. Pokud by katastrální úřady provedly tímto způsobem
i jiné korekce údajů katastru, vybočily by z ústavní maximy čl. 2 Listiny základních práv a svobod,
dle které lze veřejnou moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon
(srov. zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 - 118,
a ze dne 27. 11. 2012, č. j. 2 As 144/2011 - 47).
[22] Katastrální úřad je tudíž oprávněn opravit pouze takové údaje v katastru,
které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu. Neurčitý pojem zřejmý omyl obsažený
v §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona je přitom „třeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním
případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména případy chyb
v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí
zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak omyl právní (error iuris - např. zápis právního vztahu,
který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené
katastrálním zákonem). Omyl je přitom charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl
proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103).
[23] Z výše uvedeného tak podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že musí existovat
rozpor mezi údaji katastru nemovitostí a listinami založenými ve sbírce listin. Zápis v katastru
je podmíněn jednak existencí listiny, jednak tím, že tato listina má určitý obsah a že z jejího
obsahu vyplývá závěr o existenci či neexistenci určitých práv nebo povinností vztahujících
se k nemovitosti. Katastrální úřad se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje
předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře i její interpretaci, tedy hodnocení,
jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, avšak při opravě chybného údaje v katastru nemůže
vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo,
tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí
na jiné osoby apod. Katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní
a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit
sporné právní otázky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 6 As 166/2015 – 27). Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále uvádí, že „[p]okud subjekt
namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních
soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva [§80 písm. c) o. s. ř.]. Závěr
o tom, že tvrzená chyba v údajích evidovaných v katastru nemovitostí není zřejmým omylem, tedy sám o sobě
nemůže být považován za odmítnutí spravedlnosti. Subjekt dotčený touto chybou má vždy otevřenu cestu,
jak se u soudu domoci věcného přezkumu toho, zda mu dané právo svědčí či nikoliv. Je přitom
na něm, aby správně vyhodnotil, pro který procesní postup jsou splněny zákonné podmínky“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 – 31).
[24] Ve shodě s výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu je též i judikatura
Nejvyššího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, uvedl,
že „pozitivní výrok o opravě chyb v katastrálním operátu neřeší otázku, kdo je vlastníkem určité nemovitosti,
ale pouze otázku, kdo bude jako vlastník určitých nemovitostí v katastru nemovitostí evidován. Spor o vlastnictví
nemůže být řešen a ani vyřešen katastrálním úřadem v řízení, v němž katastrální úřad rozhoduje o návrhu
na provedení opravy dle §8 katastrálního zákona. Případný spor o vlastnictví náleží do kompetence obecného
soudu, který o něm rozhodne v občanském soudním řízení, upraveném v části třetí a čtvrté občanského soudního
řádu, v němž se vlastník může např. bránit odkazem na vydržení vlastnického práva“.
[25] V dané věci nelze nalézt rozpor mezi údaji zapsanými v katastru nemovitostí a listinami
založenými ve sbírce listin. Ke dni podání návrhu stěžovatele na provedení opravy chyby
bylo v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků evidováno hlavní město Praha, a to v souladu
s rozhodnutími civilních soudů (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2006,
č. j. 39 C 298/2003 - 196, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007,
č. j. 62 Co 20/2007 – 270), jež byla založena ve sbírce listin. Civilní soudy tak pravomocně
rozhodly, že vlastníkem předmětných pozemků je hlavní město Praha, což vedlo ke změně
duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Většina argumentů stěžovatele uplatněných v kasační
stížnosti i v řízení před městským soudem, jakož i v řízení před správními orgány se přitom týkala
právě věcného přezkumu vlastnického sporu mezi stěžovatelem a hlavním městem Prahou.
Vlastnický spor je však oprávněn řešit pouze příslušný civilní soud, a proto tyto námitky
v posuzovaném řízení nemohly obstát. Nadto již byly, resp. měly být, uplatněny v rámci
skončeného civilního řízení.
[26] Ze shora citované judikatury je patrné, že katastrální úřad může u soudního rozhodnutí
ověřovat pouze splnění formálních náležitostí, ale nemůže rozhodovat vlastnický spor
a obsahově zpochybňovat pravomocné soudní rozhodnutí. Pravomoc řešit vlastnické spory
a nalézat právo náleží pouze místně a věcně příslušnému civilnímu soudu. Katastrální úřad
proto postupoval v souladu se zákonem, pokud opravu chyby neprovedl. V opačném případě
by se totiž dopustil nezákonného překročení svých kompetencí. Řízení o opravě chyby
v katastrálním operátu slouží pouze k opravám chyb, které jsou zřejmé a nerozporné. Namítaná
chyba však nesplňuje daná kritéria. Zejména není nerozporná, neboť proti opravě brojí hlavní
město Praha. Není také zřejmá, neboť námitky stěžovatele vyžadují podrobný rozbor
problematiky, včetně obsáhlého dokazování.
[27] Lze tedy shrnout, že podstatná část argumentace stěžovatele míří do věcného přezkumu
sporu o vlastnické právo k předmětným pozemkům, který není katastrální úřad oprávněn provést.
Tento spor již byl pravomocně vyřešen civilními soudy, přičemž katastrální úřad nemůže soudní
rozhodnutí rozporovat nebo je dokonce měnit či ignorovat, popř. sám opětovně vlastnický spor
řešit. Proto se městský soud nezabýval výkladem ustanovení zákona o přechodu majetku. Pokud
se stěžovatel domnívá, že mu vlastnické právo náleží, musí se obrátit na civilní soud, nikoliv
využívat správní řízení o opravě chyby v katastrálním operátu k účelu, ke kterému svou povahou
neslouží. Z těchto důvodů je postup správních orgánů ve věci třeba považovat za zákonný. Stejně
tak bylo správné posouzení daného případu městským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jako procesně úspěšný
účastník řízení o kasační stížnosti na jejich náhradu zásadně měl právo, žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti s tímto řízením nevznikly, a proto mu jejich náhradu soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu