ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.320.2016:26
sp. zn. 2 As 320/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. M., zastoupený
JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2015, č. j. KrÚ 61378/2015/ODSH/13, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 2. 11. 2016, č. j. 52 A 105/2015 – 38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
2. 11. 2016, č. j. 52 A 105/2015 – 38, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 24. 9. 2015,
č. j. KrÚ 61378/2015/ODSH/13, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 250 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Denise
Mitroviće, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Chrudim, odboru dopravy (dále jen „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2015, č. j. CR 044797/2015 ODP/KL, shledán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 8. 2014 v obci Nový Dvůr
způsobil jako řidič motocyklu značky Kawasaki Ninja dopravní nehodu, a dále tím, že překročil
maximální povolenou rychlost 50 km/h v obci. Žalobce jel přinejmenším rychlostí 74,2 km/h
(zjištěno znalcem), rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem a vlastnostem motocyklu
a přední částí motocyklu narazil do pravé zadní části vozidla značky Fiat Punto, jehož řidička
odbočovala na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.
[2] V žalobě podané ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“) žalobce namítal, že od spáchání přestupku již uplynul jeden rok,
že žalovaný porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu neumožnil vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí poté, co je doplnil, a že nerespektoval ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu týkající se zavinění dopravní nehody řidičem jedoucím po hlavní silnici.
[3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl. Správní orgány dle jeho mínění vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci
a správně určily, že dopravní nehodu zavinil žalobce překročením nejvyšší povolené rychlosti.
Žalobcem uváděná judikatura na posuzovanou věc nedopadala, neboť překročení povolené
rychlosti nemělo pouze omezený význam, naopak bylo jedinou a základní příčinou nehody.
Krajský soud připomenul zásadu omezené důvěry, podle níž nelze po řidiči spravedlivě
požadovat, aby předpokládal veškerá možná porušení pravidel jinými účastníky silničního
provozu. K námitce prekluze krajský soud poznamenal, že policejní orgány zahájily dne
28. 8. 2014 úkony trestního řízení dle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V trestním řízení nebyla zjišťována
jen trestní odpovědnost řidičky, ale i odpovědnost žalobce. V daném případě tak nebylo trestní
řízení zahájeno vůči konkrétní osobě, nýbrž bylo prověřováno, kdo dopravní nehodu způsobil.
Skutek, o nějž v trestním řízení šlo, byl totožný s tím, který byl řešen v přestupkovém řízení.
O probíhajícím trestním řízení byl žalobce vyrozuměn, neboť byl v jeho rámci vyslechnut.
Bylo proto namístě aplikovat §20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy
rozhodném znění, podle něhož se do běhu jednoroční lhůty, během které lze přestupek
projednat, nezapočítávala doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Dobu
od zahájení trestního řízení do odevzdání přestupku k projednání správnímu orgánu prvního
stupně tudíž nebylo možno započítat do běhu lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek.
Závěrem krajský soud uvedl, že předmětem správního řízení nebylo to, zda došlo k uplynutí lhůty
dle §20 odst. 1 zákona o přestupcích, a správní orgány nebyly povinny tuto skutečnost ve svých
rozhodnutích ex offo odůvodňovat (odůvodnění by bylo třeba až v případě odložení věci z důvodu
zániku odpovědnosti). Žalovaný proto nemusel žalobce seznamovat s obsahem podkladů,
které sloužily jen ke zjištění, zda odpovědnost za skutek nezanikla. Vzhledem k tomu, že žalovaný
z těchto podkladů v napadeném rozhodnutí nevycházel, nemohl být žalobce zkrácen na svém
právu.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel krajskému soudu předně vytýká chybný závěr o tom, že žalovaný
nebyl povinen seznámit stěžovatele s obsahem podkladu doplněného do spisu, jímž byl záznam
o zahájení úkonů v trestním řízení. Na rozdíl od krajského soudu má stěžovatel
za to, že se jednalo o významnou listinu, neboť sloužila k posouzení předběžné otázky zániku
odpovědnosti za přestupek. Závěr krajského soudu, že listina nebyla podkladem pro vydání
napadeného rozhodnutí, je vadný, protože už jen ze samého vydání napadeného rozhodnutí
je zjevné, že listina zohledněna byla. To, že žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí
své úvahy ohledně zániku odpovědnosti nezahrnul, pak svědčí pouze o jeho nesprávném
postupu. Ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, nadto nedává správnímu orgánu alternativní možnost. K argumentaci krajského soudu,
že stěžovatel musel být se zahájením trestního řízení obeznámen, neboť byl vyslýchán, stěžovatel
konstatuje, že tomu tak být nemuselo, neboť orgány činné v trestním řízení mohou své úkony
provádět i neformalizovaným způsobem.
[6] Rovněž při posouzení zániku odpovědnosti za přestupek měl krajský soud dle mínění
stěžovatele pochybit. Totožnost skutku řešeného v trestním řízení a řízení o přestupku je vázána
k následku jednání způsobenému týmž pachatelem. Trestní řízení bylo zahájeno pro podezření
ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti vůči podezřelé řidičce automobilu.
Nelze dovodit, že by takto vymezené jednání mělo dopadat i na stěžovatele. Trestní řízení tedy
nebylo vedeno pro tentýž skutek jako přestupkové řízení a netýkalo se ani téhož pachatele.
[7] K vadám správního řízení a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci stěžovatel
uvádí, že krajský soud nerespektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky
sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a 5 Tdo 1173/2004), když vzal za prokázané zavinění dopravní nehody
řidičem jedoucím po hlavní silnici, který překročil nejvyšší povolenou rychlost a jemuž nebyla
dána přednost v jízdě od druhého účastníka silničního provozu. Rychlost zdaleka nebyla
překročena o požadovaných 70 %. Nedání přednosti v jízdě nadto dle názoru stěžovatele samo
o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel. Porušení povinnosti
dodržet rychlostní limit nemá bez dalšího za následek vznik nebezpečí, neboť to vzniká
až ve spojení s dalšími okolnostmi konkrétní situace na silnici. V nepřehledné dopravní situaci
si měla řidička automobilu přijíždějícího po vedlejší komunikaci počínat zdrženlivě a zamýšlený
jízdní manévr (vjetí na hlavní komunikaci) uskutečnit až po vyjasnění situace. Nedůsledný
odhad rychlosti motocyklu, podcenění situace, lehkomyslnost a spoléhání na to, že „jede 50“,
je třeba přičíst na vrub řidičce. Příčinou střetu bylo to, že řidička nedala přednost v jízdě.
[8] Žalovaný se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud předně posoudil stížní námitku týkající se zániku odpovědnosti
stěžovatele za přestupek, neboť v případě její důvodnosti by ztrácelo smysl zabývat se námitkami
ostatními.
[12] Podle §20 odst. 1 části věty před středníkem zákona o přestupcích, ve znění účinném
do 30. 9. 2015, „[p]řestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.“ Judikatura Nejvyššího
správního soudu dovodila, že v této lhůtě musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci
(viz rozsudky ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS,
nebo ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 – 89).
[13] Podle druhého odstavce téhož ustanovení zákona o přestupcích v rozhodné době platilo,
že „[d]o běhu lhůty podle odstavce 1 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení
podle zvláštního právního předpisu,“ přičemž tímto zvláštním zákonem byl dle poznámky pod čarou
trestní řád. Výkladem slovního spojení „tentýž skutek“ užitého v §20 odst. 2 zákona o přestupcích
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 6. 2007, č. j. 4 As 38/2006 – 63,
kdy shledal, že podstatou skutku je jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním
způsobený, jenž je relevantní z hlediska trestního práva. Podstata skutku je určována účastí
obviněného na určité události popsané v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení,
ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem.
Ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích je třeba dle citovaného judikátu vykládat
tak, že roční lhůtu k projednání přestupku lze prodloužit o dobu vedení trestního řízení
pro týž skutek vždy jen ohledně té osoby, která byla takto trestně stíhána. Nedovoleně jednající
osoba přitom musí být informována o tom, že je vůči ní vedeno trestní řízení. Za vyloučenou
dobu z roční lhůty k projednání přestupku pachatele se naopak nepovažuje doba trestního stíhání
vedeného vůči jiné osobě.
[14] V rozsudku ze dne 11. 3. 2015, č. j. 6 As 181/2014 – 32, pak Nejvyšší správní soud
s ohledem definici trestního řízení dle §12 odst. 10 trestního řádu vyložil, že pojem trestního
řízení je nutno chápat v tom nejširším možném pojetí, neboť je pod něj zahrnut veškerý proces
upravený trestním řádem. Trestním řízením proto musí být také postup před zahájením trestního
stíhání dle §158 a §159b trestního řádu, jenž je vymezen v rámci přípravného řízení
trestního, a v jehož rámci dochází k objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících
spáchání trestného činu (obdobně viz také rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 8. 2015,
č. j. 6 As 271/2014 – 41).
[15] Nejvyšší správní soud ve vztahu ke stěžovatelem tvrzenému zániku jeho odpovědnosti
za přestupek zjistil ze správního spisu následující skutečnosti. Dne 28. 8. 2014 došlo ke střetu
(dopravní nehodě) dvou motorových vozidel, a to motocyklu značky Kawasaki Ninja řízeného
stěžovatelem a automobilu značky Fiat Punto řízeného M. S. Téhož dne zahájila Policie České
republiky úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, tj. úkony před zahájením
trestního stíhání sloužící k objasnění a zjištění skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin. Z policejního záznamu se podává, že úkony byly zahájeny ve věci „DN –
Těžké ublížení na zdraví“, jelikož na základě ohledání místa dopravní nehody byl dostatečně
odůvodněn závěr, že M. S. mohla spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle
§147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tím, že při
odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci nedala přednost v jízdě
protijedoucímu motocyklu, který předním kolem narazil do pravého zadního blatníku automobilu
a následně byl nárazem odhozen na levou stranu komunikace, kde havaroval. Stěžovatel jako řidič
motocyklu utrpěl při nárazu četná zranění. Z policejního záznamu není patrné, že by stěžovatel
byl z tohoto nebo jiného jednání také podezřelý.
[16] Po opatření znaleckého posudku policejní orgán změnil názor na hodnocení příčiny
dopravní nehody a přípisem ze dne 19. 11. 2014 odevzdal věc podle §159a odst. 1 písm. a)
trestního řádu správnímu orgánu prvního stupně k projednání přestupku stěžovatele,
který měl spočívat v tom, že stěžovatel nejel v obci rychlosti nejvýše 50 km/h a nepřizpůsobil
rychlost jízdy svým schopnostem a vlastnostem motocyklu a přední částí motocyklu narazil
do pravé zadní části vozidla značky Fiat Punto, které odbočovalo na místo ležící mimo
komunikaci, přičemž utrpěl četná zranění. Zahájení správního řízení o tomto přestupku
bylo stěžovateli oznámeno přípisem ze dne 8. 1. 2015. Rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo vydáno dne 3. 7. 2015. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 9. 2015, právní
moci nabylo o den později.
[17] Zatímco trestní řízení bylo vedeno s řidičkou automobilu M. S. ohledně skutku
spočívajícího v tom, že při nesprávném odbočování zavinila dopravní nehodu, jejímž následkem
bylo těžké ublížení na zdraví motocyklisty, podstatou skutku, kterého se měl dopustit stěžovatel,
bylo překročení maximální povolené rychlosti v obci a nepřizpůsobení jízdy dopravní situaci,
což mělo za následek vznik dopravní nehody. Nezbývá tedy než přisvědčit stěžovateli, že v dané
věci nelze učinit závěr o totožnosti skutku. Nejen že trestní řízení bylo vedeno vůči jiné osobě
než řízení přestupkové, ale také podstata jednání a jeho následek byly v trestním řízení vymezeny
zcela jinak než v řízení o přestupku. Souzená věc je proto velmi podobná té, jakou Nejvyšší
správní soud posuzoval v již citovaném rozsudku sp. zn. 4 As 38/2006, kde bylo v trestním řízení
řešeno, že řidič nedal přednost v jízdě a zavinil dopravní nehodu, při které došlo ke škodám
na majetku a zdraví, a až po opatření znaleckého posudku byl ze způsobení dopravní nehody
obviněn druhý řidič, který překročil povolenou rychlost a nesprávně zareagoval na před ním
jedoucí a odbočující automobil. V popsaném případě zdejší soud taktéž neshledal totožnost
skutku.
[18] S tvrzením krajského soudu, že v trestním řízení nebyla zkoumána pouze odpovědnost
řidičky M. S., ale také odpovědnost stěžovatele, souhlasit nelze. Z podkladů trestního řízení je
zjevné, že vyšetřovanou osobou byla pouze M. S., jež se mohla dopustit přečinu těžkého ublížení
na zdraví z nedbalosti. To plyne nejen ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, ale také
z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 28. 8. 2014, kde je M. S. označena za
podezřelou z porušení ustanovení zákona o silničním provozu a ze spáchání přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti, i z úředních záznamů o podaném vysvětlení. Skutečnost, že
policejní orgány nakonec dospěly k závěru, že se podezřelá přečinu nedopustila, a předaly věc
k projednání přestupku stěžovatele správnímu orgánu prvního stupně, neznamená, že trestní
řízení bylo vedeno ohledně stěžovatelova jednání.
[19] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek, a proto je dán důvod pro zrušení napadeného
rozsudku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jelikož jednoroční lhůta pro projednání přestupku
nepřestala běžet v době, kdy policejní orgány vedly trestní řízení s řidičkou automobilu, zanikla
odpovědnost stěžovatele za přestupek dne 28. 8. 2015. Pokud žalovaný po tomto datu
pokračoval v projednávání přestupku a dokonce potvrdil výrok o vině i trestu, dopustil
se podstatného porušení ustanovení o správním řízení, jež mělo za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Pro tuto vadu měl krajský soud v souladu s §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na charakter
zjištěného pochybení je nadbytečné zabývat se dalšími kasačními námitkami.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.).
Protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí,
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil
i je a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní
soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. Tento názor lze shrnout
tak, že žalovaný porušil ustanovení o řízení tím, že v rozporu s §20 zákona o přestupcích
projednal přestupek, přestože odpovědnost stěžovatele za jeho spáchání zanikla.
[21] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
určit náhradu nákladů celého soudního řízení. Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí, čehož dosáhl, a tudíž měl ve věci plný úspěch. Nejvyšší správní soud mu proto podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému,
který ve věci úspěch neměl.
[22] V souzené věci bylo provedeno celkem pět úkonů právní služby podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Mezi tyto úkony spadá převzetí a příprava
zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu], podání žaloby jakožto písemného podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] a ve věci se konalo před krajským soudem dne 2. 11. 2016 jednání [§11 odst. 1 písm. g)
advokátního tarifu], jehož celková doba přesáhla dle protokolu dvě hodiny, a tak je třeba účast
stěžovatelova zástupce při jednání započítat jako třetí a čtvrtý úkon. V rámci řízení o kasační
stížnosti přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení za jeden úkon ve věci
samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon přísluší
částka 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Náhrada nákladů řízení činí součet částky
8000 Kč za soudní poplatky (3000 Kč za žalobu, 5000 Kč za kasační stížnost) a 17 000 Kč
za právní služby (pětkrát 3400 Kč), tj. 25 000 Kč. Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. o 5250 Kč. Celkovou částku ve výši 30 250 Kč je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli
v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu