ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.65.2017:31
sp. zn. 2 Azs 65/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Š. N., zastoupený
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2015, č. j. MV-68755-3/SO-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2017,
č. j. 62 A 55/2015 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované
[1] Rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 62 A 55/2015 - 66, Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zru šení rozhodnutí žalované
ze dne 27. 2. 2015, č. j. MV-68755-3/SO-2014, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ správní
orgán I. stupně“), ze dne 7. 4. 2014, č. j. OAM-1687-11/ZR-2013 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Tímto bylo rozhodnuto o zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu,
a dále byl žalobci vydán výjezdní příkaz.
[2] Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 38 T 13/2012,
byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky, trestu propadnutí věci
a trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy po dobu 5 let za spáchání zvlášť
závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního záko níku. Skutek v daném případě spočíval
v tom, že žalobce opatřil směs látky o celkové hmotnosti 501,15 gramů s obsahem 14,934 gramů
heroinu a s úmyslem ji dále distribuovat s cílem získat finanční prospěch, kterou následně
ve formě balíčku ukryl v Praze 5 v křovinatém prostoru, kde byl tento balíček s obsahem heroinu
nalezen policejním orgánem při sledování žalobce, a to zakopaný pod kamenem. Žalobce
citovaný trestní rozsudek napadl odvoláním, které Městský soud v Praze dne 5. 6. 2012 zamítl.
[3] Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno po provedeném správním řízení
zahájeném z úřední povinnosti dne 5. 8. 2013. Prvostupňovým rozhodnutím byla v souladu
s §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena žalobci platnost povolení k trvalému pobytu
na území České republiky, a dále mu byl podle §50 odst. 1 písm. b) téhož zákona udělen výjezdní
příkaz.
[4] Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí bránil odvoláním ze dne 22. 4. 2014,
které žalovaná dne 27. 2. 2015 svým rozhodnutím zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
[5] Závěry žalované napadl žalobce žalobou ze dne 25. 3. 2015 ke krajskému soudu,
který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[6] Krajský soud nejprve odmítl žalobcovu námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalované. Vyjádřil, že žalovaná řádně vypořádala námitky žalobce a zároveň dostatečně
vyhodnotila zjištěné skutečnosti ve vztahu k pojmu závažného narušení veřejného pořádku.
Žalovaná se dle krajského soudu též dostatečně zabývala dopadem zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu žalobce do jeho soukromého a rodinného života.
[7] Krajský soud dále označil za nedůvodnou námitku, kterou žalobce zpochybnil výrok
prvostupňového rozhodnutí jako neurčitý a nepřezkoumatelný, neboť z něj dle jeho názoru
nebylo zřejmé, kterou ze skutkových podstat dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
svým jednáním naplnil. Krajský soud konstatoval, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
bylo jednoznačné, že prvostupňový orgán dospěl k závěru, že žalobce závažně narušuje veřejný
pořádek. Stejně to bylo zřejmé z rozhodnutí žalované. Výrok tak společně s dostatečnou
specifikací vyplývající z odůvodnění dle krajského soudu v soudním přezkumu obstojí.
[8] Ve vztahu k narušení veřejného pořádku krajský soud dále uvedl, že žalovaná řádně
posoudila jednání žalobce jako akutní a závažné ohrožení zájmů české společnosti, jestliže zločiny
na úseku distribuce drog označila za jedny z nejzávažnějších a připomněla, že žalobce zločin
spáchal ve značném rozsahu. Žalovaná dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3 As 21/2011 - 88, vyslovila, že jednání žalobce trestní soud kvalifikoval
jako zvlášť závažný zločin, a proto bylo možné jej podřadit pod závažné narušení veřejného
pořádku. Žalovaná dále zohlednila konkrétní zjištění vyplývající z trestního rozsudku,
a sice že žalobce vystupoval na území České republiky pod několika různými identitami,
že v zemi původu má kriminálně závadový záznam z roku 2008 (padělání dokladu/dokumentu),
dále že v letech 2000, 2002 a 2004 byl žalobce vyšetřován ve Švýcarsku v souvislosti s nelegálním
transferem narkotik, a nadto byl žalobce v roce 2001 v ČR odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Opatření přijaté v zájmu ochrany veřejného pořádku
bylo v daném případě podle žalované opodstatněné, mj. proto, že od doby propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody neuplynula tak dlouhá doba, aby bylo možné tvrdit, že žalobce
již nepředstavuje riziko pro veřejný pořádek. Krajský soud se s názorem žalované zcela ztotožnil
a konstatoval, že žalobce závažným způsobem zasáhl (distribuce heroinu) do základních
hodnot státu (zdraví a bezpečnost), přičemž ani dosavadní délka doby od propuštění žalobce
z trestu odnětí svobody do rozhodnutí žalované není důvodem, pro který by na jeho případ
§87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nedopadal. V této souvislosti proto krajský soud
jako nedůvodnou odmítl též námitku, že žalovaná nevzala v úvahu několik let trvající řádný
způsob života žalobce od spáchání předmětných skutků. Připomněl, že žalobce byl propuštěn
z výkonu trestu odnětí svobody dne 19. 8. 2014, přičemž o jeho odvolání žalovaná rozhodla
dne 27. 2. 2015. Krajský soud shrnul, že žalovaná i správní orgán I. stupně při posuzování
nebezpečí žalobce pro veřejný pořádek naplnily požadavky formulované judikaturou Nejvyššího
správního soudu, když zohlednily konkrétní jednání žalobce, míru jeho závažnosti i další
individuální okolnosti.
[9] K dopadu do práva na rodinný a soukromý život krajský soud vyslovil, že odsouzení
pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy spadá pod důvod, pro který je i přes zásah do rodinného a soukromého života
cizince přiměřené zrušit mu povolení k trvalému pobytu . Doplnil, že správní orgány se existencí
rodinných vazeb žalobce zabývaly (manželka a syn narozený v roce X, s nimiž má žalobce
fungující vztah), zdůraznil však, že dopad do těchto vazeb není nepřiměřený, neboť žalobci nebyl
zakázán další pobyt na území a bylo mu pouze odebráno nejvyšší možné pobytové oprávnění,
které může cizinec v České republice získat. Poukázal též na vazby žalobce k zemi původu
(Makedonská republika), kde má rodiče, s nimiž udržuje písemný kontakt, a kde může real izovat
i svůj rodinný život. Rozhodnutí o odebrání oprávnění k trvalému pobytu tak dle správních
orgánů ve vztahu k rodinným vazbám žalobce nebylo nepřiměřené. Krajský soud citované
posouzení přiměřenosti následku jednání žalobce označil za dostatečné.
[10] Krajský soud dále uvedl, že provedené hodnocení přiměřenosti zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu žalobce bylo v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. V dané situaci rodinné vazby žalobce k manželce a synovi nepřevážily veřejný zájem
na tom, aby na území České republiky měli cizinci, kteří se na jejím území dop ustili závažné
trestné činnosti, trvalý pobyt. Nebylo ani důvodu, aby prvostupňový orgán či žalovaná prováděli
výslech manželky a syna žalobce jako svědků, nadto za situace, kdy fungující rodinné vazby
žalobce nebyly nikterak zpochybněny. Závěrem krajský soud poznamenal, že s ohledem
na §75 odst. 1 s. ř. s. nepřihlížel k argumentaci uplatněné u jednání, v níž žalobce poukazoval
na to, že se mu „nedávno“ narodilo druhé dítě.
[11] Krajský soud shrnul, že neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným.
Žalobu jako nedůvodnou proto podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému r ozsudku krajského soudu podal
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[13] Stěžovatel předně vyslovil své přesvědčení o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Namítl, že ve správním řízení byl porušen §3 správního řádu,
když správní orgán nezjistil stav věcí, o němž nejsou důvodné po chybnosti, a dále byl porušen
§2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem
řešeného případu a nešetřily oprávněné zájmy žalobce. Krajský soud pak dle žalobce převzal
názor správních orgánů, ačkoli zjištěné skutečnosti ukazovaly na odlišný závěr.
[14] Stěžovatel dále především namítl, že se krajský sou d dostatečně a přezkoumatelně
nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami, zejména s námitkou nedostatečného posouzení
stěžovatelovy nebezpečnosti pro veřejný pořádek. S odkazem na náležitosti odůvodnění
formulované judikaturou Nejvyššího správního soudu vyslovil stěžovatel svůj názor, že krajský
soud nedostál zejména požadavkům na přesvědčivost a přezkoumatelnost svého rozhodnutí,
když konkrétně formulované námitky stěžovatele nezpochybnil vlastní úvahou, ale pouze
odkazem na předchozí rozhodnutí správních orgánů. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu nebylo dle stěžovatele ve vztahu k nebezpečí pro veřejný pořádek náležitě
individualizováno, zejména pokud jde o otázku, zda stěžovatel v eřejný pořádek vůbec narušil,
a to závažně a opakovaně. Stěžovatel k tomu odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, dle kterého je nadto i v případě
zjištěného narušení veřejného pořádku třeba brát v úvahu individuální okolnosti života cizince
a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. Správní orgány však dle stěžovatele na zjištění
podstatných okolností zcela rezignovaly a pobyt stěžovatele a jeho zázemí na území ČR prakticky
ignorovaly. Stěžovatel dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil,
že je třeba zohlednit, kdy k trestné činnosti došlo, zda držitel pobytového oprávnění vedl
od té doby řádný život, přičemž za závažné narušení veřejného pořádku nelze považovat jakékoli
protiprávní jednání cizince (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 5 As 73/2011 – 146, a ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 – 34).
[15] Stěžovatel připustil, že drogovou trestnou činnost je třeba považovat za závažnou, odmítl
však, že by její spáchání automaticky znamenalo narušení veřejného pořádku. Správní orgány
se dle stěžovatele vůbec nezabývaly rolí stěžovatele v trestné činnosti, za kterou byl odsouzen,
jaká byla společenská nebezpečnost jeho jednání a jak se projevoval v průběhu řízení. Správní
orgány také nijak nehodnotily dobu, která od odsuzujícího rozsudku uplynula, chování
stěžovatele po odsouzení ani další aspekty jeho protiprávní činnosti. Stěžovatel odmítl závěr
krajského soudu, že od posledního odsouzení doposud neuplynula dostatečná doba. Správní
rozhodnutí odkazovala rovněž na odsouzení v roce 2001, od kterého byl však pobyt stěžovatele
až do posledního odsouzení v roce 2012 bez známek porušení předpisů.
[16] Stěžovatel následně namítl, že správními orgány ani soudem nebyla náležitě posouzena
otázka přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu ve vztahu k soukromému
a rodinnému životu stěžovatele a rovněž tak důvodům, které k vydání rozhodnutí o zrušení
povolení k pobytu vedly. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že provedené posouzení
bylo nepřiměřené a neodpovídalo situaci ani zjištěným skutečnostem, přičemž poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39,
kde jsou v návaznosti na předcházející judikaturu Nejvyššího správního soudu i judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech formulovány
podmínky pro přezkum zrušujícího rozhodnutí ve vztahu k povolení k pobytu. Stěžovatel
zrekapituloval, že v ČR žije již více než 15 let, jeho vazby na území domovského státu jsou téměř
nulové, od posledního odsouzení uplynula značná doba, po kterou žije řádným životem,
a má na území ČR vytvořeno pevné zázemí s tím, že je na něm v ČR závislá jeho manželka
a jejich společný syn, který má k němu jako k otci velmi silný vztah. Stěžovatel shrnul,
že posouzení učiněné soudem k potvrzení aplikovaného důvodu pro zrušení povolení k trvalému
pobytu bylo nedostatečné, nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a rovněž odůvodnění
správních orgánů bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Faktory rozhodné
pro posouzení otázky přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu byly zcela
ponechány stranou a nebyly učiněny žádné relevantní kroky k tomu, aby byly správními orgány
zjištěny. Konkrétně tomu tak dle stěžovatele bylo v případě jeho doby pobytu na území,
jeho vazby na další občany ČR, přítomnosti rodinných příslušníků či zdravotního stavu
stěžovatele. Stěžovatel uzavřel vyjádřením přesvědčení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
[17] Závěrem se stěžovatel ohradil proti správními orgány tvrzené možnosti pobývat na území
ČR na základě jiného pobytového oprávnění. Vyslovil, že v praxi si cizinec po zrušení povolení
k trvalému pobytu nemůže svůj pobyt upravit jiným způsobem, k čemuž odkázal na stanovisko
Veřejného ochránce práv sp. zn. 2040/2011/VOP/VBG. Stěžovatel konstatoval, že s ohledem
na §56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je prakticky vy loučena možnost legalizace
jeho pobytu v ČR, hodnocení právních předpisů ze strany správních orgánů tak dle stěžovatele
neodpovídalo realitě.
[18] Žalovaná se k věci nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71).
[21] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 2 Afs 203/2016 - 51). Podobně je např. již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
vymezena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
[22] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je pak Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
V daném případě byla ovšem nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu stěžovatelem
namítána.
[23] Stěžovatel námitku nepřezkoumatelnosti uplatnil nejprve obecně a poté ji konkrétně
zopakoval ve vztahu k posouzení stěžovatelovy nebezpečnosti pro veřejný pořádek ve smyslu
§87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a dále ve vztahu k posouzení otázky přiměřenosti
zrušení povolení k trvalému pobytu s ohledem na soukromý a rodinný život stěžovatele
a důvody, které k vydání rozhodnutí vedly.
[24] Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti rozboru nebezpečnosti stěžovatele pro veřejný
pořádek provedeného krajským soudem, Nejvyšší správní soud ji vyhodnotil jako nedůvo dnou.
Krajský soud sice v rámci svého posouzení skutečně odkazoval na závěry správních orgánů,
zároveň však uvedl i vlastní argumentaci k tomu, proč tento jejich postup považuje za správný,
a námitky stěžovatele tudíž za vyvrácené. Na str. 4 svého rozsudku krajský soud uvedl,
že stěžovatel distribucí heroinu závažným způsobem zasáhl do základních hodnot státu,
kterými jsou zdraví a bezpečnost. Konstatoval, že stěžovatel byl propuštěn z výkonu trestu odnětí
svobody dne 19. 8. 2014 a o jeho odvolání žalovaná rozhodla dne 27. 2. 2015, vyhodnotil
tedy, že od propuštění stěžovatele neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby mohla být vyloučena
aplikace §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud rovněž přezkoumal,
zda správní orgány braly v úvahu individuální okolnosti daného případu ve smyslu
požadavků formulovaných v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016,
č. j. 5 Azs 2/2016 – 30, č. 3462/2016 Sb. NSS . Podle krajského soudu oba správní orgány
tomuto požadavku dostály, neboť braly v úvahu jak trestněprávní dimenzi jednání žalobce,
tak i konkrétní jednání stěžovatele, míru jeho závažnosti a další individuální okolnosti. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu. K povaze drogové trestné činnosti
se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 – 45,
kde konstatoval, že prodej pervitinu představuje narušení veřejného pořádku závažným
způsobem. Obdobně lze v nyní rozebíraném případě drogovou trestnou činnost stěžovatele,
tj. distribuci značného množství heroinu, za kterou byl pravomocně odsouzen, jednoznačně
označit za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatelem namítané období mezi odsouzeními v roce 2001 a 2012, po které vedl
dle svého vyjádření řádný život, nemá pro nyní posuzované naplnění hrozby pro veřejný pořádek
žádný podstatný význam, neboť klíčové je, že stěžovatel se jednání závažně narušujícího veřejný
pořádek dopustil v nedávné době.
[25] Navíc stěžovatelova argumentace neodpovídá dostupným faktům, která vzaly v úvahu
a správně hodnotily správní orgány a jež konstatovaly i trestní soudy ve svých rozhodnutích
o vině stěžovatele. Z údajů dostupných o stěžovateli je patrné, že se dlouhodobě a opakovaně
pohybuje v prostředí na pomezí zákona či možná za ním. V zemi původu měl roku 2008 padělat
dokument. Dále se prokazatelně pohyboval po různých evropských státech pod různými
identitami, což bylo odhaleno policií srovnáním otisk ů prstů. Je mu zakázán vstup
do schengenského prostoru. Existuje podezření, že v letech 2000, 2002 a 2004 se ve Švýcarsku
podílel na nelegálním převozu narkotik. Z výše uvedených skutečností či podezření je patrné,
že odsouzení stěžovatele za distribuci značného množství heroinu není v jeho životě jevem
ojedinělým, nýbrž – s velkou pravděpodobností – logickým důsledkem jeho dlouhodobého
způsobu života na hraně zákona či za ní. Takovýto způsob života nepochybně a s velkou
rezervou přesahuje hranici vymezenou zákonem jako závažné narušení veřejného pořádku.
Poznatky o stěžovateli vyvolávají důvodné podezření, že by mohlo jít o profesionálního,
dlouhodobě takto působícího distributora drog zběhlého ve fungování v rámci kriminálního
prostředí.
[26] Nejvyšší správní soud shrnul, že správní orgány i krajský soud řádně a přezkoumatelným
způsobem posoudily jednání stěžovatele jako závažné narušení veřejného pořádku, v důsledku
něhož stěžovatel splnil podmínku pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[27] Pokud jde o námitku, že správní orgány ani soud náležitě neposoudily otázku
přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu ve vztahu k soukromému
a rodinnému životu stěžovatele a důvodům, které k vydání rozhodnutí vedly, Nejvyšší správní
soud ji shledal nedůvodnou. Prvostupňové rozhodnutí se soukromým a rodinným životem
stěžovatele, resp. zásahem do něj zrušením povolení k trvalému pobytu, podrobně zabývalo
na str. 2-5. Správní orgán I. stupně rozebral, že stěžovatel má na území ČR manželku
a nezletilého syna, vyhodnotil však, že v návaznosti na trestnou činnost spáchanou stěžovatelem
vydané rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného
života, neboť mu nebyl zakázán další pobyt na území ČR, ale pouze odebráno nejvyšší pobytové
oprávnění. Shrnul, že s ohledem na okolnosti případu, vč. druhu trestné činnosti a délku
nepodmíněného trestu odnětí svobody, nelze považovat vydané rozhodnutí za nepřiměřené,
mj. v kontextu toho, že si zásah do svého soukromého a rodinného života stěžovatel přivodil sám
svým protizákonným jednáním, za které byl pravomocně odsouzen. Žalovaná uvedené závěry
správního orgánu I. stupně potvrdila na str. 4-6 svého rozhodnutí. Krajský soud posouzení
správních orgánů přezkoumal na str. 5-6 svého rozsudku, kde se ztotožnil s jejich závěry
a vyslovil, že provedené hodnocení přiměřenosti zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
stěžovatele odpovídalo rovněž požadavkům kladeným čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Skutečnost, že stěžovatel nebude moci pokračovat v trvalém soužití
s manželkou a dítětem na území ČR, nepochybně znamená zásah do práva stěžovatele
na soukromý a rodinný život. Zároveň je však třeba zdůraznit, že ani v takovém případě
tímto nejsou stěžovatel a jeho rodinní příslušníci zcela zbaveni možnosti realizovat společný
rodinný život. Ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ne ukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu,
respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu
je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94).
V této souvislosti bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu mimo jiné i případné
extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy otázku,
do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu
a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj
rodinný, respektive soukromý život na jeho území. Z tvrzení stěžovatele v nyní řešené věci nelze
dovodit, že by byla realizace jeho rodinného života, a to všech členů jeho rodiny, v zemi původu
(Makedonská republika) vyloučena, jakkoli by to jistě pro ně znamenalo zcela zásadní životní
změnu. Stejně tak je možná realizace rodinného života „na dálku“, zejména prostřednictvím
pravidelných návštěv manželky a dětí stěžovatele u něho v Makedonii, jakkoli i to by jistě
znamenalo podstatný a v řadě ohledů neblahý zásah do jejich rodinných poměrů.
Pokud by stěžovatel získal v budoucnu jiný, nižší stupeň oprávnění ke vstupu či k pobytu
na území ČR (to by jistě přes jeho závažnou kriminální minulost nebylo zcela vyloučeno právě
s ohledem na jeho rodinné vazby na území ČR), mohl by v určité míře být se svou rodinou i zde.
[28] Co se týče přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života
stěžovatele, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016,
č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, v obdobné věci (zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
v návaznosti na pravomocné odsouzení za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy), v němž se uvádí,
že „[s]těžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých
možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní,
tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné
jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům toho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou
pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl
a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového
režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání
vyvarovat.“ Tyto závěry se plně uplatní i v nyní pr ojednávaném případě (obdobně za podobné
skutkové situace viz nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2017,
č. j. 5 Azs 274/2016 – 42). Stěžovatel se na území ČR dopustil závažné trestné činnosti,
za kterou byl pravomocně odsouzen, v důsledku čehož splnil podmínky pro zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců , neboť zásah
do jeho soukromého a rodinného života nebyl shledán natolik závažným, aby převážil
nad veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku.
[29] Je velmi smutné, že stěžovatel, kterého je nutno považovat , jak již výše uvedeno,
za profesionálního, dlouhodobě takto činného distributora drog zběhlého v kriminálním
prostředí, důsledkům svého jednání vystavil manželku a syna (a nyní, po vydání
přezkoumávaných správního rozhodnutí, zřejmě nově i dalšího potomka), s nimiž má podle
zjištění správních orgánů, o jejichž relevanci nevznikly pochyby, harmonický a hluboký vztah.
Nejvyšší správní soud kvituje, že přes své dlouhodobé závažně závadové chování je stěžovatel
dobrým a milujícím otcem a manželem. Nicméně zájem Č R na tom, aby takové osoby
jako stěžovatel se na jejím území nenacházely, v daném případě má přednost
před uvedeným - podle všeho harmonickým a hlubokým – rodinným vztahem stěžovatele
a jeho manželky a dětí. Stěžovatel a jeho rodinní příslušníci budou muset nalézt takovou formu
rodinného soužití, která bude možná i za podmínek zrušení stěžovatelova trvalého pobytu.
Původcem případných neblahých dopadů této skutečnosti je stěžovatel. Ten si jako cizinec trvale
pobývající na území ČR mohl a měl být vědom toho, že i když má nejvyšší stupeň pobytového
oprávnění, svým závažným protispolečenským jednáním o něj může přijít.
[30] Nejvyšší správní soud shrnul, že krajský soud i správní orgány řádně a přezkoumatelným
způsobem vyhodnotily otázku přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu ve vztahu
k soukromému a rodinnému životu stěžovatele a důvodům, které k vydání rozhodnutí vedly,
a námitky stěžovatele proto shledal nedůvodnými.
[31] K závěrečné výhradě stěžovatele ohledně možnosti pobývat na území ČR na základě
jiného pobytového oprávnění tvrzené správními orgány Nejvyšší správní soud konstatoval,
že tato nebyla obsahem žaloby, a je proto nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[33] Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení a to podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu