ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.64.2017:9
sp. zn. 5 As 64/2017 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, č. j. 31 A 16/2017 -
32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se v kasační stížnosti domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen
,,krajský soud“) ze dne 25. 1. 2017, č. j. 31 A 16/2017 - 32, kterým byla odmítnuta žaloba, kterou
se shodný žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 7 As 224/2016 - 25. Krajský soud shora uvedeným usnesením toto podání odmítl,
neboť v uvedené věci nebyla dána pravomoc krajského soudu o něm rozhodnout vzhledem
k tomu, že stěžovatel napadl správní žalobou nikoliv rozhodnutí správního orgánu, ale soudu
vydané ve správním soudnictví.
Žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační
stížnost, ve které vznesl námitku podjatosti všech členů senátu krajského soudu, přičemž tvrdil,
že se k podjatosti dle §8 odst. 5 s. ř. s. nemohl vyjádřit v řízení před krajským soudem. Stěžovatel
v kasační stížnosti namítal, že nebyly splněny podmínky pro řízení před krajským soudem
a v řízení jednal nezákonný soudce. Dále uvedl, že napadené usnesení považuje za úmyslně
nesprávné, a tedy za nezákonné. Napadeným usnesením tak byla narušena stěžovatelova důvěra
v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu.
Dále stěžovatel namítal, že nebyly splněny podmínky řízení pro vydání napadeného
usnesení krajského soudu, že v této věci „v tajném soudě“ rozhodoval nezákonný a vyloučený
„úředník“. Stěžovatel se domníval, že v daném usnesení došlo k záměně účastníka řízení
a žalované věci, což nekorespondovalo s označením v žalobcem podané žalobě. Brojil také proti
poučení v závěru usnesení o možnosti podat kasační stížnost, jelikož dle jeho názoru nelze proti
tomuto usnesení podat kasační stížnost, ale odvolání. Na závěr stěžovatel uvedl, že tuto kasační
stížnost dále doplní do 27. 5. 2018.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva
uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení
sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatele
v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, stěžovatel je „ (…) opět veden snahou vést
„spor pro spor“ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby
napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch.
Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních
úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné
moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy
vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají
písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost
zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015,
č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“.
V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího
soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochyboval, že výše
uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze
vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit
o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného
poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn.
II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012
sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho
názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti
zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech
nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např.
v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013,
usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013.
Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud,
aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
Uplatněná námitka podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali, pokud
by měla být považována za samostatné podání dle §8 odst. 5 s. ř. s., je opožděná a nelze k ní tedy
přihlížet. Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že řízení o této věci je stále
vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto. I pokud by ovšem stěžovatel uplatnil
předmětnou námitku podjatosti ještě v řízení před krajským soudem, nemohla by být úspěšná.
Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu a rozhodování ve věci projednávané
soudem, což je stěžovateli známo i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz např.
usnesení ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nao 232/2014 - 18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. Nao 239/2014 - 28,
ze dne 27. 11. 2013, č. j. Nao 90/2013 - 43, ze dne 31. 10. 2013, č. j. Nao 55/2013 – 54, nebo
ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 As 136/2014 - 67).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu