ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.371.2017:14
sp. zn. 6 As 371/2017 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. O., proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, 587 33 Jihlava, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2017, č. j. KUJI 50772/2017, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 62 A 219/2017 -
28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalobce brojí u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobou
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2017, č. j. KUJI 50772/2017 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu V.
n. J. o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. Po podání žaloby požádal žalobce o úplné
osvobození od soudních poplatků.
[2] Usnesením ze dne 7. 11. 2017, č. j. 62 A 219/2017 – 28 (dále jen „napadené usnesení“),
krajský soud zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zároveň
jej vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč (výrok II.). Krajský soud
vycházel z údajů uvedených žalobcem ve formuláři „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech…“, který žalobci zaslal, a vzal za prokázané, že žalobce i jeho manželka jsou starobními
důchodci, společně hospodaří s částkou cca 20 000 Kč měsíčně, jejich veškeré výdaje spojené
s bydlením dosahují cca 4 000 Kč měsíčně za situace, kdy jsou spoluvlastníky bytu (v SJM), a další
nezbytné výdaje na léky, dopravu, denní tisk atd. nepřesahují měsíčně cca 1 000 Kč. Uvážil
i skutečnost, že žalobce ani jeho manželka nemají vyživovací povinnost k nezletilým dětem
a z ničeho neplyne, že by jejich rozpočet byl zatížen potřebou zcela mimořádných plateb
souvisejících se zdravotním stavem či plateb obdobných. Uzavřel proto, že majetkové a sociální
poměry žalobce nelze v porovnání s jinými osobami v obdobné situaci považovat za výrazně
horší než standardní, ani nelze dovozovat, že neosvobození od soudních poplatků se pro žalobce
stane reálnou překážkou v uplatňování jeho práv. Jako důvod pro přiznání osvobození
od soudních poplatků neshledal, že žalobce nevlastní automobil, podle výpisu z běžného účtu má
na účtu zůstatek ve výši cca 5 000 Kč, a platbu soudního poplatku pociťuje jako zásah
do rozpočtu. Soud žalobce nepovažoval za nemajetného rovněž proto, že vydání žalobou
napadeného rozhodnutí předcházelo vyjádření žalobcova zájmu o nájem pozemku, případně
i o jeho odkoupení (přípis žalobce ze dne 15. 5. 2017, který přiložil k žalobě), což by
bez žalobcovy finanční rezervy nebylo možno realizovat. Platba soudního poplatku
podle krajského soudu vyjadřuje přiměřenou míru rizika úspěšnosti žalobce v řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označené usnesení krajského soudu,
kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků z výše nastíněných
důvodů. Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jak plyne
z jejího obsahu.
[4] Stěžovatel cituje z napadeného usnesení a napadeného rozhodnutí a podivuje se,
že v případě včasného nezaplacení soudního poplatku dojde k zastavení řízení, avšak prodlení
s vydáním rozhodnutí o žádosti o informace nezpůsobuje jeho nezákonnost. Dále uvádí,
že žalobu podal jak na žalovaného, tak na Mgr. M. M., avšak její jméno se z napadeného usnesení
vytratilo a stěžovatel se táže proč. Vše zmíněné považuje za pokus omezit spravedlnost.
Požadavek soudního poplatku či vysokoškolského právního vzdělání pak vnímá jako osobní
urážku. Dále spekuluje o ceně za práci právníka na právním oddělení žalovaného a vyjadřuje se
k právu na informace a své žalobě.
[5] Stěžovatel namítá, že se pod každou svou písemnost osobně podepisuje, avšak napadené
usnesení je podepsáno pouze osobou odpovědnou za správnost vyhotovení.
[6] Táže se, proč se podle krajského soudu stěžovatel podáním žaloby podrobuje přiměřené
míře rizika úspěchu v řízení. Stěžovatel podal žalobu pro zajištění spravedlnosti soudem.
[7] Krajský soud by neměl bez znalostí prostředí a okolností předjímat účel podání a zájmu
stěžovatele o pronájem či koupi části pozemku ze dne 15. 5. 2017. Jen finančně negramotný
člověk si nevytváří rezervy, které jsou však určeny k zajištění nutných životních potřeb. Stěžovatel
poctivě vyplnil prohlášení o majetkových poměrech a učinil tak s ohledem na krátkou lhůtu
dostatečně. Krajský soud neshledal předložené prohlášení nevěrohodným a sám nic nezjišťoval.
Proto zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků představuje ohrožení a znemožnění
uplatnit právo u soudu.
[8] Stěžovatel připomíná, že on ani jeho manželka, starobní důchodci, nedosahují
průměrného důchodu v ČR. Krajský soud to však hodnotí jako dostatečné pro uhrazení
životních nákladů. V tom ale předjímá, neboť podle údajů Českého statistického úřadu je letos
největší meziroční nárůst inflace a spotřebitelských cen od roku 2012, přičemž ke zvyšování
důchodů oproti růstu životních nákladů dochází se zpožděním. Soud nehodnotil možné zvýšení
cen v příštím období, přesto považuje hospodaření s příjmem starobních důchodců za dostačující
a odpovídající potřebám současného i příštího období. Jedná se však jen o pokrytí základních
životních potřeb. Stěžovatel svou majetnost hodnotí jinak než soud. Zároveň vyvrací mínění
soudu, že musí mít finanční rezervu, když se přihlásil k záměru obce pronajmout pozemek. Výše
nájemného byla obcí v roce 2015 stanovena na 3 Kč za m
2
ročně a při koupi 70 Kč za m
2
.
[9] Závěrem se stěžovatel ptá, co je standardem, když od soudních poplatků lze zcela
osvobodit osobu, jejíž majetkové poměry jsou výrazně horší než standardní. Kdo rozhoduje,
co je standardní?
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v řízení o kasační stížnosti netrval na zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost a na povinném zastoupení advokátem (dle §105 odst. 2
s. ř. s.), jelikož tyto povinnosti má stěžovatel jen tehdy, směřuje-li kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu podaném ve věci samé či o jiném návrhu,
jenž je spojen s poplatkovou povinností (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j 1 As 196/2014 - 19).
[13] Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[14] Smyslem institutu osvobození od soudních poplatků je zabezpečení přístupu k soudní
ochraně i u těch účastníků, kteří se vzhledem ke své majetkové a finanční situaci nachází
v tíživých sociálních poměrech - nemá dostatečné prostředky. Současně však věta druhá
citovaného ustanovení s. ř. s. stanoví, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků
zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že majetková situace účastníka musí být
skutečně natolik nepříznivá, že není schopen ze svých prostředků uhradit soudní poplatek,
aniž by tím bylo ohroženo uspokojování jeho základních životních potřeb, případně potřeb osob,
vůči nimž má tento účastník vyživovací povinnost. Neochota své finanční zdroje (byť ne příliš
vysoké) použít na úhradu soudního poplatku s tím, že si je účastník hodlá uchovat pro případné
budoucí zajištění, nemůže být důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud je
účastník objektivně schopen bez aktuálního ohrožení svých potřeb částku poplatku zaplatit.
[15] Jak je zřejmé, stěžovatel nijak nepopírá svou schopnost uhradit soudní poplatek
a z jeho postoje spíše vyplývá neochota se na úkor tvorby vlastní rezervy finančně podílet
na nákladech řešení sporu. Pokud stěžovatel má dostatečné prostředky na úhradu 3 000 Kč
na soudním poplatku, není na místě zabývat se tím, že v budoucnu by se mohly jeho běžné
náklady na obživu zvýšit. Soud vycházel z údajů, které sám stěžovatel uvedl. Se svou manželkou
vlastní byt, v němž žijí, disponují měsíčně částkou asi 20 000 Kč, přičemž společné náklady
vyčíslil asi na 5 000 Kč (aniž by však zahrnul částku na stravu). Na účtu má stěžovatel částku
mírně převyšující 5 000 Kč. Nejvyšší správní soud má za to, že z takto popsané majetkové situace
vyplývá, že stěžovatel má dostatečné prostředky na to, aby uhradil 3 000 Kč za soudní poplatek,
aniž by tím byly jakkoliv ohroženy základní životní potřeby stěžovatele a jeho manželky. Uvedená
vyšší míra inflace na těchto závěrech nemůže nic změnit, neboť stěžovatelem uvedené náklady
na živobytí jsou aktuální a je zřejmé, že příjmy domácnosti stěžovatele a jeho manželky jsou vyšší,
než jejich nutné výdaje.
[16] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tento soud akceptoval v minulosti
částku společného měsíčního příjmu manželů ve výši 13 000 Kč jako příjem neodůvodňující
osvobození od soudních poplatků (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 2. 2013,
č. j. 7 As 104/2012 – 15). Měsíční příjem žalobce a jeho manželky tuto hranici značně převyšuje
(přičemž ceny zboží se na posledních pět let nezvýšily natolik, aby společný příjem stěžovatele
a jeho manželky byl v dnešní době posouzen jako nedostatečný). I po odečtení deklarovaných
nákladů na chod domácnosti zbývá stěžovateli a jeho manželce na měsíční živobytí (včetně
stravy) částka ve výši asi 15 000 Kč. Z takové částky lze soudní poplatek za žalobu ve výši
3 000 Kč uhradit, aniž by byla sociální situace manželů ohrožena. Již z toho důvodu
nelze rozhodnutí krajského soudu považovat za odepření přístupu ke spravedlnosti.
[17] Nejvyšší správní soud podotýká, že není třeba obecně rozebírat, co jsou standardní
majetkové poměry. Jak je zřejmé ze shora uvedených závěrů, nestandardní poměry, které by
odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků, by byly takové, které by účastníku
řízení objektivně bránily uhradit soudní poplatek, aniž by tím byl ohrožen chod domácnosti
a obživa účastníka či jeho rodiny. V každém případě je pak třeba zcela individuálně posoudit
majetkové poměry dotčeného účastníka řízení. Stejná výše příjmu, může být u některé osoby
dostatečná, u jiné však nikoliv – např. příjem 20 000 Kč pro rodinu s dětmi, která nemá vlastní
dům či byt, a mezi její náklady tudíž patří i nájemné, by musel být posouzen jiným způsobem
než v případě stěžovatele a jeho manželky, kteří žádnou vyživovací povinnost nemají, vlastní byt,
a jejich náklady na živobytí tudíž spočívají pouze v úhradě plateb za služby spojené s bydlením
(voda, elektřina, teplo), výdajích na stravu pro dvě osoby, léky, hygienické potřeby a jiné zboží
denní spotřeby. Jakkoliv Nejvyšší správní soud chápe, že se nejedná o částku úplně
zanedbatelnou, přičemž stěžovatel by ji jistě raději ušetřil „na horší časy“ (neboť jak sám tvrdí,
jen finančně negramotný člověk si nevytváří rezervy), nelze jeho majetkovou situaci posoudit
jako natolik špatnou, že by odůvodňovala mimořádné osvobození od soudních poplatků.
Zaplacení částky 3 000 Kč není za shora popsaných podmínek způsobilé stěžovatele
a jeho manželku existenčně ohrozit.
[18] Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že „poplatková povinnost je i v jiných právních řádech běžnou
podmínkou vydání meritorního rozhodnutí. Ve smyslu zmiňovaného čl. 36 odst. 4 Listiny pak podmínkou
ústavně konformní“ (nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07; obdobně usnesení ze dne
17. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3507/12; k ústavnosti povinnosti zaplatit soudní poplatek lze zmínit
též např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 69/06, Pl. ÚS 2/07, IV. ÚS 162/99). Soudní poplatek je povinen
obecně uhradit každý, kdo podá žalobu. Nejvyšší správní soud proto považuje za nepřípadné,
pokud tuto obecnou povinnost vnímá stěžovatel jako osobní urážku. Soudní poplatek má sloužit
i jako určitý regulativ, aby účastníci nezahlcovali soudy žalobami ve věcech, na jejichž výsledku
nemají skutečný zájem, a které se jich nějak zásadně nedotýkají, nebo tam, kde do jejich práv
zjevně nezákonně zasaženo nebylo. Jinými slovy, jednou ze zcela legitimních funkcí
poplatkové povinnosti je i odrazení účastníků od podávání nesmyslných či šikanózních návrhů.
Pokud však bude navrhovatel ve věci úspěšný, bude mu přiznána náhrada nákladů řízení
proti žalovanému správnímu orgánu - nejčastěji za zaplacený soudní poplatek a zastoupení
advokátem. Táže-li se tedy stěžovatel, proč se soud domnívá, že při podání žaloby nese určitou
míru rizika úspěchu v řízení, pak tím měl na mysli právě skutečnost, že bude-li stěžovatelova
žaloba úspěšná, bude mu zaplacený soudní poplatek nahrazen žalovaným. V opačném případě jde
tento náklad řízení k tíži stěžovatele. Stěžovatel tudíž při podání žaloby „riskuje“,
že si své náklady řízení (zde soudní poplatek) bude hradit sám, není-li jeho tvrzení o nezákonnosti
napadeného rozhodnutí oprávněné.
[19] Jelikož po vyhodnocení příjmů a výdajů stěžovatele a jeho manželky dospěl krajský soud
správně k závěru, že stěžovatel má dostatečné prostředky na zaplacení soudního poplatku,
považuje Nejvyšší správní soud poukaz krajského soudu na to, že stěžovatel musí
mít nějakou finanční rezervu, když projevil zájem o nájem či koupi pozemku obce,
pouze za podpůrný argument, který není nosným pro rozhodnutí o stěžovatelově žádosti
o osvobození od soudních poplatků. Jeho zpochybňování stěžovatelem proto nemůže
na důvodnosti kasační stížnosti nic změnit.
[20] Stejně tak je zcela irelevantní námitka, v níž stěžovatel vytýká soudu, že písemné
vyhotovení napadeného usnesení, které mu bylo doručeno, obsahuje podpis pouze úřední osoby,
která jej vyhotovila. Z kasační stížnosti již dále nevyplývá, jak tímto postupem mohlo být
zasaženo do práv stěžovatele a ani Nejvyšší správní soud v tom nehledal žádné pochybení,
neboť originál rozhodnutí založený v soudním spise obsahuje vlastnoruční podpis předsedy
senátu, což plně vyhovuje zákonným požadavkům.
[21] Nejvyšší správní soud se blíže nezabýval částí kasační stížnosti, v níž se stěžovatel
vyjadřuje k důvodům, které ho vedly k podání žaloby a samotnému právu na informace,
neboť ta jde zcela nad rámec předmětu tohoto řízení. Předmětem přezkumu je v dané věci
rozhodnutí o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků, a nelze se proto zabývat otázkami,
které souvisí s důvodností žaloby. K tomu může Nejvyšší správní soud případně přistoupit
až poté, co věc meritorně rozhodne krajský soud. V tuto chvíli by jakékoliv úvahy tímto směrem
byly předčasné. Totéž platí i pro výtku, dle které podal stěžovatel žalobu i na Mgr. M. a krajský
soud v záhlaví rozhodnutí uvádí jen žalovaného. Pokud by krajský soud měl jednat ve věci jako
s žalovanou též s Mgr. M. (což Nejvyšší správní soud nyní nijak nehodnotí), mohl by tuto
skutečnost stěžovatel soudu vytýkat až v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci.
[22] Konečně zcela nepřípadné je i srovnání s odůvodněním napadeného rozhodnutí
žalovaného, neboť se týká lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti o informace, zatímco v dané
věci jde o placení soudních poplatků, které podléhá zcela jiné zákonné úpravě.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu