ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.65.2017:30
sp. zn. 7 As 65/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Kofola
ČeskoSlovensko a. s., se sídlem Nad Porubkou 2278/31a, Ostrava, zastoupen Mgr. Jakubem
Oniskem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha, proti žalovanému: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 11 A 7/2015 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 10. 2014, č. j. had/3826/2014, byla žalobci uložena
pokuta ve výši 150 000 Kč dle §8a odst. 2 písm. g) a odst. 6 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb.,
o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu (dále jen „zákon
o regulaci reklamy“) za to, že zadal reklamu na produkt „Jupík Crazy Aqua“ odvysílanou dne
1. 4. 2014 na programu Televize Barrandov (ve které chlapec dětského věku sjíždí tobogán
v poloze „hlavou dolů s rukama připaženýma k tělu“, přičemž reklamu doprovází slogan „Tak
teď jsi mi dal na frak. Jupík Crazy Aqua – nekroť svý nápady“), tedy reklamu, která nevhodným
způsobem ukazuje osobu mladší 18 let v nebezpečné situaci a současně podporuje chování
ohrožující zdraví dětí, čímž porušil povinnosti uvedené v §2c písm. a) a e) zákona o regulaci
reklamy. Žalovaný zároveň rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit náklady správního řízení
ve výši 1 000 Kč dle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji
zamítl. Městský soud přisvědčil žalovanému, že reklama ukazuje osobu mladší 18 let
v nebezpečné situaci ve smyslu §2c písm. e) zákona o regulaci reklamy. Chlapec v reklamě sjíždí
poměrně velký tobogán velkou rychlostí, a to v pozici „hlavou dolů s rukama připaženýma
k tělu“. V reklamě tedy byla zobrazena nebezpečná situace, jak to má na mysli §2c písm. e)
zákona o regulaci reklamy. Městský soud přisvědčil žalovanému i v tom , že reklama podporuje
chování ohrožující zdraví osob mladších 18 let ve smyslu §2c písm. a) zákona o regulaci
reklamy. Podle městského soudu slogan „Tak teď jsi mi dal na frak. Jupík Crazy Aqua – nekroť svý
nápady“, který zvukově doprovází reklamu, vybízí dětského diváka k tomu, aby napodobil
jednání, které je zobrazeno v reklamě, přičemž zobrazená jízda na tobogánu je nebezpečnou
situací. Slovní výzvu, představující pobídku k napodobování chování v nebezpečné situaci, je tak
nutno kvalifikovat jako výzvu k chování, které ohrožuje zdraví osob mladších 18 let.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. spatřoval v tom, že městský soud nezdůvodnil, v čem spočívá nebezpečnost
zobrazené situace dle §2c písm. a) zákona o regulaci reklamy, resp. jaké konkrétní nebezpečí
chlapci hrozí. Městský soud se nezabýval ani tím, zda v údajně nebezpečné situaci je chlapec
zobrazován nevhodným způsobem. Nezákonnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak
stěžovatel spatřoval v nesprávném výkladu §2c písm. a) a e) zákona o regulaci reklamy. Podle
stěžovatele reklama nikterak nepodporuje chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální
vývoj osob mladších 18 let ani tyto osoby nevhodným způsobem neukazuje v nebezpečných
situacích, jak to mají na mysli uvedená ustanovení zákona o regulaci reklamy. K §2c písm. e)
zákona o regulaci reklamy stěžovatel uvedl, že toto ustanovení vyžaduje, aby osoba mladší 18 let
byla zobrazena nevhodným způsobem v nebezpečné situaci. Po celou dobu záběru není
zobrazena jediná situace, která by se mohla jevit jako nebezpečná. Městský soud svým výkladem
určuje stěžovateli další podmínky nad rámec zákona, což je v rozporu s ústavním příkazem
uplatňovat státní moc pouze v souladu se zákonem a v jeho mezích. K §2c písm. a) zákona
o regulaci reklamy stěžovatel uvedl, že dle městského soudu reklama podporuje chování
ohrožující zdraví osob mladších 18 let, když slogan má vyzývat dětské diváky, aby napodobovali
chování, které může být nebezpečné. Podle stěžovatele však zobrazené jednání není nikterak
nebezpečné, proto ani jeho případná podpora uvedeným sloganem nemůže být podporou
chování, které ohrožuje zdraví. Slogan vybízí ke sportovní aktivitě a kreativitě.
[5] Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek
městského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil.
IV.
[6] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zopakoval důvody uvedené
v žalobou napadeném rozhodnutí a setrval na závěru, že došlo k porušení §2c písm. a) a e)
zákona o regulaci reklamy. Navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel poukazoval
na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné.
[10] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
(zde městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást
práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1
Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje
i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06,
č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování
rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném
důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho
věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné
na www.nssoud.cz), vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud
vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku městského soudu
jednoznačně vyplývají důvody, které soud vedly k zamítnutí žaloby. Stěžovatel ostatně proti
výkladu městského soudu v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s ním
polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[13] Městský soud se přitom zabýval i otázkou nebezpečnosti v reklamě zobrazené situace,
resp. z toho plynoucími riziky (srov. stranu 4 napadeného rozsudku) ve smyslu §2c písm. e)
zákona o regulaci reklamy. Nelze přehlédnout, že uvedenou námitku stěžovatel v žalobě rozvedl
ve smyslu nenaplnění podmínky nebezpečnosti dané situace (povaha tobogánu, poloha sjíždění)
a nikoliv v tom smyslu, že by v nebezpečné situaci byla zobrazena osoba mladší 18 let
„nevhodným způsobem“. Řízení o žalobě je přitom ovládáno zásadou dispoziční. Správní soudy
jsou (až na zákonné výjimky – např. zásadní vady řízení) oprávněny přezkoumávat správní
rozhodnutí pouze z hlediska žalobních námitek (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 8 Afs 60/2012 - 27, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99 atp.), a proto kvalita a preciznost formulace
žalobních bodů v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí krajského soudu. Z důvodu,
že na nevhodný způsob zobrazení stěžovatel konkrétně nepoukazoval v žalobě, nelze vytýkat
městskému soudu, že se tím explicitně nezabýval. Ani Nejvyšší správní soud se pak s ohledem
na svou konstantní judikaturu nemůže takovou námitkou zabývat. Např. v rozsudku
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, zdejší soud uvedl, že „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.“
V rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, pak zdejší soud uvedl, že „ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem.
Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti
(zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž
Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým
a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních).
Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkových
a právních novot, vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném
opravném prostředku vystavěno“ (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89).
[14] Z procesní opatrnosti zdejší soud dodává, že z rozsudku městského soudu,
resp. z rozhodnutí žalovaného, jehož závěry městský soud převzal a dále rozvedl, vyplývá,
že reklama ukazuje „nevhodným způsobem“ osoby mladší 18 let v nebezpečných situacích.
Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani neuváděl, z čeho by bylo možno dovozovat,
že reklama zobrazuje osoby mladší 18 let v nebezpečné situaci „vhodným způsobem“. Netvrdil
např., že reklama nabádá děti k tomu, aby v předmětné poloze („na břiše hlavou dolů
s připaženýma rukama“) sjížděly pouze tobogány, na kterých je taková poloha dovolena;
že reklama upozorňuje dětské diváky na možná rizika sjíždění tobogánu v uvedené poloze;
že reklama na předmětný nápoj mohla být provedena pouze takovou (a nikoliv jinou)
formou atp.
[15] Nezákonnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak stěžovatel spatřoval ve výkladu
§2c písm. a) a e) zákona o regulaci reklamy. Podle stěžovatele reklama nikterak nepodporuje
chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální vývoj osob mladších 18 let ani tyto osoby
nevhodným způsobem neukazuje v nebezpečných situacích.
[16] Podle §2c písm. a) zákona o regulaci reklamy reklama nesmí, pokud jde o osoby mladší
18 let, podporovat chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj.
[17] Podle §2c písm. e) zákona o regulaci reklamy je pak zakázáno v reklamě nevhodným
způsobem ukazovat osoby mladší 18 let v nebezpečných situacích.
[18] K začlenění citovaných ustanovení do zákona o regulaci reklamy došlo na základě novely
provedené zákonem č. 138/2002 Sb. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele, „Dosavadní právní
úprava již není vyhovující zejména s ohledem na nepřetržitý vývoj reklamy a její vzrůstající vliv v ekonomickém
prostředí, změny v komunikačních prostředcích, kterými je reklama šířena a soustavný vývoj legislativy
Evropských společenství v dané oblasti. Významný vliv na potřebu urychlené změny dosavadní právní úpravy má
i závazek České republiky implementovat do právního řádu právo platné v Evropské unii.“
[19] K novelizaci zákona o regulaci reklamy tedy zákonodárce přistoupil na základě práva
Evropské unie, konkrétně na základě směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých
právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání
(dále jen „směrnice č. 89/552/EHS“).
[20] Uvedená směrnice jako jeden ze základních cílů v preambuli uvádí, že v televizní reklamě
je nutno „zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých.“ Stanovený
cíl se následně odráží zejména v čl. 12 písm. d), v čl. 16 písm. d) a v čl. 22. Dle čl. 12 písm. d)
směrnice č. 89/552/EHS „televizní reklama nesmí podporovat chování ohrožující zdraví nebo bezpečnost“.
Dle čl. 16 písm. d) směrnice č. 89/552/EHS „televizní reklama nesmí morálně nebo fyzicky ohrožovat
děti a mladistvé a z tohoto důvodu nesmí bezdůvodně zobrazovat děti nebo mladistvé v nebezpečných situacích.“
V čl. 22 směrnice č. 89/552/EHS je pak uvedeno, že „členské státy přijmou vhodná opatření
zajišťující, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady,
které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých.“
[21] Uvedená pravidla tuzemský zákonodárce převzal do zákona o regulaci reklamy,
konkrétně do §2c písm. a) a e), ve kterých zakazuje podporovat chování ohrožující zdraví,
psychický nebo morální vývoj osoby mladší 18 let, resp. zakazuje je ukazovat v nebezpečných
situacích. Znění uvedených stanovení je od počátku konstantní (žádnou novelizací zákona
o regulaci reklamy nedošlo k jejich změně), přičemž jejich jednoznačným cílem je ochrana osob
mladších 18 let. K tomu srov. vedle výše uvedeného i důvodovou zprávu k zákonu
č. 138/2002 Sb., v níž se k §2c zákona o regulaci reklamy uvádí, že se „rozšiřují požadavky
na reklamu ve vztahu k osobám mladším 18 let, a to s ohledem na jejich menší životní zkušenosti a možný
nedostatek schopnosti eliminovat vliv reklamy.“, jakož i odbornou literaturu, např. Chaloupková, H.,
Holý, P. Regulace reklamy. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 335, podle níž
„Ustanovení zařazené k ochraně dětí reguluje reklamu v tom smyslu, aby děti a mladiství byli chráněni před
dopady nežádoucí reklamy, aby reklama nezneužívala nevyspělosti a nezkušenosti dětí a mladistvých. Jednotlivé
skutkové podstaty se překrývají, což svědčí o záměru zásadního omezení reklamy zaměřené na děti a mladistvé“.
Nutnost zvýšené ochrany dětí a mladistvých vyplývá i z katalogů lidských práv a svobod. Podle
čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod „je zaručena zvláštní ochrana dětí
a mladistvých.“ Stejně tak lze poukázat na Listinu základních práv Evropské unie, podle níž mají
děti právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho, na obdobně vyznívající Úmluvu
o právech dítěte atp.
[22] Optikou výše uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na námitky poukazující
na nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel předně namítal,
že reklama nezobrazovala nebezpečnou situaci ve smyslu §2c písm. e) zákona o regulaci
reklamy.
[23] Nebezpečnou situací ve smyslu §2c písm. e) zákona o regulaci reklamy se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 4 As 36/2017 - 32, kterým byla
zamítnuta kasační stížnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 11 A 8/2015 - 32, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o uložení
pokuty stěžovateli za to, že zadal reklamu, ve které je zobrazen chlapec jedoucí na speciálně
upraveném skateboardu na louce.
[24] Nejvyšší správní soud v označeném rozsudku mj. uvedl, že „[s]dílí názor totožný s městským
soudem, že chlapec jede ve volném prostoru, v přírodě. Výraz „téměř po rovině“ vnímá jako terén, který není
zcela rovný, nicméně z reklamy je evidentní, že se nejedná o žádnou strmou plochu, ale mírný svah končící
rovinou. Postava jede po zelené louce, kde nejsou žádné překážky, kameny apod. Nehrozí tedy, že by do něčeho
narazil. Chlapec není zobrazen v nebezpečné situaci, která by podle názoru Nejvyššího správního soudu
přicházela v úvahu tehdy, pokud by chlapec jel po ulici, mezi auty a ohrožoval by sebe i ostatní; nebo by jel
po chodníku a ohrožoval sebe i chodce. Chlapec má na sobě bezpečnostní prvky, a to chrániče a helmu; jeho jízda
nepůsobí riskantně, jedná se o běžný způsob jízdy a v závěru bezpečně zastaví.“
[25] Z citovaného rozsudku tedy vyplývá, že nikoliv každou dětskou aktivitu zobrazenou
v reklamě lze podřadit pod nebezpečnou situaci ve smyslu zákona o regulaci reklamy. Musí
se jednat o aktivitu, při které hrozí zvýšené riziko ohrožení zdraví dětí. Ani sjíždění tobogánů
(při respektování stanovených pravidel) tedy nelze a priori považovat za aktivitu, při které by
hrozilo zvýšené riziko ohrožení zdraví dětí či mladistvých. Jedná se o běžnou dětskou zábavu,
která je umožněna řadou provozovatelů bazénů, plováren, aquaparků atp.
[26] Žalovaný, resp. městský soud však správně akcentovali, že v nyní posuzované reklamě
chlapec sjíždí velký a točitý tobogán poměrně velkou rychlostí v poloze „na břiše hlavou dolů
s připaženýma rukama“. Jak přitom vyplývá ze správního spisu (a nadto je i obecně známo),
v předmětné poloze není možno sjíždět všechny typy tobogánů. Jedná se o polohu výjimečnou,
která je povolena pouze na některých typech zařízení. To nezpochybňoval ani stěžovatel. Sám
uvedl, že povolené polohy sjíždění závisí na druhu tobogánu a doporučeních jeho výrobce.
Nutno dodat, že stěžovatel ani v řízení o kasační stížnosti netvrdil, že právě v reklamě
zobrazený tobogán je možno sjíždět v zobrazené poloze. Stejně tak ani netvrdil, že by dětští
diváci byli upozorňováni na rizika takového sjíždění, že by byli varováni před napodobováním
takového jednání atp.
[27] Nejvyšší správní soud je názoru, že sjíždění zobrazeného tobogánu v poloze „na břiše
hlavou dolů s připaženýma rukama“ lze považovat za aktivitu, při které hrozí zvýšené riziko
ohrožení zdraví ve smyslu shora uvedené judikatury.
[28] Vyšší nebezpečnost (riziko) vyplývá již z rozdílu mezi částmi těla (hlava dítěte a nohy
dítěte), jimiž může dojít k nárazu do případné překážky, která se může skrývat např. za zatáčkou
v točitém tobogánu, v prostoru bazénu, do kterého tobogán ústí atp. Nebezpečnost předmětné
jízdy nadto zvyšuje i připažení rukou k tělu a z toho plynoucí omezená možnost efektivní
ochrany hlavy, jakož i rychlost jízdy a způsob dopadu do vody („hlavou dolů s připaženýma
rukama“).
[29] Reklama přitom může významně ovlivňovat chování dětí, resp. mladistvých. Jejich
vzorem zcela jistě může být postava z televizní reklamy, jejíž jednání mohou napodobovat
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90, ze dne
14. 5. 2008, č. j. 6 As 21/2007 - 109, ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 54/2008 - 87, ze dne
16. 12. 2009, č. j. 6 As 9/2009 - 140 atp.). Všechny děti přitom nejsou schopny posoudit
dovolenost, resp. nebezpečnost napodobovaného jednání. Tyto schopnosti jsou odvislé
mj. od věku dítěte, jeho vyspělosti, inteligence atd.
[30] Jinými slovy, nikoliv všechny děti jsou schopny rozlišit povahu jednotlivých tobogánů
a posoudit pravidla jejich sjíždění v situacích, ve kterých se samy budou nacházet, jak se snažil
tvrdit stěžovatel. Pokud pak budou takové jednání po vzoru reklamy napodobovat
na tobogánech, na nichž takový způsob jízdy není povolen (nutno připomenout, že reklama
nesděluje, že takový způsob jízdy je dovolen pouze na některých typech tobogánů,
neupozorňuje děti na možné následky takové jízdy atp.), nelze vyloučit zvýšené riziko ohrožení
zdraví dětí ve smyslu výše uvedené judikatury.
[31] Nad rámec výše uvedeného zdejší soud v obecné rovině dodává, že si uvědomuje,
že při celé řadě dětských aktivit nelze vyloučit ohrožení zdraví. Zákonodárce však zcela jistě
nechtěl zakázat zobrazovat v reklamě jakoukoliv aktivitu dětí. V takovém případě by byla
skutková podstata vymezena jinak (než shora uvedeným způsobem). Z důvodu, že hranice mezi
bezpečnou a nebezpečnou situací může být mnohdy velmi tenká (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 4 As 36/2017 - 32), bude vždy nutno trvat na tom,
aby se správní orgán důkladně zabýval všemi okolnostmi zobrazené situace a řádně zdůvodnil,
z jakých důvodů dospěl k závěru, že k překročení hranice nebezpečnosti vyvolávající možnost
správního postihu došlo. V dané věci tomuto požadavku správní orgán dostál, přičemž ani
městskému soudu nelze vytknout pochybení, pro které by byl dán důvod ke zrušení jeho
rozsudku.
[32] Nedůvodné je rovněž tvrzení stěžovatele, že městský soud výkladem určoval stěžovateli
další podmínky nad rámec zákona a tím porušil ústavní příkaz uplatňovat státní moc pouze
v souladu se zákonem a v jeho mezích. Městský soud neukládal stěžovateli žádné podmínky
nad rámec zákona. Městský soud vyložil obsah pojmu nebezpečná situace ve smyslu §2c
písm. e) zákona o regulaci reklamy a podřadil pod něj situaci zobrazenou v reklamě. Je pravdou,
že odůvodnění rozsudku městského soudu mohlo být ve vztahu k nebezpečnosti zobrazené
situace a s tím spojených rizik obsáhlejší, z rozsudku městského soudu však vyplývá, z jakých
důvodů posoudil zobrazenou situaci jako nebezpečnou, a není tedy dán důvod ke zrušení jeho
rozsudku (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05,
IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14 atp.).
[33] Stěžovatel dále namítal, že neporušil §2c písm. a) zákona o regulaci reklamy. Podle
tohoto ustanovení reklama nesmí, pokud jde o osoby mladší 18 let, podporovat chování
ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj.
[34] Stěžovatel konkrétně tvrdil, že předmětná jízda na tobogánu není nikterak nebezpečná,
a proto ani případná jeho podpora uvedeným sloganem („Tak teď jsi mi dal na frak. Jupík Crazy
Aqua – nekroť svý nápady“), nemůže být podporou chování, které ohrožuje zdraví.
[35] Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší správní soud není názoru, že by v reklamě
zobrazené jednání nemohlo být nikterak nebezpečné. Předmětná reklama přitom děti
k takovému jednání nabádá; vybízí je k tomu, aby nekrotily své nápady (v daném případě jízda
„hlavou dolů s připaženýma rukama na točitém tobogánu“). Ačkoliv lze se stěžovatelem
souhlasit, že slovní výzva „nekroť svý nápady“ v obecné rovině může být vnímána jako výzva
k pohybu, ke sportovní aktivitě atp., je třeba ji posuzovat i s ohledem na kontext děje,
který doprovází. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v rozsudku zdejšího soudu ze dne
24. 5. 2017, č. j. 4 As 36/2017 - 32, nebyla stejná slovní výzva vyhodnocena jako podpora
chování ohrožující zdraví. Jak však vyplývá z tohoto rozsudku, k takovému závěru dospěl zdejší
soud s ohledem na to, že předmětná reklama nezobrazovala nebezpečnou situaci. V nyní
projednávaném případě dospěl zdejší soud k opačnému závěru. Soud proto přisvědčil
městskému soudu i v tom, že předmětnou reklamu bylo možno podřadit pod §2c písm. a)
zákona o regulaci reklamy.
[36] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil pouze
výše uvedené námitky. Stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal nemožnost splnění požadavků
zákonodárce, nepoukazoval na formulaci skutkových podstat, na procesní postup správních
orgánů, nebrojil proti výši uložené pokuty atp. Kasační soud přitom není oprávněn domýšlet
argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu,
ale přebíral by roli advokáta. V řízení o kasační stížnosti je to stěžovatel, který vymezuje hranice
soudního přezkumu. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční; kasační soud je
vázán, vyjma případů taxativně uvedených v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s.,
uplatněnými důvody kasační stížnosti (vedle výše uvedené judikatury srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46 atp.).
[37] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[38] O věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
bez jednání.
[39] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., který se použije na základě §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu