ECLI:CZ:NSS:2017:NAO.116.2017:34
sp. zn. Nao 116/2017 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: T. R., proti žalovanému:
Krajský soud v Praze, se sídlem nám. Kinských 5, Praha 5, v řízení o námitce podjatosti a
návrhu na přikázání věci jinému soudu, ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 48 A 26/2017,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 A 26/2017
se přikazuje Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 20. 2. 2017 se žalobce domáhá
ochrany před nezákonným zásahem krajského soudu, který spatřuje v opatření předsedkyně
Krajského soudu v Praze o určení insolvenčního správce JUDr. Kamila Andreé ve věci vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. KSPH 64 INS 4303/2016. Stěžovatel dále uplatnil námitku podjatosti
Krajského soudu v Praze, neboť nebyl soudem ani insolvenčním správcem poučen o svých
procesních právech. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že s ohledem na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 10. 2016, č. j. Nad 243/2016 - 15, jsou všichni soudci Městského soudu v Praze
vyloučeni ve všech věcech týkajících se žalobce.
[2] Dne 1. 3. 2017 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen spis Krajského soudu v Praze
sp. zn. 48 A 26/2017 spolu s předkládací zprávou, v níž krajský soud uvedl, že sám shledal
důvody pro vyloučení všech soudců specializovaných senátů z projednání a rozhodnutí této věci.
Žalovaným správním orgánem totiž je předsedkyně Krajského soudu v Praze, která vykonává
pravomoci ve vztahu ke všem soudcům. Z těchto systémových důvodů jsou podle krajského
soudu všichni soudci zařazení k výkonu soudnictví na úseku správního soudnictví vyloučeni
z projednávání dané věci. Podle krajského soudu tak jsou splněny podmínky pro přikázání věci
k rozhodnutí jinému krajskému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobce konstantně
navrhuje v jiných věcech, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Brně, a že nesouhlasí
s projednáním věci Městským soudem v Praze.
[3] V podání ze dne 13. 3. 2017 stěžovatel mimo jiné uvedl, že navrhuje odnětí věci
Městskému soudu v Praze i Krajskému soudu v Praze a její přikázání Krajskému soudu v Brně.
[4] V posuzované věci žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Praze brojí
proti opatření předsedkyně tohoto soudu o určení insolvenčního správce. O této žalobě
by tak rozhodovali soudci působící u krajského soudu, jehož se spor týká. Žalobce navíc zároveň
namítá podjatost všech soudců tohoto soudu.
[5] Jedná se tak o situaci, kdy je třeba posoudit, zda jsou dány objektivní pochybnosti
o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli posuzovat činnost samotného soudu, u kterého
působí.
[6] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v usnesení ze dne 13. 10. 2016,
č. j. Nad 243/2016 - 15, „[k] objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců za situace, kdy by měli rozhodovat
o žalobě proti rozhodnutí soudu, u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne
30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70. Na dříve vysloveném právním názoru pak Nejvyšší správní soud
setrvává i v nyní posuzované věci, přičemž neshledal důvodu, proč by nemohl být analogicky aplikován i v případě
tvrzeného nezákonného zásahu příslušného soudu. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní
zásadu „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci a ve sporu mezi dvěma
subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou uznávána jako zásady
spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.“
[7] S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům má Nejvyšší správní soud
za to, že v posuzované věci došlo k vyloučení všech soudců specializovaných senátů
správního úseku Krajského soudu v Praze pro možnou podjatost, vzhledem k tomu, že žalobou
je napaden akt předsedkyně téhož soudu, která vůči těmto soudcům stojí v nadřízené pozici
v rámci výkonu státní správy soudů. U tohoto krajského soudu tedy není možné sestavit
specializovaný senát, který by ve věci rozhodl. K totožnému závěru ostatně dospěl také Krajský
soud v Praze ve výše uvedené předkládací zprávě.
[8] Nejvyšší správní soud proto postupoval (aniž by výrokem rozhodoval o podjatosti všech
soudců krajského soudu, srov. usnesení tohoto soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. Nao 190/2015 - 12)
podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s., ve kterém je upraven případ tzv. delegace nutné, která
je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který
má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. Citované ustanovení
upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát.
[9] Postoj žalobce k delegaci nutné je zřejmý z jeho výše již zmíněného podání ze dne
13. 3. 2017, v němž navrhl odnětí věci Krajskému soudu v Praze a její přikázání Krajskému soudu
v Brně. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu
v Brně.
[10] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že v posuzované věci se nabízelo věc přikázat
Městskému soudu v Praze, jelikož jeho obvod sousedí s obvodem Krajského soudu v Praze,
oba soudy sídlí v Praze a delegací by tak došlo k nejmenšímu dosažitelnému posunu místa,
v němž se bude spor řešit. Nejvyšší správní soud však věc Městskému soudu v Praze nepřikázal,
neboť žalobce v žalobě vyjádřil přesvědčení o podjatosti všech soudců tohoto soudu
a sám navrhuje přikázání věci Krajskému soudu v Brně.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu