ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.216.2017:33
sp. zn. 3 Afs 216/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce JUMAR s.r.o., se sídlem Praha
9, Jizerská 328, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1,
Opatovická 4, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno,
Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Af 15/2013 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 360307/12/009513107875,
Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období listopad 2008 ve výši 99 663 Kč a stanovil mu povinnost
uhradit související zákonné penále v částce 19 932 Kč. Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 19353/12-1300-106516 (dále jen „napadené rozhodnutí“), Finanční ředitelství pro hlavní
město Prahu (dále jen „odvolací orgán“) zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo dodatečný platební
výměr.
[2] Podle daňových orgánů žalobce neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně
uplatněného z faktur č. ev. 20081279, 20081280 a 20081281, vystavených jménem společnosti
CRETU spol. s r.o., IČO: 27605299 (dále jen „CRETU“), a dále na základě faktur
č. ev. 20081284, 20081285 a 20081286, vystavených společností CALDARE spol. s r.o.,
IČO: 27605281 (dále jen „CALDARE“), jejichž předmětem bylo provedení zednických
prací na určité stavební akci. Konkrétně nedoložil faktické přijetí fakturovaných
služeb od jmenovaných dodavatelů, respektive rozsah, jakým se tito dodavatelé měli
účastnit na deklarovaných pracích, a to za situace, kdy uvedené společnosti nebyly
vždy jedinými subdodavateli žalobce na jím prováděných stavebních pracích. Daňové
orgány proto shledaly, že žalobce uplatnil nárok na odpočet daně v rozporu
s §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
pro rozhodné období (dále jen „zákon o DPH“).
[3] Žalobce napadl rozhodnutí o odvolání žalobou k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Af 15/2013 – 51 (dále jen „napadený
rozsudek“). Městský soud uvedl, že správce daně na základě informací týkajících se společností
CRETU a CALDERE nabyl oprávněné pochybnosti o tvrzení žalobce, že přijal od uvedených
společností konkrétní rozsah plnění (zednických prací). S ohledem na skutečnost,
že ani v žalobcem předložených fakturách nebyl rozsah plnění dostatečně specifikován,
došlo k přenesení důkazního břemene ze správce daně zpět na žalobce. Ten k prokázání nároku
na odpočet daně následně předložil listinné důkazy a navrhl rovněž výslech svědků. Městský soud
ve vztahu k těmto důkazním prostředkům uvedl, že správní spis dokládá, že se jimi odvolací
orgán zabýval a hodnotil je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Přesvědčivě přitom
v kontextu provedeného dokazování odůvodnil, z jakého důvodu nemá rozsah plnění
poskytnutého společnostmi CRETU a CALDERE za prokázaný. Přestože Městský soud
uznal tvrzení žalobce, že není odpovědný za činnost jiných subjektů, respektive za to,
zda i po poskytnutí plnění vyvíjí nadále činnost a jsou ve vztahu k orgánům státní správy
kontaktní, atd., současně zdůraznil, že daňové orgány nevystavěly svá rozhodnutí pouze
na pochybnostech ohledně dodavatelů žalobce, ale na skutečnosti, že žalobce nebyl schopen
prokázat konkrétní rozsah plnění přijatých od jmenovaných společností.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V ní zásadně zopakoval argumenty uplatněné již v řízení před odvolacím orgánem, respektive
městským soudem. Vyjádřil především přesvědčení, že unesl důkazní břemeno a prokázal veškeré
okolnosti rozhodné pro oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Z napadeného
rozsudku podle stěžovatele vyplývá, že jedním z hlavních důvodů zamítnutí jeho žaloby bylo,
že společnosti CRETU a CALDARE jsou nekontaktní, fakticky nesídlí na adresách uvedených
v obchodním rejstříku, rozporované faktury se nenacházejí v jejich účetnictví. Nekontaktnost
obou společností v roce 2009 však nelze stěžovateli klást k tíži, neboť nemůže nést odpovědnost
za jejich jednání. Nadto je rozhodným obdobím rok 2008, kdy společnosti fungovaly a kontaktní
byly. Jmenovaní dodavatelé stěžovateli poskytli zednické práce na základě platných smluv,
na které byly následně vystaveny faktury, přičemž nelze souhlasit s tím, že ke zdanitelnému
plnění nedošlo jen proto, že se v účetnictví obou společností dané faktury nenacházely.
Uvedený právní závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013,
č. j. 5 Afs 83/2012 – 46, a to přestože se týkal „zcela odlišné záležitosti “.
[5] Jestliže stěžovatel v rámci daňového řízení předložil smlouvy o dílo, stavební deníky,
vystavené faktury, doklady o jejich úhradách, předávací protokoly, listiny označené jako
„popis prací “ a svá tvrzení podpořil i svědeckými výpověďmi, dostál svým povinnostem a prokázal
uskutečnění zdanitelného plnění. Uvedenými důkazními prostředky tedy navzdory nedostatečné
identifikaci „zednických prací “ na vystavených fakturách prokázal rozsah provedených prací. Pokud
by daňové orgány a městský soud posuzovaly listinné důkazy v jejich souhrnu, nemohly by dojít
k závěru o neprokázání přijetí a rozsahu zdanitelného plnění. O pokladních dokladech
nadto nelze pochybovat pouze z důvodu, že jsou opatřeny nečitelným podpisem. Daňové orgány
i městský soud rovněž nesprávně k tíži stěžovatele vyložily skutečnost, že k platbám došlo
v hotovosti, ačkoliv se podle vystavených faktur mělo jednat o bezhotovostní převod. Není
možné se spokojit s tvrzením, že pokladní doklady nelze považovat za důkaz prokazující faktické
přijetí zdanitelného plnění. Tím orgány finanční správy i městský soud upřednostnily
bezhotovostní platbu před platbami v hotovosti, byť forma platby není podstatná. Důležité je,
že ke zdanitelnému plnění a jeho úhradě došlo, což stěžovatel prokázal.
[6] Po daňovém subjektu nelze podle stěžovatele požadovat, aby prokazoval skutečnosti,
které jsou zcela mimo sféru jeho vlivu a jež nemůže, ať již z důvodů zákonných překážek, anebo
z důvodu faktického stavu věcí, zjistit a ověřit, pokud prokázal obsahem svých povinných
evidencí i záznamem faktické realizace služby, že zdanitelné plnění, spočívající v poskytnutí
služby samo, o sobě bylo dodáno a že bylo i zaplaceno (zde odkázal na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57). Stěžovatel rovněž připomněl, že již od počátku
daňového řízení namítá, že orgány finanční správy porušily §8 odst. 1 zákona č. 280/2008 Sb.,
daňového řádu (dále jen „daňový řád“), zásadu legality a jeho právo na spravedlivý proces.
K tomu obecně poukázal na obsah žaloby a navazujících podání založených ve spisu městského
soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný (na kterého přešla působnost odvolacího orgánu - pozn. NSS) ve vyjádření
ke kasační stížnosti vzhledem repetitivnosti argumentace stěžovatele odkázal v plném rozsahu
na rozhodnutí o odvolání, spisový materiál, vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek, se kterým
se plně ztotožnil. Dodal, že stěžovatel sice neodpovídá za třetí osoby (své dodavatele
CRETU a CALDERE), avšak jak zdůraznil již městský soud, rozhodnutí správce daně
i odvolacího orgánu byla vystavena vedle pochybností ohledně dodavatelů rovněž
na neschopnosti stěžovatele prokázat konkrétní rozsah přijatého plnění. Vzhledem
k nedostatečné specifikaci plnění na předložených fakturách vznikly správci daně též pochybnosti
o totožnosti deklarovaných dodavatelů. Důkazní břemeno tedy přešlo na stěžovatele,
který je však neunesl; odvolací orgán ve svém rozhodnutí detailně vyhodnotil jednotlivé důkazní
prostředky, z nichž nevyplynulo, jaký podíl na stavebních akcích stěžovatele měla mít společnost
CRETU, a jaký společnost CALDARE. Rozsudek č. j. 5 Afs 83/2012 – 46, nelze
na projednávanou věc aplikovat, neboť v něm byla řešena naprosto odlišná věc, a to osvobození
od daně při dodání zboží osobám registrovaným v jiném členském státě. Žalovaný v této
souvislosti připomněl, že nezpochybňoval faktické provedení stavebních a zednických prací,
ale pouze to, kým a v jakém rozsahu byly dané práce provedeny.
[8] Z hlediska formy uhrazení sporných faktur žalovaný uvedl, že již v rozhodnutí o odvolání
bylo konstatováno, že samotné přijaté faktury nemohou být osvědčeny jako důkaz o tom,
zda a jaký objem konkrétních prací skutečně provedli na fakturách uvedení dodavatelé, na čemž
nic nemění ani jejich případná úhrada. Obdobně faktury vyhodnotil konečně i městský soud.
Žalovaný proto navrhl, aby zdejší soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že unesl důkazní břemeno a prokázal
okolnosti rozhodné pro uznání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Zdejší
soud v této souvislosti připomíná, že daňové řízení je vystavěno na zásadě, že každý daňový
subjekt má nejen povinnost sám daň přiznat - tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto
své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Uvedené odráží ustanovení §92 odst. 3 daňového
řádu, podle kterého daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém
tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáníc“. Daňový subjekt proto dostojí své povinnosti
důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení důkazními
prostředky, a to primárně účetnictvím a daňovými doklady.
[12] Za situace, kdy daňový subjekt předmětným požadavkům dostojí, je na správci daně,
aby doložil případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [§92 odst. 5 písm. c) daňového řádu].
Jak nicméně s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 Afs 271/2015 – 50
(všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), zdůraznil
již městský soud, nelze uvedené vykládat tak, že by bylo po správci daně vyžadováno,
aby postavil najisto, že předložené údaje jsou v účetnictví či jiné evidenci daňového
subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností. Podstata spočívá v prokázání existence
vážných a důvodných pochyb o souladu předložených záznamů se skutečností
[§92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Jestliže tak správce daně učiní, je opět na daňovém
subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních
tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm
účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující
existenci pochyb o souladu účetnictví, jiných povinných záznamů či tvrzení se skutečností,
a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 – 63, ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, nebo
ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 176/2016 – 36).
[13] Z uvedeného vyplývá, že daňový subjekt primárně stíhá povinnost tvrdit skutečnosti
rozhodné pro jeho daňovou povinnost. V rozebíraném případě je potom třeba dovozovat
konkrétní obsah povinnosti tvrzení zejména z ustanovení §72 odst. 1, věty první zákona o DPH,
podle něhož nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění
své ekonomické činnosti , respektive z §73 odst. 1, věty první téhož zákona, dle které plátce prokazuje
nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního
předpisu, popřípadě evidován podle §100 u plátců, kteří nevedou účetnictví . Podle §28 odst. 2 zákona
o DPH daňový doklad musí mimo jiné obsahovat údaje o plátci uskutečňujícím plnění
a o rozsahu a předmětu plnění. Zdejší soud k uvedeným náležitostem ve svém rozsudku
ze dne 13. 7. 2007, č. j. 5 Afs 165/2006 – 133, konstatoval, že „[j]estliže je předmět a rozsah
zdanitelného plnění uveden na daňovém dokladu natolik obecným způsobem, že není seznatelné,
co bylo předmětem plnění a v jakém rozsahu bylo plnění poskytnuto, má plátce daně povinnost prokázat, o jaké
předmět plnění se jednalo a v jakém rozsahu bylo plnění uskutečněno“ (zvýraznění provedeno v rámci
aktuálního řízení). Daňový subjekt tedy musí v daňovém řízení prokázat nejen to, že fakticky
došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, což žalovaný v nyní projednávané věci nerozporuje,
ale i to, kdo mu dané plnění poskytl. Tento „poskytovatel “ totiž musí být plátcem DPH, aby vznikl
daňovému subjektu nárok na odpočet daně a mohlo být požádáno o jeho vydání (srov. rozsudky
zdejšího soudu č. j. 5 Afs 188/2004 – 63, ze dne 16. 3. 2010, č. j. 9 Afs 57/2012 – 26, ze dne
25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 152/2013 – 49, ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 Afs 186/2015 – 34, ze dne
23. 11. 2015, č. j. 6 Afs 180/2015 – 17, ze dne 13. 4. 2016, č. j. 6 Afs 147/2016 – 28, ze dne
21. 4. 2016, č. j. 4 Afs 295/2015 – 45, ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Afs 109/2015 – 35, ze dne
21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 246/2016 – 33, ze dne 4. 10. 2017, č. j. 6 Afs 35/2017 – 34, či ze dne
20. 7. 2017, č. j. 1 Afs 10/2017 – 39, nebo recentní rozsudek ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 1 Afs 327/2017 – 61).
[14] Při aplikaci uvedených právních závěrů na okolnosti nyní projednávaného případu dává
Nejvyšší správní soud za pravdu městskému soudu v tom, že správce daně dostál citovaným
požadavkům, když v souladu s §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu označil konkrétní skutečnosti,
které na jeho straně založily „vážné a důvodné pochyby“ o souladu stěžovatelem předložených
záznamů a jiných důkazních prostředků se skutečností. Jednalo se jak o okolnosti týkající
se společností CRETU a CALDERE, které například nezahrnuly předmětné faktury
do své evidence pro daňové účely, fakticky nesídlily na adrese svého sídla, přičemž jejich
jednatelé - cizí státní příslušníci - byli nekontaktní, tak zejména o to, že na jednotlivých fakturách
byl rozsah jimi údajně poskytovaných plnění nedostatečně specifikován (dodávky jsou
na fakturách označeny vždy pouze jako „zednické práce“ na konkrétní akci).
[15] Za této situace městský soud zcela správně vyhodnotil, že důkazní břemeno přešlo zpět
na stěžovatele, který, chtěl-li setrvat na oprávněnosti jím uplatněného odpočtu na dani,
měl pochybnosti správce daně vyvrátit a prokázat, že mu ze strany jmenovaných společností
skutečně byla deklarovaná plnění poskytnuta, a to včetně rozsahu, v jakém se tak stalo. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že stěžovatel toto důkazní břemeno
neunesl. Ze spisu vyplývá, že k prokázání svých tvrzení poskytl správci daně listinné důkazy
a navrhl provést výslech několika osob. Předložené důkazní prostředky však nepřispěly
k odstranění pochybností správce daně, když na místo toho v mnoha případech pochybnosti
naopak ještě prohloubily. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí o odvolání,
ve vztahu k němuž městský soud správně poznamenal, že odvolací orgán velmi přesvědčivým
způsobem vyložil, jaká zjištění ze stěžovatelem předložených důkazních prostředků učinil,
jak je hodnotil, a proč v jejich kontextu neshledal tvrzení stěžovatele za prokázaná.
[16] S ohledem na jednotlivé předložené faktury lze při bližším hodnocení aprobovat
názor městského soudu, že tyto samy o sobě skutečně nejsou způsobilé prokázat,
zda v nich deklarovaní dodavatelé skutečně poskytli stěžovateli uvedená plnění, a v jakém
rozsahu se tak stalo, neboť ve všech případech vymezují poskytnuté plnění ve zcela
obecné rovině pouze jako „zednické práce“ realizované na příslušné akci stěžovatele. Pokud
jde o stěžovatelovu námitku směřující do údajného upřednostnění bezhotovostní platby před
platbami v hotovosti, kdy se „nelze spokojit s odůvodněním, že dané pokladní doklady nelze považovat
za důkaz prokazující faktické přijetí služby – zdanitelného plnění “, ani tu nelze považovat důvodnou.
Lze zcela souhlasit s názorem odvolacího orgánu, že platba v hotovosti představuje méně
průkazný způsob z hlediska prokázání, že: 1) bylo zaplaceno, a to 2) skutečně deklarovanému
dodavateli. V projednávaném případě pak nelze v uvedeném kontextu rovněž přehlédnout
konstatovanou nečitelnost podpisů na příjmových pokladních dokladech, přičemž ani stěžovatel
neuvádí, jaká konkrétní osoba dané příjmové doklady podepsala, či jinak neodstraňuje
naznačenou nejasnost. Je nicméně třeba dodat, že poukaz odvolacího orgánu a městského soudu
na skutečnost, že příjmové doklady jsou vždy opatřeny razítkem dodavatele a nečitelným
podpisem, představoval pouze jednu z dílčích okolností, dokládajících ve svém souhrnu existenci
pochybností, nikoliv tedy rozhodující skutečnost, na které by vystavěly svá rozhodnutí.
Přehlédnout rovněž nelze ani to, že deklarovaní dodavatelé nezahrnuli sporné faktury
do své daňové evidence, přičemž pro jejich nekontaktnost nemohl být důvod tohoto jejich
postupu ověřen. Současně však platí, že i kdyby šlo o formálně perfektní důkazy o provedení
úhrady, nebyly by přesto samy o sobě způsobilé prokázat faktické přijetí plnění od konkrétních
společností a jeho rozsah, neboť jak uvedl již odvolací orgán, úhrada fakturované částky mezi
dvěma subjekty neprokazuje, za co bylo skutečně zaplaceno, a může tak jít například i o fiktivní
faktury bez věcného opodstatnění.
[17] Prokázat rozhodné okolnosti se stěžovateli nepodařilo ani pomocí jím předložených
smluv o dílo uzavřených mezi ním a společností CRETU, respektive CALDERE. Odvolací orgán
přiléhavě zdůraznil, že z nich nevyplývá, jaký konkrétní druh práce se příslušná společnost
zavazuje na konkrétní akci provést, natož v jakém rozsahu. Přehlédnout současně nelze ani to,
že uvedené smlouvy uzavřené se dvěma subjekty jsou obsahově identické, což zřetelně dokládá
i převzetí písařské chyby v podobě označení pododstavců čl. 3 smlouvy čísly 5.1, 5.2. Zohlednit
je třeba i to, že ačkoliv ze smluv o dílo plyne povinnost stěžovatele poskytovat dodavatelům
zálohy, z faktur se podává, že reálně poskytnuty nebyly.
[18] K odstranění pochybností nevedly ani stěžovatelem poskytnuté „Popisy prací “, záznamy
ze stavebního deníku a předávací protokoly. Zmíněné „Popisy prací “ obsahují pouze seznam
jednotlivých pracovních činností a jsou nadto potvrzeny pouze stěžovatelem. Ze stavebního
deníku potom neplyne jakákoliv průkazná souvislost mezi provedenými pracemi a společnostmi
CRETU a CALDERE. Jako dostatečné důkazy nelze osvědčit ani předávací protokoly, neboť
se z hlediska vymezení předávaného plnění omezují toliko na obecný odkaz na příslušné smlouvy
o dílo, v nichž však, jak uvedeno shora, není druh a rozsah poskytované práce vymezen.
V případě předávacího protokolu k faktuře ev. č. 20081279 je nadto odkazováno nesprávně
na smlouvu o dílo č. 012/2008 namísto č. 010/2008. Jakkoli by snad bylo možné zmíněnou dílčí
nepřesnost hodnotit za pouhou písařskou chybu, nemění to nic na absenci dostatečného
vymezení předávaného plnění v dovolávaných smlouvách a tedy i ve všech předávacích
protokolech, které proto nejsou způsobilé osvědčit, jaký rozsah prací společnost stěžovateli
předává.
[19] Pochybnosti daňových orgánů nerozptýlily ani provedené výslechy svědků (J. J., Ing. J. S.
a I. R.). Daňové orgány přitom nezpochybňovaly věrohodnost jejich výpovědí, avšak vzhledem
ke skutečnostem, které jimi měly být prokázány, je shledaly neprůkaznými, neboť nikdo
z uvedených svědků nesdělil konkrétní informace, z nichž by bylo možné bez pochybností ověřit
podíl společností CRETU a CALDERE na předmětných stavebních zakázkách. Žádný ze svědků
neuvedl jméno jediného pracovníka těchto společností, čehož ostatně nebyl schopen ani jednatel
stěžovatele. O přítomnosti pracovníků daných společností na stavbách svědci nevěděli buď
vůbec (I. R., jako administrativní zaměstnankyně, stěžovatele stavby nenavštěvovala), nebo o ní
věděli pouze z obecných informací od blíže neidentifikovaných osob („od předáka pracovní
skupiny“), popřípadě od jednatele stěžovatele Jiřího Rulfa.
[20] Nejvyšší správní soud z konstatovaných důvodů shledal hodnocení provedené orgány
finanční správy velmi podrobným, logicky uceleným a přesvědčivým. Je vhodné připomenout,
že žádná ze shora uvedených skutečností by sama o sobě nebyla dostatečným důvodem
pro zpochybnění existence deklarovaných zdanitelných plnění v podobě předestřené
stěžovatelem; ve svém souhrnu však “vážné a důvodné pochyby“ již nepochybně zakládají. Městský
soud proto nepochybil, jestliže aproboval závěr odvolacího orgánu, že stěžovatel neunesl
své důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro nárokování odpočtu daně z přidané
hodnoty.
[21] Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále ve velmi obecné rovině uvádí, že od počátku
daňového řízení namítá porušení §8 daňového řádu, práva na spravedlivý proces a zásady
legality. Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za potřebné připomenout, že řízení
o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti
tak předurčují obsah, rozsah a intenzitu následného přezkumu. Je-li tedy kasační argumentace
pouze kusá, je tím předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti kasačního soudu, ale i obsah
jeho rozsudku (viz například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 – 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 – 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 – 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 – 46, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 – 60, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78).
[22] Nejvyšší správní soud se proto uvedenými námitkami mohl zabývat pouze v nastíněné
(zcela obecné) rovině a neshledal je důvodnými. Ze správního spisu plyne, že správce
daně i odvolací orgán hodnotili veškeré důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti
(§8 odst. 1 věta druhá daňového řádu) a jejich závěry mají oporu ve správním spisu a nejsou
s ním v rozporu. Výjimku představuje pouze poukaz daňových orgánů na údajný nesoulad
mezi deklarovaným způsobem úhrady faktur (bezhotovostní převod) a skutečně realizovaným
(platba v hotovosti), který ve skutečnosti neexistuje (na fakturách je u způsobu platby uvedeno
„hotově“). Tato dílčí nesprávnost nicméně v kontextu ostatních výhrad není způsobilá ovlivnit
zákonnost a věcnou správnost učiněných závěrů; stěžovatel ostatně takto formulovanou námitku
ani nevznesl. V ostatním poskytuje správní spis jednoznačnou oporu pro závěry učiněné
správcem daně a odvolacím orgánem. Žádné porušení procesních práv stěžovatele, respektive
zásad ovládajících dané řízení z něj neplyne. Pokud díle stěžovatel v kasační stížnosti ve vztahu
k uvedeným (obecným) námitkám povšechně poukazuje na svou dřívější argumentaci
v žalobě a v dalších písemnostech založených ve spise městského soudu, je třeba
upozornit, že není povinností soudu za stěžovatele dovozovat či dohledávat tvrzení, která
uváděl v dřívějších řízeních či podáních. Naznačeným postupem by totiž porušil zásadu
rovnosti stran a do jisté míry nahrazoval činnost stěžovatele při formulaci námitek. Taková
úloha mu však nepřísluší (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, a dále rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 2. 2012,
č. j. 9 As 65/2011 – 104, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 – 94, a ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 6 As 119/2013 – 70).
[23] Argumentace stěžovatele není konečně důvodná ani pokud jde o jeho výhrady
k postupu daňových orgánů, potažmo soudu, které zohlednily okolnosti týkající se dodavatelů
stěžovatele – společností CRETU a CALDERE (kromě jiného nezanesení faktur do evidence
pro daňové účely, nekontaktnost uvedených společností, atd.). Jak již bylo zmíněno výše,
okolnosti zjištěné ohledně těchto společností podpořily, ve spojení s dalšími shora rozebranými
skutečnostmi, existenci vážných a důvodných pochybností správce daně ohledně oprávněnosti
uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovateli přitom nelze dát za pravdu
v tom, že by po něm bylo požadováno prokázání skutečností, které jsou zcela mimo sféru jeho
vlivu. Povinností stěžovatele bylo toliko hodnověrně doložit správnost údajů uvedených v jeho
daňovém přiznání (in concreto okolnosti obchodních případů, v rámci kterých měl dle svých
tvrzení vystupovat jako objednatel). Právě proto, že stran rozebíraných obchodních případů
stěžovatel této povinnosti nedostál, nabízela se možnost ověřit jeho tvrzení u jím deklarovaných
dodavatelů služeb. To, že se tak z výše uvedených důvodů nepodařilo, je konstatováním
objektivní skutečnosti, nikoli výtkou nesplnění konkrétních povinností stěžovatele. Rovněž odkaz
stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57,
není přiléhavý, neboť v něm řešené otázky s podstatou nyní projednávané věci nesouvisí.
Uvedené platí i pro rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46.
[24] Nejvyšší správní soud tedy v souhrnu shora řečeného neshledal kasační námitky
stěžovatele důvodnými a kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu