ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.10.2016:28
sp. zn. 5 As 10/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: R. B., zast. JUDr.
Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský
úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015, č. j. 17 A 63/2014 – 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Nýřany, odboru dopravy, ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 2/OD-Přest/643/13, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“) spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti motorového vozidla
pro jízdu mimo obec stanovené v §18 odst. 3 téhož zákona o více než 30 km/hod., za což
mu byla uložena pokuta ve výši 5000 Kč a dále náhrada nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalovaný na základě podaného odvolání rozhodnutím ze dne 23. 1. 2014,
č. j. DSH/19710/13, rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání. V odůvodnění předmětného rozhodnutí žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu,
že žalobce v odvolání v obecné rovině zpochybnil skutečnost, že dané vozidlo řídil, je třeba
vyslechnout zasahující policisty.
[3] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 14. 4. 2014, č. j. 2/OD-přest/643/13 – 36,
žalobce opětovně uznal vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3
zákona o silničním provozu, neboť jako řidič osobního motorového vozidla VW Caddy,
reg. zn. X, dne 1. 8. 2013 v 17:34 hod. na pozemní komunikaci č. I/20 u obce Štipoklasy ve
směru na Plzeň překročil nejvyšší dovolenou rychlost vozidla mimo obec, stanovenou §18 odst.
3 zákona o silničním provozu na 90 km/h, o 33 km/h, když mu byla radarovým rychloměrem
naměřena rychlost 127 km/h a po odečtu toleranční hodnoty se tedy jednalo o rychlost 123
km/h. Za tento přestupek mu byla správním orgánem I. stupně uložena pokuta ve výši 3500 Kč a
dále náhrada nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
[4] Žalobce napadl i toto rozhodnutí odvoláním, na jehož základě žalovaný rozhodnutím
ze dne 10. 7. 2014, č. j. DSH/6063/14, snížil uloženou pokutu na 3000 Kč a ve zbytku
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[5] Žalobce napadl posledně zmíněné rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 17 A 63/2014 – 80, zamítl.
[6] Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve shrnul obsah správního spisu a následně
shledal, že v řízení před správním orgánem I. stupně byly dne 3. 4. 2014 splněny podmínky
pro projednání věci v nepřítomnosti žalobce dle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť žalobce nedoložil
důležitý důvod bránící mu v účasti na jednání. Žalobce předložil správnímu orgánu pouze
výměnný poukaz od lékaře obsahující informaci o nemoci, z čehož však nijak nevyplývala
neschopnost žalobce dostavit se k jednání. Lékařské zprávy přiložené k žalobě soud neprováděl
jako důkaz, neboť dodatečně nemohly nic změnit na skutečnosti, že žalobce byl povinen důležitý
důvod své omluvy prokázat již správnímu orgánu I. stupně bezprostředně v souvislosti
s jednáním, z něhož se omluvil, tedy i předložit k tomu dostatečné důkazy. Za zásadní
krajský soud považoval rovněž skutečnost, že sám žalobce v e-mailu ze dne 2. 4. 2014 potvrdil,
že se jednání zúčastní. Omluvu žalobce tak dle názoru krajského soudu posoudily správní orgány
na základě svého uvážení, které ve svých rozhodnutích logickým a srozumitelným způsobem
odůvodnily. Informování žalobce správním orgánem I. stupně, že jednání bude provedeno,
protože omluva nebyla shledána dostatečnou, dle krajského soudu odpovídalo principu dobré
správy.
[7] Krajský soud dále konstatoval, že nedošlo k porušení §36 odst. 3 správního řádu, neboť
žalobce byl v předvolání k jednání na 3. 4. 2014 mimo jiné poučen o tom, že v závěru jednání
bude mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Po provedeném jednání správní orgán
I. stupně další podklady pro rozhodnutí neopatřoval, spis byl rozšířen pouze o podání žalobce
(stížnost obsahující i námitku podjatosti), přičemž rozhodnutí o námitce podjatosti bylo žalobci
doručeno do vlastních rukou.
[8] Krajský soud dále neshledal ani tvrzené rozpory mezi výpověďmi zasahujících policistů,
neboť zatímco podle policisty U. nebyl hustý provoz, svědek Š. si na hustotu
povozu nepamatoval, a oba policisté následně shodně popsali způsob změření žalobcova
vozidla (automatický záznam protijedoucího vozidla v místě širokém a přehledném ve směru
na Bezvěrov, s možností okamžitě se otočit a pronásledovat změřené vozidlo), stejně jako
vyloučili záměnu vozidla či řidiče, když potvrdili, že měli od změření do zastavení vozidlo stále
v dohledu (zejména policista na místě spolujezdce obsluhující radar). Za těchto okolností, kdy
nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by snižovaly věrohodnost výpovědí policistů,
dospěl krajský soud k závěru, že nebyl porušen §3 správního řádu (upravující zásadu materiální
pravdy), neboť byl zjištěn skutkový stav, o němž nevznikly důvodné pochybnosti, a proto ani
nebyl důvod pro doplňování dokazování o znalecký posudek či výslechy osob, jmenovaných
nadto poprvé v žalobě. Verzi žalobce o možné záměně osoby přestupce i o osobách, které
žalobce v žalobě označil za svědky svého jednání v inkriminované době, krajský soud stejně jako
správní orgány považoval s ohledem na provedené dokazování za nevěrohodnou, a to zejména
z důvodu rozporu s verzí policistů a z důvodu uplatnění této verze s velkým časovým odstupem
od spáchání přestupku, před koncem lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek.
[9] Závěrem krajský soud uvedl, že nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, že nebyla v dané
věci řádně zkoumána materiální stránka přestupku ve smyslu §2 zákona o přestupcích.
Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dle krajského soudu jednoznačně vyplývá,
že se žalovaný danou otázkou podrobně zabýval, přičemž dospěl ke správnému závěru, že nízká
hustota provozu sama o sobě nemůže způsobit nenaplnění materiální stránky přestupku, tím
spíše za situace, kdy překročení povolené rychlosti nebylo marginální, nýbrž výrazné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž předně
obšírně rekapituluje řízení před správními orgány a do této rekapitulace dosti nepřehledným
způsobem „vplétá“ či opakuje některé své výhrady vůči postupu správních orgánů, které ovšem
stěžovatel neoznačil za důvody kasační stížnosti ani je jako kasační námitky, jež následují
až v další části kasační stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu,
neformuloval. Nejvyšší správní soud se tedy těmito výhradami samostatně nezabýval,
a to i z toho důvodu, že, jak již bylo mnohokrát judikováno, jednotlivé přípustné důvody kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 s. ř. s. musí skutečně primárně směřovat vůči kasační stížností
napadenému rozhodnutí krajského soudu, které je společně s řízením o žalobě, jež mu
předcházelo, na základě těchto kasačních námitek primárním předmětem přezkoumání
Nejvyššího správního soudu, a teprve jeho prostřednictvím zdejší soud případně posuzuje též
žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející postup správních orgánů ve správním řízení
(k tomu srov. též §104 odst. 4 s. ř. s.).
[11] V rámci vlastních stížních námitek pak stěžovatel uváděl, že krajský soud nesprávně
posoudil vady řízení správního orgánu I. stupně, který jednal bez přítomnosti stěžovatele, aniž
pro takový postup byly splněny podmínky. Stěžovatel má za to, že jeho omluva byla učiněna včas
a splňuje jak podmínku bezodkladnosti, tak důležitého důvodu, jímž byla nemoc. Stěžovatel svou
omluvu z jednání nařízeného na 3. 4. 2014 správnímu orgánu I. stupně zaslal dne 31. 3. 2014
formou výměnného listu vystaveného praktickým lékařem, přičemž předpokládal, že pokud
mu pro tutéž nemoc a na základě téhož důkazu bylo již vyhověno a ústní jednání nařízené
na 10. 3. 2014 bylo odloženo, bude mu vyhověno i nyní. Stěžovatel v této souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66 (všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), a uvedl,
že správní orgán postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny, pokud jím doložený důvod
omluvy z ústního jednání považoval za „zástěrku“ mající obstrukční charakter. Stěžovatel dále
podotkl, že i kdyby správnímu orgánu zaslal spolu s omluvenkou formou výměnného listu rovněž
zdravotní dokumentaci ke svému zdravotnímu stavu, správní orgán by pro svou neznalost
medicínských termínů a diagnóz stejně nemohl posoudit, jestli mu tento důvod brání, či nebrání
v účasti na jednání. Stěžovatel dále doplnil, že ani praktický lékař MUDr. A. neměl k dispozici
zdravotní dokumentaci vztahující se k jeho úrazu ze dne 7. 3. 2014, a tudíž za tohoto stavu
nemohl dostatečně posoudit skutečnost, jestli je stěžovatel v brzkých ranních hodinách schopen
se hromadnou dopravou dostavit k ústnímu jednání. Dle stěžovatele nelze považovat za zásadní
skutečnost, že správnímu orgánu dne 2. 4. 2014 sdělil, že se i přes své zdravotní obtíže ústního
jednání zúčastní, pokud jeho manželce poskytne zaměstnavatel dovolenou a ta jej bude moci
k jednání přivézt, neboť vzhledem k tomu, že manželce pracovní volno nebylo poskytnuto,
nemohl se stěžovatel jednání zúčastnit.
[12] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány a následně pak krajský soud nesprávně
hodnotily provedené důkazy a učinily z nich nesprávná skutková zjištění. Stěžovatel zejména
nesouhlasil s konstatováním krajského soudu, že policisté jsou při výkonu své služby nestranní,
jelikož jsou hodnoceni podle počtu udělených blokových pokut či vyhotovených oznámení
o přestupku. Stěžovatel dále namítal, že nemohl prokázat nevěrohodnost policistů U. a Š., neboť
jím navrhované důkazy nebyly provedeny. Stěžovatel popřel, že by se snažil o obstrukční jednání.
Na první ústní jednání dne 21. 11. 2013 se stěžovatel řádně dostavil a jediný důvod, proč odmítl
vypovídat, bylo arogantní a mocenské chování úředníků JUDr. L. a Mgr. H. Poté správní orgán I.
stupně vydal rozhodnutí, které bylo pro svou nezákonnost žalovaným zrušeno, a další ústní
jednání bylo nařízeno až na měsíc březen 2014. Dne 7. 3. 2014 měl stěžovatel úraz a následující
měsíc se omlouval z ústního jednání z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Skutečnost, že
§20 zákona o přestupcích, ve znění před 1. 10. 2015, stanovil jednoletou prekluzivní lhůtu pro
zánik odpovědnosti za přestupek, nemůže být brána k tíži stěžovatele a nemohou mu být na
základě toho omezována či odpírána jeho práva na obhajobu v podobě uplatňování veškerých
procesních návrhů na provedení důkazů pro zjištění objektivně dané skutečnosti ve smyslu §3
správního řádu, jenom proto, aby správní orgány stihly rozhodnout ve stanovené jednoleté lhůtě.
[13] Stěžovatel rovněž uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
spočívající v tom, že krajský soud v napadeném rozsudku nepřesvědčivě vyložil úvahy, které jej
vedly k přijetí rozhodnutí, opomněl se zabývat námitkou stěžovatele ohledně prekluze
odpovědnosti za přestupek a nedostatečně zdůvodnil, proč nebyly provedeny stěžovatelem
navržené důkazy.
[14] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela setrval na svých závěrech
uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě ze dne 3. 11. 2014, na něž
v podrobnostech odkázal, a ztotožnil se rovněž s napadeným rozsudkem krajského soudu. Nad
tento rámec se žalovaný zejména vyjádřil k návrhu stěžovatele na provedení výslechu svědků,
k němuž uvedl, že tento návrh v konkrétní podobě stěžovatel uplatnil teprve v pořadí druhém
odvolání. Vzhledem k celkovému průběhu řízení (námitky podjatosti, opakované omluvy) jej
ovšem žalovaný považoval za účelový. Stěžovatel mohl dle žalovaného konkrétní důkazní návrh
výslechem jmenovitě určených svědků vznést již při prvním ústním jednání, či nejpozději
v pořadí prvém odvolání. V něm ostatně ani stěžovatel netvrdil, že by vozidlo neřídil, pouze bez
uvedení bližších skutkových tvrzení namítal, že řízení vozidla jeho osobou není dostatečně
prokázáno. Výhradu, že neřídil v době spáchání přestupku, pak mohl uplatnit již písemně
k oznámení o přestupku. Za této situace má žalovaný za to, že účelovost jeho argumentace
a uplatněných důkazních návrhů je zcela zřejmá, přičemž v tomto směru lze odkázat např.
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, č. j. 4 As 164/2015 – 39, či ze dne
4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, z nichž mj. vyplývá, že obviněný z přestupku by měl uplatnit
svá tvrzení a důkazní návrhy již ve správním řízení v prvním stupni, jinak se vystavuje riziku,
že jeho námitky a návrhy budou dle povahy věci vyhodnoceny jako účelové. Stěžovatel dle
mínění žalovaného vždy zcela záměrně s uplatněním svých námitek vyčkával až do odvolacího
řízení, v důsledku čehož rovněž došlo ke zrušení v pořadí prvého rozhodnutí správního orgánu
I. stupně.
[16] Žalovaný nesdílí ani názor stěžovatele, že by mělo dojít k zániku odpovědnosti
za přestupek. Ke spáchání přestupku došlo dne 1. 8. 2013, přičemž žalobou napadené rozhodnutí
si stěžovatel převzal do vlastních rukou dne 25. 7. 2014, což ani nezpochybňuje. Rozhodnutí
o odvolání tedy nabylo právní moci před zánikem odpovědnosti za přestupek. V tomto směru
tedy ani krajský soud neměl důvod danou otázku jakkoli řešit. Žalovaný má za to, že se krajský
soud dostatečným způsobem vypořádal s jádrem velmi obsáhlé argumentace stěžovatele
a vyhověl tak požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, ze dne 2. 12. 2015, č. j. 6 As 186/2015 – 31,
a ze dne 10. 9. 2015, č. j. 7 As 161/2015 – 32).
[17] Z uvedených důvodů tedy žalovaný považuje námitky stěžovatele za nedůvodné
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[20] Stěžovatel předně namítal, že správní orgány a následně i krajský soud pochybily tím,
že neakceptovaly jeho omluvu z ústního jednání nařízeného na 3. 4. 2014, kterou správnímu
orgánu I. stupně zaslal e-mailem dne 31. 3. 2014, jehož přílohou byl výměnný list vystavený
jeho praktickým lékařem MUDr. J. A.
[21] Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích „[o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu“.
Ustálená soudní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 9 As 69/2015 – 20) přitom vychází z předpokladu, že má-li jít o náležitou omluvu, musí
v ní být dostatečně konkrétním způsobem předestřen důležitý důvod, pro který není účast
na ústním jednání možná. Řádné doložení důvodů omluvy je přitom věcí toho, kdo se z jednání
omlouvá. Současně je nutné trvat na bezodkladnosti omluvy, tedy, aby byla sdělena ihned poté,
co vznikne překážka bránící v účasti na jednání (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23, ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 – 25, a ze dne
10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 – 25).
[22] V této souvislosti lze dále poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2017, č. j. 6 As 151/2016 – 19, podle něhož „vzhledem ke smyslu zákona se za náležitou omluvu
bude považovat taková, jejíž důvody skutečně znemožňují účastnit se nařízeného správního řízení. Těmito důvody
může být hospitalizace nebo jiné skutečnosti prokazatelně zamezující pohybu osoby a tedy znemožňující dostavit
se na místo nařízeného jednání. Lékařská zpráva, která nezakazuje cestování ani nepředepisuje klid na lůžku,
nemůže být považovaná za řádnou omluvu, která opravňuje stěžovatele nedostavit se ke správnímu řízení
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 – 32)“.
[23] V nyní posuzované věci je namístě podotknout, že se jednalo již o druhou omluvu
stěžovatele z jednání ze zdravotních důvodů, přičemž první omluvu správní orgán I. stupně
akceptoval a jednání nařízené na 13. 3. 2014 přeložil na 3. 4. 2014. Stěžovatel se následně dne
31. 3. 2013 z jednání znovu omluvil ze zdravotních důvodů, přičemž k této omluvě opětovně
přiložil pouze výměnný list – poukaz k odbornému vyšetření vystavený praktickým lékařem
MUDr. J. A., na němž bylo bez bližší specifikace uvedeno „31. 3. 2014 - 4. 4. 13 nemoc“.
Vzhledem k tomu, že z uvedeného dokladu nevyplývalo, že by stěžovatel nebyl schopen účasti na
ústním jednání, ověřil správní orgán I. stupně u ošetřujícího lékaře, zda předmětné potvrzení
skutečně vystavil a zda by byl stěžovatel schopen účastnit se ústního jednání, přičemž ošetřující
lékař správnímu orgánu sdělil, že charakter onemocnění stěžovateli v účasti na jednání nikterak
nebrání. Správní orgán I. stupně v návaznosti na uvedená zjištění omluvu stěžovatele neuznal, o
čemž stěžovatele rovněž vyrozuměl. Stěžovatel následně reagoval e-mailem ze dne 2. 4. 2014,
v němž sdělil, že se k jednání nařízenému na 3. 4. 2014 dostaví, musí jej však odvézt manželka,
která si musí vzít v zaměstnání dovolenou. Stěžovatel se daného jednání nicméně nezúčastnil,
přičemž svou omluvu z jednání nedoplnil ani dodatečně. Správní orgán I. stupně v dané věci
navíc nerozhodoval ihned po uskutečnění ústního jednání dne 3. 4. 2014, nýbrž až dne
14. 4. 2014. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že postupem správního orgánu nedošlo ke
zkrácení stěžovatele na jeho právech (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2012, č. j. 4 As 61/2012 – 22, a ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 As 50/2015 – 38).
[24] Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel následně v žalobě
a nyní v kasační stížnosti rozsáhle argumentuje, proč nebyl schopen se předmětného jednání
účastnit, k čemuž rovněž předkládá lékařské zprávy. Stěžovatelem uváděné skutečnosti ovšem
nikterak nevyvracejí správnost závěru správních orgánů, že stěžovatel nebyl z jednání řádně
omluven, neboť správnímu orgánu nedoložil existenci důležitých důvodů, které mu v účasti
na jednání bránily, a to ani dodatečně.
[25] Současně lze podotknout, že postup stěžovatele působí poněkud rozporuplně, pokud
na jednu stranu předložil jako omluvu z jednání výměnný list praktického lékaře a na druhou
stranu uvedl, že jeho praktický lékař MUDr. A. neměl k dispozici zdravotní dokumentaci
vztahující se k jeho úrazu a nemohl tudíž dostatečně posoudit, zda je stěžovatel schopen účastnit
se ústního jednání.
[26] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem žalovaného i krajského soudu,
že správní orgán I. stupně nepochybil, pokud omluvu stěžovatele neuznal a následně jednal
v jeho nepřítomnosti.
[27] Uvedená kasační námitka tedy není důvodná.
[28] Zdejší soud se dále neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, dle níž správní orgány
a následně pak krajský soud nesprávně hodnotily provedené důkazy a učinily z nich nesprávná
skutková zjištění. Stěžovatel zejména namítal, že nemohl prokázat nevěrohodnost policistů U. a
Š., neboť jím navrhované důkazy nebyly provedeny.
[29] Nejvyšší správní soud k uvedené námitce předně podotýká, že v přestupkovém řízení
správní orgány vycházely zejména z následujících podkladů: (1) oznámení o přestupku sepsané
na místě silniční kontroly; (2) fotodokumentace pořízená silničním radarovým rychloměrem
AD9C, na které je zřetelné zachyceno vozidlo registrační značky X, tovární značky VW Caddy a
zjištěná průjezdová rychlost 127 km/hod. dne 1. 8. 2013 v 17.34 hodin mimo obec na pozemní
komunikaci č. I/20 u obce Štipoklasy ve směru na Plzeň; (3) ověřovací list č. 233/12 ze dne
22. 10. 2012 silničního radarového rychloměru, ze kterého vyplývá, že rychloměr byl ověřen
a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze; v danou dobu splňoval
podmínky a požadavky na míru přesnosti měření, platnost ověření končila dne 21. 10. 2013;
(4) úřední záznam o přestupku zpracovaný hlídkou Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Plzeňského kraje, odboru služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu, ze dne 1. 8. 2013,
ze kterého vyplývá, že vozidlo tovární značky VW Caddy, registrační značky X, bylo
kontrolováno hlídkou Policie ČR u obce Štipoklasy, po prokázání totožnosti předložením pasu
byl jako řidič vozidla identifikován stěžovatel, který nesouhlasil s vyřešením přestupku na místě
v blokovém řízení; (5) výpis z evidenční karty řidiče; (6) protokol o ústním jednání, kde byly
zjištěné skutečnosti rekapitulovány, a dále (7) protokoly o výslechu svědků – policistů pprap. P.
U. a pprap. M. Š.
[30] Z uvedených důkazů bylo správními orgány zjištěno, že měření bylo prováděno pomocí
certifikovaného silničního radarového rychloměru AD9C, výrobní č. 04/0097, jehož funkčnost
byla ověřena Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET C.H.M. a.s. (s platností
do 21. 10. 2013). Daným zařízením byla dne 1. 8. 2013 v 17.34 hod. naměřena rychlost jízdy
vozidla stěžovatele 127 km/h, přičemž měření prováděl policista, který byl k měření rychlosti
tímto přístrojem proškolen. Ke ztotožnění osoby řidiče došlo v rámci silniční kontroly před obcí
Štipoklasy, při níž se stěžovatel prokázal svým pasem, přičemž z výpovědi zasahujících policistů
vyplynulo, že stěžovatel byl ve vozidle sám. Nadto oba policisté shodně popsali způsob změření
stěžovatelova vozidla (automatický záznam protijedoucího vozidla v místě širokém a přehledném
při jízdě policistů ve směru na Bezvěrov s možností okamžitě se otočit a pronásledovat změřené
vozidlo), stejně jako vyloučili možnou záměnu vozidla či řidiče, když potvrdili, že měli
od změření do zastavení vozidlo stále v dohledu (zejména policista na místě spolujezdce
obsluhující radar pprap. P. U.).
[31] Správní orgány následně vzaly skutkový stav za prokázaný bez důvodných pochybností,
a neshledaly proto ani důvod pro doplňování dokazování o znalecký posudek či výslechy osob
stěžovatelem uvedených toliko v obecné rovině v jeho v druhém odvolání, neboť verzi
stěžovatele o možné záměně osoby přestupce správní orgány považovaly s ohledem
na provedené dokazování za nevěrohodnou, a to zejména z důvodu jejího rozporu s výpovědí
obou policistů a z důvodu jejího uplatnění s velkým časovým odstupem od spáchání přestupku,
před koncem lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek.
[32] Ačkoliv lze dát za pravdu stěžovateli, že právo na obhajobu (§73 odst. 2 zákona
o přestupcích) vylučuje uplatnění striktní zásady koncentrace v přestupkovém řízení a správní
orgány nemohou v průběhu celého řízení v prvním stupni a ani v odvolacím řízení a priori
vylučovat důkazní návrhy obviněného, je třeba současně dodat, že „[t]o pochopitelně ještě neznamená,
že by správní orgán musel návrhu vyhovět a takový důkaz provést - důkaz provede jen tehdy, pokud má za to,
že by mohl přispět k objasnění věci. Pokud shledá, že navržený důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem
rozporované okolnosti projednávaného případu, důkazní návrh neprovede; musí to však řádně zdůvodnit“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 – 60). Správní
orgány se musí vždy vypořádat se všemi tvrzeními a důkazními návrhy obviněného z přestupku,
přičemž jen relevantní a pro materiální zjištění skutkového stavu podstatné důkazní návrhy
je třeba v přestupkovém řízení provést.
[33] Tomuto požadavku správní orgány v nyní posuzované věci plně dostály, kdy především
žalovaný podrobně odůvodnil, proč považuje verzi stěžovatele za nevěrohodnou a proč
by provedení dalších navrhovaných důkazů nemohlo zvrátit závěry dosavadního dokazování,
jež byly mimo listinné důkazy doloženy výslechy zasahujících policistů (k věrohodnosti svědecké
výpovědi policisty viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 As 22/2013 – 27). Vzhledem k uvedenému tedy již nebylo dle žalovaného třeba provádět
důkaz svědeckou výpovědí údajných spolujezdkyň stěžovatele či posádky údajného
doprovodného vozidla. O věrohodnosti takového důkazního prostředku lze totiž pochybovat
už proto, že stěžovatel přišel s tvrzením, že ve vozidle byly přítomny též další osoby
a že je v místě měření doprovázelo rovněž jiné vozidlo, 9 měsíců po spáchání přestupku ve svém
v pořadí druhém odvolání, a to pouze v obecné rovině bez přímého uvedení navrhovaných
svědků (stěžovatel v odvolání pouze označil jako řidiče doprovodného vozidla J. K.), jejichž
jména stěžovatel konkretizoval až ve své žalobě. K tomu lze poukázat například na již zmiňovaný
rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, podle kterého „[j]e obecně
vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil
je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek
v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit
dle kontextu věci i jako účelová“.
[34] Obdobná situace nastala i v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší správní soud proto
souhlasí s tím, že správní orgány pomocí provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž
neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se stěžovatel dopustil vytýkaného přestupku.
Zdejší soud se tedy ztotožňuje rovněž s krajským soudem, že provádění dalšího dokazování
výslechem navrhovaných svědků či znaleckými posudky se v posuzované věci jevilo být
nadbytečným.
[35] Ani tuto kasační námitku tedy nelze považovat za důvodnou.
[36] Pokud jde o stěžovatelem obecně formulovanou námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu, ani tu neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, neboť jak plyne
i ze samotných kasačních námitek stěžovatele, z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, k jakým
závěrům krajský soud dospěl a jaké důvody ho k jeho vydání vedly. Napadený rozsudek
tedy nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Azs 99/2015 – 26).
[37] Současně lze poukázat na to, že stěžovatel ve své žalobě v převážné míře setrval na svých
odvolacích důvodech, s nimiž se již žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně
vypořádal a s jehož závěry se krajský soud následně ztotožnil. Za této situace tedy nebylo
třeba, aby krajský soud zdlouhavě týmiž nebo jinými slovy opakoval argumentaci žalovaného,
již považoval za správnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS).
[38] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se krajský soud zcela dostatečným
a srozumitelným způsobem vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele. Stejně tak dostatečným
způsobem krajský soud odůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, když uvedl,
že stěžovatelem předkládané lékařské zprávy nemohou dodatečně nic změnit na skutečnosti,
že stěžovatel byl povinen důležitý důvod své omluvy prokázat již správnímu orgánu I. stupně
bezprostředně v souvislosti s jednáním, z něhož se omluvil, tedy i předložit k tomu dostatečné
důkazy.
[39] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s námitkou prekluze
odpovědnosti za přestupek, souhlasí Nejvyšší správní soud s žalovaným, že tato otázka nebyla
v průběhu řízení zpochybňována, a nebylo tedy důvodu, proč by se měl krajský soud touto
otázkou za situace, kdy bylo zcela zřejmé, že k prekluzi nedošlo, ve svém rozsudku výslovně
zabývat. Stěžovatel ve své žalobě toliko uvedl, že mu bylo konečné rozhodnutí doručeno na jinou
poštu, než je jeho doručovací pošta, kde si je převzal 6 dnů před koncem prekluzivní lhůty. Tímto
tvrzením stěžovatel dokládal, že nepostupoval obstrukčně, neboť kdyby se o rozhodnutí sám
nezajímal, došlo by k prekluzi odpovědnosti za přestupek. Z obsahu žaloby tedy dle Nejvyššího
správního soudu nelze dovodit, že by stěžovatel uplatnil námitku prekluze, a krajský soud tedy
nepochybil, pokud se k této otázce výslovně nevyjádřil.
[40] Ani tato námitka tedy nebyla shledána důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu