ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.260.2017:34
sp. zn. 5 As 260/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: D. B., zastoupený Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2016, čj. KrÚ 65194/2016/ODSH/13, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze
dne 6. 9. 2017, čj. 36 A 5/2016 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Pardubic (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 8 6. 2016,
čj.: OSA/P-1700/15-D/66, uznal žalobce vinným ze spáchání dopravního přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
(zákon o silničním provozu), kterého se měl žalobce dopustit z nedbalosti tím, že dne 6. 10. 2015
v době okolo 9.00 hodin, v obci Pardubice, na silnici I/36 na 24,9 km ve směru jízdy od obce
Hradec Králové do centra obce Pardubice, jako řidič motorového vozidla tovární značky Opel,
registrační značky X, řídil vozidlo rychlostí 79 km/h (po odečtení příslušné odchylky), přičemž
nejvyšší dovolená rychlost byla v daném místě stanovená dopravní značkou č. B20a na 40 km/h.,
čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 39 km/h. Za uvedené jednání byla žalobci uložena
pokuta ve výši 3500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí magistrátu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji jako nedůvodnou zamítl.
[3] Krajský soud uvedl, že jednání žalobce (resp. jeho obecného zmocněnce) bylo již v řízení
před správními orgány ryze účelové a jako účelové vyhodnotil též jeho žalobní námitky. V reakci
na ně dovodil, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a provedení dalších důkazů by bylo
nadbytečné. S odkazem na rozhodnutí žalovaného krajský soud konstatoval, že správní orgány
se s otázkou zavinění žalobce řádně vypořádaly; judikatura, na kterou žalobce odkazoval,
na danou věc nedopadá. Krajský soud dále odmítl námitku „absence ukotvení porušení povinnosti“,
neboť výrok rozhodnutí magistrátu je jednoznačný a aplikovaná zákonná ustanovení odpovídají
zjištěnému skutkovému stavu věci. Podle krajského soudu správní orgány zohlednily
při stanovení výše pokuty všechny podstatné skutečnosti a své závěry dostatečně zdůvodnily.
Důvodnou krajský soud neshledal ani žalobní námitku, v níž žalobce vytýkal, že správní orgány
neuvedly, jak zjistily, že místo, kde měla být rychlosti vozidla žalobce změřena, je obcí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž zejména namítal jeho nepřezkoumatelnost.
[5] Podle názoru stěžovatele krajský soud dostatečně nezdůvodnil, v čem shledal účelovost
postupu jeho obecného zmocněnce (Ing. M. J.) a jak se to případně projevilo v nyní
projednávané věci. V této souvislosti stěžovatel vznesl s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 5. 2015, čj. 1 As 175/2014 – 47, pochybnosti o nepodjatosti soudce
krajského soudu, neboť obdobná vyjádření se podle stěžovatele objevují v jeho rozsudcích
opakovaně, aniž by se v konkrétním případě objevilo účelové jednání Ing. J., anebo aniž
by krajský soud na konkrétní účelové jednání jmenovaného poukazoval.
[6] Krajský soud dále podle stěžovatele neodůvodnil, z jakých důvodů považuje žalobní
námitky za obstrukční a typizované; stěžovatel rozvedl, proč nelze jeho jednání (resp. jednání
jeho zmocněnce) takto charakterizovat. Stěžovatel v této souvislosti také zdůraznil, že krajský
soud na straně druhé konstatoval, že námitky stěžovatele typizované nejsou; v této části
je napadený rozsudek nesrozumitelný.
[7] Dále stěžovatel vytkl, že krajský soud v rozporu se skutečností uvedl, že pokuta
byla uložena na samé spodní hranici zákonné sazby. Stěžovatel rovněž namítl nezákonnost
a nepřezkoumatelnost výše stanovené pokuty, a to zejména proto, že podle jeho názoru nebyla
zohledněna všechna kritéria pro její vyměřování (především jednotlivé okolnosti přestupku
a praxe rozhodujících správních orgánů).
[8] Podle stěžovatele nebyl krajský soud oprávněn učinit úvahu, že „sankce činila 3.500 Kč,
mohla být uložena v rozmezí 2.500 až 5.000 Kč. Žalobce byl jen o 1 km/h pod horní hranicí limitu překročení
rychlosti, tedy přicházela v úvahu pokuta v horním pásmu hranice“; takovou úvahu byl oprávněn provést
jen magistrát.
[9] Podle stěžovatele krajský soud rovněž nevypořádal námitku, že nebylo prokázáno
a zdůvodněno, že měření rychlosti bylo provedeno v obci.
[10] Krajský soud rovněž nejasně vypořádal žalobní námitku stěžovatele, že v době měření
neprobíhaly stavební práce, které měly být důvodem umístění dočasného označení – dopravní
značky č. B20a; z napadeného rozsudku není ani zřejmé, co bylo důvodem umístění dotčeného
dočasného označení.
[11] Stěžovatel také vytkl, že krajský soud nesprávně dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného, který rezignoval na vypořádání některých odvolacích námitek, je přezkoumatelné;
zejména otázka zavinění nebyla žalovaným dostatečně vypořádána. Rozsudek krajského soudu,
který se ztotožnil s nepřezkoumatelným rozhodnutím žalovaného, je tedy rovněž
nepřezkoumatelný.
[12] Dle názoru stěžovatele je nedostatečný rovněž závěr krajského soudu o tom,
že stěžovatelem v žalobě k otázce zavinění citovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá,
neboť krajský soud nepopsal, jak k tomuto závěru dospěl.
[13] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.); stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel namítal především nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud ovšem napadený rozsudek neshledal nepřezkoumatelným, neboť krajský
soud vypořádal všechny žalobní námitky a své závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil
(k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb.
NSS; rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[18] Krajskému soudu nelze v této souvislosti vyčítat, že v odůvodnění odkázal na obsah
rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Smyslem soudního přezkumu není stále dokola
podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto v případech shody názoru soudu a odůvodnění
napadeného rozhodnutí může krajský soud odkazovat právě na toto odůvodnění
(k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005 - 130, ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006 – 86, a ze dne 29. 5. 2013,
čj. 2 Afs 37/2012 – 47).
[19] Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí, v čem spatřuje nesprávnost posouzení
provedeného krajským soudem, což by jistě nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. To, zda jsou postup a závěry krajského soudu
a správních orgánů správné a zákonné, je předmětem posouzení dle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016,
čj. 4 Azs 107/2016 - 25).
[20] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit zejména kasační námitce, že krajský soud
nevypořádal žalobní námitky vztahující se k údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného,
který neměl řádně vypořádat všechny odvolací námitky.
[21] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že žalovaný dostatečným
způsobem vypořádal všechny odvolací námitky. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry
nesouhlasí, není důvodem pro závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Je nutné
také podotknout, že není povinností žalovaného, aby jednotlivě reagoval na každou odvolací
námitku, pokud z jeho rozhodnutí jako celku vyplývá, jak s jednotlivými námitkami naložil.
[22] Konkrétně k otázce zavinění žalovaný uvedl, že odvoláním napadené rozhodnutí
magistrátu ve své výrokové části obsahuje formu zavinění. Magistrát ve výrokové části
rozhodnutí konstatoval, že přestupek byl spáchán z nedbalosti, přičemž dále v rozhodnutí
rozvedl, že stěžovatel jednal v nedbalosti nevědomé a při stanovení míry zavinění vycházel
ze skutečnosti, že stěžovatel je držitelem řidičského oprávnění, v minulosti tedy musel prokázat
znalost zákona o silničním provozu, a proto měl magistrát za to, že stěžovatel o povinnosti
vyplývající mu z §4 písm. c) zákona o silničním provozu vědět mohl a měl. K tomu Nejvyšší
správní soud dodává, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správního orgánu
prvního a druhého stupně jeden celek, a proto nedostatky jednoho rozhodnutí může zhojit
rozhodnutí druhé (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013,
čj. 4 As 10/2012 – 48, či ze dne 17. 2. 2016, čj. 2 As 277/2015 – 44). Lze proto uzavřít,
že z hlediska stanovení zavinění a jeho míry rozhodnutí správních orgánů obou stupňů obstojí,
neboť je z nich patrno, proč stěžovatel o své povinnosti vědět mohl a měl. Není přitom
ani nutnou povinností správních orgánů, aby ve výroku rozhodnutí uváděly, zda se jedná
o nedbalost vědomou nebo nevědomou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 2. 2017, čj. 6 As 303/2016 – 37).
[23] Při vymezení místa spáchání přestupku vycházel magistrát z vyjádření pracovníka
Ředitelství silnic a dálnic ze dne 24. 3. 2016, k němuž bylo připojeno rozhodnutí Krajského úřadu
Pardubického kraje ze dne 24. 9. 2015, kterým byla povolena uzavírka silnice č. I/ 36 za blíže
specifikovaných podmínek, a ze stanovení přechodné úpravy provozu na pozemních
komunikacích ze dne 24. 9. 2015 včetně grafických příloh, dále z oznámení přestupku
ze dne 6. 10. 2015, úředního záznamu ze dne 6. 10. 2015, výpovědi zasahujícího policisty
nstržm. M. J. ze dne 5. 5. 2016 a z přiložené fotodokumentace. Z uvedených podkladů vyplynulo,
že se stěžovatel dopustil přestupku v obci v místě, kde byla dopravní značkou č. B20a stanovena
nejvyšší dovolená rychlost 40 km/h; v rozhodné době v tomto místě probíhaly stavební práce a
bylo nutné zajistit bezpečnost a plynulost provozu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nelze
vytýkat magistrátu, že se podrobně nezabýval skutečností, že přestupek byl spáchán v obci,
stěžovatel v řízení před magistrátem v tomto ohledu ničeho nenamítal a tato skutečnost nebyla
sporná; jednoznačně vyplývá z obsahu správního spisu, jak správně dovodil krajský soud.
[24] Nedůvodná je v této souvislosti rovněž námitka stěžovatele, že z rozsudku krajského
soudu není zřejmé, co bylo důvodem umístění dočasného označení - dopravní značky č. B20a.
Byly to probíhající stavební práce. Ostatně důvod umístění dočasného označení
je pro rozhodnutí v této věci nepodstatný, neboť povinností stěžovatele bylo řídit se dopravní
značkou č. B20a a nespekulovat nad tím, zda byla tato dopravní úprava provedena důvodně
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, čj. 8 As 68/2009 – 83).
[25] Podle §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v relevantním znění
(dále jen „zákon o přestupcích“), se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti
přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž
byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem
byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.
[26] Na přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu je mimo jiné kladen požadavek,
aby bylo seznatelné, jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92 - 23, publ. pod č. 27/1994 SJS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, čj. 9 As 66/2009 - 46). Řádné odůvodnění
ukládané sankce v případě správního trestání (§12 odst. 1 zákona o přestupcích) je základním
předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování
o sankci veden. Ustanovení §12 odst. 1 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek,
ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce.
Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky
zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní
výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné.
Správní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat všemi hledisky, které zákon předpokládá,
přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko
na konečnou výši ukládané sankce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
čj. 5 As 280/2016 – 23). Magistrát se na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí podrobně zabýval všemi
zákonnými kritérii pro uložení sankce, které náležité odůvodnil, a dostál tak zákonným
předpokladům, jeho rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné a není pravdou,
že by tyto úvahy poprvé uváděl až krajský soud v napadeném rozsudku. Magistrát především
přihlédl k tomu, že stěžovatel překročil rychlost o 39 km/h v místě, kde byla nejvyšší dovolená
rychlost 40 km/h z důvodů sbíhání dvouproudé pozemní komunikace v místě, kde docházelo
k pozemně – stavebním pracím. Tímto značením měl být zajištěn bezpečný provoz
na pozemních komunikacích a plynulost provozu. Tím, že stěžovatel nerespektoval umístěné
dopravní značení, ohrozil životy a zdraví účastníků provozu na pozemních komunikacích
a jejich majetek, neboť překročení nejvyšší dovolené rychlosti může mít za následek zpomalení
reakcí stěžovatele na situaci, která může v provozu na pozemních komunikacích nastat.
Magistrát dále přihlédl k tomu, že stěžovatel se v posledních třech letech dopustil dopravního
přestupku, který rovněž spočíval v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Ve prospěch
stěžovatele magistrát přihlédl ke skutečnosti, že v konečném důsledku nebyla způsobena
dopravní nehoda, nevznikla újma na zdraví a životech ani majetku. V rozhodnutí se magistrát
rovněž zabýval mírou zavinění, jak již bylo uvedeno. Žalovaný a následně krajský soud se s těmito
závěry ztotožnili. Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
(jakož i rozsudek krajského soudu) jsou také v tomto směru přezkoumatelná, s jejich závěry
se ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
[27] K námitkám stěžovatele dále Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud se sice
explicitně nezabýval žalobní námitkou, že při stanovení výše sankce měla být popsána
a zohledněna také správní praxe, ale jeho postup nelze považovat za pochybení, které by mohlo
mít za následek nezákonnost jeho rozsudku. Uvedenou námitku totiž stěžovatel vznesl pouze
v obecné rovině a neuvedl, v čem by se případně měly správní orgány v jeho věci
od své rozhodovací praxe odklonit. Není přitom bez dalšího povinností správních orgánů
v každém jednotlivém případě svou rozhodovací praxi podrobně popisovat.
[28] K výši uložené pokuty krajský soud uvedl, že „sankce činila 3.500 Kč, mohla být uložena
v rozmezí 2.500 až 5.000 Kč. Žalobce byl jen o 1 km/h pod horní hranicí limitu překročení rychlosti,
tedy přicházela v úvahu pokuta v horním pásmu hranice“. Námitka stěžovatele, že krajský soud
konstatoval, že pokuta byla uložena na samé spodní hranici rozmezí pokuty a tento závěr nebyl
odůvodněn, je tedy mylná; krajský soud nic takového neuvedl. Citovanou úvahu přitom
byl nepochybně oprávněn provést nejen magistrát, ale také krajský soud, který jeho rozhodnutí,
jakož i rozhodnutí žalovaného, přezkoumával.
[29] Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal se žalobní námitkou zákazu dvojího
přičítání, nelze ani této námitce přisvědčit. Otázkami stanovení výše pokuty se krajský soud
zabýval na str. 7 a 8 svého rozsudku a z jeho odůvodnění je zřejmé, že porušení zákazu dvojího
přičítání neshledal. Stěžovatel neustále operuje s údajem, že rychlost vozidla stěžovatele
byla změřena v obci, ale pomíjí, že nebyl sankcionován za nedodržení nejvyšší dovolené rychlosti
v obci, ale za překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené dopravní značkou č. B20a.
Ke skutečnosti, že se tak stalo v obci a mohlo potenciálně dojít k ohrožení ostatních účastníků
silničního provozu, správní orgány přihlížely v rámci hodnocení společenské nebezpečnosti
jednání stěžovatele a při stanovení výše pokuty. V tomto směru jim nelze ničeho vytknout;
k porušení zákazu dvojího přičítání nedošlo.
[30] Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud pochybil, pokud v napadeném
rozsudku uvedl, že stěžovatelem citovaná judikatura na nyní projednávaný případ nedopadá.
Z napadeného rozsudku je zjevné, z jakých důvodů nepovažoval krajský soud stěžovatelem
„okopírované pasáže jiných rozhodnutí NSS“ za přiléhavé. Krajský soud posuzoval tuto konkrétní věc
a konkrétní rozhodnutí správních orgánů, přičemž stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního případu vykazovala podle jeho názoru od této věci skutkové a právní
odchylky, jak je zjevné z kontextu napadeného rozsudku. Ostatně ani v kasační stížnosti
stěžovatel konkrétně neuvádí, proč by měla jím citovaná judikatura na nyní projednávanou věc
dopadat.
[31] K námitce, že krajský soud nezdůvodnil, proč považuje postup obecného zmocněnce
stěžovatele ve správním řízení za účelový a v čem shledává, že námitky stěžovatele
jsou obstrukční a typizované, Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud nejprve zrekapituloval
postup správních orgánů a stěžovatele (resp. jeho obecného zmocněnce) do podání žaloby
a dále konstatoval, že stěžovatel byl či je zastoupen osobami, které zastupují osoby obviněné
z přestupků ve více řízeních, jak je mu známo z jeho úřední činnosti. Postup těchto osob
je přitom obecně veden cílem vyhnout se odpovědnosti za přestupek a námitky jimi uváděné
již byly opakovaně použity v mnoha předchozích řízeních, v nichž byly vyhodnoceny
jako nedůvodné. Na základě těchto důvodů považoval krajský soud tyto námitky za obstrukční
a typizované. Nejvyšší správní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovateli, že by krajský soud
neuvedl v rozsudku úvahy, jimiž by zdůvodnil své závěry. Je nutné rovněž zdůraznit, že krajský
soud se takto vyjádřil jen v obecné rovině a následně jednotlivé žalobní námitky vypořádal,
jak výše rozvedeno. Konstatoval-li následně krajský soud, že stěžovatel nepoužívá na první
pohled běžné typizované námitky, tyto však mají rysy jisté obecnosti, nečiní to jeho rozsudek
vnitřně rozporný. Ani námitka stěžovatele v tomto směru vznesená tedy není důvodná.
[32] Stěžovatel v této souvislosti také namítl, že soudce krajského soudu byla podjatý,
protože odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatele zastupoval konkrétní jmenovitě určený
obecný zmocněnec a vyvodil z této skutečnosti pro něj negativní důsledky.
[33] Podle §8 odst. 1 věta první s. ř. s. platí, že soudci jsou vyloučeni z projednávání
a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Nejvyšší správní soud pak ve své
judikatuře upřesnil, že při rozhodování o možném vyloučení soudce dle §8 s. ř. s. je třeba
přihlížet i k subjektivním hlediskům (osobnímu přesvědčení) účastníků či soudce samotného,
pro posouzení je však rozhodující hledisko objektivní (okolnosti zakládající pochybnost
o soudcově nepodjatosti). Pokud jsou takové okolnosti zjištěny a pokud jejich vliv na nestrannost
soudce nelze vyloučit, je soudce z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010, čj. Nao 13/2010 - 68).
[34] V projednávané věci se soudce krajského soudu nad rámec nosných důvodů napadeného
rozsudku poměrně značně věnoval kritice procesní strategie stěžovatele, resp. jeho zástupce.
V rámci této kritiky uvedl, že stejnou procesní strategii zvolily i jiné osoby zastoupené týmž
zástupcem. Tato skutečnost samozřejmě nemůže být kritériem pro rozhodování ve věci.
Tuto kritiku však nelze vytrhávat z kontextu celého rozsudku krajského soudu a nelze
z ní ani dovozovat podjatost soudce krajského soudu při posuzování stěžejních důvodů
jeho rozsudku, které jsou zdůvodněny v souladu s požadavky práva na spravedlivý proces.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto soudce krajského soudu nezdůvodnil
svůj rozsudek tím, že stěžovatele zastupoval konkrétní jmenovitě určený zástupce (resp. zástupci)
a nevyvodil z této skutečnosti pro stěžovatele negativní důsledky, jak stěžovatel tvrdí. Lze proto
vyloučit existenci jakýchkoliv objektivních okolností zakládajících pochybnosti o nepodjatosti
soudce krajského soudu, které by měly skutečný vliv na jeho nestrannost. Soudce krajského
soudu tak nebyl z rozhodování ve věci vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 5. 2015, čj. 1 As 175/2014 – 47).
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty poslední
s. ř. s.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
Ondřej Mrákota
předseda senátu