ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.35.2017:52
sp. zn. 5 As 35/2017 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Bc. R. A., zastoupený
Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému:
Policejní prezident České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2017, č. j.
10 A 142/2015 - 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen
„prvostupňový orgán“) ve věcech služebního poměru ze dne 5. 9. 2013, č. j. ŘKŘ-2929/2013
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) ve výroku I.1 zproštěn
výkonu služby podle §40 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, v relevantním znění (dále jen „služební zákon“), ve výroku I.2 mu byla
nařízena dosažitelnost v místě trvalého pobytu v rozsahu nezbytném pro stanovení nástupu
k výkonu služby a povinnost oznámit jiné místo pobytu při déletrvajícím opuštění místa trvalého
pobytu a ve výroku I.3 bylo rozhodnuto podle §124 odst. 6 služebního zákona, že stěžovateli
po dobu zproštění výkonu služby náleží služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního
příjmu. Prvostupňový orgán konstatoval, že Rada Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále
jen „GIBS“) vydala usnesení ze dne 9. 8. 2012, č. j. GI-TC-670-1/2012, jímž zahájila trestní
stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu nebezpečné pronásledování podle §354
odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v relevantním
znění (dále jen „trestní zákoník“), kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že od 17. 11. 2011
v Písku opakovaně, dlouhodobě a záměrně pronásledoval nedůvodnými telefonáty, osobním
sledováním v místě současného bydliště a vyhledáváním na různých místech města X,
poškozenou svou (bývalou) manželku, která se dne 17. 11. 2011 odstěhovala společně s jejich
dcerou ze společné domácnosti se stěžovatelem a požádala o rozvod manželství, s cílem
terorizovat poškozenou a psychicky ji týrat. Dne 17. 4. 2013 podal státní zástupce na stěžovatele
obžalobu u Okresního soudu v Písku pro výše uvedený přečin. Prvostupňový orgán uvedl,
že institut zproštění výkonu služby slouží k ochraně zájmů bezpečnostního sboru a občanů
v případě, že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. U stěžovatele jako
komisaře byla důvodná obava, že jeho ponechání ve výkonu služby by mělo nepříznivý vliv
na chování ostatních policistů, narušovalo by jejich kázeň a byla by ohrožena důvěra občanů
v bezpečnostní sbor, neboť veřejnost citlivě vnímá protiprávní jednání policistů.
[2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož základě žalovaný
vydal rozhodnutí ze dne 10. 12. 2013, č. j. PPR-26517-4/ČJ-2013-990131, kterým bylo změněno
prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovateli byla nařízena podle §40 odst. 3 služebního zákona
dosažitelnost v pondělí, středu a pátek od 8 do 9 h, se současnou povinností oznámit jiné místo
pobytu při déle trvajícím opuštění místa trvalého pobytu, přičemž mu byla přiznána náhrada
nákladů řízení ve výši 1/3 vzniklých nákladů.
[3] Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 17. 9. 2014,
č. j. 10 A 17/2014 - 66, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
a to z důvodu nepřezkoumatelnosti a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§76 odst. 1 písm. a)
a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[4] Následně vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 4. 6. 2015, č. j. PPR-26517-38/ČJ-2013-
990131, jímž bylo změněno prvostupňové rozhodnutí tak, že se stěžovatel ve výroku I.1
zprošťuje výkonu služby dnem doručení rozhodnutí, ve výroku I.2 mu byla nařízena
dosažitelnost v místě trvalého pobytu v pondělí od 8:00 do 9:00 hod., výrokem I.3 bylo
stanoveno, že mu náleží služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu, a to ode
dne zproštění výkonu služby, a výrokem II. napadeného rozhodnutí mu nebyla přiznána náhrada
nákladů řízení. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že stěžovatel byl prokazatelně osobnostně
nezpůsobilý k výkonu služby v bezpečnostním sboru od 26. 1. 2012 do 22. 8. 2013; vzhledem
k účelu zproštění výkonu služby, kterým je to, aby byla pozastavena příslušníkova oprávnění
a povinnosti, které pro něj vyplývají z předpisů upravujících činnost bezpečnostního sboru a jeho
příslušníků, nebyl důvod v uvedeném období přistupovat ke zproštění výkonu služby stěžovatele,
neboť takovými oprávněními toho času nedisponoval. Poté, co byl stěžovatel uznán osobnostně
způsobilým, bylo třeba jej zprostit výkonu služby s ohledem na jeho trestní stíhání. Prvostupňové
rozhodnutí bylo důsledkem zahájeného trestního stíhání stěžovatele, které prvostupňový orgán
nemohl objektivně ovlivnit, neboť obvinění vznesla bývalá manželka stěžovatele, trestní stíhání
vedla GIBS a obžalobu podal státní zástupce. Zproštění výkonu služby v případě důvodného
podezření ze spáchání trestného činu je povinností služebního funkcionáře, pokud je splněna
rovněž podmínka ohrožení důležitého zájmu služby nebo průběhu vyšetřování. Zproštění
výkonu služby se užije, je-li nezbytná neprodlená suspenze příslušníka. Za formální,
nepodloženou a marginální označil žalovaný námitku, že spisový materiál nesplňoval náležitosti
stanovené §17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). K naplnění
podmínek dle §40 odst. 1 služebního zákona žalovaný uvedl, že důvodné podezření stěžovatele
ze spáchání trestného činu bylo zřejmé z usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby; kroky
s trestním řízením spojené byly plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení. Služební
orgány nebyly oprávněny tyto kroky zpochybňovat. Za důležitý zájem služby se považuje zájem
bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění jeho úkolů. Pohled veřejnosti na Policii ČR
by ohrozil výkon služby příslušníka obžalovaného z nebezpečného pronásledování své bývalé
manželky. Do trestního stíhání byly zainteresovány civilní osoby (poškozená, svědci, soudce,
úředníci apod.), u nichž mohla být zpochybněna kvalita plnění úkolů Policie ČR jako celku.
Stěžovatel byl zařazen u kriminální policie v teritoriu města X, které je malým městem,
a je vysoká pravděpodobnost, že existuje více civilních osob obeznámených s trestním stíháním.
Není rozhodné, že stěžovatel vykonával práci „kancelářského typu“ a byl podezřelý ze spáchání
trestného činu nebezpečného pronásledování; jakékoliv podezření z úmyslného protiprávního
jednání příslušníka Policie ČR ovlivňuje postoje veřejnosti i jeho kolegů (na něž negativně působí
výkon služby s kolegou podezřelým ze spáchání trestného činu; takový kolega vzbuzuje
nedůvěru, která je v kolektivu nežádoucí). Žalovaný svou úvahu opřel o usnesení o zahájení
trestního stíhání, obžalobu a medializované případy příslušníků, kteří se dostali do obdobné
situace jako stěžovatel. Žalovaný připustil, že výroky I.2. a I.3. prvostupňového rozhodnutí
nebyly dostatečně odůvodněny, proto odůvodnění doplnil. K osobnostním předpokladům
stěžovatele konstatoval, že v řízení bylo podstatné především posoudit hmotněprávní podmínky
zproštění výkonu služby, navíc stěžovatel vykonával službu naposledy na přelomu let 2011 a 2012
a poslední odměnu obdržel v září 2009; odůvodnění odměny se nezabývá osobnostními
charakteristikami stěžovatele. Ke znaleckým posudkům doplněným do spisu na návrh stěžovatele
žalovaný uvedl, že mu nepřísluší vytrhávat z kontextu jednotlivé body závěrů znalců, jak činil
stěžovatel. Posudky byly zpracovány pro potřeby soudu ve věci úpravy výchovy a výživy
k nezletilé dceři stěžovatele na dobu před a po rozvodu jeho manželství a pro účely posouzení,
zda se stěžovatel mohl dopustit pohlavního zneužívání své dcery. Závěry z posudků byl oprávněn
činit toliko jejich zadavatel.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu u krajského soudu, který rozsudkem
ze dne 11. 1. 2017, č. j. 10 A 142/2015 - 93, ve výroku I. rozhodl, že žaloba proti rozhodnutí
žalovaného se ve výroku I. o zproštění výkonu služby zamítá, ve výroku II. rozhodl,
že rozhodnutí žalovaného se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací
žalovanému v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení a ve výroku III. rozhodl, že se žalovanému
nepřiznává náhrada nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že žalovaný napravil procesní vady
vytýkané v předcházejícím rozsudku krajského soudu, přičemž nové rozhodnutí patřičně
odůvodnil tak, aby dostál závaznému právnímu názoru. Dále uvedl, že §40 odst. 1 služebního
zákona dopadá na jakékoliv důvodné podezření ze spáchání trestného činu; není nezbytné, aby
souviselo s výkonem služby. Z usnesení o zahájení trestního stíhání podle názoru krajského
soudu vyplývaly skutečnosti osvědčující, že stěžovatel byl důvodně podezřelý ze spáchání přečinu
nebezpečného pronásledování. Imanentní součástí takového usnesení je důvodné podezření
ze spáchání trestného činu. V době rozhodování žalovaného již byla u Okresního soudu v Písku
podána také obžaloba. Krajský soud konstatoval, že argumenty stěžovatele směřující k účelovosti
a vykonstruovanosti jeho trestního obvinění se posuzují v trestním řízení; nemohly být
hodnoceny služebním funkcionářem při úvahách o zproštění výkonu služby. Služební orgány
zcela důvodně vycházely z podkladů trestního řízení. Předmětem dokazování v řízení
před služebními orgány bylo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv skutečnost,
zda stěžovatel trestný čin spáchal. Krajský soud popsal průběh trestního stíhání stěžovatele,
uvedl, že byl vázán skutkovým a právním stavem ke dni rozhodnutí žalovaného. Zproštění
výkonu služby je preventivním a dočasným institutem. Služební zákon disponuje sanačními
prostředky pro případ, že je podezření příslušníka ze spáchání trestného činu vyvráceno; uvedené
však nemohlo být předmětem tohoto řízení. Rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, neboť
po celou dobu řízení bylo patrné, že důvodem zproštění výkonu služby byl důležitý zájem služby,
nikoliv ohrožení vyšetřování podezření z trestné činnosti. V daném případě bylo ohrožení
důležitého zájmu služby dáno a bylo posouzeno konkrétně ve vztahu ke stěžovateli. Krajský soud
se ztotožnil s názorem žalovaného, že příslušník Policie ČR podezřelý z úmyslného přečinu
nebezpečného pronásledování své bývalé manželky nemůže vzbuzovat důvěru veřejnosti a kolegů
v řádné plnění úkolů bezpečnostního sboru ani patřičnou autoritu. Služební zákon klade zvýšený
důraz na bezúhonnost příslušníka, jeho osobnostní způsobilost a morální kvality. Osoba, která
by takové nároky nesplňovala, by podrývala důvěru v objektivní výkon svěřené státní moci.
S ohledem na závažnost podezření nebylo rozhodné, zda byl případ medializován či nikoliv.
Nepodstatný byl rovněž argument stěžovatele o povinnosti mlčenlivosti osob zainteresovaných
v jeho trestní věci. Informovanost veřejnosti mohla být dána již tím, že hlavní líčení u trestního
soudu a vyhlášení rozsudku byly veřejné. Ač byl stěžovatel nakonec zbaven všech obvinění
(usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočkou v Táboře, ze dne 10. 9. 2015,
č. j. 14 To 193/2015 – 917, byl zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne
3. 2. 2015, č. j. 2 T 49/2013 – 827, a věc stěžovatele byla postoupena Městskému úřadu v Písku,
neboť zažalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek),
nelze opomenout, že byl dvakrát nepravomocně odsouzen za trestný čin Okresním soudem
v Písku. Krajský soud uvedl, že v daném případě nebylo nezbytné přihlížet k dosavadnímu
způsobu výkonu služby stěžovatelem, jeho osobním vlastnostem či tomu, zda byl dříve kázeňsky
trestán nebo odměňován. Žalovaný vyhodnotil rozhodující objektivní skutečnosti. Po dobu
vedení řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru nebylo nezbytné zahajovat
řízení o zproštění výkonu služby. Z listin předložených stěžovatelem neplynul žádný důkaz
o diskriminaci stěžovatele. CD nahrávky údajně zachycující vyhrožování vedoucích příslušníků
bezpečnostního sboru stěžovateli, kterých se stěžovatel dovolával, nebyly v řízení předcházejícím
prvnímu zrušujícímu rozsudku provedeny, a proto bylo na stěžovateli, aby je v dalším řízení
předložil žalovanému k důkazu, což neučinil. Nemohl tak následně namítat, že žalovaný
předmětné CD nahrávky neprovedl k důkazu. Nelze směšovat řízení o propuštění ze služebního
poměru a řízení o zproštění výkonu služby; v nyní projednávané věci nebylo možné posuzovat,
zda byl stěžovatel skutečně osobnostně nezpůsobilý. Krajský soud se ztotožnil se závěry
žalovaného, že nemohl vycházet ze znaleckých posudků, neboť neprokazovaly skutečnosti
podstatné pro projednávanou věc. Žalovaný nebyl kompetentní činit si závěr, zda je bývalá
manželka stěžovatele paranoidní a zda byl čin skutečně spáchán či nikoliv. Údajné pohlavní
zneužívání dcery stěžovatele vůbec nebylo předmětem řízení. K námitce absence spisového
přehledu krajský soud uvedl, že tento přehled byl ve spise obsažen, přičemž listiny byly
očíslovány. Služební orgán je při rozhodování nepochybně povinen šetřit princip presumpce
neviny; ten v případě stěžovatele porušen nebyl. Žalovaný dostatečným způsobem prokázal
a odůvodnil, proč měl za splněné podmínky pro zproštění stěžovatele výkonu služby.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[6] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve podrobně zrekapituloval
průběh věci a obsah žaloby.
[7] Stěžovatel namítl, že krajský soud hodnotil skutkové okolnosti nyní projednávané věci
v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 - 41
(rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ačkoliv uvedený judikát sám
citoval. Služební orgány a krajský soud nedostatečně posuzovaly rizika setrvání stěžovatele
ve službě a nevyvažovaly mezi presumpcí neviny a zásahem do osobní sféry stěžovatele
a důležitým zájmem služby. Kvalita služby stěžovatele nebyla jakkoliv zjišťována. Služební poměr
s ním byl ukončen v době, kdy zastával pozici analytika, ve které vůbec nepřišel do styku
s veřejností.
[8] Dále stěžovatel namítl nedostatečné odůvodnění a překvapivost napadených rozhodnutí.
Odůvodnění:
rozhodnutí služebních orgánů bylo zpočátku natolik neurčité, že nemohl předvídat
průběh řízení a rozhodnutí, která pro něj byla překvapivá a nevycházela z obsahu spisu.
Z prvostupňového rozhodnutí neplyne konkrétní důvod jeho zproštění výkonu služby ani žádná
polemika s presumpcí neviny. Důvod zproštění výkonu služby nebyl objasněn ani v rozhodnutí
žalovaného či krajského soudu. Nebyla vzata v úvahu podstata obvinění, pouze popis skutku
a právní kvalifikace. K bližšímu zkoumání došlo až „následně v souvislosti s postoupením spisu“,
přičemž prvostupňový orgán dospěl k jiným závěrům. Služební orgány nezkoumaly konkrétní
důvody, ale pouze existenci usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby. Zproštění výkonu
služby se užije v případech nezbytné neprodlené suspenze, čímž se však krajský soud v souvislosti
s důvodností trestního stíhání stěžovatele nezabýval.
[9] Podle stěžovatele lze z usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby dovodit,
že se nejednalo o trestný čin. K údajnému nebezpečnému pronásledování docházelo vždy
při předávání dítěte, což by služebním orgánům a krajskému soudu muselo být zřejmé, pokud
by připustily presumpci neviny. Krajský soud nesprávně interpretoval usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 30. 4. 2014, č. j. 14 To 59/2014 - 735, kterým
byl zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Písku. Z názoru Krajského soudu v Českých
Budějovicích v citovaném usnesení, že soud prvního stupně si „především ujasní, a to v souladu
s ustálenou judikaturou skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b),
c), d), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy veškeré jeho zákonné znaky“, bylo zřejmé, že skutek popsaný
v obžalobě je v rozporu s konstantní judikaturou a komentářem. Pokud by se uvedeným služební
orgány blíže zabývaly, musely by dospět k závěru o nedůvodnosti obvinění.
[10] Služební orgány se v rámci presumpce neviny měly podle stěžovatele zabývat také
znaleckými posudky PhDr. Adély Doležalové a Mgr. Václava Šnorka, z nichž plynou významné
okolnosti pro posouzení důvodnosti obvinění (a sice že údajná poškozená trpěla paranoiou, křivě
obviňovala stěžovatele a naváděla k tomu jejich nezletilou dceru). Dále stěžovatel uvedl, že trestní
soud nehodnotil důkazy svědčící v jeho prospěch, což rovněž snižuje důvodnost obžaloby
a „posiluje jeho nevinu“. Služební orgány a krajský soud se nepřímo podílely na pokusu omezit
stěžovatele ve styku s jeho nezletilou dcerou. Pokud údajná poškozená trpěla paranoiou, nebyly
zde naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Také z křivého obvinění stěžovatele
z pohlavního zneužívání jeho dcery je zjevná jeho nevina. Krajský soud svým názorem,
že služební orgány nemusely vycházet z označených znaleckých posudků, legalizoval jejich
nezákonný postup při odmítnutí důkazů. Uvedené bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces
odůvodněno tím, že služební orgány nejsou oprávněny činit ze znaleckých posudků závěry.
[11] Krajský soud si dle názoru stěžovatele odporuje, pokud odkazuje na rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 Ad 12/2014 - 72, aniž by zhodnotil
skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele a jedinečnost projednávaného případu.
[12] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nehodnotil souvislost mezi trestným činem
a služebním poměrem; krajský soud zcela pominul, že v době údajného spáchání trestného činu
stěžovatel nebyl ve služebním poměru (byl propuštěn) a živil se jako řidič taxislužby.
Z uvedeného důvodu zde zcela chyběla souvislost a nebyl důvod zprostit stěžovatele výkonu
služby. Chybí zde také souvislost časová. Stěžovatel nemohl v době, kdy byl propuštěn, ovlivnit
další osoby (spolupracovníky, svěřené osoby či širokou veřejnost). Nebyl zjištěn dopad na kvalitu
a včasnost plnění úkolů. Nebyla zde ani mediální pozornost a informace o trestním stíhání nebyly
zveřejněny.
[13] Stěžovatel dále označil za spekulativní závěr krajského soudu, že X je malé město, v němž
existuje vysoká pravděpodobnost, že více občanů je informováno o stíhání stěžovatele
za úmyslný trestný čin nebezpečného pronásledování jeho bývalé manželky. Stěžovatel položil
řečnickou otázku, kolik obyvatel by muselo mít město a jak velké by mělo být, aby nemuselo dojít
ke zproštění služby. Spekulativní je podle stěžovatele rovněž závěr krajského soudu o zveřejnění
prostřednictvím veřejného projednání případu u trestního soudu a veřejného vyhlášení
rozhodnutí. Veřejnost se jednání neúčastnila a ani nebyla přítomna vyhlašování rozhodnutí.
Uvedený argument by podle názoru stěžovatele popíral závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 - 41, neboť podmínka zveřejnění by byla splněna
vždy (také v případě, že by došlo k vyloučení veřejnosti, neboť rovněž tehdy se rozhodnutí
vyhlašuje veřejně).
[14] Dále stěžovatel namítl, že ani nemohlo dojít k ovlivnění jeho kolegů a dalších příslušníků;
závěry krajského soudu jsou v uvedeném ohledu nepodložené a spekulativní. Případ stěžovatele
řešila GIBS v Českých Budějovicích, která nemá pobočku v Písku. Pokud by pracovníci GIBS
zachovali mlčenlivost, pak by ostatní kolegové neměli mít ani vědomost o tom, že se proti
stěžovateli vede trestní řízení. Svědkem ani dotčenou osobou nebyl nikdo z kolegů stěžovatele.
[15] Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem krajského soudu a služebních orgánů, že je-li
příslušník podezřelý ze spáchání trestného činu proti osobě dříve jemu blízké, nemůže vzbuzovat
důvěru veřejnosti a kolegů při plnění svých úkolů. Údajná poškozená není osobou blízkou
stěžovateli; je to matka jeho dítěte, která se jej snaží všemožně zničit. Na perzekuci stěžovatele
se podílely také služební orgány, které měly pečlivě vážit smysl obvinění. Závažněji by mělo být
posuzováno jednání vůči třetím osobám, než vůči osobám blízkým, kde se většinou tzv. „pere
špinavé prádlo“. V opačném případě by každé jednání příslušníka bylo závažné natolik, že by došlo
k vyloučení správního uvážení. Názor krajského soudu vylučuje diskreci služebního orgánu
a umožňuje bezpečnostnímu sboru, aby již při samotné existenci usnesení o zahájení trestního
stíhání či obžaloby zprošťoval příslušníky výkonu služby, a to bez dalších podmínek uvedených
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 - 41.
[16] Podle stěžovatele nelze protiprávní jednání bezpečnostního sboru klást k tíži stěžovatele.
Skutečnost, že stěžovatel nebyl hodnocen za výkon služby, kterou vykonával naposledy
na přelomu let 2011 a 2012, nebyla zaviněna stěžovatelem, ale bezpečnostním sborem, který
nezákonně ukončil jeho služební poměr.
[17] Řízení o propuštění a řízení o zproštění příslušníka mohou existovat vedle sebe.
Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu a služebních orgánů, že nebylo nezbytné půl
roku nepřikročit ke zproštění stěžovatele výkonu služby, zatímco po půl roce se stal tento stav
závadným. Pokud byl ovšem stav natolik závadný, měl být stěžovatel zproštěn služby neprodleně,
nikoliv teprve po půl roce, kdy již zproštění nemohlo mít potřebný efekt.
[18] Dále stěžovatel namítl, že žalovaný přenesl v rozporu s §180 odst. 1 služebního zákona
zjišťování skutkového stavu na stěžovatele, neboť jej nevyzval k doplnění CD s nahrávkami
svědčícími o diskriminaci stěžovatele. Z doložené korespondence týkající se řízení o propuštění
stěžovatele ze služebního poměru vyplývá diskriminace stěžovatele.
[19] Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud umožnil nezákonné jednání služebních orgánů
spočívající v tom, že spis neobsahoval spisový přehled, a proto mohly být materiály v něm
založené dále doplňovány či redukovány. Podle názoru stěžovatele se jedná o zásadní pochybení,
pro které mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Je nezbytné vycházet z tvrzení stěžovatele,
nikoliv ze skutečnosti (očíslování stránek a doplnění spisového přehledu), která nastala
až po postoupení spisu soudu.
[20] Stěžovatel shrnul, že došlo k zásahu do principu presumpce neviny, pokud došlo
ke zproštění výkonu služby pouze na základě existence usnesení o zahájení trestního stíhání
a obžaloby bez skutečného zjišťování dalších okolností. Žalovaný se vůbec nezabýval porušením
principu presumpce neviny, proto ani krajský soud nemohl dospět k závěru, že k jeho porušení
nedošlo.
[21] Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu. Uvedl,
že stěžovatel zopakoval důvody uvedené již v žalobě. Zproštění stěžovatele výkonu služby podle
§40 služebního zákona předcházelo rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru
příslušníka Policie ČR z důvodu osobnostní nezpůsobilosti ze dne 6. 2. 2012. Rozhodnutí
o propuštění stěžovatele a o odvolání proti uvedenému rozhodnutí byla ovšem zrušena krajským
soudem. Stěžovatel byl dne 23. 8. 2013 uznán vedoucím psychologem Policie ČR osobnostně
způsobilým. Následně bylo řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru zastaveno
z důvodu odpadnutí předmětu řízení. V období od 4. 3. 2013 do 2. 9. 2013 stěžovatel
nevykonával službu pro překážky na straně bezpečnostního sboru, od 26. 1. 2013 do 22. 8. 2013
byl rovněž osobnostně nezpůsobilým k výkonu služby v Policii ČR. Prvostupňový orgán
obdržel dne 14. 3. 2013 usnesení GIBS, z něhož plyne, že stěžovatel byl obviněn z výše
uvedeného přečinu. Dne 3. 9. 2013 převzal stěžovatel oznámení o zahájení řízení o zproštění
výkonu služby podle §40 služebního zákona. Po dobu, kdy byl stěžovatel osobnostně
nezpůsobilý k výkonu služby v Policii ČR, neměl prvostupňový orgán důvod jej zprošťovat
výkonu služby, přestože věděl o zahájení trestního stíhání. Proto správně vyčkal na nové zjištění
osobnostní způsobilosti. Uvedené bylo ve prospěch stěžovatele, neboť do doby zproštění
výkonu služby byl placen průměrným služebním příjmem. Důvody zproštění výkonu
služby s časovým odstupem byly vysvětleny. Skutkový stav věci byl v řízení dostatečně prokázán,
žalovaný respektoval závazný právní názor vyplývající z předchozího rozsudku krajského
soudu a odstranil namítané vady prvostupňového řízení. V napadeném rozhodnutí jsou
přezkoumatelným způsobem uvedeny důvody zproštění služby. Prokazatelně bylo zjištěno,
že stěžovatel byl v době rozhodování služebních orgánů důvodně podezřelý ze spáchání přečinu
nebezpečného pronásledování. Skutečnost, že v době spáchání trestného činu stěžovatel nebyl
příslušníkem Policie ČR, není rozhodná. Také podmínka ohrožení důležitého veřejného zájmu
služby nebo průběhu prošetřování jednání byla splněna, neboť výkon služby policisty
obžalovaného z úmyslného trestného činu je vždy způsobilý ohrozit důležitý zájem služby
spočívající v kvalitním plnění úkolů policie. Stěžovatel nebyl v řízení před služebními orgány
zkrácen na svých procesních právech, jeho tvrzení o překvapivosti rozhodnutí je pochybné.
Princip presumpce neviny nebyl porušen, neboť funkcionáři nerozhodovali o vině a trestu podle
zásad trestního práva; účelem zproštění výkonu služby je ochrana zájmu bezpečnostního sboru
a také zájmu občanů. K důvěře občanů v činnost policie nepřispívá, pokud příslušník policie
je sám obžalován, popř. nepravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Stěžovatel byl zařazen
na oddělení hospodářské kriminality; skutečnost, zda přichází do kontaktu s veřejností či nikoliv,
nebyla podstatná. O tom, že posouzení chování stěžovatele nebylo od počátku jednoznačné,
svědčí, že byl dvakrát uznán rozsudky Okresního soudu v Písku ze dne 11. 10. 2013 a 3. 2. 2015
vinným z přečinu nebezpečného pronásledování. Pozdější rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 10. 9. 2015, kterým byl odsuzující rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 3. 2. 2015 zrušen, nemohl již žalovaný vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí zohlednit.
[23] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[24] Stěžovatel se kasační stížností podanou v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě
(§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkoumání rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení,
jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), kasační stížnost splňuje veškeré náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[25] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[26] Kasační stížnost není důvodná.
[27] V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu neshledal
nepřezkoumatelným. Z napadeného rozsudku je zjevné, jak krajský soud ve věci rozhodl,
své rozhodnutí opřel o dostatečně zjištěný skutkový stav, přičemž vycházel z obsahu spisového
materiálu. Napadený rozsudek je dostatečně odůvodněn a krajský soud podrobně vypořádal
žalobní argumentaci stěžovatele. Ani žalovanému nelze vytknout, že by skutkový stav zjistil
nedostatečně či že se nezabýval námitkami uplatněnými stěžovatelem. Ostatně sám stěžovatel
s argumentací krajského soudu a služebních orgánů v kasační stížnosti polemizuje, což by jistě
nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek (popř. též rozhodnutí žalovaného)
nepřezkoumatelný.
[28] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Soudní ochrana
veřejných subjektivních práv stěžovatele mu byla poskytnuta již individuálním projednáním jeho
věci krajským soudem. Důvody kasační stížnosti se proto musí odvíjet zejména od tvrzeného
pochybení krajského soudu, který se měl vadným, resp. nezákonným způsobem vypořádat
s žalobními námitkami směřujícími proti rozhodnutí služebních orgánů. Uvedení konkrétních
důvodů kasační stížnosti není možné bez dalšího nahradit zopakováním odvolacích nebo
žalobních námitek a argumentace předestřené v řízení u krajského soudu (jakkoliv spojené
s obecným tvrzením, že právní názor krajského soudu je nesprávný). Kasační stížnost stěžovatele
přitom z převážné části spočívá právě v takovém opakování. Spíše než o tvrzení konkrétních
pochybení krajského soudu se jedná o výtky proti závěrům služebních orgánů, kterými se již
podrobně zabýval krajský soud v napadeném rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho
závěry ztotožňuje, což dále blíže zdůvodňuje.
[29] Podle §40 odst. 1 služebního zákona musí být příslušník zproštěn výkonu služby
na dobu, po kterou je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo
jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, jestliže by jeho ponechání
ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání.
Z důvodové zprávy ke služebnímu zákonu plyne, že „[p]o dobu, po kterou je [příslušník] podezřelý,
se pozastaví příslušníkova oprávnění a povinnosti, které pro něj vyplývají z předpisů upravujících činnost
bezpečnostního sboru a jeho příslušníků (například zákon o Policii České republiky, celní zákon).“
[30] Podle §201 odst. 1 služebního zákona se za důležitý zájem služby považuje zájem
bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.
[31] K citované právní úpravě se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 - 41: „[I]nstitut zproštění výkonu služby podle §40 [služebního
zákona] slouží k ochraně zájmů bezpečnostního sboru, ale i zájmů veřejnosti v případě, že je příslušník podezřelý
ze spáchání protiprávního jednání. […] Jedná se tedy o dočasný institut, který lze aplikovat u příslušníků
důvodně podezřelých ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku
nebo jiného správního deliktu, a to pouze za splnění dalších podmínek §40 odst. 1 zákona o služebním poměru.
[…] Pro zproštění služby je nutno splnit jak formální podmínky, tak materiální podmínku, dle které
by ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Zproštění
služby není ani v případě trestního stíhání příslušníka automatické a je třeba šetřit princip presumpce neviny. […]
Správní uvážení služebního funkcionáře zde představuje spíše předběžnou rizikovou analýzu, kdy je v každém
jednotlivém případě potřeba pečlivě zvážit, zda setrvání ve službě představuje riziko, a to nejen s ohledem
na plnění konkrétních služebních povinností, ale i v obecném rámci ochrany dobrého jména, pověsti a řádného
fungování služby jako takové. Služební funkcionář o zproštění rozhoduje v situaci informační nejistoty, tedy
v době, kdy dosud není objasněno a autoritativně rozhodnuto, zda byl trestný čin spáchán. Musí tedy dočasně
poměřovat a vyvažovat princip presumpce neviny a zásah do profesní či osobní sféry příslušníka na straně jedné,
a důležitý zájem služby a její možné ohrožení, potažmo zájem veřejnosti na kvalitním fungování bezpečnostního
sboru na straně druhé. […] Základním východiskem pro takové předběžné posouzení je zejména povaha trestného
činu (případně přestupku či jiného správního deliktu) a také souvislost mezi trestným činem a služebním poměrem.
V úvahu lze vzít zejména to, zda jde o trestný čin nedbalostní či úmyslný; povahu a způsob spáchání trestného
činu; zda je dána souvislost časová a místní; zda byl čin spáchán v souvislosti s pracovní činností, v pracovní době
či na pracovišti; zda mohl ovlivnit další spolupracovníky nebo svěřené osoby; zda existuje i nadále možnost
ovlivnění svědků a ohrožení průběhu vyšetřování, pokud by příslušník i nadále zůstal ve službě, ale např. i vnější
vlivy jako mediální pozornost a zveřejnění informace o trestním stíhání či jiném vedeném řízení.“
[32] V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 Ad 12/2014 - 72, bylo
ve skutkově a právně obdobném případě konstatováno: „Okolnost, že s příslušníkem bylo zahájeno
trestní stíhání, bez dalšího neznamená jeho automatické zproštění výkonu funkce, neboť tato skutečnost je toliko
prvotní podmínkou pro případné zproštění výkonu funkce. Další nutnou podmínkou vyplývající z §40 odst. 1
služebního zákona je, aby služební funkcionář v rámci správního uvážení na základě konkrétních skutkových
okolností dospěl k závěru, že ponechání příslušníka ve výkonu služby bude ohrožovat důležitý zájem služby
nebo prošetřování jeho jednání. […] řízení o zproštění výkonu služby musí být ze své povahy rychlé a účinné
(srov. §174 odst. 2 služebního zákona), a to především v případě, kdy příslušník bezpečnostního sboru
je podezřelý z kvalifikovaného protiprávního jednání v souvislosti s výkonem služby. […] Ačkoli usnesení
o zahájení trestního stíhání je procesním úkonem trestního řízení, jedná se o kvalifikovaný úkon, jehož imanentní
součástí jsou již první skutková zjištění, která odůvodňují zahájení trestního stíhání (srov. §160 odst. 1 trestního
řádu „Nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin,
a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení
trestního stíhání […]). Usnesení o zahájení trestního řízení tak není pouhým úkonem, který by byl vydán
na základě subjektivní úvahy orgánu činného v trestním řízení, ale jedná se úkon vycházející z doposud zjištěného
skutkového stavu, jenž ve své míře pravděpodobnosti zakládá důvody pro zahájení trestního stíhání. […] Soud
neshledává žádný rozumný důvod, aby skutková zjištění vyjádřená dle §160 odst. 1 trestního řádu v usnesení
o zahájení trestního stíhání a nasvědčující tomu, že příslušník bezpečnostního sboru spáchal trestný čin,
nezakládala ve smyslu §40 odst. 1 služebního zákona důvodné podezření o spáchání trestného činu. Jak již bylo
výše uvedeno, na základě trestního stíhání není možné automaticky považovat první podmínku týkající
se důvodného podezření ze spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání za splněnou. Služební funkcionář
je povinen přistupovat ke každému případu individuálně a skutkově se vypořádat s existencí důvodného podezření,
v konkrétním případě však může být dostatečným skutkovým podkladem právě i usnesení o zahájení trestního
stíhání. […] Soud k danému závěru dodává, že dle §180 odst. 5 služebního zákona není služební funkcionář
oprávněn k tomu, aby si učinil závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin. Předmětem dokazování v řízení
o zproštění výkonu služby je tedy pouze důvodné podezření příslušníka bezpečnostního sboru ze spáchání
kvalifikovaného protiprávního jednání, nikoli samotné kvalifikované protiprávní jednání, které přísluší
k posouzení pouze trestnímu soudu.“
[33] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti.
Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 6. 2. 2012, č. j. ŘKŘ-125/2012, byl stěžovatel
propuštěn podle §42 odst. 1 písm. j) služebního zákona ze služebního poměru, neboť podle
posudku psychologa policejního sboru ze dne 29. 11. 2011 a revizního posudku (závěru)
vedoucího psychologa Policie ČR ze dne 20. 1. 2012 pozbyl osobnostní způsobilost
k výkonu služby v bezpečnostním sboru. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí
bylo zamítnuto, následně byla obě rozhodnutí služebních orgánů zrušena z důvodu
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a procesních vad rozsudkem krajského soudu
ze dne 30. 1. 2013, č. j. 10 A 78/2012 - 36. Usnesením GIBS ze dne 9. 8. 2012 bylo zahájeno
trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání výše specifikovaného trestného činu.
Dne 17. 4. 2013 podal státní zástupce u Okresního soudu v Písku obžalobu. Dne 23. 8. 2013
vydal vedoucí psycholog Policie ČR závěr o tom, že stěžovatel je osobnostně způsobilý
k výkonu služby v Policii ČR. Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 29. 8. 2013,
č. j. ŘKŘ-2842/2013, bylo řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru zastaveno
pro odpadnutí důvodu řízení - osobnostní nezpůsobilosti. Přípisem ze dne 30. 8. 2013
prvostupňový orgán stěžovateli sdělil, že s ním zahajuje řízení o zproštění výkonu služby, neboť
je důvodně podezřelý ze spáchání výše uvedeného trestného činu. Dne 10. 12. 2013 bylo vydáno
prvostupňové rozhodnutí. První rozhodnutí žalovaného o odvolání bylo zrušeno krajským
soudem, který věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ze zápisu z jednání senátu poradní
komise policejního prezidenta ze dne 20. 11. 2014, vlastnoručně podepsaného členy komise,
stěžovatelem a jeho právním zástupcem plyne, že zástupce stěžovatele mj. konstatoval neúplnost
správního spisu, který neobsahuje veškeré dokumenty související s věcí, dále že odsuzující
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 10. 2013, č. j. 2 T 49/2013 – 673, byl zrušen
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočkou v Táboře, ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 14 To 59/2014 – 735, a v současné době je trestní řízení opět vedeno u Okresního soudu
v Písku. V souvislosti s trestním oznámením bývalé manželky na stěžovatele pro pohlavní
zneužívání dcery zástupce stěžovatele na jednání poradní komise odkazoval na znalecké posudky
PhDr. Adély Doležalové a Mgr. Václava Šnorka, z nichž mělo plynout, že bývalá manželka
stěžovatele trpěla paranoiou a naváděla jejich nezletilou dceru k obvinění stěžovatele. Dále
zástupce stěžovatele uvedl, že stěžovatel v době zrušení služebního poměru pracoval jako taxikář
a X je dosti malé město, kde není nic neobvyklého, pokud se řidič pohybuje opakovaně v týchž
místech. Jako důkazy navrhl zástupce stěžovatele výše uvedené znalecké posudky,
spis o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, včetně příloh prokazujících chování
bezpečnostního sboru ke stěžovateli, spis GIBS ohledně údajného obvinění z pohlavního
zneužívání, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne
30. 4. 2014, záznam z veřejného zasedání trestního senátu krajského soudu, a odkázal na dosud
navržené důkazy. Žalovaný následně doplnil spisový materiál o spis ve věci propuštění
stěžovatele ze služebního poměru. Dne 5. 2. 2015 a dne 27. 5. 2015 proběhla další jednání senátu
poradní komise policejního prezidenta ve věci, na kterých byl zástupce stěžovatele seznámen
s doplněním spisového materiálu. Dne 4. 6. 2015 vydal žalovaný druhé rozhodnutí o odvolání,
proti němuž mířila žaloba, kterou krajský soud zamítl nyní napadeným rozsudkem (podrobněji
viz výše v části I. tohoto rozsudku).
[34] Ve vztahu k první podmínce specifikované v §40 odst. 1 služebního zákona (existence
důvodného podezření ze spáchání trestného činu) krajský soud správně konstatoval, že služební
orgány důvodně vycházely z podkladů trestního řízení, tj. z usnesení o zahájení trestního stíhání
a obžaloby. Předmětem dokazování v řízení před služebními orgány bylo důvodné podezření
ze spáchání trestného činu, nikoliv skutečnost, zda stěžovatel trestný čin spáchal (takový závěr
jsou oprávněny činit výhradně orgány činné v trestním řízení). Podstatné tedy byly individuální
okolnosti případu stěžovatele z pohledu §40 odst. 1 služebního zákona, tj. že ke dni rozhodování
žalovaného byl stěžovatel důvodně podezřelý (a obžalovaný) ze spáchání úmyslného přečinu
nebezpečného pronásledování své bývalé manželky. Služební orgány se zjevně zabývaly povahou
a závažností trestného činu a respektovaly průběh trestního řízení (k tomu podrobněji v bodě
[35] tohoto rozsudku). Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo kvalifikovaným úkonem
trestního řízení, jehož imanentní součástí bylo zjištění odůvodněných skutečností nasvědčujících
tomu, že stěžovatel spáchal trestný čin. Argumenty stěžovatele o účelovosti jeho trestního
obvinění (popř. o tom, zda se mezi bývalými manželi tzv. „pralo špinavé prádlo“ apod.) bylo
třeba uplatňovat a priori v trestním řízení, nikoliv v řízení o zproštění výkonu služby. Není
pravdou, že by služební orgány a krajský soud nedbaly principu presumpce neviny. Na uvedený
princip však nelze nazírat optikou stěžovatele, která by de facto vždy musela vést k závěru, že není-
li příslušník pravomocně odsouzen za trestný čin (popř. uznán vinným ze spáchání přestupku
či jiného správního deliktu), pak by nikdy nemohl být zproštěn výkonu služby. Uvedený výklad
je zjevně v rozporu se smyslem a účelem předmětné právní úpravy, která má sloužit „pouze“ jako
dočasný, okamžitý a účinný prostředek postavení příslušníka „mimo službu“, je-li mimo jiné
dostatečně odůvodněn závěr o podezření ze spáchání protiprávního jednání.
[35] Nejvyšší správní soud nerozporuje, že v trestním řízení byl první rozsudek odsuzující
stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočkou v Táboře,
ze dne 30. 4. 2014, ve kterém byl Okresní soud v Písku zavázán k tomu, aby si ujasnil znaky
skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování. Uvedená skutečnost však nic nemění
na tom, že stěžovatel byl v okamžiku vydání rozhodnutí žalovaného obžalován z předmětného
trestného činu (přečinu). Žalovaný v napadeném rozhodnutí hodnotil konkrétní okolnosti
případu stěžovatele z hlediska požadavků právních předpisů i související judikatury. Není
pravdou, že se žalovaný spokojil toliko s prostým odkazem na usnesení o zahájení trestního
stíhání, resp. obžalobu, aniž by uvedl své úvahy. Zcela logicky však zohlednil skutečnost,
že důvodné podezření ze spáchání přečinu stěžovatelem i přes zrušení odsuzujícího rozsudku
odvolacím soudem nadále existovalo. Uvedený tehdejší stav trestního řízení žalovaný nemohl
opominout. Naopak bylo zcela na místě jej respektovat (srov. §180 odst. 5 větu třetí služebního
zákona). Lze shrnout, že služební orgány dospěly ke správnému dílčímu závěru o splnění
podmínky důvodného podezření ze spáchání trestného činu (přečinu) stěžovatelem.
[36] K druhé podmínce podle §40 odst. 1 služebního zákona, tj. ohrožení důležitého zájmu
služby, stěžovatel namítal, že nebyl dostatečně zohledněn zásah do jeho osobní sféry, nebyla
zjišťována kvalita výkonu jeho služby, jakož mu ani nemohlo být kladeno k tíži protiprávní
jednání bezpečnostního sboru, v důsledku něhož byl postaven mimo službu a nebyl hodnocen
za výkon služby, nebylo zohledněno, že při výkonu služby nepřišel do styku s veřejností, čin byl
spáchán mimo výkon služby a nebyl mediálně ani jinak zveřejněn. Stěžovatel rovněž nesouhlasil
se závěrem, že mohlo dojít k ovlivnění jeho kolegů a dalších příslušníků Policie ČR.
[37] Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že služební orgány posoudily ohrožení důležitého zájmu služby konkrétně ve vztahu
ke stěžovateli, který byl podezřelý ze spáchání úmyslného trestného činu (přečinu) nebezpečného
pronásledování své bývalé manželky. Lze zopakovat, že u stěžovatele v postavení příslušníka
Policie ČR podezřelého z uvedeného trestného činu mohla být ohrožena důvěra
veřejnosti a kolegů v řádné plnění úkolů bezpečnostního sboru, jakož i patřičná autorita.
Jak bylo konstatováno již v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2010,
č. j. 22 Ca 177/2009 - 47, publ. pod č. 2269/2011 Sb. NSS, jednání příslušníka naplňující znaky
úmyslně spáchaného trestného činu je vždy způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního
sboru. Ta je zohledňována v rámci předběžné analýzy podmínky ohrožení důležitého zájmu
služby. U příslušníků Policie ČR je třeba klást zvýšený důraz na jejich bezúhonnost, osobnostní
způsobilost a morální kvality, aby nebyl v očích veřejnosti narušen objektivní výkon svěřené
státní moci. Obvinění stěžovatele přitom bylo ze společenského hlediska nepochybně poměrně
závažné.
[38] S ohledem na dikci §40 odst. 1 služebního zákona nebylo třeba, aby služební orgány
prokázaly, zda a čím konkrétně byl důležitý zájem služby skutečně narušen. Podstatné bylo
posouzení, zda bylo možné na základě rozhodujících objektivních okolností případu dospět
k závěru o ohrožení včasného a kvalitního plnění úkolů bezpečnostního sboru (tedy existovala-li
určitá míra potenciálního ohrožení důležitého zájmu služby). Uvedená míra ohrožení byla
v daném případě dána, neboť hlavní líčení u trestního soudu bylo veřejné, byly do něj
zainteresovány civilní osoby a odsuzující rozsudek (jakkoliv následně zrušený odvolacím soudem)
byl rovněž vyhlášen veřejně, veřejnost tak s podezřením stěžovatele ze spáchání trestného činu
prokazatelně mohla být seznámena (bez ohledu na to, zda a v jaké míře jsou orgány činné
v trestním řízení povinny zachovávat mlčenlivost). Pohled veřejnosti na kvalitu plnění úkolů
Policie ČR jistě mohl ohrozit výkon služby stěžovatele, toho času obžalovaného z nebezpečného
pronásledování své bývalé manželky. Stejně tak mohlo podezření z předmětného činu ovlivnit
kolegy stěžovatele, na které mohlo negativně působit vykonávání služby s kolegou podezřelým
z uvedeného jednání. Z hlediska splnění podmínek pro zproštění stěžovatele výkonu služby
nebyla v daném případě (v době rozhodování žalovaného) relevantní ani jeho argumentace
o tom, zda pro něj jeho bývalá manželka byla osobou blízkou či nikoliv, a zda se mezi bývalými
manželi tzv. pralo špinavé prádlo (podrobněji viz bod [34] tohoto rozsudku).
[39] Pokud krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že X je malé město, kde existuje
vysoká pravděpodobnost, že více občanů je informováno o trestním stíhání stěžovatele,
nejednalo se o nosný argument, ale pouze o dílčí a podpůrný závěr krajského soudu. Nadto
stěžovatel před služebními orgány skutečně uváděl, byť v souvislosti se svou prací taxikáře, že X
je malé město, kde není nic neobvyklého, pokud se řidič pohybuje opakovaně v týchž místech
(čímž podporoval svůj argument, že svou bývalou manželku nepronásledoval, pokud ji potkával
při výkonu své práce; viz zápis z jednání senátu poradní komise policejního prezidenta ze dne 20.
11. 2014).
[40] Jedním z hledisek, které služební orgán může vzít v úvahu při hodnocení podmínek §40
odst. 1 služebního zákona, je skutečnost, zda byl předmětný čin spáchán v souvislosti s pracovní
činností příslušníka. Nejedná se ovšem o zákonnou podmínku, jež musí být vždy nezbytně
naplněna pro rozhodnutí o zproštění výkonu služby, ale o jedno z příkladmých kritérií, jež
služební orgán může (nikoliv musí) zohlednit při úvahách o splnění podmínek v konkrétním
případě. Není tedy správný argument stěžovatele, že předmětný čin nesouvisel s výkonem jeho
pracovní činnosti, a tudíž nebylo důvodu zprostit jej výkonu služby. Uvedené nemá oporu
v aplikovaných právních předpisech ani související judikatuře.
[41] Nejvyšší správní soud shrnuje, že žalovaný se zabýval případem stěžovatele individuálně,
dostatečným způsobem a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav a nijak nevybočil z mezí
správního uvážení. Žalovaný a krajský soud dospěli ke správnému právnímu závěru o splnění
podmínek §40 odst. 1 služebního zákona, přičemž krajský soud respektoval argumenty
formulované v rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 - 41,
a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 Ad 12/2014 - 72. Kasační
námitky týkající se nesprávného posouzení splnění podmínky důvodného podezření ze spáchání
trestného činu a ohrožení důležitého zájmu služby tedy nejsou důvodné.
[42] Stěžovatel dále namítl nepředvídatelnost řízení a překvapivost rozhodnutí vzhledem
k neobjasnění důvodů zproštění výkonu služby. Nejvyšší správní soud připomíná, že správní
řízení o zproštění výkonu služby je ovládáno zásadou jednotnosti a představuje tak až do vydání
rozhodnutí jeden celek včetně případného odvolacího řízení. Stejně tak jsou jako jeden celek
vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 4 Ads 86/2008 - 198, nebo ze dne 27. 2. 2013,
č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). Jak uvedl již krajský soud v napadeném rozsudku, po celou dobu
řízení před služebními orgány bylo patrné, že důvodem zproštění výkonu služby bylo důvodné
podezření ze spáchání trestného činu (přečinu) a potřeba ochrany důležitého zájmu služby
(nikoliv ohrožení vyšetřování podezření z trestné činnosti). Ze zápisů z jednání senátu poradní
komise policejního prezidenta ze dnů 20. 11. 2014, 5. 2. 2015 a 27. 5. 2015 je zřejmé,
že stěžovatel a jeho zástupce byli s průběhem řízení a podstatou důvodů, pro něž bylo vedeno,
obeznámeni, což plyne také z argumentace, kterou stěžovatel na svou obranu v průběhu řízení
uplatňoval. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, které podmínky zproštění výkonu služby
považoval za splněné a jak ke svému závěru dospěl. Námitka stěžovatele tedy není důvodná.
[43] K námitce, že služební orgány nereagovaly neprodleně, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že zproštění výkonu služby je na místě tehdy, je-li nezbytná neprodlená suspenze příslušníka
(viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1999, č. j. 6 A 37/98 - 18, dostupný v ASPI).
V projednávané věci přitom bylo před zahájením řízení o zproštění stěžovatele výkonu služby
vedeno se stěžovatelem řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru z důvodu osobní
nezpůsobilosti. Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 6. 2. 2012 byl stěžovatel propuštěn
podle §42 odst. 1 písm. j) služebního zákona ze služebního poměru, neboť dle psychologických
posudků pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby v bezpečnostním sboru. Odvolání
stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, avšak následně byla obě tato rozhodnutí
zrušena krajským soudem, jak již bylo výše uvedeno. Na základě posudku vedoucího psychologa
Policie ČR ze dne 23. 8. 2013 poté bylo rozhodnutím Krajského ředitelství policie Jihočeského
kraje ze dne 29. 8. 2013 řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru zastaveno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v době od 26. 1. 2013 do 22. 8. 2013 (z důvodu své osobní
nezpůsobilosti a překážek na straně zaměstnavatele) nedisponoval stěžovatel oprávněními
a povinnostmi, které plynou z předpisů upravujících činnost bezpečnostního sboru a jeho
příslušníků, nebyla v této době nutná jeho neprodlená suspenze. Tato nutnost v dané věci
vyvstala až v době, kdy byl stěžovatel opětovně uznán osobnostně způsobilým k výkonu služby
a bylo zastaveno řízení o jeho propuštění. Teprve v uvedeném okamžiku totiž došlo k obnovení
oprávnění a povinností stěžovatele souvisejících s výkonem služby příslušníka Policie ČR.
Prvostupňový orgán proto nepochybil, pokud přípisem ze dne 30. 8. 2013, tj. bez zbytečného
odkladu po uznání stěžovatele osobnostně způsobilým k výkonu služby a zastavení řízení
o propuštění, stěžovateli oznámil, že s ním zahajuje řízení o zproštění výkonu služby. Ani
uvedenou námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
[44] Další námitka stěžovatele spočívala na tom, že služební orgány a krajský soud měly
při posuzování jeho neviny vycházet ze znaleckých posudků PhDr. Doležalové a Mgr. Šnorka.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, který odmítl hodnotit stěžovatelem
citované pasáže znaleckých posudků zpracovaných pro potřeby soudu ve věci úpravy výchovy
a výživy nezletilé dcery stěžovatele na dobu před a po rozvodu manželství stěžovatele a jeho
manželky a pro účely posouzení, zda se stěžovatel mohl dopustit pohlavního zneužívání
své dcery. Lze souhlasit také s krajským soudem, podle kterého znalecké posudky prokazovaly
skutečnosti bezpředmětné pro dané řízení, přičemž úkolem žalovaného nebylo činit si ani závěr,
zda byla bývalá manželka stěžovatele paranoidní a zda byl trestný čin (přečin) stěžovatelem
skutečně spáchán. Údajné pohlavní zneužívání dcery stěžovatele pak vůbec nebylo předmětem
řízení. Skutkový stav byl služebními orgány zjištěn v dostatečném rozsahu pro účely jimi
vedeného řízení (viz výše). Uvedenou kasační námitku zdejší soud tak rovněž neshledal
důvodnou.
[45] K námitce stěžovatele, že žalovaný přenesl zjišťování skutkového stavu na stěžovatele,
neboť jej nevyzval k doplnění CD s nahrávkami svědčícími o diskriminaci stěžovatele, Nejvyšší
správní soud konstatuje následující. Podle §174 odst. 1 písm. a) služebního zákona má účastník
právo mj. navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení a vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.
Ačkoliv služební zákon hovoří o právu (nikoliv povinnosti) účastníka, neznamená to,
že by služební orgány byly povinny vyzývat účastníka k předložení konkrétních důkazů
na podporu jeho konkrétních tvrzení. Také v řízení o zproštění výkonu služby má totiž účastník
povinnost prokázat, co sám tvrdí, má-li z takových skutečností služební orgán vycházet. Bylo
právem stěžovatele, aby předmětné CD nahrávky navrhl k důkazu na podporu svých tvrzení,
nikoliv povinností žalovaného jej k jejich předložení vyzývat. Jak správně uvedl již krajský
soud, předmětné CD nahrávky nebyly v řízení předcházejícím prvnímu zrušujícímu rozsudku
provedeny a stěžovatel je v dalším řízení k důkazu výslovně nenavrhoval a zejména nepředložil
(jak plyne ze zápisů z jednání senátu poradní komise policejního prezidenta ze dne 20. 11. 2014,
5. 2. 2015 a 27. 5. 2015), ačkoliv tak učinit mohl. Ani z jiných důkazů provedených ve správním
či soudním řízení neshledal Nejvyšší správní soud, že by došlo ze strany služebních orgánů
k diskriminaci stěžovatele, která by mohla ovlivnit závěry učiněné v nyní projednávané věci.
Lze shrnout, že služební orgány zjistily dostatečným způsobem skutkový stav, o němž nebyly
důvodné pochybnosti, a za tímto účelem si opatřily dostatečné množství potřebných podkladů
pro rozhodnutí ve smyslu §180 odst. 1 služebního zákona (podrobněji viz výše). Proto uvedená
žalobní námitka, kterou stěžovatel zopakoval v kasační stížnosti, není důvodná.
[46] K námitce stěžovatele, že spis neobsahoval spisový přehled, a proto mohl být měněn,
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že předložený spis obsahoval
spisový přehled a listiny v něm byly očíslovány. I pokud by spisový přehled v průběhu řízení
před služebními orgány spis neobsahoval, nemohlo se v dané věci jednat o vadu takového
charakteru, pro kterou by bylo nezbytné rozhodnutí žalovaného (popř. prvostupňového orgánu)
zrušit. Je totiž zřejmé, že stěžovatel byl obeznámen s veškerým podstatným obsahem spisového
materiálu, neboť na něj ve svých podáních reagoval, přičemž svým podpisem na zápisech
z jednání senátu poradní komise policejního prezidenta stěžovatel či alespoň jeho zástupce vždy
stvrdili, že byli se spisovým materiálem a jeho průběžným doplňováním seznámeni. Stěžovatel
tedy nemohl být v důsledku tvrzené absence spisového přehledu nijak zkrácen na svých právech.
Na uvedeném nic nemění ani zcela hypotetické a nepodložené tvrzení stěžovatele, že spis mohl
být doplňován či redukován. Ani tato kasační námitka není důvodná.
[47] Nad rámec posouzení Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje
následující. Ačkoliv je z průběhu trestního řízení zřejmé, že stěžovatel dosud nebyl odsouzen
za spáchání trestného činu, jenž mu byl kladen za vinu, ani nebyl kázeňsky postižen či uznán
vinným z přestupku nebo jiného správního deliktu, uvedené nebylo možné zohlednit
při rozhodování v nyní projednávané věci. Institut zproštění výkonu služby je totiž založen
na důvodném podezření, které zde v době rozhodování služebních orgánů nepochybně bylo.
Rovněž třeba poznamenat, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[48] Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[49] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu