ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.53.2018:38
sp. zn. 6 Afs 53/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně:
METALVIS, s.r.o., IČ 48911101, sídlem Areál ZD 61, Babice, zastoupená Mgr. Janem
Drozdem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 3067, Zlín, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 59175-2/2015-900000-304.4, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018,
č. j. 62 Af 7/2016 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Celní úřad pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) vydal dne 13. května 2015 dodatečný
platební výměr č. j. 144-22/2015-640000-51, kterým žalobkyni doměřil antidumpingové clo
ve výši 527 313 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 105 463 Kč. Celní úřad
vyšel z toho, že dne 13. září 2012 bylo do volného oběhu propuštěno zboží (spojovací materiál –
šrouby), které dovezla žalobkyně, přičemž jako zemi původu deklarovala Tchaj-wan. Celní úřad
nicméně na základě šetření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) zjistil,
že tento spojovací materiál pocházel z Čínské lidové republiky a přes Tchaj-wan byl přepravován
s cílem vyhnout se antidumpingovému clu při dovozu do Evropské unie. Vývozní tchajwanské
prohlášení celní úřad propojil s příslušným dovozním prohlášením, odpovídal popis zboží
i množství a hmotnost. Prodleva mezi dovozem a vývozem byla navíc velmi krátká. Jedna Tchaj-
wanská společnost poskytla informace, z nichž vyplývá, že zboží nebylo na Tchaj-wanu
nijak zpracováno. Žalobkyně tak u spojovacího materiálu propuštěného do volného oběhu
dne 13. září 2012 uvedla nesprávný původ, pročež jí vznikla povinnost (dodatečně) uhradit
antidumpingové clo.
[2] Odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím
označeným v záhlaví. Žalovaný v prvé řadě neshledal namítané vady zpráv OLAF, z nichž celní
úřad vycházel. Dále přisvědčil závěru, že spojovací materiál, který žalobkyně dovezla, je s největší
pravděpodobností čínského původu. Ze závěrů OLAF vyplývá souvislost mezi dovozem
spojovacího materiálu z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan a vývozem tohoto zboží z Tchaj-
wanu do České republiky. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz prokazující jiný než čínský původ
zboží. Pro žalobkyni nepříznivý závěr žalovaného nezvrátila ani skutečnost, že žalobkyně
vycházela z osvědčení o původu zboží vystaveného tchaj-wanskými celními orgány; žalovaný
totiž na jejich straně neshledal pochybení a konstatoval, že stát nemůže nést negativní následky
nesprávného jednání dodavatelů žalobkyně.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Nepřisvědčil žalobkyni,
že by napadená rozhodnutí byla zatížena nepřezkoumatelností. Zprávy OLAF byly v celním
řízení přípustné jako důkaz a obsahovaly konkrétní zjištění, na jejichž základě žalovaný vystavěl
své závěry. Závěrečná zpráva OLAF splňovala náležitosti stanovené v čl. 11 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU, EURATOM) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování
prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074,
přičemž dvě předcházející zprávy, které formální náležitosti podle citovaného ustanovení
nesplňovaly, tvořily jen její přílohu. Z toho krajský soud dovodil, že zprávy byly dostatečným
podkladem pro doměření antidumpingového cla žalobkyni. Krajský soud dále konstatoval,
že zprávy OLAF zpochybnily tchaj-wanský původ spojovacího materiálu. Na toto zboží
se tak hledělo jako na zboží neznámého původu, což vylučuje uplatnění preferenční celní sazby.
Z podkladů shromážděných žalovaným je navíc zřejmé, že spojovací materiál pocházel z Čínské
lidové republiky. Žalobkyně nenabídla žádná konkrétní skutková tvrzení o skutečném původu
zboží, pouze obecně zpochybnila závěry žalovaného. Navrhla sice výslech několika svědků,
avšak neupřesnila, co by tito svědci měli ozřejmit. Žalovaný proto nepochybil, když svědky
nevyslechl. Krajský soud dále neshledal porušení práv žalobkyně v tom, že přílohy zpráv OLAF
nebyly přeloženy do češtiny. V závěru svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že pozdější zrušení
antidumpingového cla uloženého podle nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009
o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa
nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení č. 91/2009“) nemůže mít
vliv na dříve vyměřená cla.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost. Namítala, že neměla ponětí o čínském původu zboží, které nakupovala ve skladech
na Tchaj-wanu. Neznala a ani nebyla povinna zjišťovat smluvní vztahy svých dodavatelů.
Antidumpingové clo, které mnohonásobně převyšuje případnou výhodu na trhu spojenou
s dovozem čínského zboží s deklarovaným preferenčním původem, ve skutečnosti trestá
stěžovatelku i přesto, že nemohla vědět, že jedná protiprávně.
[5] Stěžovatelka dále zdůraznila, že antidumpingové clo na dovoz spojovacího materiálu bylo
zrušeno prováděcím nařízením Komise (EU) 2016/278 ze dne 26. února 2016 o zrušení
konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků
ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to,
zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „prováděcí nařízení č. 2016/278“) z důvodu
rozporu s Všeobecnou dohodou o clech a obchodu (dále též „GATT“) a Dohodou o provádění
článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „antidumpingová dohoda“).
Tento rozpor potvrdila i zpráva přijatá orgánem Světové obchodní organizace pro řešení sporů
o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních. Antidumpingové clo bylo navíc v rozporu
s nařízením Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy
ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, a s nařízením Evropského parlamentu
a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 1016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí,
které nejsou členy Evropské unie (dále jen „základní nařízení“), která v unijním právu prováděla
právě antidumpingovou dohodu. Dle názoru stěžovatelky tak bylo nařízení č. 91/2009 neplatné
od samého počátku a uvalení antidumpingového cla na spojovací materiály na jeho základě bylo
protiprávní a v rozporu s článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud
se měl rozporem nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními zabývat a měl též zohlednit,
že před Soudním dvorem EU probíhalo řízení o předběžné otázce ohledně platnosti
tohoto nařízení.
[6] V poslední námitce stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že své rozhodnutí opřel
výhradně o neúplné a spekulativní zprávy OLAF, které obsahují snadno změnitelné tabulky.
Dle názoru stěžovatelky nebylo možné pouze zobecnit zjištění OLAF z namátkových kontrol.
Stěžovatelka žalovanému předložila celní prohlášení na propuštění zboží, z něhož vyplývalo,
že dovezený spojovací materiál pochází z Tchaj-wanu. Původ tohoto konkrétního zboží žalovaný
nezpochybnil.
[7] Nejvyšší správní soud v rámci předběžného posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru,
že námitky stěžovatelky ohledně neplatnosti nařízení č. 91/2009 nelze a priori shledat
neopodstatněnými. Zároveň zjistil, že pochybnosti o platnosti tohoto nařízení již vyjádřil italský
soud Commissione tributaria di primo grado di Bolzano v předběžné otázce položené Soudnímu dvoru
EU ve věci C-207/17 Rotho Blaas. Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 15. března 2018
č. j. 6 Afs 53/2018-24 přerušil řízení o kasační stížnosti až do rozhodnutí Soudního dvora
v uvedené věci.
[8] V mezidobí obdržel Nejvyšší správní soud vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti.
Žalovaný upozornil, že stěžovatelka měla objektivní odpovědnost za správnost údajů,
které uvedla v celním prohlášení, a za pravdivost předložených dokladů. Nebylo proto relevantní,
zda stěžovatelka věděla o zastírání skutečného původu zboží, její povinností bylo si původ zboží
dostatečně ověřit a popřípadě si se svým dodavatelem situace podobné této smluvně ošetřit.
Důkazy shromážděné žalovaným navíc svědčí o tom, že spojovací materiál byl s vysokou
pravděpodobností čínského původu. Tento závěr stěžovatelka nevyvrátila. Žalovaný dále
zdůraznil, že antidumpingová opatření přijatá orgány Evropské unie nabývají účinnosti dnem
vstupu v platnost a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto datem, což ostatně
stanoví i čl. 2 prováděcího nařízení č. 2016/278. Přijetí tohoto prováděcího nařízení tak nemůže
mít vliv na existenci celního dluhu, který vznikl před jeho účinností. Všem aktům orgánů
Evropské unie svědčí presumpce správnosti, o jejich neplatnosti může rozhodnout pouze Soudní
dvůr EU, nikoli orgány Světové obchodní organizace. Žalovaný tak byl povinen postupovat
v souladu s nařízením č. 91/2009 a doměřit stěžovatelce antidumpingové clo.
[9] Usnesením ze dne 31. října 2018 Nejvyšší správní soud vyslovil, že se v řízení pokračuje,
neboť Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 18. října 2017 rozhodl ve věci C-207/17 Rotho Blaas.
[10] Obdržené vyjádření žalovaného zaslal Nejvyšší správní soud stěžovatelce na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že tvrzení, že nevěděla o skutečném původu
zboží a nebyla povinna jej zjišťovat, stejně jako úvahy o sankční povaze antidumpingového cla,
vyslovila stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti. S ohledem na §104 odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nejsou
tyto námitky přípustné.
[13] Stěžovatelka krajskému soudu mylně vytýká, že se nezabýval platností nařízení
č. 91/2009. Tuto otázku krajský soud posoudil v samotném závěru odůvodnění svého rozsudku,
přičemž konstatoval, že „s ohledem na to, že neplatnost aktů orgánů EU může vyslovit pouze Soudní dvůr
EU (čl. 263 Smlouvy o fungování EU), tak této argumentaci žalobce rozumí zdejší soud tak, že žalobce
dovozuje protiprávnost uložení antidumpingového cla proto, že v důsledku nařízení Komise 278/2016 bylo
zrušeno konečné antidumpingové clo na dovoz některých výrobků z Čínské lidové republiky. K tomu soud uvádí,
že podle čl. 2 nařízení Komise 278/2016 nabývá zrušení antidumpingového cla účinku dnem vstupu
tohoto nařízení v platnost, přičemž není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem. Pozdější zrušení
antidumpingového cla (účinné od 28. 2. 2016) tak nemůže mít vliv na antidumpingová cla po právu uložená
podle tehdy platného a účinného nařízení Rady č. 91/2009.“ Úvahu v tomto rozsahu považuje Nejvyšší
správní soud za zcela dostatečnou.
[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda krajský soud pochybil, pokud nezohlednil
probíhající řízení o předběžné otázce ve věci C-207/17 Rotho Blaas.
[15] Podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má Soudní dvůr Evropské unie
pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů
přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu,
může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní
dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem
členského státu, jehož rozhodnutí nelze napad nout opravnými prostředky
podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie
(zvýraznil Nejvyšší správní soud).
[16] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že povinnost obrátit se na Soudní dvůr s žádostí
o rozhodnutí o předběžné otázce má pouze soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva. Proti rozhodnutí krajského soudu v této věci však byla
přípustná kasační stížnost (§102 s. ř. s.). Krajský soud proto měl pouze možnost,
nikoli povinnost žádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně platnosti nařízení
č. 91/2009 (srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2014,
č. j. Aprk 16/2014 - 64, či ze dne 22. listopadu 2017, č. j. Aprk 24/2017 - 36, č. 3669/2018 Sb.
NSS). Z tohoto důvodu nebyl krajský soud ani povinen podle §48 odst. 2 písm. c) s. ř. s.
přerušovat řízení o žalobě a vyčkávat rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-207/17.
[17] Oproti tomu Nejvyšší správní soud je soudem, který má v situacích sporného výkladu
unijního práva povinnost předběžnou otázku položit (srov. například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. září 2011, č. j. 2 Ans 9/2011 - 336, či ze dne 10. února 2015,
č. j. 6 As 273/2014 - 27) Jak vyplývá z rekapitulační části tohoto rozsudku (srov. bod [7] výše),
Nejvyšší správní soud tuto povinnost respektoval a přerušil řízení do rozhodnutí Soudního dvora
EU ve věci C-207/17 Rotho Blaas, v němž soudní dvůr posuzoval platnost nařízení č. 91/2009
s ohledem článek VI GATT a antidumpingovou dohodu.
[18] V tomto směru tudíž práva stěžovatelky nemohla být nijak zkrácena.
[19] V rozsudku ze dne 8. října 2017 ve věci C-207/17 Rotho Blaas Soudní dvůr EU
konstatoval, že neodhalil nic, čím by mohla být dotčena platnost nařízení č. 91/2009 ani nařízení,
která toto nařízení měnila či doplňovala [tj. prováděcího nařízení Rady (EU) č. 924/2012 ze dne
4. října 2012, kterým se mění nařízení (ES) č. 91/2009 nebo prováděcího nařízení Komise (EU)
2015/519 ze dne 26. března 2015 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky,
rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných
z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, na základě přezkumu
opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009]. V souladu
se svou dosavadní judikaturou Soudní dvůr zkoumal, zda přijetím těchto aktů Evropská unie
zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci GATT či uložený rozhodnutím orgánu Světové
obchodní organizace pro řešení sporů ze dne 28. července 2011 či zda uvedená nařízení výslovně
odkazují na konkrétní ustanovení GATT nebo uvedené rozhodnutí orgánu pro řešení sporů,
a dospěl k závěru, že tomu tak není. Z tohoto důvodu nebylo možné posoudit legalitu nařízení
č. 91/2009 podle článku VI GATT nebo rozhodnutí orgánu pro řešení sporů ze dne
28. července 2011.
[20] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 15. listopadu 2018,
č. j. 9 Afs 24/2017 - 45, „citovaný rozsudek Soudního dvora implicitně objasnil i stěžovatelčinu pochybnost
ohledně souladu nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními. Stěžovatelka odvozovala rozpor nařízení
č. 91/2009 se základními nařízeními opět od toho, že Odvolací orgán [Světové obchodní organizace] přijal
zprávu o nesouladu nařízení č. 91/2009 s čl. VI. GATT; samostatnou kritiku nařízení nezávislou na kritice
vyjádřené ve zprávě Odvolacího orgánu WTO nedoplnila. Soudní dvůr nicméně ve věci C-207/17 konstatoval,
že přijetí této zprávy je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009 irelevantní (viz bod 46 rozsudku). Jedná se
tedy o otázku, která již byla předmětem výkladu Soudního dvora (tzv. acte éclairé) a nebyl důvod obracet se
na něj s předběžnou otázkou znovu (k povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce viz rozsudek
Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C- 283/81, Srl Cilfit – v likvidaci – a další v. Ministerstvo
zdravotnictví a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví).“
[21] Námitka stěžovatelky ohledně neplatnosti nařízení č. 91/2009 tedy není důvodná.
[22] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. srpna 2011, č. j. 1 Afs 44/2011 - 85,
vyplývá, že zprávy z misí OLAF (i ty průběžné či předběžné) jsou dostatečným důkazem
pro doměření antidumpingového cla, obsahují-li jasné, určité a konkrétní informace popírající
deklarovaný preferenční původ konkrétního zboží. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační
stížnosti zpochybnila zprávy OLAF jako důkazy pouze velice obecně (označila je za neúplné
a spekulativní), považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné odkázat na str. 5, 6 a 8 rozsudku
krajského soudu, kde jsou tyto zprávy podrobně zhodnoceny se závěrem, že zpochybňují původ
spojovacího materiálu na Tchaj-wanu.
[23] Pokud se stěžovatelka prohlášením o „jakýchsi ‚oppenofficových‘ snadno editovatelných“
tabulkách snažila naznačit, že žalovaný či jiný subjekt tabulky poté, co je vypracoval OLAF,
upravil, je třeba konstatovat, že jde o ryzí spekulaci, kterou stěžovatelka nepodložila žádným
konkrétním tvrzením či důkazem.
[24] Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že žalovaný zobecnil závěry OLAF
z namátkových kontrol na celou zásilku spojovacího materiálu, k níž stěžovatelce doměřil
antidumpingové clo. Již z dodatečného platebního výměru vyplývá, že celní úřad ztotožnil
konkrétní zásilku, o které OLAF zjistil, že pochází z Čínské lidové republiky, se zásilkou,
u níž stěžovatelka deklarovala původ na Tchaj-wanu. Vycházel zejména z množství a hmotnosti
porovnávaného spojovacího materiálu, z identifikačních údajů zásilek a z dat OLAFem zjištěného
dovozu zboží na Tchaj-wan a jeho vývozu do České republiky. Jak správně konstatoval již krajský
soud, stěžovatelka tato konkrétní zjištění nijak nezpochybnila. Lze tedy uzavřít, že žalovaný unesl
důkazní břemeno ve vztahu k pochybnostem o věrohodnosti, průkaznosti a správnosti celního
prohlášení (deklarovaného původu spojovacího materiálu na Tchaj-wanu) ve smyslu §92 odst. 5
písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka
tyto pochybnosti nedokázala vyvrátit.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu
druhé věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2
s. ř. s.
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu