ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.262.2018:27
sp. zn. 6 As 262/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: P. J.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. prosince 2016, č. j. DSH/15759/16, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2018, č. j.
17 A 16/2017 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Horažďovice (dále jen „městský úřad“) shledal žalobce vinným ze spáchání
přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci Nalžovské Hory
příkazem ze dne 20. června 2016, č. j. MH/09844/2016. Jelikož žalobce podal proti příkazu
odpor, pokračoval městský úřad ve správním řízení.
[2] Městský úřad nařídil výslech tří svědků – policistů, kteří prováděli měření rychlosti v den,
kdy měl žalobce spáchat přestupek. Žalobce (jeho zmocněnec) v rámci omluvy z nařízeného
ústního jednání městskému úřadu sdělil, že netrvá na své účasti u svědeckých výpovědí, požádal
jen o zaslání protokolů. Na ústním jednání dne 5. října 2016 vyslechl městský úřad dva
ze zasahujících policistů, kteří potvrdili, že žalobce coby řidič osobního vozidla překročil nejvyšší
povolenou rychlost v obci.
[3] Po ústním jednání vyzval městský úřad žalobce, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí,
k čemuž mu stanovil lhůtu pěti dnů.
[4] Rozhodnutím ze dne 19. října 2016, č. j. MF/15010/2016, shledal městský úřad žalobce
vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se uvedeného přestupku dopustil z vědomé
nedbalosti tím, že dne 31. května 2016 v 10:10 hodin na pozemní komunikaci silnice I. třídy č. 22
v obci Nalžovské Hory ve směru jízdy na obec Horažďovice při řízení motorového vozidla
tovární značky Volvo, reg. značky X, s přívěsem Podlešák T 150 1 T, reg. značky X, při průjezdu
kontrolního úseku překročil ve vzdálenosti 136,8 metru před stanovištěm radaru nejvyšší
povolenou rychlost jízdy minimálně o 12 km/h, neboť byla uvedenému vozidlu silničním
laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI na kontrolním stanovišti hlídkou policie ČR
(stanoviště radaru bylo v obci Nalžovské Hory u autobusové zastávky poblíž obchodu Coop)
v úseku maximální dovolené rychlosti 50 km/h naměřena rychlost 52 km/h (po odečtení
maximální možné přípustné tolerance měření uvedeného přístroje ± 3 km/h), přičemž byl
žalobce následně u domu č. p. 40 v obci Nalžovské Hory zastaven a kontrolován hlídkou
Policie ČR. Za uvedené jednání uložil městský úřad žalobci pokutu ve výši 1 700 Kč,
přičemž zohlednil závažnost a následky přestupku, chování žalobce, jakož i skutečnost,
že se žalobcem v době překročení nejvyšší povolené rychlosti jela ve vozidle další osoba a že byl
přestupek spáchán v pracovní den na pozemní komunikaci s „nezanedbatelnou frekvencí
ostatních účastníků silničního provozu“. Městský úřad též konstatoval, že nepovažoval za nutné
opětovně předvolávat třetího ze zasahujících policistů, neboť výpovědi již vyslechnutých svědků
si odpovídají a korespondují i dalším podkladům rozhodnutí.
[5] Blanketní odvolání žalobce proti rozhodnutí městského úřadu zamítl žalovaný
rozhodnutím označeným v záhlaví.
[6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále
jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Rozhodnutí o přestupku považoval
za přezkoumatelné a formulované v souladu se zákonem i požadavky judikatury. To, že městský
úřad po výslechu dvou policistů nepovažoval za nutné vyslechnout třetího z nich, dle názoru
krajského soudu nemohlo žalobce na jeho právech zkrátit. Žalobce byl po ústním jednání vyzván
k vyjádření a doplnění důkazních návrhů, což neučinil. Krajský soud nespatřoval vadu řízení
ani v tom, že městský úřad nevyslechl žalobce jako účastníka řízení, neboť skutkový stav byl
v řízení o přestupku zjištěn dostatečně. Krajský soud dále neshledal ani namítané porušení zákazu
dvojího přičítání téhož v rámci úvah městského úřadu o výši uložené pokuty.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost. Stěžovatel trvá na tom, že v jeho případě byla porušena zásada dvojího přičítání téhož.
Městský úřad mu totiž jako přitěžující okolnosti přičetl zákonem připuštěnou výši pokuty
za spáchaný přestupek a překročení nejvyšší povolené rychlosti o méně než 20 km/h,
které je znakem skutkové podstaty. V tomto směru stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 280/2016-23 a č. j. 2 As 161/2016 - 52. Městský úřad stěžovateli
přičetl k tíži i to, že se bez přiměřených důvodů spoléhal, že neohrozí zájem chráněný zákonem,
aniž by vymezil, v čem tyto přiměřené důvody spočívají. Stěžovatel zdůraznil, že překročení
nejvyšší povolené rychlosti o 12 km/h prakticky nelze postřehnout, nelze tedy mít za prokázané,
že věděl, že jede rychleji než 50 km/h. Závěr městského úřadu o tom, že byl přestupek spáchán
na frekventované silnici, nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž rozhodující je situace
na silnici v době spáchání přestupku (nikoli obecná povaha provozu v daném úseku).
[8] Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí městského úřadu pro něj bylo překvapivé. Vzniklo
mu totiž legitimní očekávání, že rozhodnutí o přestupku nebude vydáno dříve, než budou
vyslechnuti tři svědci (a to aniž by je stěžovatel navrhoval). Stěžovatel považoval za dostatečné
zúčastnit se druhého ústního jednání, na němž očekával výslech třetího ze zasahujících policistů.
[9] Další výtka stěžovatele vůči napadeným rozhodnutím zahrnovala rozpory v podkladech
shromážděných městským úřadem. Vyslechnutí policisté totiž uvedli jiné místo silniční kontroly
(na autobusové zastávce) než jaké vyplývá z oznámení o přestupku a výroku rozhodnutí
o přestupku (u domu č. p. 40). Krajský soud se tak vůbec nevypořádal s námitkou
nevěrohodnosti svědků.
[10] Stěžovatel též namítal, že městský úřad omezil jeho procesní práva vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí tím, že jej poučil o možnosti vyjádřit se „v závěru ústního jednání
po provedeném dokazování“ a „ osobně, nebo poštou“. Stěžovatel se přitom může vyjádřit k podkladům
rozhodnutí kdykoli v rámci správního řízení. Ve vztahu k této námitce považuje stěžovatel
rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.
[11] V poslední námitce brojí stěžovatel proti vymezení místa spáchání přestupku ve výroku
rozhodnutí městského úřadu, které nepovažuje za dostatečně přesné. Dle jeho názoru nelze
přezkoumat, zda se vozidlo v době měření vůbec nacházelo v obci. V obci Nalžovské Hory jsou
minimálně dvě autobusové zastávky a není zřejmé, kde se v této obci nachází prodejna Coop
(na podporu tohoto tvrzení žalobce předložil výtisk z webu GoogleMaps a odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 28/2010 - 56). Z výroku prvostupňového rozhodnutí nelze
ani zjistit, kterým směrem vozidlo žalobce jelo.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze obecně uvedl, že nesouhlasí s argumenty
stěžovatele a setrvává na svém dosavadním stanovisku.
[13] Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové tvrzení či argumenty, nepovažoval
Nejvyšší správní soud za nutné zasílat je stěžovateli k případné replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[15] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěry krajského soudu ohledně
odůvodnění výše pokuty uložené stěžovateli. Stěžovatel v tomto směru nepředestřel žádnou
relevantní argumentaci, v zásadě pouze slovíčkaří. K porušení zákazu dvojího přičítání
téhož nedošlo. Městský úřad uvedl, že závažnost přestupku je obecně vyjádřena možností uložení
pokuty v rozmezí od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jednalo se tak o konstatování typové závažnosti
stěžovatelem spáchaného přestupku, jak správně uvedl krajský soud. Městský úřad nepřičetl
stěžovateli k tíži ani to, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h
[což je skutečně znakem skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4
zákona o silničním provozu], nýbrž v rámci tohoto rozmezí určil míru porušení chráněného
zájmu jako vyšší – přičemž je třeba souhlasit s tím, že hodnota 12 km/h je v horní polovině škály
překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 1 – 20 km/h. Judikatura, na kterou se stěžovatel v rámci
své námitky odvolával (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017,
č. j. 5 As 280/2016 - 23, a ze dne 6. října 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52) není na tuto věc
aplikovatelná; v citovaných případech totiž správní orgány označily jako přitěžující okolnost
spáchání přestupku v obci, tedy skutečnost, která je součástí skutkové podstaty. V této věci
městský úřad pouze shrnul relevantní právní úpravu a vymezil typovou závažnost přestupku,
načež v jejich rámci posuzoval konkrétní okolnosti jednání stěžovatele.
[16] Nejvyšší správní soud neshledal vadným ani závěr městského úřadu, že stěžovatel spáchal
přestupek na „pozemní komunikaci silnice I. třídy č. 22, která je hlavním tahem Klatovy – Strakonice,
kterou lze označit za komunikaci s nezanedbatelnou frekvencí ostatních účastníků silničního provozu.“
Je pravda, že městský úřad v tomto směru nevedl žádné dokazování. Skutečnost, že na silnicích
první třídy je „nezanedbatelná“ frekvence provozu je nicneříkající a pokud tím chtěl městský úřad
vyjádřit, že je zde frekvence vyšší než na nějaké místní komunikaci, lze to označit za notorietu.
Nejdůležitější však v tomto směru je, že stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 1 700 Kč, tedy
při dolní hranici zákonné sazby. Je tedy zřejmé, že (neprokázané) spáchání přestupku
na frekventované pozemní komunikaci stěžovateli z hlediska výše uložené sankce nijak zvlášť
nepřitížilo.
[17] Námitka, že městský úřad v rámci určení formy zavinění nevymezil, v čem spočívaly
přiměřené důvody, bez nichž se stěžovatel spoléhal na to, že zájem chráněný zákonem neohrozí,
je zcela lichá. Pokud tyto důvody městský úřad neshledal, nemohl je ani vymezovat. Domníval-li
se stěžovatel, že takové důvody existovaly, měl s nimi správní orgány nebo alespoň krajský soud
seznámit.
[18] Důvodná nemůže být ani námitka, že rozhodnutí městského úřadu bylo pro stěžovatele
překvapivé. Jak správně podotkl krajský soud, nevznese-li účastník řízení důkazní návrhy,
je rozsah dokazování plně v gesci správního orgánu. Ten pochopitelně musí vést dokazování tak,
aby zjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného
z přestupku (§50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
v obecnější rovině též §3 tohoto zákona). V projednávané věci však byl přestupek žalobce
spolehlivě zjištěn z oznámení o přestupku a záznamu z rychloměru, které potvrdili dva ze tří
zasahujících policistů. Jak uvedl již městský úřad, mezi výpověďmi vyslechnutých policistů nebyly
žádné rozpory a nebylo tedy nutné vyslýchat i jejich třetího kolegu. Dne 6. října 2016 (tedy necelé
dva týdny před vydáním rozhodnutí o přestupku) byl stěžovatel vyzván, aby se „před vydáním
rozhodnutí“ vyjádřil k jeho podkladům – z takto formulované výzvy musel seznat, že městský úřad
se chystá ve věci rozhodnout. Stěžovatel navíc nijak nevymezil, v čem ho skutečnost, že městský
úřad nevyslechl i třetího policistu, zkrátila na jeho právech. Tvrzení, že měl v úmyslu zúčastnit se
až toho ústního jednání, na kterém měl být vyslechnut třetí svědek, nepovažuje Nejvyšší správní
soud za věrohodné, neboť stěžovateli nemohlo být v době nařízení prvního ústního jednání
spojeného s výslechem svědků známo, že se jeden z předvolaných svědků nedostaví.
[19] Stěžovatel dále namítal, že výzvou k vyjádření k podkladům rozhodnutí jej městský úřad
zkrátil na jeho procesních právech. Je pravda, že se krajský soud tímto žalobním bodem výslovně
nezabýval. Toto pochybení krajského soudu však nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvod
pro zrušení napadeného rozsudku, neboť námitka stěžovatele je zcela účelová (a na první pohled
nedůvodná). I zde totiž chybí nastínění způsobu, jakým by tvrzené pochybení městského úřadu
zkrátilo stěžovatele na jeho právech, respektive ovlivnilo zákonnost rozhodnutí o přestupku.
Ve výzvě ze dne 6. října 2016 městský úřad uvedl, že se stěžovatel může k podkladům rozhodnutí
vyjádřit „osobně nebo písemně na výše uvedenou adresu“. Písemné vyjádření přitom bezesporu zahrnuje
i e-mail a datovou schránku, které dle žalobního tvrzení stěžovatel hodlal využít.
[20] Ve vztahu k rozporům ohledně místa, kde mělo dojít k silniční kontrole stěžovatele, lze
opět uvést, že krajský soud se touto okolností výslovně nezabýval, vzhledem k jejímu významu
pro naplnění skutkové podstaty přestupku jde však o pochybení marginální. Pro závěr
o odpovědnosti stěžovatele za přestupek je totiž zcela irelevantní, na jakém místě jej zasahující
policisté zastavili – rozhodující je, na jakém místě došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti
(respektive kde probíhalo měření rychlosti). A v tomto ohledu je rozhodnutí městského úřadu
zcela jednoznačné. Stěžovatel ani v obecné rovině nenamítal, že by přestupek nespáchal,
pouze se snaží vyvolat dojem, že neví, kde byla rychlost jeho vozidla změřena. Vymezení místa
spáchání přestupku „na pozemní komunikaci silnice I. třídy č. 22 v obci Nalžovské Hory ve směru jízdy
na obec Horažďovice […] ve vzdálenosti 136,8 metru před stanovištěm radaru […] (stanoviště radaru bylo
v obci Nalžovské Hory u autobusové zastávky poblíž obchodu Coop)“ nicméně Nejvyšší správní soud
považuje za dostatečně přesné. V rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 4 As 28/2010 - 56,
na který se stěžovatel odvolával, Nejvyšší správní soud správním orgánům vytkl mnohem
obecnější vymezení místa spáchání přestupku než v této věci („silnice I. třídy č. 56 na ulici
Frýdlantská v obci Frýdek-Místek“) a nedostatečně zjištěné umístění dopravní značky signalizující
konec obce. Stěžovatel v nyní projednávané věci však umístění dopravní značky ve správním
řízení (ani v řízení před soudy) nezpochybňoval – kdyby tak učinil, bylo by zcela oprávněné
po žalovaném požadovat, aby tuto skutečnost postavil na jisto (k tomu srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62,
č. 1742/2009 Sb. NSS, a ze dne 14. ledna 2014 č. j. 5 As 126/2011-68, č. 3014/2014 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ve správním řízení bylo spolehlivě prokázáno,
že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 12 km/h, a dopustil se tedy přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Kasační stížnost není důvodná,
pročež ji Nejvyšší správní soud ve smyslu druhé věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl
tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu