ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.127.2018:42
sp. zn. 2 As 127/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně:
Prague Car Sharing, s. r. o., se sídlem Bílkova 855/19, Praha 1, zastoupená Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, ve věci žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 3 A 177/2017 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu
[1] Žalobou podanou dne 12. 12. 2017 u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala
určení, že kontrola v rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě
podle §34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silniční dopravě“), provedená vůči ní žalovaným, jež byla zahájena
dne 22. 11. 2017 v 21:01 hod., v místě Vladislavova 17, Praha 1, a ukončena posledním
kontrolním úkonem dne 6. 12. 2017, byla nezákonná.
[2] Městský soud pak předmětnou žalobu rozsudkem ze dne 4. 4. 2018,
č. j. 3 A 177/2017 - 22, zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku přitom konstatoval,
že kontrolní orgán je přímo zmocněn zákonem k účasti na kontrole využít přizvanou osobu.
Kontrolu sice může provádět pouze kontrolní orgán, avšak zákonná úprava v kontrolním řádu
[tj. zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“)]
výslovně umožňuje k účasti na kontrole – nikoliv k jejímu celkovému provedení,
nýbrž k provedení jednotlivého úkonu – využít přizvanou osobu, přičemž zákon stanoví,
že se tak může stát za podmínky, že k tomu dochází v zájmu dosažení účelu kontroly.
[3] V projednávaném případě dospěl městský soud k závěru, že specifikum prováděné
kontroly spočívalo v tom, že bylo třeba kontrolu provést tak, aby v zájmu naplnění účelu kontroly
byla zachována určitá míra anonymity, resp. aby průběh kontrolní činnosti v maximální možné
míře odrážel standardní chování kontrolované osoby. Přizvané osoby v dané věci disponovaly
právě takovou vlastností, kterou kontrolní pracovník při své opakující se, místně a věcně
vymezené kontrolní činnosti postrádá, tj. anonymitou. Bez ní by bylo jen velmi obtížné zjistit
jednání kontrolované osoby, neboť přizvané osoby nejsou tak známé jako kontrolní pracovník,
přičemž neprozrazení probíhající kontroly bylo důležité pro zjištění skutečného stavu.
Přizvání daných osob tedy bylo dle hodnocení městského soudu objektivně účelné a potřebné
k naplnění účelu kontroly.
[4] Předmětná kontrola byla zahájena dílčím kontrolním úkonem (kontrolní jízdou)
bezprostředně předcházejícím předložení pověření ke kontrole. Následně bylo žalobkyni
kontrolujícím předloženo pověření ke kontrole a oznámeno, že s ní byla zahájena kontrola.
Přizvané osoby měly pověření k účasti na kontrole datovaná 2. 1. 2017, která pozbývala platnosti
dne 31. 12. 2017. V této souvislosti městský soud dále uvedl, že b yť zákon rozlišuje pověření
přizvané osoby k účasti na kontrole a pověření ke kontrole samotné, neupravuje výslovně formu
pověření přizvané osoby. Pověření nepochybně musí mít písemnou formu a mělo by se týkat
jednotlivé kontroly. Z toho však nevyplývá, že dané pověření musí být vyhotoveno pro konkrétní
kontrolu v konkrétní čas, neboť takto exaktně předvídat parametry kontroly není vždy možné
a racionální. Naopak dle městského soudu je možné použít písemné pověření pro jednotlivé
kontroly i v případě opakované kontrolní činnosti. Zohledněna byla též skutečnost, že u kontrol
vozidel taxislužby nelze dopředu určit konkrétní kontrolovanou osobu ani vozidlo,
proto byla zvolena pověření, kde byl vymezen předmět kontrol toliko za pomocí časových údajů,
tedy uvedením dat, dle nichž je určena platnost pověření. Takovéto vymezení odpovídá specifiku
prováděných kontrol od určitého konkrétně určeného data s tím, že u prováděné kontroly
je kontrolovaná osoba a vozidlo konkretizováno až na místě vlastní kontroly.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě
kasační stížnost, přičemž v rámci uplatněné argumentace toliko zopakovala tvrzení a námitky
obsažené již v žalobě. Stěžovatelka tak fakticky znovu namítla, že byly porušeny předpisy
vymezující pravomoci kontrolního orgánu, a tím došlo k porušení jejích práv. Kontrolní řád totiž
dle jejího názoru dává pravomoc k provádění kontrol pouze kontrolním orgánům a nikomu
jinému. Kontroly pak může provádět pouze fyzická osoba, kterou k tomu kontrolní orgán pověřil
(kontrolující), a to za přesně stanovených podmínek. Pro daný případ je přitom podstatná část
kontroly vykonaná právě přizvanými osobami, které kontrolní orgán úkoloval a jejichž Záznam
z kontrolní jízdy použil jako přílohu k Protokolu o kontrole, čímž povýšil tato zjištění na roveň
zjištění kontrolující osoby. Dle kontrolního řádu ovšem nelze veřejnou kontrolu provádět
tak, že se ke kontrolním úkonům využije přizvaných osob. Účel přizvaných osob je zcela odlišný.
Fyzické osoby přizvané k účasti na kontrole by měly disponovat odbornými znalostmi
či zkušenostmi, kterými by mohly přispět k dosažení účelu kontroly. Podle tvrzení stěžovatelky
však přizvané osoby vykonaly část samotné kontroly, přičemž také zjišťovaly, zda její vozidlo
splňuje podmínky nutné k označování a vybavení vozidel taxislužby. Takové kontrolní úkony
přizvané osoby provádět nemohly, neboť k nim nejsou nadány zákonným zmocněním. Z úpravy
institutu přizvané osoby navíc podle stěžovatelky vyplývá, že tyto osoby se mohou účastnit
kontrolního úkonu pouze za účasti kontrolující osoby. Nemohou tedy samostatně vykonávat
kontrolní úkon. Je také v rozporu s institutem přizvané osoby, která musí mít k účasti
na konkrétní kontrole individuální pověření od příslušného kontrolního orgánu, aby přizvané
osoby měly pouze všeobecné pověření k provádění úkonů v rozmezí určitého období.
Stěžovatelka tak má za to, že není možné spokojit se s obecným přizváním k neurčitému počtu
(neznámých) kontrol, nadto vydaným nepříslušným odvětvovým kontrolním orgánem
bez odkazu na jednotlivá zákonná zmocnění.
[6] Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 4. 2018 uvedl, že stěžovatelka
fakticky zopakovala jen to, co uplatnila již ve správní žalobě. Podle žalovaného byla předmětná
kontrola provedena v souladu se zákonem a k žádnému zásahu do práv stěžovatelky nedošlo.
Kontrolní řád umožňuje účast přizvané osoby i za účelem dosvědčení faktického průběhu
kontroly. Žalovaný dále konstatoval, že (skutečná) kontrola má význam pouze tehdy, pokud
se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Přepravce by proto neměl vědět,
že probíhá kontrolní jízda. Aby bylo minimalizováno takové riziko odhalení, byly přizvány další
osoby, jejichž účast považoval žalovaný za účelnou, neboť ta pomohla naplnit smysl předmětné
kontroly. Pokud by totiž kontrolní orgán využíval neustále stejné osoby zařazené do kontrolního
orgánu, postrádala by daná kontrola jakýkoliv smysl. Žalovaný poté odmítl i tvrzení stěžovatelky,
že by pověřením přizvané osoby docházelo k atrakci pravomocí kontrolního orgánu. Účelem
pověření přizvané osoby bylo toliko osvědčení faktického průběhu kontroly. Žalovaný proto
Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl.
[8] Stěžovatelka k vyjádření žalovaného zaslala dne 3. 5. 2018 repliku, ve které uvedla,
že nerozporuje obecnou možnost kontrolních orgánů provádět kontroly, avšak považuje
za nezákonnou právě kontrolu učiněnou v jejím případě. Opětovně přitom zdůraznila,
že přizvané osoby nemohou vykonávat úkony svěřené zákonem osobě kontrolující
(např. zahájit kontrolu). Obecné pověření přizvaných osob je dle stěžovatelky rovněž hrubou
nezákonností.
[9] K replice stěžovatelky podal žalovaný dne 23. 5. 2018 vyjádření, v němž setrval na svém
dřívějším stanovisku, že kontrola probíhala v souladu s kontrolním řádem, přičemž stěžovatelka
nebyla nijak krácena na svých právech. Dále žalovaný zmínil, že vzhledem k tomu, že u kontrol
vozidel taxislužby nelze dopředu určit konkrétní kontrolovanou osobu (dopravce) ani vozidlo,
je využíváno pověření s platností jednoho roku, kdy je v případě provedené kontroly
kontrolovaná osoba a vozidlo konkretizováno až na místě. Podle názoru žalovaného kontrolní
řád sice uvádí, že kontrolu provádí pouze kontrolní orgán, nicméně k provedení jednotlivého
úkonu může k dosažení účelu kontroly využít přizvanou osobu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Úvodem je však třeba upozornit na skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti
pouze (doslovně) zopakovala argumentaci předestřenou již v žalobě. Nijak tedy nereagovala
na to, jak se s věcí vypořádal městský soud. Nejvyšší správní soud přitom nemůže pominout
bezprospěšnou šablonovitost kasační stížnosti stěžovatelky (resp. jejího zástupce), jak ostatně
již dříve v obdobné věci vyslovil rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 10 As 162/2018 - 30.
K tomu lze dále odkázat na rozsudek ze dne 2. 12. 2011, č. j. 2 Afs 11/2011 – 90,
v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[ř]ízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních
bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně
je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Z kasační stížnosti je v dané věci patrno, že stěžovatel
klade větší důraz na popis průběhu předchozích řízení a vytýkaní možných vad těch řízení, ke kterým jeho
kasační stížnost nesměřuje, nežli na precizní vyjádření stížnostních důvodů. Tyto důvody vyjadřuje pouze velice
obecně a nepodporuje je žádnou přesvědčivou argumentací. Proto, chtěl-li stěžovatel dosáhnout podrobnějšího
přezkoumání věci kasačním soudem, měl dbát více na kvalitu jím podané kasační stížnosti“. Obdobně
v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 92/2015 - 29, Nejvyšší správní soud připomenul,
že „[j]e na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který opírá svou kasační stížnost, a to po stránce právní
i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením
o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně
skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen
uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351,
odst. 140 a judikatura tam citovaná). Dále soud doplňuje, že žalobní či kasační bod je způsobilý projednání
v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS)“. Podle zmíněného rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, je pak „žalobce povinen
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně
vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí
krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“.
[12] V nyní posuzovaném případě je tak stěžovatelkou podaná kasační stížnost na samé
hranici věcné projednatelnosti, když lze v této souvislosti upozornit též na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2017, č. j. 3 As 193/2014 - 37, ve kterém bylo
konstatováno, že „[f]ormulace uvedené námitky se nadto v kasační stížnosti nachází na samé hranici věcné
projednatelnosti, neboť stěžovatel v podrobnostech neuvádí žádné argumenty, jimiž by se závěry městského soudu
relevantně polemizoval. Pro výsledek kasačního řízení je tedy rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen
odůvodnit jím uplatněné námitky. Pokud je vznáší toliko v obecné rovině, může na ně zdejší soud reagovat pouze
srovnatelnou mírou konkrétnosti; o takový případ jde i v nyní projednávané věci.“
[13] K věci samé Nejvyšší správní soud předně poukazuje na rozsudek
ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 As 172/2018 - 29, ve kterém vyslovil, že „[v] obecné rovině lze za nezákonný
zásah považovat i kontrolu, u které kontrolní orgán vybočil ze zákonných mezí méně excesivně a tedy zásah
do právní sféry kontrolované osoby je méně intenzivní. I tehdy totiž může dojít k porušení ústavně zaručených práv
kontrolované osoby, a to přinejmenším práva na ochranu její svobodné sféry (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Základním právům a svobodám jsou soudy povinny poskytnout
ochranu (podrobně viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110,
č. 735/2006 Sb. NSS, str. 3 až 7).“
[14] Nejvyššímu správnímu soudu je pak z úřední činnosti známo, že ve skutkově obdobných
případech, v nichž stěžovatele zastupuje totožný advokát jako v projednávané věci, dospěl
na základě téměř co do obsahu identických kasačních stížností, k ustálenému závěru, že přizvaná
osoba může vykonávat kontrolní úkony bez účasti kontrolujícího, je-li to potřebné
k dosažení účelu kontroly (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2018,
č. j. 8 As 35/2018 – 52, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 10 As 162/2018 – 30, ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 10 As 25/2018 – 50, ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 175/2018 – 25, ze dne 21. 8. 2018,
č. j. 2 As 128/2018 – 36, a ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 As 172/2018 – 29). Nejvyšší správní soud
přitom neshledal důvodu se v nyní řešeném případě od dříve učiněných hodnocení jakkoliv
odchýlit, neboť se jedná o skutkově obdobnou situaci a téměř doslovně obsahově shodnou
kasační stížnost jako ve výše uvedených případech. Nejvyšší správní soud proto setrval na svém
konstantním právním názoru.
[15] V kontextu shora uvedeného tedy Nejvyšší správní soud plně odkazuje na rozsudek
ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 As 25/2018 – 50, v němž konstatoval, že „[k]ontrola může být zahájena
mj. bez předchozího oznámení přímo prvním kontrolním úkonem, který bezprostředně předchází předložení
pověření ke kontrole kontrolované osobě, je-li takový postup k výkonu kontroly třeba [§5 odst. 2 písm. c)
kontrolního řádu]. Zpravidla bude kontrola takto zahájena v případech, kdy je pro splnění účelu kontroly
nezbytné, aby byl kontrolní úkon proveden bez vědomí kontrolované osoby o tom, že je kontrolována
(srov. rozsudky NSS ze dne 8. 1. 2004, č. j. 6 A 99/2002-52, č. 335/2004 Sb. NSS, ze dne
4. 8. 2005, čj. 2 As 43/2004-51, č. 719/2005, a ze dne 18. 10. 2006, čj. 2 As 71/2005-134,
č. 1067/2007 Sb. NSS). Takovým případem je i kontrola dodržování zákona o silniční dopravě a vyhlášky
provedená žalovaným u stěžovatele, neboť účel kontroly by mohl být zmařen v případě, že by řidič dopředu
věděl, že prováděná jízda je jízdou kontrolní (v tomto ohledu srov. úvahy NSS v rozsudku ze dne 2. 11. 2005,
č. j. 2 Afs 104/2005-81, č. 1083/2007 Sb. NSS). Nástup cestujících (pověřených osob) do vozidla řízeného
stěžovatelem a jimi provedený kontrolní nákup [§8 písm. b) kontrolního řádu] byl prvním z kontrolních úkonů
ve smyslu §5 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Z kontrolní jízdy přizvané osoby pořídily záznamy,
ve kterých shodně uvedly čas a místo nástupu a výstupu, popsaly trasu, identifikovaly vozidlo a dále uvedly údaje
o vybavení vozidla, placení jízdného a vydávání dokladu o zaplacení přepravy. Kontrolující osoba pokračovala
v dalších úkonech kontroly bezprostředně po vystoupení přizvaných osob z vozidla. Kontrolní řád umožňuje
přizvat ke kontrole fyzické osoby, prostřednictvím kterých lze opatřit podklady již před zahájením kontroly. (…)
Kontrolu může provádět pouze kontrolní orgán. Kontrolní řád však výslovně umožňuje využít přizvanou osobu
k jednotlivému kontrolnímu úkonu (k účasti na kontrole), tj. nikoli k jejímu celkovému provedení. Může
se tak stát za podmínky, že k tomu dochází v zájmu dosažení účelu kontroly (§6 odst. 1 kontrolního řádu).
Pokud by se přizvané osoby mohly kontroly účastnit pouze v přítomnosti kontrolující osoby, tento zákonný institut
by byl nepřípustně zúžen jen na použití znalců, tlumočníků atd. Přizvané osoby by bez účasti kontrolní osoby
nemohly provádět například kontrolní nákupy, což je jedna ze stěžejních funkcí, pro které tento institut
zákonodárce vložil do kontrolního řádu. Kontrolní orgány samozřejmě nemohou k různým kontrolám přibírat
osoby zcela libovolně. Takové jednání by naráželo na zásadu, dle níž správní orgán uplatňuje svou pravomoc
pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla
svěřena (§2 odst. 2 správního řádu). Rozhodnutí, zda a jaké osoby, k jakým úkonům v rámci kontrolní činnosti,
budou ke kontrole přizvány, závisí na správním uvážení kontrolního orgánu. Nepominutelným požadavkem
tedy je, aby účast přizvané osoby byla potřebná k dosažení účelu kontroly. V posuzované kauze šlo hlavně
o to, aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny, jinak by kontrola postrádala smysl (bylo by ohroženo zjištění
skutečného stavu věci ve smyslu §3 správního řádu). Přepravce by neměl vědět, že probíhá kontrolní jízda.
Proto zde byla legitimní potřeba, aby tyto úkony prováděly osoby, které kontrolovaný nemohl znát z vlastní
činnosti, tzn. přizvané osoby (§6 kontrolního řádu), nikoliv jemu potenciálně známé osoby kontrolující
(§4 kontrolního řádu). Stejný závěr vyplývá z ustálené judikatury, která činnost přizvaných osob,
jež prováděly kontrolní jízdy, bez výhrady akceptovala (srov. např. rozsudky NSS ze dne 2. 11. 2005,
č. j. 2 Afs 104/2005 - 81, č. 1083/2007 Sb. NSS, ze dne 28. 2. 2008, čj. 9 As 31/2007 - 87,
ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 As 159/2016 - 40, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016 - 39,
a ze dne 14. 6. 2017, č. j. 5 As 305/2016 - 22). (…) Nedůvodné jsou též výtky stěžovatele ohledně
nedostatků pověření přizvaných osob. Kontrolní řád vyžaduje písemnou formu pověření k jednotlivé kontrole
[§4 odst. 3 písm. a) kontrolního řádu], avšak ve vztahu k osobě, která provádí samotnou kontrolu, nikoliv
ve vztahu k přizvané osobě. Dle NSS musí mít i pověření přizvané osoby písemnou formu. Avšak nelze
požadovat, aby každé takové pověření přizvané osoby bylo vyhotoveno pro konkrétní kontrolu, která se koná
jen na určitém místě v určitý čas a míří na konkrétní osobu kontrolovaného a jeho vozidlo. Takto exaktně ostatně
ani nelze předvídat parametry plánované kontroly na úseku silniční dopravy, a to zejména jde-li o kontrolu řidičů,
kteří nabízejí a provozují dopravu přes mobilní aplikace typu Uber.“
[16] Nejvyšší správní soud tak má, ve shodě s výše citovanou judikaturou, za to, že právní
posouzení věci učiněné městským soudem bylo zcela zákonné, když se najisto nejednalo
o nezákonný zásah do práv stěžovatele. Městský soud v napadeném rozsudku řádně vypořádal
všechny žalobní námitky, pročež dané rozhodnutí netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů, jak se stěžovatelka v kasační stížnosti snažila naznačit svým tvrzením,
že „žalobkyně o voze a soud o koze“. Napadený rozsudek je naprosto srozumitelný, přičemž je opřen
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu