ECLI:CZ:NSS:2020:2.ADS.237.2019:53
sp. zn. 2 Ads 237/2019 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. F., Mgr. Pavlem Čižinským,
advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
8. 3. 2017, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 7. 2019, č. j. 41 Ad 22/2017 – 241,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Pavlu Čižinskému, advokátu se sídlem
Baranova 1026/33, Praha 3, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 3 600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 8. 3. 2017, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo
v řízení o námitkách žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2016, č. j. X (dále jen
„prvostupňové správní rozhodnutí“) toto rozhodnutí zcela změněno tak, že v souladu s §56
odst. 1 písm. b) a §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), byl žalobci od 5. 5. 2016 zvýšen
invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně na invaliditu druhého stupně; invalidní důchod
mu přitom byl vypočten ve výši 6 172 Kč za měsíc. Dle nařízení vlády č. 325/2016 Sb. mu pak
byla od splátky důchodu v lednu 2017 zvýšena základní výměra invalidního důchodu na 2 550 Kč
za měsíc a procentní výměra na 3 815 Kč za měsíc.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení; dále též požadoval, aby soud uložil žalované povinnost
vypočítat mu vyměřovací základ pro stanovení výše invalidního důchodu z průměrné mzdy
platné pro výpočet vyměřovacího základu v roce 2014 a dále povinnost nekrátit mu celkovou
dopočtenou dobu pro stanovení výše invalidního důchodu ve smyslu §41 odst. 5 zákona
o důchodovém pojištění. Zdůraznil přitom (neboť krajským soudem žalobci nejprve ustanovený
a následně na jeho žádost zproštěný zástupce uváděl v doplnění žaloby odlišnou argumentaci),
že žaloba směřuje výhradně proti výpočtu výše invalidního důchodu, nikoliv proti přiznanému
stupni invalidního důchodu. Na přiznání invalidního důchodu měl nárok dříve než v roce 2014
(konkrétně již v letech 2000 až 2002), tj. před dovršením věku 28 let, přičemž zpětné
neposouzení této skutečnosti žalovanou má dopad na nesprávně stanovený den vzniku invalidity,
který je relevantní pro výpočet vyměřovacího základu a délku dopočtené doby dle §41 odst. 4
a 5 zákona o důchodovém pojištění.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. 41 Ad 22/2017 – 241 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Nejprve dospěl k závěru, že je nutné znovu posoudit zdravotní stav
a s tím související schopnost výdělečné činnosti žalobce, a to s cílem zjistit, zda jeho zdravotní
stav odpovídá I., II., nebo III. stupni invalidity, a taktéž stanovit, které datum je relevantní pro
vznik jeho invalidity. Nechal proto přezkoumat zdravotní stav žalobce Posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „komise“), která vypracovala posudek ze dne
30. 5. 2019, č. j. 2018/3431-BR (dále jen „posudek“), jehož zjištění soud obsáhle parafrázoval.
Po prostudování zdravotní dokumentace žalobce komise stanovila jako základní příčinu jeho
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu postižení dorzopatiemi. Až do 5. 5. 2016 však toto
postižení (s přihlédnutím k profesi žalobce) dosahovalo pouze 30 % poklesu jeho pracovní
schopnosti, a tedy neodpovídalo žádnému stupni invalidity; teprve od 5. 5. 2016 se zohledněním
jeho psychického stavu komise naznala, že postižení dosáhlo rozsahu 40 % poklesu pracovní
schopnosti. K námitkám žalobce komise uvedla, že prostudovala veškerou doloženou
dokumentaci, včetně karty praktického lékaře, a vše posudkově řádně zhodnotila; nezpochybňuje
přitom obtíže žalobce, zopakovala však, že z doložené dokumentace není prokázáno
do 5. 5. 2016 funkční postižení s dopadem na pracovní schopnost dosahující stupně invalidity.
Taktéž v závěru posudku komise konstatovala, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní
postižení uvedené v kapitole XIII., oddíl E, položka 1c) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
pro které je určeno procentuální rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti na 30 - 40%. Komise
přitom stanovila konečnou míru poklesu pracovní schopnosti ve výši 40 % (tedy horní hranici)
a datum vzniku invalidity na 5. 5. 2016.
[4] Soud následně uvedl, že vycházel z posouzení zdravotního stavu komisí, přičemž obsah
jí zpracovaného posudku pokládá za úplný, objektivní a přesvědčivý, neboť byl vypracován
komisí jednající ve správném složení (kromě předsedkyně komise byli i přísedící lékaři z oboru
psychiatrie a neurologie), měla k dispozici všechny odborné lékařské nálezy o zdravotním stavu
žalobce a vypořádala se s nimi srozumitelným způsobem. Krajský soud proto nepochyboval,
že vznik invalidity (I. stupně) u žalobce nastal až dne 5. 5. 2016; posudková komise dle něj totiž
řádně zdůvodnila, proč se jedná právě o toto datum, a také uvedla, z jakého důvodu se v případě
žalobce (přes jeho zdravotní potíže) dříve o invaliditu v žádném stupni nejednalo. Právě
s ohledem na skutečnost, že soud daný posudek pokládal za důkaz, který vyčerpávajícím
způsobem pojednal o zdravotním stavu žalobce, nepovažoval další dokazování ve věci
za potřebné. Uzavřel proto, že nebylo prokázáno, že by u žalobce vznikla invalidita před
dovršením jeho 28 let, neboť ta nastala až 5. 5. 2016; jeho požadavek, aby mu byl vyměřovací
základ pro stanovení výše invalidního důchodu vypočítán z průměrné mzdy platné pro výpočet
vyměřovacího základu v roce 2014, tedy nemá oporu v provedeném dokazování.
[5] Zároveň krajský soud uvedl, že žalobce byl k nařízenému jednání na den 3. 7. 2019 řádně
a včas předvolán, byť se dožadoval jeho odročení právě z důvodu tvrzeného nedoručení
předvolání k příslušnému jednání. To mu však bylo dle soudu doručeno do jeho datové schránky
dne 6. 6. 2019; jestliže namítal, že ji neměl zpřístupněnou, nic takového z doručenky založené
v soudním spise nevyplývá. Soud ovšem z opatrnosti zasílal předvolání též na adresu K. R. X, K.,
kterou sám žalobce označil jako doručovací v žalobě či taktéž v prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce a i dále ji v průběhu řízení uváděl jako korespondenční adresu. Odkázal přitom na
usnesení téhož soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 41 Ad 22/2017 - 99, v němž rozhodl, že doručení
(jiné) písemnosti zasílané soudem na tutéž adresu bylo účinné. Tvrzení žalobce o nepředvolání
k jednání proto krajský soud považoval za účelové; lhůta k přípravě jednání dle §49 odst. 1 s. ř. s.
byla v dané věci dodržena. Soud proto nerespektoval žádost žalobce o odročení jednání, neboť
trval na tom, že žalobce byl k nařízenému jednání řádně předvolán (a to dokonce současně na dvě
adresy).
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Zásadní pochybení
spatřuje v tom, že posudek komise vypracovaný na pokyn krajského soudu nerespektoval
předmět řízení; neposuzoval totiž otázku vzniku invalidity před jeho 28. rokem života
(což je klíčová otázka pro rozhodnutí o jím uplatněném nároku na změnu výpočtu vyměřovacího
základu invalidního důchodu a délku dopočtené doby dle §41 odst. 4 a 5 zákona o důchodovém
pojištění), ale namísto toho se zabýval obdobím až po 4. 6. 2014, kdy již byl stěžovatel uznán
invalidním, k čemuž však neměla komise žádný pokyn ani oprávnění. Přestože ovšem posudek
neodpovídal na otázky relevantní pro dané řízení, bylo na jeho základě krajským soudem
rozhodnuto ve věci samé, aniž by si vyžádal nový posudek, který by se již vztahoval přímo
k jím uplatněnému nároku.
[7] Nadto je dle stěžovatele vypracovaný posudek též chybný, neboť pouze určil datum
vzniku jeho invalidity, aniž by však provedl šetření, zda i před 6. 5. 2002 nemohl naplňovat
kritéria invalidity. Z daného období totiž komise použila pouze jedinou zdravotní zprávu; nebyla
tedy vzata v úvahu dokumentace týkající se výsledků magnetické rezonance z roku 2001, žádosti
o přiznání invalidního důchodu z roku 2001 a obecně zdravotní dokumentace z doby před
dosažením 28. roku věku. Posudková komise se spokojila pouze s posouzením jeho zdravotního
stavu podle sekundárních zdrojů z pozdější doby, neboť absentovaly primární podklady
vyhotovené v rozhodném období. Jediná zdravotní zpráva z období před 28. rokem života,
tj. neurologické vyšetření MUDr. D. ze dne 19. 3. 2001, dle níž měl stěžovatel „chronické dorzalgie
(…) s výrazně porušenou statodynamikou celé páteře, při těžkých degenerativních změnách změnách Th páteře“,
byla komisí zcela ignorována. Ačkoliv stěžovatel uznává, že i novější lékařské zprávy mohou mít
pro posouzení věci význam, jsou dle něj pouze interpretačním vodítkem pro posouzení závěrů
z lékařských zpráv z doby před 28. rokem jeho života. Z naprosté většiny se však v posudku
citované lékařské zprávy míjí s předmětem sporu, tj. správností výpočtu invalidního důchodu pro
chybné posouzení existence invalidity před 28. rokem života. Podklady, ze kterých správní orgán
vycházel, jsou tedy dle stěžovatele neúplné a mají za důsledek nedostatečné zjištění skutkového
stavu soudem. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je třeba posoudit, zda je
posudek úplný a přesvědčivý. Jelikož předmětný posudek jakožto obligatorní důkaz v řízení
nemůže v projednávané věci obstát, nelze dle něj ze stejného důvodu akceptovat ani napadený
rozsudek.
[8] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká zásadní procesní pochybení; ačkoli totiž neměl
zprovozněnou datovou schránku, bylo mu do ní doručováno předvolání k jednání. To se však
nedostalo do jeho dispozice, pročež nemohl hájit svá práva při jednání u soudu. O nařízení
jednání se dozvěděla zcela náhodně jeho sestra, když byla nahlížet do spisu; na jeho žádost
o odročení jednání mu přitom nebylo nijak reagováno, což vzhledem k její zřejmé důvodnosti
(těžký zdravotní stav, absence řádného doručení) bylo porušením jeho procesních práv. Následně
byl stěžovateli i přes jeho výslovné upozornění do datové schránky dodán též napadený
rozsudek, který mu však nebyl nikdy doručen, neboť jeho datová schránka byla zrušena dříve,
než mohl být zasílaný rozsudek doručen fikcí.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze shrnula dosavadní průběh řízení,
přičemž rekapitulovala podstatné pasáže z posudku komise, napadeného rozhodnutí a rozsudku
krajského soudu. Kasační stížnost přitom navrhla zamítnout jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou naplněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel tvrdí napadení
rozsudku krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., fakticky však
uplatňuje pouze důvody dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Projednávaná věc má poměrně složitý procesní vývoj [sporná otázka místní příslušnosti
soudu (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 4 Ad 21/2017 - 11,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 7 As 285/2017 - 10); ustanovení
a následné zproštění zástupce žalobce (srov. usnesení krajského soudu ze dne 30. 1. 2018,
č. j. 41 Ad 22/2017 – 42, usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2018, č. j. 41 Ad 22/2017 – 77);
neúčinnost doručení písemnosti zasílané krajským soudem (srov. usnesení krajského soudu
ze dne 21. 6. 2018, č. j. 41 Ad 22/2017 - 99, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 8. 2018, č. j. 1 As 250/2018 - 19); opakovaná námitka žalobce ohledně nepříslušnosti
krajského soudu (srov. sdělení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018,
č. j. Nad 176/2018 – 14); návrhy žalobce na určení lhůty k provedení procesních úkonů
(srov. přípisy Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. Aprk 16/2018 - 11, a ze dne
6. 9. 2018, č. j. Aprn 2/2018 - 11); žádost žalobce o přikázání věci jinému soudu (srov. přípis
Nejvyššího správního soudu 25. 9. 2019, č. j. Nad 120/2019 - 12)]. Nyní je však konečně
předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu meritorní rozhodnutí krajského soudu ve věci
samé; podstatou sporu je přitom požadavek stěžovatele na odlišný (vyšší) výpočet vyměřovacího
základu pro stanovení výše jeho invalidního důchodu, neboť tvrdí dřívější okamžik vzniku své
invalidity. Napadenému rozsudku pak vytýká především to, že krajský soud ve svém právním
posouzení vycházel z posudku komise (vypracovaného na jeho žádost), který však dle stěžovatele
není vůbec přiléhavý k řešené otázce a z důvodu absence relevantní zdravotnické dokumentace
neobsahuje ani správné lékařské závěry.
III.1 Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[14] Nejvyšší správní soud se ovšem v prvé řadě zabýval tím, zda je napadený rozsudek
přezkoumatelný [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť jen u rozhodnutí
přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky. Pokud jde o obsah samotného pojmu
nepřezkoumatelnost, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu k této otázce;
srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Stěžovatel totiž (nikoliv
explicitně) namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v jiné vadě řízení před
krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé; konkrétně
krajskému soudu vytýká, že jej nepředvolal k jednání, resp. mu předvolání k jednání doručil
neúčinným způsobem (do nezprovozněné datové schránky). Jako jinou vadu řízení před krajským
soudem dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je přitom nutno chápat vadu soudního řízení,
kterou nelze podřadit pod zmatečnost rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]
ani pod nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. V této zbytkové
kategorii se tak nacházejí závažné vady řízení (jinde nespecifikované), které mohly ovlivnit
zákonnost vydaného rozhodnutí krajského soudu. O takovou vadu se přitom nejedná, pokud lze
dovodit, že by výrok rozhodnutí krajského soudu byl stejný i za situace, že by k vadě řízení vůbec
nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59). Mezi tyto vady řízení
lze mimo jiné zahrnout taktéž procesní pochybení spočívající v nepředvolání účastníka řízení
nebo jeho zástupce k nařízenému ústnímu jednání, či zaslání předvolání majícího obsahové
nedostatky, případně neumožnění účasti žalobce nebo jeho zástupce na jednání (srov. rozsudky
NSS ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 40/2003 - 66, č. 469/2005 Sb. NSS, ze dne 24. 11. 2010,
č. j. 1 Afs 76/2010 – 77, či BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P.,
SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2016.)
[15] Předvolání k jednání nařízenému na den 3. 7. 2019 v 11:00 hod. u krajského soudu bylo
stěžovateli doručováno jak do jeho datové schránky (ID DS: X), tak prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb obálkou typu III. na jím uvedenou korespondenční adresu (K.
R. X, K.).
[16] V případě doručování do datové schránky byla zpráva obsahující předvolání k jednání
stěžovateli dodána dne 6. 6. 2019 a následně doručena dne 16. 6. 2019 uplynutím 10 dní
od dodání této zprávy do datové schránky příjemce, aniž by se do ní přihlásila osoba, která měla
s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (tedy bylo doručeno fikcí);
z doručenky vygenerované systémem datových schránek krajskému soudu přitom nikterak
nevyplývá, že by datová schránka stěžovatele nebyla toho času ještě zprovozněna či již byla
znepřístupněna (srov. doručenku založenou na č. l. 157 spisu krajského soudu). Nejvyššímu
správnímu soudu je přitom z úřední činnosti známo (a jednoznačně plyne z logiky fungování
tohoto systému a příslušných ustanovení zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů), že do znepřístupněné datové schránky nelze jejímu
uživateli vůbec doručovat; ostatně Nejvyšší správní soud se sám pokoušel do datové schránky
stěžovatele zaslat dokument Informace o řízení (ze dne 15. 8. 2019, č. j. 2 Ads 237/2019 – 7),
což mu však systém datových schránek, s ohledem na již uskutečněné znepřístupnění datové
schránky stěžovatele, vůbec neumožnil. Lze proto dospět k závěru, že pokud se krajskému soudu
podařilo datovou zprávu s předvoláním k jednání odeslat do stěžovatelovy datové schránky
a systém datových schránek následně soudu vygeneroval doručenku potvrzující dodání a doručení
předmětné zprávy, nemohla být stěžovatelova datová schránka toho času ještě zneppřístupněna.
K otázce důvěryhodnosti samotné systémem datových schránek vygenerované doručenky
(resp. možné systémové chyby v systému datových schránek) lze odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2020, č. j. 2 As 195/2019 – 84, v němž jsou shrnuty stěžejní
výstupy zkoumání soudního znalce k této problematice. Krajský soud proto tímto způsobem
(tj. do datové schránky stěžovatele) doručoval zcela správně a v souladu se zákonem
č. 300/2008 Sb. Jestliže stěžovatel argumentuje tím, že jeho datová schránka tehdy ještě nebyla
„zprovozněna“, lze odkázat na §10 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., dle nějž „datová schránka
je zpřístupněna prvním přihlášením osoby uvedené v §8 odst. 1 až 4, nejpozději však patnáctým dnem po dni
doručení přístupových údajů těmto osobám.“ Mohla tedy teoreticky nastat situace, že stěžovateli byla
jím zřízená datová schránka (automaticky) zpřístupněna dříve, než se do ní poprvé přihlásil
(tj. po uplynutí 15 dní od doručení přístupových údajů). V takovém případě však jde zcela k jeho
tíži, pokud svou (takto zákonem předvídaným způsobem zpřístupněnou) datovou schránku
nekontroloval; i přes tuto (možnou) okolnost mu tedy byla předmětná datová zpráva krajským
soudem řádně doručena.
[17] Co se týče (fakticky nadbytečného) doručování předvolání k jednání taktéž
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, bylo stěžovateli doručováno na adresu „K. R.
X, K.“, přičemž předmětná zásilka byla vložena do domovní schránky, neboť adresát nebyl
zastižen, a to dne 10. 6. 2019 (srov. doručenku založenou na č. l. 157 spisu krajského soudu);
tímto okamžikem byla zároveň taktéž doručena (srov. §50 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel přitom tuto
adresu sám uvedl jakožto místo svého skutečného pobytu a korespondenční adresu již v žalobě,
následně též v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce ze dne 21. 1. 2018.
[18] Je pravdou, že stěžovatel následně opakovaně žádal (viz jeho podání ze dne 26. 1. 2018,
ze dne 16. 4. 2018, ze dne 7. 6. 2018, ze dne 15. 6. 2018, ze dne 23. 6. 2018, či ze dne 2. 8. 2018)
krajský soud o doručování všech písemností na obě jeho adresy (jak trvalého bydliště - V O. X,
P., tak také korespondenční adresu – K. R. X, K. Krajský soud přitom předvolání k jednání
doručoval pouze na adresu K. R. X, K., nikoliv taktéž na adresu V O. X, P. Byť tato skutečnost
může být projevem určité nevstřícnosti krajského soudu vyhovět požadavku stěžovatele (který jej
opakovaně odůvodňoval svým zdravotním stavem a osobními poměry), není dle Nejvyššího
správního soudu jinou vadou řízení způsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
neboť stěžovateli bylo (jak je pojednáno shora) předvolání k jednání řádně doručeno do jeho
datové schránky.
[19] Nejvyšší správní soud nadto dodává, že napadený rozsudek byl stěžovateli doručován
pouze na adresu K. R. X, K. (srov. doručenky založené na č. l. 248 spisu krajského soudu),
ačkoliv předtím v několika svých podáních (ze dne 2. 7. 2019 a 3. 7. 2019) stěžovatel požadoval
zasílání všech písemností výhradně a pouze na adresu V O. X, P.; datová schránka stěžovatele již
přitom byla toho času pravděpodobně znepřístupněna, neboť o doručování tímto způsobem není
ve spise krajského soudu žádný záznam (srov. e-mail stěžovatele Ministerstvu vnitra, odboru
eGovermentu ze dne 1. 7. 2019 s žádostí o zrušení jeho datové schránky). Krajský soud tedy
v tomto případě pochybil, pokud těmto žádostem stěžovatele nevyhověl, nastalou změnu situace
nereflektoval a napadený rozsudek zaslal pouze na jím dříve uváděnou korespondenční adresu.
Tato procesní vada v postupu krajského soudu však nikterak nezasáhla do právní sféry
stěžovatele, neboť ten se s napadeným rozsudkem fakticky (byť náhodou) seznámil a podal proti
němu v zákonné lhůtě kasační stížnost, která byla následně řádně doplněna jeho zástupcem, jehož
mu Nejvyšší správní soud ustanovil z řad advokátů. Právo stěžovatele na spravedlivý proces
proto nebylo dotčeno a tato vada řízení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
III.2 Posouzení zdravotního stavu stěžovatele
[20] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění „pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %“; dle odst. 2
pak „jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná
se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně
(…).“
[21] Dle §41 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění výše základní výměry invalidního
důchodu činila 9 % průměrné mzdy měsíčně. Dle odst. 2 „výše procentní výměry invalidního důchodu
činí za každý celý rok doby pojištění a) 0,5 % výpočtového základu měsíčně, jedná-li se o invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně, b) 0,75 % výpočtového základu měsíčně, jedná-li se o invalidní důchod
pro invaliditu druhého stupně (…); ustanovení §33 odst. 2 věty druhé a třetí a §34 odst. 1 věty druhé platí
zde obdobně.“
[22] Dle odst. 4 téhož ustanovení „pro výši procentní výměry invalidního důchodu podle odstavce 2
se jako doba pojištění uvedená v §11 a v §13 odst. 1 započítává v rozsahu stanoveném v odstavci 5 i dopočtená
doba, kterou je doba ode dne vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku uvedeného
v §32; u žen se přitom bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ženy, které nevychovaly žádné dítě, a u mužů
se bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ženy stejného data narození, které nevychovaly žádné dítě (…).“
[23] Dle odst. 5 téhož ustanovení pak „dopočtená doba se započte a) plně, je-li období od 18 let věku
do vzniku nároku na invalidní důchod kryto dobou českého pojištění nebo vznikla-li invalidita následkem
pracovního úrazu anebo doba, která není kryta dobou českého pojištění, je kratší 1 roku, vznikla-li invalidita
před 28. rokem věku pojištěnce, 2 let, vznikla-li invalidita od dosažení věku 28 let do 40. roku věku pojištěnce,
nebo 3 let, vznikla-li invalidita od dosažení věku 40 let pojištěnce, b) ve sníženém rozsahu, nejsou-li splněny
podmínky uvedené v písmenu a); v tomto případě se krátí dopočtená doba v poměru délky dob pojištění získaných
v českém pojištění v období od 18 let věku do vzniku nároku na invalidní důchod k době, která uplynula
od dosažení 18 let věku do dne vzniku nároku na invalidní důchod, s tím, že po tomto krácení se počet dnů
dopočtené doby zaokrouhluje na celé dny směrem nahoru; pro účely stanovení délky dopočtené doby se za dobu
pojištění považuje též doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice po dosažení věku 18 let po dobu
prvních 6 let tohoto studia.“
[24] Námitka nesprávného posouzení zdravotního stavu stěžovatele v řízení o dávkách
důchodového pojištění se přitom podle judikatury Nejvyššího správního soudu posuzuje taktéž
jako námitka jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 158/2012 - 24, či ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 Ads 45/2013 - 25. Platí totiž, že neúplné
a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žadatele o dávku a v jeho
důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek jeho invalidity ve smyslu §39 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61).
[25] Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je pak posouzení míry poklesu pracovní
schopnosti otázkou odbornou, medicínskou a rozhodnutí soudu tak závisí především
na odborném lékařském posouzení. Ve správním řízení o dávce podmíněné zdravotním stavem
posuzuje zdravotní stav Česká správa sociálního zabezpečení [srov. §5 písm. i zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon
č. 582/1991 Sb.)]; podrobně upravuje postup při posuzování zdravotního stavu §8 téhož zákona,
který stanoví povinnost a oprávnění okresní správy sociálního zabezpečení vypracovat posudek
o tom, zda zdravotní stav žadatele o dávku odůvodňuje její poskytnutí. Při posuzování invalidity
přitom vychází okresní správa sociálního zabezpečení zejména z nálezu ošetřujícího lékaře,
popřípadě výsledků funkčních vyšetření a výsledků vlastního vyšetření lékaře, který plní úkoly
okresní správy sociálního zabezpečení, a z podkladů stanovených jinými právními předpisy.
Ani v řízení před správním soudem si však soud nemůže učinit úsudek o zdravotním stavu
a pracovní schopnosti účastníka řízení sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své
orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní
schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové
řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající
v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast
sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Postup posudkového orgánu, jehož hlavním
obsahem je posudková činnost, předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti
z oboru posudkového lékařství. I tyto posudky hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může uložit též zpracování posudku soudem
ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti
a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla
rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Posudkový závěr by přitom měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud,
který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí
především. Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává.
Správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci
invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu, ověřuje tedy pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise, o nějž se opírá správní
rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (jedná se o test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku,
srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, či ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 - 24), případně zda byla
příslušná posudková komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise,
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20).
Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku přitom spočívá v tom, že posudková
komise se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a musí své závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé,
že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně zhodnocen na základě úplné zdravotnické
dokumentace a s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti
o úplnosti a správnosti klinické diagnózy (k celému odstavci srov. téměř shodné pasáže
v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 - 24, ze dne
29. 8. 2018, č. j. 10 Ads 121/2017 - 44, či ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Ads 145/2018 – 29).
[26] Tvrdí-li přitom stěžovatel, že jeho stav je závažnějšího charakteru, než jak jej popisuje
posudek, platí pak již dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009,
č. j. 4 Ads 81/2009 - 46, že „pouhý výčet obtíží, kterými stěžovatel dle svého subjektivního názoru trpí,
bez zjištění rozporu v posouzení zdravotního stavu provedeného posudkovými lékaři žalované nebo posudkovou
komisí nemůže představovat relevantní argumentaci zpochybňující závěry krajského soudu, resp. žalované.“
[27] V projednávané věci přípisem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 41 Ad 22/2017 – 136, vyzval
krajský soud komisi k vypracování „posudku – stanovení data vzniku invalidity žalobce a uvést,
o jaký stupeň invalidity (v případě, že by se stupeň invalidity v průběhu měnil) se jedná“.
[28] Komise v posudku mimo jiné uvedla následující závěry:
Výrok (str. 1): „K datu vydání napadeného rozhodnutí ze dne 8. 3. 2017 a 23. 5. 2017 odpovídal I. stupně
invalidity. Šlo o invaliditu I. stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona
č. 306/2008 Sb., nešlo o invaliditu II. nebo III. stupně podle §39 odst. 2 písm. b) nebo c) zákona
č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb. Šlo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35%, nedosahoval však více než 49%. Doba platnosti: trvale.
Vznik invalidity: 5. 5. 2016.“
Posudkové hodnocení (str. 15 - 16): „Po prostudování obsáhlé dokumentace tedy PK stanovuje jako
základní příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu postižení dorzopatiemi dle kapitoly XIII., oddíl E,
položka 1c), kdy samotné postižení s přihlédnutím k profesi odpovídalo 30% poklesu pracovní schopnosti a tedy
neodpovídalo žádnému stupni invalidity až do 5. 5. 2016. Od 5. 5. 2016 zohledněním psychického postižení
pak PK hodnotila dle stejné kapitoly, oddílu i položky horní procentní hranicí tedy 40%.
K námitkám: Byla prostudována veškerá doložená dokumentace včetně karty PL (praktického lékaře) a výše
posudkově zhodnocena. PK MPSV nezpochybňuje obtíže posuzovaného, z doložené dokumentace však není
prokázáno do 5. 5. 2016 funkční postižení s dopadem na pracovní schopnost dosahující stupně invalidity.
Posudkový závěr: rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem
na pokles pracovní schopnosti žalobce je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII., oddíl E, položky 1c)
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které je stanoveno procentuální rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti
30-40%. PK MPSV stanovuje konečnou míru poklesu pracovní schopnosti 40% (tedy v horní hranici).
Datum vzniku invalidity je 5. 5. 2016. Pro stanovení vyššího poklesu pracovní schopnosti nebyly nalezeny
objektivní důvody. Posuzovaný je schopen vykonávat pracovní činnosti jen s výrazně omezenými nároky
na psychické schopnosti a v podstatně menším rozsahu a intenzitě.“
[29] Jestliže tedy stěžovatel namítá, že komise se nezabývala otázkou okamžiku vzniku
invalidity, nýbrž se věnovala až jeho invalidnímu období, kvůli čemuž posudek neodpovídá
na otázky relevantní pro dané řízení, v důsledku čehož nemohlo být krajským soudem vůbec
rozhodnuto ve věci samé, nemůže Nejvyšší správní soud této námitce přisvědčit. Stěžovatel,
prostřednictvím svého tehdejšího zástupce (JUDr. T. T.), v doplnění žaloby ze dne 12. 3. 2018
sice uvedl, že brojí proti napadenému rozhodnutí (taktéž) z důvodu stanovení nesprávného
stupně invalidity, neboť je přesvědčen, že míra poklesu jeho pracovní schopnosti je větší než
v napadeném rozhodnutí stanovených 50 %; po zproštění daného advokáta zastupování však
v podání označeném jako Vyjádření žalobce ze dne 23. 6. 2018 jasně konstatoval, že se domáhá
pouze změny výpočtu výše vyměřovacího základu pro stanovení invalidního důchodu (z důvodu
nesprávně určeného okamžiku vzniku invalidity), vůbec však nebrojí proti stanovenému stupni
invalidity – o tento bod rozšířil zástupce žalobu bez jeho vědomí a souhlasu. V žádosti o
vypracování posudku zadal krajský soud komisi jako prvořadý úkol stanovit datum vzniku
invalidity stěžovatele (otázka zdravotního stavu přímo související s jeho žalobním nárokem);
nadto požadoval po komisi ještě uvést, o jaký stupeň invalidity se jedná, to však pro případ, že by
se tento v průběhu řízení změnil. Zadání posudku tedy bylo oproti (konečné) žalobní
argumentaci stěžovatele širší o úkol směřující k přezkoumání jeho aktuálního stupně invalidity; to
však nemůže být ničemu na újmu, neboť rozhodující je, že komisi byla uložena pro rozhodnutí
ve věci stěžejní povinnost zabývat se zjištěním okamžiku vzniku jeho invalidity. Splnění tohoto
úkolu pak komise dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně dostála; poukázat přitom lze na
výše zvýrazněné pasáže z citace závěrů předmětného posudku. Komise v nich na několika
místech explicitně uvádí, že invalidita stěžovatele vznikla dne 5. 5. 2016 a nikoliv dříve (byť do té
doby měl taktéž určité zdravotní obtíže dosahující pouze 30 % poklesu své pracovní schopnosti,
což však neodpovídá ani prvnímu stupni invalidity). Nelze proto dospět k závěru, že by se komise
vůbec nezabývala otázkou rozhodnou pro posouzení žaloby; pakliže se (v souladu se zadáním
krajského soudu) věnovala taktéž zdravotnímu stavu stěžovatele k okamžiku vyhotovení
předmětného posudku, nemůže to být v žádném případě na újmu jeho správnosti, věrohodnosti
ani přesvědčivosti.
[30] Dále stěžovatel namítá, že nebyla vůbec vzata v úvahu zdravotní dokumentace z doby
před dosažením jeho 28. roku věku (tj. před 6. 5. 2002); jediná zdravotní zpráva (neurologické
vyšetření MUDr. D. ze dne 19. 3. 2001) přitom byla údajně zcela ignorována. Nejvyšší správní
soud k tomu konstatuje, že komise v posudku na str. 3 - 5 uvádí úplný výčet veškeré podkladové
dokumentace, z níž vycházela; jedná se o obsáhlou dokumentaci tvořenou dílčími lékařskými
zprávami založenou ve spisech PSSZ – LPS pro Prahu 10 (za účelem vyhotovení posudků ze dne
7. 8. 2014 a 7. 9. 2016), spisu ČSSZ pro Prahu a Střední Čechy (za účelem vyhotovení posudku ze
dne 5. 1. 2017), další nálezy založené ve spisu PSSZ – LPS pro Prahu 10 a dokumentaci
předloženou samotným stěžovatelem dne 21. 12. 2017. V posudku pak následuje na str. 6 – 13
výpis z relevantní zdravotní dokumentace, a to týkající se nálezů praktického lékaře, plicních
nálezů, psychiatrie, psychologických vyšetření, neurologických vyšetření, revmatologických
vyšetření, alergologie a imunologie a dalších odborných nálezů. Dle Nejvyššího správního soudu
nic nenasvědčuje tomu, že by tato zdravotní dokumentace byla vybírána jakkoli selektivně. Nutno
přitom zdůraznit, že stěžovatel sám do všech výše uvedených spisů hojně předkládal další
zdravotní dokumentaci; pakliže tedy měl za to, že existují ještě nějaké další lékařské zprávy a
nálezy (z doby před dovršením jeho 28 let), kteréžto k okamžiku zasedání komise nebyly součástí
jejího spisu, resp. o nich nebylo pojednáno v komisi předložené dokumentaci, mohl a měl je
předložit sám, což však neučinil (srov. str. 6 posudku). Sám totiž v kasační stížnosti pouze obecně
uvádí, že nebyly zohledněny lékařské zprávy k jeho žádosti o přiznání invalidního důchodu z roku
2001 a obecně zdravotní dokumentace z doby před dosažením 28. roku věku, aniž by však tuto
konkrétně specifikoval a její existenci soudu doložil. Co se týče stěžovatelem odkazované lékařské
zprávy - neurologického vyšetření MUDr. D. ze dne 19. 3. 2001, její obsah je v posudku řádně
uveden pod neurologickými vyšetřeními na str. 8 ve výčtu dokumentace, z níž komise vycházela;
pouhé přesvědčení stěžovatele, že ji komise patřičně nezohlednila, založené jen na tom, že nebylo
vyhověno jeho požadavku, nemůže zpochybnit komplexnost předmětného posudku.
[31] Jak bylo již shora uvedeno, Nejvyšší správní soud neposuzuje sám rozhodnou (nikoliv
právní) otázku, kdy u stěžovatele došlo ke vzniku invalidity; vychází z podkladů opatřených
v řízení. Neshledal však žádný relevantní důvod, proč by (stejně jako krajský soud) neměl
vycházet z předmětného posudku; považuje jej totiž za komplexní, přesvědčivý a srozumitelný,
nejsou z něj patrné žádné excesy a sám stěžovatel nepředložil rozhodné argumenty (ani údajně
chybějící zdravotní dokumentaci) k jeho zpochybnění. Krajský soud tedy nepochybil, pokud
tento posudek provedl jako důkaz v řízení a založil na něm své právní posouzení věci;
ani v tomto případě se tedy nedopustil jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[32] Nejvyšší správní soud považuje za řádně prokázané, že ke vzniku invalidity stěžovatele
došlo až ke dni 5. 5. 2016. Tento okamžik tedy nenastal před 28. rokem věku stěžovatele jakožto
pojištěnce, pročež žalovaná oprávněně přikročila ke snížení započtení dopočtené doby
pro stanovení výše procentní výměry jeho invalidního důchodu podle §41 odst. 4 a 5 zákona
o důchodovém pojištění. Námitky proti napadenému rozsudku aprobujícímu věcně správné
rozhodnutí žalované proto nejsou důvodné.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[33] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek; stejně tak neshledal vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s.
musel přihlédnout z úřední povinnosti. Proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšná žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť je správním orgánem
rozhodujícím ve věci důchodového pojištění. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[35] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2020, č. j. 2 Ads 237/2019 – 22, byl
stěžovateli ustanoven zástupcem Mgr. Pavel Čižinský, advokát se sídlem Baranova 1026/33,
Praha 3. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10
ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva
úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky] ve výši 2 x 1 500 Kč [§9 odst. 2 a §7 bod 4 téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky]. Advokát není plátce DPH.
Celková odměna tedy činí částku ve výši 3 600 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu