ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.332.2019:42
sp. zn. 7 As 332/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. M., zastoupen
JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
za účasti: I) POZEMSTAV Prostějov, a. s., se sídlem Pod Kosířem 329/73, Prostějov,
II) JUDr. P. V., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 9. 2019, č. j. 62 A 3/2018 - 260,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2019, č. j. 62 A 3/2018 - 260,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2017, č. j. KUOK 64492/2017, sp. zn.
KÚOK/49727/2009/OSR/7000, se zru š uj e a věc se v ra cí žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti částku 30 480,59 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2017, č. j. KUOK 64492/2017, sp. zn.
KÚOK/49727/2009/OSR/7000, (dále též „rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2017“
či „žalobou napadené rozhodnutí“) žalovaný podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce ze dne 21. 5. 2009
proti kolaudačnímu rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově (dále též „správní orgán I. stupně“
či „stavební úřad“) ze dne 30. 12. 2003, č. j. SÚ/5276/03-Ing.Ko (dále též „kolaudační
rozhodnutí“), z důvodu, že žalobce nebyl účastníkem tohoto kolaudačního řízení.
Z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že předmětem kolaudačního řízení byl bytový dům
vč. kanalizační přípojky umístěné mj. na pozemku parc. č. X k. ú. K. (dále též „pozemek p. č.
X“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále
též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že žalobce své
účastenství v kolaudačním řízení dovozuje primárně z toho, že ležatá dešťová kanalizace vedoucí
z bytového domu umístěného na sousedním pozemku p. č. X (dále též „kanalizace“) zasahovala
na jeho pozemek p. č. X v k. ú. K. (dále též „pozemek žalobce“). Rozsudkem krajského soudu
ze dne 7. 9. 2016, č. j. 62 A 123/2015 - 96, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí
žalovaného, byl žalovaný zavázán právním názorem, že má postavit najisto, zda kanalizace
skutečně zasahuje na pozemek žalobce. Jak plyne ze spisu, správní orgán I. stupně uskutečnil dne
28. 3. 2017 kontrolní prohlídku (viz protokol ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. SÚ/464/2017-Bou, dále
též „kontrolní prohlídka“), při které byly (po vytýčení hranic pozemků p. č. X a p. č. X)
provedeny tři výkopové sondy za účelem zjištění polohy kanalizace. Bylo zjištěno, že se ke dni
konání kontrolní prohlídky kanalizace na pozemku žalobce nenacházela. Z uvedeného krajský soud
dovodil, že žalobce nebylo možno považovat za účastníka kolaudačního řízení. Krajský soud
výslovně dodal, že rušil-li by znovu rozhodnutí žalovaného z důvodu nejasností ohledně umístění
kanalizace, nebylo by žalovaného možno k čemukoli zavazovat, neboť není zřejmé, jak více by
měl žalovaný podklady v tomto směru doplňovat, případně jak by se mohla skutková zjištění
v tomto směru měnit; kontrolní prohlídka byla provedena, na ní byly provedeny výkopové sondy,
těmi bylo zjištěno, že kanalizace na pozemek žalobce nezasahuje. Krajský soud neshledal
důvodné ani námitky, ve kterých žalobce vytýkal správním orgánům, že jej nepřizvaly ke
kontrolní prohlídce. Stejně tak nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám. Krajský soud dodal,
že postup prvostupňového stavebního úřadu, který zkolaudoval pouze části stavby bytového
domu (především bez střechy a kotelny) nepochybně odporuje „zdravému rozumu“, což soud
konstatoval již v předcházejícím rozsudku ze dne 7. 9. 2016, č. j. 62 A 123/2015 - 96. Část stavby
bytového domu patrně není schopna samostatného užívání, avšak tato otázka nebyla předmětem
řízení před krajským soudem v nyní posuzované věci. Ačkoliv se tedy žalobce mohl oprávněně
pozastavovat nad postupem stavebního úřadu a byť se nad tímto postupem pozastavil i soud, je-
li podstatou nyní posuzované věci otázka účastenství žalobce v kolaudačním řízení a je-li krajský
soud toho názoru, že žalobci účastenství nesvědčilo, nemůže ani tato skutečnost vést ke zrušení
napadeného rozhodnutí. Krajský soud dodal, že spíše než o ochranu reálných veřejných
subjektivních práv jde žalobci o principiální úspěch ve sporu; jeho snaze soud, vědom si
dosavadního jemu již dobře známého vývoje ohledně stavby uvedeného bytového domu,
z určitého pohledu rozumí, skutečné hájení žalobcových práv se však podle krajského soudu
ze žalobcova postupu již vytrácí.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[4] Správní orgány pochybily, pokud stěžovatele nepovažovaly za účastníka řízení podle §78
zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „starý stavební zákon“). Dle jeho
názoru žalovaný i soud vychází z nesprávného právního závěru, že podstatný pro řízení
a pro posouzení účastenství stěžovatele je skutkový stav ke dni provedení kontrolní prohlídky. Podle
stěžovatele je třeba vycházet ze skutkového stavu, který zde byl ke dni vydání kolaudačního
rozhodnutí, neboť k tomuto okamžiku je třeba vztáhnout závěry, zda lze stěžovatele považovat
za opomenutého účastníka řízení. To, jak se stavba změnila následně, je bez relevance. Podle
stěžovatele se správní orgány adekvátně nezabývaly rozhodnými podklady a nevypořádaly
jeho tvrzení. Z předložených dokladů [zejména ze Zaměření skutečného vyhotovení
stavby - inženýrské sítě bytový dům K. - kanalizace, kterou vypracovala společnost Geodetika s.
r. o. v prosinci 2003 (dále též „Zaměření z prosince 2003“) a z Koordinační situace, kterou
vypracoval Ing. M. O. v červnu 2009 (dále též „Koordinační situace z června 2009“)] vyplývá,
že k datu vydání kolaudačního rozhodnutí kanalizace na pozemek stěžovatele zasahovala,
přičemž teprve posléze došlo k jejímu posunutí. To bylo zjištěno i při kontrolní prohlídce
a potvrzuje to i žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Odborným porovnáním výše
uvedených podkladů z prosince 2003 a června 2009, resp. promítnutím těchto listin
do vytýčených hranic pozemků p. č. X a p. č. X, bylo možno zjistit, že kanalizace na pozemek
stěžovatele v době vydání kolaudačního rozhodnutí zasahovala. Stěžovatel dále namítal,
že správní orgán I. stupně pochybil, pokud jej nepozval ke kontrolní prohlídce; byla mu zaslána
pozvánka toliko k vyměření hranic pozemků. Postup stavebního úřadu a v návaznosti
i žalovaného chápe stěžovatel jako unfair postup. Pokud pak bylo při kontrolní prohlídce zjištěno,
že došlo k přeložení kanalizace, bylo třeba vyžádat souhlas stěžovatele a povolení stavebního
úřadu, k tomu však nedošlo. Podle stěžovatele nelze daný spor považovat za principiální spor,
jak dovozuje krajský soud. Průběh dešťové kanalizace je pro stěžovatele, resp. jeho rodinu
podstatný, neboť kolem ní je ochranné pásmo, ve kterém nelze umísťovat žádné stavby. Rodina
stěžovatele vlastní v dané lokalitě více pozemků, a předmětný pozemek je pro ni využitelný
například za účelem umístění vodovodního nebo kanalizačního řadu, přípojek a další
infrastruktury. Umístění kanalizace z bytového domu na předmětném pozemku by takové záměry
značně omezovalo. Stěžovatel je dále názoru, že mu mělo být přiznáno postavení účastníka řízení
i dle §78 odst. 2 starého stavebního zákona. To dovozuje z dosavadního nesprávného postupu
správních orgánů a specifičnosti svého postavení. Stěžovatel dále obsáhle poukazoval na vady
v procesu schvalování změn stavby a na rozpor realizované stavby s dalšími podklady, v důsledku
čehož bylo třeba s kolaudačním řízením sloučit řízení o změně dokumentace ověřené
ve stavebním řízení, a připustit jeho účast v něm. V této souvislosti poukazoval i na judikaturu,
zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/99, sp. zn. IV. ÚS 131/2000, a dále
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 44/2008 - 134. Účastenství
mu mělo být přiznáno i z důvodu existence požárně nebezpečného prostoru kolem stavby.
Obsáhle polemizoval s argumentací krajského soudu a žalovaného, kterou považuje
za nepřiléhavou a nesprávnou. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém v podstatě shrnul argumentaci
obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí a v rozsudku krajského soudu. Zejména uvedl,
že při kontrolní prohlídce bylo postaveno najisto, že kanalizace na stěžovatelův pozemek
nezasahuje. Žalovaný má nadto za to, že stěžovatel uvádí pouze hypotetickou možnost omezení
umístěním ležaté dešťové kanalizace a jejího ochranného pásma. Důvodem ke zrušení rozsudku
není ani to, že se stěžovatel neúčastnil kontrolní prohlídky. O průběhu kontrolní prohlídky byl
sepsán stavebním úřadem protokol a rovněž bylo oprávněnou osobou provedeno i zaměření
skutečného vyhotovení stavby. Účastenství stěžovatele nezakládá ani to, že při provádění stavby
došlo ke změnám oproti projektové dokumentaci ověřené ve stavebním řízení. Postavení
účastníka kolaudačního řízení stěžovateli nesvědčilo ani z důvodu přesahu požárně nebezpečného
prostoru na pozemek v jeho vlastnictví. Podle žalovaného základním problémem celé stavby je
to, že byla v rozporu se stavebním povolením postavena šestipatrová budova, místo povolené
čtyřpatrové. Podle stavebního povolení měla být ve čtvrtém patře umístěna také kotelna. Protože
stavebník postavil šestipatrovou budovu, kotelnu umístil do šestého patra. Stavební úřad
Prostějov rozhodl tak, že stavbu 1. až 4. podlaží zkolaudoval (bez kotelny) a zbylá dvě podlaží
byla předmětem řízení o odstranění stavby, přestože kotelna byla od počátku pro zkolaudovaná
čtyři patra užívána. S ohledem na uplynutí lhůt však nelze kolaudační rozhodnutí zrušit
v přezkumném řízení. Z uvedených důvodů navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[6] Osoba zúčastněná na řízení I) podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém odkázala
na své vyjádření k žalobě. Dále zejména uvedla, že kontrolní prohlídkou bylo nezpochybnitelně
prokázáno, že ležatá dešťová kanalizace je umístěna pouze na pozemku p. č. X, a nikoliv
na pozemku stěžovatele. Stěžovatel však nadále požaduje doplnění dokazování směrem
k umístění kanalizace ke dni vydání kolaudačního rozhodnutí s tím, že přijetí podkladů
z kontrolní prohlídky stavby nelze připustit. V tomto směru, vědom si toho, že není schopen
předložit k prokázání svých tvrzení důkazy, zcela účelově přednáší domněnky o přeložení
kanalizace. Ke svým tvrzením nepředkládá stěžovatel žádné relevantní skutečnosti ani důkazy;
jeho vyjádření je pouze souhrnem fikcí a neodůvodněných obvinění. Jeho argumentace je proto
nedůvodná. Pro případ, že ji soud bude akceptovat, navrhl zamítnutí kasační stížnosti z důvodu
zneužití práva stěžovatele ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004.
Existence šikany ze strany stěžovatele je prokázána početným množstvím jeho podání a řízení
vedených před civilními soudy. Osoba zúčastněná na řízení I) proto navrhla zamítnutí kasační
stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení.
VI.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že v tomto řízení nemohl zkoumat jiné otázky, než otázky
zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2017, č. j. KUOK
64492/2017, sp. zn. KÚOK/49727/2009/OSR/7000, tedy rozhodnutí, kterým bylo
(opakovaně) zamítnuto jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti kolaudačnímu rozhodnutí.
Nemohl se tedy zabývat zákonností jiných procesů týkajících se předmětné stavby (otázkou
zákonnosti stavebního povolení, nečinností v řízení o odstranění stavby atp.), ale pouze tím,
zda žalovaný postupoval správně, pokud zamítl odvolání stěžovatele proti kolaudačnímu
rozhodnutí jako nepřípustné.
[10] Ze správního a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel se přiznání účastenství
v kolaudačním řízení domáhá již od roku 2009, žalovaný mu opakovaně nevyhověl (jeho
odvolání zamítal jako nepřípustná); rozhodnutí žalovaného byla opakovaně rušena rozsudky
správních soudů. První rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, č. j. 22 Ca 229/2009 - 47, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení
(kasační stížnost žalovaného proti uvedenému rozsudku zamítl zdejší soud rozsudkem
č. j. 5 As 2/2012 - 95). Další rozhodnutí zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
14. 3. 2013, č. j. 62 A 21/2012 - 110, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (kasační stížnost
žalovaného proti uvedenému rozsudku krajského soudu zamítl zdejší soud rozsudkem
č. j. 5 As 17/2013 - 25). Žalovaný vydal dne 11. 5. 2015 další rozhodnutí, které zrušil Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 62 A 123/2015 - 96, a věc mu opětovně vrátil
k dalšímu řízení. Teprve poslední rozhodnutí žalovaného (ze dne 7. 11. 2017, kterým žalovaný
zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti kolaudačnímu rozhodnutí) před krajským
soudem obstálo; shora rekapitulovaným rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 62 A 3/2018 - 260,
Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Tento rozsudek napadl
stěžovatel shora rekapitulovanou kasační stížností, jež je nyní předmětem kasačního přezkumu.
[11] Kolaudační řízení před správním orgánem I. stupně se vedlo podle starého stavebního
zákona, který v §78 uváděl, že: (1) Účastníky kolaudačního řízení jsou a) stavebník, b) vlastník stavby, c)
uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám, d) vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba
umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno. (2) Sloučí-li stavební
úřad s kolaudačním řízením řízení o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jsou účastníky řízení i ti
účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout.
[12] Účastníkem kolaudačního řízení tedy mohl být i vlastník pozemku, na němž byla
kolaudovaná stavba umístěna (za podmínky že jeho vlastnické právo může být kolaudačním
rozhodnutím přímo dotčeno). Obdobně je ostatně koncipován i nový stavební zákon (zákon
č. 183/2006 Sb.), podle něhož je účastníkem kolaudačního řízení vedle stavebníka a vlastníka
stavby i vlastník pozemku, na kterém je stavba provedena, není-li stavebníkem a může-li být jeho vlastnické
právo kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.
[13] Je to přitom správní orgán, kdo je zodpovědný za stanovení správného okruhu účastníků
řízení, resp. za důsledky spojené s nesprávným stanovením okruhu účastníků řízení. K tomu
viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 As 228/2017 - 32, ze dne
24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 - 25 (který byl vydán ve věci týkající se stejných účastníků řízení),
jakož i rozsudek rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118.
V něm se sice rozšířený senát zabýval účastenstvím ve stavebním řízení, nicméně jeho závěry lze
z důvodu obdobnosti právní úpravy aplikovat i na účastenství v kolaudačním řízení
(viz rozsudek zdejšího soudu dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 44/2008 - 134, a nález Ústavního soudu
ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 131/2000). V odkazovaném rozsudku rozšířený senát zejména
uvedl: „rozhodnutí správního orgánu, které nebylo formálně řádně doručeno (oznámeno) účastníku řízení, může
nabýt právní moci (§52 odst. 1 správního řádu z roku 1967, §73 odst. 1 správního řádu z roku 2004),
nastane-li fikce oznámení rozhodnutí. […] Je-li účastník řízení, jehož práva, právem chráněné zájmy
či povinnosti byly rozhodnutím dotčeny (§14 odst. 1 správního řádu z roku 1967), opomenut při oznámení
rozhodnutí, nastane fikce oznámení rozhodnutí k okamžiku, k němuž je bezpečně a bez rozumných pochyb
zjištěno, že opomenutý účastník seznal úplný obsah rozhodnutí co do jeho identifikačních znaků i věcného
obsahu, zásadně tedy rovnocenně tomu, jako by mu bylo rozhodnutí řádně oznámeno. Opomenutí účastníka
při oznámení rozhodnutí je v takovém případě procesní vadou zhojitelnou bez újmy na nastalé právní moci
rozhodnutí jen za předpokladu, že fikce oznámení rozhodnutí nastala natolik včas, že opomenutý účastník mohl
užít zákonných procesních prostředků na svou obranu ještě před tím, než správní orgán měl rozhodnutí
za pravomocné. […] Nastala-li fikce oznámení rozhodnutí teprve poté, co podle mínění správního orgánu již
rozhodnutí nabylo právní moci, počínají opomenutému účastníku teprve touto fikcí běžet lhůty pro podání řádných
či mimořádných opravných prostředků. Pouhý fakt běhu času od vydání neoznámeného rozhodnutí nemá
na nabytí právní moci vliv.“
[14] Rozšířený senát dále uvedl, že byl-li „stěžovatel účastníkem řízení o vydání stavebního povolení,
musí být - a to také jako předběžná - zodpovězena otázka, zda stavební povolení vydané v řízení bez jeho účasti
nabylo právní moci nebo ne. Od jejího zodpovězení se totiž pak nutně odvíjejí úvahy o tom, jaké procesní
prostředky k nápravě tu v jednom nebo ve druhém případě byly dány, resp. zda mohly nebo nemohly být využity.
Rozhodnutí nabývá právní moci, jestliže se proti němu nelze odvolat (§52 odst. 1 spr. ř.). Odvolání má právo
podat účastník řízení, a to do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí (§53 a §54 odst. 2 spr. ř.). Poznamenává
se, že nejinak tomu bude také při posuzování obdobných případů podle správního řádu z r. 2004: zde (§73
odst. 1) je předpokladem právní moci oznámení rozhodnutí a fakt, že proti rozhodnutí nelze podat odvolání.
Ze skutkového stavu, tak jak byl popsán podle správního spisu, je zřejmé, že stěžovateli stavební povolení
doručeno (oznámeno) nebylo. Soud tu musel řešit otázku značně obtížnou a pro praxi dalekosáhlou:
zda v takových případech je vůbec možné, aby rozhodnutí nabylo právní moci ve smyslu §52 odst. 1 spr. ř., (nyní
§73 odst. 1 spr. ř. z r. 2004).“ Rozšířený senát se zabýval jednotlivými procesními situacemi.
K situaci, kdy „opomenutý účastník vystoupí poté, kdy správní orgán již vyznačil nabytí právní moci,
a účastenství současně správní orgán popírá“, rozšířený senát uvedl, že „popření účastenství - aby tu byl
skutečný spor a měly se od čeho odvíjet žalobní lhůty – se musí nejprve stát procesně účinným způsobem,
například zamítnutím odvolání pro nepřípustnost (§60 spr. ř. z r. 1967, §92 odst. 1 spr. ř. z r. 2004), nebo
zamítnutím návrhu na obnovu řízení proto, že ten, kdo návrh podal, není účastníkem řízení [návrh na obnovu
řízení může podat toliko účastník (§62 spr. ř. z r. 1967, resp. §100 spr. ř. z r. 2004)]. Je pak
na opomenutém účastníkovi, aby napadl takové zamítavé rozhodnutí včas žalobou na soudě (§65 s. ř. s.). Soud
poté - řídě se obdobnými úvahami jako správní orgán v postupu podle bodu třetího – vyšetří jako otázku
předběžnou, zda tu jde nebo nejde o opomenutého účastníka. Není-li žalobce opomenutým účastníkem, soud
žalobu bez dalšího zamítne. Byl-li ale účastník skutečně v řízení správním opomenut (a jeho procesní obrana -
odvolání nebo návrh na obnovu řízení - byla nesprávně zamítnuta pro nepřípustnost), vychází soud obdobně
z úvah a argumentace naznačené v bodě třetím. Může tedy žalobu proti zamítnutí odvolání nebo zamítnutí
návrhu na obnovu sám zamítnout (zpravidla pro opožděnost) jen v těch případech, kdy opomenutý účastník,
ač prokazatelně znal obsah rozhodnutí dostatečně a včas, nevyužil řádně a ve lhůtách počítaných od seznání
obsahu rozhodnutí opravné prostředky, které zákon účastníkovi dává (odvolání, návrh na obnovu řízení), jinak
řečeno tehdy, proběhly-li lhůty pro opravné prostředky počítané od fikce oznámení marně. A naopak: prokáže-li
se, že účastník získal řádnou vědomost o obsahu rozhodnutí (třebas i po měsících či letech od jeho vydání), teprve
okamžikem získání této vědomosti se vytváří fikce, že tímto okamžikem mu bylo rozhodnutí oznámeno a že tedy
teprve od tohoto okamžiku proti němu mohl podat odvolání (v případě rozhodnutí I. stupně, které správní orgán
má za pravomocné), popřípadě teprve tímto okamžikem se počínají odvíjet lhůty pro podání návrhu na obnovu
řízení (u rozhodnutí, které bylo k návrhu někoho jiného vydáno orgánem odvolacím). Není tedy vyloučeno,
že i rozhodnutí, které správní orgán i ostatní účastníci řízení mají za pravomocné, může být účinně napadeno
opomenutým účastníkem řízení bez ohledu na dobu, která uběhla ode dne, vyznačeného jako den právní moci.“
(důrazy přidány).
[15] Stěžovatel v řízení před žalovaným (a následně i před krajským soudem) tvrdil, že správní
orgán I. stupně nesprávně určil okruh účastníků kolaudačního řízení. Domáhal se (zpětného)
přiznání účastenství v kolaudačním řízení. Žalovaný ani krajský soud mu nepřisvědčili. Uvedli,
že dřívějším rozsudkem krajského soudu (ze dne 7. 9. 2016, č. j. 62 A 123/2015 - 96) byl
žalovaný zavázán právním názorem, že má postavit najisto, zda kanalizace skutečně zasahuje
na pozemek stěžovatele. Správní orgán I. stupně uskutečnil dne 28. 3. 2017 kontrolní prohlídku,
při které zjistil, že se ke dni konání kontrolní prohlídky kanalizace na pozemku stěžovatele
nenacházela. Z uvedeného žalovaný i krajský soud dovodili, že stěžovatele nebylo možno
považovat za účastníka kolaudačního řízení. Krajský soud výslovně dodal, že rušil-li by znovu
rozhodnutí žalovaného z důvodu nejasností ohledně umístění kanalizace, nebylo by možné
žalovaného k čemukoli zavazovat, neboť není zřejmé, jak více by měl žalovaný podklady
v tomto směru doplňovat, případně jak by se mohla skutková zjištění v tomto směru měnit;
kontrolní prohlídka byla provedena, na ní byly provedeny výkopové sondy, těmi bylo zjištěno,
že kanalizace na pozemek stěžovatele nezasahuje. Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí.
[16] Kasační soud se stěžovatelem souhlasí primárně v tom, že okolnosti rozhodné pro jeho
účastenství neměly být posuzovány k datu kontrolní prohlídky, ale k datu vydání kolaudačního
rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, podle relevantní právní úpravy bylo třeba za účastníka
kolaudačního řízení považovat i vlastníka pozemku, jehož vlastnické právo může být
kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno. Pokud tedy žalovaný posuzoval podání účastníka,
který tvrdil, že jej správní orgán I. stupně nesprávně nepovažoval za účastníka řízení, měl otázku
účastenství posuzovat k datu vydání kolaudačního rozhodnutí, nikoliv k datu kontrolní prohlídky
(která se uskutečnila několik let po vydání kolaudačního rozhodnutí). Ostatně povinnost
zkoumat otázku účastenství stěžovatele k datu vydání kolaudačního rozhodnutí musela být
žalovanému známa i z rozsudku zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 - 25
(který byl vydán v návaznosti na kasační stížnost žalovaného proti rozsudku, jímž bylo vyhověno
dřívější žalobě stěžovatele), podle něhož žalovaný „jistě nebyl pro účely samotného zamítnutí odvolání
žalobce pro nepřípustnost povinen se zabývat veškerými případnými vadami správního rozhodnutí prvního stupně,
které by žalobce v odvolání namítal, byl však povinen se vypořádat s těmi námitkami, které se týkaly otázky
účastenství žalobce v předmětném kolaudačním řízení, v němž došlo k vydání odvoláním napadeného rozhodnutí,
nebo které žalobce s touto otázkou spojoval. Pokud by totiž stěžovatel dospěl k závěru, že žalobce měl být
účastníkem daného správního řízení, nemohlo by být žalobcovo odvolání posouzeno jako nepřípustné“ (důraz
přidán). Dále lze poukázat i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018. č. j. 1 As
165/2018 - 40, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126, ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 As
244/2017 - 60. Např. v posledně uvedeném rozhodnutí soud uvedl, že pokud „správní orgán
prvního stupně nevymezí správně okruh účastníků správního řízení, je pak úkolem odvolacího orgánu,
aby postavil otázku účastenství odvolatele v daném správním řízení najisto.“ Stejně tak lze poukázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 As 228/2017 - 32, podle
něhož v případě odvolání podaného opomenutým účastníkem je úkolem odvolacího orgánu
postavit otázku účastenství odvolatele v daném správním řízení najisto. Teprve v případě,
že je nepochybné, že odvolatel účastníkem řízení být neměl, je odvolací orgán oprávněn jeho
odvolání zamítnout pro nepřípustnost.
[17] Kasační soud považuje za nutné dále akcentovat, že při kontrolní prohlídce bylo zjištěno,
že kanalizace není umístěna na stejném místě, na kterém byla umístěna v minulosti. K tomu viz
argumentaci samotného žalovaného v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, který mj.
uvedl, že na podkladě předložených rozdílů lze usuzovat, že „kanalizace byla od předchozího měření
přeložena, přičemž není zřejmé, kdy k přeložení došlo […]“. Výslovně dodal, že: „V podkladu „Zaměření
skutečného vyhotovení stavby - inženýrské sítě bytový dům K. - kanalizace" není zakreslena společná hranice
pozemků X a X v kat. území K., a nelze tak s jistotou tvrdit, že pozemek odvolatele byl stavbou ležaté dešťové
kanalizace v době kolaudace dotčen. V současnosti je však již zcela irelevantní tuto skutečnost posuzovat,
skutečností zůstává fakt, že umístění ležaté dešťové kanalizace bylo povoleno mimo pozemek parc. č. X v kat.
území K., který je ve vlastnictví odvolatele a ležatá dešťová kanalizace je provedena tak,
že na pozemek odvolatele žádnou svou částí nezasahuje.“ Žalovaný však i přesto žádné další dokazování
neprováděl. Spokojil se s výsledky kontrolní prohlídky, na jejímž základě dovodil, že správní
orgán I. stupně správně nepovažoval stěžovatele za účastníka řízení.
[18] Krajský soud se s uvedeným posouzením ztotožnil. Mj. uvedl, že při „měření bylo zjištěno,
že v jednotlivých výkopech je vzdálenost vnější hrany potrubí k vytyčené hranici pozemku 90 cm, 55 cm a 50 cm
[…] Dle měření bylo potvrzeno, že ležatá dešťová kanalizace je umístěna pouze na pozemku parc. č. X k. ú. K.
Tento závěr je podpořen geometrickým zaměřením, které je přílohou tohoto protokolu […]“. Obsahu textové části
odpovídají přílohy protokolu. V příloze č. 1 jsou zaznačeny polohy jednotlivých výkopových sond. Přesné zaměření
pak obsahuje listina o zaměření skutečného provedení dešťové kanalizace. Zdejší soud má s ohledem na shora
uvedené za prokázané, že se ke dni konání kontrolní prohlídky (28.3.2017) ležatá dešťová kanalizace
na pozemku žalobce nenacházela. […] Pak tedy zdejší soud uzavírá, že žalobce není vlastníkem pozemku,
na kterém je kolaudovaná stavba (její část) umístěna, a jeho vlastnické právo proto nemohlo být kolaudačním
rozhodnutím přímo dotčeno.[…].“ Krajský soud výslovně dodal, že rušil-li by znovu rozhodnutí
žalovaného z důvodu nejasností ohledně umístění kanalizace, nebylo by žalovaného možno
k čemukoli zavazovat, neboť není zřejmé, jak více by měl žalovaný podklady v tomto směru
doplňovat, případně jak by se mohla skutková zjištění v tomto směru měnit.
[19] Uvedené závěry nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu přijmout.
[20] Jak již bylo uvedeno výše, v dané věci měl být rozhodný skutkový stav k datu vydání
kolaudačního rozhodnutí (které bylo vydáno v roce 2003). Nebylo tudíž možno vycházet pouze
z výsledku měření (provedeného v roce 2017). Takové měření by mohlo mít jistou relevanci
za situace, že by bylo prokázáno, že kanalizace ležela v době vydání kolaudačního rozhodnutí
na stejném místě jako v době kontrolní prohlídky. To však prokázáno nebylo (sám žalovaný
v rozhodnutí připustil, že kanalizace byla od předchozího zaměření přeložena). Za takové situace
nebylo možno ustat na zjištění stran aktuální pozice kanalizace, ale bylo nutno provést další
šetření za účelem zjištění, zda kanalizace v době kolaudačního řízení nebyla umístěna
na pozemku stěžovatele. Takové šetření však žalovaný neprovedl. Žalovaný tedy nepostavil
na jisto, že k dotčení práv stěžovatele dojít nemohlo. Nedostál tedy své povinnosti zjistit,
zda správní orgán I. stupně postupoval správně, pokud stěžovatele nepovažoval za účastníka
řízení (viz shora citovanou judikaturu).
[21] Stěžovateli je nutno přisvědčit i v tom, že žalovaný řádně nevypořádal všechny jeho
námitky, resp. důkladně se nezabýval jeho (podloženými) tvrzeními. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatel se několik let domáhal přiznání účastenství v daném řízení. V této souvislosti
opakovaně vznášel relevantní argumenty a předkládal řadu podkladů, ze kterých měla nutnost
jeho účastenství vyplývat. Stěžovatel doručil např. dne 2. 6. 2017 žalovanému (v návaznosti
na výstup z kontrolní prohlídky) podání ze dne 1. 6. 2017 nazvané „Vyjádření k podkladům
rozhodnutí, návrh na doplnění dokazování“, ve kterém zejména uvedl, že z přílohy č. 2 k protokolu
o kontrolní prohlídce – Zaměření skutečného vyhotovení stavby ze dne 29. 3. 2017, které
zpracovala společnost Geodetika s. r. o. („Zaměření z března 2017“), vyplývá, že průběh
kanalizace vytyčený při kontrolní prohlídce je odlišný od dřívějších zaměření, vč. toho
provedeného stejnou společností v závěrečné fázi kolaudačního řízení (Zaměření z prosince
2003). Z uvedeného dovozoval, že je třeba, aby se žalovaný uvedenými rozpory zabýval a řádně
je vysvětlil. Zdůraznil, že v rámci řízení má být přezkoumáváno, zda byla kolaudovaná stavba
umístěna na pozemku stěžovatele, resp. zda byl z tohoto titulu účastníkem kolaudačního řízení.
Změny proběhnuvší po kolaudaci nehrají v posuzování účastenství roli. Nad rámec toho
poukázal i na to, že pokud došlo od kolaudace k posunutí kanalizace, bylo nutno, aby správní
orgán k tomu vydal souhlas, to se však nestalo. Dále vytýkal správnímu orgánu I. stupně,
že jej nepřizval ke kontrolní prohlídce. V podání rovněž poukázal na existenci ochranného
pásma kanalizace ve smyslu §23 odst. 3 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech
a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů. Z uvedených důvodů
dovozoval, že kanalizace v době vydání kolaudačního rozhodnutí zasahovala na jeho pozemek,
a byly tak splněny podmínky účastenství podle §78 odst. 1 starého stavebního zákona. Dále
namítal, že součástí kolaudace nebyla střecha bytového domu a kotelna. Průmět střechy přitom
přesahuje na jeho pozemek, z čehož rovn ěž vyplývá nutnost jeho účasti v řízení. Nutnost
účastenství vyplývá i z požárně nebezpečného prostoru střechy. Dále poukazoval
na nezákonnosti kolaudačního řízení. Zejména uváděl, že rozhodnutí o změně stavby před
dokončením ze dne 22. 3. 2003, č. j. SÚ 549/03, bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne
17. 6. 2016, v důsledku čehož nemůže sloužit jako podklad pro kolaudační rozhodnutí. Stavba je
nadto vyšší, než bylo povoleno původním stavebním povolením z roku 1999, přičemž je
i v rozporu s územním rozhodnutím (které uvádělo, že výška stavby bude činit 16,29 m)
a územním plánem města Prostějova, který umožňoval pouze stavbu 4 podlažních bytových
domů bez podkroví. Dovozoval, že v kolaudačním řízení bylo rozhodováno o užívání stavby,
jejíž skutečné provedení obsahovalo zásadní odchylku oproti dokumentaci schválené
ve stavebním povolení, bylo proto třeba dle §78 odst. 2 starého stavebního zákona sloučit
s kolaudačním řízením i řízení o změně dokumentace. Dále poukázal na všechna svá dřívější
podání a nutnost jejich zohlednění. Navrhl, aby žalovaný, po přezkoumání otázky účastenství
stěžovatele v kolaudačním řízení kolaudační rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
I. stupně k dalšímu řízení.
[22] Podle názoru soudu se žalovaný s uvedenou argumentací řádně nevypořádal. Žalovanému
lze vytknout již vypořádání prvního okruhu námitek. Tento okruh považuje soud za stěžejní
pro posouzení dalších námitek (viz dále). Stěžovatel v prvním okruhu námitek zejména
poukazoval (vedle toho, že pro účastenství není podstatný stav k datu zaměření, ale stav
k okamžiku vydání kolaudačního rozhodnutí – k čemuž se soud vyjádřil již výše) na to,
že průběh kanalizace vytyčený při kontrolní prohlídce je odlišný od dřívějších zaměření, vč. toho
provedeného stejnou společností. Z uvedeného dovozoval, že je třeba, aby se žalovaný
uvedenými rozpory zabýval a řádně je vysvětlil. Tomuto legitimnímu požadavku žalovaný
nedostál. Žalovaný poukaz na rozpory vypořádal s tím, že: „V podkladu „Zaměření skutečného
vyhotovení stavby- inženýrské sítě bytový dům K. - kanalizace" není zakreslena společná hranice pozemků
X a X v kat. území K., a nelze tak s jistotou tvrdit, že pozemek odvolatele byl stavbou ležaté dešťové kanalizace
v době kolaudace dotčen.“ Tuto jistotu však měl do řízení vznést žalovaný. Jen tak by bylo lze
konstatovat, že byl řádně zjištěn skutečný stav věci, resp. dodržena zásada materiální pravdy.
Povinnost postupovat tak, aby správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (zásada materiální pravdy), prostupuje jako základní zásada činnosti správních
orgánů celým správním řízením. Každý účastník správního řízení má právo na odůvodnění
rozhodnutí, které obsahuje mimo jiné jasné vysvětlení toho, proč orgán přijal právě takové
a ne jiné rozhodnutí a proč vyhověl nebo nevyhověl předloženým vyjádřením, důkazům
a důkazním návrhům, jakož i právo na vypořádání vznesených námitek (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64, ze dne 10. 5. 2013,
č. j. 6 As 65/2012 - 161, ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, ze dne 24. 6. 2013,
č. j. 5 As 160/2012 - 44, ze dne 31. 10. 2011, č. j. 5 As 42/2011 - 112, ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 - 81, ze dne 27. 2. 2008, č. j. 6 Ads 35/2007 - 92, ze dne 31. 7. 2007,
č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 - 65, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51).
[23] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že i podle jeho názoru je pouhým
laickým okem viditelný rozpor mezi (stěžovatelem akcentovanými a ve spisu založenými)
výsledky Zaměření z března 2017 a Zaměření z prosince 2003. Na každém z nich je kanalizace
zobrazena na jiném místě, resp. v jiné vzdálenosti od bytového domu. Na Zaměření z prosince
2003 je kanalizace znázorněna výrazně dále od jižní části bytového domu, tedy logicky blíže
k pozemku stěžovatele (hranice jeho pozemku však na tomto zaměření vyznačena není), než
na zaměření z března 2017, přičemž podle provedeného vytýčení pozemků se pozemek
stěžovatele velmi přibližuje k bytovému domu právě v jeho jižní části. Na to poukazoval
i stěžovatel, žalovaný však jeho argumentaci přesvědčivě nevyvrátil. Zaměřil se na stav k datu
měření v březnu 2017 (jak již přitom bylo výše uvedeno, stěžejní bylo zjistit, kde byla kanalizace
umístěna v době vydání kolaudačního rozhodnutí) a bez dalšího dovodil, že stěžovateli
nesvědčilo účastenství v daném kolaudačním řízení. Žalovaný nezkoumal (a to i přesto, že bylo
zjištěno, že v minulosti došlo k posunutí kanalizace), zda skutečně v minulosti nemohla
kanalizace zasahovat na pozemek stěžovatele a nevypořádal se ani s relevantní argumentací
stěžovatele v tomto smyslu. Soud se nadto musí pozastavit i nad samotným měřením
provedeným v březnu 2017. Soud nerozumí tomu, z jakého důvodu nebyly sondy prováděny
i na pozemku stěžovatele, popř. alespoň na hraně pozemků p. č. X a p. č. X (jen tak by bylo lze
jednoznačně vyvrátit, že kanalizace nepřesahuje na pozemek stěžovatele), resp. proč k tomuto
zaměření nebyl stěžovatel přizván. Jeho účast byla s ohledem na genezi dosavadního řízení
a tvrzená dotčení zcela na místě a mohla předejít dalším sporům. Správní orgán I. stupně přitom
ani řádně nevysvětlil, jaké zákonné ustanovení bránilo účasti stěžovatele při kontrolní prohlídce.
[24] Uvedené rozpory stran skutečného umístění kanalizace nadto znásobuje i předložená
Koordinační situace z roku 2009 (která byla podle údajů na ní uvedených známa i žalovanému
z předchozího řízení – akcentoval ji již Krajský soud v Brně v rozsudku sp. zn. 62 A 123/2013,
přičemž ji zmínil i žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí), tedy situace z doby blížící
se mnohem více datu skončení kolaudačního řízení (než podklad z roku 2017). I z ní vyplývá jiné
umístění kanalizace, resp. jiná pozice pozemku stěžovatele ke kanalizaci. S poukazem na tento
dokument přitom stěžovatel tvrdil, že minimální vzdálenost stavby od jeho pozemku je 0,45 m,
maximální vzdálenost pak 2,52 m, přičemž jižní roh budovy je vzdálen od hranice pozemku
stěžovatele 1,05 metrů. Ze skutečného zaměření je přitom zřejmé, že vzdálenost osy kanalizace
na východní straně je od bytového domu 1,24 m, přičemž průměr kanalizace je 20 cm. V logice
uvedeného pak stěžovatel dovozoval, že (v době kolaudace) musela minimálně v jižní části
kanalizace přesahovat na jeho pozemek. Ani tyto rozpory však žalovaný řádně nevysvětlil.
[25] Z uvedených důvodů kasační soud uzavírá, že krajský soud měl rozhodnutí žalovaného
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 - 35, publ. pod č. 359/2004 Sb. NSS, ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Z důvodu, že krajský soud rozhodnutí žalovaného nezrušil, nezbylo
Nejvyššímu správnímu soudu než zrušit rozsudek krajského soudu a s tím i rozhodnutí
žalovaného. S ohledem na výše uvedené nebylo lze posoudit důvodnost další kasační
argumentace, neboť její oprávněnost se odvíjí primárně od výše uvedeného.
[26] V dalším řízení bude proto na žalovaném, aby postavil na jisto, zda kanalizace (popř. jiná
část stavby – střecha atp.) v době vydání kolaudačního rozhodnutí (ne)zasahovala do pozemku
stěžovatele. V této souvislosti se nabízí odborné zanesení hranic pozemků p. č. X a p. č. X
do Zaměření z roku 2003, neboť to by mělo nejlépe ukazovat stav k datu kolaudace
(nedisponují-li samozřejmě správní orgány jiným dokumentem z doby vydání kolaudačního
rozhodnutí). Dále se nabízí provedení odborného (nejlépe znaleckého) porovnání dokumentu
Zaměření z prosince 2003 s pozdějšími dokumenty (Koordinační situace z roku 2006, Zaměření
z března 2017). Soud dodává, že ve spisu je založen geometrický plán ze dne 18. 12. 2003,
na kterém je již zakreslena hranice pozemků p. č. X a p. č. X, ze kterého bude lze jistě v otázce
účastenství stěžovatele rovněž vycházet. Kasační soud nepřehlédl ani to, že stěžovatel zaslal
krajskému soudu Koordinační situaci vypracovanou Ing. M. O. - projekční kancelář, která byla
vypracována v únoru 2004, tedy dva měsíce po vydání kolaudačního rozhodnutí, na které je
zakreslena kanalizace zasahující na pozemek stěžovatele (viz čl. 45 spisu krajského soudu).
Vyloučena samozřejmě nejsou ani další odborná posouzení, měření, porovnání atp., která
mohou postavit na jisto, zda stěžovatel měl či neměl být účastníkem kolaudačního řízení.
[27] S ohledem na výše uvedené, jakož i s přihlédnutím k tomu, že řízení ve věci účastenství
stěžovatele v kolaudačním řízení trvá již více než 10 let a všechna doposud vydaná rozhodnutí
žalovaného byla zrušena, bude žalovaný věnovat náležitou pozornost všem námitkám
stěžovatele, resp. jím předloženým podkladům, na základě kterých tvrdil, že měl být účastníkem
kolaudačního řízení. Jinými slovy, aby rozhodnutí žalovaného při případném soudním přezkumu
již konečně obstálo, bude třeba, aby se žalovaný důkladně vypořádal se všemi tvrzeními
a podklady, o které stěžovatel opíral své účastenství v kolaudačním řízení. V této souvislosti
se jeví jako vhodné, aby stěžovatel žalovanému před novým rozhodnutím z procesní opatrnosti
předložil všechna svá podání a podklady, na základě kterých dovozuje své účastenství
v kolaudačním řízení, aby je žalovaný při vydávání svého rozhodnutí mohl zohlednit. Obdobně
se jeví jako vhodné, aby žalovaný před vydáním rozhodnutí seznámil stěžovatele se všemi
podklady, ze kterých bude při svém rozhodování vycházet, a umožnil mu k nim se vyjádřit,
popř. navrhnout jejich doplnění. S ohledem na současnou genezi věci se jeví jako vhodné i to,
aby byla stěžovateli umožněna osobní účast při provádění jakýchkoliv měření, sond atp.
potřebných pro posouzení jeho účastenství v řízení. Nejvyšší správní soud dodává, že si plně
uvědomuje i možné důsledky ve vztahu k bytovému domu, jeho vlastníkům atp. Ty však padají
plně na vrub správních orgánů. Jak již bylo výše uvedeno, je to správní orgán, kdo je odpovědný
za správné stanovení okruhu účastníků správního řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 - 25, ze dne 31. 7. 2018,
č. j. 5 As 228/2017 - 32).
[28] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil (výrokem I).
Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení
rozhodnutí žalovaného (viz výše), zrušil Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). V dalším řízení bude
žalovaný postupovat v souladu s výše uvedenými právními názory (§110 odst. 4 s. ř. s.),
tj. při zohlednění výše uvedených právních závěrů a při zachování všech procesních práv
stěžovatele znovu rozhodne o podaném odvolání stěžovatele. Jeho závěry naleznou srozumitelný
a přezkoumatelný odraz v odůvodnění jeho rozhodnutí.
[29] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, přísluší
mu tedy podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vynaložených proti
žalovanému, který naopak ve věci úspěch neměl.
[30] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní poplatek
ve výši 3 000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí
za čtyři úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby, podání repliky a účast při jednání)
v hodnotě 3 100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9, §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] celkem částku 12 400 Kč. Náhrada hotových výdajů pak
sestává z paušální částky 1 200 Kč (4 x 300 Kč dle §13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupci
stěžovatele dále podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu náleží doložená částka 1 579 Kč
za cestovné na jednání před soudem z Olomouce do Brna a zpět a promeškaný čas (160 km
při spotřebě 6,1 l na 100 km; viz vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 333/2018 Sb.,
o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného
a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad).
Výsledná částka poté byla navýšena o částku 3 187,59 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %.
Celková částka za řízení o žalobě tedy činí 21 366,59 Kč.
[31] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní
poplatek ve výši 5 000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna
zástupce činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 3 100 Kč [§1 odst. 1,
§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů;
dále jen „advokátní tarif“]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok o částku odpovídající dani, která činí 714 Kč. Celková částka za řízení o kasační stížnosti
činí 9 114 Kč.
[32] Dohromady tedy náhrada nákladů řízení za řízení o žalobě i za řízení o kasační stížnosti
činí 30 480,59 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce stěžovatele
ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[33] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a z důvodů hodných zvláštního zřetele jí
může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby
zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly shledány
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu