ECLI:CZ:NSS:2021:2.ADS.132.2019:26
sp. zn. 2 Ads 132/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: A. B., zastoupená
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 7. 2017, č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 2 Ad 28/2017 - 54, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 18. 4. 2019, č. j. 2 Ad 28/2017 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové za zastupování v řízení o kasační
stížnosti se ur č uj e částkou 1573 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně byla nejprve v roce 2008 podle tehdy rozhodné právní úpravy uznána plně
invalidní (následně převedeno na invaliditu třetího stupně). Později žalovaná rozhodnutím
z února 2011 stanovila, že žalobkyni nadále náleží namísto invalidního důchodu pro invaliditu
třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Dne 22. 2. 2012 žalobkyně
požádala o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Žalovaná
žádost rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítla
s tím, že u žalobkyně nedošlo ke změně stupně invalidity.
[2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně námitky, o nichž žalovaná nejprve
dne 29. 8. 2012 rozhodla tak, že prvostupňové rozhodnutí částečně změnila, neboť doplnila
výrok, kterým výši invalidního důchodu žalobkyně snížila na invalidní důchod pro invaliditu
prvního stupně. Ve zbytku je potvrdila. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalované zamítl
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem sp. zn. 1 Ad 61/2012. Ke kasační
stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i žalované správní
rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, neboť shledal, že se žalovaná dopustila
procesního pochybení spočívajícího v porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Bylo-li v průběhu
námitkového řízení zjištěno, že žalobkyně splňovala pouze podmínky pro přiznání invalidního
důchodu pro invaliditu prvního stupně, měla žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdit,
protože nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádosti o zvýšení invalidního důchodu,
a dále z moci úřední zahájit řízení, jehož předmětem by byla změna výše invalidního
důchodu (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013,
č. j. 4 Ads 42/2013 – 43, dostupný stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz).
[3] V dalším řízení žalovaná vydala dne 10. 12. 2013 nové rozhodnutí, kterým zamítla
námitky žalobkyně a současně potvrdila prvostupňové rozhodnutí. Proti tomuto v pořadí
druhému rozhodnutí žalované podala žalobkyně opětovně žalobu k městskému soudu,
v níž poukazovala mimo jiné na zprávu slovenského nositele důchodového pojištění - Sociální
pojišťovny Bratislava, podle které poklesla pracovní schopnost žalobkyně o více než 70 %.
Městský soud žalobu i tentokrát zamítl, a to rozsudkem sp. zn. 2 Ad 5/2014. Nejvyšší správní
soud pak na základě další kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 4 Ads 155/2015 – 25, zrušil rozsudek městského soudu sp. zn. 2 Ad 5/2014 i rozhodnutí
žalované ze dne 10. 12. 2013, neboť dospěl k závěru, že dosavadní posudky posudkových lékařů
a Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková komise“)
zatím nemohou být dostatečným podkladem pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalované,
jelikož nesplňují podmínku úplnosti. Vycházeje z unijních předpisů souhlasil Nejvyšší správní
soud se žalovanou v tom, že shoda mezi právními předpisy České republiky a Slovenské
republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla potvrzena, a tudíž rozhodnutí
slovenské Sociální pojišťovny nebylo pro žalovanou závazné. I přesto však bylo třeba,
aby se žalovaná vůči odlišnému posouzení snížení pracovní schopnosti ze strany instituce jiného
členského státu vymezila. Nejvyšší správní soud proto žalovanou zavázal, aby si vyžádala
rozhodnutí slovenských orgánů sociálního zabezpečení (zejména lékařský posudek, na němž
bylo založeno) a obsah těchto dokumentů zohlednila ve smyslu čl. 49 odst. 2 Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví
prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení
(dále jen „prováděcí nařízení“).
[4] Žalovaná poté vydala dne 14. 1. 2016 nové rozhodnutí, jímž námitky proti
prvostupňovému rozhodnutí zamítla. Svůj závěr opřela zejména o lékařský posudek ze dne
16. 12. 2015, podle něhož byla žalobkyně v období od 1. 12. 2011 do 17. 6. 2014 invalidní
ve druhém stupni a od 18. 6. 2014 v prvním stupni. Důvod pro zvýšení invalidního důchodu
tudíž nebyl dán. Tímto lékařským posudkem byl dle žalované naplněn závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 4 Ads 155/2015 – 25, neboť posudkový
lékař zohlednil i rozhodnutí slovenského nositele důchodového pojištění o invalidním důchodu
žalobkyně a zejména pak lékařský posudek, na kterém bylo založeno, a vypořádal se s nimi.
[5] Během řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí požádal městský soud posudkovou
komisi o vypracování posudku, z něhož vyplynulo, že žalobkyně byla od 1. 12. 2011
do 17. 6. 2014 invalidní ve druhém stupni a od 18. 6. 2014 v prvním stupni. Městský soud
měl v posudku stanovenou klinickou diagnózu onemocnění žalobkyně i zdůvodnění procentní
míry poklesu její pracovní schopnosti za správné, řádné a úplné. S argumentací posudkové
komise, že invaliditu je třeba posuzovat podle českých právních předpisů, městský soud souhlasil.
Jeho rozsudek ze dne 26. 7. 2016, č. j. 1 Ad 10/2016 – 58, však Nejvyšší správní soud opět zrušil,
stejně jako rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2016, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení
(rozsudek ze dne 5. 10. 2016, č. j. 2 Ads 229/2016 – 21).
[6] Důvodem kasace byl závěr Nejvyššího správního soudu, že lékařský posudek
vypracovaný MUDr. L. N. dne 16. 12. 2015, o nějž bylo opřeno rozhodnutí žalované, nebyl
přesvědčivý, neboť postrádal úvahy o příčině diametrálně odlišného posouzení míry poklesu
schopnosti vykonávat výdělečnou činnost, rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobkyně, jakož i významu zjištěných psychických obtíží slovenskou
posudkovou lékařkou. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že vymezení se vůči závěrům lékaře
z jiného členského státu nemůže být založeno na vyzdvižení odlišností v právních úpravách
daných členských států (zde České a Slovenské republiky), neboť podstatné je odborně
medicínské vysvětlení, z něhož musí být patrné, proč bylo důvodné přijmout ve vztahu
ke stejnému pojištěnci jiné expertní závěry. Závazný právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 155/2015 – 25 tak nebyl naplněn. Žalovanou soud
zavázal, aby si vyžádala od slovenského nositele důchodového pojištění (kromě již vyžádaného
hodnocení z roku 2012) také lékařský posudek z roku 2014 nebo novější (existují-li) a i jejich
obsah zohlednila ve smyslu čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. Zjistí-li, že posudky slovenských
lékařů vycházejí z podstatných lékařských zpráv, kterými žalovaná dosud nedisponuje, bude třeba
seznámit se i s nimi a zahrnout je do úvah o zdravotním stavu žalobkyně v rozhodném období
tak, aby posudek odpovídal i požadavku úplnosti.
[7] Žalovaná nechala vypracovat nový lékařský posudek dne 14. 6. 2017, který setrval
na závěru shrnutém v úvodu odstavce [5] tohoto rozsudku, takže znovu námitkám nevyhověla,
neboť žádost o změnu výše důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu podle ní nebyla
důvodná. Na základě žaloby se věcí znovu zabýval městský soud, který požádal o posouzení
zdravotního stavu žalobkyně posudkovou komisi. Její posudek ze dne 16. 1. 2019, který
se neodchýlil od posudkového hodnocení žalované, vyhodnotil jako úplný a přesvědčivý,
a to i v otázce odlišného posouzení zdravotního stavu žalobkyně oproti posouzení slovenských
orgánů, proto žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Proti v záhlaví označenému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, jež podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[9] Stejně jako v žalobě a podobně jako v řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 2 Ads 229/2016 namítá, že posudková hodnocení jejího zdravotního stavu jsou
nesprávná, neboť nebyly zohledněny všechny lékařské zprávy předložené stěžovatelkou či jejími
ošetřujícími lékaři. Její zdravotní stav se průběžně zhoršoval již v letech 2011 a 2012, drobná
zlepšení jsou zanedbatelná. Uvádí, že subjektivně nebyla a není dlouhodobě schopna
po psychické ani fyzické stránce vykonávat pravidelnou pracovní činnost, což plyne také
z lékařských zpráv. Zdravotní stav stěžovatelky tudíž neodpovídal a neodpovídá tomu,
jak jej zhodnotily odborné posudky. Stěžovatelka poukazuje na výměnný list – poukaz ze dne
3. 7. 2013 vztahující se k době rozhodné pro posouzení jejího zdravotního stavu a na v něm
uvedené posouzení. Je toho názoru, že dosavadní šetření nebrala v potaz její celkový zdravotní
stav a veškeré zdravotní komplikace. V rozhodné době neměla na trhu práce uplatnění a nebyla
schopna vykonávat ani nenáročné práce administrativního charakteru, pro které má kvalifikaci,
jakož ani běžné činnosti v domácnosti.
[10] Stěžovatelka je přesvědčena, že v posledním řízení opatřené posudky o zdravotním stavu
nevysvětlily dostatečně výrazný rozdíl v procentu poklesu pracovní schopnosti podle českých
a slovenských lékařů, jak to uložil Nejvyšší správní soud. Vyjádření posudkové lékařky MUDr. N.
je v tomto směru příliš obecné a postrádá úvahu, proč neshledává (na rozdíl od slovenské
posudkové lékařky MUDr. K.) pro období do 30. 1. 2012 za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu také psychické potíže (úzkostně depresivní porucha těžšího
stupně), ale jiný druh onemocnění (postižení páteře), a proč psychickým potížím nepřikládala
stejnou váhu jako slovenská lékařka. Poukaz MUDr. N. na to, že lékařská zpráva, na jejímž
základě byl na Slovensku shledán pokles míry schopnosti vykonávat výdělečnou činnost o 75 %,
byla pečlivě prostudována, má za nedostatečný, neboť nevysvětluje, proč s tímto závěrem
nesouhlasí.
[11] Žalovaná je naproti tomu přesvědčena, že posudek ze dne 14. 6. 2017 i posudek
posudkové komise vypracovaný pro účely soudního přezkumu dne 16. 1. 2019 naplňují zákonná
kritéria a vyhověly závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. Námitka
nezohlednění veškerých lékařských zpráv je nekonkretizovaná. V současné době není
stěžovatelka na Slovensku posuzována jako invalidní ve třetím stupni, jak tvrdila, neboť od roku
2016 má zastavenu výplatu invalidního důchodu pro nesoučinnost. Žalovaná zdůraznila, že lékaři
posudkové služby se se všemi podklady s posudkovým dopadem vypořádali. Za podstatné
označila prokazatelné a objektivně doložené určení dopadu zdravotního stavu na omezení
tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnosti.
Zopakovala v posudcích zachycený průběh a vývoj psychických obtíží v letech 2012 až 2014
a obecné pravidlo, že duševní poruchy nevyžadující ústavní léčbu s kontrolovaným užíváním
medikace nejsou natolik závažné, aby způsobovaly invaliditu nejvyššího, třetího stupně. Žalovaná
navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka
je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Předmětem sporu v základu je to, zda žalovaná měla přisvědčit námitkám, kterými
stěžovatelka rozporovala závěr prvostupňového rozhodnutí ze 7. 6. 2012, že nelze vyhovět její
žádosti o změnu výše invalidního důchodu pro zhoršení jejího zdravotního stavu, tedy změnu
invalidity z druhého stupně na třetí.
[15] Případ stěžovatelky se ocitá před Nejvyšším správním soudem již počtvrté.
Předcházejícím rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 2 Ads 229/2016 – 21, tento soud jednak
vymezil obecná pravidla přezkumu rozhodnutí založených na posouzení zdravotního stavu
a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu (srov. jeho odstavce [11] a [12]) a podrobně
se věnoval i povinnostem žalované v situaci, kdy v rozhodném období slovenská posudková
lékařka hodnotila zdravotní stav stěžovatelky odlišně (odstavce [13] až [15]), a to se zdůrazněním
požadavků, které v této souvislosti Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém dřívějším rozsudku
týkajícím se stěžovatelky (sp. zn. 4 Ads 155/2015). Jelikož se jedná o východiska stranám dobře
známá (rozsudky jsou navíc dostupné v plném znění na www.nssoud.cz), neshledal soud důvod
je na tomto místě znovu opakovat.
[16] Námitky, které stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud nyní
rozhoduje, se v podstatné míře shodují s těmi, které stěžovatelka vznesla v řízení vedeném
u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 Ads 155/2015 a sp. zn. 2 Ads 229/2016, a soud se s nimi již také
ve většině věcně vypořádal. Jádrem kasační stížnosti tedy zůstává posouzení důvodnosti
kasačních námitek ve vztahu k dodržení závazného pokynu Nejvyššího správního soudu
v rozsudku sp. zn. 2 Ads 229/2016, shrnutého v odstavci [6] tohoto rozsudku.
[17] Ze správního spisu plyne, že žalovaná po vydání předposledního zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu postupovala tak, že vyžádala od slovenské Sociální pojišťovny,
pobočka Trnava, lékařskou zprávu ze dne 30. 1. 2012, podle které poklesla stěžovatelčina
pracovní schopnost o 75 % a rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu byla úzkostně depresivní porucha těžší formy. Tato lékařská zpráva byla vypracována
pro účely rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí slovenského správního
orgánu, jímž byla změněna míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky na 55 %.
[18] Následně žalovaná nechala vypracovat MUDr. L. N. nový lékařský posudek ke dni
16. 12. 2015, v němž tato posudková lékařka dospěla k závěru, že v období od 1. 2. 2011
do 17. 6. 2014 bylo rozhodující příčinou stěžovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu zdravotní postižení dle kapitoly XIII., oddílu E, položky 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o
invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování
invalidity), tj. středně těžké postižení kosterní a svalové soustavy – bolestivý páteřní syndrom se
stavem po operaci páteře, pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 40 %, a
celková míra poklesu pracovní schopnosti pro toto období byla s přihlédnutím k psychickému
postižení stanovena na 50 % (což odpovídá invaliditě druhého stupně). V období od 18. 6. 2014
bylo dle posudkové lékařky rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky zdravotní postižení dle kapitoly V., položky 7b přílohy vyhlášky o posuzování
invalidity (tj. středně těžká duševní porucha a porucha chování a osobnosti), přičemž celková
míra poklesu pracovní schopnosti dosahovala 45 % (invalidita prvního stupně). Posudková
lékařka MUDr. N. se v odůvodnění posudku ze dne 16. 12. 2015 vyjádřila také k lékařské zprávě
slovenské Sociální pojišťovny ze dne 30. 1. 2012, šlo však výhradně o obecné posouzení rozdílu
mezi českou a slovenskou právní úpravou se závěrem, že česká je přísnější.
[19] Poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. 2 Ads 229/2016 věc vrátil žalované
k dalšímu řízení, opatřila žalovaná opakovanými žádostmi a urgencemi veškerou dostupnou
dokumentaci od slovenské strany a posudková lékařka MUDr. N. vypracovala dne 14. 6. 2017
nový posudek, kde dospěla ke stejnému posudkovému závěru o míře poklesu pracovní
schopnosti stěžovatelky i rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
v uvedených obdobích. V závěru týkajícím se období od 18. 6. 2014 dosud je chybně uveden
odkaz na kapitolu VII. (postižení oka), nicméně zcela zjevně jde o překlep, neboť zdravotní
potíže související s okem stěžovatelka nikdy netvrdila; správně měla být uvedena kapitola V.
(duševní poruchy a poruchy chování), jak to odpovídá věcnému obsahu posudku. Posudek je
založen jednak na zprávách, které již byly v minulosti opakovaně posudkově zhodnoceny, a navíc
na záznamech o vyšetření odborníků v oboru psychiatrie (v březnu 2013, březnu 2015 a srpnu
2015), neurologie (v březnu 2013, listopadu 2014) a neurochirurgie (červen 2015); žádné další
lékařské zprávy nejsou k dispozici a nemá je ani slovenská strana. Kromě posudku slovenské
posudkové lékařky MUDr. R. K. ze dne 30. 1. 2012 pro Sociální pojišťovnu pobočka v Trnavě,
na jehož (výrazně odlišné) závěry poukazoval Nejvyšší správní soud ve svých předchozích
kasačních rozhodnutích, žalovaná opatřila ještě novější posudek stejné lékařky (ze dne 5. 6. 2014),
který ponechal již dříve přijatý posudkový závěr.
[20] Městský soud si vyžádal nový posudek posudkové komise a žádal, aby se zaměřila
i na vypořádání se s odlišným posudkovým hodnocením slovenských lékařů. V napadeném
rozsudku pak shrnul závěry obou nově pořízených posudkových hodnocení a shledal je úplnými
a přesvědčivými, a to i v otázce odlišného posouzení zdravotního stavu stěžovatelky českými
a slovenskými lékaři. Konkrétní výtky proti závěrům posudkové komise stěžovatelka v kasační
stížnosti nevznesla.
[21] Podle zhodnocení posudkovou komisí posudek Sociální pojišťovny v Trnavě ze dne
5. 6. 2014 neobsahuje žádné lékařské nálezy, které by česká posudková služba neměla k dispozici.
Zdravotní stav stěžovatelky byl posuzován v její nepřítomnosti a jako hlavní příčina dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byla stanovena těžší forma úzkostné depresivní poruchy
s poklesem pracovní schopnosti uprostřed rozmezí daného slovenskými předpisy (60 – 70 %),
tj. na 65 %. Pro recidivující kořenový syndrom bederní páteře byla tato hodnota zvýšena o 10 %
na celkových 75 %. Posudková komise uvedla, že hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky bylo
na Slovensku provedeno bez její přítomnosti a dle zcela odlišných posudkových kritérií,
proto nemůže být pro posudkovou komisi závazné a nelze ho v posudkovém závěru zohlednit.
Navíc posudková komise v doložených odborných nálezech na Slovensku uvedenou diagnózu
těžší depresivní poruchy, stejně jako kořenový syndrom po operaci bederní páteře od roku 2014
ani opakovanými vyšetřeními odborných lékařů provedenými přímo při předchozích jednáních
posudkových komisí pokaždé v jiném složení nezjistila.
[22] Ačkoliv závěry vyslovené v posudku posudkové komise ve vztahu k otázce, na kterou
se především měla zaměřit, nelze podle Nejvyššího správního soudu označit za vyčerpávající
a přesvědčivé, pro účely přezkumu napadeného rozsudku, který na jejich základě neshledal
důvodnými žalobní výhrady proti v pořadí poslednímu rozhodnutí žalované o námitkách, jsou
dostačující. Ve spojení s posudky slovenské strany a lékařskými zprávami, které jsou obsahem
správního spisu, z něj totiž nyní již lze dovodit, proč žalovaná trvá na svém posudkovém závěru
a proč neshledala posouzení slovenské strany zohlednitelným v tom smyslu, že by se k němu
měla přiklonit. Předně je ze spisového materiálu, jak byl po zrušení a vrácení věci žalované
doplněn, zřejmé, že posudkové hodnocení bylo provedeno žalovanou mnohokrát, na základě
bohaté zdravotnické dokumentace a opakovaně i po vyšetření stěžovatelky odborným lékařem
přímo při jednání posudkové komise. Ostatně stěžovatelka sama konkrétně neuvedla, která
lékařská zpráva byla opomenuta, její výtka v tomto smyslu zůstává stejně jako v předchozích
řízeních v obecné poloze.
[23] Hodnocení slovenskou stranou stojí toliko na zprávě Rehabilitační kliniky VFN Praha
z 22. 2. 2011, zprávě o neurochirurgickém vyšetření z 26. 4. 2011, zprávě o psychiatrickém
vyšetření z 25. 1. 2012 a zprávě o psychologickém vyšetření z psychosomatické kliniky
z 26. 1. 2012 (posudek MUDr. K. z 30. 1. 2012). Posudek téže lékařky z 5. 6. 2014 reflektuje
zprávu Rehabilitační kliniky VFN Praha z 19. 5. 2014, zprávu o psychiatrickém vyšetření
z psychosomatické kliniky z 24. 1. 2013 a zprávu o psychologickém vyšetření z téže kliniky z 5. 2.
2014.
[24] Všechny v předchozím odstavci vyjmenované zprávy týkající se psychických potíží
stěžovatelky byly rovněž mezi podklady, z nichž čerpala žalovaná v napadeném rozhodnutí.
Kromě toho měla k dispozici ještě řadu dalších lékařských zpráv (celkem 8, výčet uveden
na straně 6 napadeného rozhodnutí). Bezprostředně při jednání posudkové komise byla
stěžovatelka vyšetřena psychiatrem třikrát (v letech 2013 a 2015). Pokud jde o postižení páteře,
žalovaná čerpala z rozsáhlé zdravotní dokumentace čítající více než 12 lékařských zpráv (výčet
na straně 6 napadeného rozhodnutí), včetně těch dvou reflektovaných slovenskou posudkovou
lékařkou (z 26. 4. 2011 a 19. 5. 2014; pouze zpráva rehabilitační kliniky z 22. 2. 2011 ve výčtu
není). Neurologické vyšetření přímo při jednání posudkové komise podstoupila stěžovatelka
dvakrát (2013 a 2014). Již jen z toho je patrné, že žalovaná si oproti slovenskému nositeli
pojištění opatřila více než dvojnásobek odborných podkladů, které posudkově zhodnotila,
a opakovaně zkoumala dominující potíže stěžovatelky obojího druhu i bezprostředně při jednání
posudkové komise. Ze shromážděné dokumentace a jejího posudkového hodnocení lze velmi
dobře vysledovat vývoj zdravotního stavu stěžovatelky v rozhodném období, včetně okamžiku,
od kterého se dostalo do popředí psychické postižení – porucha osobnosti, neboť problémy
po operaci bederní páteře prodělané v roce 1998, jakož i potíže s krční páteří po nehodě
v roce 2000 postupně ustoupily (od 18. 6. 2014), a stanovená míra poklesu pracovní schopnosti
stěžovatelky odůvodnila změnu invalidity z druhého stupně na první, takže žádosti o zvýšení
nemohlo být vyhověno.
[25] Naproti tomu slovenská strana provedla dvojí posouzení zdravotního stavu vždy
bez přítomnosti stěžovatelky a hodnotila pouze zlomek dokumentace, která ke zdravotnímu
stavu stěžovatelky existuje. Opakovaná a podrobná vyšetření lékaři české posudkové služby
nezjistila, že by stav stěžovatelky, který se ovšem v průběhu let dynamicky měnil, v rozhodné
době odpovídal diagnóze uvedené ve slovenských posudcích. Vývojový trend u potíží obojího
typu (postižení páteře a psychické problémy) byl žalovanou přiléhavě popsán, a to na základě
řady odborných vyjádření, které byly podkladem pro posudkové zhodnocení provedené
MUDr. N. i posudkovou komisí. Lze tak uzavřít, že posudkové hodnocení provedené českou
stranou splňuje kritéria úplnosti a přesvědčivosti a posudky slovenského nositele pojištění nejsou
z výše popsaných důvodů způsobilé je zpochybnit.
[26] Městský soud tedy nevycházel z neúplného a nepřesvědčivého posouzení zdravotního
stavu v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem, jak namítala stěžovatelka, proto se ani nedopustil tzv. jiné vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS; shodně např. rozsudky
ze dne 21. 8. 2014, č. j. 2 Ads 92/2014 – 34, nebo ze dne 3. 7. 2015, č. j. 4 Ads 88/2015 - 48).
Jelikož ani posudek, o ně jž opřela své rozhodnutí žalovaná, není, pokud jde o zákonem
na něj kladené nároky, nedostatečný, nebyl naplněn ani důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nesprávné právní posouzení [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] soud rovněž neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a tudíž nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná, která je správním orgánem vyjmenovaným
v §60 odst. 2 s. ř. s., nemá podle tohoto ustanovení na náhradu nákladů řízení právo.
[29] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 16. 10. 2017, č. j. 2 Ad 28/2017 – 16,
zástupkyní stěžovatelky Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku, a v takovém případě
platí její odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s).
Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovené zástupkyni
stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby podle
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu – písemné podání ve věci samé (kasační stížnost)
ve výši 1000 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů činí
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč. Protože ustanovená zástupkyně je plátkyní daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku 273 Kč, kterou je povinna z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Výše celkové odměny proto činí 1573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu